ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.692.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 692/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 4 To 352/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 7 T 70/2016, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle §270 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a sice ve výroku rozsudku uvedeného přenosného počítače (notebooku zn. Acer). Všichni poškození byli se svými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 14. 12. 2017 rozsudke m, sp. zn. 4 To 352/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného opět (za současného pozměnění skutkové věty) uznal vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §270 odst. 1 tr. zákoníku mu soud druhého stupně uložil shodně se soudem prvního stupně trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců, a podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku i shodný trest propadnutí věci. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu, příp. §229 odst. 3 tr. řádu, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil podle rozsudku soudu druhého stupně tím, že (zjednodušeně uvedeno) v období od 24. 12. 2013 do 29. 1. 2015 v T. n. V., v P., v místě svého bydliště či jinde, veden záměrem umožnit sledování televizního vysílání dalším jemu neznámým osobám bez úhrady televizních poplatků, opakovaně jako hlavní správce a administrátor provozoval prostřednictvím internetové sítě pět různých webových stránek, na nichž bez souhlasu oprávněných subjektů uveřejňoval program nejméně pěti televizních stanic, a to tak, že na své stránky umístil a ponechal odkazy umožňující přístup na jiné webové stránky s vysíláním těchto televizních stanic, v místě a čase podle vlastní volby počítačovou sítí internet, se srozuměním, že odkazované webové stránky obsahují nelegální vysílání sportovních pořadů, k nimž drží licenční práva jiné subjekty. Obviněný takto konal vědomě bez souhlasu vlastníka či držitele licence vysílacích práv, ke škodě společností, kterým vysílací práva náležela. Obviněný tak činil delší dobu, v rozporu s právem dílo užít, porušil tak §12 odst. 1, odst. 4 písm. f), §22 a §84 odst. 1, odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také „AZ“), když dílo neoprávněně veřejnosti sděloval přenosem televizního vysílání.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel byl přesvědčen, že svým jednáním nepoškodil ani neporušil cizí autorská práva. S televizními kanály nemanipuloval, neupravoval je, nijak je nekopíroval, pouze odkazoval na jednotlivé televizní linky prostřednictvím odkazů na svých webových stránkách. K zobrazování jednotlivých kanálů nedocházelo na serveru obviněného, ale v prohlížeči surfaře. Obviněný měl za to, že jeho jednání, kdy pouze odkazoval na internetové stránky televize, kde měla své vysílání, nemůže být považováno za trestné. Klikl-li uživatel na stránky televize s jejím vysíláním, vznikl tak právní vztah mezi ním (uživatelem) a televizí.
6. Na podporu svých tvrzení odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále také ve zkratce „Soudní dvůr EU“ nebo „SDEU“), která uvádí, že samotný odkaz na dílo (televizní kanál) nemůže být trestný, proto nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Autorská díla byla umístěna na jiných serverech a na stránkách obviněného byly umístěny pouze embeddované odkazy na díla zveřejněná a uložená na jiných internetových serverech. Shrnul, že podle judikatury Soudního dvora EU, která je pro Českou republiku po přistoupení do Evropské unie závazná, není pouhý odkaz (bez zisku odkazovatele) na jiné stránky s volně dostupným obsahem trestný, neboť se automaticky nepresumuje, že uživatel ví nebo může předpokládat, že dílo je na internetu bez svolení autora. Dovolatel upozornil na to, že webové stránky neprovozoval za účelem dosažení zisku.
7. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. S výhradami obviněného nesouhlasil a shledal je pouze skutkového rázu.
9. Státní zástupce považoval odkazy dovolatele na judikaturu Soudního dvora EU za přiléhavé, když správně dovodil, že „sdělováním veřejnosti“ se rozumí takové odkazy na dílo dostupné bez souhlasu nositele autorského práva na jiné stránce internetu, jestliže dotčená osoba takový odkaz na svou stránku umístila za účelem dosažení zisku, z čehož je presumována znalost protiprávnosti takového jednání, nebo dotčená osoba věděla, případně vědět měla, že takovým odkazem dílo zpřístupňuje protiprávně.
10. Pokud dovolatel tvrdil, že jeho jednání (umisťování odkazu na svých webových stránkách) není protiprávní, pak byl státní zástupce přesvědčen, že dovolatel vycházel z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěl odvolací soud. Porušení základních postulátů obviněný nenamítal. Státní zástupce upozornil, že soud druhého stupně dovodil, že obviněný o protiprávnosti svého jednání věděl, neboť je obecně známé, že příjem televizního vysílání je zpoplatněn, dále dovolatel se zpoplatněním měl osobní zkušenost jako bývalý zákazník jednoho z poškozených, a konečně za další ve svém jednání obviněný pokračoval i poté, co byl na nelegálnost svého jednání upozorněn. Tedy byl splněn i požadavek Soudního dvora EU o tom, že pachatel o protiprávnosti takového jednání „mohl vědět“. Právní posouzení skutku tak považoval státní zástupce za správné.
11. Podle státního zástupce tak námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, protože vycházely z jiné verze skutkového děje, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů. Z uvedeného důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Státní zástupce zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu.
15. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
16. Obviněný s vé dovolání opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a však značná část jím užité argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Dovolání obviněného totiž v této (z jeho pohledu podstatné) části napadá odsuzující rozsudek odvolacího soudu, jemuž vytýká vady skutkových zjištění a procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření skutkového děje. Vytýkal-li chybnou aplikaci hmotněprávních ustanovení, vázal je ve značné míře na posouzení jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, takže ve skutečnosti nešlo o výtky nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutku . To se týká především toho, že obviněný se jednání dopouštěl za účelem dosažení zisku a že o nelegálnosti svého počínání věděl.
17. Obviněný v dovolání v této části zopakoval svou obhajobu z dřívějších stadií trestního řízení. Polemizoval přitom se soudy nižších stupňů a zjevně upřednostňoval vlastní verzi obhajoby před verzí obžaloby podpořenou důkazy provedenými a řádně vyhodnocenými soudy nižších stupňů. Obviněný nenamítal, že by došlo k deformaci provedených důkazů, nenamítal porušení jeho základních práv jako obviněného. Šlo o ryzí zpochybnění soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Z povahy věci tak ve skutečnosti nejde o námitky chybné aplikace norem hmotného práva na skutkový stav, k němuž na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Jak bylo rozvedeno výše, těmito námitkami nemohl dovolatel úspěšně naplnit žádný z dovolacích důvodů. Nadto, jak bude zmíněno dále, jsou ve své podstatě námitky obviněného liché, neboť soudy nižších stupňů se skutkovým stavem řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu, důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, důkazní prostředky nijak nedeformovaly. Nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby prokazované jednou skupinou důkazů a odmítne přitom verzi obhajoby podpořenou jinou skupinou důkazů, není-li takové hodnocení zjevně nelogické.
18. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. Je též potřeba připomenout, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
20. Bez možnosti přezkumu v této části námitek na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soudy nižších stupňů zcela důvodně neuvěřily obhajobě obviněného. Obviněný si totiž byl dobře vědom, že umožňuje dalším subjektům sledovat jinak placené televizní vysílání, které je zpřístupněno jen oprávněným osobám, jež za něj zaplatily, neboť jednak jde o obecně známou skutečnost, jednak jde i o osobní zkušenost obviněného, který byl zákazníkem jednoho z poškozených, jednak obviněný ve svém jednání pokračoval i po upozornění na neoprávněnost svého počínání. Jednoznačně v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je i tvrzení obviněného, že tak nečinil za účelem dosažení zisku. Soudy nižších stupňů dospěly důvodně k závěru, že jednání obviněného mělo takřka charakter podnikání, obviněný jednal tzv. po živnostensku, nabízel své služby v podobě umožnění sledování televizního vysílání prostřednictvím svého facebookového profilu, kde uváděl výčet televizních kanálů, jež je možno sledovat na jím spravovaných stránkách, před osobami, jimž umožňoval sledování, vystupoval jako podnikatel mající vysílací práva, přiděloval jim registrace s tím, že přístup umožní po úhradě členského měsíčního poplatku 50 Kč na svůj bankovní účet, zároveň sám uváděl, že do budoucna plánoval své jednání legalizovat dohodami s poskytovateli televizního vysílání a stránky provozovat jako výdělečné podnikání, profitoval též z umístění reklam na internetových stránkách.
c) K námitkám obviněného odpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
21. Obviněný ve smyslu shora citovaného vymezení dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantně namítl, že se nedopustil přečinu porušení autorského práva podle §270 odst. 1 tr. zákoníku tím, že jednal v rozporu s ustanoveními §12 odst. 1, odst. 4 písm. f), §22 a §84 odst. 1, odst. 2 AZ. Dovolatel měl za to, že jeho jednání popsané ve skutkové větě rozsudku není trestné a ani protiprávní, a to s ohledem na judikaturu SDEU, nijak tímto jednáním neporušil autorská práva, ani do nich jinak nezasáhl.
22. Podstata jednání obviněného, za nějž byl shledán vinným, spočívala v tom, že jako administrátor, hlavní správce, internetových stránek citovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku umožnil sledování televizního vysílání dalším jemu neznámým osobám, které by jinak neměly k takovému vysílání přístup, a to tak, že na těchto internetových stránkách umístil odkazy umožňující přístup na jiné webové stránky, takže kdokoliv k nim měl přístup a mohl tak sledovat licencované televizní vysílání, především sportovní přenosy, přičemž obviněný k tomuto neměl souhlas držitele či vlastníka licence vysílacích práv a ani tuto licenci on sám nevlastnil.
23. Podle §270 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, ten kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že neoprávněně zasáhl nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k televiznímu vysílání, a sice konkrétně chráněných ustanovením §12 odst. 1, odst. 4 písm. f) AZ, §22 AZ a §84 odst. 1, 2 AZ.
24. Podle §12 odst. 1 AZ má autor právo své dílo užít v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě, samostatně nebo v souboru anebo ve spojení s jiným dílem či prvky a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. Podle §12 odst. 4 písm. f) AZ právem dílo užít je mimo jiné též právo na sdělování díla veřejnosti (podle §18 AZ), čímž se podle bodu třetího rozumí i právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla (§22 AZ). Podle §22 odst. 1 AZ se přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání díla rozumí zpřístupňování díla současným, úplným a nezměněným přenosem vysílání díla rozhlasem nebo televizí bezdrátově nebo po drátě, uskutečňuje-li je jiná osoba než vysílatel takového vysílání. Vysíláním se podle §83 odst. 1 AZ rozumí výsledek šíření zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření rozhlasem nebo televizí pro příjem veřejností. Vysílatelem je podle §83 odst. 2 AZ fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost uskutečňuje vysílání zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření rozhlasem nebo televizí, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba. Co je obsahem práva vysílatele stanoví §84 AZ, který v odst. 1 uvádí, že vysílatel má výlučné majetkové právo své vysílání užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiný může vysílání užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. Právem vysílání užít je podle §84 odst. 2 AZ právo na záznam vysílání, na rozmnožování zaznamenaného vysílání, na rozšiřování rozmnoženin zaznamenaného vysílání a též právo na sdělování vysílání veřejnosti.
25. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že za zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu se podle autorského zákona považuje také neoprávněné sdělování díla veřejnosti. Vysílateli náleží právo užít vysílání, toto právo může být prostřednictvím licenční smlouvy postoupeno, televizní vysílání (stejně tak i rozhlasové vysílání, o něž tu nešlo) může být i převedeno – zcizeno, neboť to jeho nehmotná povaha umožňuje, avšak to nebývá obvyklé, naopak běžné je užití vysílání na základě smlouvy licenční. Ochrana práv výrobců zvukových či zvukově-obrazových záznamů je v mnohém podobná jako ochrana práv vysílatelů, nicméně nalezneme i odlišnosti. Na rozdíl od výrobců autorských děl nemohou být vysílatelé ohledně svých práv zastoupeni kolektivním správcem, rozdíl je i v délce ochrany jejich práv, který trvá pouze 50 (a nikoli 70) let. Srov. k tomu více Srstka, J. a kol. Autorské právo a práva související. Praha: Leges, 2017, s. 273 a násl.
26. Z trestního spisu i z vyjádření obhajoby je zřejmé, že obviněný neměl právo k takovému užití předmětných vysílání, jak s ním nakládal, především neměl licenci k právu na sdělování vysílání veřejnosti, neboť neměl souhlas vysílatelů ani sám nebyl držitelem nebo vlastníkem vysílacích licencí. V trestním řízení nebylo pochyb ani o tom, že takový neoprávněný zásah do vysílacích práv ze strany obviněného nebyl nepatrný, což soudy nižších stupňů správně dovodily z doby převyšující jeden rok, po kterou obviněný pokračoval v nezákonném zasahování do autorských práv, z množství stránek, jejichž prostřednictvím vysílání veřejnosti sděloval, jakož i z toho, že tak činil za účelem (pozdějšího) dosažení zisku.
27. Jde-li o otázku zavinění obviněného ve vztahu k porušování autorských práv oprávněných subjektů, je možno i v tomto směru vycházet z rozsudků soudů nižších stupňů. Podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů si obviněný byl dobře vědom, že jeho jednání není legální, a zároveň s tím byl srozuměn, jak bylo konstatováno na str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 23., 25. a 26. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Soudy nižších stupňů vycházely při utváření těchto skutkových zjištění z toho, že obviněný jednak ze své vlastní zkušenosti věděl, že se jedná o placené televizní kanály, když v minulosti byl zákazníkem jedné z vysílacích stanic, jednak byl jednou ze společností upozorněn na nelegálnost svého vysílání, na základě čehož odkaz na tento vysílací program odstranil. Z důkazů provedených před soudy nižších stupňů lze také dovodit, že obviněný svou činnost plánoval zlegalizovat a provozovat jako výdělečné podnikání. Při komunikaci s uživateli svých webových stránek vystupoval v množném čísle jako subjekt poskytující legální televizní vysílání, slibující zkvalitnění a rozšíření služeb (viz bod 22. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Soudy nižších stupňů tak byly spíše benevolentní, pokud dospěly k závěru, že obviněný byl jen srozuměn s porušováním autorských práv oprávněných subjektů provozujících televizní vysílání, neboť z uvedených pasáží odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný si takového porušování a způsobování trestněprávně relevantního následku byl dobře vědom, věděl, že tak činit nesmí a obchází jimi stanovenou ochranu, zasahuje do jejich práv, pak není možno se bránit tím, že tak činit nechtěl, neboli v takovém případě přichází v zásadě v úvahu jen úmysl přímý. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze totiž uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52; shodně i Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221; srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, a to zejména bod 37. jeho odůvodnění ). Pokud tedy soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný jednal s úmyslem nepřímým, neboť věděl o možnosti (a nikoli nutnosti), že svým jednáním trestněprávně relevantní následek může způsobit, a pro ten případ s tím byl srozuměn, rozhodly ve prospěch obviněného, přičemž soud dovolací takový postup akceptuje, neboť v dovolacím řízení probíhajícím toliko z podnětu obviněného již nemůže dojít ke zhoršení jeho postavení (byť třeba jen tím, že by bylo uvažováno o zpřísnění formy zavinění), protože platí tzv. zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu).
28. Závěry o odpovědnosti obviněného jsou též v souladu s judikaturou SDEU (uvedenou dále), jakož i s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 578/15), k dané problematice.
29. Lze snad souhlasit s názorem obviněného, že recentní judikatura SDEU poněkud stírá rozdíly mezi odkazováním prostřednictvím hypertextových odkazů na jiné stránky, kde je chráněné dílo, a odkazováním formou tzv. embeddingu, tedy vloženého kódu, díky němuž je obsah zdrojové stránky včleněn do stránky s odkazem. To vyplývá především z rozsudku SDEU ze dne 13. 2. 2014, ve věci N. S. a další proti Retriever Sveringe AB, sp. zn. C-466/12 (dále jen „rozsudek SDEU ve věci S.“), který se týká hypertextových odkazů, embeddovanými odkazy se SDEU zabýval v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, ve věci BestWater International GmbH proti M. M., sp. zn. C-348/13 (dále jen „rozsudek SDEU ve věci BestWater International GmbH“). Na odkazy obou typů je v zásadě nahlíženo stejnou optikou rozvedenou dále.
30. Judikatura Soudního dvora EU týkající se problematiky sdílení odkazů v prostředí internetu vychází předně z řešení otázky, zda se jedná o sdílení odkazu na díla oprávněně zveřejněná na stránce, na niž je odkazováno (k tomu srov. oba uvedené rozsudky SDEU ve věci S. i ve věci BestWater International GmbH). Jsou-li v důsledku toho taková díla (oprávněně) přístupná široké veřejnosti a tedy jakémukoliv uživateli internetu, o zásah do chráněných práv se v takovém případě nejedná. Pokud se však takovým odkazem rozšiřuje okruh uživatelů o tzv. novou veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při prvotním sdělení veřejnosti, která byla nějak úzce vymezena (např. dílo bylo určeno jen pro úzký okruh předplatitelů), pak k zásahu do autorských práv došlo.
31. Pokud jde o odkaz na chráněná díla neoprávněně zveřejněná na tzv. odkazované stránce, lze připomenout především rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8. září 2016 ve věci GS Media BV proti Sanoma Media a další, sp. zn. C-160/15 (dále jen „rozsudek SDEU ve věci GS Media Bv“). V takovém případě má Soudní dvůr EU za to, že je potřeba odlišit, kdo takový odkaz umístil a zda to bylo za účelem dosažení zisku nebo nikoliv, rovněž se zkoumá vědomost osoby o protiprávnosti zveřejnění díla na internetu. Jestliže osoba umístila odkaz na dílo, které je volně dostupné na internetu a činí tak bez úmyslu dosažení zisku, pak se vychází z vyvratitelné domněnky, že taková osoba neví a ani rozumně nemůže předpokládat, že dílo volně na internetu přístupné bylo zveřejněno bez svolení nositele autorského práva (viz bod 47. rozsudku SDEU ve věci GS Media Bv). To však neplatí, pokud osoba zveřejňující odkaz na jeho nelegálnost byla upozorněna nositeli autorského práva, příp. jestliže odkaz umožňuje obejít omezující opatření a tím rozšiřuje okruh veřejnosti, se kterou nositel autorského práva objektivně nemohl počítat. Stejně tak neplatí tato domněnka v případě, kdy odkaz na stránky s dílem neoprávněně zveřejněným je uskutečněn za účelem dosažení zisku, pak naopak lze od původce takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a případné absence souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu (bod 51. rozsudku SDEU ve věci GS Media Bv).
32. Jak plyne z rozsudku SDEU ve věci S. v bodě 31., v případě, že hypertextový odkaz umožňuje uživatelům stránky, na které se tento odkaz nachází, obejít omezující opatření, která byla na stránce, na níž se nachází chráněné dílo, přijata za účelem omezení přístupu veřejnosti k tomuto dílu pouze na předplatitele této stránky, a představuje tak zásah, bez kterého by uvedení uživatelé nemohli mít šířená díla k dispozici, je třeba všechny tyto uživatele považovat za novou veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení, takže svolení nositelů autorských práv je k takovému sdělování veřejnosti nutné. Stejně tak v rozsudku SDEU ve věci GS Media Bv v bodě 50. se uvádí, že odkaz, který umožňuje uživatelům internetové stránky, na níž se nachází, obejít omezující opatření užitá na stránce s chráněným dílem a přijatá za účelem omezení přístupu veřejnosti k tomuto dílu pouze na předplatitele této stránky, představuje vědomý zásah, bez něhož by uvedení uživatelé nemohli mít šířená díla k dispozici (obdobně rozsudek SDEU ve věci S. v bodech 27. a 31.).
33. V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný na svých webových stránkách zprostředkoval odkazy na vysílání televizních programů, které však nebyly určeny pro každého uživatele internetu, ale jen pro omezený okruh oprávněných uživatelů. Z výše uvedených rozsudků Soudního dvora EU lze dovodit, že na jednání obviněného je nutno nahlížet jako na sdělování díla tzv. nové veřejnosti, které vyžaduje souhlas nositele autorských práv k televiznímu vysílání. Pokud souhlas obviněný neměl, došlo k zásahu do zákonem chráněných práv k televiznímu vysílání. Z téže judikatury vyplývá, že již takové zpřístupnění umožňující obejít omezující opatření zabezpečující sledování televizního vysílání jen oprávněným omezeným okruhem osob je vědomým protiprávním zásahem do autorských práv. To platí zvláště v případě, pokud do budoucna uvažoval o tom, že by vysílání zpoplatnil a zlegalizoval, navíc za tzv. prokliky měl i tak příjem z reklam, jinými slovy tak obviněný činil za účelem dosažení zisku ve smyslu shora rozvedené judikatury SDEU. Kromě toho byl též jedním z držitelů vysílacích práv na protiprávnost svého jednání upozorněn (dne 3. 2. 2014 A. G. prostřednictvím zprávy – viz č. l. 454). Lze tak uzavřít, že nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obviněný jednal nelegálně, neoprávněně zasahoval do zákonem chráněných práv k televiznímu vysílání. Z uvedeného je též patrné, že o protiprávnosti svého jednání dobře věděl, věděl, že porušuje cizí práva k televiznímu vysílání, neustal v takovém porušování ani po upozornění, jednoznačně tak porušovat tato práva i chtěl. Pokud však dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že s takovým porušováním zákonem chráněných práv k televiznímu vysílání byl srozuměn, jde o pochybení učiněné ve prospěch obviněného, které dovolací soud z podnětu dovolání obviněného nemůže nijak napravit, takové pochybení se však nijak neprojevilo v jinak správné právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
34. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného, které lze jen s určitou mírou benevolence označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové, neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu