ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.801.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 801/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 42 To 43/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 111/2011, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozhodl dne 21. 11. 2011 usnesením sp. zn. 13 T 111/2011 podle §223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného P. H., pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že v J. zejména v místě svého trvalého bydliště
a) v blíže nezjištěné době od počátku června 2009 do poloviny prosince 2009 opakovaně nejméně ve třiceti případech prodal vždy v igelitových sáčcích tzv. „dealerácích“ či tzv. „dvojkovce“ pervitin, pokaždé v množství od 0,5 do 1,5 g, kdy dohodnutá cena za 1 g činila 1.000,- Kč, nebo jej poskytl za různé protislužby E. K., která jej užívala nitrožilně, a to celkem nejméně 20 g,
b) v blíže nezjištěné době od poloviny roku 2009 do konce roku 2009 opakovaně nejméně ve třiceti případech prodal pervitin vždy stlačený ve stříkačce či v „dealeráku“, pokaždé v množství nejméně 0,3 g vždy po 500,- Kč, celkem nejméně 9 g, M. Š., která mu v některých případech místo finanční hotovosti dávala své osobní věci, drogerii či oblečení.
V tomto skutku spatřovala obžaloba přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě podala proti uvedenému usnesení stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 42 To 43/2012 tak, že ji zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Odkázal v něm na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. l alinea druhá tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř. /v dovolání nesprávně označeno písm. a) §265a odst. 1 tr. ř./, přestože byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tj. bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s právním posouzením otázky pokračování v trestném činu, jak ji vyhodnotily soudy obou stupňů v projednávané trestní věci. Důvodem pro zastavení trestního stíhání obviněného se totiž stala překážka věci rozsouzené upravená v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Rozhodnutím, které vyvolalo vznik této překážky, byl trestní příkaz Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 10 T 13/2011, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2011. Obviněný P. H. jím byl uznán vinným přečinem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil ve stručnosti tím, že v době nejméně od září 2009 do 2. září 2010 v bytě v J., T. ul. č. …, v rodinném domě v K. č. … a na blíže nezjištěných místech v lesích v okolí J. za použití laboratorních předmětů a chemikálií vyráběl asi jedenkrát za 14 dní pervitin z volně prodávaného léku Modafen a Nurofen stop grip, vždy v množství nejméně 2 g, další obviněný P. K. mu nejméně v době od března do září 2010 pro tuto činnost opakovaně poskytl prostory domu v K., za odměnu spočívající v nezjištěném množství pervitinu. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení věci odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, v němž konstatoval, že pokud pachatel trestného činu podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) jednak vyrábí drogu, jednak ji poskytuje v blíže neurčeném časovém období na blíže nezjištěných místech dalším osobám, nepáchá jednotlivými akty dílčí útoky pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. (nyní §116 tr. zákoníku) a §12 odst. 2 tr. ř., ale jedná se o akty, které jsou součástí jediného jednání. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně s tím, že pokud obviněný v období cca jednoho roku vyráběl pervitin nejen pro vlastní potřebu, ale také za účelem distribuce, kterou ve stejném období prováděl, pak kontinuálně naplňoval skutkovou podstatu přečinu podle §283 tr. zákoníku (dříve §187 tr. zák.) v různých formách a jednání nelze dělit na samostatné útoky. Trestní příkaz, jímž byl obviněný uznán vinným za výrobu a distribuci pervitinu, zahrnoval období, které zčásti následovalo a zčásti splynulo s obdobím, za které byla na něho v dané věci podána obžaloba. Překážka věci rozsouzené proto bránila jeho odsouzení a trestní stíhání bylo soudem prvního stupně správně zastaveno.
Nejvyšší státní zástupce zastává opačný názor. Podle něho v případě, kdy pachatel opakovaně v dlouhém časovém úseku na více místech a ve vztahu k více osobám vyráběl, prodával či jinak opatřoval omamnou nebo psychotropní látku, dopouští se dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Takovému právnímu posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku nebrání ani skutečnost, že se nepodaří přesně stanovit dobu spáchání jednotlivých dílčích útoků a je možné dobu spáchání skutku určit delším časovým obdobím. Přesné vymezení by ani v praxi nebylo pro orgány činné v trestním řízení reálné objasnit. Přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 225/2011, v trestní věci, která je věcně srovnatelná s věcí obviněného P. H., neboť pachateli bylo kladeno za vinu, že v období let 2006 až 2007 na různých místech šesti osobám distribuoval pervitin, který také v místě bydliště vyráběl. Nejvyšší soud konstatoval, že každé takové jednání je dílčím útokem pokračujícího trestného činu se všemi procesními důsledky vyplývajícími z §11 odst. 12 a §12 odst. 2 tr. ř. S tímto výkladem se ztotožnil nejvyšší státní zástupce, doplnil je o argument, že v případech, kdy pachatel vyrábí a distribuuje psychotropní látku v dlouhém časovém úseku na více místech, nelze použít právní názory vyjádřené v již citovaném rozhodnutí senátu 11 Tdo, stejně jako v rozhodnutí č. 6/2008 Sb. rozh. tr., která jsou podle nejvyššího státního zástupce skutkově odlišná.
Z těchto důvodů nebylo podle dovolatele možné zastavit trestní stíhání obviněného P. H. v projednávané trestní věci pro skutky uvedené ve výroku usnesení soudu prvního stupně, neboť pravomocný trestní příkaz téhož soudu nevytvořil překážku věci rozsouzené ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Odvolací soud potom pochybil, jestliže nenapravil uvedenou vadu, proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 42 To 43/2012, aby zrušil též usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 13 T 111/2011 včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Přitom však nejvyšší státní zástupce navrhl, aby dovolací soud přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně – pobočka v Jihlavě, zřejmě měl na mysli Okresní soud v Jihlavě.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný P. H., který označil rozhodnutí odvolacího soudu za správné, žalované jednání nemá povahu pokračujícího trestného činu ve vztahu k již pravomocnému odsouzení, a navrhl proto zamítnout dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podané oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě u příslušného soudu podle §265e odst. 1 tr. ř.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř. je Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodné.
Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z právního názoru vysloveného v již citovaném usnesení senátu 11 Tdo Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009. Jednalo se rovněž o dovolací řízení z podnětu nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch dvou obviněných, jejichž trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. bylo zastaveno z důvodu překážky věci rozsouzené odvolacím soudem. Soud prvního stupně totiž oba obviněné zprostil obžaloby pro část jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., resp. §187 odst. 1 tr. zák., a částí je uznal vinnými a uložil jim trest. Proti zprošťujícímu výroku nepodal příslušný státní zástupce odvolání, nabyl tudíž právní moci, a odsuzující výrok napadli odvoláním oba obvinění. Odvolací soud vyhodnotil jednání spočívající ve výrobě a distribuci psychotropní látky jako jediný skutek, o němž již soud prvního stupně pravomocně rozhodl tak, že obviněné zprostil obžaloby, čímž vytvořil překážku věci rozsouzené i pro tu část jednání, ohledně níž byli uznáni vinnými. Odvolacímu soudu proto nezbylo než zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. S názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání považoval za správné a v souladu s pojetím pokračování v té době upraveným v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., nyní v podstatě shodně vymezeném v §116 tr. zákoníku. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve věci 11 Tdo 1440/2008 tedy zamítl podle §265j tr. ř.
Úvahy, na nichž senát 11 Tdo Nejvyššího soudu založil výklad otázky pokračování v trestném činu podle §187 tr. zák., nyní §283 tr. zákoníku, vychází ze skutkového zjištění, podle něhož obvinění v určitém časovém úseku průběžně jednak vyráběli drogu pro vlastní potřebu ale i za účelem její distribuce, a skutečně ji prodávali nebo darovali třetím osobám. V podstatě se jedná o stejné skutkové okolnosti, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného P. H., který rovněž vyráběl drogu jednak za účelem vlastní konzumace, jednak její část poskytl jinému za úplatu, resp. protihodnotu.
Při takovém skutkovém zjištění nelze dělit jednání obviněného na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř., neboť nelze přesně vymezit čas ani způsob provedení trestného činu, v podstatě v průběhu výroby neměli obvinění konkrétní představu o tom, jaké množství drogy si ponechají, jaké budou distribuovat, kdy a komu. Samozřejmě z hlediska doby spáchání činu je nutné objasnit časový úsek, po který pachatel výroby a distribuce (slovy zákona „nabídne, prodá nebo jinak opatří pro jiného“) naplňoval tyto alternativní znaky trestného činu podle §283 tr. zákoníku, ale je v podstatě vyloučené oddělit nejen časem ale i např. způsobem provedení konkrétní jednání naplňující tyto alternativy tak, aby je bylo možné považovat za dílčí útok pokračujícího trestného činu. Přestože každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu i v různých alternativách, není zároveň třeba, aby každý dílčí útok vedený stejným záměrem naplnil skutkovou podstatu ve všech jejích znacích. Při splnění dalších podmínek pokračování, jak jsou stanoveny v §116 tr. zákoníku, postačí, pokud je naplní až souhrn těchto dílčích útoků. Svou povahou nese předmětné jednání prvky hromadného trestného činu, jež se obecně v některých směrech podobá pokračování v trestném činu, neboť musí rovněž záležet ve více dílčích útocích. U hromadného trestného činu je znakem skutkové podstaty mnohost útoků, neboť na rozdíl od pokračování nestačí k jeho naplnění spáchání jednotlivého útoku. Podobnou situaci řešil Nejvyšší soud již v rámci posuzování otázky možnosti pokračování v trestném činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, resp. ještě za dříve platné právní úpravy se jednalo o trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. V rozhodnutí publikovaném pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud je trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku páchán po delší dobu a ve vztahu k většímu počtu poškozených a zvýhodněných věřitelů za stavu, kdy byl dlužník v úpadku, a to souvislým jednáním, které nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, byť vykazuje některé jiné znaky pokračování a případně i prvky trestného činu hromadného.
V posuzované trestní věci bylo zastaveno trestní stíhání obviněného P. H. pro jednání spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době od počátku června 2009 do poloviny prosince 2009 opakovaně nejméně ve třiceti případech prodal či za různé protislužby poskytl pervitin E. K. a prakticky ve stejném období a ve stejném počtu případů předal pervitin M. Š.. Předmětem této části obžaloby tak není jednání spočívající ve výrobě uvedené psychotropní látky. Naproti tomu v již citovaném trestním příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 10 T 13/2011, byl obviněný odsouzen za to, že v období nejméně od září 2009 do 2. září 2010 vyráběl pervitin jednak pro vlastní potřebu, jednak jej poskytoval jako odměnu spoluobviněnému P. K., jenž mu za účelem výroby přenechal prostory svého domu. Uvedená skutková zjištění svědčí o tom, že období, v němž měl obviněný nakládat s drogou v obou těchto trestních věcech se časově překrývají, přičemž obviněný v předmětné době jednak vyráběl pervitin, jednak jej poskytoval jiným osobám. Pravomocně odsouzen byl za výrobu a předávání pervitinu P. K., přičemž následně byl obžalován za distribuci stejné drogy dalším dvěma osobám v období, které zčásti předcházelo a dále navazovalo a překrývalo se s obdobím páchání skutku, za nějž byl odsouzen trestním příkazem. Stejně jako v případech, které Nejvyšší soud posuzoval v trestních věcech sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 a 11 Tdo 1440/2008, nelze jednání, jehož se měl obviněný P. H. dopouštět v době od června, resp. od září roku 2009 do konce roku 2009, resp. až do září 2010, kdy jednak vyráběl pervitin, jednak jej poskytoval dalším osobám, rozdělit na jednotlivé útoky, jak předpokládá ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. Způsob provedení tohoto činu neodpovídá charakteru pokračujícího jednání a to nikoli díky délce období, po které měl být páchán. Nelze v tomto směru souhlasit s dovoláním, z něhož je patrné, že určitým mezníkem pro právní posouzení skutku jako pokračujícího deliktu je právě doba, po níž měl pachatel protiprávně jednat. Není sice vyloučeno, aby za určitých podmínek bylo možné kvalifikovat jednání spočívající např. výlučně v distribuci psychotropní látky v určitém období jako pokračující trestný čin, kdy jednotlivé opakující se poskytování drogy může být oddělitelné a bude představovat dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. O takový případ se však ve věci obviněného P. H. nejedná.
Stejně jako v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publikované pod č. 6/2006 Sb. rozh. tr., jde o případ, kdy obviněný spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku jediným jednáním, jímž v určité době jednak vyráběl pro vlastní potřebu a jednak prodával, či jinak poskytoval pervitin více osobám. V citovaném judikátu Nejvyšší soud v podstatě vyložil situaci odpovídající té, která má být přezkoumána v dovolacím řízení, přičemž není důvodu se odchylovat od již přijatého právního názoru v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jestliže není nutné zahájení trestního stíhání pro další skutek, když dojde ke změně popisu skutku v části týkající se osob, jimž měl pachatel prodávat omamné nebo psychotropní látky, je tomu tak proto, že se jedná o jediný skutek, pro který je stíhán a změna v počtu či označení osob, jimž byla droga distribuována, proto nevyžaduje zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 5 tr. ř. Dalším procesním důsledkem uvedeného výkladu je právě situace, k níž došlo v posuzované trestní věci, kdy trestním příkazem ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 13/2001 bylo pravomocně rozhodnuto o stejném skutku, pro který byla následně podána obžaloba ve věci téhož soudu sp. zn. 13 T 111/2011. V takovém případě tedy soud prvního stupně postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, neboť jeho pokračování bránila překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a správně zamítl řádný opravný prostředek podaný státním zástupcem proti usnesení o zastavení trestního stíhání. Pokud jde o trestní věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 225/2011, podle vyhodnocení skutkových okolností tímto senátem se jednalo o jinou situaci, než která byla řešena ve věcech 11 Tdo 1440/2008 a 7 Tdo 1480/2006, proto se bylo možné odchýlit od již vyslovených závěrů. Vzhledem k již vyjádřeným skutkovým okolnostem ve věci obviněného P. H., které jsou naprosto srovnatelné s věcmi projednávanými senáty 11 Tdo a 7 Tdo, nebyl žádný důvod odchýlit se od judikovaného názoru ve shodné právní otázce a v dané věci proto nebylo možné vyhovět podanému dovolání.
Soudy obou stupňů správně vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě tudíž bylo vydáno v souladu se zákonem. Nemohl tak být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) v jeho druhé alternativě, a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo neshledal Nejvyšší soud vady odpovídající dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. H. zamítl podle §265j tr. ř. jako nedůvodné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. se souhlasem nejvyššího státního zástupce i obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová