ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.897.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 897/2014-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, ve výroku, jímž byla obviněnému Ing. J. L. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti RC – THERM s. r. o., se sídlem Roudnice nad Labem, Budovatelů 1600, na náhradě škody částku ve výši 1.471.367,- Kč, a ve výroku jímž byla tato společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. se poškozená společnost RC – THERM s. r. o. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 2 T 3/2013, byl obviněný Ing. J. L. uznán vinným trestným činem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §255 odst. 3, §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.500,- Kč, tj. 300.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti RC – THERM s. r. o., se sídlem Budovatelů 1600, Roudnice nad Labem škodu ve výši 1.676.887,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným trestným činem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Obviněnému byl opět uložen peněžitý trest podle §255 odst. 3, §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.500,- Kč, tj. 300.000,- Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti RC – THERM s. r. o., škodu ve výši 1.471.367,- Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. L. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný výhrady jak proti výroku o vině, tak proti výroku o náhradě škody. Jeho stěžejní námitka spočívá v tom, že na uvedené obchodní transakce bylo soudy aplikováno trestní právo, ačkoli jednání, za něž byl odsouzen, vykazuje znaky nanejvýše porušení soukromoprávní povinnosti a nelze je považovat za společensky škodlivé. V projednávané trestní věci tak podle obviněného došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. V této části svého dovolání velice podrobně připomínal jednak okolnosti uzavření konkrétních smluv a zdůraznil, že v rozhodné době docházelo ke sporům mezi ním a druhým společníkem, J. Š., který vyváděl z této společnosti volné finanční prostředky, odvezl účetnictví a propustil její zaměstnance, naopak obviněný měl zájem v podnikání i nadále pokračovat. Připomněl, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu trestní právo představuje prostředek pro ochranu celospolečenských hodnot, nikoliv zájmů a práv jednotlivce, neboť v takových případech jsou soudy povinny uplatňovat právní prostředky jiných právních odvětví, občanského a obchodního práva. Soudy obou stupňů však podle obviněného uvedené základní principy trestního řízení zcela ignorovaly, sám se cítil být postižen nejcitelněji výrokem o náhradě škody.
Podle obviněného nebyla vůbec naplněna skutková podstata trestného činu podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, jež předpokládá jednak zneužití postavení ve dvou či více subjektech, a uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů či popud k uzavření takové smlouvy. Pokud totiž v konkrétních případech byla nejprve oslovena společnost RC – THERM s. r. o. a teprve následně byla smlouva uzavřena se společností STAVOREVITA s. r. o., předmětná zakázka byla realizována s jednou výjimkou vždy za cenu vyšší, než jakou nabídla prvně oslovená společnost. Podle obviněného je na věc nutno nahlížet jako na předložení druhé nabídky od jiné obchodní společnosti, objednatel se pak ze svobodné vůle mohl přiklonit k jakékoli z nich, jak se nakonec stalo v případě popsaném pod bodem 6) výroku o vině, a nelze uvažovat o způsobení úkoru vůči společnosti RC – THERM s. r. o. Obviněný je nadále přesvědčen, že v probíhajícím trestním řízení nebylo prokázáno, že by tato společnost zakázky bez jednání obviněného skutečně získala, tento závěr je zřejmý zejména u skutku popsaném pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, ale též u ostatních popsaných skutků, totéž potvrdily výpovědi svědků – zástupců objednatelů.
V další části svého dovolání obviněný napadal výrok učiněný v adhezním řízení, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody. Podle obviněného odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud poškozené obchodní společnosti byl přiznán ušlý zisk včetně daně z příjmu právnických osob. Podle názoru dovolatele nemohla poškozené společnosti vzniknout v důsledku jeho jednání žádná škoda, a pokud by tomu tak bylo, nebyl odvolací soud oprávněn o ní v adhezním řízení rozhodovat. Především odmítl tvrzení odvolacího soudu v otázce zahrnutí daně z příjmu právnických osob do výše ušlého zisku, neboť v takovém případě by daň ze shodného příjmu byla uhrazena minimálně dvakrát. Dále citoval konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena otázka tzv. čistého prospěchu, při jehož výpočtu nelze započíst náklady vynaložené na jeho dosažení, tj. ani daň, kterou pachatel v souvislosti s činností nebo plněním, od nichž se odvozuje získaný prospěch, skutečně uhradil. V předmětné trestní věci zjevně soudy ignorovaly vyslovený právní názor a ani v odůvodnění napadeného rozsudku nejsou k dispozici relevantní argumenty, proč se tak stalo. Pokud byla škoda uvažována jako údajný ušlý zisk společnosti RC – THERM s. r. o., nevycházely soudy při stanovování jeho výše z nabídek této poškozené společnosti, tedy z výše zisku, který mohla tato společnost obdržet, ale z nabídek společnosti STAVOREVITA s. r. o., které však byly cenově až na jednu výjimku vyšší. Obviněný rovněž zdůraznil, že je třeba rozlišovat prospěch z obchodu, při kterém byl porušen zákaz konkurence v souladu s ustanovením §65 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, od škody způsobené poškozenému subjektu. Poškozená společnost tak měla v souladu s §65 odst. 2, 3 obchodního zákoníku uplatnit své právo požadovat prospěch z obchodu od osoby, která zákaz konkurence porušila. Pokud tak neučinila v zákonné lhůtě, její právo zaniklo a nemůže jej uplatnit v trestním řízení. Odvolací soud tedy podle názoru obviněného pochybil, pokud nerozlišoval hodnotu prospěchu společnosti STAVOREVITA s. r. o. z provedených zakázek, při kterých měl být porušen zákaz konkurence, od škody, která měla být tímto jednáním způsobena. Namítl také, že se soudy ve vztahu k výši škody nezabývaly tím, zda by bez jednání obviněného společnost RC – THERM s. r. o. předmětné zakázky získala a minimálně ve vztahu k útoku uvedenému pod bodem 2) vyjádřil přesvědčení, že zisk z této zakázky neměl být do celkové výše škody zahrnut.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, neboť by jím mohla být způsobena nenávratná a zejména nedůvodná újma na právech obviněného.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Ing. J. L. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Jana Slaného. Podle něj nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit argumentaci obviněného, že společnost RC – THERM s. r. o. nebyla jako zhotovitel objednávek vůbec zvažována, ostatní námitky však jsou v rámci daného dovolacího důvodu uplatnitelné. Poukázal dále na to, že obviněný do značné míry opakuje námitky ze svého odvolání. Odmítl tvrzení, že by trestní odpovědnost obviněného soudy dovodily výlučně ze zákazu konkurence. Naopak už odvolací soud zdůraznil, že protiprávnost jednání obviněného spočívala v tom, že obviněný byl společníkem, členem statutárních orgánů a účastníkem na podnikání dvou podnikatelských subjektů se stejným předmětem činnosti, přitom využíval informací získaných při zastupování jedné obchodní společnosti ve prospěch té druhé. Podle názoru státního zástupce tímto způsobem obviněný naplnil formální znaky uvedeného trestného činu, přičemž jeho úmysl je zřejmý ze způsobu provedení činu, a z okolností, za nichž došlo k uzavírání předmětných smluv na úkor společnosti RC – THERM s. r. o. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou ohledně nutnosti zohlednit zásadu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, dodal, že odvolací soud se důvody, proč nelze takový přístup považovat za dostačující, dostatečně zabýval.
Naopak důvodné jsou podle státního zástupce námitky obviněného týkající se uložené povinnosti k náhradě škody poškozené společnosti RC – THERM s. r. o. Soudy totiž nesprávně bez dalšího zkoumání a odůvodnění postavily na roveň výši prospěchu společnosti STAVOREVITA s. r. o. s výší škody způsobené společnosti RC – THERM s. r. o. Za přiléhavý považoval státní zástupce odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1568/2006, z něhož mj. vyplývá, že v těchto případech je třeba při určování výše ušlého zisku vycházet z předpokládaných nákladů, které by poškozený při uskutečnění obchodů vynaložil, a které se mohou lišit od nákladů, jež vynaložil zvýhodněný subjekt. Obdobně soudy pochybily, pokud při rozhodování o náhradě škody nezohlednily ustanovení §65 odst. 2, 3 obchodního zákoníku, a také pokud do výše škody zahrnuly i daň z příjmu právnických osob zaplacenou zvýhodněnou společností.
Proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, pouze ve výroku o náhradě škody a aby podle §265m odst. 2 tr. ř. s odkazem na §265 tr. ř. sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem nebo poškozenou společnost RC – THERM s. r. o. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. L. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.
Důvodnost nelze přiznat námitkám obviněného o porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, kdy věc měla být řešena pouze prostředky civilního práva. Předně je nutné zdůraznit, že nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí. Stručně řečeno tedy každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činný v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné, nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost. (Srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013.)
V trestní věci obviněného Ing. J. L. se však o takovýto případ nejedná. Jak zcela správně rozvedl již soud odvolací na str. 11 svého rozsudku, společenskou škodlivost jednání obviněného není rozhodně možné označit za nižší, než s jakou počítá trestní zákoník, neboť svým jednáním ohrozil rovnost podnikatelských subjektů na trhu, k jejíž ochraně je určeno právě ustanovení §255 tr. zákoníku. Obviněný tak nečinil pouze zanedbatelnou měrou, aby jeho konání dosáhlo tak nízké míry škodlivosti, že by k nápravě způsobeného následku a postihu obviněného postačovalo použití jiného právního odvětví než trestního. Nutno zdůraznit, že obviněný se daného jednání dopouštěl po dobu dvou let, kdy zneužíval materiálního i dalšího zázemí poškozené společnosti RC – THERM s. r. o. ve prospěch jím nově založené společnosti STAVOREVITA s. r. o., nejméně ve třech ze šesti ve výroku označených případů výslovně uváděl nepravdu o situaci společnosti RC – THERM s. r. o. za účelem převzetí zakázek pro druhou jmenovanou společnost, jíž zajistil prospěch ve výši bezpečně převyšující hodnotu značného prospěchu. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, že u obviněného v žádném případě nejde o jednání bez společenské škodlivosti či s natolik nízkou mírou, že by vůči němu nepřicházelo v úvahu použití trestní represe.
Dále musí Nejvyšší soud odmítnout tvrzení obviněného, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků a tímto činem získá pro sebe a jiného značný prospěch.
Podstatou trestnosti jednání obviněného v předmětné věci, jak správně uvedl Vrchní soud v Praze na str. 8 svého rozsudku, bylo působení obviněného ve dvou si konkurujících podnikatelských subjektech se stejným předmětem podnikání, kdy ve společnosti RC – THERM s. r. o. byl od jejího počátku společníkem a zastával funkci jednatele, ve společnosti STAVOREVITA s. r. o. vystupoval sice nejprve jako technický ředitel, ale fakticky společnost řídil, vystupoval aktivně, o čemž svědčí právě skutečnost, že sjednával jejím jménem předmětné smlouvy o provedení prací a v roce 2011 se stal jejím jediným společníkem.
Nelze dát za pravdu tvrzení obviněného, že ke zneužití jeho postavení v obou obchodních společnostech se shodným předmětem činnosti v případech popsaných ve výroku o vině napadeného rozsudku nedošlo. Protiprávností jednání obviněného se odvolací soud zabýval na stranách 10 a násl. svého rozsudku, správně konstatoval, že pouze díky svému postavení v obou obchodních společnostech se shodným předmětem činnosti, mohl nejprve využít prvotního kontaktu s objednateli prostřednictvím společnosti RC – THERM s. r. o. a posléze pomocí nepravdivých informací, které při osobním jednání s potenciálními zákazníky prezentoval, dosáhl uzavření smluv o dílo jménem společnosti STAVOREVITA s. r. o., získal jí majetkový prospěch a to na úkor společnosti RC – THERM s. r. o. Tento závěr zcela jasně vyplývá ze svědeckých výpovědí jednotlivých zástupců objednatelů /až na výjimku popsanou pod bodem 2) výroku o vině/. Soud prvního stupně, jehož rozsudek byl sice v odvolacím řízení zrušen, ale jen pro formální vady výroku o vině, velice podrobně hodnotil všechny provedené důkazy ve věci a zaměřil se na obhajobu obviněného, která se stala také součástí jeho dovolacích námitek. Především na str. 12 až 13 rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem pečlivě posuzoval výpovědi jednotlivých svědků i souvisejících listin a naprosto přesvědčivě poukázal na všechny zjištěné okolnosti, které byly významné pro právní posouzení věci. Jen ve stručnosti je možné na tomto místě připomenout důležité skutečnosti k jednotlivým bodům výroku o vině, z nichž vyplývá zneužití postavení obviněného ve společnosti RC – THERM s. r. o. v úmyslu způsobit jí úkor a současně zvýhodnit společnost STAVOREVITA s. r. o. a obstarat jí prospěch téměř jeden a půl milionu Kč.
Konkrétně tedy u skutku pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku svědek L. R.– předseda Bytového družstva Dukelská 2536, Mělník – u hlavního líčení (č. l. 438 trestního spisu) vypověděl, že na základě výběrového řízení byla ke zhotovení díla přizvána společnost RC – THERM s. r. o. Následně obviněný informoval družstvo jako objednatele prací, že vybraná společnost se „rozdvojila“ a že on přebírá zodpovědnost za projekt, smlouva o dílo tak byla podepsána se společností STAVOREVITA s. r. o., za niž jednal právě obviněný.
U skutku pod bodem 2) téhož výroku o vině svědek J. T., předseda Bytového družstva Dukelská 2514, Mělník, v přípravném řízení (č. l. 260 trestního spisu) výslovně uvedl, že z důvodů špatných zkušeností při předchozí výměně oken se družstvo rozhodlo na základě kladných referencí zástupců Bytového družstva Dukelská 2536, Mělník /ad skutek 1) výroku o vině/ oslovit právě společnost STAVOREVITA s. r. o. K tomu lze ještě dodat, že Nejvyšší soud zcela souhlasí se závěrem odvolacího soudu, resp. též soudu prvního stupně, pokud zahrnuly také tento skutek do protiprávního jednání obviněného, neboť naprosto logicky a jednoduše posuzováno – pokud by obviněný nezískal zakázku u Bytového družstva Dukelská 2536, nemohl by být osloven a přizván k provedení stejných prací od zástupců Bytového družstva Dukelská 2514.
U skutku pod bodem 3) výroku o vině svědek F. J. (č. l. 265 a č. l. 439 trestního spisu), místopředseda výboru Společenství vlastníků jednotek Kosmonautů 2841 a 2842 a stejně tak jeho předseda J. V. (č. l. 271 a 440 trestního spisu) shodně vypověděli, že z jejich strany byla oslovena společnost RC – THERM s. r. o., až následně v průběhu jednání začal obviněný vystupovat jménem společnosti STAVOREVITA s. r. o. s tím, že jde o stejnou firmu, resp. o další firmu obviněného se sídlem v jiném městě.
Ke skutku pod bodem 4) výroku o vině vypovídal svědek Ing. A. T. – majitel rodinného domu na adrese P. V., P., že na doporučení svého známého oslovil obviněného se žádostí o provedení zateplení domu v rámci dotačního programu, a ten mu následně předložil cenovou nabídku za společnost RC – THERM s. r. o., svědek sice nakonec realizaci koncem roku 2010 odmítl, ale v následujícím roce 2011 chtěl již práce provést, přičemž jej obviněný informoval o změně firmy, která by zateplení domu realizovala, smlouvu o dílo pak uzavřel se společností STAVOREVITA s. r. o., jejímž jménem obviněný v tu dobu jednal.
U skutku pod bodem 5) výroku o vině vypověděla svědkyně Ing. V. B. (č. l. 280 a č. l. 493) – předsedkyně výboru Společenství vlastníků jednotek Dětská č. p. 1915, 1916, 1917, Praha 10, že nejprve se jimi vyhlášeného neformálního výběrového řízení zúčastnila vedle jiných společností pouze společnost RC – THERM s. r. o., až následně byla na základě informace od obviněného, že stejná cenová nabídka jako od této společnosti platí i pro společnost STAVOREVITA s. r. o., kterou obviněný zastupoval, přibrána i tato společnost, která nakonec byla výborem zvolena k realizaci.
Ke skutku pod bodem 6) výroku o vině vypovídal v přípravném řízení svědek V. F.– předseda Bytového družstva Na Pískách č. p. 2478, č. p. 2479, Mělník. Uvedl, že v neveřejném výběrovém řízení byla k realizaci družstvem vybrána společnost RC – THERM s. r. o. V průběhu jednání byla obviněným předložena k podpisu smlouva o dílo, kde jako zhotovitel byla uvedena společnost STAVOREVITA s. r. o., což obviněný zdůvodnil tím, že se firma RC – THERM s. r. o. přejmenovala. Protože si však svědek zjistil, že to není pravda, a se změnou dodavatele stavebních prací družstvo nesouhlasilo, realizaci provedla společnost RC – THERM s. r. o. U tohoto skutku tedy odvolací soud na str. 10 svého rozsudku správně konstatoval, že obviněný svým jednáním naplnil znak skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku již tím, že k uzavření nevýhodné smlouvy dal popud. Majetkový prospěch, který si obviněný měl v úmyslu opatřit však v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius nebyl zohledněn do celkového součtu majetkového prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Lze proto jen stručně zopakovat, že to byl obviněný, kdo s budoucími žadateli o provedení zateplení budov v rámci dotačního programu „Zelená úsporám“ vyjednával jménem obchodní společnosti RC – THERM s. r. o., /kromě již zmíněného skutku pod bodem 2) výroku o vině/, poté, co inicioval založení společnosti STAVOREVITA s. r. o., za niž fakticky vystupoval do doby, než se stal jejím jediným společníkem, uzavřel již smlouvy o dílo na provedení těchto zakázek jménem této nově založené firmy /při jednání popsaném pod bodem 6) výroku o vině, dal k uzavření této smlouvy popud/. Jednal tímto způsobem díky své účasti na podnikání v obou společnostech se shodným předmětem činnosti v úmyslu získat prospěch pro jím ovládanou firmu STAVOREVITA s. r. o. Na trestní odpovědnost obviněného nemůže mít vliv skutečnost, že někteří smluvní partneři upřednostnili společnost STAVOREVITA s. r. o. pod vlivem jeho nepravdivých tvrzení o původní společnosti, nebo tzv. „šli za obviněným“ z důvodu jejich vzájemného kontaktu a původnímu vyjednávání. Podstatné je, že obviněný využil svého postavení a oblasti podnikání společnosti RC – THERM s. r. o. a začal na její úkor provozovat stejnou činnost avšak za jiný subjekt.
Dalšími výhradami obviněný zpochybňoval naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, který spočívá v uzavření smlouvy „na úkor“ jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Jednání na úkor některého z více subjektů znamená takové jednání, které je nevýhodné pro jednu (nebo více) společností, v nichž pachatel působí. Podle judikatury se za takovou smlouvu považuje, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednoho podnikatele vůči druhému, přičemž nemusí jít vždy jen o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bude. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, publikované v časopise Právní rozhledy, č. 6/2000, str. 265.) Ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku chrání podnikatele se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel zúčastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena tak, že by jednoho nebo více z nich znevýhodnila, nemusí jít o smlouvu, která by byla uzavřena mezi podnikateli, u nichž je pachatel činný, ale může být smluvní stranou i třetí subjekt. (Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 3 To 148/98 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36/2000.) Úkornou je pak smlouva, jíž dochází k určitému ekonomickému znevýhodnění podnikatelského subjektu na trhu, ztěžuje se jí konkurenční schopnost a ztěžuje jeho účast v hospodářské soutěži (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Ze skutkových okolností je zcela zřejmé, že pouze díky tomu, že obviněný jednal zakázaným způsobem souběžně za dvě společnosti, podařilo se mu převést zakázky, které by jinak získala společnost RC – THERM s. r. o., na společnost STAVOREVITA s. r. o., čímž společnost RC – THERM s. r. o. připravil o zisk, který by jinak z jejich realizace získala. U skutků pod body 1) – 5) výroku o vině tedy uzavřel smlouvy na úkor společnosti RC – THERM s. r. o., v bodě 6) téhož výroku dal k jejímu uzavření popud.
Námitky obviněného ohledně nenaplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku tedy sice odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale podle Nejvyššího soudu neměly opodstatnění.
K jinému závěru však Nejvyšší soud dospěl ohledně dovolací argumentace obviněného, kterou napadl výrok o náhradě škody.
Odvolacím soudem byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti RC – THERM s. r. o. částku ve výši 1.471.367,- Kč, která je součtem vyčísleného majetkového prospěchu společnosti STAVOREVITA s. r. o. pod body 1) až 5) výroku o vině napadeného rozsudku a zahrnuje též odpovídající výši daně z příjmu právnických osob, se zbytkem nároku na náhradu škody soud odkázal poškozenou společnost na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak však obviněný ve své dovolací argumentaci správně upozornil, Vrchní soud v Praze dostatečně nerozlišil obsah pojmů „majetkový prospěch“ jako znak skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku a „škoda“, jejíž náhrada může být předmětem rozhodnutí v adhezním řízení. Ze stručného odůvodnění výroku o náhradě škody na str. 12 rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud v podstatě ztotožnil majetkový prospěch, který protiprávním jednáním obviněného získala společnost STAVOREVITA s. r. o., se škodou, již měla utrpět znevýhodněná společnost RC – THERM s. r. o. Stejnou nesprávnou úvahou byl veden také soud prvního stupně, který na str. 15 odůvodnění svého rozsudku vyložil výrok o náhradě škody, který sám považoval za nesprávný, avšak z jiného důvodu. Z obsahu jeho argumentů je zřejmé, že postavil na roveň výši nároku na náhradu škody společnosti RC – THERM s. r. o. a výši majetkového prospěchu získaného společností STAVOREVITA s. r. o. Jediným rozdílem v názorech soudů obou stupňů se stalo započtení částky odpovídající dani z příjmu právnických osob, o čemž bude pojednáno samostatně.
Jelikož argumenty, na nichž obviněný založil převážnou část svých dovolacích námitek, čerpají do značné míry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1568/2006, bude vhodné na ně reagovat v souvislosti s úvahami, jež byly vyjádřeny v tomto rozhodnutí, a to jen z důvodu lepší srozumitelnosti použitých pojmů. Uvedené usnesení kladlo důraz na pravidla zákazu konkurence, jež byla obecně upravena v ustanovení §65 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013. Zákon na tomto místě stanovil, že obchodní společnost je oprávněna požadovat, aby osoba, která porušila zákaz konkurence, vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence, nebo převedla tomu odpovídající práva na společnost. Tím však není dotčeno právo na náhradu škody. Rovněž je ale nutné akceptovat rozdíl v pojmu „majetkový prospěch“, jak byl chápán v citovaném ustanovení obchodního zákoníku, mezi stejným pojmem, který tvoří znak skutkové podstaty trestného činu podle §255 tr. zákoníku (dříve ustanovení §128 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009). Z porušení zákazu konkurence podle §65 odst. 2 obchodního zákoníku plynulo poškozené společnosti shora citované právo na vydání neoprávněně, tj. nerespektováním pravidel zákazu konkurence, získaného prospěchu, nebo aby na ní byla převedena tomu odpovídající práva. Podle §65 odst. 3 obchodního zákoníku uvedená pravidla zanikla, nebyla-li uplatněna u odpovědné osoby do tří měsíců ode dne, kdy se společnost o této skutečnosti dověděla, nejpozději uplynutím jednoho roku od jejich vzniku. Avšak ani stanovením prekluzivní lhůty nebylo dotčeno právo společnosti domáhat se náhrady škody, jež jí vznikla v důsledku porušení zákazu konkurence. Od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Ustanovení §5 tohoto zákona v podstatě převzalo a upřesnilo předcházející právní úpravu zákazu konkurence podle obchodního zákoníku, přičemž v odstavci 1 jsou obsažena stejná práva obchodní korporace (obchodní společnost), tj. vydání prospěchu nebo převedení odpovídajícího práva. U jednotlivých korporací pak tento zákon řeší jednotlivé případy, u společnosti s ručením omezením v ustanovení §109 zákona (dříve §136 obchodního zákoníku). Ani tato nová, speciální, právní úprava pravidel zákazu konkurence se však nijak nedotýká možných důsledků porušení zákazu konkurence na vznik škody a povinnosti k její náhradě, jak se zřejmě snažil prosadit obviněný ve svém dovolání.
Je však nutné připomenout, že oprávnění požadovat vydání prospěchu získaného porušením zákazu konkurence nelze zaměňovat s povinností poškozeného subjektu konat ve smyslu §65 odst. 2 obchodního zákoníku, resp. §5 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Jedná se pouze o právo, které může obchodní společnost (korporace) využít, či nikoli. Z tohoto důvodu je nutné odmítnout tvrzení dovolatele, že poškozená společnost RC – THERM s. r. o. se mohla domáhat vydání získaného prospěchu na obviněném, a jestliže tak neučinila, nemůže „uvedený prospěch požadovat z titulu náhrady škody jako ušlý zisk, neboť toto právo podle §65 odst. 3 věta první obchodního zákoníku zaniklo“ /srov. ad 10), str. 11 podaného dovolání/. Dovolatel totiž stejně jako soudy nižších stupňů ztotožnil „prospěch“ s „ušlým ziskem“, ačkoli shodné pochybení napadenému rozsudku vytýkal.
Za škodu se i pro účely trestního řízení považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Přitom se rozlišuje skutečná škoda, která vznikla poškozenému daným trestným činem, a ušlý zisk. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 34/2010.) Ten představuje nenastalé zvětšení majetku poškozeného, které by bylo možno – nebýt škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (viz stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sb. r. obč.).
Obviněný Ing. J. L. tedy společnosti RC – THERM s. r. o. svým protiprávním jednáním, jímž byl uznán vinným, zřejmě nezpůsobil škodu skutečnou, nýbrž „ji připravil“ o zisk, jehož mohla jmenovaná společnost dosáhnout, pokud by sama realizovala předmětné zakázky. Otázkou, jaká by byla výše tohoto ušlého zisku jako součásti škody, jejíž náhradu by mohla společnost RC – THERM s. r. o. uplatňovat v trestním řízení, se však soudy, předtím ani orgány činné v přípravném řízení, nijak nezabývaly. Pro výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu odpovídající ušlému zisku ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. tak nebyl v projednávané trestní věci opatřen žádný podklad. Jak bylo uvedeno, odvolací soud nesprávně ztotožnil výši škody (ušlý zisk) s výší majetkového prospěchu získaného realizací zakázek společností STAVOREVITA s. r. o. Z tohoto důvodu nemohl dovoláním napadený výrok učiněný Vrchním soudem v Praze v adhezním řízení obstát. Jen pro upřesnění považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že se mohou vyskytnout situace, kdy výše majetkového prospěchu, který obdrží zvýhodněný subjekt (podnikatel nebo podnik), a výše škody může být u dvou různých subjektů totožná, např. při nákupu a prodeji zboží, kdy se zřejmě nebudou lišit náklady spojené s opatřením si zboží u dvou konkurujících podniků či podnikatelů. V daném případě spočívá podnikatelská činnost, již realizovala společnost STAVOREVITA s. r. o. na úkor společnosti RC – THERM s. r. o., v provádění stavebních prací, a pro určení ušlého zisku bude nutné zohlednit nejen rozdílnou výši cenové nabídky, ale především stanovit náklady, jež by poškozená společnost musela vynaložit, případně další okolnosti, jež mohou mít vliv na v úvahu přicházející zisk, jehož by tato společnost dosáhla.
V souvislosti s vadou určení rozsahu škody, kterou odvolací soud uložil obviněnému k náhradě podle §228 odst. 1 tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nutné reagovat na další výhradu dovolání. Podle názoru obviněného by za situace, kterou nastolil vrchní soud svým výrokem v adhezním řízení, došlo ke dvojímu zdanění příjmu, neboť výše náhrady, k níž byl obviněný zavázán, zahrnovala i daň z příjmu právnických osob. S ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení ohledně samotného výroku o náhradě škody, tzn. jeho zrušení, je dostačující pouze stručná připomínka. V dané věci byla (či měla být) smluvní odměna za realizované zakázky zahrnuta do základu daně u společnosti STAVOREVITA s. r. o. ve smyslu §23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Na druhé straně vzhledem k tomu, že příjem z titulu náhrady škody nepodléhá osvobození od daně z příjmu právnických osob (srov. §19 citovaného zákona), musí být do základu této daně započtena částka, kterou společnost RC – THERM s. r. o. obdrží jako náhradu škody. Nejvyšší soud si k potvrzení této úvahy opatřil stanovisko Generálního finančního ředitelství, odbor právní a daňového procesu, oddělení daňově-právní a náhrad škod, jež potvrdilo, že v řešené situaci se nejedná o dvojí zdanění, neboť příjem vstupuje do základu daně u dvou různých poplatníků daně.
Není proto důvod, aby v případech, kdy to bude přicházet v úvahu, zahrnovala výše náhrady škody způsobené trestným činem také odpovídající výši daňové povinnosti, která se po splnění povinnosti obviněným, vyplývající z výroku podle §228 odst. 1 tr. ř., stane součástí příjmu poškozeného. V této souvislosti je možné ještě připomenout rozdílný postup při určování výše majetkového prospěchu jako znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kdy je při posuzování, zda byla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy že pachatel získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nezbytné vycházet podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu z tzv. čistého prospěchu, tedy bez zahrnutí nákladů na jeho dosažení, daně z příjmů, daně z přidané hodnoty či spotřební daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, uveřejněné pod číslem 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 916/2013). Majetkový prospěch a škoda jsou dvě rozdílné kategorie (nejen) trestního práva, proto je možné jejich rozsah, resp. výši určovat odlišným postupem.
Nejvyšší soud proto z důvodu zjištěné a dovoláním důvodně vytčené vady v určení rozsahu škody v adhezním výroku napadeného rozsudku částečně zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, a to ve výrocích, jimiž byla obviněnému Ing. J. L. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti RC – THERM s. r. o. částku ve výši 1.471.367,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud nemohl sám rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody, neboť dokazování v této věci neposkytuje dostatečný podklad pro zjištění výše ušlého zisku, který v důsledku protiprávního jednání obviněného neobdržela společnost RC – THERM s. r. o. Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. proto odkázal tuto společnost s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová