ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.556.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 556/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání, které podal obviněný P. D. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 10 To 370/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 364/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 2 T 364/2007, byl obviněný P. D. uznán vinným trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák., [v bodě 1) výroku o vině] a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. [v bodě 2) téhož výroku], za které byl odsouzen podle §256 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s dohledem, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Zároveň soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 2 T 142/2006, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále okresní soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené D. P., Českou bezpečnostní agenturu Grál, s. r. o., EMPOS Praha, s. r. o., EUROMEDIA GROUP, k. s., ARVATO SERVICES, Ing. J. Č. zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Korbařem, VZP České republiky, Územní pracoviště Mělník, JS CAR, s. r. o., a společnost LIGUM, s. r. o., s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 10 To 370/2009, rozhodl o odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil podle §256 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně krajský soud zrušil výroky o trestech z trestních příkazů Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 2 T 142/2006, a ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 2 T 18/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný P. D. dovoláním ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého podání dovolatel uplatnil námitky jak proti právní kvalifikaci skutku podle §125 odst. 1 tr. zák., tak proti aplikaci ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Co se týče trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, vyjádřil nesouhlas s popisem skutku, který podle něj neposkytoval dostatečně jasné vyjádření způsobu a časového určení odstranění účetních dokladů. Znak zatajení účetních dokladů podle přesvědčení obviněného mohl spočívat pouze v samotné fyzické likvidaci dokumentů, již by provedl sám, dal k ní pokyn anebo s ní byl srozuměn. Tvrdil, že převod obchodního podílu a změna sídla společnosti nijak nesouvisí se zatajením účetnictví, z čehož dovodil nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel se dále ohradil proti naplnění znaku pachatele trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., tvrdil, že z jeho postavení ve společnosti nijak nevyplývala odpovědnost za vedení a uchovávání účetnictví, nebyl statutárním orgánem a povinnost opatrovat účetní doklady mu nebyla stanovena ani v uzavřené pracovní smlouvě.
Skutek, kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., tak jak byl formulován soudem prvního stupně, podle dovolatele nepřípustně obsahoval výčet pohledávek, které vznikly až po dokončení trestné činnosti. Obviněnému je kladeno za vinu půjčování si finančních prostředků od společnosti, čímž měl zmařit uspokojení jejích věřitelů. Pokud mu však poslední půjčka byla poskytnuta počátkem roku 2004, nemohl zmařit uspokojení věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až po tomto datu, tedy v roce 2004 a později. Zásadním způsobem zpochybnil obviněný P. D. existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a ekonomickými problémy společnosti, resp. schopností splácet vlastní závazky společnosti. Zdůraznil, že obchodní společnost byla od počátku zatížena úhradami vysoce úročených půjček a zásadní ztráty pak utrpěla v důsledku povodní v roce 2001, které nebyly kryty pojištěním. Vyslovil proto názor, že v důsledku těchto dvou faktorů začala mít společnost problémy s plněním svých závazků od roku 2002, což ovšem nelze klást k tíži obviněnému. Dovolatel jako fyzická osoba převzal závazky společnosti ve výši zhruba 10 milionů Kč, jež měla společnost vůči věřitelům P. P., Ing. M. M., J. Z. a M. D., kteří své pohledávky vymáhají v současnosti po něm a nikoli po společnosti EUROTISK, s. r. o. Dále také namítl, že z půjčených peněz splácel dluhy společnosti, což potvrdil svědek Ing. J. G. Podle dovolatelova přesvědčení se tedy společnost nedostala do potíží s plněním závazků svým věřitelům poskytováním peněžních půjček jeho osobě, ale z důvodů zcela odlišných.
V závěru dovolání obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky obviněného uplatněné ve vztahu k trestnému činu podle §125 odst. 1 tr. zák. považoval za nedůvodné a částečně skutkové. Z hlediska argumentů týkajících se trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. však shledal důvodnou výtku, jíž obviněný brojil proti zahrnutí pohledávek z roku 2004 do výrokové části o vině. Přestože si byl odvolací soud této vady vědom, nenapravil ji. Na druhou stranu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlasil s krajským soudem, že i při omezení výčtu věřitelů na ty, jejichž pohledávky vznikly před počátkem roku 2004, by škoda přesahovala hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., jež je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Trest byl přitom obviněnému uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §256 odst. 4 tr. zák. Proto podle názoru státního zástupce by změna napadených rozhodnutí cestou dovolání neměla žádný praktický dopad na postavení obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
K vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství zaujal obviněný P. D. stanovisko, jež bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 11. 5. 2010. V rámci tohoto podání dovolatel upřesnil svůj mimořádný opravný prostředek v tom smyslu, že jeho námitky nejsou skutkové a směřují proti znaku skutkové podstaty podle §125 odst. 1 tr. zák., neboť jednání v tzv. skutkové větě nelze považovat za zatajení účetnictví. Rovněž trval na zúžení výčtu věřitelů, jejichž pohledávky měly být jeho jednáním zmařeny, což se může promítnout jednak do výroku o trestu a dále do případných řízení o náhradu škody, kterou by po něm mohli poškození požadovat.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno prostřednictvím obhájce oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu plyne, že při jeho uplatnění dovolatelem Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. V rámci řízení o dovolání tak Nejvyšší soud může pouze hodnotit, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně právně posouzena. V dovolání tedy není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak postupovaly při provádění důkazů, apod. V těchto případech by se totiž neposuzovala aplikace hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Vada ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak může spočívat v tom, že soud nesprávně použije normu hmotného práva tím, že buď postupuje podle jiného právního předpisu či jiného hmotně právního ustanovení nebo soud použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice odkazováno na některý z důvodů vymezených v §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou napadenému rozhodnutí vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Námitky obviněného v předmětné trestní věci, jež naplňovaly deklarovaný dovolací důvod, byly částečně neopodstatněné a zčásti akceptovatelné, avšak projednání dovolání by postavení obviněného nemohlo zásadně ovlivnit a otázka, jež má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, proto Nejvyšší soud nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. Konečně část dovolacích námitek vůbec neodpovídala výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejich obsahem je totiž jiný způsob hodnocení provedených důkazů a rozdílný skutkový závěr, než jaký učinily soudy nižších stupňů.
Především je nutné zdůraznit, že pokud obviněný v dovolání zopakoval svou obhajobu ohledně existence osoby Ing. L. V., které měl prodávat svůj obchodní podíl a současně jí i předat veškeré účetní doklady, učinil tím naprosto rozdílné stanovisko ohledně průběhu skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy ve věci rozhodující. Již samotný popis skutku ve výroku o vině a rovněž tak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela jednoznačně vychází ze závěru, že převod obchodních podílů ve společnosti EUROTISK, s. r. o., na Ing. L. V. byl pouze fiktivní. Osoba pod uváděnými údaji nebyla totiž identifikována a její existenci nemohli potvrdit ani ve věci slyšení svědci. Z tohoto důvodu muselo být fingované i předání účetnictví obchodní společnosti této osobě, jak správně uzavřely soudy ve věci rozhodující. Učinily tak jednoznačné skutkové zjištění, že smyslem fiktivního převodu obchodních podílů a předání účetních dokladů nové společnici a jednatelce bylo právě odstranění účetnictví obchodní společnosti z dosahu příslušných orgánů, resp. obchodních partnerů – věřitelů tak, aby nedošlo k objasnění ekonomické situace společnosti a tím i k odhalení předcházející protiprávní činnosti obviněného. Na tomto místě ještě Nejvyšší soud připomíná, že soudy obou stupňů se tvrzením obviněného ohledně jeho setkání s Ing. L. V. a existencí její osoby zabývaly a zejména odvolací soud logicky vysvětlil, proč této části obhajoby obviněného neuvěřil (srov. str. 5 a násl. rozsudku krajského soudu). Dovolací soud pak neshledal na takovém způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nic, co by se vymykalo obecným zásadám logiky a obsahu jednotlivých důkazů.
Pokud obviněný vyslovil názor, že fiktivní převod obchodního podílu se skutkovou podstatou podle §125 odst. 1 tr. zák. nijak nesouvisí, nelze s ním souhlasit. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. se dopustí ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Z právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval za naplněnou alternativu „zatajil“ a tímto zatajením účetních dokladů došlo k ohrožení majetkových práv jiného (skutečnost, že soud navíc v právní větě doplnil obsah pojmu „zatajení“ tak, že v dané věci k němu došlo „odstraněním“ účetních dokladů, nemá vliv na samotnou správnost právního posouzení). V další části svého dovolání obviněný dovodil, že okolnosti popsané ve skutku pod bodem 1) výroku o vině, nemohou odpovídat zákonnému pojmu „zatajení“ ani jiným alternativám uvedeným v §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. V této části dovolání je možné spatřovat jeho nesouhlas s aplikací hmotného práva, avšak jedná se o názor nesprávný.
Nejvyšší soud se výkladem znaku „zatajení“ ve skutkové podstatě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. opakovaně zabýval a vyložil jej např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 7/2009 Sb. rozh. tr., v němž demonstrativně uvedl příklady jednání pachatele, kterým je možné naplnit uvedený znak zatajení. Mj. tak pachatel může učinit tím, že doklady ukryje na místě, kde jsou běžnými prostředky nedostupné kontrolním orgánům, nebo předstírá, že doklady u sebe nemá. Jako zatajení je však možné posoudit i případy, kdy pachatel uvádí rozporné údaje o umístění účetních dokladů a není tak možné zjistit, kde se skutečně nacházejí. O takový případ se v podstatě jednalo i v předmětné věci. Soudy poté, co provedly dokazování, dospěly k závěru, že obviněný předstíral převod obchodního podílu na (neexistující) osobu Ing. L. V. Vzhledem k fikci ohledně této osoby, muselo být fiktivní i předání účetních dokumentů, jež mělo následovat po prodeji obchodních podílů společnosti EUROTISK, s. r. o. Dovolatel si byl vědom dlouhodobého ztrátového hospodaření společnosti, o němž byl poprvé informován nejpozději v roce 2001 (srov. svědectví účetní společnosti K. V.), a evidentně veden snahou vyhnout se odpovědnosti za zjištění skutečného ekonomického stavu obchodní společnosti a plnění jejích závazků fingoval jak převod obchodních podílů, tak předání účetních dokladů. Z hlediska trestní odpovědnosti podle §125 odst. 1 tr. zák. přitom není podstatné, zda bylo zároveň zjištěno, jak s těmito dokumenty obviněný P. D. fakticky naložil, neboť z hlediska naplnění znaku zatajení je zásadním důsledek takového počínání, kterým je nemožnost zjistit, kde se účetní knihy, zápisy a jiné doklady nacházejí, zda je účetnictví kompletní, apod. (srov. č. 7/2009 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 679/2008).
S obviněným je možné souhlasit v tom, že samotný převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným podle §115 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, není možné bez dalšího pokládat za nezákonný úkon, který by mohl být postižen podle trestního práva. V projednávané věci je však podstatné, že soudy zhodnotily provedené důkazy a došly ke zjištění, že dohoda o prodeji obchodních podílů obviněného a J. H. - kupující Ing. L. V. ve skutečnosti nemohla být platně uzavřena, pokud tato osoba je pouze smyšlená. Protiprávnost jednání spočívajícího v převedení obchodních podílů pak soudy spatřovaly ve skutečnostech spojených s tímto převodem, především v domnělém předání účetních dokumentů obchodní společnosti, k němuž bylo využito právě „osoby“ Ing. L. V., jež měla doklady převzít. Teprve tímto úkonem se věřitelé společnosti jen s obtížemi mohli domáhat splnění svých oprávněných nároků vůči obchodní společnosti EUROTISK, s. r. o., která se tak stala prakticky nekomunikativní i pro své věřitele.
V dovolacím řízení nemohla obstát ani námitka zpochybňující způsobilost obviněného být subjektem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Dovolatel byl přesvědčen, že z pozice pouhého společníka, nenesl žádnou odpovědnost za vedení účetnictví, ta podle jeho názoru dopadala na statutární orgán obchodní společnosti, a proto nemohl ani spáchat dotčený trestný čin. Skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. však neomezuje pachatelství na statutární orgány právnických osob. Naopak stanoví, že pachatelem může být kdokoli, kdo má přístup k účetním dokladům a tyto zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají a současně tímto jednáním ohrozí majetková práva jiného (v tomto případě věřitelů společnosti EUROTISK, s. r. o.) nebo včasné a řádné vyměření daně (§125 odst. 1 alinea třetí tr. zák.), jak se stalo v posuzované věci. Nelze popřít, že v praxi bude pachatelem zpravidla podnikatel - fyzická osoba nebo statutární orgán podnikatele – právnické osoby. Není ale nijak vyloučeno, aby jím byl i jiný odpovědný zaměstnanec právnické osoby, který má přístup k účetním knihám, zápisům nebo jiným dokladům a který je v takové funkci nebo postavení, v němž je odpovědný za jejich správnost (může to být např. ředitel, účetní, popř. programátor nebo operátor počítače, pokud je účetnictví nebo jiná evidence vedená prostředky výpočetní a jiné techniky apod.). V jednotlivých případech je proto nutné zjišťovat rozsah konkrétní pravomoci daného pracovníka a její souvislost s posuzovanou trestnou činností. O skutečnosti, že fakticky po ekonomické stránce společnost řídil obviněný P. D., jako obchodní ředitel, který rovněž rozhodoval komu a v jaké výši bude placeno, svědčí zejména svědectví účetní K. V. (viz č. l. 488 a násl.), J. H. (č. l. 468 a násl.) a výrobního ředitele společnosti P. Š. (č. l. 467). J. H., druhý ze společníků, potvrdil, že ve společnosti přestal vykonávat svou funkci k 30. 8. 2005, dodatečně pak ještě zajistil převoz účetních dokladů z Mělníka do sídla společnosti v Praze 3, kde dokumenty ponechal, aniž by se zajímal o jejich další osud. Obviněný měl tedy neomezený přístup k účetnictví společnosti, dal pokyn k jeho převozu z kanceláře v Mělníku a to v době dovolené účetní společnosti K. V. Ta po svém návratu již účetní doklady neviděla a bylo s ní pouze projednáno ukončení pracovního poměru. Z obsahu provedených důkazů je tak zcela evidentní, že to byl právě obviněný, kdo měl neomezený přístup k účetním dokladům společnosti EUROTISK, s. r. o., a mohl s nimi nakládat podle svého vlastního uvážení, případně dával pokyny účetní. Nejvyšší soud proto nezjistil jakékoli pochybnosti o tom, že v předmětném případě je pachatelem trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. právě obviněný jako osoba, která disponovala s účetními dokumenty a měla pravomoc rozhodovat o účelu a výši plateb.
Argumentaci obviněného je možné přisvědčit v tom směru, že popis skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně skutečně nadbytečně označuje věřitele, resp. jejich závazky, které mohly vzniknout až po dokonání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Na uvedenou nesprávnost výroku o vině již upozornil Krajský soud v Praze v napadeném rozhodnutí o odvolání. Již ve svém předcházejícím usnesení, jímž tento soud zrušil první ve věci vydaný rozsudek, vyjádřil jasný názor, že obviněnému lze klást za vinu jen pohledávky za společností EUROTISK, s. r. o., které vznikly do konce roku 2003. Ani v novém rozhodnutí však soud prvního stupně tento pokyn odvolacího soudu důsledně nerespektoval a ponechal v tzv. skutkové větě pod bodem 2) výroku o vině svého rozsudku čtyři věřitele (D. P., JS Car, s. r. o., EMPOS Praha, s. r. o., a EUROMEDIA GROUP, k. s.) společnosti EUROTISK, s. r. o., jejichž pohledávky vznikly až po roce 2003. Současně u dvou ze tří zbývajících věřitelů uvedených v popisu příslušného skutku, a to u Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen „VZP“) a Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“), okresní soud stanovil jejich pohledávky ve vyšších částkách, než které odpovídaly časovému vymezení skutku. Mezi závazky vůči VZP a OSSZ totiž soud 1. stupně počítal i ty, jež vznikly a staly se splatnými až v roce 2004. Nicméně, jak již konstatoval krajský soud v napadeném rozhodnutí, i při odečtení příslušných finančních částek odvodů za rok 2004 činily závazky společnosti EUROTISK, s. r. o., vzniklé do konce roku 2003 vůči VZP, OSSZ a České bezpečnostní agentuře Grál, s. r. o., celkem 7.530.902,- Kč, což představuje ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. škodu velkého rozsahu. Ani případnou změnou popisu této části skutkových zjištění a omezením rozsahu výroku o vině odpovídající stavu ke konci roku 2003 by se nezměnilo právní posouzení činu obviněného podle nejpřísnější kvalifikace ustanovení §256 tr. zák.
V této souvislosti je především nutné připomenout okolnosti vyplývající ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Pavlem Švarcem, který je založen v trestním spise na č. l. 259 – 274. Znalec podle jemu dostupných účetních materiálů, které měl k dispozici, mohl zjistit, že skutečný rozsah splatných závazků společnosti EUROTISK, s. r. o., byl v rozhodné době daleko větší, než předpokládala obžaloba v této věci. Tabulka na str. 15 citovaného posudku podává informaci o souhrnné výši závazků společnosti EUROTISK, s. r. o., v roce 2003 částkou 39.246.000,- Kč. Dluhy vůči VZP, OSSZ a České bezpečnostní agentuře Grál, s. r. o., však dosahovaly sedmi a půl milionu Kč a zjevně tak orgány činné v trestním řízení ponechaly otázku objasnění dalších věřitelů, k jejichž škodě obviněný jednal, mimo předmět tohoto trestní řízení. Jedná se dokonce o poměrně vysokou částku splatných závazků společnosti přesahující 31,5 milionů Kč. V současnosti se lze pouze dohadovat, zda se tak stalo jen díky nedosažitelnosti účetních dokladů v důsledku jednání obviněného popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu, nebo z jiných příčin. Pro otázku trestní odpovědnosti obviněného je však významné, že v rozhodné době, z níž vychází skutkový závěr soudů ohledně spáchání trestného činu podle §256 tr. zák., faktické závazky obchodní společnosti EUROTISK, s. r. o., několikanásobně převyšovaly výši škody, kterou měl obviněný svým činem způsobit podle skutku tak, jak je popsán pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Za situace, kdyby skutek byl zjištěn v celém rozsahu, k němuž dospěl znalec, byl by počet věřitelů, jejichž uspokojení bylo jednáním obviněného P. D., byť i jen částečně, zmařeno, mnohem vyšší, než určil Okresní soud v Mělníku. Z tohoto důvodu lze akceptovat přístup odvolacího soudu, který zvolil při projednávání odvolání obviněného v dané věci, pokud ponechal nedotčen odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že za důvodný nepovažoval ani argument ohledně příčiny vzniku nepříznivé ekonomické situace společnosti EUROTISK, s. r. o., za niž obviněný považoval výhradně škody způsobené povodněmi v roce 2001. Jeho obhajoba je v tomto směru zcela v rozporu s objektivním zjištěním znalce Ing. Pavla Švarce. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že společnost byla ve ztrátě již v roce 1999, tedy v podstatě od samého počátku své existence (viz str. 15 znaleckého posudku) a podle názoru znalce dokonce již v polovině roku 2001 měl být podán návrh na prohlášení konkursu. Obviněný přitom ze společnosti formou půjček odstraňoval prakticky veškerá aktiva nabytá v rámci podnikatelské činnosti. V důsledku odčerpávání zisku z podnikání tak nebyla společnost schopná plnit své závazky a jejich výše každým rokem stoupala natolik, že společnost nakonec byla v květnu roku 2007 zrušena usnesením Městského soudu v Praze s likvidací. Ačkoli je možné akceptovat obhajobu obviněného v tom smyslu, že škody způsobené povodněmi v roce 2001 mohly zatížit hospodaření obchodní společnosti, o to více však měl obviněný dbát, aby se ekonomické problémy společnosti neprohlubovaly. Jeho konkrétní jednání však bylo zcela opačné, neboť bez řádného zajištění vrácení peněz umožňoval poskytování finančních prostředků z rozpočtu společnosti a tím nakonec znemožnil úhradu závazků, jež společnost postupně nabývala podnikatelskou činností. S ohledem na uvedená zjištění nemá ani Nejvyšší soud nejmenší pochybnost o příčinné souvislosti mezi jednáním, jímž byl uznán vinným v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, a následkem v podobě částečného zmaření uspokojení pohledávek věřitelů společnosti EUROTISK, s. r. o., a způsobením škody velkého rozsahu.
Pokud obviněný na svoji obhajobu zdůraznil, že převzal osobně dluhy společnosti, nemůže tato okolnost znamenat ztrátu jeho trestní odpovědnosti za trestný čin. Týká se totiž výlučně otázky náhrady škody, o níž může být případně rozhodováno v civilním řízení. Konkretizace poškozených věřitelů v trestním rozsudku nijak nezbavuje civilní soudy jejich povinnosti posoudit odpovědnost obviněného P. D. za škodu způsobenou jednotlivým žalobcům. Rozsudek, jímž byl dovolatel uznán vinným a uložen mu trest totiž nepředstavuje exekuční titul, na základě něhož by bylo možné přímo na obviněném vymáhat vzniklou škodu,. jak naznačuje obviněný ve svém stanovisku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z výroku o vině pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá, že tam uvedení věřitelé měli pohledávky vůči obchodní společnosti EUROTISK, s. r. o., a nikoli proti obviněnému jako fyzické osobě. Existence závazkového vztahu mezi těmito dvěma subjekty tak nemohla být nijak dotčena odsouzením obviněného v trestním řízení a povinnost obchodní společnosti jako dlužníka uspokojit oprávněné pohledávky jejích věřitelů tak nadále trvá. Samozřejmě zůstává otázkou, jestli právě v důsledku protiprávního jednání obviněného bude reálné plnění ze strany společnosti EUROTISK, s. r.o., resp. s ohledem na zrušení společnosti s likvidací je vysoce pravděpodobné, že věřitelé uspokojeni nebudou, event. jen v nepatrné části. Tato skutečnost však nijak nezhoršuje postavení obviněného v daném trestním řízení. Nejvyšší soud dále připomíná výklad soudní praxe v občanskoprávním řízení o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhézní řízení, resp. bylo konáno trestní řízení o trestném činu (přečinu). V občanském soudním řízení je totiž soud vázán jen rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin. Jestliže je v trestním rozsudku uvedená výše škody jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu a je tudíž přesně vyčíslená, soud v občanském soudním řízení není touto částí výroku vázán. (Srov. č. 27/77 Sb. rozh. obč.) Shodně se k této otázce vyjadřuje i materiál přijatý plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR, publikovaný pod č. 22/79 Sb. rozh. obč. Obsahuje jednoznačný názor, že výrok rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin (přečin), neřeší rozsah a výši škody ani tehdy, je-li odškodnitelná újma pojmovým znakem trestného činu (viz str. 196). Mezi výší škody uplatnitelnou v adhézním řízení a výší škody rozhodnou pro posouzení trestní stránky věci může být rozdíl – viz č. III/1963, s. 209, Sb. rozh. obč. Z pohledu zákonné úpravy občanského soudního řízení i platné judikatury je tak zjevné, že stanovisko obviněného ohledně případných negativních důsledků nepřesností ve výroku odsuzujícího rozsudku v této trestní věci v jeho neprospěch nemá žádné opodstatnění.
Nejvyšší soud tak shledal dovolání obviněného v části odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu opodstatněným, ale dospěl přitom k závěru, že zjištěnou vadu výroku odsuzujícího rozsudku není třeba napravovat zásahem do pravomocného rozhodnutí. Mohl tak učinit za splnění obou zákonných podmínek definovaných v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. S ohledem na další okolnosti naplňující zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného v jeho prospěch a otázka, která by byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Případnou úpravou výroku o vině by totiž nedošlo ke zmírnění právní kvalifikace skutku a obviněnému byl uložen velice mírný trest nespojený s omezením osobní svobody i za sbíhající se trestné činy, tudíž v případě snížení počtu věřitelů a rozsahu jejich pohledávek by zjevně nepřicházelo v úvahu snížení již tak mírného trestu, jak ostatně naznačil i odvolací soud v napadeném rozsudku.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. D., aniž by přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová