ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.979.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 979/2018-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných A. R. a R. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 62 T 2/2016, byli obvinění A. R. a R. M. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jim oběma byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle §59 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim oběma byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či družstvu na dobu 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost G. s. r. o., se sídlem P. t., H. K., nyní se sídlem P. t., K., H. K. (dále jen „G.“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně obvinění dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. V období od 28. 1. 2010 do 2. 8. 2011 v H. K. a ve Ch. jako členové představenstva a od 18. 2. 2010 jako prokuristé obchodní společnosti WELDING a. s., IČ: 259 45 459, se sídlem Budovatelů 364, 533 12 Chvaletice (dále jen „WELDING“), objednávali a odebírali od obchodní společnosti G. hutní materiál, ačkoliv již v té době obvinění věděli, že tento materiál nebudou schopni uhradit, neboť v uvedené době byli jako osoby odpovědné za hospodaření společnosti srozuměni s nepříznivým ekonomickým stavem obchodní společnosti WELDING, stejně tak věděli o splnění zákonných podmínek pro podání insolvenčního návrhu nejpozději k 31. 12. 2009 z důvodu platební neschopnosti. Obchodní společnost WELDING splňovala zákonné znaky úpadku uvedené v §3 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Obchodní společnost WELDING měla totiž více věřitelů a celkový souhrn nesplacených závazků, který je tvořen závazky z obchodních vztahů a závazky z mezd zaměstnanců, činil 54 071 186,87 Kč, přičemž z této částky byly závazky starší 3 měsíců po lhůtě splatnosti v celkové výši 21 368 440 Kč a tvořily 39,52 % z celkového souhrnu nesplacených závazků, došlo tak k zastavení plateb podstatné části peněžních závazků. Za tohoto jim známého nepříznivého ekonomického stavu však opětovně ubezpečovali D. G., jednatele poškozené obchodní společnosti G., že mají situaci pevně v rukou, že není důvod mít obavy a že mají na zaplacení faktur po splatnosti a na nově odebírané zboží dostatek finančních prostředků, ačkoliv tomu tak nebylo. V daném období za objednaný a odebraný hutní materiál nezaplatili, přičemž faktury byly obchodní společností G. vystaveny, jak je konkretizováno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obchodní společnosti G. tím obvinění měli způsobit škodu v celkové výši 19 146 774 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění, státní zástupce i poškozená obchodní společnost G. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, tak, že z podnětu odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil oba obviněné obžaloby. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost G. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. řádu byla odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti G. zamítnuta.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze v neprospěch obou obviněných dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Podle nejvyššího státního zástupce je rozhodnutí soudu druhého stupně nesprávné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soud druhého stupně totiž v odůvodnění svého rozsudku v podstatě nijak nesporoval skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o vědomost obviněných o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti WELDING, zejména o tom, že v inkriminované době vykazovala znaky úpadku, stejně tak jde-li o odběr materiálu od poškozené obchodní společnosti G. Soud druhého stupně pouze zpochybnil závěr soudu prvního stupně ohledně té části skutkové věty uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, že mělo dojít k ubezpečování jednatele poškozené obchodní společnosti G. o dobré ekonomické kondici obchodní společnosti WELDING obviněnými, tedy nebylo podle soudu druhého stupně prokázáno, že by obvinění uváděli svědka D. G., resp. obchodní společnost G., tímto způsobem v omyl. Naopak soud druhého stupně vycházel z toho, že poškozená obchodní společnost G. nemohla být uvedena v omyl, neboť dlouhodobě spolupracovala s obchodní společností WELDING, jež od počátku měla problémy s proplácením faktur, obchodní společnost WELDING nezveřejňovala účetní závěrky ve sbírce listin obchodního rejstříku, D. G. byl zkušený podnikatel s vysokoškolským vzděláním, který si musel uvědomovat rizika plynoucí ze spolupráce s problematickým smluvním partnerem etc. S těmito závěry soudu druhého stupně však nejvyšší státní zástupce nesouhlasil.
6. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při jím zjištěném skutkovém stavu neposoudil věc podle všech v úvahu přicházejících ustanovení, především se nezabýval i jinými alternativami jednání popsanými v §209 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž se lze podvodu dopustit. Pokud totiž se soud druhého stupně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obvinění se podvodného jednání dopustili uvedením někoho v omyl, měl se dále zabývat tím, zda se obvinění nedopustili podvodného jednání využitím omylu jiného anebo zamlčením podstatných skutečností. Nejvyšší státní zástupce byl přitom přesvědčen, že při stávajících skutkových zjištěních bylo zřejmé, že ze strany obviněných došlo k zamlčení podstatných skutečností, tedy takových skutečností, pro něž by, pokud by byly druhé straně známy, druhá smluvní strana neposkytla majetkové plnění, popřípadě by jej poskytla za značně jiných podmínek. Přitom nehraje roli, zda si poškozený může takové podstatné skutečnosti sám zjistit.
7. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obvinění museli být minimálně srozuměni s tím, že obchodní společnost WELDING nebude schopna obchodní společnosti G. uhradit další objednávky a že D. G. nemohl objektivně znát ekonomickou situaci obchodní společnosti WELDING, stejně tak lze důvodně předpokládat, že v případě, že by ji znal, další hutní materiál by nedodával. Skutečnost, že obvinění nezakládali potřebné dokumenty do sbírky listin v obchodním rejstříku, svědčí o záměru obviněných zamlčet špatný ekonomický stav jimi ovládané obchodní společnosti WELDING, nemůže však jít k tíži poškozené obchodní společnosti G. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že by bylo nelogické, kdyby D. G. jako zkušený podnikatel s vysokoškolským titulem věděl o špatné ekonomické situaci svého obchodního partnera, předpokládal, že zboží nebude uhrazeno, a i přesto by realizoval dodávky zboží.
8. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na skutečnost, že v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že v inkriminovaném období roku 2010, kdy obvinění i nadále objednávali zboží od obchodní společnosti G. a podstatnou část svých závazků již nehradili, byla novým členům statutárního orgánu (synům obviněného A. R.) vyplacena mimořádná odměna ve výši dohromady téměř 6 mil. Kč. To si dovolatel vysvětluje tím, že obvinění, kteří věděli, že společnost je v úpadku, namísto toho, aby hradili závazky společnosti, z ní odčerpali nemalé finanční prostředky pro osoby s nimi spřízněné. To jednoznačně svědčilo o úmyslu upřednostnit vlastní zájmy před zájmy svých věřitelů (ve vztahu k obchodní společnosti G.), před kterou tuto skutečnost rovněž zamlčeli. Dovolatel poukázal na judikaturu, která podvodný úmysl u podnikatele v úpadku spatřuje i v tom, že na sebe přijímá další závazky, i za situace, kdy si je vědom, že nebude schopen je splácet, čímž uvádí své obchodní partnery v omyl, případně před nimi zamlčuje podstatné skutečnosti o svém ekonomickém stavu a ti se domnívají, resp. předpokládají, že podnikatel svému závazku dostojí.
9. Nejvyšší státní zástupce dále odvolacímu soudu vytkl, že pokud v jednání obviněných neshledal naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu, nezabýval se již tím, zda toto jednání nenaplňuje znaky jiných trestných činů. Nabízelo se pro ten případ zejména posouzení jednání obviněných jako některého z úpadkových trestných činů, minimálně obvinění naplnili zákonné znaky trestného činu způsobení úpadku podle §224 odst. 2 tr. zákoníku, resp. podle §224 odst. 2, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Obvinění totiž věděli, že obchodní společnost WELDING, za kterou jednali, se nachází v úpadku, a přesto za toho stavu úmyslně přijali další závazky ve výši nejméně 19 146 774 Kč od obchodní společnosti G., čímž bezpochyby došlo ke zhoršení postavení dosavadních věřitelů, byť k určení přesné výše by zřejmě bylo zapotřebí nechat vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomie. Podle nejvyššího státního zástupce by takové právní kvalifikaci jednání obviněných (jako trestného činu způsobení úpadku podle §224 odst. 2 tr. zákoníku) nebránil ani popis skutku uvedený v obžalobě a v rozsudcích soudů nižších stupňů. Totožnost skutku by totiž byla zachována minimálně tím, že by byla zachována totožnost jednání obviněných, které je shodné jako v případě podvodu, tj. objednávání a odebírání zboží od obchodní společnosti G., a to ve stavu úpadku obchodní společnosti WELDING. Následek oproti podvodnému jednání by spočíval v tom, že by došlo ke zhoršení postavení dosavadních věřitelů, nicméně tento rozdílný následek by nebránil tomu, aby totožnost skutku byla zachována. K otázce totožnosti skutku poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 33/2008.
10. Vzhledem k uvedené argumentaci podle dovolatele soud druhého stupně pochybil, pokud obviněné zprostil obžaloby s tím, že jejich jednání není trestným činem, tedy nesprávně právně posoudil žalovaný skutek. Proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
11. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněným. Do dne konání neveřejného zasedání se k němu vyjádřil pouze obviněný R. M. tak, že s podaným dovoláním nesouhlasil, neboť nebyly brány v potaz veškeré objektivní skutkové okolnosti případu, naopak považoval za věcně správný rozsudek soudu druhého stupně. Z těchto důvodů navrhl dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnout. Současně vyslovil nesouhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání a žádal o projednání věci ve veřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
14. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) K vlastním námitkám nejvyššího státního zástupce
15. Nejvyšší státní zástupce vytkl soudu druhého stupně, že nedospěl k závěru o trestní odpovědnosti obviněných, ačkoliv z větší části souhlasil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, který i bez dovětku o aktivním přesvědčování svědka D. G. obviněnými naplňuje podle dovolatele znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, a to nejméně v jeho dalších alternativách, tj. využití jeho omylu, příp. zamlčení mu podstatných skutečností. Kdyby ani tyto alternativy nebyly naplněny, měl se soud druhého stupně zabývat tím, zda jednání popsané ve skutkové větě, se kterou zčásti souhlasil, nenaplňuje znaky některého z úpadkových trestných činů, zejména trestného činu způsobení úpadku podle §224 tr. zákoníku.
16. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je v §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedeno způsobení takovým činem škody velkého rozsahu, čímž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5 000 000 Kč.
17. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož je provedena majetková dispozice, čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde zároveň k obohacení další osoby, zpravidla pachatele. V případě trestného činu podvodu se tak uvádí, že zde vlastně mohou vystupovat 4 osoby – pachatel (jako osoba klamající, využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), osoba jednající v omylu (oklamaná), osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), z nichž v současné době mohou být všechny i právnické osoby (a to včetně pachatele s ohledem na §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (tak i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. 8 Tdo 541/2016). Zpravidla bývá pachatel zároveň osobou obohacenou, zatímco jednající v omylu je zároveň poškozeným, nezbytné to ale není, jako v tomto případě, kdy poškozenou i obohacenou měly být právnické osoby.
18. Stručně řečeno o uvedení v omyl jde tehdy, pokud pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž tak může činit konáním i opomenutím, resp. i tzv. konkludentním jednáním (např. objednáváním a konzumací jídla v restauraci s úmyslem za ně nezaplatit). Nežádá se přitom žádná zvláštní rafinovanost. O využití něčího omylu jde tehdy, pokud pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po jeho poznání jej využil (k poškození jednoho subjektu a obohacení jiného). O zamlčení podstatných skutečností jde tehdy, pokud pachatel neuvede při svém podvodném jednání skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného či jiné podváděné osoby (osoby jednající v omylu), zda za daných podmínek provede majetkovou dispozici či nikoli. Zamlčet podstatné skutečnosti lze před fyzickou i právnickou osobou, ale i úřadem – státním nebo jiným orgánem (nikoli však soudem – viz rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku, ať již přímo pachatele nebo někoho jiného. Škodou se může rozumět jak skutečná škoda ( damnum emergens ), tedy úbytek hospodářské hodnoty, tak i ušlý zisk ( lucrum cessans ), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Musí být dále dána i příčinná souvislost, a to primárně mezi jednáním pachatele (zde v podobě uvedení v omyl, případně zamlčení podstatných skutečností) a následkem v podobě škody na cizím majetku. Tu lze dovodit, je-li dána též příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a jednáním osoby jednající v omylu, tj. provádějící majetkovou dispozici, která posléze vede k obohacení na jedné straně a škodě na druhé straně. Musí být ovšem dána souvislost i mezi omylem, resp. neznalostí podstatných skutečností, a provedením majetkové dispozice. Více k tomu srov. například Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049 a násl.
19. Jde-li o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžaduje se úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně způsobení škody nikoli nepatrné), stejně tak i na znaky normativní, zde však postačí laická představa. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě škody velkého rozsahu jako těžšího následku postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, a to jak vědomé, tak i nevědomé.
20. S vědomím shora uvedených obecných východisek Nejvyšší soud posoudil námitky dovolatele tak, že jednak odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jednak jsou důvodné.
21. Soud druhého stupně na základě jím doplněného dokazování dospěl k poněkud odlišnému závěru ohledně průběhu skutkového děje, jak to vyjádřil především v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku. Z této části odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud z větší části za správná, prakticky jde o celý popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjma toho, že obvinění „ v inkriminované době přesvědčovali svědka G. o tom, že mají situaci pevně v rukou, že není důvod mít obavy, a že mají na zaplacení faktur po splatnosti a na nově odebírané zboží dostatek peněz “ (viz str. 7 uprostřed odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Toto přesvědčování svědka obviněnými podle závěrů soudu druhého stupně proběhlo na samém počátku spolupráce, tedy nikoli až v době, kdy obchodní společnost WELDING byla v úpadku a obvinění věděli, že tato obchodní společnost nebude moci zaplatit. Soud druhého stupně pak kladl k tíži svědku D. G., resp. obchodní společnosti G., že si dostatečně nezjišťovala ekonomickou situaci obchodní společnosti WELDING, že vstupovala do zjevně rizikových obchodů, že věděla o dalším věřiteli obchodní společnosti WELDING, resp. že svědek D. G. byl zkušeným podnikatelem s vysokoškolským vzděláním, tedy v podstatě vytýkal poškozené lehkovážnost a nedostatečnou obezřetnost při vstupování do obchodních vztahů, byť na druhou stranu nepovažoval za podstatné, zda skutečně si obchodní společnost G. vyžadovala účetní materiály od obchodní společnosti WELDING. Přesto i soud druhého stupně dospěl ke skutkovému závěru, že „ rozhodující v tomto směru je objektivně prokázané utajování ekonomického stavu společnosti Welding před třetími osobami “ (viz str. 8 odůvodnění jeho rozsudku).
22. Je proto poněkud nepochopitelné, proč soud druhého stupně klade přehnané nároky na subjekt poškozený jednáním podvodného charakteru, pokud je přesvědčen o tom, že obvinění jako jeho pachatelé klamali v podstatných otázkách ekonomického stavu, které jsou určující pro druhou smluvní stranu, zda vstoupí do obchodně-závazkového vztahu se smluvním partnerem, popř. za jakých podmínek tak učiní. V případech podvodných jednání totiž zpravidla je podvedena a majetkovou dispozici učiní osoba, která není dostatečně obezřetná, mnohdy je dokonce i naivní, jindy jde ale i o zkušeného podnikatele, který uvěří schopnosti dostát smluvnímu závazku druhou smluvní stranou, ač jsou zde signifikantní symptomy nasvědčující tomu, že takový závazek splněn nebude. Zpravidla v obchodně-závazkových vztazích vstupují podnikatelé do více či méně rizikových obchodů, kdy nemají své závazky vždy stoprocentně zajištěny. Vědomí rizikovosti určitého obchodu ještě neznamená, že takový podnikatel nevěří v jeho úspěch a v konečné dosažení zisku v důsledku učiněné investice. Kdyby měla trestní justice rezignovat na trestní postih ve všech případech, kdy si poškozený byl vědom, popř. alespoň měl být vědom, rizikovosti své investice, pak by ustanovení o trestném činu podvodu uvedené v trestním zákoníku bylo vlastně zbytečné, museli bychom rezignovat na uplatňování trestní odpovědnosti v obdobných případech a přenechávat uplatňování odpovědnosti jiným právním odvětvím, především právu civilnímu. Snad jen v případech, kdy by osoba činící majetkovou dispozici v rámci obchodně-závazkového vztahu jednala s plným vědomím (praktickou jistotou), že druhá smluvní strana svůj závazek nesplní, nebylo by možno hovořit o tom, že jednala v omylu vyvolaném druhou stranou. O to ale v daném případě nešlo, poškozená obchodní společnost G., resp. svědek D. G., věřili, že druhá smluvní strana svým závazkům dostojí, jinak by obchodní spolupráci ukončili a nedodávali zboží v hodnotě převyšující 19 milionů Kč. Kdyby naopak byla dovozena vědomost uvedeného svědka o tom, že za dodané zboží nebude zaplaceno, dopouštěl by se sám trestné činnosti na jím ovládané obchodní společnosti, a to přinejmenším v podobě nevěrné správy cizího majetku. O to tu ale nešlo, odpovědnost za ztrátu na majetku obchodní společnosti G. je třeba oprávněně vytýkat obviněným, jak to učinila obžaloba i soud prvního stupně (a to i při výsledných skutkových zjištěních učiněných soudem druhého stupně).
23. Zpravidla se dovozuje, že uvádění v omyl (ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku), jak správně poukázal i nejvyšší státní zástupce, může spočívat i v prostém objednání zboží s úmyslem za něj později nezaplatit. Nemusí přitom docházet k žádnému přesvědčování o záměru uhradit kupní cenu, které jediné podle soudu druhého stupně nebylo prokázáno, stejně tak není vyloučena trestní odpovědnost za podvodné jednání, pokud si poškozená osoba, resp. osoba provádějící majetkovou dispozici, byla vědoma nepříznivého ekonomického stavu společnosti. V intencích uvedeného názoru Nejvyšší soud dlouhodobě rozhoduje, jak vyplývá např. z usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011, podle něhož trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu není vyloučena ani tenkrát, kdy si poškozená osoba sice byla vědoma jeho nepříznivého ekonomického stavu, avšak přesto s tímto vědomím vstupovala do závazkových vztahů s ním. V jiném usnesení ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 209/2017, zase Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úmyslné zavinění pachatele trestného činu podvodu (spáchaného uvedením v omyl v otázce solventnosti) lze dovodit ze skutečnosti, že jako jednatel obchodní společnosti činil objednávky, ačkoli tato obchodní společnost neměla dostatek finančních prostředků na jejich uhrazení; přijetím těchto závazků předstíral, že obchodní společnost, za kterou jednal, je schopna těmto závazkům dostát, ačkoli to bylo v příkrém rozporu se skutečným stavem (hospodářskou situací), v němž se tato společnost nacházela. Odkázat by však bylo možno i na celou řadu dalších rozhodnutí, v nichž nakonec došlo k odsouzení pachatele za trestný čin podvodu, pokud odebíral zboží s úmyslem za něj nezaplatit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1304/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1088/2014, a mnohé další). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu je tak i s ohledem na ustálenou judikaturu uvedením v omyl i případ objednání zboží s úmyslem za něj nezaplatit, jehož součástí je i zamlčení oněch podstatných skutečností ohledně solventnosti objednávajícího.
24. S nejvyšším státním zástupcem bylo možno souhlasit i v tom směru, že v případě nezjištění podvodného úmyslu v době objednání zboží, popř. při absenci naplnění jiného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je namístě zabývat se tím, zda nemá být v žalovaném skutku shledán jiný majetkový (popř. hospodářský) delikt, především některý z trestných činů úpadkových. S ohledem na shora vyslovené závěry k výkladu znaku uvedení v omyl jsou ale takové úvahy nyní nadbytečné.
25. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považoval za důvodné námitky dovolatele, jimiž zpochybnil závěry soudu druhého stupně, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání nejvyššího státního zástupce a podle §265k odst. 1 tr. řádu z jeho podnětu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
27. Vrchní soud v Praze, bude-li to považovat za důvodné, doplní v potřebném rozsahu dokazování, a znovu věc posoudí a rozhodne. Při novém projednání a rozhodnutí věci je přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
28. Protože zjištěné vady napadeného rozsudku nemohl Nejvyšší soud odstranit ve veřejném zasedání, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání, jak vyplývá z ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu