ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.534.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 534/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 8 To 286/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 45/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 8 To 286/2016, a jednak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 3 T 45/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 3 T 45/2013, byl pod bodem I. ve výroku o vině obviněný Ing. R. S. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“). Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., se sídlem v Brně, za situace, kdy se tato obchodní společnost již nejméně od 1. 1. 2008 fakticky nacházela v předlužení, převedl za výrazně nevýhodných podmínek většinu jejího majetku na obchodní společnost XPool, a. s., se sídlem v Praze 1, přičemž takto učinil v úmyslu převést výdělečnou část podnikání a obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., přivést k faktickému úpadku. Obviněný tedy nejdříve dne 3. 6. 2008 prodal za cenu ve výši 1 394 041 Kč výpočetní techniku, nábytek a jiný majetek, přičemž za tyto věci bylo řádně zaplaceno, následně pak dne 10. 12. 2008 prodal jedinou fakticky výnosnou součást majetku, a to projekty Medipool a Profipool a ochranné známky k nim za cenu ve výši 1 938 656 Kč, tento prodej však okamžitě nevyfakturoval a úmyslně otálel s fakturací, následně si v období leden až září 2009 prodané výrobní prostředky zpět pronajal a používal je k podnikání tak jako doposud s tím, že obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., nabíhalo vysoké dlužné nájemné, poté v měsíci květnu 2009, když dlužné nájemné nabylo výše srovnatelné s cenou, za kterou byly věci předtím prodány, obviněný vydal fakturu a provedl úhradu vzájemným započtením, následně si obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., výrobní prostředky i nadále pronajímala a z prostředků, které měla obchodní společnost XPool, a. s., za nájem obdržet, odkoupila od obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., další majetek, v důsledku toho získala obchodní společnost XPool, a. s., část majetku a služby obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., fakticky bezúplatně, čímž obviněný vyvedl z obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., majetek v hodnotě 4 065 904 Kč s úmyslem zmenšit majetek této obchodní společnosti předtím, než se tato ocitne v insolvenci, a poškodit insolvenční věřitele, jimž způsobil škodu ve výši nejméně 4 065 904 Kč. Obviněný tedy částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku, a způsobil tak značnou škodu.
2. Týmž rozsudkem byl dále pod bodem II. ve výroku o vině obviněný Ing. R. S. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za období od 1. 7. 2008 do 30. 11. 2009 neodvedl předepsané pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance, přestože byly sráženy z jejich hrubé mzdy, čímž vznikla poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení pohledávka ve výši 400 877 Kč, dále za toto období neodvedl úhrn sražených záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zaměstnance, přestože byly sráženy z jejich hrubé mzdy, čímž vznikla poškozené České republice pohledávka ve výši 427 742 Kč, a dále za jednotlivá období neodvedl předepsané pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance, přestože bylo sráženo z jejich hrubé mzdy, čímž vznikla poškozeným zdravotním pojišťovnám pohledávka v celkové výši 175 479 Kč. Obviněný tímto svým jednáním způsobil vznik pohledávek v celkové výši 1 004 098 Kč. Obviněný tedy jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
3. Pod bodem III. ve výroku o vině tohoto rozsudku byl obviněný Ing. R. S. uznán vinným také trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., přestože si byl vědom toho, že tato obchodní společnost byla ke dni 1. 1. 2008 v předlužení, a i když věděl, že není schopna hradit své splatné závazky a že se jí patrně nepodaří uspokojit všechny stávající věřitele, v období od ledna 2008 do 14. 12. 2009 při hrazení závazků postupoval vůči věřitelům selektivně, když v průměru uspokojil věřitele z řad dodavatelů a bank ze 63,4 %, přitom však většinu věřitelů uspokojoval plně a naopak dva věřitele – obchodní společnost EUROPLAKAT, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, a obchodní společnost Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, neuspokojil vůbec, celkem tak tímto jednáním poškodil tyto věřitele o částku ve výši nejméně 4 747 032 Kč. Obviněný tedy jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného věřitele, a způsobil tímto činem značnou škodu.
4. Tímto rozsudkem byl pod bodem IV. ve výroku o vině obviněný Ing. R. S. uznán vinným též trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Ten byl spatřován ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., přestože si byl vědom toho, že tato obchodní společnost je silně předlužena a navíc jsou z ní za nevýhodných podmínek vyváděny výrobní prostředky, v důsledku čehož nebudou moci být uhrazeny všechny závazky, zadával nové objednávky zboží a služeb od externích dodavatelů, aby obchodní společnost mohla pokračovat v odběru zboží a služeb na základě dlouhodobých smluv, obviněný přitom úmyslně udržoval stav, kdy nové objednávky byly činěny bez toho, aby příslušní dodavatelé byli vyrozuměni o špatném stavu obchodní společnosti a o vysoké míře rizika, že faktury za objednané věci a služby nebudou uhrazeny, neučinil žádné kroky k tomu, aby dodavatelé byli pravdivě informováni, tedy zatajil před nimi důležitou skutečnost, přestože si byl vědom, že takovým jednáním může způsobit škodu, s jejím případným vznikem byl srozuměn, přičemž plánovitým neuhrazením objednávek podaných v době, kdy obviněný již měl v úmyslu ukončit podnikání vysoce zadlužené obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., vznikla poškozeným subjektům škoda v celkové výši 2 143 664,55 Kč a dále se pokusil způsobit škodu ve výši 357 000 Kč. Obviněný tedy jednak ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil takovým činem značnou škodu a jednak se dopustil jednání pro obchodní společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou, a to v úmyslu spáchat trestný čin, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
5. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 a §60 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností na dobu 5 let. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody tak, že všichni poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obviněný a jednak poškozená obchodní společnost EUROPLAKAT, spol. s r. o. O obou odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 8 To 286/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
7. Obviněný Ing. R. S. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, obviněný zde vytkl, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto dne 25. 10. 2016 ve veřejném zasedání odvolacího soudu, jemuž nebyl přítomen a ani nebyl o jeho konání řádně vyrozuměn, přičemž ze zdravotních důvodů požádal o jeho odročení. Jak dále obviněný zdůraznil, ačkoli se zásilka s vyrozuměním o veřejném zasedání vrátila odvolacímu soudu, ten ji nevyvěsil na úřední desce, přičemž obviněný informoval soud o tom, že se bude po dobu pracovní neschopnosti zdržovat na jiné adrese, přesto mu vyrozumění nebylo doručeno na tuto adresu.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvedl následující. Pokud jde o výrok o vině pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně, podle obviněného skutková zjištění nevyjadřují naplnění znaku skutkové podstaty spočívajícího v rozsahu škody, neboť soud nezjišťoval, jaká byla reálná hodnota zcizeného majetku, a chybí zjištění, o jakou částku mělo být zkráceno uspokojení pohledávek věřitelů zcizením tohoto majetku. Podle přesvědčení obviněného není zřejmé, jaké konkrétní majetkové hodnoty tvořily projekty Medipool a Profipool, a soud se nezabýval otázkou, zda obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., byla vlastníkem ochranné známky a těchto projektů. V tom obviněný spatřuje extrémní rozpor ve skutkových zjištěních. Dále obviněný namítl opomenutí důkazu spočívajícího v posudku znalce, z něhož vyplývá, že vlastníkem průmyslových práv byla obchodní společnost CARD LINE, s. r. o. Obviněný považuje závěr soudů o způsobení škody ve výši nejméně 4 065 904 Kč za nesprávný a takový závěr nevyplývá ze skutkové věty výroku o vině, přičemž vzájemné započtení pohledávek může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele, který je speciální k trestnému činu poškozování věřitele.
9. Ve vztahu k bodu II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytkl, že ve skutkových zjištěních není uvedeno, za jaké konkrétní zaměstnance nesplnil povinnost odvést povinnou platbu, a skutek tak nevykazuje všechny znaky daného trestného činu. Podle jeho názoru ohledně Pražské správy sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky byla v rozsudku uvedena vyšší škoda, než jakou uplatnily tyto poškozené ve svých nárocích na náhradu škody, přičemž chybí odůvodnění rozsahu neodvedených záloh na daň z příjmů fyzických osob. Obviněný zde shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
10. Ke skutku uvedenému pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že podle právní i skutkové věty tohoto výroku způsobil značnou škodu, ačkoli byl uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., kde je znakem způsobení škody velkého rozsahu. Podle obviněného ve skutkových zjištěních chybí konkretizace částky, jaké se dostalo zvýhodněným věřitelům, i částky, která by jim náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni, a obviněný zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, publikované pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr. Jak dále obviněný zdůraznil, soud nevzal v úvahu, že míra uspokojení pohledávek by byla nižší než 63,4 %, kdyby se plnění poskytnuté zvýhodněným věřitelům poměrně rozdělovalo i oběma poškozeným, jejichž pohledávky nebyly uspokojeny vůbec.
11. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se poškození jakkoli zajímali o ekonomickou situaci obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o. Přitom všichni poškození poskytovali plnění v rámci podnikatelského rizika, které považovali za přijatelné, a objednané plnění souviselo s obvyklou a dlouhodobou podnikatelskou činností zmíněné obchodní společnosti, nijak se nevymykalo z jejího rámce svým rozsahem ani obsahem a bylo použito k takové činnosti, i když nakonec nepřineslo očekávaný výnos. Podle obviněného tedy neexistuje příčinná souvislost mezi zamlčením ekonomické situace obchodní společnosti a majetkovými dispozicemi poškozených. To, zda bylo reálné očekávat, že se podaří dosáhnout dostatečných výnosů k pokrytí nákladů a k zaplacení dluhů, považuje obviněný z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu za právně irelevantní. Namítl také nepřesné uvedení majetkových dispozic učiněných poškozenými v důsledku jednání obviněného, když podle mínění obviněného popis skutku obsahuje pouze výčet neuhrazených faktur, a obviněný zde shledal i rozpor mezi právním posouzením skutku vyjádřeným ve výrokové části rozsudku a v jeho odůvodnění, neboť není zřejmé, zda jednáním obviněného byl naplněn znak „uvést někoho v omyl“ nebo „zamlčet podstatné skutečnosti“.
12. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
13. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. R. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle státní zástupkyně z usnesení odvolacího soudu (viz jeho s. 10) vyplývá, že zaslal vyrozumění obviněného o konání odročeného veřejného zasedání nařízeného na den 25. 10. 2016 spolu s vyhověním jeho žádosti o ustanovení nového obhájce, o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 21. 9. 2016 a s výzvou k předložení potvrzení o pracovní neschopnosti, přičemž tyto dokumenty doručoval obviněnému na adresu uvedenou v jeho posledním podání. Na tuto výzvu pak sám obviněný odpověděl a současně odvolacímu soudu sdělil, že po dobu své pracovní neschopnosti se bude zdržovat na jiné adrese. Podle názoru státní zástupkyně se tedy obviněný dozvěděl o konání veřejného zasedání ještě před tím, než odvolacímu soudu oznámil jinou adresu, a tudíž nemohlo dojít k porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Současně se státní zástupkyně neztotožnila s námitkou obviněného, že odvolací soud nevyvěsil vyrozumění o veřejném zasedání na úřední desce soudu, a zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 805/2011, podle něhož se doručování podle §50l odst. 1 o. s. ř. týká jen případů, když zákon výslovně stanoví, že písemnost má být vyvěšena na úřední desce soudu, přičemž trestní řád, nejde-li o řízení proti uprchlému, nepřipouští možnost doručování písemnosti vyvěšením na úřední desce soudu.
14. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve vztahu k bodu I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně v první řadě poukázala na nekonzistentnost a argumentační nepřesvědčivost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího ve způsobení značné škody, přičemž příslušné popisy skutků postrádají výstižnější a konkrétnější formulace. Podle názoru státní zástupkyně popis skutku právně kvalifikovaného podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. nevykazuje všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, když vznikají pochybnosti o celkové hodnotě zcizeného majetku, a tedy o rozsahu, v jakém došlo ke zmaření – byť částečnému – uspokojení věřitelů. Soudy ve svých rozhodnutích řádně nezdůvodnily, proč tato část odsuzujícího výroku vymezuje toliko konkrétní částky za prodej movitých věcí a práv k ochranné známce obchodní společnosti XPool, a. s., a to v celkové výši 3 332 697 Kč, zatímco zbývající částku ve výši 733 207 Kč, která představuje rozdíl mezi celkovou hodnotou zcizeného majetku ve výši 4 065 904 Kč a částkou ve výši 3 332 697 Kč tvořící součet inkasovaných cen za prodej výše specifikovaného majetku, neuvedly v popisu skutku ani blíže nevysvětlily čeho, resp. kterého zcizeného dlužníkova majetku se měla týkat. Tato nejasnost však podle státní zástupkyně nemůže vést k důvodným pochybnostem ohledně naplnění znaku značné škody, když i skutkovými zjištěními podložená částka ve výši 3 332 697 Kč mnohonásobně převyšuje dosažení zákonné hranice značné škody. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněného, že se soudy nezabývaly otázkou, o kolik více by mohli dostat věřitelé, pokud by došlo k prodeji zcizeného majetku v insolvenčním či exekučním řízení, protože výsledky těchto řízení zahájených až po dokonání daného trestného činu se mohou odrazit toliko ve způsobu rozhodnutí o náhradě škody. Za neopodstatněnou považuje i námitku, kterou obviněný označil vzájemné započtení pohledávek jako důvod pro vyloučení trestní odpovědnosti za daný trestný čin, neboť zcizení lze provést na základě právního jednání v úplatné či bezúplatné podobě. Pokud jde o určení výše škody, státní zástupkyně ve svém vyjádření poukázala na rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr., přičemž o škodu ve výši odpovídající hodnotě vyvedeného majetku dlužníka jde tehdy, když hodnota tohoto majetku je stejná či nižší než hodnota pohledávek věřitelů, a takový závěr by musel být podpořen výsledky provedeného dokazování, z něhož by vyplýval rozsah splatných pohledávek konkrétních věřitelů obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o. Podle státní zástupkyně by v této souvislosti nebyl vyloučen ani pokus daného trestného činu, jednal-li by obviněný takto před splatností pohledávek, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007. Pro závěr o zmaření uspokojení věřitelů v příčinné souvislosti se zcizením již výše vyčíslené části majetku obviněným provozované dlužnické obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., neposkytují dosavadní skutková zjištění dostatečné podklady, neboť podle názoru státní zástupkyně z nich nevyplývá, kteří konkrétní věřitelé měli být jeho jednáním poškozeni a jaká byla výše jejich splatných pohledávek v inkriminované době. Závěr soudu prvního stupně v tomto směru označila za pochybný, neboť v roce 2008, kdy došlo ke zcizení části majetku a kdy měl být daný trestný čin obviněného dokonán, ještě žádní insolvenční věřitelé neexistovali, když úpadek obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., byl zjištěn až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 96 INS 2033/2010, a na její majetek byl tímto rozhodnutím prohlášen konkurs. Státní zástupkyně postrádá v napadených rozhodnutích konkrétní posouzení existence, obsahu a rozsahu závazkových vztahů mezi obchodní společností MED-MEDIA, spol. s r. o., a jejími věřiteli v době spáchání trestného činu a v této souvislosti poukázala na rozhodnutí pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, soudy nižších stupňů nerozlišují mezi věřitelem a insolvenčním věřitelem a výrok o vině je zavádějící, i pokud soud prvního stupně konstatoval, že obviněný prodal fakticky jedinou výnosnou část majetku obchodní společnosti, ale soud už neobjasnil, proč v právní větě použil alternativu spočívající v částečném zmaření uspokojení věřitele.
15. Námitky obviněného k výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně shledala státní zástupkyně jako obecné a založené na argumentech, které neodpovídají dovolacímu důvodu. Jak dále upozornila, úpadkový stav plátce nebyl znakem trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., a na tuto trestní věc tak nelze vztáhnout judikaturu, podle níž v případě insolvence zaměstnavatele, za které by zvýhodnil jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmu, pojistné na zdravotní pojištění, pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, by bylo namístě posoudit jednání obviněného jako trestný čin zvýhodnění věřitele.
16. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupkyně přisvědčila námitkám obviněného a upozornila, že do 31. 12. 2009 přicházela trestní odpovědnost za daný trestný čin v úvahu jen tehdy, pokud se dlužník ocitl v úpadku ve formě insolvence. Ztotožnila se i s tou námitkou obviněného, v níž vytkl, že byl uznán vinným spácháním trestného činu podle nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty, ačkoli skutková zjištění k otázce výše škody jednoznačně svědčí o možnosti naplnit spáchaným skutkem pouze skutkovou podstatu podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. spojenou s následkem v podobě značné škody. Současně podle státní zástupkyně skutková zjištění nesvědčí o tom, že by obviněný jako jednatel v inkriminovaném období nebyl vůbec schopen uspokojovat splatné pohledávky věřitelů, a že by proto byl insolventní. Poukázala také na nesprávné posouzení výše způsobené škody, když ji soud stanovil toliko procentuální výší pohledávek dotčených poškozených věřitelů, a odkázala na rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2005-III Sb. rozh. tr.
17. Konečně k výroku o vině pod bodem IV. v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně pouze uvedla, že poškození dodrželi potřebnou míru opatrnosti v rámci běžného obchodního styku, takže jim nelze vyčítat, že spoléhali na zachování důvěry mezi obchodními partnery.
18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud částečně zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, a to pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. R. S. podané proti výroku o vině trestnými činy poškozování věřitele a zvýhodňování věřitele, a dále aby zrušil jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body I. a III., jimiž byl obviněný uznán vinným uvedenými trestnými činy, dále ve výroku o trestu a v navazujícím výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným obchodním společnostem EUROPLAKAT, spol. s r. o., a ČSOB, a. s. Státní zástupkyně dále navrhla zrušit také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbydou podkladu, a přikázat soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.
19. Obviněný na toto vyjádření státní zástupkyně, které mu bylo zasláno, nijak nereagoval.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
21. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. R. S. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Druhý z nich je dán, když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konečně poslední dovolací důvod lze dovodit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.
22. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné a usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
23. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval těmi dovolacími námitkami, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Jeho podstata spočívá v tom, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišné požadavky stanoví trestní řád na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. řádu), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a na jeho přítomnost ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. řádu).
24. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, podle něhož lze konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se vzdává účasti ve veřejném zasedání. Přítomnost obviněného ve veřejném zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
25. Podle názoru obviněného byl dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu naplněn tím, že mu bylo odepřeno právo zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť nebyl řádně vyrozuměn o jeho konání, ačkoli informoval soud o tom, že po dobu pracovní neschopnosti se bude zdržovat na jiné adrese, a současně požádal ze zdravotních důvodů o jeho odročení. Dále obviněný spatřoval citovaný dovolací důvod v postupu odvolacího soudu, který nevyvěsil na úřední desce vyrozumění obviněného o veřejném zasedání, když se mu vrátila jako nedoručená zásilka obsahující toto vyrozumění.
26. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud dal v projednávané věci jednoznačně najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného ve veřejném zasedání za nutnou a počítá i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. K veřejnému zasedání ho tedy nepředvolával, ale obviněného jen vyrozuměl o jeho konání. Tato skutečnost však vyplývá pouze z protokolu o veřejném zasedání ze dne 25. 10. 2016, podle něhož lhůta k přípravě k veřejnému zasedání od doručení vyrozumění byla zachována a obviněný se dozvěděl o jeho konání (viz č. l. 3633 trestního spisu), a dále z obsahu samotného dovolání obviněného, podle kterého mu bylo vyrozumění o veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 25. 10. 2016 doručováno (viz jeho s. 2). Nicméně Nejvyšší soud nemohl pominout to, že v trestním spise chybí tzv. doručenka jako doklad potvrzující doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu obviněnému, na základě kterého by bylo možné ověřit, zda a na jakou adresu odvolací soud zaslal vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněnému a jestli se tak stalo dříve, než odvolací soud obdržel jeho dopis ze dne 17. 10. 2016 (viz č. l. 3626 a 3627 trestního spisu), v němž obviněný zaslal lékařskou propustku ze dne 21. 9. 2016 a ze dne 4. 10. 2016 a současně odvolacímu soudu sdělil, že se po dobu své pracovní neschopnosti bude zdržovat na jiné adrese. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem má proto Nejvyšší soud důvodné pochybnosti o tom, zda odvolací soud řádně a včas vyrozuměl obviněného o konání veřejného zasedání o jeho odvolání.
27. Na druhé straně se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného, podle níž měl odvolací soud vyvěsit vyrozumění o konání veřejného zasedání na úřední desce soudu, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 805/2011 (publikované pod č. T 1418. v sešitě 79 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011). Jak ovšem vyplývá ze závěrů tohoto usnesení Nejvyššího soudu, nejde-li o řízení proti uprchlému (§306 odst. 2 tr. řádu), trestní řád v ustanoveních o doručování (§62 až §64a tr. řádu) nepřipouští možnost doručování písemnosti jejím vyvěšením na úřední desce soudu, a proto takovou možnost nelze uplatnit ani s ohledem na ustanovení §63 odst. 1 tr. řádu a §50l o. s. ř. Proto nelze považovat za vadu řízení, která by zakládala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jestliže odvolací soud neuveřejnil vyrozumění obviněného o veřejném zasedání na úřední desce soudu.
28. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že odvolací soud zatížil řízení procesními vadami spočívajícími v nikoli řádném doručení vyrozumění obviněného o veřejném zasedání a v jeho konání i přes omluvu obviněného doloženou jeho onemocněním, aniž bylo vyhověno žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání. To odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
29. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
1. K trestnému činu poškozování věřitele
30. Nejvyšší soud především připomíná, že trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, předstíral nebo uznal neexistující právo nebo závazek, svůj majetek zdánlivě zmenšoval nebo v řízení před soudem odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou byl oprávněn jednat, nebo uvedl v takovém prohlášení nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v „částečném zmaření uspokojení svého věřitele“ byl naplněn tehdy, když dlužník svým jednáním omezil možnost věřitele dosáhnout uspokojení jeho pohledávky. Uspokojením pohledávky věřitele se rozumělo poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které bylo obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Takové jednání před splatností pohledávky mohlo být pokusem nebo přípravou k tomuto trestnému činu. Uvedený trestný čin byl dokonán, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. již nebyl schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a už neměl vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Jednání podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. představovalo zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohl věřitel uspokojit svou pohledávku. Šlo o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Dlužník zcizil svůj majetek nebo jeho část, když jej převedl na jinou osobu např. prodejem s následným utracením získaných peněz, darováním, postoupením pohledávky apod. Šlo tedy o úkon (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku neobdržel za zcizenou majetkovou hodnotu do svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto účelu. Zcizení části svého majetku mohlo spočívat např. v některých pochybných převodech majetku nebo v jiných dispozicích, které se navenek mohly jevit jako provedené v souladu s pravidly hospodaření a nebylo možné je bez dalšího považovat za protiprávní, ale ve svém důsledku poškozovaly majetek dlužníka. Mohlo jít též o prodej určité majetkové hodnoty za ekonomicky nevýhodnou nízkou cenu nebo naopak nákup „bezcenných“ majetkových hodnot (například cenných papírů) za vysokou cenu, poskytnutí různých neúročených „záloh“ na budoucí nejisté plnění. Šlo o skutečné odčerpání majetku dlužníka použitelného k uhrazení jeho závazků vůči jiným osobám. Značnou škodou ve smyslu §256 odst. 3 tr. zák. se rozuměla podle §89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Škodu zde představovala hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle §256 odst. 1 tr. zák. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1545 až 1548).
31. Obviněný Ing. R. S. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu ke skutku pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., konkrétně výši škody, přičemž podle jeho názoru vzájemné započtení pohledávek může být trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování věřitele.
32. Pokud jde o první z námitek obviněného, Nejvyšší soud připomíná, že škodu představovala hodnota zcizeného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Tato škoda odpovídá výši pohledávek, jejichž uspokojení bylo zmařeno, jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů proto měly vycházet z reálné hodnoty tohoto majetku obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., a jestliže tak neučinily, jsou zde důvodné pochybnosti nejen o celkové hodnotě zcizeného majetku, ale též o rozsahu, v jakém došlo ke zmaření – byť k částečnému – uspokojení pohledávek věřitelů jmenované obchodní společnosti. Ze skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku ovšem není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k částce ve výši 4 065 904 Kč, která podle jeho názoru vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové (viz s. 24 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud pak toto zjištění soudu prvního stupně potvrdil, protože podle něj nevznikají žádné pochybnosti o výši zmíněné částky (viz s. 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Navíc podle názoru Nejvyššího soudu pro náležité objasnění existence a výše způsobeného škodlivého následku bylo nezbytné, aby se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly s tím, jaké vůbec byly závazkové vztahy obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.) a není zřejmé ani to, které konkrétní věřitele obviněný poškodil a v jaké výši byly jejich pohledávky. Tato konkretizace v popisu skutku ve výroku o vině zcela chybí.
33. Nejvyšší soud sice souhlasí s názorem obviněného, podle něhož trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. byl ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem nijak nevyplývá, že by obviněný zcizením majetku obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za kterou jednal jako za dlužníka, zvýhodňoval nějakého konkrétního (jiného) věřitele a že by jmenovaná obchodní společnost byla v úpadku ve formě insolvence, jak bude uvedeno dále pod bodem 44. tohoto usnesení. Proto zatím nepřichází v úvahu právní posouzení skutku pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu zvýhodňování věřitele.
34. Pokud jde o další námitky obviněného ve vztahu k tomuto skutku, Nejvyšší soud jim nepřiznal relevanci, neboť nespadají pod žádný z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Nejvyšší soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že otázkou, zda obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., byla vlastníkem ochranné známky a projektů, se zabýval odvolací soud a na s. 16 svého usnesení uvedl, že byl proveden důkaz smlouvou o převodu ochranných známek, podle které vlastnictví přešlo z obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., na obchodní společnost XPool, a. s. Pokud jde o námitku opomenutého důkazu, soud prvního stupně dal stranám k nahlédnutí znalecký posudek znalce JUDr. Aleše Zábrše, jak vyplývá ze s. 21 odůvodnění jeho rozsudku, přičemž podle konstatování odvolacího soudu byly provedeny všechny potřebné důkazy (viz s. 12 jeho usnesení).
35. Nejvyšší soud tedy shledal důvodnými námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., který měl obviněný spáchat skutkem pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
2. K trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
36. K tomuto trestnému činu Nejvyšší soud připomíná, že podle §147 odst. 1 tr. zák. se jej dopustil ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nesplněním zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se tedy rozumělo neodvedení těch z uvedených plateb, resp. jejich částí, které byl povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátcem), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu. Pokud šlo o větší rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti, nebylo sice možné přímo použít vykládací pravidlo uvedené v §89 odst. 11 tr. zák., ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde neměla žádný význam, bylo třeba tento pojem vykládat tak, že šlo o rozsah odpovídající peněžní částce ve výši nejméně 50 000 Kč. Částky za jednotlivé platby bylo možné sčítat a dospět tak k celkovému rozsahu nesplnění uvedené zákonné povinnosti. Vyjádřením správce daně či jiné platby (finančního úřadu, správy sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny) o výši neodvedené platby nebyl soud vázán při posouzení, zda došlo k nesplnění uvedené zákonné povinnosti ve větším rozsahu, a zda tedy šlo o trestný čin. Trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 tr. zák. bylo možné vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel skutečně srazil svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd (platů) příslušné částky zálohy na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Kdyby tomu tak nebylo a zaměstnavatel měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd (platů) zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, nemohl by se dopustit trestného činu podle §147 tr. zák. Neměl-li však zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných plateb v plné výši (byl-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd (platů) svých zaměstnanců a úhrady plateb svým obchodním partnerům. V takovém případě by měl přiměřeně snížit vyplacené mzdy (platy) a odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 900 až 907).
37. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zaměstnanci, za něž nebyly platby daně a pojistného odvedeny, nejsou poškozenými a jejich konkretizace není znakem skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. Poškozenými subjekty jsou v tomto případě Pražská správa sociálního zabezpečení, Česká republika a jednotlivé zdravotní pojišťovny, které jsou specifikovány ve skutkové větě ve výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat námitku obviněného, v níž vytkl chybějící výčet zaměstnanců v popisu tohoto skutku. Totéž platí o jeho tvrzení, že ve vztahu k Pražské správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky byl uznán vinným za způsobení vyšší škody, než jakou tyto poškozené vyčíslily v uplatněných nárocích na náhradu škody, a že ohledně rozsahu neodvedených záloh na daň z příjmů fyzických osob chybí odůvodnění. Výše náhrady škody požadovaná poškozenými se totiž nemusí shodovat s výší skutečně způsobené škody, kterou zjistil soud v dané trestní věci a která má význam pro rozsah spáchaného trestného činu. Současně Nejvyšší soud shledal odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně rozsahu neodvedených záloh na daň z příjmů fyzických osob jako dostatečné.
38. K další námitce, jejímž prostřednictvím obviněný poukázal na existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování, Nejvyšší soud připomíná výše uvedenou podstatu hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jemuž zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá. Navíc obviněný nijak blíže nevymezil takový rozpor, tj. mezi kterým konkrétním skutkovým zjištěním a jakým důkazem je údajný rozpor, a už vůbec neodůvodnil, v čem by měla být jeho extrémnost. Údajný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen pouze na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu pak Nejvyšší soud nezjistil žádný nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
39. Nejvyšší soud ovšem nemohl přehlédnout nedostatek spočívající v tom, že pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. neposkytují dosavadní skutková zjištění dostatečné podklady. Z nich ani z rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž nevyplývá, zda obviněný (resp. obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., za kterou jednal) měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd nebo jestli měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, případně zda neměl dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, kdyby měl všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně. Jak je přitom patrné z popisu skutků pod body I., III. a IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., se v tomtéž časovém období, za něž obviněný neodváděl příslušné platby, nacházela ve stavu předlužení a/nebo i v platební neschopnosti, takže vzhledem k tomu není zřejmé, jestli i přesto měla dostatek peněžních prostředků na odvádění povinných plateb za své zaměstnance (viz k tomu přiměřeně i již zmíněné rozhodnutí pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
40. Pro úplnost pak Nejvyšší soud ještě poukazuje i na nesprávné vyjádření soudu prvního stupně v popisu skutku obsaženého pod bodem II. ve výroku o vině, kde je obviněnému kladeno za vinu, že způsobil „vznik pohledávek v celkové výši 1 004 098 Kč“, přičemž obdobná chybná formulace se vyskytuje i v závěru jednotlivých bodů 1. až 3. tohoto výroku. Zmíněné pohledávky, za jejichž vznik je zde obviněný činěn odpovědným, totiž vznikají a existují již ze zákona na základě určitých skutečností a obviněný svým jednáním mohl nanejvýš způsobit, že takto už vzniklé pohledávky nebyly uhrazeny, resp. uspokojeny, což je právě podstatou trestného činu podle §147 tr. zák.
41. Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedeného sice považuje ve vztahu k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. námitky obviněného za nedůvodné, nicméně zde shledal vady, pro které právní závěry soudu prvního stupně nemohou obstát.
3. K trestnému činu zvýhodňování věřitele
42. Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo jako dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, zmařil, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného věřitele. Na rozdíl od trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. se u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů neměnil (reálně ani fiktivně), ale majetek dlužníka byl použit k uspokojení pohledávek věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel dostal sice jen to, co by mu po právu patřilo (nebýt insolvence dlužníka), ale protože dlužník nebyl schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkrátil ostatní věřitele. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívala v tom, že pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného věřitele na úkor ostatních. Za zmaření (úplné) bylo možné považovat nemožnost věřitele ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka. Částečné zmaření spočívalo v tom, že věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, kterého by jinak dosáhl při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech věřitelů bez zvýhodnění některého z nich. Uspokojením pohledávky věřitele se rozumělo poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které bylo obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Zvýhodnění věřitele pak spočívalo v tom, že se mu dostalo od dlužníka, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, plnění neodpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Zvýhodnění věřitele v tomto smyslu nevyžadovalo, aby byl takový věřitel na úkor ostatních uspokojen zcela; stačilo, jestliže od pachatele obdržel více, než by odpovídalo poměrnému a rovnoměrnému uspokojení všech věřitelů. Značnou škodou ve smyslu §89 odst. 11 a §256a odst. 2 tr. zák. se rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Škodu zde představoval rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představoval částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni. Šlo o hodnotu té části pohledávky, jejíhož poměrného uspokojení jinak mohl věřitel dosáhnout, nebýt přednostního uspokojení jiného věřitele (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.). Škodou velkého rozsahu se pak ve smyslu §89 odst. 11 a §256a odst. 3 tr. zák. rozuměla škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1557 až 1566).
43. V první řadě zde Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku obviněného Ing. R. S., v níž tvrdil, že podle právní i skutkové věty výroku o vině pod bodem III. v rozsudku soudu prvního stupně obviněný způsobil značnou škodu (ve výši nejméně 4 747 032 Kč), ačkoli byl uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., kde je znakem kvalifikované skutkové podstaty způsobení škody velkého rozsahu (ve výši nejméně 5 000 000 Kč), přičemž toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud. Dále Nejvyšší soud přisvědčil dovolání obviněného i v tom směru, pokud vytkl nesprávně stanovenou výši způsobeného následku. Jak totiž vyplývá i z již zmíněného rozhodnutí uveřejněného pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr., škodu u trestného činu podle §256a tr. zák. představoval rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání majetku dlužníka v konkursu. Soud prvního stupně se však v nyní posuzované věci vůbec nezabýval rozsahem uspokojených pohledávek zvýhodněných věřitelů a škodu stanovil toliko procentuální výší pohledávek dotčených poškozených věřitelů, přičemž ani odvolací soud tuto vadu nenapravil. Z popisu tohoto skutku, jímž měl být spáchán trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. (správně však podle §256a odst. 1, 2 tr. zák.) vůbec není zřejmé, které konkrétní věřitele obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za niž obviněný jednal, zvýhodnil a o jakou částku byli tito věřitelé zvýhodněni, resp. v jaké výši byly jejich pohledávky uspokojeny a v jaké výši měly být uspokojeny, kdyby tak obviněný činil poměrně a rovnoměrně ve vztahu ke všem věřitelům jmenované obchodní společnosti.
44. Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit také na skutečnost, že do 31. 12. 2009 přicházela v úvahu trestní odpovědnost za trestný čin zvýhodňování věřitele jen tehdy, jestliže se dlužník ocitl v úpadku ve formě insolvence (nestačilo zde předlužení). Z rozhodných skutkových zjištění obsažených pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ovšem není zřejmé, zda obchodní společnost MED-MEDIA, spol. s r. o., za niž obviněný jednal, skutečně byla v platební neschopnosti, a pokud ano, odkdy nejpozději nastal tento stav.
45. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ani ve vztahu k trestnému činu zvýhodňování věřitele nemohou závěry soudů obou stupňů obstát a námitky obviněného jsou v tomto směru důvodné.
4. K trestnému činu podvodu
46. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, resp. zamlčení podstatných skutečností, mohlo směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl znamená rozpor mezi představou a skutečností. O omyl šlo i tehdy, když podváděná osoba neměla žádnou představu o důležité okolnosti nebo se domnívala, že se nemá čeho obávat. Omyl se mohl týkat i skutečností, které měly teprve nastat, pachatel však musel vědět o omylu jiného již v době, kdy došlo k obohacení jeho nebo někoho jiného. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. K uvedení v omyl může dojít lstí, ale mohlo jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti pak zamlčel ten pachatel, který neuvedl při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, jež byly rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného popřípadě jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, kdyby byly známé druhé straně, k tomu, že by nedošlo k vydání věci, popřípadě k jinému plnění ze strany poškozeného či jiné podváděné osoby, anebo by k tomu sice došlo, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1470 až 1485).
47. Obviněný Ing. R. S. ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem IV. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzenému jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. (dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.) namítl, že neexistuje příčinná souvislost mezi zamlčením špatné ekonomické situace obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., a majetkovými dispozicemi poškozených a že skutečnost, zda bylo reálné očekávat dosažení dostatečných výnosů k pokrytí nákladů a k zaplacení dluhů, je z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu bez právního významu. Nejvyšší soud nemohl akceptovat tyto výhrady obviněného. Ve vztahu k existenci příčinné souvislosti je zde totiž zřejmé, že nikdo z poškozených dodavatelů nepředpokládal nezaplacení ceny za zboží a služby poskytnuté obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., jak ostatně vyplývá z uzavřených smluv i z vyjádření těchto poškozených. Takže kdyby dodavatelé věděli o takové možnosti vyplývající ze špatné ekonomické situace jmenované obchodní společnosti a o jejím úpadkovém stavu, jistě by jako správní hospodáři zvážili své dodávky nebo alespoň podmínky, za nichž by je učinili. Přitom otázka, zda vůbec a nakolik byla za této situace reálná možnost zaplatit dodavatelům za zboží a služby, je zcela zásadní i z hlediska možnosti spáchání trestného činu podvodu. Jestliže taková možnost byla velmi nereálná, jak uzavřely v daném případě soudy nižších stupňů, a pokud to obviněný zamlčel dodavatelům obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., za kterou jednal, mohl tím spáchat na jejich úkor trestný čin podvodu.
48. Nejvyšší soud však přesto shledal důvodnou námitku obviněného, podle které mezi právním posouzením skutku vyjádřeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění existuje určitý rozpor. Podle právní věty tohoto rozsudku totiž obviněný zamlčel podstatné skutečnosti, v odůvodnění rozsudku (viz jeho s. 31 a 32) se ovšem poněkud zmateně konstatuje, že „obviněný se obohatil tím, že uvedl jiného v omyl, zejména tím, že zamlčel podstatné skutečnosti“. Podle odvolacího soudu a odůvodnění jeho usnesení (viz s. 21) obviněný naplnil znak skutkové podstaty daného trestného činu ve formě „uvedení v omyl“. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, obviněný zadával nové objednávky zboží a služeb od externích dodavatelů, přičemž tyto objednávky byly činěny bez toho, aby byli příslušní dodavatelé vyrozuměni o špatném hospodářském stavu obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., a o vysoké míře rizika spočívajícího v tom, že faktury za objednané zboží a služby nebudou uhrazeny. Obviněný neučinil ani žádné jiné kroky k tomu, aby byli dodavatelé pravdivě informováni, tedy zatajil před nimi důležitou skutečnost, přestože si byl vědom značného předlužení jmenované obchodní společnosti, z jejíhož majetku navíc byly za nevýhodných podmínek vyváděny výrobní prostředky, v důsledku čehož nemohly být uhrazeny všechny její závazky. Námitka obviněného, byť je důvodná, však nemá zásadní vliv na možnost spáchání trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu. Určitou nepřesností je pak konstatování soudu prvního stupně v tzv. právní větě, podle níž měl obviněný obohatit sám sebe, ačkoli jednal jménem obchodní společnosti MED-MEDIA, spol. s r. o., která byla příjemcem zboží a služeb, za které nezaplatila dodavatelům.
49. Ve vztahu k tomuto skutku tak Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou sice zčásti důvodné a zmíněné nedostatky bude třeba odstranit, ale samy o sobě by neodůvodnily kasační zásah Nejvyššího soudu.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
50. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný Ing. R. S., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
51. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které jim částečně odpovídají a v této části jsou i opodstatněné, takže tím byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
V. Závěrečné shrnutí
52. Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Ing. R. S. zčásti důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
53. Obvodní soud pro Prahu 1 tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného Ing. R. S. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a při odůvodňování rozsudku musí důsledně respektovat ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
54. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku zjištěné na podkladě zčásti důvodně podaného dovolání obviněného Ing. R. S. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu