ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.381.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 381/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2012 o dovolání, které podal obviněný D. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 118/2010, takto:
Z podnětu dovolání obviněného D. H. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně tohoto obviněného a podle §265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu ohledně obviněného Š. H., zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 21 T 118/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný D. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 21 T 118/2010, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a §254 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se měl dopustit skutky blíže popsanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozhodnutí.
Za tyto trestné činy byl obviněnému D. H. uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Soud prvního stupně rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného Š. H..
Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný D. H. a v jeho neprospěch státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný D. H. podal dne 17. 2. 2012 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný je přesvědčen, že nenaplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., protože nebylo prokázáno, že by si přisvojil peněžní prostředky či jinak s nimi disponoval ve svůj prospěch. Podle názoru obviněného totiž pouze neodevzdal související účetní doklady, což však nutně neznamená naložení s penězi jinak než ve prospěch obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o. Jak dále obviněný vytkl, soudy nižších stupňů neučinily správné právní posouzení jeho zavinění, když navíc forma zavinění nevyplývá ani ze související skutkové věty ve výroku o vině.
Z popisu skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pak podle obviněného není zřejmé naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že se jedná o ohrožovací delikt, jehož znakem je ohrožení majetkových práv jiného, které musí být prokázáno zjištěním konkrétních věřitelů a rozsahem jejich ohrožení. Podle přesvědčení obviněného však popis skutkového děje neobsahuje takové skutečnosti.
Závěrem svého dovolání proto obviněný D. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, a to ve výrocích o vině pod body 1. a 2., dále ve výrocích o trestu a o náhradě škody, a aby Nejvyšší soud přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného D. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru skutečnosti popsané pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odůvodňují použitou právní kvalifikaci, neboť obviněný si přisvojil cizí věc. Státní zástupce nepovažuje za rozhodné, jakým způsobem obviněný naložil s penězi či na jaký účel je použil, neboť je podstatné, že je nepředal jejich oprávněnému vlastníkovi. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněný si byl vědom všech rozhodných okolností, přičemž čin spáchal přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný podle státního zástupce zjevně uvedl v účetních dokladech nepravdivé údaje a současně svým jednáním porušil majetková práva věřitelů obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o. V této souvislosti sice státní zástupce připouští, že konkretizace věřitelů mohla být nepochybně i podrobnější, avšak pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je popis skutkových zjištění dostačující.
Jak dále státní zástupce upozornil, soud prvního stupně kvalifikoval skutky spáchané obviněným a popsané pod body 2. a 3. ve výroku o vině podle písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně i podle protokolu o hlavním líčení jako zmíněný přečin ve smyslu §254 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byť v odůvodnění rozsudku se uvádí jen ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku, kterému odpovídá i právní věta obsažená ve výroku o vině. Státní zástupce považuje tento výrok o vině za vadný, přičemž jde o vadu, kterou nelze odstranit postupem ve smyslu §131 tr. řádu. Podle názoru státního zástupce náprava zmíněné vady v dovolacím řízení nemůže mít žádný zásadní vliv na postavení obviněného, neboť přečiny podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a podle §254 odst. 2 tr. zákoníku jsou shodně závažné a za jejich spáchání je stanovena shodná trestní sazba, když navíc trest byl obviněnému uložen jako úhrnný podle přísnějšího ustanovení §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. Zároveň nejde ani o otázku po právní stránce zásadního významu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněného D. H. odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nevykazuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod však nenaplňují ty námitky obviněného D. H., jimiž zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování, zejména pokud jde o hodnocení důkazů v podobě výslechů svědků a spoluobviněného Š. H.. Jde totiž o procesní námitky, které neodpovídají hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože takové případné vady nespočívají v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale souvisí s procesem provádění a hodnocení důkazů, který je upraven normami trestního práva procesního, zejména pak v uvedených souvislostech ustanoveními §2 odst. 5, 6, §88, §89 a násl. a §207 a násl. tr. řádu. Zmíněné výhrady obviněného tedy nemohou být předmětem přezkoumávání v dovolacím řízení.
V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného D. H., jimiž zpochybnil především naplnění znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. (u skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (u skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Takové námitky obviněného již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud je považuje za opodstatněné.
Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný D. H. uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, k jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Za přisvojení si věci nebo jiné majetkové hodnoty, a tedy naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry, bylo nutné považovat takové jednání, jímž pachatel naložil s cizí svěřenou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem svěření způsobem, který mařil základní účel svěření. Přitom platilo, že každou dispozici se svěřenou věcí či jinou majetkovou hodnotou proti příkazu toho, kdo ji jinému svěřil, nebylo možné považovat za zpronevěru, a to ani v případech, nebyla-li dodržena lhůta k vrácení svěřené věci či jiné majetkové hodnoty (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1957 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001, publikovaný pod č. T 335. ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Jak je mimo jiné zřejmé z učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný D. H. převzal hotovostní platby od odběratelů obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., za kterou v té době fakticky jednal, a tyto platby nepředal do majetku jmenované společnosti, a tím jí měl způsobit škodu ve výši 1 646 948,60 Kč. Zmíněný popis rozhodných skutkových okolností ovšem nelze ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a napadeného usnesení odvolacího soudu považovat za dostačující pro závěr, že si obviněný přisvojil předmětné peněžní prostředky a použil je v rozporu s účelem jejich svěření. Pokud nebyly tyto peněžní prostředky řádně zavedeny do účetnictví obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., ani se nenacházely v její pokladně, mohlo by to sice znamenat porušení povinností jmenované společnosti jako účetní jednotky, vyplývajících zejména z ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a za splnění ostatních zákonných podmínek by to mohlo svědčit také o naplnění znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku spočívajícího v nevedení jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku. Konstatování soudu prvního stupně, podle něhož obviněný převzal hotovostní platby od odběratelů obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., a nepředal jí tyto peněžní prostředky, ovšem bez dalšího neznamená, že obviněný si přisvojil přijaté peníze, použil je v rozporu s účelem svěření, a způsobil tím škodu jmenované obchodní společnosti (viz k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I., publikované pod č. T 1346. v sešitě 71 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011). To platí zejména za situace, když tato společnost měla více věřitelů, kteří v insolvenčním řízení přihlásili své pohledávky v celkové výši 61 527 214,- Kč. Jak totiž zjistil soud prvního stupně v posuzované věci (viz s. 18 jeho rozsudku), Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. KSBR 38 INS 3597/2009, rozhodl o úpadku obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., která se nacházela v tomto stavu již od počátku roku 2007, kdy přestala plnit své peněžité závazky vůči dodavatelům zboží a služeb. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (viz zejména jeho s. 17) rozebral hospodaření jmenované obchodní společnosti a zabýval se i důvody popsaného nepříznivého stavu hospodaření. Současně však soud prvního stupně již nezkoumal, zda a případně v jaké výši obdrželi někteří věřitelé od obviněného úhradu (byť částečnou) svých splatných pohledávek. Takový závěr je přitom zásadní pro posouzení skutku spáchaného obviněným, v němž byl shledán trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť kdyby obviněný použil převzaté peněžní prostředky k úhradě splatných závazků obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., nemohl by naplnit zákonný znak objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Ostatně v tomto směru nebyla zcela vyvrácena obhajoba obviněného spočívající v tom, že předmětné peníze použil právě k úhradě závazků jmenované obchodní společnosti.
K uvedeným úvahám Nejvyšší soud připomíná, že v případě, kdyby obviněný použil přijaté peněžní prostředky nebo jejich část ve prospěch jen některých věřitelů (zejména těch, kteří neuplatnili své pohledávky v insolvenčním řízení), a v rozporu se zásadami poměrného a rovnoměrného vypořádání uspokojil pohledávky jen těchto věřitelů na úkor jiných, nebyla by vyloučena jeho trestní odpovědnost za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (resp. nyní trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku).
Naopak, s ohledem na zákaz reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. řádu není už možné posoudit skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestné činy zpronevěry podle §248 tr. zák. (nyní podle §206 tr. zákoníku) a poškozování věřitele podle §256 tr. zák. (nyní poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku) spáchané v jednočinném souběhu, který by zde za určitých okolností rovněž přicházel v úvahu. Přitom jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. byl zmíněný skutek kvalifikován i v obžalobě, s níž se však soud prvního stupně neztotožnil z důvodu nenaplnění znaku subjektu tohoto trestného činu. Jestliže by si ovšem obviněný nepřisvojil převzaté peněžní prostředky a ani je nepoužil k úhradě pohledávek věřitelů obchodní společnosti PATRIOT, s. r. o., resp. úmyslně znemožnil takové použití, nebyla by vyloučena jeho trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2, 3 tr. zák., resp. poškození věřitele podle §222 odst. 2, 3 tr. zákoníku, u kterého se nevyžaduje existence konkrétního subjektu se zvláštní vlastností ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., resp. §114 odst. 1 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí publikované pod č. 36/2010 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jejíž naplnění obviněný rovněž zpochybnil, Nejvyšší soud považuje úvahy v tomto směru za předčasné za situace, když nebyly naplněny všechny znaky objektivní stránky zmíněného trestného činu. S ohledem na důvodné pochybnosti v otázce, zda si obviněný vůbec přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu a způsobil škodu na cizím majetku, proto Nejvyšší soud nemohl učinit závěr, jestli zde obviněný jednal úmyslně a byl alespoň srozuměn se způsobením škody na cizím majetku. To by mělo význam až poté, kdyby bylo namístě zjištění, že obviněný naplnil všechny ostatní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného D. H., jež vznesl proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (který je v tomto výroku neúplně označen zákonným ustanovením, neboť zde není uvedena konkrétní alinea odpovídající formulaci použité právní věty). Konkrétně obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vytkl nedostatek skutkové věty obsažené ve výroku o vině, z níž není patrné, jaká majetková práva a kterých věřitelů obviněný ohrozil. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr., které je použitelné i za účinnosti nového trestního zákoníku) – dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje ke všem třem zde obsaženým alineám, a proto k trestní odpovědnosti za uvedený přečin je nezbytné, aby bylo ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku výslovně vyjádřeno, práva kterých osob (např. věřitelů) tím byla ohrožena. Jak je dále patrné z formulace citovaného ustanovení, ohrožení majetkových práv jiného se musí týkat konkrétních práv určitých osob (např. právě věřitelů), které je třeba výslovně uvést v popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc, zákonným znakem tohoto trestného činu sice není způsobení škody na cizím majetku, ale z rozhodných skutkových zjištění musí být zřejmé, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného (nebo včasné a řádné vyměření daně), a to např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008).
Z popisu skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přitom nevyplývá, práva kterých věřitelů obviněný D. H. (společně s obviněným Š. H.) ohrozil a jaká byla výše jejich pohledávek. Formulace, již soud prvního stupně použil v popisu tohoto skutku, je totiž téměř doslovnou citací zákonné formulace vyjádřené slovy „a ohrozí tak majetková práva jiného …“, přičemž ani v odůvodnění rozsudku nejsou označeni konkrétní věřitelé, kteří byli popsaným jednáním obviněného ohroženi na svých právech, popřípadě jaká byla výše jejich pohledávek a rozsah, v němž bylo ohroženo uspokojení těchto pohledávek. Zmíněný zákonný znak uvedený v dovětku ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku lze sice v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku vyjádřit i poněkud obecněji, pokud je ovšem alespoň v odůvodnění rozsudku konkretizován a řádně odůvodněn (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009), což se v nyní projednávané věci nestalo. Nejvyšší soud proto považuje za opodstatněnou námitku obviněného, v níž vytkl tuto vadu právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud pak nemohl přehlédnout ani další nedostatek, jímž je zatížen rozsudek soudu prvního stupně a který zde spočívá v nepřesném označení zákonných ustanovení, podle nichž byly posuzovány skutky spáchané obviněnými D. H. a Š. H., jak jsou popsány pod body 2. a 3. ve výroku o vině. Oběma zde použitým právním větám totiž neodpovídají zákonná označení přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku. Navíc soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (viz jeho s. 21) poněkud zmatečně argumentuje právním posouzením skutků obviněných jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2, 3 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008), ačkoli vůbec nepoužil takovou právní kvalifikaci. Znění právní věty obsažené ve výroku o vině pod bodem 2. odpovídá zákonnému ustanovení §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přičemž právní věta uvedená ke skutku popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině odpovídá zákonnému ustanovení §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku. Tento poslední výrok o vině pak soud prvního stupně odůvodnil (viz s. 21 a 22 jeho rozsudku) zcela nepřijatelným způsobem odporujícím tomu, jakou právní úpravu – vzhledem k časové působnosti zákonů – použil, takže Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, přestože obviněný ve svém dovolání nic nevytýkal výroku o vině pod bodem 3. a ani ho nenavrhl zrušit.
Protože Okresní soud v Břeclavi učinil v rozsudku, který předcházel napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, ve výše uvedených směrech nesprávné právní posouzení skutků, jejichž spácháním byl obviněný D. H. uznán vinným, a odvolací soud neodstranil tyto nedostatky, ač tak mohl učinit z podnětu podaných odvolání, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je ve zmíněném rozsahu opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 21 T 118/2010. Navíc je třeba zdůraznit, že usnesení odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání obviněného, je zcela nepřezkoumatelné a vůbec se nezabývá námitkami obviněného obsaženými již v důvodně podaném odvolání. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně tak v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná trestní věc obviněného D. H. a odstraní vady zjištěné v dovolacím řízení. Soud prvního stupně se nejdříve vypořádá s časovou působností trestních zákonů ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k právní kvalifikaci všech skutků, a to zejména z hlediska znaků skutkových podstat trestných činů, které zde přicházejí v úvahu. Uzná-li znovu obviněného vinným trestnými činy, náležitě vyjádří všechny skutkové okolnosti naplňující jejich zákonné znaky a podrobně odůvodní své skutkové i právní závěry.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 21 T 118/2010, byl současně uznán vinným přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 a §254 odst. 2 tr. zákoníku i obviněný Š. H., který se jich měl dopustit skutky popsanými pod body 2. a 3. ve výroku o vině. Rovněž ve vztahu k tomuto obviněnému platí výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud jde o znaky objektivní stránky těchto přečinů a jejich správné zákonné označení. Vzhledem k tomu důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů z podnětu dovolání obviněného D. H., prospívají i obviněnému Š. H.. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle §265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 507/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 21 T 118/2010, i ohledně obviněného Š. H., o jehož vině a případně i trestu soud prvního stupně znovu rozhodne, a to rovněž ve smyslu výše zmíněných závěrů Nejvyššího soudu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného D. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 4. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y