ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.495.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 495/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2004 o dovoláních podaných obviněnými M. R., D. Č., a J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 5 To 511/2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 6/2004, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř se dovolání obviněných D. Č. a J. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění M. R., D. Č. a J. K., společně s dalšími spoluobviněnými D.S., L. C., L. S. a R. A., byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 9 2004, sp. zn. 6 T 6/2004, uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (obviněný L. S. i podle odst. 2 písm. c) §235 tr. zák.), kterého se dopustili tím, že dne 17. 3. 2002 v době od 20.00 hodin po předchozí domluvě nutili poškozené P. M. a V. H. k tomu, aby se doznali ke krádeži masa, tím způsobem, že nejprve v kanceláři restaurace D. V. v. B. na ulici S.obvinění Č. a S. dali poškozenému M. několik ran do obličeje, obviněný S. mu ukázal v podpaždí pouzdro na pistoli, řekl mu „vyber si koleno nebo kotník“, poté, co se poškozený M. pod nátlakem doznal, jeli do bydliště poškozeného H., se kterým pak pokračovali do restaurace Ž. d., K. nám., kde na dvoře restaurace obvinění S., C., Č., S., R., K. a A. obstoupili poškozeného H., dotazovali se jej na odcizené maso, když poškozený H. řekl, že o žádném mase neví, obviněný R. mu dal ránu hlavou do nosu, čímž mu způsobil zlomeninu nosu, obžalovaní přinutili poškozené M. a H. k návratu zpět do restaurace D. V., kde nejprve zůstal sedět v autě poškozený H. a hlídal ho obviněný K., zatímco za přítomnosti obžalovaných S., C., R. a Č. obvinění A. a S. bili poškozeného M. a donutili jej podepsat směnky na částku 300.000,- Kč a 100.000,- Kč, poté byl do kanceláře přiveden poškozený H., tento zde v přítomnosti všech obviněných vyjma obžalovaného K., který hlídal venku poškozeného M., dostal jednu ránu do nosu od obviněného Č. a několik ran do ramen od obžalovaného S. a pod výhrůžkou dalšího bití tak podepsal směnku na 300.000,- Kč. Za toto trestné jednání byl obviněný M. R. odsouzen podle §234 (správně má být uvedeno §235) odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný D. Č. byl odsouzen podle §234 (správně má být uvedeno §235) odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen taktéž do věznice s ostrahou, a obviněný J. K. byl odsouzen podle §234 (správně má být uvedeno §235) odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., ohledně obviněných M. R., D. Č., L. S. a J. K. a za použití §261 tr. ř. i ohledně obviněných D. S., L. C. R. A. v celém rozsahu zrušil. Poté znovu rozhodl tak, že v podstatě při nezměněném skutkovém stavu ovšem s tím, že se ve skutečnosti dopustili uvedeného jednání dne 17. 3. 2004, spáchali všichni jmenovaní spoluobvinění trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (obviněný L. S. i podle odst. 2 písm. c) §235 tr. zák.), a odsoudil obviněného M. R. podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, obviněného D. Č. podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a obviněného J. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Všichni tři posledně jmenovaní byli pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 6 T 6/2004, podali obvinění M. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K., D. Č. prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. H. a J. K. prostřednictvím obhájce Mgr. P. K. dovolání, které shodně odůvodnili dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. R. v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že je přesvědčen, že soud prvního stupně ani soud odvolací při svém rozhodování nepostupovaly správně. Dále uvedl, že již při odvolacím řízení poukazoval na to, že se nacházel v místě restaurace D. V. na ul. S. v B. za přítomnosti poškozených H. a M., tyto však pouze požádal o to, aby se vyjádřili ke krádeži, kterou měli spáchat. K těmto krádežím se poškození doznali a dobrovolně bez jakéhokoli nátlaku se zavázali k úhradě škody. Nedošlo k žádnému násilí ani vydírání z jeho strany ve vztahu k poškozeným M. a H., a proto jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu vydírání. Na podkladě těchto svých argumentů pak dovodil, že jeho jednání mělo být správně posouzeno podle §237 tr. zák.
V závěru dovolání odviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve všech výrokových částech a zároveň zrušil též všechna rozhodnutí na napadený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., případně aby byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně, který by měl být zavázán k tomu, aby vzal v úvahu a hodnotil v jeho prospěch jeho obhajobu, a v důsledku toho uznal jeho nevinu, anebo maximálně vzal v úvahu znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle §237 tr. zák.
Obviněný D. Č. ve svém dovolání napadenému rozhodnutí především vytkl, že nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje zejména ve skutečnosti, že odvolací soud dospěl k závěru o jeho vině na základě chybného úsudku o tom, že vina byla prokázána zejména výpověďmi spoluobviněných a svědků, když přitom podle jeho názoru jej nikdo ze spoluobviněných neoznačil za osobu, která by se s nimi podílela na jejich trestné činnosti, přičemž on sám k tomu navíc dodává, že v průběhu celého trestního řízení trval na tom, že se s poškozenými uvedeného dne neviděl a v B. vůbec nebyl. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný Č. zrekapituloval a zhodnotil údajně „usvědčující“ svědecké výpovědi poškozených H. a M. a poukázal na rozpory z nich vyplývající. Tuto část námitek pak uzavřel tím, že se odvolací soud vůbec nezabýval obsahem jeho odvolání a plně převzal závěry soudu prvního stupně i přesto, že zde existovaly závažné pochybnosti, zda je vůbec pachatelem předmětného trestného činu. V neposlední řadě namítl, že pokud i přes uvedené rozpory dojde soud k závěru, že se dopustil předmětného skutku, pak je třeba dospět k závěru, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., neboť z popisu jednání obsaženého ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozhodnutí lze dovodit maximálně znaky trestného činu odpovídajícího skutkové podstatě uvedené v ustanovení §237 tr. zák.
Na základě těchto úvah obviněný Č. navrhl, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání napadený rozsudek zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně sám rozhodl podle §265 tr. ř. (správně §265m odst. 1 tr. ř.) tak, že ho podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Obviněný J. K. v jím podaném dovolání především vyjádřil zásadní nesouhlas se závěry soudu prvního i druhého stupně a dále uvedl, že vinu ve vztahu k němu spatřovaly soudy obou stupňů v tom, že měl nutit údajné zloděje k doznání, přičemž způsob nucení není ve vztahu k němu uveden, ale je popsán pouze u jednání ostatních spoluobviněných. Ze skutkové věty výroku o vině v napadeném rozhodnutí vyplynulo, že měl jet do bydliště poškozeného H., zde jej měl společně s ostatními spoluobviněnými obstoupit a hlídat jej před restaurací D. V., a z toho je následně dovozována jeho vina trestným činem vydírání, i když není upřesněno, jak se jej měl dopustit. Soudem je jeho vina v podstatě zdůvodněna jen jeho údajným drsným vzezřením. Dovolatel v této souvislosti namítá, že tento skutek nenaplňuje znaky vydírání, a pokud by případně naplňoval, pak nikoli znaky spolupachatelství uvedeného trestného činu, ale pouze znaky účastenství na něm ve formě pomoci, a od této skutečnosti by se měly odvíjet úvahy soudu o vině.
V následující části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že s přihlédnutím k provedené rekognici ve vztahu k němu nemůže být prokázáno, že se skutkový děj odehrál tak, jak je popsáno v obžalobě. Pokud soud konstatoval, že obvinění jsou usvědčováni výpovědí poškozených, pak dovolatel namítá, že toto ve vztahu k němu není pravda, protože by v tomto případě šlo o kolektivní nikoli individuální vinu, poněvadž to, že byl někdo označen při rekognici neznamená, že je viníkem, když z výpovědí vychází něco jiného. V tomto směru pak obviněný K. uvedl, že možností kvalifikovat jeho jednání jako účastenství se soud vůbec nezabýval, pouze ve vztahu k němu konstatoval, že vina prokázána byla. K tomuto následně dovolatel dodal, že s tímto nesouhlasí, neboť nebylo prokázáno, že by se ve vztahu k němu tvrzený skutek stal, když sám soud v rozsudku výslovně uvedl, že zde figuroval jako hlídač při odděleném výslechu poškozených, a jako osoba, která díky svému vzezření měla svou přítomností umocnit nátlak na poškozené. Dále dovolatel uvedl definici spolupachatelství a namítl, že v provedeném dokazování nemá oporu ani závěr, že u něj bylo prokázáno zavinění ve formě přímého úmyslu.
Z výše uvedených důvodů proto dovolatel na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve všech výrokových částech a současně zrušil též všechna rozhodnutí na napadený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., případně aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně, který by měl být zavázán k tomu, aby vzal v úvahu a hodnotil v jeho prospěch jeho obhajobu, a v důsledku toho uznal jeho nevinu, anebo vzal v úvahu znaky účastenství na spáchání trestného činu, od čehož by se měly odvíjet úvahy soudu o jeho vině.
K předmětným mimořádným opravným prostředkům všech dovolatelů se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla dovolání obviněných M. R., D. Č. a J. K. doručena, a uvedl, že z obsahu dovolání, která zformuloval obhájce Mgr. P. K. zvlášť v zastoupení obviněného J. K. a samostatně též jménem obviněného M. R., není zcela zřejmé, zda dovolatelé své mimořádné opravné prostředky skutečně směřovali proti rozsudku soudu prvního stupně či proti rozsudku soudu druhého stupně, v důsledku jehož vydání byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu, neboť v každém z předmětných dovolání je uvedeno, že obviněný jej podává (přesně citováno) „…do rozsudku Městského soudu v Brně, č. j. 6 T 6/2004-472 ze dne 14. 9. 2004…“, přičemž ani v petitech mimořádných opravných prostředků není konkrétně vymezeno, zda má dovolací soud přistoupit ke kasaci rozsudku soudu nalézacího či soudu odvolacího a je pouze zdůrazněno, že dovolatelé navrhují věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Obsah dovolání má totiž jako mimořádný opravný prostředek vysoce formalizovaný charakter, a nesmí v žádném případě vzbuzovat jakékoliv pochybnosti o tom, zda si dovolatel vůbec uvědomil, že dovolání může směřovat pouze proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně. S poukazem na ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že požadavek, aby obviněný podával dovolání vždy prostřednictvím obhájce, má zásadní význam mimo jiné pro zajištění skutečně kvalifikovaného podání tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž v daném případě musí Nejvyšší soud přezkoumat i obsah poučení uvedeného v rozhodnutí soudu druhého stupně, zda je zde uvedeno, že „…proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání…“. Na nedostatky v postupu obhájce takového charakteru jako v tomto případě je třeba vždy nahlížet z pohledu striktní právní úpravy obsažené v ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., neboť jakékoli jiné postupy by mohly vést k popření jedinečné role a zásadní odpovědnosti obhájce za řádný průběh dovolacího řízení.
Ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. v závěru svého vyjádření státní zástupce z těchto uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud obě uvedená dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustná odmítl a přitom zmínil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. není nutný souhlas státního zástupce podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. k projednání věci v neveřejném zasedání. Pokud by ovšem Nejvyšší soud rozhodl jinak, pak státní zástupce tento souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro tento případ udělil.
K dovolání obviněného D. Č. se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil v tom smyslu, že v části svého dovolání uplatnil obviněný námitky, kterými napadl správnost hodnocení důkazů soudy podle §2 odst. 6 tr. ř. a porušení procesních ustanovení, které obsahově neodpovídají ani uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému důvodu dovolání podle §265b tr. ř. Jedinou právně relevantní námitku spatřuje státní zástupce ve výhradě dovolatele, směřující ke zpochybnění správné právní kvalifikace dovolatelova jednání jako trestného činu podle ustanovení §235 tr. zák. V souvislosti s tím státní zástupce s ohledem na právní argumentaci dovolatele zdůraznil, že ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně v této věci zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný D. Č. společně s nejméně dvěma dalšími osobami použil vůči poškozeným násilí a pohrůžky násilí, aby je přinutil něco konat, což znamená, že soud druhého stupně učinil správný závěr ve vztahu k právní kvalifikaci takového jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a taktéž vyslovil souhlas v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí podaných dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., poté co shledal, že v posuzované věci jsou podaná dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami, a na místě, kde lze tato podání učinit. K námitce státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že nebyla s ohledem na svou formulaci podána proti rozsudku odvolacího soudu, ale jen proti rozsudku soudu nalézacího, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že hned na počátku zmíněných dovolání obviněných M. R. a J. K. obhájce Mgr. P. K. uvádí věc: dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, č.j. 6 T 6/2004-472, který byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 5 To 511/2004. Z toho je třeba dovodit, byť formulace není přesná a jednoznačná, že dovolání je podáno i proti zrušujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť si lze těžko představit, že by bylo podáno jen proti zrušenému rozsudku soudu nalézacího. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaných dovolání, všichni obvinění této povinnosti ve svém podaném dovolání formálně dostáli, neboť v něm shodně uvedli důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
K výroku I.:
Při projednání dovolání obviněného M. R. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že celé dovolání obviněného se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených či naopak neprovedených důkazů a jejich nesprávného hodnocení soudem. Obviněný v něm polemizuje s právním posouzením té které skutečnosti, popř. i s hodnocením důkazu prokazujícího jeho vinu, který byl proveden soudem prvního, potažmo i druhého stupně, případně napadá věrohodnost některých svědků. Z jeho argumentace obsažené v odůvodnění dovolání i přes značnou stručnost jednoznačně vyplývá, že vychází převážně ze svědeckých výpovědí, a v souvislosti s tím pak předkládá své hodnocení výše zmíněných důkazů či požaduje provedení nových důkazů a na základě toho vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů a nesprávnou právní kvalifikaci, kdy uvádí, že jeho jednání mělo být kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát, a to i přesto, že v závěru dovolání uvedl, že by bylo třeba maximálně vzít v úvahu znaky útisku podle §237 tr. zák. Toto jeho vyjádření, vztahující se jinak obecně k právní kvalifikaci, je totiž vázáno na změnu skutkového zjištění odvolacího soudu v napadeném rozsudku a neuvádí ani žádné právní argumenty, a proto nenaplňuje dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska možného užití §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Za takové odůvodnění nelze považovat závěr obsažený v odůvodnění dovolání, že ze skutkových námitek vztahujících se k nesprávnému hodnocení důkazů a k tomu, že soudy prvního i druhého stupně nevzaly za podklad svého rozhodnutí jeho výpověď, podle které nedošlo k žádnému násilí ani vydírání z jeho strany, je zjevné, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu vydírání a maximálně lze vzít v úvahu znaky útisku podle §237 tr. zák. Zhodnotí-li se tyto námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně, tedy ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a závěrů učiněných soudy obou stupňů, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučitelný.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K výroku II.:
V případě dovolání obviněných D. Č. a J. K. však nastala jiná situace a Nejvyšší soud zde mohl konstatovat, že oba výše jmenovaní obvinění povinnosti vyplývající z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. dostáli formálně i materiálně, neboť námitka týkající se nesprávného právního posouzení jednání obviněného D. Č. jako trestného činu vydírání, které mělo být správně vzhledem k jeho popisu ve výroku rozsudku odvolacího soudu posouzeno jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák., jakož i námitka obviněného J. K. směřující k tomu, že jednání obviněného nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ale lze je posoudit nanejvýš jako účastenství k tomuto trestnému činu ve formě pomoci, jsou námitkami hmotně právní povahy.
K dovolání obviněného D. Č. Nejvyšší soud uvádí následující:
Dovolatel namítal, že jeho jednání, popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nevykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za který byl odsouzen, ale maximálně znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle §237 tr. zák.
K uvedené námitce je nutno uvést, že trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2004, č. j. 5 To 511/2004-565, vyplývá, že obvinění „…nutili poškozené…k tomu, aby se doznali ke krádeži masa tím způsobem, že nejprve v kanceláři restaurace D. V. v. B. na ulici S.obvinění Č. a S. dali poškozenému M. několik ran do obličeje, …pak pokračovali do restaurace Ž. d.…, kde na dvoře obvinění S., C., Č., S., R., K. a A. obstoupili poškozeného H., dotazovali se jej na odcizené maso,….za přítomnosti obviněných S., C.a, R. a Č. obvinění A. a S. bili poškozeného M. a donutili jej podepsat směnky na částku 300.000,- Kč a 100.000,- Kč, poté byl do kanceláře přiveden poškozený H., tento zde v přítomnosti obviněných… dostal jednu ránu do nosu od obviněného Č. a několik ran do ramen od obviněného S. a pod výhrůžkou dalšího bití pak podepsal směnku na 300.000,- Kč.“ (viz str. 2 napadeného rozsudku). Z výše uvedeného i z obsahu přiloženého spisového materiálu tedy vyplynulo, že jednání obviněného Č. zcela naplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť to byl právě on, kdo se střídal s dalšími spoluobviněnými v násilném jednání vůči poškozeným, a vynutil tak na poškozených, že pod vlivem tohoto nátlaku nejen přiznali zmiňovanou krádež masa, ale i podepsali směnky na výše specifikované částky. Přitom je třeba poznamenat, že uvedenou skutkovou podstatu naplní jak ten, kdo jiného nutí, aby něco konal opominul nebo trpěl, byť i jen pohrůžkou, která je způsobilá vzbudit důvodnou obavu, že je míněna vážně, tak tím spíše i ten, kdo jiného nutí, aby něco konal opominul nebo trpěl, již uskutečňovaným násilím směřujícím proti vydíranému. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný Č. nejen, že po poškozených vyžadoval, aby něco konali, opomenuli či trpěli, ale spolu s dalšími spoluobviněnými dosáhl na poškozených toho, co vyžadoval. Proto jeho námitka týkající se nesprávného právního posouzení, která byla správně vázána na rozdíl od spoluobviněného dovolatele M. R. k popisu skutku v napadeném odvolacím rozsudku, a nikoli k tvrzeným skutkovým vadám, které také tento obviněný jinak v dovolání uváděl, je zcela nedůvodná, neboť pro srovnání s jím namítaným trestným činem útisku podle §237 tr. zák. lze uvést, že tento je spáchán tím, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem tohoto trestného činu je stejně jako v případě trestného činu vydírání svobodné rozhodování člověka, pachatel zde však k dosažení určitého cíle neužívá násilí nebo pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy, ale omezuje se na zneužití tísně či závislosti poškozeného. V návaznosti na to pak lze poukázat na skutečnost, že obviněný Č. při svém jednání, tak jak bylo popsáno ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 5 To 511/2004, a za něž byl odsouzen, rozhodně nevyužil něčí tísně či závislosti, aby dosáhl žádoucího výsledku, ale naopak přímo použil násilí, čímž tento zásah učinil velmi intenzivním v porovnání s jednáním, které by mohlo naplnit znaky jím namítaného trestného činu útisku podle §237 tr. zák. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato výhrada dovolatele není nedůvodná. Zbývající námitky obviněného D. Č., týkající se provedené rekognice a hodnocení některých výpovědí, mají skutkový charakter a nejsou tak způsobilé naplnit dovolatelem deklarovaný dovolací důvod, jak již výše rozvedl Nejvyšší soud ve vztahu k dovolání podanému obviněným M. R.
Při přezkoumání dovolání obviněného J. K. Nejvyšší soud vycházel z těchto důvodů:
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uváděl mimo námitek skutkové povahy prakticky pouze jedinou právně relevantní vadu napadeného rozsudku odvolacího Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2004, č. j. 5 To 511/2004-565, a to, že skutek, tak jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje znaky spolupachatelství, ale pouze znaky účastenství ve formě pomoci na spáchání trestného činu vydírání. K další námitce týkající se posouzení jeho jednání jako trestného činu útisku podle §237 tr. zák., je možno zcela odkázat na to, co již bylo k tomu uvedeno shora u obviněného M. R.
Podle §9 odst. 2 tr. zák., byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). O spáchání trestného činu společným jednáním (společné naplnění znaků příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona) jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, anebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Podle ustálené judikatury soudů „spolupachatelství“ nevyžaduje, aby každý spolupachatel od prvopočátku spolupůsobil při celé trestné činnosti a aby případná úmluva předcházela započetí činnosti. Stačí, když poté, co se seznámil s dosavadní činností ostatních pachatelů, směřující k dosažení zakázaného cíle, přistoupil právě za tímto účelem v dohodě s nimi dříve, než ještě byla dovršena celá skutková podstata trestného činu, k činnosti ostatních a ji svou spolučinností doplní (srov. č. 2180/1925 Sb. rozh. tr. – Vážný). Přitom zákon nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů (vydírání) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem. Není třeba, aby se každý spolupachatel ve smyslu trestného činu vydírání osobně dopustil zjevného násilí, stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, jako tomu bylo právě u spoluobviněného J. K., věda, že tento s ním jako se svým spolupachatelem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu (srov. č. 3371/1929 Sb. rozh. tr. – Vážný). Jde-li o trestný čin vydírání, naplňuje totiž pouhá přítomnost pachatele na místě činu, kde v té době druhý pachatel nutí svou oběť násilím anebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konala, opominula nebo trpěla, pojem spolupachatelství v případě, je-li přítomnost onoho „nečinného“ pachatele – utvrzujícího druhého pachatele (násilníka) v jeho zločinném úmyslu a jednání, a zesilujícího účinnost násilí nebo pohrůžky vykonávaného druhým pachatelem (násilníkem) v očích osoby, vůči níž je používáno násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy – složkou nátlaku na vůli napadené osoby, jejíž vůle má i podle úmyslu pachatele, který zůstal nečinným, být zesíleným nátlakem ovlivněna ve směru oběma pachateli chtěném (srov. č. 4119/1931 Sb. rozh. tr. – Vážný). Popsané jednání obviněného J. K. bylo jednoznačně složkou nátlaku na vůli obou poškozených a bylo také vedeno společným přímým úmyslem ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., jak o tom nepochybně svědčí i skutečnost, že obviněný J. K. poté, co se zúčastnil obstoupení poškozeného H. a viděl použité násilí vůči němu ze strany poškozeného M. R., pokračoval ve společném nátlaku na vůli obou poškozených, a to i tím, že je hlídal po dohodě s ostatními obviněnými v době, kdy vůči nim bylo postupně používáno násilí ve formě bití, aby byli donuceni podepsat shora uvedené směnky. Správně proto dovodily oba soudy, že jeho popsané jednání bylo článkem řetězu jednání, přičemž jednotlivé činnosti všech spoluobviněných – články řetězu – směřovaly k přímému vykonání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu (srov. i č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Takto naplnil svým jednání zákonné znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a zároveň i znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu odst. 2 písm. b) §235 tr. zák. nejméně se dvěma osobami, neboť trestný čin vydírání byl v tomto konkrétním případě spáchán společným jednáním více osob, obviněných D. S., L. C., M. R., D. Č., L. S., R. A. a dovolatele, a tedy každý z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství předpokládá kromě společného jednání i úmysl k tomuto jednání směřující, který podle názoru Nejvyššího soudu, v souladu s právním názorem soudu prvního i druhého stupně, byl s ohledem na výše uvedenou konkrétní činnost dovolatele taktéž dán, když tento svým popsaným jednáním nejprve bezprostředně zesiloval účinnost pohrůžky násilí a následně i násilí postupně vykonávaného dalšími spoluobviněnými vůči oběma poškozeným a posléze také tím, že je postupně hlídal, čímž jim zabraňoval v úniku z místa páchání činu. Z těchto podrobně rozebraných důvodů právní kvalifikace jeho jednání pouze jako pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v tomto případě nepřipadá v úvahu.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 5 To 511/2004, jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaného obviněnými D. Č., J. K a ostatními spoluobviněnými je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak v napadeném rozsudku v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, a svým rozsudkem pouze doplnil správné zákonné ustanovení vztahující se k výroku o vině i o trestu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněnými v dovoláních jsou z velké části totožné s námitkami uplatněnými v rámci obhajoby v průběhu předchozího řízení před soudy obou instancí.
Z obsahu obou dovolání, po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými obviněnými jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal nalézací a odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatelů byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem odvolacím, a zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím shledal Nejvyšší soud nedůvodnými, neboť mají skutkový charakter a nejsou tak způsobilé naplnit dovolatelem deklarovaný dovolací důvod. Z těchto uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněných D. Č. a J. K. jde o dovolání zjevně neopodstatněná, neboť z podstatné části jen opakují námitky uplatňované obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o tom ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. května 2004
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.