ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.679.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 679/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání, které podal obviněný P. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 679/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 154/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 T 154/2005, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně usnesením ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 679/2007, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný P. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ačkoli si byl dovolatel výslovně vědom omezených možností Nejvyššího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení pouze z hlediska právního posouzení skutku, oponoval skutkovému závěru soudů nižších stupňů a popřel, že by nedošlo k faktickému předání účetních dokumentů společnosti H. M. U. Dále však již v dovolání vznesl dvě zásadní výtky, jimiž ve vztahu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. brojil proti nesprávnému právnímu vyhodnocení formálního znaku „zatajení“ a vzniku škodlivého následku jeho jednání, tedy ohrožení majetkových práv věřitelů společnosti. Vyslovil přesvědčení, že zatajit účetní dokumenty ve smyslu dotčeného ustanovení trestního zákona lze pouze tak, že pachatel tvrdí jejich neexistenci, ačkoli opak je pravdou. Proto se obviněný domníval, že tento znak skutkové postaty trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák. nebyl naplněn. Taktéž podle dovolatele soudy obou stupňů pochybily, pokud považovaly majetková práva věřitelů společnosti H. za ohrožená. Takové ohrožení nebylo podle názoru obviněného ani zdaleka reálné, neboť proti společnosti H. bylo vedeno nejedno exekuční řízení, soudy měly společnost prokazatelně za předluženou, a proto tedy nemohl dovolatel nepředáním účetnictví v žádném případě ovlivnit vymožení pohledávek věřitelů společnosti. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, přičemž tak učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten poukázal na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1220/2007, podle něhož je „zatajení“ také naložení s účetnictvím nezjištěným způsobem. Vyslovil přesvědčení, že k ohrožení majetkových práv jiného došlo v dané věci již tím, že při absenci účetních dokladů nebylo možno dohledat majetek dlužníka společnosti H. Kromě toho se nezakládalo na pravdě tvrzení obviněného ohledně závěrů soudů, které podle něj shledaly společnost H. předluženou. Vzhledem k uvedeným důvodům označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku je proto aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona na soudy zjištěný skutkový stav. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání tak lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Skutek, kterým podle výroku o vině obviněný P. H. naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný jako jediný jednatel společnosti H. , v květnu roku 2002 zatajil účetní knihy a jiné zápisy sloužící k přehledu o stavu majetku a hospodaření společnosti H. , které byl povinen vést v rozsahu stanoveném zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, tím, že dne 6. 5. 2002 uzavřel smlouvu o převodu obchodního podílu společnosti H. s M. U. , na jejímž základě měl M. U. , který byl jmenován novým jednatelem společnosti, předat také účetní doklady, které však ve skutečnosti nepředal, ponechal si je a naložil s nimi neznámým způsobem, čímž ohrozil vymožení pohledávek celkem dvanácti věřitelů společnosti (okresní soud nesprávně uvedl „svých věřitelů“, což by nasvědčovalo tomu, že dlužníkem byl obviněný jako fyzická osoba).
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze shora popsaného skutkového zjištění soudu prvního stupně, případně doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, což se v dané věci nestalo. Nejvyšší soud totiž v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Proto nemohl Nejvyšší soud akceptovat skutkovou verzi dovolatele, pokud se ohrazoval, že účetní dokumenty novému společníkovi M. U. předal. Naopak dovolací soud vycházel z prokázaného stavu věci shrnutého v tzv. skutkové větě, a to že účetnictví společnosti H. , M. U. od obviněného nikdy nepřevzal, byť ve spise se na č. l. 62 nachází předávací protokol podepsaný M. U. Ostatně vázanost dovolacího soudu skutkovými závěry soudů nižších stupňů konstatoval sám obviněný P. H. úvodem svého mimořádného opravného prostředku.
Uplatněnému dovolacímu důvodu tak odpovídaly námitky obviněného proti naplnění zákonného znaku „zatajení“ a proti existenci následku trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterým je ohrožení majetkových práv jiného. Nejvyšší soud je posoudil jako neopodstatněné.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. se dopustí ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Podle formulace právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu obviněný spáchal uvedený trestný čin konkrétně tak, že účetní knihy, zápisy nebo jiné dokumenty zatajil a tím ohrozil majetková práva jiného. Nejvyšší soud se zabýval výkladem znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. např. v usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 843/2003, či v usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 388/2008. Speciálně interpretaci pojmu „zatají“ ve smyslu dotčeného ustanovení trestního zákona se Nejvyšší soud věnoval ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1220/2007, kde demonstrativně (viz dikce „...zejména...“) uvedl příklady jednání, jež mohou naplnit znak „zatajení“. Vyslovil zde právní názor, že o zatajení účetních dokladů se jedná mj. také v situaci, kdy pachatel účetní doklady ukryje na takovém místě, kde jsou běžnými prostředky nedostupné, nebo pokud pachatel uvádí ohledně takových dokladů rozporné údaje, což vede k nejasnostem ohledně místa, kde se doklady skutečně nacházejí, zda je účetnictví kompletní apod. Nejvyšší soud dále výslovně připustil, že zatajením může být i nekonkrétní tvrzení pachatele o místě, kde se předmětné dokumenty nacházejí, a to zejména v případě, když později je neurčité tvrzení pachatele popřeno. Interpretační přístup Nejvyššího soudu tedy umožňuje pod tento pojem zahrnout širokou škálu počínání pachatele, jejichž společným jmenovatelem zůstává důsledek - nemožnost zjistit, kde se účetní knihy, zápisy a jiné doklady nacházejí, zda je účetnictví kompletní apod.
V posuzovaném případě obviněný účetní doklady, které evidentně existovaly (srov. zpráva Finančního úřadu na č. l. 70 trestního spisu), nepředal novému jednateli obchodní společnosti, jak by měl potvrzovat předávací protokol ze dne 6. 5. 2002. Soud prvního stupně poměrně podrobným způsobem vyhodnotil provedené dokazování ve věci a učinil jednoznačný skutkový závěr, že k faktickému předání dokumentů nedošlo. (Srov. str. 4 rozsudku Okresního soudu v Ostravě.) Tímto zjištěním soudů je vyvráceno tvrzení dovolatele, že za ztrátu účetních dokladů je odpovědný nový jednatel – svědek M. U. Nelze proto souhlasit s dovolatelem, pokud za „zatajení“ ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. zák. považoval jen situace, kdy pachatel v rozporu s objektivní skutečností tvrdí, že účetní doklady vůbec neexistují.
Pokud se týká konkrétní formy, jakou měl obviněný zatajit účetnictví společnosti, Nejvyšší soud se domnívá, že jeho počínání odpovídalo vymezení znaku „zatajení“, jak je interpretován v dosavadní soudní praxi . Obviněným poskytnuté údaje o místě, kde se doklady nachází, byly v rozporu s ostatními provedenými důkazy, přičemž vyvstaly nevyřešitelné nejasnosti ohledně místa jejich uschování. Po celou dobu obviněný tvrdil, že účetní doklady předal dne 6. 5. 2002 M. U. , avšak podepřel toto tvrzení dokumentem, jehož obsah byl v rozporu s reálným stavem, a jiný důkazní prostředek na podporu své argumentace nepředložil. Podstatné z hlediska posouzení trestní odpovědnosti podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. v této souvislosti je tedy to, že tvrzení obviněného byla v řízení před soudy nižších stupňů vyvrácena a skutečné místo uložení účetních dokladů, či dokonce jejich zničení, se nepodařilo objasnit, resp. prokázat.
V trestním spise založená zpráva Finančního úřadu O. (č. l. 70) potvrzuje podání daňových přiznání společností H. v letech 2001 a 2002. Svědčí tudíž o tom, že účetní doklady k datu převodu obchodního podílu opravdu existovaly. S tímto závěrem je v souladu i výpověď účetního společnosti D. B. , jenž uvedl, že v roce 2002 veškeré doklady předal obviněnému (č. l. 139). Ze svědectví tohoto svědka lze dále vyvodit, že posledním, kdo disponoval s účetními doklady, než se tyto ocitly na neurčitém a dosud neznámém místě, byl právě obviněný P. H. Bylo proto na dovolateli, aby náležitě objasnil, jak s nimi naložil, a bylo tak bez pochyb zřejmé, kde se účetnictví nachází. Místo toho však obviněný tvrdil, že účetnictví předal M. U. Ačkoli jeho verzi podporoval listinný důkaz – předávací protokol účetních dokladů firmy H. ze dne 6. 5. 2002, ten soudy nižších stupňů označily za fiktivní, neboť deklaroval stav neodpovídající skutečnosti. K tomuto závěru soudy dospěly po vyhodnocení svědeckých výpovědí M. U. a P. L. , listinných důkazů žaloby na neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu a plné moci udělené M. U. obviněnému P. H. k vyřízení záležitostí ohledně převodu obchodního podílu před rejstříkovým soudem (zplnomocnění bylo součástí návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku (č. l. 63 – 64). Je možno shrnout, že tyto důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu vyvracejí obhajobu dovolatele. M. U. před soudem prvního stupně vysvětlil (č. l. 218), že s návrhem na odkoupení obchodního podílu souhlasil proto, že mu obviněný nabídl prominutí dluhu a slíbil ještě finanční odměnu. Proto tento svědek podepsal jak smlouvu o převodu obchodního podílu tak i předávací protokol, ačkoli žádné dokumenty společnosti nikdy od obviněného nepřevzal. Věrohodnost tvrzení tohoto svědka je podporována i jeho dalšími úkony, neboť jakmile mu začaly chodit obsílky od věřitelů, podal dne 21. 8. 2002 žalobu na neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu (č. l. 114, resp. 118), kde argumentoval mj. tím, že mu dovolatel účetnictví nepředal. Závěru okresního soudu, že M. U. měl ve věci roli tzv. bílého koně, odpovídá pak také to, že administrativu týkající se zápisu změn do obchodního rejstříku zařizoval obviněný a nikoli nový jediný společník a jednatel společnosti. Obě svědectví a listinné důkazy tedy do sebe zapadají a není důvod jim nevěřit. Dovolatel se naopak neúspěšně pokoušel přesvědčit orgány činné v trestním řízení o tom, že účetní doklady má v dispozici M. U., což však bylo v rozporu s provedeným dokazováním.
Svou námitkou o nepříznivém ekonomickém stavu společnosti, který vylučoval možnost uspokojení jejích věřitelů, dovolatel argumentoval proti splnění jedné z podmínek trestnosti ustanovení §125 odst. 1 tr. zák., tedy že došlo k ohrožení majetkových práv jiného. Obviněný přitom tvrdil, že soudy uznaly stav předlužení obchodní společnosti, proti níž byla vedena řada exekučních řízení. Z důvodu neexistence zpeněžitelného majetku společnosti H. , nemohlo proto podle jeho přesvědčení dojít k reálnému ohrožení majetkových práv věřitelů. Vyslovil přesvědčení, že tuto faktickou situaci nemohla žádným způsobem ovlivnit znalost místa uložení účetních dokladů společnosti, která nedisponovala žádným majetkem. S takovým názorem se nedá souhlasit. Především, jak správně podotkl státní zástupce, okresní ani krajský soud v předmětném trestním řízení neřešily otázku předlužení obchodní společnosti H. Je sice pravda, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (str. 5) vyjmenoval rozhodnutí civilních soudů, ty ale deklarovaly počet oprávněných věřitelů společnosti, splacení jejichž pohledávek se obviněný chtěl vyhnout převodem svého obchodního podílu na M. U. o němž věděl, že nebude pokračovat v podnikání. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je z hlediska naplnění následku trestného činu významné, že v důsledku zatajení účetnictví společnosti H. , nebylo možné vůbec zjistit reálnost uspokojení jejích věřitelů. Teprve na základě obsahu účetních dokladů by se dalo s jistotou tvrdit, v jaké výši lze či nelze z majetku společnosti uspokojit jednotlivé věřitele v eventuelním konkursním (event. insolvenčním) řízení. Bez možnosti ověřit skutečný finanční a majetkový stav společnosti nelze ani posoudit oprávněnost a zákonnost eventuelních nároků jednotlivých věřitelů. Zatajené účetnictví také mohlo svědčit o tom, že majetek byl ze společnosti vyveden, mohlo např. dojít k uznání neplatných závazků společnosti atd. Odpověď na tyto otázky by bylo možné dát v rámci řízení o opravných prostředcích proti nařízeným exekucím, ale opět jen po nahlédnutí do příslušných účetních dokladů společnosti, jež dovolatel zatajil. Není tedy pochyb o tom, že k ohrožení majetkových práv věřitelů došlo. Rozhodnutí okresního i krajského soudu tak nejsou zatížena vadami, které jim dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytýkal.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitkám ohledně nedostatku zákonných znaků „zatajení“ a „ohrožení majetkových práv jiného“ nebylo možno přisvědčit, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová