ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.317.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 317/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovoláních, která podali JUDr. M. K . a JUDr. J. B . proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. M. K. a JUDr. J. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 52 T 2/2005, uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzeni oba shodně podle §128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Oběma obviněným soud uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let a rovněž každému z obviněných byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře dva miliony korun se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku podle §54 odst. 3 tr. zák. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody ve výši 41.565.822,01 Kč společnosti K A B spol. s r.o. se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7, k rukám konkursního správce Mgr. Marka Reichla, advokátní kancelář Brno, Tišnovská 143. Se zbytkem svého nároku byla tato poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
Proti uvedenému rozsudku podali obvinění JUDr. M. K. i JUDr. J. B. odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině obviněných trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost soud každému z obviněných uložil podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon obviněné zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Zároveň byl obviněným uložen jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků v souladu s §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. a dále podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře jeden milion Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně vrchní soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost K A B spol. s r.o. se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7, zastoupenou správcem konkursní podstaty Mgr. Markem Reichlem, AK Brno, Tišnovská 143, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek vrchního soudu napadli obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný JUDr. M. K. ve svém dovolání nejprve obecně konstatoval, že skutek zjištěný odvolacím soudem nenaplňuje znaky daného trestného činu a závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Konkrétně ve vztahu ke znaku prospěchu vytkl soudu, že nikde nevysvětlil, jak dospěl k částce 8.434.177,99 Kč, ačkoli se jedná o podstatnou okolnost mající vliv na přísnější právní kvalifikaci. Naznačil možnost, že pokud by byl prospěch snížen pod 5 milionů Kč, bylo by trestní stíhání promlčeno. Zpochybnil současně existenci prospěchu vůbec, přičemž konstatoval, že prospěch z trestného činu by měl odpovídat způsobené škodě. V této souvislosti pak odkázal na tu část odůvodnění rozsudku, v níž odvolací soud uzavřel, že výše škody není v trestním řízení zjistitelná. Z toho obviněný dovodil, že nebylo možno zjistit ani výši prospěchu a rozhodnutí soudu druhého stupně označil za rozporuplné. Obviněný JUDr. M. K. se ohradil i proti naplnění subjektivní stránky s argumentem, že v trestním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch nebo výhodu. Namítl rovněž nedostatečnou společenskou nebezpečnost činu, neboť obě obchodní společnosti byly propojené právě osobami obviněných a tvořili koncern, nemohlo tudíž dojít k poškozování práv jedné z nich. Tento obviněný vytkl odvolacímu soudu, že selektoval důkazy, neprovedl výslech svědka Štefana Dubáně a nedostatečně provedl dokazování zejména ohledně úkoru, prospěchu velkého rozsahu a škody. Napadené rozhodnutí tak podle obviněného JUDr. M. K. trpí znakem libovůle. V další části svého dovolání tento obviněný vyjádřil přesvědčení, že soud při rozhodování o trestu nezohlednil náležitě nepřiměřenou délku trestního řízení, nerespektoval ústavní požadavek proporcionality, uložil obviněnému čistě represivní a nepřiměřeně přísný trest a byla tak porušena jeho práva na spravedlivý proces a projednání věci bez zbytečných průtahů. Závěrem ještě připojil návrh na přerušení výkonu rozhodnutí s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř., resp. §265h odst. 3 tr. ř. Vzhledem k uvedeným důvodům obviněný JUDr. M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Podobně jako obviněný JUDr. M. K. i obviněný JUDr. J. B. namítl nepřiměřenou délku trestního řízení. Z tohoto důvodu spatřoval v postupu soudů jednání zakládající porušení základních ustanovení trestního zákona, trestního řádu, Ústavy České republiky jakož i stanovisek Ústavního soudu a Listiny lidských práv (patrně Listina základních lidských práv a svobod), což zdůraznil i v doplnění svého dovolání. Nesouhlasil ani s tím, jakým způsobem postupoval Vrchní soud v Olomouci, a domníval se, že pouze formalisticky převzal právní názor Nejvyššího soudu a sám skutky znovu neprověřil a neposoudil. Zejména nezjistil, v jaké výši, zda vůbec a komu měla vzniknout jednáním obviněných škoda nebo neoprávněný prospěch. Obviněný vyslovil přesvědčení, že s ohledem na absenci určení výše škody nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. V případě převodu akcií byl obviněný toho názoru, že tímto úkonem žádná škoda nevznikla, protože skutečná hodnota akcií byla nulová. Pokud by však připustil, že celková škoda ve výši 8.434.177,- Kč vznikla, měl soud každému z obviněných přičíst k tíži pouze její polovinu, neboť i akcie byly jimi nakoupeny ve výši jedné poloviny. Co se týče škody způsobené uzavřením nájemní smlouvy namítl, že obecně je běžné, aby vlastníkovi nemovitosti bylo za užívání prostor placeno nájemné. Za příslušné nebytové prostory v obchodním domě sám obviněný vyčíslil běžné tržní nájemné na 14.400.000,- Kč ročně, což je více, než bylo ujednáno ve smlouvě, a firmě K A B spol. s r.o. tak nemohla vzniknout škoda podobně jako ani prospěch obviněným. Současně v souvislosti se sjednáním nájemní smlouvy dovolatel popřel, že by se tohoto úkonu účastnil nebo věděl o výši dohodnutého nájemného, s níž byl seznámen až později poté, co si vyžádal nájemní smlouvy při snaze vymoci dlužné nájemné. Obviněný JUDr. J. B. byl tak přesvědčen, že jeho součinnost při uzavírání této smlouvy nebyla před soudem dostatečně prokázána. Pokud jde o vložení nemovitosti z majetku společnosti K A B spol. s r.o. do základního kapitálu nově založené CENTRUM KAB a.s., takový postup podle obviněného nepředstavoval protiprávní jednání, ale zákonný výkon jeho práva nakládat s vlastním majetkem, neboť spolu se spoluobviněným JUDr. M. K. byli jedinými vlastníky celého majetku společnosti K A B spol. s r.o. Dále dovolatel brojil proti naplnění materiální stránky trestného činu, k čemuž připojil i námitku absence podmínek použití přísnější trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. Obviněný JUDr. J. B. se rovněž ohradil proti rozhodnutí odvolacího soudu neprovést důkaz výpovědí svědka Štefana Dubáně, jenž podle dovolatele nezákonně vyvedl majetek ze společnosti K A B spol. s r.o. Ve vztahu k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu z předcházejícího rozhodnutí o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podle něhož byl odsuzující rozsudek krajského soudu správný, uvedl, že jeho vyslovením dovolací soud de facto ve věci sám rozhodl. Obviněný to považoval za porušení ustanovení trestního řádu, Nejvyšší soud podle něj k tomuto není oprávněn. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl rovněž porušení zákona, jehož se dopustil v souvislosti s ukládáním peněžitého trestu. Soud nezkoumal jeho majetkové a osobní poměry, jak vyžadují ustanovení §§53 a 54 tr. zák. Uložením peněžitého trestu, který obviněný nemohl vykonat, tak ve skutečnosti byl zvýšen jeho trest odnětí svobody o šest měsíců. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný JUDr. J. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně „s tím, že tento soud po vyslovení právního názoru věc znovu projedná“.
V rámci doplnění dovolání ze dne 16. 9. 2009 (jež mělo doplňovat mimořádný opravný prostředek datovaný dnem 14. 10. 2009 – pravděpodobně tedy písařská chyba obhájce, který doplnění dovolání podal na poštu dne 16. 10. 2009, viz obálka na č. l. 1339) navrhl obviněný JUDr. J. B. přerušení výkonu trestu, a to jak podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř., tak podle ustanovení §265o dst. 3 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, a to ke každému dovolání samostatně. Ohledně dovolání obviněného JUDr. M. K. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel nepřípustně vytýkal vady v odůvodnění rozsudku a v důkazním řízení, zaměňoval pojem škoda s pojmy výhoda, prospěch a úkor, považoval trest za nepřiměřený, což nespadá pod uplatněný dovolací důvod, materiální stránka byla již s ohledem na judikát č. 43/1996 Sb. rozh. tr. naplněna a skutečnost, že obvinění byli jedinými společníky poškozené společnosti, nemá na předmětnou právní kvalifikaci zásadní vliv. Proto navrhl dovolání obviněného JUDr. M. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž neshledal důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí. Obdobně ani u obviněného JUDr. J. B. neviděl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství důvody pro přerušení výkonu trestu a rovněž navrhl jeho dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nesouhlasil s obviněným, že by Nejvyšší soud překročil své pravomoci, námitky proti materiální stránce, nepřiměřenému trestu a škodě, jež není znakem dané skutkové podstaty, odmítl stejnými argumenty jako u obviněného JUDr. M. K. Účast obviněného na sjednání nájemní smlouvy měl za dostatečně prokázanou a délku řízení podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odvolací soud nepřehlédl, protože s odkazem na ni snížil výměru uloženého trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
K podání nejvyšší státní zástupkyně předložil obviněný JUDr. J. B. vyjádření ze dne 16. 2. 2010, jímž oponoval názoru nejvyšší státní zástupkyně a zopakoval své výhrady k postupu Vrchního soudu v Olomouci ze svého dovolání. Zdůraznil, že soud druhého stupně sice stanovil výši prospěchu, ale neuvedl, jakým způsobem k částce 8.434.177.99,- Kč dospěl, neobjasnil ani škodu, jež měla být způsobena společnosti K A B spol. s r.o. Odvolací soud rovněž neuposlechl pokynu dovolacího soudu, aby doplnil dokazování ve vztahu k účasti obviněného JUDr. J. B. na uzavření nájemní smlouvy. Dovolatel se navíc domníval, že stíhané jednání neneslo znaky společenské nebezpečnosti, obvinění koupili akcie od své společnosti a škodu tak způsobili sami sobě. Závěrem svého vyjádření připojil žádost o projednání jeho dovolání ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Oba obvinění opřeli svá dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na případy, v nichž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy určen k nápravě vad, jež mají svůj původ v hmotném právu. K jeho naplnění může dojít tehdy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení se týká vady v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Mimo rámec tohoto důvodu dovolání jsou tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly soudy ve věci rozhodující, a snaží se je nahradit svou vlastní verzí průběhu skutku. Mezi přípustné námitky nepatří ani nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, s rozsahem provedeného dokazování či postupem soudů při provádění důkazů. Jedná se totiž o otázky související s dodržováním procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, které nejsou kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek slouží k nápravě pouze závažných vad pravomocných rozhodnutí a Nejvyšší soud tak nemá povahu třetí instance, jež by mohla znovu přezkoumat rozhodnutí a řízení jemu předcházející v takovém rozsahu, jaký zákon určuje soudu odvolacímu. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení v podstatě vázán skutkovým zjištěním, k němuž soudy nižších stupňů dospěly a nemůže tak přihlížet k námitkám, které nevytýkají vadu v aplikaci hmotného práva a směřují proti skutkovým závěrům.
Nejvyšší soud předesílá, že v této trestní věci se jedná již o druhé dovolací řízení. O odvolání obou obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 52 T 2/2005, původně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 1 To 48/2007, jímž zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného JUDr. J. B. zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., a trestní stíhání obviněného JUDr. M. K. pro skutek, jímž se měl dopustit trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., zastavil z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň bylo rozhodováno o náhradě škody a o zrušení zajištění majetku obviněného JUDr. M. K. Tento rozsudek napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obou obviněných a na jeho podkladě rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, tak, že zrušil napadený rozsudek vrchního soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V opakovaném odvolacím řízení vynesl Vrchní soud v Olomouci již citovaný odsuzující rozsudek, proti němuž podali dovolání tentokrát obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B.
Podle právní věty napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007, se trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. dopustili obvinění ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to obviněný JUDr. M. K. v té alternativě, že jako člen orgánu dvou podniků se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch uzavřel smlouvu na úkor jednoho z nich a získal uvedeným činem pro sebe a jiného prospěch velkého rozsahu, a obviněný JUDr. J. B. v té alternativě, že jako člen orgánu dvou podniků se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho z nich a získal uvedeným činem pro sebe a jiného prospěch velkého rozsahu. (Ke správnosti tohoto postupu se Nejvyšší soud vyjádří níže.)
Skutek, který byl takto právně posouzen, spočíval podle výroku o vině rozsudku vrchního soudu v podstatě v tom, že dne 25. 1. 1995 uzavřeli obvinění jako fyzické osoby a společnost K A B spol. s r.o. IČ 41603257, zakladatelskou smlouvu o založení akciové společnosti CENTRUM KAB a.s. s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, schválili její stanovy a zvolili její orgány (členy představenstva byli obvinění), v důsledku čehož obvinění od 25. 1. 1995 do 29. 12. 1995 působili současně ve dvou obchodních společnostech se stejným předmětem podnikání, neboť byli také jednateli a společníky společnosti K A B spol. s r.o. se sídlem Blansko, Rožmitálova 5/7, IČ 41603257, jejímž předmětem podnikání byla obchodní činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Základní kapitál nově založené akciové společnosti tvořily peněžité vklady každého z obviněných ve výši 98.947,- Kč a vklad nemovitosti obchodního domu ve vlastnictví společnosti K A B spol. s r.o. v hodnotě 73.002.106,- Kč (vklad byl dne 17. 11. 1995 doplněn i o pozemky), na jehož koupi a provoz společnost K A B spol. s r.o. získala úvěr v celkové výši 44.225.000,- Kč od Komerční banky, a. s., na základě celkem pěti úvěrových smluv z období od 14. 3. 1995 do 24. 4. 1995 za současného zajištění úvěrů zřízením zástavního práva ke kupované nemovitosti, následně pak dne 25. 2. 1995 byla mezi společnostmi K A B spol. s r.o. za niž podepisoval z pověření JUDr. M. K. Ing. V. M., a CENTRUM KAB a.s., za niž podepisoval JUDr. M. K., uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, jíž CENTRUM KAB a.s., pronajala společnosti K A B spol. s r.o. nebytové prostory v obchodním domě za roční nájemné 9.500.000,- Kč v roce 1995 a 18.200.000,- Kč v roce 1996 a o níž podle urgence nájemného byl ode dne jejího podpisu seznámen i obviněný JUDr. J. B., který uzavření smluv inicioval. Na valné hromadě společnosti K A B spol. s r.o. konané dne 24. 4. 1995 rozhodli obvinění jako její jednatelé a společníci o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB a.s. ve jmenovité hodnotě 73.000.000,- Kč sobě jako fyzickým osobám za kupní cenu 1,- Kč za akcii v hodnotě 1.000,- Kč, čímž společnost K A B spol. s r.o. zbavili podstatné části jejího majetku, a dne 29. 12. 1995 převedli své obchodní podíly ve společnosti K A B spol. s r.o. na nové společníky. Uzavřením nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 1995 tedy obvinění způsobili úkor společnosti K A B spol. s r.o. a prospěch společnosti CENTRUM KAB a.s. přičemž po dodatku ke smlouvě ze dne 5. 12. 1995 dosáhla škoda jen částky 205.000,- Kč, a vkladem obchodního domu do základního kapitálu společnosti CENTRUM KAB a.s. a smlouvami o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB a.s. náležejících společnosti K A B spol. s r.o. obvinění na úkor společnosti K A B spol. s r.o. vyvedli z jejího majetku nemovitost v hodnotě nejméně 50.000.000,- Kč, čímž způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB a.s. a sobě jako fyzickým osobám a akcionářům této společnosti ve výši nejméně 8.434.177,99 Kč.
Proti takto formulovanému skutku a jeho právní kvalifikaci vznesl každý z obviněných dovolací námitky, které však Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné.
Většina argumentů, o něž obvinění opřeli svá dovolání, byla totožná, a proto se v jejich rozsahu Nejvyšší soud vyjádří k oběma dovoláním společně.
Obvinění především shodně uplatnili výtky směřující proti výši škody, resp. prospěchu, který měl být jejich protiprávním jednáním způsoben a který tvoří jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu. V kontextu uplatněných námitek se vada dotýká škodlivého následku, resp. účinku, kterým je získání prospěchu velkého rozsahu. Obviněný JUDr. M. K. nesouhlasil s tím, že soud nezjistil výši škody, ale výše prospěchu stanovena byla, přestože získaný prospěch měl podle jeho přesvědčení odpovídat výši škody. Způsob vyčíslení konečné sumy 8.434.177,99 Kč představující prospěch soud podle názoru dovolatele nijak nevysvětlil a v tomto směru považuje dovolatel rozsudek vrchního soudu za nepřezkoumatelný. Obviněný JUDr. J. B. se také domáhal zjištění výše způsobené škody, tvrdil, že škodou byl rozdíl mezi cenou nemovitosti a hodnotou jejího právního zatížení, které podle něj přesahovalo hodnotu nemovitosti tvořící základní kapitál společnosti CENTRUM KAB, a. s. Z toho dovodil, že hodnota akcií byla nulová. Ani uzavření nájemních smluv nevedlo podle dovolatele ke vzniku škodlivého následku nebo prospěchu. K tomu obviněný JUDr. J. B. dále podotkl, že soudem vyčíslená výše prospěchu měla být o polovinu snížena, neboť on sám nakoupil pouze polovinu akcií společnosti CENTRUM KAB a. s.
K této části uplatněných námitek je možné konstatovat, že oba obvinění ve svých dovoláních v podstatě zaměnili pojmy „prospěch“ a „škoda“, a to adekvátně s jejich užitím především v odůvodnění napadeného rozsudku. Správně totiž vrchní soud v části týkající se výroku o vině a výkladu znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu určil „prospěch“ získaný protiprávním jednáním a teprve v části napadeného rozhodnutí, v níž se zabýval výrokem učiněným soudem prvního stupně v tzv. adhezním řízení, odvolací soud užil správně pojem „škoda“. V této souvislosti je proto nutné připomenout, že zákonným znakem základní skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zák. je úmysl pachatele získat činem prospěch (nebo, ve druhé alternativě, výhodu) a nikoli způsobit škodu, na což upozornil již soud rozhodující v prvním stupni (srov. rozsudek krajského soudu, str. 78). Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle citovaného ustanovení se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, přičemž přísněji bude potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu . Prospěch může mít materiální i nemateriální povahu a jakoukoli podobu (v praxi se nejběžněji bude jednat o prospěch hospodářské povahy, např. hmotný zisk). Zákon sice nestanoví konkrétní pravidla pro stanovení výše prospěchu, pokud je vyjádřitelný v penězích, avšak výslovně se v těchto případech užije pro určení výše prospěchu (tj. zdali jde o prospěch nikoli nepatrný, nikoli malý atd.) ustanovení odst. 11 §89 tr. zák. primárně upravujícího určení výše škody. Není však možné oba pojmy ztotožňovat, neboť prospěch, který pachatel trestného činu zneužívání informací v obchodním styku získá, resp., má v úmyslu získat, většinou ani není shodný s výší nároku, s níž se poškozený k trestnímu řízení připojí a o němž může soud rozhodovat v adhezním řízení. Škodu právní teorie definuje jako újmu nastalou v majetkové sféře poškozeného, již je možno objektivně vyjádřit penězi a pro jejíž výpočet jsou striktně stanovena pravidla v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
Za takové situace je tedy pro účely trestního řízení ohledně trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. irelevantní, zda soud stanovil mimo jiné i konečnou výši škody, při jejímž vyčíslení je třeba postupovat podle pravidel v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., a zda si tak opatřoval podklady pro své rozhodnutí v adhezním řízení ve smyslu §228 tr. ř. Z hlediska naplnění předmětné skutkové podstaty pro správný výrok o vině uvedeným trestným činem je významná výhradně výše prospěchu, kterou se pachatel snažil získat, event. ji skutečně získal. V předmětné věci vycházel odvolací soud ze zjištění výše prospěchu určeného soudem prvního stupně, v napadeném rozsudku výslovně odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku krajského soudu, s jehož závěry ohledně prospěchu týkajícího se nájemní smlouvy i prodeje akcií společnosti CENTRUM KAB a.s., obviněným se zcela ztotožnil. Byl to tedy již Krajský soud v Brně, který ve svém rozsudku podrobně popsal způsob určení konečné částky 8.434.177,99 Kč představující prospěch získaný obviněnými a společností CENTRUM KAB a.s., na úkor společnosti K A B spol. s r.o. Co se týče převodu akcií, postupoval soud následovně. Nejprve stanovil hodnotu obchodního domu v době trestného jednání, která podle ocenění z listopadu 1994 doloženého k návrhu na zápis společnosti CENTRUM KAB a.s., činila 73.002.106,- Kč (viz č. l. 209). Nejvyšší soud podotýká, že sám obviněný JUDr. J. B. prezentoval hodnotu objektu ve výši 73 milionů Kč, když prodával své akcie na společnosti CENTRUM KAB a.s., G. K., resp. JUDr. M. K., srov. kupní smlouva ze dne 2. 5. 1996, resp. 5. 6. 1996 na č. l. 447, resp. 641. Soud však vyšel z ceny pro obviněné příznivější, která byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným společností NEMO Consult, s. r. o., ve výši 50 milionů Kč. Od této částky byly odečteny nesplacené závazky z úvěrových smluv včetně úroků v celkové výši 41.565.822,01 Kč, jež i po vložení nemovitosti do základního kapitálu CENTRUM KAB a.s. byla povinna splácet společnost K A B spol. s r.o. Po uvedeném odpočtu zůstala částka 8.434.177,99 Kč, která vlastně představovala sumu, jež by zůstala firmě K A B spol. s r.o. kdyby splnila své závazky vůči úvěrovému věřiteli realizací prodejem nemovitosti, a současně představovala finanční obnos, o který byla obohacena akciová společnost (resp. následně obvinění), do jejíhož majetku byla nemovitost vložena, avšak bez existujícího úvěrového závazku, jehož plněním byla nadále povinována společnost K A B spol. s r.o.
Ke způsobu, jakým soud prvního stupně, jehož závěry zcela převzal posléze i soud odvolací, vypočetl výši prospěchu, Nejvyšší soud považuje za nutné doplnit, že je pro obviněné příznivý hned z několika důvodů. Soudy v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ vzaly za základ nejnižší zjištěnou hodnotu nemovitosti a dále pak od této hodnoty odečetly vyšší peněžní částky, než jaké by odpovídaly době spáchání činu. Podkladem pro zjišťování výše nesplacených jistin a úroků z jednotlivých úvěrových smluv se totiž pro krajský soud stalo sdělení společnosti Konpo, s. r. o., na niž byly postoupeny pohledávky původního věřitele – Komerční banky, a. s., a jež vyčíslovala stav závazku společnosti K A B spol. s r.o. jako úpadce, pro účely konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 K 75/98 (viz č. l. 924). Údaje o nesplacených jistinách a úrocích převzaté soudy z této zprávy společnosti Konpo, s. r. o., se váží k datu 25. 3. 2000, kdy na ni byly postoupeny pohledávky, nikoli k době spáchání trestného činu. Z této skutečnosti vyplývá, že výše prospěchu vyčíslená soudy nižších stupňů byla v době činu vyšší nejméně o částku, o kterou došlo k navýšení úroků z jistin. Čím vyšší hodnoty totiž byly odečteny od ceny nemovitosti, tím nižší byla konečná výše prospěchu. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal pochybení ve zjištění výše prospěchu, který obviněný získali pro společnost CENTRUM KAB a.s., resp. pro sebe. Argumenty obviněných ohledně pochybností vrchního soudu, jež vyjádřil v rámci napadeného rozsudku, se v podstatě týkaly odůvodnění výroku o náhradě škody. V tomto směru lze sice souhlasit s poněkud stručnou a ne zcela zřetelnou úvahou vrchního soudu, ale z hlediska dovolacího přezkumu je podstatné, že obviněným nebyla stanovena povinnost k náhradě škody, na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně. Tím, že odvolací soud zrušil původní výrok o náhradě škody a v souladu s ustanovením §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost K A B spol. s r.o. zastoupenou správcem konkursní podstaty Mgr. Markem Reichlem, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nemohlo dojít k porušení hmotného práva v adhezním řízení. Z tohoto důvodu nemůže Nejvyšší soud posuzovat případnou vadnou aplikaci příslušných ustanovení občanského resp. obchodního zákoníku, z nichž by vyplývala odpovědnost obviněných za způsobenou škodu.
Konečně k námitce obviněných, že měla být v trestním řízení oceněna nemovitost včetně zástavy, dovolací soud zjistil, že se tak stalo v rámci civilního řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 301/2001. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci jsou interpretovány závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Lysáka, který vyčíslil hodnotu zastavených nemovitostí na 40.110.000,- Kč (srov. č. l. 873). Nesporně je tato peněžní částka mnohem vyšší, než výše prospěchu určeného soudy nižších stupňů v této trestní věci, a i z tohoto pohledu je možné postup stanovení výše celkového prospěchu v rámci trestního řízení považovat za výhodný pro oba obviněné.
V rámci zjišťování výše prospěchu tedy soudy zohlednily i právní zatížení nemovitosti, byť se to neodrazilo přímo v hodnotě nemovitosti, ale až v dalších výpočtech prospěchu. Třeba v této souvislosti dodat, že není vyloučeno, aby o koupi zastavené nemovitosti s vysokým podnikatelským potenciálem – obchodního domu v centru Blanska s šesti nadzemními podlažími o průměrné zastavěné ploše jednoho podlaží 719,90 m2 (srov. str. 8 znaleckého posudku znaleckého ústavu NEMO Consult, s. r. o.) existoval nějaký vážný zájemce. Pokud se obvinění domnívali, že právní zatížení převyšovalo hodnotu obchodního domu, vytýkali vady v provedeném dokazování, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že v dovolání se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění soudy nižších stupňů či přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplňovat a korigovat soud odvolací, který za tím účelem může provádět dokazování.
Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě zdůraznit, že obviněný JUDr. M. K. poukazoval na nulovou až zápornou hodnotou akcií, jež obvinění odkoupili od společnosti K A B spol. s r.o. Tento ukazatel – tedy cena akcií společnosti CENTRUM KAB a.s. – však byla významná z hlediska majetkové újmy způsobené společnosti K A B spol. s r.o. Pro účely naplnění znaků skutkové podstaty podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. bylo stěžejní, že prodejem akcií sobě jako fyzickým osobám bylo dokonáno způsobení úkoru, a to výrazné ztížení, resp. znemožnění dalšího podnikání společnosti K A B spol. s r.o., k němuž došlo vyvedením prakticky jediného majetku – předmětné nemovitosti, v němž provozovala tato společnost své podnikání, a s nímž v důsledku jednání obviněných nadále nemohla nakládat ani jako majoritní akcionář společnosti CENTRUM KAB a.s. Pro stručnost dovolací soud odkazuje blíže k objasnění úkoru, prospěchu a výhody na velmi podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz zejména str. 72 – 80) i předcházející usnesení dovolacího soudu vydané v této věci.
Zcela bezpředmětná je námitka obviněného JUDr. J. B., jíž se dožadoval snížení výše prospěchu na polovinu odkazem na to, že každý z obviněných odkoupil od společnosti K A B spol. s r.o. pouze polovinu akcií společnosti CENTRUM KAB a.s. Oba obvinění byli napadeným rozsudkem uznáni vinnými trestným činem podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství se podle doslovného znění citovaného ustanovení trestního zákona čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by jej spáchal sám. Z této formulace tedy jasně vyplývá, že i každému ze spolupachatelů se přičítá škoda způsobená trestným činem, resp. v předmětné trestní věci získaný prospěch.
V podstatě shodně obvinění vytkli naplnění materiální stránky trestného činu, přičemž obviněný JUDr. J. B. se ohradil především proti existenci podmínek pro použití vyšší trestní sazby uvedených v §88 odst. 1 tr. zák. Je možné souhlasit s tím, že vrchní soud se v odůvodnění svého rozsudku výslovně nevěnoval úvahám, které jej vedly k právnímu závěru o těchto otázkách, ale na straně 19 napadeného rozsudku uvádí okolnosti, které jsou z hlediska ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák. významné. Stručné argumenty soudu druhého stupně Nejvyšší soud tak může doplnit, neboť právní kvalifikaci skutku, k níž soud odvolací dospěl, považuje za správnou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2151/09). Materiální podmínka trestnosti činu stanovená v §3 odst. 1 tr. zák. (konkrétní hlediska pro její určení pak demonstrativně uvádí §3 odst. 4 tr. zák.) je z pohledu soudní praxe vykládána tak, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. bude dán v potřebné míře požadované pro kvalifikovanou skutkovou podstatu (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněných JUDr. M. K. a JUDr. J. B. bylo možno podstatně vyšší nežli nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost odvodit zejména ze způsobu, jakým byl čin spáchán. Obvinění totiž společnými kroky činili na sebe navazující právní úkony, jejichž cílem bylo dosažení prospěchu velkého rozsahu ve výši nejméně 8 a půl milionu korun a to na úkor společnosti K A B spol. s r.o. Původně obvinění zamýšleli dosáhnout ještě vyššího prospěchu, a to s ohledem na výši nájemného, které měla společnost K A B spol. s r.o. hradit nově založené společnosti CENTRUM KAB a. s. Nelze pominout ani evidentní zneužití postavení v těchto dvou podnicích, jež představuje veřejný zájem chráněný dotčeným ustanovením trestního zákona. Soudem stanovená výše prospěchu téměř dvojnásobně překročila minimální hranici ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Již tyto okolnosti svědčí o tom, že čin, který je předmětem trestního řízení vedeného proti obviněným, odpovídá běžně se vyskytujícím případům a jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný. Podmínky pro podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. naplňuje především promyšlený, předem plánovaný a obtížně odhalitelný způsob provedení trestného činu, jenž se na první pohled mohl jevit jako běžná obchodní transakce. Rovněž evidentní zištná pohnutka obou obviněných, kteří na konci postupného řetězce právních kroků dosáhli vlastního obohacení na úkor společnosti s ručením omezeným K A B, a jejích věřitelů, významně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
V tomto smyslu jsou zcela bezpředmětné námitky především obviněného JUDr. M. K., jimiž podporoval své výhrady proti naplnění materiální stránky trestného činu. Absenci této podmínky trestnosti činu totiž obviněný spatřoval v tom, že úkor měl být obviněnými způsoben obchodní společnosti s ručením omezeným, jejímiž byli pouze oni dva společníky (jeho slovy „vlastníky“). Obviněný tak nesprávně ztotožnil majetek obchodní společnosti s osobním majetkem společníků. Tento názor však soudní praxe nezastává, naopak rozlišuje vlastní majetek společníků či statutárního orgánu – jednatelů a majetek právnické osoby – společnosti s ručením omezeným, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009, přiměřeně rozhodnutí č. 18/2006 – II. Sb. rozh. tr.). Rovněž poukaz na vytvoření koncernu, kterým mělo podle názoru obviněného JUDr. M. K. dojít založením akciové společnosti CENTRUM KAB a.s. postrádá jakékoli opodstatnění, přičemž je nutné dodat, že ani sám obviněný tento svůj argument blíže neodůvodnil. Nejvyšší soud proto pouze v obecné rovině připomíná, že podle ustanovení §66a odst. 7 obchodního zákoníku představuje koncern sdružení dvou nebo více osob nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému řízení. Sám koncern právní subjektivitu nemá. Z obsahu trestního spisu a provedených důkazů v předmětné trestní věci však vůbec nevyplývá, že by po založení akciové společnosti, jejímž akcionářem se mj. stala jmenovaná společnost s ručením omezeným, byly oba tyto subjekty ve vzájemném vztahu ovládající (řídící) osoby a osoby ovládané (řízené), tj. byly podrobeny jednotnému řízení a splňovaly tak zákonné vymezení pro koncern, resp. koncernové podniky (§66a odst. 6 obchodního zákoníku). Z jednotlivých kroků, jež obvinění jménem dotčených právnických osob činili, lze naopak dovodit jejich snahu vyvést majetek ze společnosti s ručením omezeným, a to v jejich osobní prospěch a ponechat v této společnosti závazek z úvěru, dále ji zatížit povinností hradit nájemné, což se nakonec ukázalo nereálným s ohledem na zisky z podnikání, a obvinění tedy nakonec prodali své obchodní podíly v zadlužené společnosti s ručením omezeným a to osobám, o nichž věděli, že ani nebudou pokračovat v podnikatelské činnosti. I v případě, že by bylo možné uvažovat o vzniku tzv. faktického koncernu (ovládací smlouva uzavřena nebyla, existence tzv. smluvního koncernu je tak zcela vyloučena) však ustanovení §66a odst. 8 obchodního zákoníku zakazuje ovládající osobě využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z nichž by mohla ovládané osobě vzniknout majetková újma, ledaže vzniklou újmu uhradí nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, nebo v téže době uzavře smlouvu o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena. Taková situace však v předmětné trestní věci nenastala, společnosti K A B spol. s r.o. nebylo za její nemovitý majetek poskytnuto adekvátní plnění, naopak byla nadále zavázána plnit smlouvu o úvěru, kterou uzavřela právě za účelem pořízení si předmětné nemovitosti, a navíc zatížena placením nájmu za užívání původně výlučně svého majetku. Poznámka obviněného JUDr. M. K. ohledně vzniku koncernu tak nemohla nijak zvrátit správný právní závěr o naplnění všech znaků trestného činu zneužití informací v obchodním styku v jeho přísnější trestní sazbě.
Délka trestního řízení v této věci přesáhla devět roků, což i Nejvyšší soud považuje za překročení přiměřené délky ve smyslu výkladu tohoto institutu judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Otázkou bylo, zda vůbec a pokud ano, tak jakým způsobem, soudy zohlednily určitý stupeň porušení ústavně garantovaných práv obviněných, aby jejich věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Jak zjistil dovolací soud, Vrchní soud v Olomouci vzal tuto skutečnost v potaz a náležitým způsobem ji promítl do svých úvah při ukládání trestu odnětí svobody.
Obecně k této problematice lze uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Jedná se tudíž o základní práva garantovaná ústavními zákony. Přiměřenost délky řízení je podle platné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž je míněna např. složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Proto Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat.
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
V souladu s nazíráním Soudu na řešení otázky související s porušením práva na přiměřenou délku řízení postupuje zásadně i Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení §23 odst. 1 tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci podle názoru Nejvyššího soudu postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Neúměrné délky trestního řízení, na níž se obvinění v podstatě nepodíleli, si byl vědom a při svých úvahách o výši trestu dospěl k závěru, že trest uložený soudem prvního stupně, byť se rovnal spodní hranici trestní sazby podle kvalifikované skutkové podstaty, by neodpovídal stupni porušení práv obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. Shledal poté, že u obou obviněných jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák., a uložil každému z obviněných trest odnětí svobody v délce čtyř roků. Dále soud využil zmírňujícího ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. a oba obviněné zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Rovněž trest peněžitý oproti soudu prvního stupně byl obviněným uložen v poloviční výměře včetně trestu náhradního. Vzhledem k tomu, že za „normálního“ průběhu trestního řízení by obviněným hrozilo uložení trestu odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti roků, představuje aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. vhodnou reakci na zjištěné porušení práva na spravedlivý proces. K úvahám o proporcionalitě uloženého trestu Nejvyšší soud dodává, že předmětem trestního stíhání bylo poměrně sofistikované jednání obviněných, kterým postupnými kroky realizovali svůj zločinný záměr, zastírali jej navenek právními úkony běžnými v obchodním právu (založení akciové společnosti, vklad nemovitosti do jejího základního kapitálu, sjednání nájemní smlouvy, prodej akcií CENTRUM KAB a.s. a prodej obchodních podílů ve společnosti K A B spol. s r.o.), a proto odhalení a zadokumentování trestného činu, jakož i důkazní řízení vyžadovalo větší úsilí, než je tomu ve věcech jednodušších.
Lze shrnout, že porušení ústavně garantovaného práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů bylo v předmětné trestní věci konkrétně vyjádřeno především uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem za trestný čin podle §128 odst. 4 tr. zák. Kompenzace, kterou vrchní soud obviněným poskytl mimořádným snížením trestu odnětí svobody včetně způsobu jeho výkonu, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným způsobem zohlednila delší dobu trvající trestní řízení a současně odráží i kritéria rozhodná pro naplnění účelu trestu. (Srov. jiné případy, kdy Ústavní soud považoval snížení trestu, a to k dolní hranici trestní sazby a nikoliv pod ni, jako tomu bylo v posuzované věci, za dostatečnou kompenzaci, např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 858/09, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 701/06, aj.). Pro úplnost upozorňuje Nejvyšší soud na možnost obviněných domáhat se finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění dalších zákonů (zejména jeho §31a). V této části tedy Nejvyšší soud neshledal námitky dovolatelů důvodnými.
V podstatě mimo rámec důvodů dovolání se obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B. ocitli svými námitkami proti rozsahu dokazování. Soudy totiž odmítly vyslechnout obhajobou navrhovaného svědka Š. D., což obviněný JUDr. M. K. navíc považoval za libovůli v rozhodování soudu. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud jen připomíná, že zejména krajský soud náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považoval provedení navrhovaného důkazu za nadbytečné. Kromě toho, že byl Š. D. pro soud těžko dosažitelný (neznámý pobyt), skutečnosti, o nichž mohl podat tento svědek vysvětlení, se stíhaného skutku týkaly pouze okrajově (srov. str. 68 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud s tímto názorem zcela souhlasí, neboť předmětem trestního stíhání nebyl osud společnosti K A B spol. s r.o. po prodeji obchodních podílů obviněných svědkům Š. D. a R. H., ale jen skutek, jímž byla tato společnost zbavena významné části svého majetku a ponechán jí úvěrový závazek. To vše navíc za stavu, kdy byl vyslechnut druhý nabyvatel obchodního podílu ve společnosti K A B spol. s r.o. R. H. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že vývoj podnikání společnosti K A B spol. s r.o. je celkem dostatečně zřetelný i z jiných důkazů – např. probíhající konkurs na majetek této společnosti.
Co se týče argumentu, že obvinění byli fakticky odsouzeni předchozím usnesením Nejvyššího soudu v této trestní věci, nezakládá se na pravdě. Dovolací soud rozhodoval o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných, jak je k tomu oprávněn ustanoveními trestního řádu (§265a a násl.). Vrchní soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, rozhodně nebyl rozhodnutím Nejvyššího soudu zavázán obviněné odsoudit, byl však upozorněn na některé důkazy svědčící o účasti obviněného JUDr. J. B. na sjednání nájemní smlouvy, jež původně zcela pominul, a především na platnou judikaturu, s níž se ve svém prvním rozhodnutí nevypořádal. Jednalo se zejména o judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., který upřesňuje subjekty a druhy právních úkonů zakládající trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák. Soudu druhého stupně bylo dovolacím soudem uloženo, aby se skutkem opětovně zabýval s přihlédnutím k citované judikatuře a teprve v jejím světle stíhané jednání právně posoudil ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Jestliže byl odvolacímu soudu dán určitý pokyn, týkal se účasti obviněného JUDr. J. B. na uzavírání nájemní smlouvy s tím, že ačkoli se Nejvyšší soud ztotožnil s krajským soudem ohledně aktivní účasti a znalosti obviněného JUDr. J. B. o podrobnostech nájemní smlouvy, upozornil na vadnou formulaci právní věty z rozsudku krajského soudu. Skutková zjištění totiž neodpovídala té alternativě, že by nájemní smlouvu obviněný JUDr. J. B. přímo uzavřel, ale že k jejímu uzavření dal popud. Právní teorie přitom popudem k uzavření smlouvy nemíní pouze přímý návrh smlouvy, pod slovní spojení „dát popud k uzavření smlouvy“ je zahrnováno i jakékoli chování pachatele, které má vést k jednání o uzavření smlouvy (např. poptávka, která není návrhem smlouvy, ale slouží k zjištění možností, podmínek, ceny apod., a je podkladem pro rozhodnutí o podání návrhu smlouvy nebo i jakýkoliv jiný, byť neformální, popud ve formě nabídky, která nemá náležitosti smlouvy, dále návodu či podnětu apod.).
Vrchní soud v Olomouci akceptoval důkazní řízení provedené před soudem prvního stupně, čímž se ztotožnil i s jeho závěry ohledně vědomé aktivní účasti obviněného JUDr. J. B. na sjednání nájemní smlouvy (viz str. 78 rozsudku krajského soudu), a sám popsal jednání obviněného JUDr. J. B. tak, aby i ve skutkové větě korespondovalo se zákonným znakem „dal popud k uzavření smlouvy“, který soud prvního stupně v právní větě nevyjádřil. Odvolací soud výslovně uvedl, že dovolatel uzavření nájemní smlouvy inicioval. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, že právní věta v napadeném rozsudku nevyjadřuje obě alternativy základní skutkové podstaty trestného činu, ačkoli skutkové okolnosti jasně svědčí o naplnění obou zákonem vymezených způsobů protiprávního jednání obviněným JUDr. J. B. Vrchní soud v Olomouci totiž v právní větě citoval pouze alternativu, kdy pachatel dá popud k uzavření smlouvy, což se v dané věci týkalo výlučně nájemní smlouvy mezi společnostmi CENTRUM KAB a.s. a K A B spol. s r.o. a chybí alternativa, kdy pachatel smlouvu přímo uzavře, přestože ve skutkové větě je vyjádřena i účast obviněného JUDr. J. B. na založení společnosti CENTRUM KAB a.s., vložení nemovitosti do nově založené společnosti, jakož i následný převod akcií společnosti CENTRUM KAB a.s., přičemž obviněný byl těchto právních aktů přímo účasten. Zjištěná vada však vyznívá ve prospěch obviněného JUDr. J. B. a je nutné respektovat zásadu zákazu změny k horšímu v situaci, kdy dovolání podal pouze obviněný.
Pouze obviněný JUDr. J. B. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku výhradu, že obvinění jednali v mezích obchodního zákoníku. S jeho přesvědčením se Nejvyšší soud neztotožnil. Skutečnost, že některá jednotlivá část nebo části stíhaného jednání probíhala v souladu s ustanoveními obchodně právních předpisů, je třeba důsledně odlišovat od faktu, že tímtéž jednáním byly současně v kontextu s dalšími částmi skutku naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, tj. že totéž jednání je protiprávní ve smyslu trestního zákona. Shodně se k této problematice staví ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck. Užití trestního práva bylo v posuzované věci oprávněné, neboť jednání obviněných odpovídalo jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a, jak je judikováno v rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., např. i v případě, kdy je smlouva, již pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, neplatná podle předpisů občanského nebo obchodního práva, není vyloučena trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák.
Oba dovolatelé shodně vyjádřili určité pochybnosti ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu, byť její absenci dovozovali spíše z jiné než soudy zjištěné verze skutkového stavu. Úmyslné zavinění ve formě přímého úmyslu konstatovaly soudy obou stupňů (viz str. 78 a násl. rozsudku krajského soudu a str. 19 rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud pouze poznamenává, že sami dovolatelé jako zakladatelé akciové společnosti spolu se společností K A B spol. s r.o. v úvodu Zakladatelské listiny akciové společnosti (jež původně měla mít název K A B, a. s.) ze dne 24. 11. 1994 deklarovali důvod jejího založení tak, že bude nástupnickou organizací a převezme všechna práva a povinnosti společnosti K A B spol. s r.o. (srov. č. l. 198 a násl.). Přestože pro nedostatky návrhu na zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku byla poté dne 25. 1. 1995 sepsána nová zakladatelská listina (založena na č. l. 219 a násl.), která již takový účel založení neproklamovala, svědčí původní zakladatelský dokument o záměrech obviněných dostatečně. Primárním cílem pro oba obviněné bylo vzhledem k následným událostem vyvedení podstatného majetku (nemovitostí) společnosti K A B spol. s r.o. sloužícího k jejímu podnikání, a ponechání velkého finančního zatížení na této obchodní společnosti, kterou následně obvinění opustili. Prodali své obchodní podíly a to evidentně osobám, které nehodlaly pokračovat v podnikání, přičemž právě s ohledem na protiprávní jednání obviněných byla možnost dalšího provozování obchodního domu spolu s povinností hradit úvěr a nájemné velice ztížena. Zjištěný skutkový stav popsaný ve výroku napadeného rozsudku tak v podstatě nedovoluje jinou alternativu zavinění, než jakou konstatovaly soudy obou stupňů (přímý úmysl).
Vázanost právním názorem Nejvyššího soudu po přikázání věci vychází z ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Je tudíž naprosto v pořádku, pokud soud v rámci svého rozhodnutí kromě vlastního hodnocení věci odkáže na závazný právní názor Nejvyššího soudu. Za poznámku však stojí fakt, že se nejedná o absolutní vázanost, jak by snad mohlo vyplynout z odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Lze připustit odchýlení se od takového závazného právního názoru za předpokladu, že ve věci byly zjištěny zcela nové okolnosti, jež podstatně změní skutkový stav věci, nebo pokud by došlo k radikální změně právní úpravy vztahující se k projednávanému skutku. Žádná taková okolnost však v daném případě nenastala, nebylo tedy důvodu, aby odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu.
Současně s trestem odnětí svobody soud uložil každému z obviněných také peněžitý trest ve výměře jeden milion Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněný JUDr. J. B. namítl, že vrchní soud se nezabýval jeho majetkovými a osobními poměry, jak mu ukládalo ustanovení §54 tr. zák., a uložení tohoto trestu znamenalo fakticky prodloužení trestu odnětí svobody o šest měsíců. Uvedenou námitkou se však dovolatel ocitl mimo rámec dovolání, jež opřel výhradně o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu mohou být namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák., viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod se však nevztahuje na jiné úvahy při ukládání trestu za daný trestný čin. Důvod dovolání, který je zásadně určen k nápravě nesprávného výroku o trestu, tedy vůči jeho druhu a výměře, je výslovně upraven v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, tudíž uvedená námitka nemohla být předmětem dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud tedy posoudil tu část dovolacích námitek, jež naplnily deklarovaný důvod uplatněný v obou dovoláních, jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněnými obviněnými se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V provedeném trestním řízení soudy správně posoudily svá skutková zjištění tak, že obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B. naplnili zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Soud řádně zvážil dopad nepřiměřené délky trestního řízení na každého z obviněných a s ohledem na to snížil oběma trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem za daný trestný čin. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tak nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných JUDr. M. K. a JUDr. J. B. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný JUDr. J. B. navrhl, aby bylo jeho dovolání projednáno ve veřejném zasedání a obviněný JUDr. M. K. vyjádřil nesouhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud však odmítl obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a proto bylo možno takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání i bez souhlasu obviněných [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Výslovný souhlas dovolatele jakož i nejvyšší státní zástupkyně s rozhodnutím v neveřejném zasedání je třeba tehdy, činí-li Nejvyšší soud jiná rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz také §265h odst. 2 tr. ř.).
Návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o tr. ř., který učinili oba dovolatelé, Nejvyšší soud nevyhověl, neboť pro takový postup neshledal už s ohledem na výše uvedený způsob rozhodnutí důvody. Odklad výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. dovolací soud neprojednal, neboť předpokladem pro rozhodnutí o něm je návrh předsedy senátu soudu prvního stupně, který v dané věci učiněn nebyl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová