ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.166.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 166/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2009 o dovolání obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 247/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti T. G., s. r. o., se sídlem O., ul. Ž., od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2006 nevedl ani nezajistil vedení účetních knih, zápisů a jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku této společnosti nebo k jejich kontrole, kdy do 15. 2. 2005 jeho společnost zejména neprováděla inventarizaci majetku a závazků, včas nesestavovala účetní závěrky, nevedla účetní deník, nezúčtovala mzdové náklady, nevedla denní evidenci tržeb, vyhotovovala účetní doklady bez podpisů odpovědných osob a nevedla skladovou evidenci zásob, od 16. 2. 2005 pak nevedla účetnictví vůbec, ačkoliv mu povinnost řádného vedení účetnictví jako jednateli obchodní společnosti s ručením omezením vyplývala z ustanovení §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění, ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy účinném znění, čímž více věřitelům značně ztížil možnost zjištění stavu majetku společnosti a ohrozil realizaci jejich majetkových práv.
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §125 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Výše uvedeným rozhodnutím byl obviněný taky podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 3 Zt 53/2007, z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti T. G., s. r. o., se sídlem O., ul. Ž., nesplnil svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění, a nepodal bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti, ačkoliv nejpozději při podání dodatečného přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2001 dne 30. 5. 2003 musel zjistit, že společnost není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky a tyto závazky převýšily ke dni 31. 12. 2001 majetek společnosti o 353.954,29 Kč, tedy že společnost T. G., s. r. o., je v úpadku z důvodu insolvence i předlužení, a neučinil tak ani následně, přestože společnost pod jeho vedením v následujících účetních obdobích vykazovala pouze ztráty a nečinil žádná opatření k překonání úpadku.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného J. P., rozhodl usnesením ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007, podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce JUDr. P. E. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že jako jednatel společnosti pověřil vedením účetnictví kvalifikovanou osobu, a to daňovou poradkyni Ing. I. F., s níž byla na účetní práce uzavřena smlouva podle obchodního zákoníku. Dovolatel přiznal, že jako jednatel společnosti T. G., s. r. o., nezvládl situaci, kdy v důsledku okolností, které nebyl schopen ovlivnit, došlo k tomu, že účetnictví firmy nebylo řádně vedeno. V žádném případě se však nejednalo o úmyslné jednání, které by mělo směřovat k úmyslnému zkreslování účetnictví ve smyslu subjektivní stránky trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák.
Obviněný od počátku poukazoval na to, že s výše uvedenou daňovou poradkyní uzavřel smlouvu o vedení účetnictví a spoléhal tudíž na to, že účetnictví bude vedeno řádně, když poradkyně bude za tuto službu pobírat od dovolatele jako objednatele sjednanou odměnu. Později v důsledku konfliktů s uvedenou účetní bylo poskytování jejích služeb ukončeno, avšak materiály tvořící účetnictví nebyly řádně společnosti T. G., s. r. o., předány, a společnost tak nemohla ve vedení účetnictví řádně pokračovat. Všechny zde uvedené okolnosti a marná snaha obviněného řádné vedení účetnictví zajistit byly v řízení provedenými důkazy prokázány. Pokud soud v napadených rozhodnutích uvedl, že obviněný potřebné podklady pro vedení účetnictví nedodával, pak se jedná o jednostranný pohled na celou problematiku. Ing. I. F. poskytovala své služby obviněnému jako podnikateli a její povinností bylo vést účetnictví plně v souladu s účetními a jinými právními předpisy a nikoli pouze pobírat odměnu bez jakékoli odpovědnosti za odvedenou práci. Obviněná zjevně nebyla schopná svůj smluvní závazek na úseku účetnictví řádně a v celém rozsahu splnit, zejména proto, že obdobným způsobem vedla účetnictví ještě pro značné množství dalších podnikatelů. Dovolatel považuje v této souvislosti za významné také to, že v řízení nebylo blíže zkoumáno, pro jaké konkrétní společnosti svědkyně účetnictví vedla, neboť v případě většího rozsahu činnosti těchto firem, většího rozsahu zpracovávaných dokladů a většího počtu zaměstnanců účtovaných firem by nebylo možno toto hodnotit jako „adekvátní“, což nakonec připouští v případech jednodušších účetnických činností.
Rovněž také další soudem zmiňované zjištění, že obviněný či jeho společnost nepodali proti účetní nějakou žalobu na náhradu škody, je naprosto irelevantní, protože tato okolnost nevypovídá o tom, že by obviněný byl ve svém jednání vztahujícím se k účetnictví firmy, veden alespoň nepřímým úmyslem své povinnosti neplnit řádně, jak dovozuje soud. Okresní soud ve svém rozhodnutí také v neprospěch obviněného konstatuje, že z jeho výpovědi vyplynulo, že již v roce 2004 zjistil u jím nasmlouvané odborné účetní síly nějaké slabiny, avšak nic s tím neučinil. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že soud nesprávně interpretoval jeho výpověď, neboť ve skutečnosti uvedl, že s Ing. I. F. měl neshody týkající se jejího partnera pana S., který měl s firmou spolupracovat. Tyto problémy nakonec vedly k tomu, že spolupráce s paní Ing. I. F. byla ukončena. Obviněný v žádném případě neměl informace o tom, že Ing. I. F. nevede účetnictví v souladu s účetními předpisy.
Dovolatel dále namítl, že pro případ porušování povinností podnikatelů na úseku vedení účetnictví jsou zákonem stanoveny především správní sankce, trestněprávní postih připadá v úvahu pouze v závažných případech a navíc jen tehdy, pokud je naplněn zákonný znak ohrožení majetkových práv jiného. Soud se však s naplněním tohoto znaku skutkové podstaty prakticky nijak nevypořádal a jen automaticky dovodil, že když nebyly vedeny účetní knihy, ohrozil pachatel majetková práva jiného. Takový postup při prokazování trestné činnosti však nemůže obstát. Z jednání obviněného totiž jednoznačně plyne, že se snažil, byť neúspěšně, vedení účetnictví firmy zajistit, a proto nemohl být srozuměn s porušováním předmětných povinností a s následky, které mohly nesprávným vedením účetnictví nastat. V této souvislosti obviněný poukázal na judikát Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 704/2003.
V další části dovolání obviněný připojil své prohlášení, ve kterém uvedl, že neuznává svou trestní odpovědnost za nesprávné vedení účetnictví firmy T. G., s. r. o. Za účelem vedení účetnictví si sjednal kvalifikovanou účetní, proběhla v pořádku i kontrola finančního úřadu a nebylo obviněnému vytýkáno žádné pochybení. Pokud tedy spoléhal na profesionalitu sjednané účetní, pak postupoval správně a nelze mu vytýkat, že není v oboru účetnictví dostatečně odborně vybaven. Sjednaná účetní, Ing. I. F., účetnictví obviněnému řádně nepředala, po konfliktu s jejím druhem Ing. S., hodila obviněnému účetnictví pod nohy a když se ten obrátil na policii, že mu účetnictví řádně nepředala, zaslala pak nějaké další části účetnictví poštou a něco dodatečně předala policii. V tomto směru nebyla vyvrácena obhajoba obviněného. Za jednání uvedené účetní nenese obviněný žádnou odpovědnost. V řízení také bylo prokázáno, že se dovolatel skutečně snažil po ukončení spolupráce s Ing. I. F. najít profesionální náhradu, avšak vzhledem k neúplnosti účetnictví z minulosti se to obviněnému nepodařilo. Proto je dovolatel přesvědčen, že takováto kriminalizace jeho podnikatelského jednání nemůže obstát.
V neposlední řadě dovolatel namítl, že pokud se spoléhal na odbornost jím najaté účetní, je nutno takový jeho postup považovat za dostačující i z hlediska péče řádného hospodáře, a nelze v jeho jednání spatřovat úmysl dopustit se trestného činu ve smyslu §125 odst. 1 tr. zák. Dále nebyl s ohledem na již výše uvedené prokázán ani dílčí znak téže skutkové podstaty, spočívající v tom, že pachatel ohrozil majetková práva jiného, když výrok o jeho vině neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti tohoto znaku a ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze dovodit, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru, že obviněný svým jednáním ohrozil majetková práva jiného.
V závěru dovolání obviněný J. P. navrhl, aby bylo rozhodnuto tak, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a přikázáno soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil ještě v době, než dovolatel napravil některé vady svého dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) postupoval podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. a předmětné dovolání odmítl s odůvodněním, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Po napravení vady dovolání obhájcem obviněného se již státní zástupce k dovolání do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný J. P. vznesl jako první právně relevantní námitku, spočívající v nedostatku subjektivní stránky v jeho jednání, konkrétně pak namítl, že nedisponoval odbornou znalostí účetnictví, a proto jeho vedením pověřil kvalifikovanou účetní, Ing. I. F. Tato účetní pak zodpovídala za správnost a úplnost vedení účetní agendy a taktéž za pochybení, která jsou napadenými rozhodnutími vytýkána dovolateli. Navíc, po skončení spolupráce s obviněným, účetní dovolateli nepředala úplnou účetní dokumentaci. Proto nelze v jednání obviněného spatřovat naplněnou subjektivní stránku trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle §4 písm. a), b) tr. zák., je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Soud první instance se k této otázce vyjádřil zejména na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí, kde konstatoval, že obviněný J. P. byl v rozhodné době jediným jednatelem společnosti T. G., s. r. o. Z jednání popsaného v odsuzující části výroku rozsudku byl obviněný usvědčován zejména znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, v němž znalkyně Ing. V. J. zcela jasně konstatovala, že obchodní společnost nevedla pokladní knihu a ani prvotní doklady nebyly zaúčtovány ve správném časovém sledu. Podle znalkyně panoval v předávání podkladů k zaúčtování značný zmatek a doklady byly účetní předávány tak, jak byly postupně nacházeny. Důkazem toho je, že účetnictví eviduje mnohem větší závazky vůči institucím jako je finanční úřad či zdravotní pojišťovny, než tyto instituce samotné. Podle znalkyně řada dokladů o hotovostních úhradách nebyla předána k zúčtování. Přestože společnost měla účet u banky, vše platila v hotovosti. Obdobná situace byla i v oblasti vykazování tržeb, kdy k zúčtování byl předáván pouze měsíční přehled dosažené tržby a nelze proto vůbec ověřit, zda k zúčtování byla předána celková hodnota dosažených tržeb či nikoli. Dále znalkyně rozvedla, že v účetnictví společnosti za sledované období do roku 2004 absentovaly základní a podstatné náležitosti účetní evidence, tzn. že společnost neprováděla inventarizaci majetku a závazků, včas nesestavovala účetní závěrky, nevedla účetní deník, nezúčtovala mzdové náklady, nevedla denní evidenci tržeb, vyhotovovala účetní doklady bez podpisů odpovědných osob, nevedla skladovou evidenci zásob. Znalkyně přitom ve svých závěrech a vyjádřeních plně potvrdila svědeckou výpověď účetní Ing. I. F. Účetnictví nebylo a nemohlo být vedeno touto svědkyní řádně, z důvodu na straně obviněného, který jí podklady pro zúčtování dodával ledabyle, se zpožděním nebo vůbec, a účetní pak musela vše dotvářet na základě vlastních znalostí a zkušeností. Podle znalkyně nemohla účetní Ing. I. F. jednat jinak, chtěla-li ochránit obviněného před důsledky pozdě podaných daňových přiznání či neodvedení různých povinných plateb. Výpověď svědkyně Ing. I. F. pak potvrzují i listinné důkazy, zejména její vyjádření obviněnému v písemné podobě, kdy s ním rozvázala spolupráci a uvedla v něm důvody, které ji k takovému kroku vedly, přičemž tyto důvody plně korespondují s její výpovědí v hlavním líčení. Nalézací soud dále vycházel také z dat podání daňových přiznání za roky 2000 až 2003, z nichž je zřejmé, že tato byla podána s ročním zpožděním. Nalézací soud se vyjádřil i ke konfliktu obviněného s účetní Ing. I. F. s tím, že ke konfliktu došlo v únoru 2005, ale účetnictví nebylo podle znalkyně správně vedeno již od počátku roku 1999. Obviněný ve své výpovědi tvrdil, že se snažil zajistit pokračovatele, daňového poradce Ing. K., ale ten se písemně vyjádřil v tom směru, že se na něj obviněný obrátil až na konci roku 2005. V závěru svých úvah o vině obviněného J. P. nalézací soud uvedl, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil úmyslně, minimálně v rovině úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Konkrétně se nalézací soud vypořádal i s materiální stránkou tohoto trestného činu.
Odvolací soud se k totožné námitce obviněného o nedostatku subjektivní stránky vyjádřil zejména na straně 4 a 5 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že zavinění obviněného je prokázáno bez jakýchkoli pochybností zejména výpovědí samotné účetní Ing. I. F., a též i vypracovaným znaleckým posudkem znalkyně z oboru účetnictví, Ing. V. J., která závěry svého znaleckého posudku dále rozvedla v hlavním líčení. Odvolací soud považoval za potřebné zdůraznit hlavně konstatování znalkyně, ke kterému tato dospěla v návaznosti na zkoumané účetnictví společnosti T. G., s. r. o., ve které obviněný zastával funkci jediného jednatele, že v případě obviněného zapadá situace do rámce běžných podnikatelů, kteří se o řádné vedení účetnictví nezajímají, nechávají účetní, aby samy dotvářely operace s tím, že je za to platí. Dále odvolací soud zopakoval a shrnul závěry nalézacího soudu a v návaznosti na to dodal, že podle §135 obch. zák. je jednou ze základních povinností jednatelů zajistit řádné vedení předepsané evidence účetnictví a dále odkázal na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, zejména na jeho ustanovení §5 a §7, ve kterých je uvedeno, jak mají podnikatelé vést účetnictví, a co je k tomu třeba. Odvolací soud následně uvedl, že nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný jako jediný jednatel předmětné výše specifikované společnosti nepostupoval správně v souladu s označenými ustanoveními výše uvedených zákonů a jeho obhajoba ohledně údajné odpovědnosti účetní Ing. I. F. za vytýkaná pochybení v účetní evidenci je zcela přesvědčivě vyvrácena. Obviněný si byl od roku 2004 vědom nedostatků ve vedení účetnictví, nesjednal žádnou nápravu a navíc v případě, že by obviněný zabezpečil provedení inventury účetnictví ve společnosti, jak mu to ukládá ustanovení §29 zákona o účetnictví, musel by bezprostředně zjistit nedostatky v tomto směru. Zde poukazuje soud druhé instance na ustanovení §30 zákona o účetnictví, kde je přímo rozvedeno, které skutečnosti v návaznosti na provedení inventarizace účetnictví a majetku zjišťují účetní jednotky. K uplatněné obhajobě dále taky odvolací soud ještě dodal, že nakonec obviněný sám nepostupoval v souladu se smlouvou o vedení účetnictví, kterou uzavřel za společnost T. G., s. r. o., s účetní Ing. I. F., neboť konkrétně nejednal v souladu s bodem II. této smlouvy, když účetní neposkytoval odpovídající součinnost, nepředkládal jí veškeré účetní doklady a vysvětlení k nim. Tyto skutečnosti vyplynuly opět jak ze svědecké výpovědi účetní Ing. I. F., tak i ze znaleckého posudku znalkyně Ing. V. J.
Nejvyšší soud se s těmito závěry obou soudů plně ztotožňuje a dále k tomu považuje za nutné uvést, že objektem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je zájem na vedení a uchování řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku, nebo k jejich kontrole. Je zde tedy chráněn zájem adresáta informace na její pravdivosti. Jak mimo jiné vyplývá ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném v době spáchání činu, tato norma stanoví požadavky na rozsah a způsob vedení účetnictví (§1 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.). Účetní jednotky jsou zejména povinny účtovat o stavu a pohybu svého majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv (§2 zákona č. 563/1991 Sb.) a jsou povinny inventarizovat majetek (§6 zákona č. 563/1991 Sb.). Účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví především správně, průkazně, srozumitelně, přehledně (§8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.). Inventarizací účetní jednotky zejména zjišťují skutečný stav veškerého majetku a závazků a ověřují, zda zjištěný skutečný stav odpovídá stavu majetku a závazků v účetnictví (§29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.).
Účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady nevede ten, kdo si takové knihy nebo doklady vůbec neopatří nebo si je nevyhotoví, anebo si je sice opatří či vyhotoví, ale buď je vůbec nevyplňuje, tedy zápisy neprovádí, anebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přehled o stavu hospodaření a majetku či nemohou sloužit k jejich kontrole, k čemuž došlo právě jednáním obviněného J. P. Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí konstatuje, že z odůvodnění jejich rozhodnutí zcela jasně vyplynulo, že obviněný v průběhu celého trestního řízení před soudy namítal, že si za účelem vedení účetnictví najal externí účetní Ing. I. F., přičemž předpokládal, že se dále již o účetnictví nemusí starat, tudíž veškerou odpovědnost za jakékoli nedostatky v účetní evidenci ponese jmenovaná účetní. Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti poukázat i na to, že z rozhodnutí soudů obou předchozích instancí a z přiloženého spisového materiálu zcela jednoznačně zejména vyplynulo, že obviněný jmenované účetní neposkytoval pro řádné vedení účetní evidence nezbytné doklady, ačkoli se k tomu zavázal ve smlouvě o vedení účetnictví, kterou s účetní uzavřel a která je založena ve spise na č. l. 108 až 110. Tento závazek je pro výkon požadované práce nezbytný a naprosto logický, neboť je to z hlediska již výše citovaných ustanovení obchodního zákoníku a zákona o účetnictví právě jednatel společnosti s ručením omezeným, který musí na základě své činnosti ve společnosti evidovat a zabezpečovat podklady pro vedení účetní evidence, poněvadž jako osoba jednající jménem společnosti je nejlépe obeznámen s tím, jaké transakce ve společnosti proběhly a probíhají, či budou probíhat, a jakým způsobem a v jaké výši budou vypláceny mzdy jednotlivým zaměstnancům společnosti. Účetní Ing. I. F. pak z hlediska svého postavení a bez odpovídající součinnosti obviněného J. P. ani nemohla odpovídat za dodání konkrétních dokladů, o nichž ani nevěděla a vědět nemohla, že vůbec existují, do účetní evidence, neboť se žádným způsobem neúčastnila na podnikání předmětné společnosti, ani na činnosti společnosti ve vztahu k jejím zaměstnancům. Obviněný sice nebyl přímo osobou, která fakticky vedla účetnictví společnosti T. G., s. r. o., nicméně byl osobou, jež byla za vedení účetnictví a jeho správnost odpovědná. Z hlediska zavinění obviněného je také podstatné, že na nedostatky v účetní evidenci byl obviněný opakovaně svou účetní Ing. I. F. upozorňován, když jej upomínala například o zaslání příslušných podkladů, v případě pak některé údaje musela zjišťovat telefonicky, poněvadž obviněný nebyl schopen na její výzvy požadované doklady fyzicky dodat. Navíc ze znaleckého posudku také vyplynulo, že obviněný i přesto, že většinu finančních operací prováděl v předmětné společnosti v hotovosti, nevedl žádný pokladní deník a tudíž neměl ani sám přesný přehled o době a objemu hotovostních transakcí, tím spíš nemohla ani účetní Ing. I. F. takové údaje sama bez potřebné součinnosti obviněného zanášet do účetní evidence. Obviněný J. P. proto velmi dobře věděl, že v účetnictví společnosti jsou stran prvotních podkladů i dalších dokladů a evidencí nezbytných pro jeho sestavení značné nedostatky a že by měl své účetní dodávat potřebné doklady a poskytovat jí náležitou součinnost, jak se k tomu i zavázal ve zmíněné smlouvě o vedení účetnictví (č. l. 108 až 110). Přesto však svůj přístup ve vztahu k účetnictví v průběhu celé své činnosti jednatele ve společnosti T. G., s. r. o., nezměnil a uvedené nedostatky nenapravil.
Lze tedy uzavřít, že provedeným dokazováním bylo nepochybně prokázáno, že obviněný J. P. neposkytoval potřebnou součinnost účetní Ing. I. F., která byla nezbytná pro řádné vedení účetnictví, především této účetní včas nepředkládal všechny potřebné doklady a nevedl předepsané evidence ve smyslu svých zákonných povinností. Provedeným dokazováním tak byla vyvrácena jeho obhajoba, že se z jeho strany nejednalo o úmyslné jednání a že účetní Ing. I. F. mu navíc po roce 2005 nepředala všechny účetní doklady, které měla. Vzhledem k těmto skutečnostem o jeho zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. nevznikají pochybnosti. Navíc znaleckým zkoumáním byla potvrzena výpověď jím najaté účetní Ing. I. F., že i přes značné nedostatky v dodávání potřebných účetních dokladů vytvořila alespoň z toho, co jí obviněný doložil, potřebná a zákonem vyžadovaná daňová přiznání a přehledy pro jednotlivé instituce v rámci vedení mzdového účetnictví. Svědkyně také věrohodně vysvětlila proč dala obviněnému výpověď, ukončila další spolupráci a jak předávala účetnictví po ukončení spolupráce a proč předávala doklady za rok 2004 pod policejním dohledem. Ani konflikt obviněného s Ing. I. F., respektive s jejím přítelem, pak nemůže nijak ovlivnit věrohodnost svědkyně Ing. I. F., neboť tato svědkyně vypovídala o konfliktu v zásadě shodně s obviněným, když tento ani k její výpovědi v tomto směru nevznesl v hlavním líčení žádné připomínky (č. l. 301 p. v.). Navíc ke konfliktu došlo až téměř na konci jejich spolupráce, ale účetnictví nebylo podle znaleckého posudku správně vedeno již od počátku roku 1999. Za rok 2005 neexistuje daňové přiznání a až v prosinci roku 2006 obviněný podal návrh na prohlášení konkursu. Námitka obviněného včetně té části, v níž dovozuje k uvedeným skutečnostem nedostatek svého zavinění, je tak v celém rozsahu nedůvodná.
Další právně relevantní námitkou dovolatel zpochybnil právní závěr soudů obou stupňů o tom, že jeho jednáním byla ohrožena majetková práva jiného, když soudy tento závěr ve svých rozhodnutích podle jeho názoru dostatečně konkrétně po skutkové stránce nevyjádřily a neodůvodnily.
Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu i z napadených rozhodnutí, že ani tato námitka není ve své podstatě důvodná. Oba soudy, jak to vyplývá z jejich rozhodnutí, se totiž naplněním tohoto znaku v dostatečném rozsahu zabývaly. Takto zejména soud prvního stupně uvedl již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku ze dne 21. 3. 2008, č. j. 2 T 247/2007-305, že obviněný svým jednáním „… více věřitelům značně ztížil možnost zjištění stavu majetku společnosti a ohrozil tak realizaci jejich majetkových práv“. Dále v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí na straně 8 tato zjištění konkretizoval a poukázal zejména na to, že ohrožení majetkových práv jiného prokazují i listinné důkazy ve formě vyjádření finančního úřadu, jednotlivých zdravotních pojišťoven a Okresní správy sociálního zabezpečení v Bruntále a v Olomouci. V důsledku nevedení účetnictví společnosti T. G., s. r. o., byly pohledávky minimálně těchto institucí ohroženy, a to ve vztahu k jejich výkonu v rámci jejich uplatnění a prokázání.
Odvolací soud pak ve stručnosti na straně 5 odůvodnění svého usnesení k této otázce uvedl, že ačkoli výstižnější by bylo označit konkrétní zjištění týkající se dotčených poškozených již přímo ve výroku o vině, je i přesto právě z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, která majetková práva a kterých institucí byla jednáním obviněného dotčena a ve spojení s výrokem o vině nelze na tomto postupu nalézacího soudu shledat žádnou podstatnou vadu, a proto byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., a to minimálně v rovině nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud považuje za nutné k těmto závěrům obou soudů dodat, že nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, byť v obecné poloze, uvedl, že více věřitelům obviněný svým popsaným jednáním značně ztížil možnost zjištění stavu majetku společnosti a ohrozil tak realizaci jejich práv, což nepochybně lze považovat za skutkové vyjádření znaku „a ohrozil tak majetková práva jiného“ ve smyslu §125 odst. 1 tr. zák., zvláště když v odůvodnění svého rozsudku uvedl i konkrétní věřitele a odůvodnil svůj závěr o naplnění uvedeného znaku. V tomto směru je třeba poukázat na tu část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v níž zdůraznil, že „skutečnost, že obviněný nevedl účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byl podle zákona povinen, a ohrozil tak majetková práva jiného, dále prokazují listinné důkazy ve formě vyjádření finančního úřadu, jednotlivých zdravotních pojišťoven a Okresní správy sociálního zabezpečení v Bruntále a v Olomouci, kdy v důsledku nevedení účetnictví společnosti T. G., s. r. o., byly pohledávky minimálně těchto institucí ohroženy, a to ve vztahu k jejich výkonu v rámci jejich uplatnění a prokázání“ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Byť podle odvolacího soudu, mělo být zjištění týkající se dotčených společností počínáním obviněného označeno přímo ve výroku rozsudku nalézacího soudu, je zjevné, že se tento soud otázkou ohrožení majetkových práv jiného zabýval, přičemž z odůvodnění rozsudku je naprosto zřejmé, která majetková práva a kterých institucí byla jednáním obviněného dotčena, a proto nelze v postupu soudu prvního stupně v tomto směru spatřovat podstatnou vadu, která by měla vést ke zrušení uvedeného rozsudku. S těmito závěry obou soudů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a jen pro úplnost a z hlediska další konkretizace je třeba ještě dodat, že nalézací soud ohledně naplnění tohoto znaku vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, znalkyně Ing. V. J., založeného ve spise na č. l. 118 až 127, a doplněného dále i výpovědí této znalkyně při hlavním líčení konaném dne 18. 3. 2008 (č. l. 301 p. v. až 302 spisu). Závěry znaleckého posudku plně podporují odvolatelem napadenou výpověď svědkyně Ing. I. F. z hlavního líčení (viz č. l. 300 p. v. až 301 spisu). Dále ohledně konkrétních poškozených věřitelů se nalézací soud opíral také o vyjádření jmenovaných poškozených institucí, konkrétně pak vycházel z vyjádření Finančního úřadu v Olomouci ze dne 15. 11. 2005 (č. l. 49 až 54 spisu), z vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc ze dne 30. 8. 2005 (č. l. 1 až 14 spisu), ze sdělení Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, územního pracoviště Olomouc, ze dne 31. 10. 2005 (č. l. 86 až 89 spisu), ze sdělení Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 1. 2006 (č. l. 90 až 92 spisu), ze sdělení Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ze dne 10. 1. 2006 (č. l. 95 a 96 spisu), ze sdělení Vojenské zdravotní pojišťovny ČR ze dne 20. 1. 2006 (č. l. 97 až 99 spisu), ze sdělení Zdravotní pojišťovny M. – A. ze dne 24. 1. 2006 (č. l. 101 až 103 spisu) a ze sdělení České národní zdravotní pojišťovny ze dne 21. 12. 2005 (č. l. 104 a 105 spisu). Tyto důkazy jsou zcela dostatečné k závěru, že uvedeným jednáním obviněného J. P. došlo k naplnění znaku „a ohrozil tak majetková práva jiného“, zvláště když znalkyně Ing. V. J. uvedla, že pokud měla zjistit, zda účetnictví vykazuje všechny závazky vůči příslušným institucím sociálního a zdravotního pojištění a finančnímu úřadu, tak musela srovnávat přehledy, které dokládaly tyto instituce, a srovnávat to s účetnictvím. Ze srovnání vyplynulo, že účetnictví „jako by nevědělo o některých platbách“, které byly učiněny na těchto institucích, z čehož dovozovala, že ne všechny pokladní doklady se dostávaly ke zúčtování. Řada dokladů se nedostala k zúčtování, proto se tam rozchází údaje o výškách dluhů, některé instituce vykazují nižší dluh než je uveden v účetnictví. Druhá závažnější věc je ta, že tyto instituce vykazují zcela jiné pohledávky z titulu mezd, než vykazuje účetnictví, a to nasvědčovalo tomu, že docházelo často ke změnám ve mzdách a nebylo to zřejmě řádně ohlašováno na příslušných institucích. Navíc rok 2004 nebyl dokončen, ačkoli na Okresní správě sociálního zabezpečení jsou vykazovány pohledávky ještě za tři nebo čtyři měsíce roku 2005. Soustavně se tedy vykazovaly mzdy a zasílaly se přehledy o tom, že jsou vypláceny mzdy, nicméně rok 2004 nebyl účetně vůbec dodělán (č. l. 301 p. v. spisu). Z tohoto vyjádření znalkyně Ing. V. J. vyplývá, že právě nedostatky ve vedení účetnictví vedly minimálně k ohrožení majetkových práv těchto institucí, ale ve skutečnosti i k faktické nemožnosti zjistit přesnou výši plateb a v konečném důsledku i v určitém rozsahu k neplacení příslušných plateb na sociální a zdravotní pojištění a na plnění daňových povinností. Vzhledem k tomu i podle názoru Nejvyššího soudu nevznikají žádné pochybnosti o naplnění znaku „a ohrozil tak majetková práva jiného“ ve smyslu dovětku §125 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s ohledem na shora uvedené závěry zcela ztotožnil s názorem nalézacího soudu ohledně nevedení účetní dokumentace za období vymezené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obviněným J. P., obsaženým v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007, potvrzeným posléze i usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008. Skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného J. P. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008. Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 55 To 170/2008, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 2 T 247/2007, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právní kvalifikace, které posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.