ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.477.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 477/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 8 To 268/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 5 T 70/2016, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento zločin a za sbíhající se pokus přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §21 odst. 1 a §234 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 2 T 24/2016, byl obviněný odsouzen podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, k jehož výkonu byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 2 T 24/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 8 To 268/2016, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný R. K. podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, byť s poukazem na ně obviněný dovozuje jen přípustnost dovolání. Podle názoru obviněného nebyla v řízení dostatečně a nad veškerou pochybnost prokázána totožnost bankovky v nominální hodnotě 100 Euro, která byla následně odborným posouzením České národní banky vyhodnocena jako padělek stupně věrohodnosti 5 – neumělý, s bankovkou, kterou předložil dne 22. 8. 2015 ke směně, i když obviněný (např. v rámci odvolání) navrhoval provedení důkazu, který by určil totožnost bankovky. Opatření takového důkazu měl podle přesvědčení obviněného zajistit sám soud v rámci uplatnění zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, protože z kamerového záznamu prodejny, v níž došlo k činu, vyplývá pravděpodobnost, že téhož dne se v pokladně této prodejny nacházelo více bankovek o nominální hodnotě 100 Euro (svědek L. Č., který předloženou bankovku směňoval, totiž porovnával mezi sebou dvě bankovky velmi obdobného vzhledu).
5. Obviněný dále vytkl nesprávné vyhodnocování důkazů a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který téměř zcela pominul otázku prokázání subjektivní stránky trestného činu, ačkoliv se ve výrokové části konstatuje, že jde o přímý úmysl obviněného. Tento závěr je dovozován jen ze skutečnosti, že podle názoru soudu měl obviněný dostatek času prohlédnout si danou bankovku a zjistit, že jde o padělek, a to zejména z odlišnosti barvy bankovky od pravých bankovek měny Euro a z existence nápisů ve vietnamském jazyce. Takové vyhodnocení subjektivní stránky považuje obviněný za zcela nedostatečné, neboť postrádá úvahu o jeho kulturním zázemí, vzdělání a zkušenostech s přihlédnutím k tomu, že on sám nikdy neviděl bankovku v obdobné nominální hodnotě a nemohl tak vědět, jak vypadá a jaké jsou její ochranné prvky, a také mu nemuselo být zřejmé, že nápisy na lícové straně předmětné bankovky jsou ve vietnamském jazyce. Jak dále obviněný zdůraznil, soud nevzal v úvahu některé objektivní skutečnosti, a to např. světelné podmínky pro zkoumání pravosti bankovky v době kolem třetí hodiny ranní, přičemž obviněný cestou z místa nálezu bankovky do provozovny, kde ji hodlal směnit, měl tuto bankovku v peněžence, a tedy ji zjevně nijak detailně neprohlížel. Navíc padělek dané bankovky nerozpoznal ani svědek L. Č. jako profesionál zacházející poměrně často s penězi, a to za nesrovnatelně lepších světelných podmínek. Za nevěrohodnou považuje obviněný výpověď tohoto svědka i v tom, že bankovku v nominální hodnotě 100 Euro nikdy předtím neviděl, když v uvedené provozovně probíhá směna bankovek cizích měn poměrně běžně. Na to obviněný usuzuje z reakce svědka L. Č. na požadavek směny bankovky, protože ten nereagoval nijak překvapeně a ihned použil kalkulačku k výpočtu směnného kurzu, přičemž v daný moment se v pokladně provozovny nacházely minimálně dvě bankovky velmi obdobného vzhledu, které mezi sebou svědek L. Č. porovnával.
6. Podle obviněného vyvstaly pochybnosti o jeho vině, a to jak v rovině spáchání skutku, jímž byl uznán vinným, tak v rovině prokázání subjektivní stránky trestného činu. Tyto pochybnosti však byly řešeny odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž některým důkazům byla přikládána větší váha než jiným a některé důkazy nebyly provedeny vůbec. Dále obviněný poukazuje na konstantní judikaturu, podle které je jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry nezbytnou podmínkou spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout, jinak nelze mít za to, že je trestní řízení vedeno spravedlivě a že umožní spravedlivé rozhodnutí. Proto podle obviněného byl skutek nesprávně právně posouzen, a nebyly tak splněny procesní podmínky k zamítnutí odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku. Obviněný nesouhlasí ani s konstatováním odvolacího soudu, podle něhož se nedomáhal provedení dalších důkazů, protože tato skutečnost je velmi sporná, když v odvolání obviněný poukazoval na nedostatečné prokázání totožnosti dané bankovky. Ohledně této skutečnosti pak odvolací soud zcela odkázal na tvrzení svědka L. Č., aniž by zvažoval jeho spornost či obecnou věrohodnost jeho výpovědi.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „odvolací rozsudek“ (správně má být usnesení) a aby přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného k vyjádření
8. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru spisový materiál nedokládá, že by obviněný uplatnil důkazní návrhy za účelem odstranění jím tvrzených pochybností, zda je padělaná bankovka v nominální hodnotě 100 Euro skutečně totožná s bankovkou, kterou obviněný předložil ke směně za českou měnu. Přitom namítané pochybnosti o identitě předmětné bankovky obviněný (bez jakékoliv výhrady opomenutých důkazů) poprvé uplatnil až v odvolání a odvolací soud odmítl tuto námitku s poukazem na výpověď svědka L. Č. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, skutkový závěr o totožnosti bankovky by mohl být stěží zpochybněn navrhovaným kamerovým záznamem, na kterém svědek L. Č. porovnává dvě bankovky podobného vzhledu, když ani obviněný neuvádí v tomto směru nic jiného, než že se svědek podíval na bankovku a dal mu asi 2 400 Kč. Z toho je podle státní zástupkyně naprosto zřejmé, že podrobnější zkoumání směněné bankovky spadá do fáze po uskutečnění takové směny. Výpověď svědka L. Č. a okolnosti jednání obviněného tedy vypovídají minimálně o srozumění obviněného s tím, že bankovka jím předkládaná ke směně může být padělaná. Státní zástupkyně proto nepřisvědčila ani druhé námitce obviněného, týkající se nedostatečného prokázání subjektivní stránky spáchaného trestného činu.
9. Pokud jde o další výhrady obviněného, který postrádá úvahu soudu o jeho kulturním zázemí, vzdělání a zkušenostech, podle státní zástupkyně rovněž nemohou obstát z hlediska dobré víry obviněného, neboť se mu podařilo nalézt platidlo o vysoké nominální hodnotě na nikoli zcela obvyklém místě a v brzkých ranních hodinách, které mu svými světelnými podmínkami neposkytovaly žádnou jistotu, že jde o pravé peníze. Navíc obviněný si tyto pochybnosti nenechal vyvrátit odevzdáním takové nalezené věci tam, kde se nachází odborný personál způsobilý k jejímu posouzení, tj. v jakékoliv bance či směnárně. Naproti tomu obviněný navštívil nejbližší prodejnu potravin s nepřetržitým provozem, o níž musel vědět, že poskytuje tyto neobvyklé služby směnárenského typu, zvláště za stavu, kdy bankovku nepožadoval směnit za běžný prodejní sortiment předmětného prodejního místa, ale přál si ji velmi rychle směnit a okamžitě opustit prostor. Minimálně tyto skutkové okolnosti jednání obviněného, jak jsou blíže rozvedeny i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tedy podle státní zástupkyně potvrzují, že obviněný udal padělané peníze jako pravé a že se dopustil trestného činu v přímém úmyslu.
10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
11. Obviněný ve své replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství setrval v plném rozsahu na své dosavadní argumentaci, kterou uvedl v dovolání. Vyslovil nesouhlas s názory státní zástupkyně i s jejím vyjádřením k jednotlivým výhradám obviněného. Závěrem své repliky obviněný opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „odvolací rozsudek“ (správně má být usnesení) odvolacího soudu a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Obviněný R. K. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
14. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
15. Obviněný R. K. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky pokusu zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítl nedostatečné prokázání toho, že vůbec spáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že naplnil jeho subjektivní stránku v podobě úmyslného zavinění. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným prokázáním viny obviněného a nesprávným hodnocením důkazů. Přitom soudy obou nižších stupňů (viz s. 5 a 6 rozsudku Městského soudu v Brně a s. 2 a 3 usnesení Krajského soudu v Brně) se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku i úmyslné zavinění obviněného, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.
16. V trestní věci obviněného R. K. sice byla poněkud složitější důkazní situace vyplývající z okolností spáchaného skutku (noční doba, přítomnost jen obviněného a svědka L. Č. při směně, neobvyklé místo nálezu i směny cizí měny atd.), přičemž zjištění skutkového stavu vyžadovalo provedení a pečlivé zhodnocení všech dostupných důkazů. To také soud prvního stupně učinil při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
17. Pokud jde o námitku obviněného, že soud prvního stupně ani odvolací soud nevyhověl jeho důkazním návrhům týkajícím se totožnosti bankovky předložené obviněným ke směně, ta rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud k ní nad rámec tohoto důvodu uvádí následující. V trestním řízení – a to podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Navíc obviněný se ani nedomáhal provedení dalších důkazů, protože z podaného odvolání ani ze zvukového záznamu veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 14. 6. 2016 jednoznačně nevyplývá, že by obviněný navrhoval provedení konkrétního důkazu k odstranění jím tvrzené pochybnosti. Jak ostatně obviněný uvedl i ve svém dovolání, v podaném odvolání pouze poukazoval na nedostatečné prokázání totožnosti předmětné bankovky, přičemž u veřejného zasedání odvolacího soudu obhájkyně obviněného rovněž nepřednesla konkrétní důkazní návrh, ale pouze hovořila o tom, „že by měla být věnována větší pozornost k prokázání toho, že ta bankovka je skutečně ta, kterou předložil v té večerce pan obžalovaný, minimálně daktyloskopickým zkoumáním“ (což obhájkyně zopakovala rovněž v rámci závěrečného návrhu).
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
18. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného R. K. v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí soudu druhého stupně tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
19. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný se ve svém dovolání domáhal existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu neodpovídají.
V. Závěrečné shrnutí
20. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala těmto dovolacím důvodům. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
21. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout uvedeným způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu