ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.592.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 592/2015-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Ing. I. S. a Ing. J. Ch. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. I. S. a Ing. J. Ch. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 40 T 9/2012, byli obviněný Ing. I. S. za jednání uvedené pod bodem I. 1 až 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a obviněný Ing. J. Ch. za jednání pod bodem II. výroku o vině uvedeného rozsudku uznáni vinnými trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. Dále byli obviněný Ing. I. S. za jednání uvedené pod bodem I. 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a obviněný Ing. J. Ch. za jednání pod bodem III. výroku o vině uvedeného rozsudku uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Obviněnému Ing. I. S. byl podle §255 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §60a odst. 1, 2 a §58 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu výdělečné činnosti a funkcí spojených s rozhodováním v orgánech, které nakládají s veřejnými finančními prostředky, a to na dobu pěti let.
Obviněnému Ing. J. Ch. byl podle §255 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu tří let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit škodu poškozenému hlavnímu městu Praze (v rozsudku nesprávně uvedeno: poškozenému hlavnímu městu Praze, Magistrátu hlavního města Prahy ), kdy obviněný Ing. I. S. měl nahradit škodu ve výši 2 000 000 Kč a obviněný Ing. J. Ch. škodu ve výši 300 000 Kč; poškozené hlavní město Praha bylo podle §229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu spoluobviněných Ing. M. Č., Ing. Z. J. a Ing. L. K., kteří byli za jednání pod bodem II. výroku o vině uvedeného rozsudku uznáni vinnými trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a podle §127 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která podala tento řádný opravný prostředek v neprospěch všech obviněných. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl. Obviněný Ing. I. S. byl odvolacím soudem uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a obviněný Ing. J. Ch. byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Obvinění Ing. J. Ch., Ing. M. Č., Ing. Z. J. a Ing. L. K. byli dále podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěni obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 1 KZV 144/2011, ohledně skutku popsaného ve výroku o vině napadeného rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Obvinění se podle rozsudku soudu druhého stupně trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve stručnosti dopustili tím, že
A) obviněný Ing. I. S. v pozici ředitele odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy odpovědného za řádná zadávací řízení k veřejným zakázkám v rámci projektu Vybudování pražského centra kartových služeb s cílem opatřit obchodní společnosti Haguess, s. r. o., neoprávněné výhody a majetkový prospěch porušil závažným způsobem pravidla zadávacího řízení stanovená v zákonech č. 40/2004 Sb. a č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a dále ve srozumění se způsobením škody svému zaměstnavateli hlavnímu městu Praze, jehož majetek byl povinen opatrovat, řádně s ním hospodařit a náležitě ho spravovat, jednal v rozporu s těmito povinnostmi, když konkrétně
1) v rámci veřejné zakázky Realizace servisního kartového centra jako veřejný zadavatel, ředitel odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy a jeden z členů hodnotící komise v době od 16. 5. 2006 do 12. 4. 2007 nejdříve v rozporu s požadavky na transparentnost a rovnost zadávání veřejných zakázek zásadně omezil v zadávací dokumentaci přístup zájemcům o danou zakázku stanovením velice krátké doby na předložení a realizaci požadovaného řešení a velmi podrobným vymezením požadavků na jeho parametry, čímž prakticky umožnil ucházet se o tuto zakázku jen zájemci, který měl požadované řešení již hotové - obchodní společnosti Haguess, s. r. o. Tato zadávací dokumentace byla navíc vytvořena s velkou spoustou nedostatků (pozn. ohledně výčtu a popisu těchto nedostatků Nejvyšší soud odkazuje na přesné znění výroku o vině napadeného rozsudku), kvůli kterým byla výrazně snížena možnost řádného posouzení ekonomické výhodnosti učiněných nabídek,
i přes výrazné nedostatky v této zadávací dokumentaci zahájil zadávací řízení k této nadlimitní veřejné zakázce a dále jako člen hodnotící komise společně s dalšími členy (obviněnými Ing. J. Ch., Ing. L. K., Ing. M. Č., Ing. Z. J.), které sám jako zadavatel veřejné zakázky do této funkce jmenoval, nevyřadil při kontrole úplnosti podané nabídky obchodní společnost Haguess, s. r. o., ačkoli podrobně znal zadávací podmínky a věděl, že nabídka obchodní společnosti Haguess, s. r. o., tyto zadávací podmínky nesplňuje (pozn. ohledně důvodů nesplnění zadávacích podmínek Nejvyšší soud odkazuje na přesné znění výroku o vině napadeného rozsudku), a naopak doporučil Radě hlavního města Prahy uzavřít s tímto uchazečem smlouvu o dílo. Na základě jeho doporučení Rada hlavního města Prahy rozhodla usnesením o přidělení této nadlimitní veřejné zakázky jedinému uchazeči o ní - obchodní společnosti Haguess, s. r. o.,
v návaznosti na toto usnesení uzavřel obviněný jménem hlavního města Prahy s obchodní společností Haguess, s. r. o., dne 27. 10. 2006 smlouvu o dílo č. ... a dne 6. 11. 2006 licenční smlouvu č. ... V této licenční smlouvě sjednal nad rámec zadávací dokumentace a nad rámec předmětné veřejné zakázky pro hlavní město Prahu nevýhodné peněžní parametry jednotkové ceny za licenční modul vedoucí k následnému ekonomicky neopodstatněnému nárůstu plateb za licenční položky. Dále nechal dne 5. 12. 2006 v souvislosti s výše uvedenou veřejnou zakázkou proplatit obchodní společnosti Haguess, s. r. o., zálohovou fakturu ve výši 13 982 500 Kč, ačkoli věděl, že takovou zálohu podle zadávacích podmínek nemohl jako zadavatel poskytnout,
a výše uvedeným jednáním závažným způsobem porušil závazná pravidla stanovená zákonem o veřejných zakázkách, a tato pravidla současně porušil i tím, že nezrušil dané otevřené výběrové řízení, i když nabídka obchodní společnosti Haguess, s. r. o., neodpovídala zadávacím podmínkám a byla ekonomicky nevýhodná pro hlavní město Prahu, čímž přispěl k tomu, že obchodní společnost Haguess, s. r. o., dosáhla přidělení nadlimitní veřejné zakázky v hodnotě 98 104 088 Kč, ačkoli se tak nemělo stát,
a hlavnímu městu Praze tak předražením veřejné zakázky Realizace servisního kartového centra způsobil škodu ve výši nejméně 18 245 900 Kč,
2) následně uzavřel s obchodní společností Haguess, s. r. o., dne 26. 2. 2007 smlouvu č. ... na dodávku licence kartové aplikace parkování (pozn. v rámci veřejné zakázky Kartová aplikace parkování ), a dne 12. 4. 2007 smlouvu č. ... na zajištění provozu Pražského centra kartových služeb (pozn. v rámci veřejné zakázky Rozšíření zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu ), aniž k tomu byly splněny podmínky dané zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť měl konat řádné veřejné soutěže podle citovaného zákona, čímž závažným způsobem porušil výše zmíněný zákon o veřejných zakázkách a umožnil obchodní společnosti Haguess, s. r. o., dosáhnout přidělení uvedených veřejných zakázek, ačkoli se tak nemělo stát.
B) Obviněný Ing. J. Ch. jako vedoucí oddělení realizace řešení odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy, jako úředník tohoto orgánu územní samosprávy zavázaný k povinnosti opatrovat jeho majetek, řádně s ním hospodařit a náležitě ho spravovat a současně jako osoba odpovědná za realizaci projektu Universální karta Pražana, pod který patřila veřejná zakázka Kartová aplikace parkování, v rámci níž byla uzavřena dne 26. 2. 2007 smlouva č. ... s obchodní společností Haguess, s. r. o., jejímž předmětem byla dodávka operačního, standartního a aplikačního software, systémového software a hardware a zajištění úpravy parkovacích automatů, kdy celkem ve čtyřech případech (pozn. ohledně konkrétního popisu jednotlivých případů Nejvyšší soud odkazuje na přesné znění výroku o vině napadeného rozsudku) převzal na základě předávacího protokolu označeného názvem Soubor upravených parkovacích automatů vždy část upravených parkovacích automatů, ačkoli věděl, že zhotovitel (obchodní společnost Haguess, s. r. o.) nedodržel smluvní podmínky a předmět plnění dodal po smluvně stanovené lhůtě, a vědomě to jako oprávněný zástupce objednatele neuvedl ani na předávacím protokolu ani v přijaté a jím odsouhlasené faktuře obchodní společnosti Haguess, s. r. o., takže k instalaci 88 z celkových 138 plně funkčních upravených parkovacích automatů došlo nejpozději dne 11. 5. 2007, tedy 29 dní po smluvním termínu, a následně neučinil žádné kroky vedoucí k uplatnění a vymáhání smluvní pokuty z toho plynoucí,
a výše uvedeným jednáním způsobil hlavnímu městu Praze (pozn. v rozsudku nesprávně uvedeno: Magistrátu hlavního města Prahy) škodu ve výši 3 064 520,70 Kč odpovídající výši smluvní pokuty, na jejíž zaplacení mělo hlavní město Praha (pozn. v rozsudku opět nesprávně uvedeno: Magistrát hlavního města Prahy) nárok.
Obviněnému Ing. I. S. byl podle §255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu výdělečné činnosti a funkcí spojených s rozhodováním v orgánech, které nakládají s veřejnými finančními prostředky, a to na dobu pěti let.
Obviněnému Ing. J. Ch. byl podle §255 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon odvolací soud podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvou let.
Výrok o náhradě škody Vrchní soud v Praze zrušil, neboť podle názoru odvolacího soudu byl jeho podkladem návrh poškozeného, který nelze označit za řádný ve smyslu §43 odst. 3 tr. řádu.
Rozsudek soudu druhého stupně napadli obvinění dovoláním, kdy obviněný Ing. I. S. podal tento mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce Mgr. Emanuela Fuchse, a obviněný Ing. J. Ch. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Ladislava Málka.
Obviněný Ing. I. S. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu. Obviněný nejprve obecně konstatoval, že dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) se týkají rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) pak rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) je logickým důsledkem způsobu rozhodování odvolacího soudu, kdy jeho rozhodnutí je z podstatné části zamítnutím odvolání.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, prostřednictvím kterého lze vznést výhradu rozhodnutí věci vyloučeným orgánem, obviněný namítl, že v řízení, v němž v procesním postavení poškozeného vystupuje hlavní město Praha, nemůže rozhodovat senát, jehož přísedící jsou nejvyšším orgánem poškozené strany voleni. Na podporu svých tvrzení odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 9 To 36/2013. Ten se měl k otázce podjatosti předsedy senátu vyjádřit v tom směru, že k vyslovení podjatosti postačí již jen možná obava z existence skutečností, které by mohly k takovéto podjatosti vést.
Obviněný Ing. I. S. jako další dovolací důvod uvedl §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, podle kterého lze podat dovolání, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný dospěl k názoru, že pokud odvolací soud částečně vyhověl jeho námitce a rozhodl tak, že trestní stíhání je pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podle §127 odst. 1 tr. zák., promlčeno, nemělo být odvolacím soudem ohledně tohoto skutku vedeno dokazování. Navíc pokud je trestní stíhání jednání kvalifikované jako trestný čin podle §127 odst. 1 tr. zák. promlčeno, pak musí být promlčeno jako celek. Nelze tedy část tohoto jednání (konkrétně jednání pod bodem I. 2 výroku o vině; jednání pod bodem I. 3 výroku o vině bylo podle názoru obviněného zcela vypuštěno) připojit ke skutku, který promlčen pravděpodobně není. Dále vzhledem k tomu, že státní zástupce ve svém odvolání nenapadl právní kvalifikaci skutku, rozhodl odvolací soud mimo povolený rozsah přezkumu a navíc v neprospěch obviněného.
V úvodní argumentaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) obviněný nejprve obecně konstatoval, že skutková věta rozsudku obsahuje popis jednání, které není trestným činem, protože neobsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu nebo nemá oporu ve skutkových zjištěních, popř. zahrnuje porušení povinností, které obviněný neměl. Vyslovil názor, že součástí skutkové podstaty trestného činu §255 odst. 1, 3 tr. zák. nemůže být jednání spočívající v pokynech obviněného na proplacení zálohové faktury obchodní společnosti Haguess, s. r. o., pokud nebyla určena výše škody, kterou měl tímto jednáním způsobit. Navíc pokud byl uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku, je povinností soudu přizpůsobit skutkovou větu tak, aby odpovídala tomuto konkrétnímu trestnému činu. Podstatná část popisu skutku však neobsahuje jednání, které by bylo možno pod výše uvedený trestný čin podřadit. Rovněž součástí skutkové věty nemůže být skutečnost, že obviněný nevyloučil nabídku obchodní společnosti Haguess, s. r. o., neboť byl pouze jedním ze členů výběrové komise a tudíž on sám nemohl svým jednáním docílit vyloučení předmětné nabídky.
Obviněný nesouhlasil s tím, že je mu vytýkáno porušení ustanovení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť tento zákon nabyl účinnosti až 1. 7. 2006. Veřejná soutěž byla vyhlášena dne 28. 6. 2006 a podle přechodných ustanovení zákona č. 137/2006 Sb. její průběh spadal pod dřívější zákon č. 40/2004 Sb.
Obviněný Ing. I. S. odmítl rovněž závěry soudů obou stupňů ohledně uzavření licenční smlouvy na Dodávku kartové aplikace parkování a smlouvy na Zajištění provozu Pražského centra kartových služeb s obchodní společností Haguess, s. r. o., bez konání veřejné soutěže. Podle jeho názoru nemůže být výše uvedené jednání trestným činem, protože uzavření těchto smluv bylo nutným předpokladem řádného odzkoušení fungování Servisního kartového centra. Nesouhlasil ani se stanoviskem soudních znalců, kdy podle jeho přesvědčení uvedené licence nemohly být předmětem veřejné soutěže, protože z povahy věci vyplývalo, že je nemohl poskytnout jiný autor než dodavatel aplikace (tj. obchodní společnost Haguess, s. r. o.). Na rozdíl od soudů obou stupňů má za to, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 5 Afs 42/2012, je možné vztáhnout i na tento případ. Uzavření licenční smlouvy bez konání veřejné soutěže proto nebylo jednáním porušujícím závazná pravidla hospodářského styku.
V další části dovolání se obviněný zabýval znaleckými posudky od znaleckých ústavů Česká znalecká, a. s., a Risk Analysis Consultants, s. r. o., přičemž namítl, že nemohou sloužit jako důkaz o výši škody, a ani nelze převzít jejich závěry do popisu skutku. Přitom odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 10 T 8/2014, ve kterém byly výše uvedené znalecké ústavy označeny za nezpůsobilé k posouzení té problematiky, která je podle jeho názoru podstatou také tohoto trestního řízení.
Obviněný nesouhlasil ani s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily důsledky existence „Malého kartového centra“ a reakce uchazečů o veřejnou zakázku Realizace Servisního Kartového Centra. Odmítl závěr o faktické provázanosti jeho osoby s obchodní společností Haguess, s. r. o., i skutečnost, že důvodem, že se do veřejné soutěže přihlásila pouze tato obchodní společnost, byla úmyslně krátká lhůta pro podání nabídky a úprava požadovaného řešení na míru obchodní společnosti Haguess, s. r. o.
V části dovolání nazvané jako vadná právní hodnocení civilněprávních úkonů a jejich účelový výklad soudy obou stupňů se obviněný mimo jiné zabýval obsahem licenční smlouvy ze dne 6. 11. 2006 o Postoupení oprávnění k výkonu práva užít software servisního kartového centra. Podle jeho názoru nelze mít za prokázané, že další licenční smlouva z roku 2008 na ni zcela navazuje, čímž odmítl odpovědnost za nevýhodné licenční poplatky plynoucí z obou smluv. Za irelevantní označil úvahu soudu, že závislost na licenčních podmínkách byla založena právě výše uvedenou smlouvou. Rovněž zdůraznil, že v době realizace servisního kartového centra nemohl předvídat masivní nárůst karet v důsledku zrušení papírových kuponů pro uživatele MHD, ani změnu z dvoučipové karty na kartu jednočipovou.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. I. S. odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl dokazování v rozsahu všech důkazů, o něž opřel své přesvědčení o vině obviněného. Navíc dokazování ohledně výše škody způsobené trestným činem podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. bylo vzhledem ke zpřísnění rozhodnutí nedostatečné. Samotné odůvodnění potom obsahuje spekulativní úvahy, které nemají oporu v provedených důkazech. Soud druhého stupně rovněž nehodnotil sporné důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný polemizoval se zjištěným skutkovým stavem, nesouhlasil ani s odůvodněním napadeného rozsudku, a výslovně odmítl jak závěr soudu o jeho propojení s obchodní společností Haguess, s. r. o., tak i samotné vyčíslení škody. Do výše škody nemá být podle jeho názoru započítaná daň z přidané hodnoty, protože v jejím rozsahu se majetek poškozeného nezmenšil.
V souladu s výše uvedeným se obviněný Ing. I. S. domnívá, že při porušení zásady in dubio pro reo a ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu došlo k částečnému zamítnutí opravného prostředku, ačkoli v předchozím řízení již byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) tr. řádu. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí odvolacího soudu podle §265o tr. řádu a následně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. I. S. své dovolání následně doplnil. V podání ze dne 3. 4. 2015 pouze rozvedl již jednou uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V podání ze dne 16. 4. 2015 potom obviněný opakovaně požádal Nejvyšší soud o odložení výkonu rozhodnutí podle §265o tr. řádu. V rámci doplnění ze dne 3. 4. 2015 obviněný konstatoval, že nesouhlasí s postupem odvolacího soudu při provádění znaleckých posudků. Dokazování bylo provedeno nedostačujícím způsobem, odvolací soud hodnotil důkazy izolovaně, bez vzájemných souvislostí, a především nepřihlédl k výpovědím svědků. Odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkou proti zamítnutí doplnění důkazů. Dovolatel tyto návrhy následně vyjmenoval a uvedl, jaké skutečnosti z nich měly být zjištěny. Dále obviněný namítl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a navíc uložení takového trestu nenavrhovala ani státní zástupkyně; došlo tak k „překročení hranic principu omezené apelace“. V závěru tohoto doplnění obviněný Ing. I. S. dodal, že pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k názoru, že není na místě zrušit rozsudek odvolacího soudu proti výroku o vině, navrhl, aby po zrušení výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně rozhodl Nejvyšší soud sám tak, že uloží podmíněný trest odnětí svobody v přiměřené výši v souladu s návrhem Městského státního zastupitelství v Praze.
Obviněný Ing. J. Ch. podal svůj mimořádný opravný prostředek z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V úvodu svého dovolání nejprve namítl, že skutek, pro nějž byl shledán vinným, není trestným činem, neboť nenaplňuje veškeré znaky trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. Zároveň nebylo podle jeho názoru prokázáno, že se stal skutek, pro něhož byl obviněný odsouzen, a že tento skutek spáchal.
Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily význam zápisu z jednání koncepční skupiny ze dne 8. 3. 2007, kdy na tomto jednání obviněný informoval o průběhu plnění harmonogramu díla podle smlouvy o dílo. Poškozené hlavní město Praha mělo k dispozici tento zápis a bylo tak informováno o prodlení ohledně termínů dodávky díla. Nic mu tak nebránilo v tom, aby smluvní pokutu případně vymáhalo samo. Na straně dovolatele tak zcela chybí úmysl způsobit na majetku poškozeného škodu. Obviněný konstatoval, že z žádného důkazu nevyplývá, že by byl osobou odpovědnou za vymáhání smluvních pokut ze smlouvy o dílo. Na základě vlastního hodnocení listinných důkazů následně dovodil, že z hlediska náplně práce pro něj nevyplývala ani povinnost znát obsah smlouvy o dílo v části ujednání o nedodržení termínu pro dodávku díla. Dále je obviněný toho názoru, že nevymoženou smluvní pokutu nelze považovat za ušlý zisk . Poněkud rozporně namítl, že škodou na straně objednatele nemůže být smluvní pokuta, nýbrž skutečná škoda (tj. úbytek v jeho majetkové sféře, případně ušlý zisk), která poškozenému nesplněním smluvní povinnosti vznikla. Navíc vzhledem k nekomerčnosti projektu nemohla ani žádná škoda objednateli pozdní dodávkou díla vzniknout. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný Ing. J. Ch. vznesl námitku, že soudy obou stupňů zcela ignorovaly případné spoluzavinění poškozeného . Pokud má být naplněn znak trestného činu způsobení škody jinému, pak by musely být splněny všechny podmínky pro vznik nároku na smluvní pokutu. Ze strany poškozeného však nebyla poskytnuta náležitá součinnost k tomu, aby dodavatel byl schopen podle smlouvy o dílo dodat předmět plnění ve smluvně stanovených termínech.
V souvislosti s výše uvedeným proto obviněný Ing. J. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou výrokovou část rozhodnutí odvolacího soudu a sám rozhodl rozsudkem tak, že obžalovaného zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval dovoláním obviněného Ing. I. S. Námitka podřazená dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu podle státního zástupce nemůže obstát již z formálních důvodů, neboť dovolatel namítá podjatost přísedících senátu soudu prvního stupně, avšak dovoláním napadené rozhodnutí vydal soud odvolací, který rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil. Navíc důvod vyloučení uvedený v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu není dán ani z věcných důvodů. Ze skutečnosti, že všichni přísedící Městského soudu v Praze byli v minulosti do svých funkcí zvoleni Zastupitelstvem hlavního města Prahy, nelze dovozovat jakýkoli osobní vztah přísedících k osobám uvedeným v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu, ani k projednávané věci.
Státní zástupce k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu konstatoval, že trestné činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., ohledně kterého bylo promlčeno trestní stíhání, a porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. byly skutečně obviněným spáchány v jednočinném souběhu. Podmínky promlčení se však v případě jednočinného i vícečinného souběhu posuzují u každého trestného činu samostatně. Promlčení trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák. vylučovalo použití uvedené právní kvalifikace, tato skutečnost však nijak nebránila tomu, aby skutkové okolnosti významné z hlediska obou stíhaných trestných činů byly zahrnuty do popisu skutku ve výroku o vině i ohledně trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se státní zástupce nejprve obecně vyjádřil tak, že značná část námitek obsahově formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jsou to všechny ty námitky, ve kterých obviněný odmítá skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, polemizuje s hodnocením důkazů soudy a sám tyto důkazy hodnotí a vyvozuje z nich vlastní skutkové závěry. Totéž pak platí o námitkách týkajících se neúplnosti provedeného dokazování, nevyhovění důkazním návrhům obviněného, nerespektování procesní zásady in dubio pro reo a procesních postupů odvolacího soudu, pokud podle dovolatele sám hodnotil důkazy, které nebyly provedeny v rámci veřejného zasedání, nebo pokud vrchní soud překročil meze svého přezkumného oprávnění při rozhodování o výroku o trestu. Deklarovanému dovolacímu důvodu konečně neodpovídá ani námitka týkající se přílišné přísnosti uloženého trestu; tuto námitku, jde-li jinak o trest, jehož uložení zákon připouští a který byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je výslovně určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu.
Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu pak není způsobilá založit ani námitka, že jednání v tzv. skutkové větě nelze podřadit pod ustanovení §255 odst. 1, 3 tr. zák. Státní zástupce však připustil, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je značně rozsáhlý a obsahuje i některé okolnosti, které pro vznik škody kauzální nebyly. Tak je to v případě smlouvy o dodávce licence kartové aplikace parkování a smlouvy na zajištění provozu Pražského centra kartových služeb, kdy bez ohledu na to, že byly uzavřeny bez konání veřejné soutěže, škoda zjištěna nebyla. Ke vzniku škody přičítané k tíži obviněného pak sama o sobě nevedla ani ta okolnost, že část ceny byla vyplacena předčasně na základě zálohové faktury. Nicméně ze skutečnosti, že výše popsaná jednání jsou obsažena ve výroku o vině, nelze podle názoru státního zástupce dovozovat, že by soudní rozhodnutí bylo zatíženo vadou předpokládanou ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S jistou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit výhradu obviněného, podle které byl Ing. I. S. pouze jedním ze členů hodnotící komise, a nelze mu tudíž klást za vinu, že nevyloučil nabídku obchodní společnosti Haguess, s. r. o., neboť sám něčeho takového svým rozhodnutím ani nemohl docílit. K této námitce státní zástupce uvedl, že v případě úmyslného trestného činu nemusí být jednání pachatele jedinou příčinou škodlivého následku. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele, který jednal úmyslně, a škodlivým následkem je dána i tehdy, když se na vzniku následku podílely další osoby, které jednaly z nedbalosti nebo nezaviněně. V tomto dále odkázal na argumentaci odvolacího soudu na straně 29 napadeného rozsudku. Důvodná pak podle jeho názoru není ani námitka, podle které je obviněnému údajně nesprávně přičítáno porušení ustanovení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. K tomu státní zástupce poznamenal, že zákonná ustanovení, na která odkazuje odvolací soud v tzv. skutkové větě, jsou ustanoveními zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb. je v tzv. skutkové větě citováno až v souvislosti s dalšími veřejnými zakázkami, ohledně kterých byly bez vyhlášení veřejné soutěže uzavřeny smlouvy v roce 2007, tudíž podléhaly režimu nového zákona o veřejných zakázkách. Navíc, vzhledem k absenci škody u těchto zakázek „nasmlouvaných“ bez vyhlášení veřejné soutěže, nemá zásadní význam ani polemika obviněného o dosahu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 5 Afs 43/2012. K výše uvedenému tak pouze doplnil, že obviněný pomíjí tu část odůvodnění citovaného rozhodnutí, ve které Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal u zadavatele veřejné zakázky účelový postup k obejití zákona o veřejných zakázkách. Obviněný naopak postupoval od počátku účelově v úmyslu zajistit obchodní společnosti Haguess, s. r. o., lukrativní veřejnou zakázku. Neobstojí konečně ani námitky dovolatele týkající se výše škody, kdy při jejím stanovení je podle názoru státního zástupce nutno vycházet z částek vyplacených hlavním městem Prahou obchodní společnosti Haguess, s. r. o., nad rámec částek odpovídajících hodnotě plnění poskytnutého touto obchodní společností. Je nerozhodné, v jaké míře se do výše těchto částek promítla daň z přidané hodnoty.
Státní zástupce dále konstatoval, že i obviněný Ing. J. Ch. částečně uplatňuje námitky skutkového charakteru, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají. Jsou to především výhrady, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje tu skutečnost, že z titulu své pracovní náplně nenesl žádnou odpovědnost za vymáhání smluvní pokuty, a námitky nesplnění podmínek pro uplatnění smluvní pokuty ze strany poškozeného hlavního města Prahy. Do značné míry skutkového charakteru jsou i výhrady obviněného týkající se obsahu zápisu z jednání koncepční skupiny ze dne 8. 3. 2007. K tomu státní zástupce dodal, že v tomto zápise byl pouze konstatován předpoklad nedodržení stanovené smluvní lhůty a sám o sobě nemohl být ani právně relevantním podkladem pro vymáhání smluvní pokuty. Pokud zůstal obviněný v této záležitosti zcela nečinný a v předávacích protokolech tuto okolnost dokonce zatajil, pak musel být minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání nebudou uplatněny smluvní sankce pro případ nedodržení dohodnutého termínu. Dále státní zástupce namítl, že nelze přihlížet k té části dovolání, ve které obviněný pouze odkazuje na svoje odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 578/2012). Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit výhradu, podle které neuplatnění smluvní pokuty nemohlo zapříčinit vznik škody na straně hlavního města Prahy. Tato námitka je však podle názoru státního zástupce nedůvodná. Státní zástupce nejprve poukázal na pojetí skutečné škody a ušlého zisku, a konstatoval, že argumentace obviněného nasvědčuje tomu, že považuje ušlý zisk za určitou formu skutečné škody. Rovněž je zřejmé, že majetkový přírůstek na straně poškozeného, který nenastal (a nastal by při řádném vymáhání smluvní pokuty), je ušlým ziskem a je tedy škodou představující zákonný znak trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zák.
Na závěr se státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že námitky obou obviněných zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolaní odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve dovoláním obviněného Ing. I. S. , a to postupně jednotlivými dovolacími důvody, o které obviněný opřel svůj mimořádný opravný prostředek. Jedná se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu musí být současně splněny dvě kumulativně stanovené zákonné podmínky: ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, resp. samosoudce či předseda nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo ovšem o jeho vyloučení podle §31 tr. řádu rozhodnuto.
V tomto případě je možno konstatovat, že druhá z podmínek byla splněna, jelikož tato skutečnost byla obviněným (resp. jeho obhájcem) namítnuta v rámci veřejného zasedání (viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 18). Avšak ve vztahu k první podmínce, tedy že rozhodl vyloučený orgán, nelze námitce dovolatele přisvědčit. Jak správně konstatoval odvolací soud, podle §30 odst. 1 tr. řádu je vyloučen přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro svůj poměr k projednávané věci, nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Nejvyšší soud podotýká, že pouze samotná skutečnost, že přísedící byli do svých funkcí voleni Zastupitelstvem hlavního města Prahy, není sama o sobě způsobilá založit pochybnost o schopnosti přísedících nestranně rozhodovat. U žádného z přísedících nebyl zjištěn jakýkoli vztah k věci či osobám obviněných. Pochybnosti o schopnosti přísedících nestranně rozhodovat dovozuje dovolatel z pouhého faktu, že volbu z řad občanů provedl jeden z orgánů poškozené strany. Nejvyšší soud však upozorňuje na fakt, že samotná volba přísedících do funkce je striktně upravena zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o soudech a soudcích). Podle §64 odst. 2, věty druhé tohoto zákona, v hlavním městě Praze volí přísedící Městského soudu v Praze zastupitelstvo hlavního města Prahy. Do tohoto zákonného postupu není možné libovolně zasahovat či ho přizpůsobovat tak, aby více vyhovoval představě některé ze stran. To by vedlo k absurdní situaci, ve které by zákonná úprava, jejímž účelem je mimo jiné zajistit nestrannou volbu přísedícího do funkce, zcela ztratila svůj smysl. Soudní judikatura sice připouští, že důvodem pro vyloučení přísedícího z funkce může být „pouhá“ pochybnost o vyvolání takového vztahu u konkrétní osoby podílející se na rozhodování soudu, avšak nelze ji spatřovat v samotném způsobu vzniku takového postavení či funkce. Jedině určitá (označená) skutečnost, která by mohla vést k pochybnostem, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže přísedící nestraně rozhodovat, je způsobilá založit podmínky pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. Existenci takové skutečnosti však Nejvyšší soud v tomto řízení neshledal.
Obviněný Ing. I. S. uplatnil ve svém dovolání i důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tuto nepřípustnost dovolatel shledal v promlčení trestního stíhání jeho jednání jako celku, což namítl již v rámci odvolání a soud druhého stupně se k ní vyjádřil ve svém rozhodnutí na straně 25 , přičemž částečně této námitce vyhověl. Odvolací soud dospěl k závěru, že ohledně skutku pod bodem I výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (totéž platí i ve vztahu ke skutku pod bodem II výroku o vině, ohledně něhož však byl obviněný zproštěn obžaloby) došlo k promlčení trestního stíhání vedeného pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. Zároveň soud správně upozornil na to, že při souběhu trestných činů, jednočinném i vícečinném, běží promlčecí doby pro každý trestný čin samostatně. Některý z trestných činů tak může být promlčen, jiný však nikoliv. Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že je nutno vycházet z konkrétních skutkových okolností případu, nikoli z toho, jak byl popis skutku formálně rozčleněn ve výroku o vině. Je proto obecně možné zařadit jednání uvedené soudem prvního stupně pod body I. 2 a I. 3 výroku o vině také do popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., pokud je výše uvedené jednání ve vztahu k tomuto trestnému činu relevantní. Námitka obviněného je tak z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněná. Nad rámec této výhrady Nejvyšší soud dodává, že není správné tvrzení dovolatele, že odvolací soud vypustil ze skutkové věty pod bodem A jednání, které bylo v rozsudku soudu prvního stupně zahrnuto pod bodem I. 3 výroku o vině. Soud druhého stupně zařadil do tzv. skutkové věty výroku o vině pod bodem A (tj. část týkající se obviněného Ing. I. S.) jednání, které bylo v rozhodnutí soudu prvního stupně obsaženo pod body I. 1, I. 2 i I. 3 výroku o vině. Avšak vzhledem k tomu, že se odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvního stupně uvedenými ve výrokové části rozhodnutí ztotožnil pouze částečně, skutková věta rozhodnutí odvolacího soudu doznala určitých změn. Tyto změny jsou odrazem výsledků dokazování provedeného soudem druhého stupně a představují skutkové závěry, na nichž odvolací soud založil své odsuzující rozhodnutí.
Jako další uvedl obviněný Ing. I. S. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výkladu tohoto důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Tomuto dovolacímu důvodu obviněný podřadil námitku, že podstatnou část skutku, jak ho popsal soud druhého stupně, není možné podřadit pod trestný čin podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Tato skutečnost se má týkat i jednání, kdy dovolatel nechal proplatit zálohové faktury obchodní společnosti Haguess, s. r. o. Uvedená výhrada je ze své podstaty námitkou hmotněprávní, je však z důvodů, které Nejvyšší soud dále uvede, zjevně neopodstatněná. K tomu, proč předmětná jednání nechal odvolací soud v popisu skutku, se vyjádřil ve svém rozhodnutí na straně 23. Konstatoval, že v případě veřejných zakázek Kartová aplikace parkování a Rozšířené zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu (body I. 2 a I. 3 výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně) nebyl prokázán vznik škody, takže nepřichází v úvahu právní kvalifikace tohoto jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Avšak s ohledem na to, že se jedná o okolnosti dokreslující nezákonnou provázanost mezi obviněným a obchodní společností Haguess, s. r. o., ponechal je odvolací soud jako součást popisu skutku pod bodem A výroku o vině napadeného rozsudku. Obdobně postupoval i v případě proplacení zálohové faktury v rozporu s podmínkami zadávací dokumentace, kdy ani tímto úkonem nezpůsobil obviněný Ing. I. S. žádnou škodu, avšak na jednání obviněného je třeba pohlížet jako na jeden celek. S ohledem na výše uvedené je možno konstatovat, že jestliže jsou součástí výroku o vině i takové okolnosti, které samy o sobě nevyjadřují znaky skutkové podstaty, nejde o vadu, která by měla vliv na správnost a zákonnost výroku o vině. Nejvyšší soud dále dodává, že skutečnost, že obviněný byl pouze jedním ze členů výběrové komise a nemohl sám svým jednáním žádnou nabídku vyloučit, nevylučuje jeho odpovědnost podle trestního zákona. Nutno podotknout, že (jak uvedl odvolací soud na straně 29) celkové možnosti ostatních obviněných ve vztahu k posouzení a hodnocení nabídky obchodní společnosti Haguess, s. r. o., byly oproti obviněnému zcela odlišné. Ing. I. S. bylo na rozdíl od nich prokázáno dlouhodobé navázání na obchodní společnost Haguess, s. r. o., rovněž byl spoluautorem inkriminované zadávací dokumentace, což mu poskytovalo nesrovnatelně větší objem informací, než měli k dispozici zbývající obvinění. Navíc účast dalších osob na rozhodování hodnotící komise nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného Ing. I. S. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 2/2014 Sb. rozh. tr.).
Námitka dovolatele, že mu bylo vytknuto porušení zákona, který nebyl v době předmětného jednání účinný, je rovněž nedůvodná. Zákonná ustanovení, na něž odkazuje odvolací soud v tzv. skutkové větě svého rozsudku v souvislosti s veřejnou zakázkou Realizace servisního kartového centra, jsou součástí zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že výše uvedená veřejná zakázka se řídila režimem zákona č. 40/2004 Sb., odvolací soud také výslovně konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 28. Odkaz na porušení ustanovení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. 7. 2006, ponechal soud druhého stupně v úvodu popisu skutkových okolností výroku o vině pod bodem A. napadeného rozsudku, nicméně na straně 23 rozsudku vysvětlil, že nová právní úprava režimu veřejných zakázek se v dané věci týkala akcí nazvaných „Rozšířené zajištění provozních činností Pražského centra kartových služeb po dobu zkušebního provozu“ a „Kartová aplikace parkování“, které byly zahájeny až v roce 2007 a podléhaly režimu nové právní úpravy účinné v době, kdy reálně probíhaly. Právě u těchto dvou veřejných zakázek však podle výsledků dokazování nedošlo ke způsobení škody, tudíž nepřicházela v úvahu právní kvalifikace podle §255 tr. zákona. V důsledku promlčení trestního stíhání pro trestný čin porušování pravidel hospodářské soutěže podle §127 odst. 1 tr. zákona pak nemohl být žalovaný skutek právně posouzen ani jako tento trestný čin. Soud druhého stupně tedy důsledně odlišil jak dobu spáchání jednotlivých protiprávních jednání, která jsou součástí odsuzujícího výroku o vině napadeného rozsudku ve vztahu k osobě obviněného Ing. I. S., a současně správně použil platnou právní úpravu k okamžiku zahájení jednotlivých veřejných zakázek v souladu s přechodným ustanovením §158 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů.
Ostatní námitky obviněného Ing. I. S., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřovaly především do oblasti skutkových zjištění a procesních úkonů. Dovolatel shledal naplnění citovaného dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů obou stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, přičemž poukázal i na údajnou nesprávnost skutkových zjištění, z nichž oba soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud podotýká, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění nebo vadně provedené či zhodnocené důkazy, neboť takový důvod není zahrnut mezi taxativní výčet ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání nelze považovat za další odvolání, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jak jsou vyjmenovány v citovaném ustanovení. Dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění, resp. hodnocení provedených důkazů, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně totiž dovolací soud nemá v řízení o dovolání možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování upraveném v §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy obou stupňů.
Výše uvedené tak bezezbytku platí u námitky obviněného týkající se nutnosti uzavření licenční smlouvy na Dodávku kartové aplikace parkování a smlouvy na Zajištění provozu Pražského centra kartových služeb s obchodní společností Haguess, s. r. o, bez konání veřejné soutěže. Navíc stejnou výhradu obviněný uplatnil již v rámci odvolání a odvolací soud se k jeho obhajobě dostatečně vyjádřil na straně 20 svého rozsudku. Vrchní soud zcela správně poukázal především na svědecké výpovědi zaměstnankyň legislativního odboru Magistrátu hlavního města Prahy, které doporučily zvážit konání jednacího řízení bez uveřejnění (tento způsob výběrového řízení dokonce nepovažovaly za souladný se zákonem o veřejných zakázkách). Společně s dalšími zjištěnými skutečnostmi proto odvolací soud považoval tvrzení obviněného o nutnosti použít daný způsob výběrového řízení z důvodu provázanosti licence a autorského díla jako výsledku výběrového řízení za vyvrácené. Stejně tak nelze nic vytknout ani další úvaze soudu druhého stupně, který nepovažoval za relevantní poukaz obhajoby na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 5 Afs 42/2012. V dané věci sice Nejvyšší správní soud připustil možnost za určitých podmínek zadat veřejnou zakázku bez konání veřejné soutěže, avšak pouze za situace, kdy není možné shledávat účelovost a úmysl obejít zákonná pravidla zadávání veřejných zakázek v konkrétních krocích zadavatele. V případě obviněného Ing. I. S. však naopak bylo prokázáno, že postupoval od počátku zcela účelově s úmyslem vyhnout se otevřenému zadávacímu řízení (v jehož režimu byla uskutečněna veřejná zakázka Realizace servisního kartového centra) a umožnit či dokonce zjednodušit obchodní společnosti Haguess, s. r. o., přístup ke dvěma ekonomicky výhodným veřejným zakázkám.
Ohledně další části dovolání, kterou Ing. I. S. označil jako „vady některých důkazů a jejich hodnocení soudy obou stupňů“, již ze samotného názvu vyplývá, že obviněný fakticky napadá proces hodnocení důkazů (především znaleckých posudků) soudů obou stupňů, vyjadřuje svůj vlastní hodnotící názor a vyvozuje z nich odlišné skutkové závěry ve svůj prospěch. Dovolatel se argumentačně ohradil proti odbornému posuzování a úvahám znaleckých ústavů (tj. Česká znalecká, a. s., Risk Analysis Consultants, s. r. o.) a zcela odmítl závěry vyslovené v posudcích. Také tyto námitky obviněný uplatnil již v rámci svého odvolání. Vrchní soud na straně 20 až 21 napadeného rozsudku konstatoval, že výsledná odborná stanoviska přijatá znaleckými ústavy Risk Analysis Consultants, s. r. o., a Česká znalecká, a. s., jednoznačně jsou v logickém souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, které odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje za důkazy použitelné a zejména významné pro náležité objasnění věci, a to jak z hlediska odborného, tak i z hlediska jejich pravdivosti a objektivity. Pokud jde o odbornou stránku znaleckých posudků, je zjevné, že znalci vysvětlili podrobně a zcela přezkoumatelným způsobem přijaté názory, specifikovali důsledně i podklady, z nichž vycházeli. Soudy následně v rámci vlastních úvah hodnotily všechny důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Nutno dodat, že již soud prvního stupně nepřejal bezezbytku všechna vyslovená stanoviska znaleckých posudků a např. odlišně stanovil výši způsobené škody. Stejně postupoval i soud odvolací, který na rozdíl od soudu prvního stupně zvolil odlišný výpočet pro výši škody na hybridních kartách. Důvodem pro nepoužití znaleckých posudků tak nemůže být pouze odlišný pohled obviněných a znalců na konkrétní problematiku. Naopak soudy obou stupňů respektovaly zákonnou úpravu trestního procesu i platnou judikaturu a při hodnocení znaleckých posudků přihlédly ke všem skutečnostem, které mají význam pro rozhodnutí o vině (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněný pod č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR o výsledcích průzkumu a zhodnocení rozhodovací činnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod č. 55/1986 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu SR uveřejněné pod č. 2/1989-I. Sb. rozh. tr.).
V rámci zpochybnění odbornosti obou znaleckých ústavů obviněný odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 10 T 8/2014, s tím, že v této jiné skutkově obdobné věci soud prvního stupně rozhodl o tom, že znalecké ústavy Česká znalecká, a. s., a Risk Analysis Consultans, s. r. o., „nebyly kompetentní k vypracování znaleckých posudků, k nimž byly přibrány“. K tomu Nejvyšší soud pouze dodává, že uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně (věc vrácena státnímu zástupci k došetření) bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 5 To 19/2015. Stížnostní soud k otázce odbornosti a specializace jmenovaných znaleckých ústavů zaujal stanovisko, podle něhož ústav Česká znalecká, a. s., je zapsaná v seznamu znalců pro obor ekonomika s odvětvím činnosti zahrnující mj. velice široký rozsah specializací v rámci oceňování hmotného i nehmotného majetku a majetkových práv a ze seznamu zapsaných odvětví nevyplývají žádné pochybnosti o způsobilosti tohoto ústavu ocenit spektrum hodnot různé povahy. Výše uvedené platí i pro znalecký ústav Risk Analysis Consultans, s. r. o. Zároveň vrchní soud zdůraznil, že po stránce obsahové je zcela na soudu prvního stupně, aby se s obsahem znaleckých posudků vypořádal a zhodnotil je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu jako jakýkoliv jiný důkaz. Právní otázky, jejichž podkladem mohou být mj. i výsledky odborného zkoumání, pak musí učinit sám soud prvního stupně, nikoli znalci. Nejvyšší soud se přiklání ke způsobu, jakým se s otázkou odborné způsobilosti obou znaleckých ústavů vypořádal ve věci obviněného Ing. I. S. odvolací soud s tím, že, jak již bylo zdůrazněno, samotnou odbornou erudici obou označených znaleckých ústavů nebylo možné jakkoli zpochybnit. Nakonec ani sám dovolatel nepředložil žádné konkrétní argumenty (a to v průběhu řízení před soudy obou stupňů), které by odůvodnily neschopnost řešit konkrétní odbornou problematiku, jak byla vyjádřena v zadání jednotlivých otázek znaleckým ústavům. Proto ani tuto námitku nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou.
Skutkového charakteru je i výhrada obviněného k jeho vazbám na obchodní společnost Haguess, s. r. o., a námitka vadného hodnocení obsahu licenční smlouvy ze dne 6. 11. 2006 o Postoupení oprávnění k výkonu práva užít software servisního kartového centra. K jasné provázanosti obviněného s osobami jednajícími jménem obchodní společnosti Haguess, s. r. o., se odvolací soud dostatečně obsáhle vyjádřil ve svém rozhodnutí na straně 19. Nejvyšší soud se s ním zcela ztotožnil, při komplexním zkoumání veškerých úkonů a osobních aktivit obviněného je naprosto zřejmá jeho snaha vyjít vstříc podnikatelským zájmům této právnické osoby. V podrobnostech je proto možné odkázat na přesvědčivé zdůvodnění této úvahy soudem druhého stupně. Ohledně licenčních ujednání dospěl odvolací soud ke zcela logickému závěru, že původní licenční smlouva ze dne 6. 11. 2006 přímo navazuje a úzce souvisí s licenční smlouvou uzavřenou dne 14. 7. 2008 včetně jejích dodatků, která v podstatě zrušila a nahradila původní smlouvu. Vlastní vazbu mezi oběma licenčními smlouvami, jakož i důvody jejich uzavření a výši dohodnutých plateb, již podrobně vysvětlil soud prvního stupně, jehož správné úvahy převzal a odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku (srov. strany 79 až 81 rozsudku Městského soudu v Praze). Z těchto důvodů je třeba přičíst k tíži obviněného škodu vzniklou na ekonomicky nevýhodných poplatcích z obou uvedených licenčních smluv. Ohledně opakované výhrady Ing. I. S., že v době realizace Servisního kartového centra nemohl předpovídat masivní nárůst karet v důsledku zrušení papírových kuponů pro uživatele MHD ani změnu karty z dvoučipové na jednočipovou, dal odvolací soud obviněnému za pravdu v tom, že mu nelze z dnešního pohledu přičítat k tíži, že v zadávací dokumentaci navázal na usnesení Rady hlavního města Prahy požadavkem na dodávku hybridní dvoučipové karty. Je však nutné se zabývat tím, zda dvoučipová karta od obchodní společnosti Haguess, s. r. o., byla či nebyla předražená, kdy následně výsledky dokazování ukázaly, že dvoučipová karta skutečně předražená byla (strana 23 rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec argumentů soudů nižších stupňů ve vztahu k této otázce považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že tzv. Universální karta Pražana byla od počátku prezentována veřejnosti prostřednictvím mohutné mediální kampaně jako nástroj použitelný nejen v městské dopravě - karta měla mít daleko širší (multifunkční) využití pro běžný život obyvatel Prahy. Tudíž bylo reálné očekávat poměrně značný zájem o její pořízení, které samozřejmě předpokládalo vyrobit a provozovat velké množství těchto karet. Potud uvedená obhajoba obviněného neodpovídá skutečnosti dlouhodobě a intenzivně prezentované představiteli hlavního města Prahy. Pokud v rozhodné době pracoval na Magistrátu hlavního města Prahy dokonce v rámci odboru, který měl prakticky zajišťovat realizace projektu Universální karty Pražana, musel být dostatečným způsobem seznámen se záměrem jejího budoucího „universálního“ použití a očekávat tudíž značný zájem z řad občanů hlavního města Prahy.
Výhrada Ing. I. S. týkající se neprovedení dokazování k výši škody jednak nespadá pod uplatněný dovolací důvod (dovolatel totiž fakticky napadá pouze samotný proces dokazování před odvolacím soudem), navíc prostřednictvím této námitky obviněný vytýká odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, což ve vztahu k dovolání přímo vylučuje ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu. Nejvyšší soud proto pouze dodává, že Vrchní soud v Praze na stranách 21 až 23 napadeného rozsudku dostatečným způsobem vyložil, z jakých důvodů se neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, pokud jde o celkovou výši škody, kterou tento obviněný způsobil v příčinné souvislosti s jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dostatečně přehledně a srozumitelně pak odvolací soud vysvětlil postup a důvody, které jej vedly k určení škody v jiném rozsahu. V rámci veřejného zasedání došlo k doplnění dokazování o listinné důkazy (viz rozsudek odvolacího soudu na straně 18), čímž tento soud splnil formální podmínky podle §259 odst. 3 tr. řádu, aby mohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem a odchýlit se od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Jeho procesnímu postupu proto nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť je zcela v souladu s právní naukou i soudní judikaturou (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 57/1984; 20/1997; 49/1989-II Sb. rozh. tr.). K doplnění předložených úvah Nejvyšší soud připomíná především tu skutečnost, že odvolací soud výrazně zredukoval výslednou částku představující škodu ve prospěch obviněného Ing. I. S. Je složena ze tří dílčích oblastí: ze škody na aplikačním software, ze škody mající původ ve zvoleném licenčním modelu (se kterým úzce souvisely nevýhodné licenční poplatky) a ze škody na hybridních dvoučipových kartách. Soud prvního stupně ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku zohlednil jen škodu způsobenou zvoleným licenčním modelem (tj. škodu ve výši 20 420 900 Kč), aniž tato skutečnost nalezla odraz v odůvodnění jeho rozsudku, na což správně upozornil odvolací soud na straně 21 svého rozhodnutí (do výroku o vině soud prvního stupně nezahrnul škodu týkající se aplikačního softwaru a škodu způsobenou změnami čipových karet). Celková výše škody nově vypočtená soudem odvolacím v sobě již zcela logicky zahrnuje všechny shora vyjmenované součásti škodlivých důsledků protiprávního jednání obviněného, které ve svém souhrnu vedly ke způsobení újmy na majetku poškozeného. Je zde započítaná nejen škoda vztahující se k licenčnímu modelu, ale rovněž škoda vzniklá v oblasti aplikačního software a škoda na hybridních dvoučipových kartách. Na rozdíl od závěru soudu prvního stupně však byla výše škody na licenčním modelu a čipové kartě velmi výrazným způsobem zmenšena (viz odůvodnění odvolacího soudu na straně 22 až 23), důsledkem čehož došlo v celkovém rozsahu ke snížení částky představující způsobenou škodu obviněným Ing. I. S.
Důvodnost nelze přiznat ani další námitce obviněného, jejímž prostřednictvím se domáhal, aby do celkové výše škody nebyla zahrnuta daň z přidané hodnoty. Jak správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření, při výpočtu škody je nutno vycházet z částek vyplacených poškozeným hlavním městem Praha obchodní společnosti Haguess, s. r. o., nad rámec reálné hodnoty předmětného plnění. Konstantní judikatura soudů přistupuje k otázce určení výše škody jednoznačně tak, že pokud se škoda odvíjí od ceny, za niž se věc v době a místě prodává (služby, která se v době a místě poskytuje), tvoří daň z přidané hodnoty součást tímto způsobem stanovené ceny, jíž odpovídá škoda způsobená trestným činem (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 264/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1215/2013). V podstatě stejným způsobem je k této otázce přistupováno také v občanskoprávním řízení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, publikovaný pod č. C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 8, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, a rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 28/2014 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro nerespektování ustáleného výkladu, na nějž bylo odkázáno shora, a z těchto důvodů posoudil námitku dovolatele jako neopodstatněnou.
Další námitky Ing. I. S. obsažené v doplnění jeho dovolání jsou sice formálně podřazeny pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak svým obsahem tomuto důvodu neodpovídají. Obviněný jimi totiž napadá proces dokazování soudem druhého stupně a zjištěný skutkový stav. Dovolatel rozebírá jednotlivé důkazy, ze svého hlediska je hodnotí a vyvozuje z nich závěry vyznívající v jeho prospěch. V námitce týkající se znaleckých posudků dovolatel rozvedl výhrady již jednou uplatněné v dovolání, Nejvyšší soud proto odkazuje na svou argumentaci obsaženou výše.
Zcela odmítnout je nutné také námitku týkající se uložení nepřiměřeného trestu. Nesouhlas dovolatele s výší trestu totiž nelze uplatnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů, jestliže mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby. V případech, kdy jsou porušena tato dvě uvedená hlediska, je k nápravě vady napadeného rozhodnutí resp. jeho výroku o trestu určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému nebyl uložen trest, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Pokud dojde k nesprávnému rozhodnutí v otázkách hmotného práva trestního např. při ukládání souhrnného trestu, lze dovoláním napadnout výrok o trestu i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejedná se však o případ obviněného Ing. I. S., jak již bylo konstatováno. Navíc princip „omezené apelace“ (správně neúplné apelace ), o němž se tento dovolatel zmínil, se netýká ukládání trestu, nýbrž možnosti obviněného uplatnit v rámci přezkumného řízení tzv. nova, neboli nové skutečnosti a důkazy dosud nepředložené či neprovedené. Dovolatel tak měl nejspíš na mysli princip zákazu reformationis in peius, který vylučuje zhoršení postavení obviněného tam, kde opravný prostředek nebyl podán v jeho neprospěch. V posuzované věci však tímto zákazem nebyl odvolací soud vázán, protože odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství směřovalo mj. v neprospěch obviněného, a to proti všem výrokům rozsudku Městského soudu v Praze.
Obviněný Ing. I. S. v závěru svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno ve veřejném zasedání a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 sám znovu rozhodl rozsudkem. První alternativa citovaného dovolacího důvodu tudíž nemohla být naplněna.
Podle druhé alternativy je dotčen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného Ing. I. S. byly v předcházejícím řízení naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. K těmto námitkám se Nejvyšší soud vyjádřil v tomto usnesení a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o existenci žádného z nich. Nebylo tak možné úspěšně využít ani druhé ze zákonných alternativ důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
K dovolání obviněného Ing. J. Ch. může nejprve Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný ve svém podání v podstatě jen zopakoval výhrady, které již předtím uplatnil ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se s nimi v napadeném rozhodnutí dostatečným a naprosto přesvědčivým způsobem vypořádal. V takových případech Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod číslem T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). V obecně formulovaném úvodu dovolání obviněný v podrobnostech ohledně právních vad rozhodnutí obecných soudu odkázal na obsah svého řádného opravného prostředku. V souvislosti s tím však Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že takto formulované námitky nemůže zohlednit. Jak totiž vyplývá z jednoznačně stanovených zákonných požadavků na obsahové náležitosti dovolání (viz §265f odst. 1 tr. řádu) i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010), obsah dovolání nelze vymezit (a to ani částečně) odkazem na obsah odvolání či jiného opravného prostředku nebo na obsah dalších podání či vyjádření učiněných v dřívějších stadiích trestního řízení. Proto Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přihlížet k námitkám, které nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání, byť je předtím dovolatel neúspěšně uplatnil ve svém odvolání.
Výhrada obviněného Ing. J. Ch., že oba soudy nesprávně zhodnotily význam zápisu z jednání koncepční skupiny ze dne 8. 3. 2007, kdy poškozené hlavní město Praha bylo informováno o prodlení dodávky díla a mohlo tak smluvní pokutu vymáhat samo, je svým obsahem námitkou skutkové povahy. K výše uvedenému tvrzení obviněného se odvolací soud vyjádřil na straně 24 až 25 napadeného rozsudku v tom smyslu, že jednak z dohody o sjednaných pracovních podmínkách (zejména z popisu pracovní činnosti) a jednak z faktického přebírání díla (viz předávací protokoly a na ně navazující faktury na č. l. 2742 a násl. trestního spisu) vyplývá, že obviněný byl osobou odpovědnou mimo jiné za veřejnou zakázku Kartové aplikace parkování spadající pod projekt Univerzální karta Pražana, takže měl být tím, kdo osobně upozorní na prodlení s plněním smlouvy a vyvolá proces vymáhání smluvní pokuty. Proto je námitka, že poškozenému (tj. hlavnímu městu Praze) nic nebránilo v tom, aby činil příslušné právní i faktické kroky k uplatnění nároku na smluvní sankci, naprosto irelevantní. Tato argumentace je uplatnitelná i v souvislosti s další výhradou obviněného, ve které namítá, že není osobou odpovědnou za vymáhání smluvních pokut ze smlouvy o dílo, kdy navíc ani nemá povinnost znát obsah smlouvy o dílo ve vztahu k ujednání o nedodržení termínu dodávky díla. K tomu odvolací soud na straně 25 rozsudku doplnil, že obviněný, jako osoba odpovědná za uvedený projekt, byl povinen se seznámit se všemi souvisejícími dokumenty, a skutečnost, že tak neučinil, ho nemůže zbavit trestněprávní odpovědnosti. Nejvyšší soud rovněž souhlasí s názorem státního zástupce v jeho vyjádření, že pokud obviněný ohledně skutečnosti, že k předání předmětu plnění došlo až po smluvně stanovených termínech, zůstal nečinný, a tuto okolnost neuvedl ani v předávacích protokolech (případně došlo k jejich antedatování), pak musel být minimálně srozuměn s tím, že v důsledku takového jednání (v tomto případě spíše opomenutí) nebudou ze strany hlavního města Prahy uplatněny smluvní sankce za nedodržení časového harmonogramu odpovídající smluvnímu ujednání. Nutno připustit, že samotné vymáhání smluvní pokuty příslušelo jiným pracovníkům Magistrátu hlavního města Prahy, museli by však být obviněným o existenci prodlení informováni, nebo alespoň by muselo být možné zjistit porušení příslušné smlouvy z obsahu předávacích protokolů, což se nestalo. Za této situace je nutné posoudit zjištěné jednání obviněného Ing. J. Ch. jako zásadní z hlediska příčinné souvislosti ve vztahu ke způsobení škodlivého následku, resp. účinku představovaného výší nevymáhané smluvní pokuty.
Přestože podle názoru Nejvyššího soudu tento obviněný rozhodně nebyl osobou, která se v rámci projektů, jež jsou předmětem obžaloby v dané věci, podílela na poškození hlavního města Prahy nejvýznamnější měrou, je nutné akceptovat rozhodnutí o vině ve vztahu k jeho osobě tak, jak je vyjádřeno v odsuzujícím rozsudku Vrchního soudu v Praze pod bodem B). Z pohledu právního posouzení konkrétního skutku obviněného Ing. J. Ch., jak je popsán, je možné doplnit, že podle tzv. právní věty odvolací soud vycházel z porušení zákonné povinnosti obviněného, ačkoli mu současně povinnost spravovat cizí majetek řádně vyplývala i z jeho pracovního zařazení vedoucího oddělení realizace řešení odboru informatiky Magistrátu hlavního města Prahy. Uvedená skutečnost je zahrnuta již v úvodní části popisu skutkových okolností pod bodem B) výroku o vině napadeného rozsudku a je správně označena nejen jako povinnost vyplývající z ustanovení §249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (tedy zákonná), ale též povinnost, k níž se zavázal uzavřením Dohody o sjednaných pracovních podmínkách se svým zaměstnavatelem dne 11. 4. 2006. Přesto soud druhého stupně vyjádřil v tzv. právní větě znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spočívající v porušení zákonné povinnosti spravovat cizí majetek, nikoli též smluvní povinnosti (srov. přiměřeně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.). Nicméně se nejedná o vadu, která by vedla ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, navíc její napravení vylučuje princip zákazu reformationis in peius. Z výše uvedených důvodů posoudil Nejvyšší soud jako nedůvodnou námitku obviněného týkající se odpovědnosti jiných osob za nevymáhání smluvní sankce.
Obviněný Ing. J. Ch. se současně v dovolání ohradil proti tomu, že nevyplacená smluvní pokuta představuje podle odsuzujícího rozsudku škodu jako znak základní resp. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Jedná se o výhradu podřaditelnou uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nemá žádné opodstatnění. Názor vyslovený dovolatelem je totiž v rozporu s chápáním škody v trestním právu, jehož podkladem jsou principy uplatňující se v právu občanském. Nejvyšší soud připomíná ustálený výklad tohoto pojmu, podle něhož se škoda obecně chápe jako újma, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je (nedochází-li k naturální restituci, tj. uvedení v předešlý stav) napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 55/1971, s. 151 - 153, Sb. rozh. obč., a zhodnocení praxe soudů uveřejněné pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). V daném případě představuje nevymáhaná smluvní pokuta ušlý zisk, kterým je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat, kdyby nedošlo k poškozujícímu jednání, s ohledem na pravidelný běh věcí [viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184]. Škoda se i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákoník ani trestní řád nedefinují pojem „škoda“ pro své účely (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 34/2010 Sb. rozh. tr.). Také současná právní úprava problematiky náhrady škody v občanském právu navazuje na předcházející chápání pojmu „ušlý zisk“, který odpovídá situaci, kdy se nedostavilo rozmnožení majetku, které by bylo možno očekávat za obvyklého, pravidelného průběhu věcí [srov. §2592 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se hradí skutečná škoda, a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)]. Škodná událost tvoří překážku, která zabránila rozmnožení majetku, tedy zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku [viz Hulmák M., Bednář V., Bezouška P. a kol., Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 až 3014). 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1690]. Z uvedeného výkladu obsahu a chápání pojmu „škoda“ je tudíž zřejmé, že námitka obviněného Ing. J. Ch. nemohla obstát. Odvolací soud na straně 24 napadeného rozsudku dospěl ke zcela správnému závěru, že nevyplacená smluvní pokuta představuje škodlivý následek, k němuž došlo v důsledku jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku o vině pod bodem B) napadeného rozsudku. Pokud k jeho vzniku přispěly i další osoby, nemohou soudy o jejich případné trestní odpovědnosti rozhodovat, neboť jsou vázány zásadou obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. řádu.
V této souvislosti je možné poznamenat k poslední výhradě obviněného, podle níž soudy zcela ignorovaly případné spoluzavinění poškozeného, že odporuje skutkovým zjištěním, jak jsou zmíněny již shora. Obviněný totiž z titulu svého pracovního zařazení i konkrétních úkonů, které činil v rámci převzetí díla od obchodní společnosti Haguess, s. r. o., neučinil odpovídající kroky k tomu, aby bylo využito smluvní ujednání ohledně finanční sankce za včasné nedodání díla, důsledně neinformoval příslušné pracovníky poškozeného ohledně vzniku tohoto nároku a významně tak přispěl ke způsobení škody ve formě ušlého zisku. Nakonec je možné poukázat na to, že odvolací soud částečně vyhověl shodné námitce obviněného, mj. zkrátil období, po které byla obchodní společnost Haguess, s. r. o., v prodlení s předáním zakázek, a v návaznosti na to snížil i výši smluvní pokuty, kterou bylo možné po obchodní společnosti Haguess, s. r. o., vymáhat. Vzhledem ke zcela vyčerpávajícímu zdůvodnění uvedených změn ve skutkovém zjištění oproti závěrům soudu prvního stupně, Nejvyšší soud odkazuje v podrobnostech na příslušnou argumentaci obsaženou na straně 24 rozsudku soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud tak může závěrem shrnout, že obě podaná dovolání ve své argumentaci převážně neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a to zejména důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který odkázali oba dovolatelé. Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu v hmotněprávním posouzení zjištěných skutkových okolností, jak jsou u obviněných popsány v odsuzujícím výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze. Obviněný Ing. I. S. uplatnil i další důvody dovolání, k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil výše, přičemž neshledal jejich opodstatnění. Proto Nejvyšší soud rozhodl na podkladě obsahu trestního spisu o odmítnutí dovolání obviněných Ing. I. S. a Ing. J. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. I. S. současně ve svém dovolání navrhl odklad výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu může takový návrh učinit jen předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni. Bez takového návrhu tak Nejvyšší soud může učinit podle §265o odst. 1 tr. řádu, avšak vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného neshledal dovolací soud pro takový postup důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu