ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.857.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 857/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2012 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 7 To 13/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 67/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 90 T 67/2011, uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozhodnutí.
Za uvedený přečin byl obviněnému uložen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1000,- Kč, tedy celkem ve výměře 50 000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanové lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 7 To 13/2012, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Dne 15. 5. 2012 podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud neprovedl některé jím navržené důkazy a v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě nevyložil, proč tak učinil. Obviněný proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, přičemž v něm shledává případ tzv. opomenutých důkazů. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů nižších stupňů, pokud ho označily za osobu odpovědnou za provádění konkrétních odvodů povinných plateb, protože z generální plné moci podle jeho názoru nevyplývá takový závěr. Obviněný popírá i svůj úmysl nesplnit ve větším rozsahu povinnost odvést za zaměstnance příslušné platby a v této souvislosti odkazuje též na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 7 To 13/2012, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 90 T 67/2011, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. M. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že obviněný byl podle §31 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zplnomocněn k plnění povinností plátce daně a dalších plateb. Přitom obchodní společnost AZ Fracht, s. r. o., jejímž jménem jednal, měla dostatek finančních prostředků k zaplacení povinných plateb, neboť tyto prostředky byly sraženy z mezd zaměstnanců. Jak také uvádí státní zástupkyně, jednání obviněného naplňuje i subjektivní stránku přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. M. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že jeho existenci lze dovodit zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Závěr o nesprávném právním posouzení skutku přichází v úvahu rovněž v případě, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k rozhodnutí o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které je možno dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. M. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, nebo namítá jiné procesní vady, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku, zpochybňuje způsob provádění důkazů a vytýká nesprávný procesní postup soudů obou stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z údajných procesních vad a z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné (resp. odlišné či neúplné) skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Nejvyšší soud jako dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. M., navíc znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, pro který byl stíhán a odsouzen, ale tento svůj názor částečně dovozoval z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke skutkovým zjištěním, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný J. M. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Totéž platí o námitce obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytkl neakceptování některých jeho důkazních návrhů, přičemž Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. V trestním řízení – stejně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat každý důkazní návrh některé ze stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného J. M. přitom soud prvního stupně (viz č. l. 301 trestního spisu) vyhověl důkaznímu návrhu obviněného spočívajícímu v předložení spisu Krajského soudu v Brně ve věci vedené v insolvenčním řízení pod sp. zn. 40 INS 6066/2010. Jiné důkazní návrhy obviněný nevznesl. Pokud jde o řízení před odvolacím soudem, obviněný odkázal na důkazní návrhy uvedené ve svém odvolání. Odvolací soud tyto návrhy neakceptoval, neboť rozsah dokazování považoval za dostatečný (viz s. 3 jeho usnesení).
V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného J. M., jimiž zpochybnil především naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Takové námitky obviněného sice do jisté míry odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné.
K subjektivní stránce přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud obecně připomíná, že k jeho spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), které musí vyplývat i ze skutkových okolností obsažených v popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění.
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil u přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku ve výroku o vině, svědčí o úmyslném zavinění obviněného J. M. ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz s. 6 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v označené skutkové větě ve výroku o vině a vyjádřeného zejména formulací, podle které obviněný „… neplnil zákonnou povinnost vyplývající z jeho postavení a za zaměstnance neodvedl pojistné na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení ..., které zaměstnancům srazil ze mzdy, kterou jim vyplatil ...“. Jak je totiž patrné z uvedeného popisu a z odůvodnění na něj navazujícího, nejde jen o nějaké nedbalé jednání obviněného, protože věděl o neplnění příslušných zákonných povinností spočívajících v odvádění povinných plateb za zaměstnance obchodní společnosti AZ Fracht, s. r. o., v níž nejméně v inkriminovaném období od 1. 2. 2009 do 30. 11. 2010 působil jako vedoucí zaměstnanec a osoba, která fakticky řídila tuto obchodní společnost a byla odpovědná za platby pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, přičemž zcela záměrně neodváděl částky sražené z mezd zaměstnanců oprávněným příjemcům [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Ostatně obviněný J. M. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu spáchaného skutkem popsaným výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného J. M. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na řádném odvádění povinných plateb, k němuž došlo právě jednáním obviněného.
Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož z generální plné moci nevyplývala jeho povinnost jednat za obchodní společnost AZ Fracht, s. r. o., či zajišťovat a provádět za její zaměstnance odvody příslušných povinných plateb. Jak je totiž zřejmé z generální plné moci zařazené na č. l. 167 trestního spisu, obviněný byl zmocněn ke všem právním úkonům, které souvisejí s jednáním za zmíněnou obchodní společnost. V obecné rovině sice platí závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 48/2005 Sb. rozh. tr., na které odkázal obviněný ve svém dovolání a podle nichž ze samotného zákonného postavení prokuristy obchodní společnosti (§14 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) ještě nevyplývá jeho zákonná povinnost, aby za podnikatele zajistil řádné odvedení pojistného a jiných zákonem stanovených plateb jejich příjemcům. Tato povinnost však může vyplývat z jiného jeho postavení v obchodní společnosti. Takovým postavením může být i výkon funkce vedoucího zaměstnance odpovědného za odvádění příslušných plateb. Zde se totiž uplatní závěry dalšího z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr., z něhož je mimo jiné patrné, že pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (který byl platný do 31. 12. 2009), je plátce daně, pojistného na zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části, za jiného. Je jím výlučně zaměstnavatel nebo jeho statutární orgán či odpovědný zaměstnanec, který má provést platby, a to jako plátce té části daně, zmíněného pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi, tj. zaměstnanci.
Jak přitom v nyní posuzované věci jednoznačně vyplývá ze svědeckých výpovědí L. L., J. N., K. T. a L. B., obviněný J. M. fakticky řídil obchodní společnost AZ Fracht, s. r. o., a jednatel této společnosti O. L. byl toliko formálně dosazenou osobou, která neměla žádné předpoklady k jednání jejím jménem. Z těchto skutkových okolností tedy lze dovodit, že obviněný se snaží zbavit své trestní odpovědnosti jen s poukazem na své tehdejší postavení v rámci jmenované obchodní společnosti, v níž sice nebyl jejím statutárním orgánem, ale přesto musel plnit zákonné povinnosti zaměstnavatele, jak je předpokládá skutková podstata podle §241 tr. zákoníku. Výhrady obviněného v tomto směru však nelze akceptovat, protože citované ustanovení nevyžaduje ke spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby žádné zvláštní postavení či funkci pachatele, ale postačí, jestliže formálně i fakticky plní roli zaměstnavatele nebo jiného plátce zejména tím, že jedná jeho jménem nebo v zastoupení anebo činí za něj příslušné právní úkony. Právě takovou pozici zastával i obviněný v rámci obchodní společnosti AZ Fracht, s. r. o. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 972/2003, uveřejněné pod č. 48/2005 Sb. rozh. tr., tudíž není přiléhavý.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného J. M., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitku, v níž obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda obchodní společnost AZ Fracht, s. r. o., měla dostatek finančních prostředků k odvedení zákonem stanovených povinných plateb za její zaměstnance.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu jen za situace, když pachatel skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně z platů) zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., které je použitelné i za účinnosti nového trestního zákoníku). Nejde o uvedený trestný čin, jestliže plátce daně nebo pojistného v určitém období skutečně srazil poplatníkovi daň nebo pojistné a v tomto období také odvedl uvedené platby příslušnému příjemci (správci daně, správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně).
Jak vyplývá v nyní posuzované věci ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný J. M. jako vedoucí zaměstnanec obchodní společnosti AZ Fracht, s. r. o., a osoba, která fakticky řídila tuto obchodní společnost a byla odpovědná za odvádění pojistného na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, nesplnil svou zákonnou povinnost odvést příslušné platby sražené z mezd jejích zaměstnanců, a to v celkové výši 382 022,- Kč. Z podkladů zařazených na č. l. 50 až 62 trestního spisu je přitom zřejmé, že v období let 2009 až 2010 skutečně došlo ke sražení pojistného na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení u zaměstnanců jmenované obchodní společnosti a příslušní oprávnění příjemci těchto plateb i vyčíslili (viz č. l. 26 až 44 trestního spisu), v jaké výši nebylo pojistné odvedeno (zaplaceno). Soud prvního stupně přečetl zmíněné listinné důkazy postupem podle §213 odst. 1 tr. řádu a obviněný měl možnost se k nim vyjádřit (viz č. l. 284 a 285 trestního spisu). Takový postup soudu prvního stupně v otázce zjištění výše sraženého a neodvedeného pojistného na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení za roky 2009 a 2010, s nímž se v tomto směru ztotožnil i odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za dostatečný, přičemž je v souladu i se shora citovanou judikaturou.
Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti v otázce možností a schopností obchodní společnosti AZ Fracht, s. r. o., za kterou v době spáchání posuzovaného přečinu jednal obviněný J. M., odvádět za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. Jak již bylo výše uvedeno, v tomto směru soud prvního stupně s odkazem na zprávy oprávněných subjektů (příjemců příslušných povinných plateb) jednoznačně uzavřel, že příslušné částky odpovídající zmíněným povinným platbám byly sráženy z mezd zaměstnanců jmenované obchodní společnosti. Přitom soud vycházel především z výpovědí obviněného i výše uvedených svědků učiněných při výslechu v hlavním líčení, v němž se mimo jiné potvrdilo, že docházelo k výplatám mezd zaměstnanců, byť od roku 2009 s určitými obtížemi. Soud prvního stupně i odvolací soud si k vyřešení této otázky opatřily také vyjádření Městské správy sociálního zabezpečení v Brně a dotčené zdravotní pojišťovny, z nichž je zřejmá výše dlužného pojistného za zaměstnance obchodní společnosti AZ Fracht, s. r. o. Proto podle názoru Nejvyššího soudu zde nevznikají pochybnosti o tom, zda v inkriminovaném období (tj. v průběhu let 2009 a 2010) mohla tato obchodní společnost odvádět i platby pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění za její zaměstnance. Pro úplnost lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný pod č. T 297. ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, v kterém byl zaujat právní názor, podle něhož není vyloučena trestní odpovědnost pachatele, který neodvedl příslušné platby sražené z mezd (platů) zaměstnanců, i když tak učinil s poukazem na špatnou hospodářskou situaci či na tzv. druhotnou platební neschopnost zaměstnavatele. Úmysl pachatele lze v takovém případě dovozovat též z doby, po kterou neplnil svou zákonnou povinnost k odvádění příslušných plateb, a z jeho případných dalších aktivit a z nich vyplývajících zákonných povinností. V každém případě je však zaměstnavatel, který má nějaké ekonomické či platební potíže, povinen přizpůsobit své hospodaření též tomu, aby mohl dostát povinnosti odvádět za zaměstnance platby daní a pojistného, popřípadě musí včas ukončit ztrátové podnikání. V nyní posuzované trestní věci obviněného je přitom zřejmé, že od roku 2009, kdy obchodní společnost AZ Fracht, s. r. o., prokazatelně přestala plnit své zákonné povinnosti ve vztahu k platbám pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění za své zaměstnance, obviněný upřednostňoval zájmy podnikání jmenované obchodní společnosti před zájmem státu a dalších oprávněných subjektů na řádném odvádění povinných plateb a v tomto jednání pokračoval až do roku 2010. Obviněný tedy prokazatelně a fakticky srazil zaměstnancům jmenované obchodní společnosti z jejich mezd platby pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění za uvedená období, avšak použil tyto platby k dalšímu jejímu podnikání, ačkoli je měl ve skutečnosti odvést oprávněným příjemcům.
Trestní odpovědnost obviněného J. M. za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku pak není vyloučena ani závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 68/2003, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 4 Tz 57/2003, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008, což jsou rozhodnutí, jimiž obviněný argumentuje ve svém dovolání. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 4 Tz 57/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 68/2003, v nich se řešila především otázka subjektivní stránky trestného činu spočívajícího v neodvádění příslušných plateb. Podle závěrů vyslovených v citovaných rozhodnutích musí zavinění vyplývat z řádného dokazování zaměřeného především na stav hospodaření plátce daně a podobných povinných plateb. Jak ovšem vyplývá ze shora uvedeného, v nyní posuzované trestní věci si soudy nižších stupňů opatřily k řešení těchto otázek všechny potřebné skutkové podklady, a proto zde nebyly žádné pochybnosti o tom, které platby nebyly odvedeny, v jakém rozsahu a za jaké období se tak stalo, kdo a proč rozhodl o neodvedení těchto plateb. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008, zabývalo se zejména otázkou trestní odpovědnosti pachatele, který vystupoval jako člen představenstva obchodní společnosti, jež byla plátcem daně, a která proto byla povinna odvést za zaměstnance jako poplatníky zálohy na daň z jejich příjmů. V tomto usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, podle něhož „… není dostatečným podkladem výroku o vině, pokud nebylo zároveň zjištěno, že obviněný nějakým konkrétním projevem své vůle (např. příkazem nebo i jinak) naplnil znaky jednání, které vedlo k tomu, že obchodní společnost neodvedla zálohy na daň z příjmů.“ U obviněného J. M. ovšem soudy nižších stupňů učinily spolehlivý závěr o tom, že právě on byl jedinou osobou oprávněnou jednat za obchodní společnost AZ Fracht, s. r. o., jako plátce neodvedených plateb. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na úvahy, které k uvedené otázce vyslovil na jiném místě tohoto usnesení (viz shora).
Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného J. M. za nedůvodné. Z příslušných skutkových zjištění formulovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v jeho odůvodnění lze totiž učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním ho uznaly vinným soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl ke zjištění, že obviněný J. M. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 9. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y