ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1536.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1536/2011 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 dovolání, které podal obviněný A. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To 282/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 159/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 17 T 159/2010, byl obviněný A. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o., se sídlem v T., O., uzavřel v blíže neupřesněné době v červnu 2006 ve Z., ulice K., v sídle obchodní společnosti OJ-REKOP, s. r. o., s touto společností ústní dohodu o dodávkách stavebního materiálu určeného na rekonstrukci sklepních prostor pivnice U. ve Z., N. V. třídě, s tím, že na položky vyšší než 10.000,- Kč mu bude vystavena faktura, položky nižší bude hradit přímo na pokladně, a dále že dodávku stavebních, zejména obkladačských, prací a příslušného materiálu bude provádět L. H., za kterého v zastoupení uzavřel s obchodní společností FLAMINGO-TR, s. r. o., smlouvu o dílo Z. H., a to vše od počátku s úmyslem své závazky nesplatit, neboť si byl velmi dobře vědom, že vzhledem ke svým splatným závazkům nebude schopen tyto nové závazky řádně a včas ve lhůtách splatnosti hradit, když tímto svým jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti OJ-REKOP, s. r. o., škodu v hodnotě dodaného materiálu a práce doložené celkem šesti fakturami ve výši 161.169,50 Kč a poškozenému L. H. za totéž způsobil škodu v celkové výši 177.969,- Kč, která je doložena celkem dvěma fakturami, přičemž po lhůtách splatnosti před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání zaplatil z výše uvedených částek poškozené OJ-REKOP, s. r. o., 16.273,50 Kč a poškozenému L. H. částku 127.982,- Kč “.
Za výše uvedenou trestnou činnost a sbíhající se zločin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 43/2010, byl obviněný A. M. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků s tím, že se nad obviněným vyslovuje dohled.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil výše zmíněným poškozeným OJ-REKOP, s. r. o., a L. H., jakož i poškozené z rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 43/2010, škodu, kterou jim trestnými činy způsobil, a dále aby předkládal probačnímu úředníku doklady a s tímto řádně spolupracoval.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ohledně obviněného A. M. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 43/2010, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozenému L. H., škodu ve výši 49.987,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená OJ-REKOP, s. r. o., se sídlem Z., K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 17 T 159/2010, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To 282/2011 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. M. dovolání (č. l. 304 - 312), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že měl a má v úmyslu své závazky vůči poškozeným hradit. Podrobně rekapituluje skutkový děj a v této souvislosti polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, kdy mimo jiného uvádí, že své závazky vůči poškozeným uhradil v částce 184.255,50 Kč, navíc směnka ze dne 15. 8. 2006 sloužila k zajištění závazku jak vůči poškozenému L. H., tak společnosti OJ-REKOP, s. r. o. Uvedl, že v zásadě neupírá soudům právo reagovat na stav, kdy nejsou pohledávky hrazeny řádně a včas, nicméně má zato, že soudy tuto reakci realizují a mají realizovat v rámci civilního řízení, nikoli trestního. Jako podnikatel se dostal do ekonomicky složité situace, kdy se mu nedařilo hradit závazky řádně a včas. Na druhou stranu, pokud má dlužník vážný úmysl své závazky hradit, nezbývá mu, než si tyto prostředky obstarat prací. Je pak zcela logické, že se snažil zůstat ekonomicky aktivní a uchovat si možnost získávat prostředky na úhradu svých závazků. Pokud by tak nečinil, vzal by svým věřitelům prakticky šanci vymoci své pohledávky zpět. Skutečnost, že čelil podnikatelskému neúspěchu, nemůže pak odůvodňovat závěr o trestní odpovědnosti v dané věci. Zpochybňuje závěr soudů v tom směru, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., maje za to, že v dané věci se jedná o nesplnění závazku z obchodněprávních vztahů, konkrétně závazků ze smlouvy s poškozenou společností, kterou obviněný, resp. společnost FLAMINGO-TR, s. r. o., uzavřeli s OJ-REKOP, s. r. o., jejím jednatelem panem H. ústně počátkem roku 2006, a její platnost a vznik smlouvy nebyly z jeho strany zpochybňovány, a proto nelze opožděné zaplacení kupní ceny kriminalizovat. Dále uvedl, že nedostatky se vztahují na všechna stádia trestního řízení, počínaje sdělením obvinění, a včetně žaloby státního zástupce. V popisu skutku totiž nejsou uvedeny okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je sice pravdou, že nestačil zcela zaplatit cenu odebraného zboží. Nezaplacení ceny zboží však není škodou, tedy rozhodně nedošlo k naplnění zákonného znaku "způsobení škody" vylákáním zboží od poškozeného. Navíc bylo-li poškozeným již v průběhu prací známo, že má finanční potíže, resp. že má další dluhy, a přesto se rozhodli ve vzájemných obchodních vztazích pokračovat, bylo to jejich dobrovolné rozhodnutí. Do tohoto rizika vstupovali poškození zcela vědomě. Obviněný je proto přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by uvedl poškozenou společnost OJ-REKOP, s. r. o., či poškozeného L. H. v omyl, ani nejednal v podvodném úmyslu nezaplatit poškozeným kupní cenu za odebrané zboží resp., pokud jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin, jedná se dle jeho názoru o hypertrofii trestní represe a nerespektování zásady ultima ratio. Stejně tak je nutné v daném případě respektovat zásadu subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen, že pokud došlo k pochybení na jeho straně, lze toto posuzovat pouze v rovině občanskoprávní, kdy jeho jednání nelze sankcionovat v mezích trestních norem. V dané situaci pak soud nepřihlédl k ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, s účinností od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), dle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S ohledem na tuto skutečnost lze pak mít za to, že v kontextu shora uvedených skutečností je pro něho nová právní úprava příznivější.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení a s ním i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení nebo rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, kterou bez dalšího převzal i odvolací soud, obsahuje veškeré skutkové okolnosti, jež vystihují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., včetně zákonem požadované úmyslné formy zavinění dle §4 písm. b) tr. zák. Pokud byl obviněný již v době odběru stavebního materiálu srozuměn s tím, že firma FLAMINGO-TR, s. r. o., nebude schopna s ohledem na předchozí závazky faktury vystavené poškozenými řádně a včas uhradit, uvedl své obchodní partnery v omyl, přičemž škodu zde představuje objem finančních prostředků, který nebyl uhrazen ve lhůtě splatnosti faktur. Z trestněprávního úhlu pohledu je pak irelevantní, zda došlo k nějakým platbám po lhůtě splatnosti faktur, stejně jako vystavení směnek, neboť její vystavení samo o sobě náhradu škody neřeší, ale pouze vytváří lepší podmínky k jejímu vymáhání.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To 282/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především faktur, směnek a dalších listinných důkazů, a dále výpovědi svědků, především pak svědka Z. H. a poškozeného L. H.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitky týkající se okolností vystavení směnky ze dne 15. 8. 2006 a uznání dluhu ze dne 20. 10. 2006, resp. k jakému účelu sloužily a kdo se jejich prostřednictvím mohl domáhat plnění; námitky týkající se solventnosti společnosti FLAMIGO-TR, s. r. o.; námitky vztahující se k ústně uzavřené smlouvě mezi obviněným a společností FLAMINGO-TR, s. r. o.), kdy současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v rámci řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu podvodu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se žádného protizákonného jednání nedopustil, měl v úmyslu své závazky vůči poškozeným splnit, z tohoto důvodu také zůstal ekonomicky aktivní, aby si tak uchoval možnost získávat prostředky na úhradu svých závazků, kdy zdůraznil, že poškození do obchodních vztahů s ním vstupovali dobrovolně a zcela vědomě; dále pak obviněný uvádí, že směnka měla sloužit k zajištění závazku, který spočíval v neuhrazených fakturách vůči poškozenému L. H. a společnosti OJ-REKOP, s. r. o., kdy poškozený L. H. měl možnost se domoci jejího plnění, na vystavenou směnku pak obviněný uhradil 40.000,- Kč, což dokazuje jeho úmysl zlepšit právní postavení věřitele, kdy tento se mohl rozhodnout, zda bude pohledávku vymáhat po společnosti či po fyzické osobě, což mimo jiné ukazuje, že se jednalo o vztah mezi dvěma podnikateli).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stejně tak nelze pod dovolací důvod podřadit námitky, v rámci kterých obviněný namítal, že svědek P. M. na předmětný automobil vydal inzerát, v němž bylo uvedeno, že automobil je nehavarovaný, a s tím související námitka, že tento vysvětlil, že označení „nehavarované“ odpovídalo momentálnímu stavu předmětného vozidla. Tyto námitky se zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť jsou z hlediska právního posouzení jednání obviněného, kteréžto spočívalo ve zprostředkování prodeje vozidla, zcela irelevantní.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit další námitky obviněného, zejména námitku, že v popisu skutku nejsou uvedeny okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1. odst. 2 tr. zák., konkrétně znaku „uvedení někoho v omyl“ a znaku „způsobení škody“, stejně jako námitku absence subjektivní stránky, tj. úmyslu nezaplatit či způsobit škodu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Jde o úmyslný trestný čin (§4 tr. zák.). Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za škodu nikoli malou se považuje škoda v částce nejméně 25.000,- Kč.
Dle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, je podstatou jednání obviněného skutečnost, že v přesně nezjištěné době v červnu 2006 obviněný jako jediný společník a jednatel společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o., uzavřel s OJ-REKOP, s. r. o., ústní dohodu o dodávkách stavebního materiálu s tím, že stavební práce bude provádět L. H., za něhož v zastoupení uzavřel smlouvu o dílo s FLAMINGO-TR, s. r. o., Z. H., a to za situace, kdy se společnost FLAMENGO-TR, s. r. o., nacházela ve špatné finanční situaci, neboť nebyla schopna v období celého roku 2006 řádně hradit své závazky.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tyto náležitým způsobem zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a „ nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině obžalovaného “ (str. 2 napadeného usnesení).
Jak správně uvedl státní zástupce, otázka jakýchkoli plateb po lhůtě splatnosti jednotlivých faktur není pro posouzení jednání obviněného z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu relevantní, neboť škoda byla způsobena neuhrazením faktur vystavených poškozenými řádně a včas. Poměr finančních prostředků, které nebyly vynaloženy na zaplacení vystavených faktur k datu jejich splatnosti, jsou pak škodou, která byla tímto jednáním způsobena. Jakékoli plnění po splatnosti vystavených faktur je pak třeba posuzovat jako náhradu již způsobené škody.
Stejně tak je v dané situaci nepodstatná okolnost, že obviněný vystavil dne 20. 10. 2006 směnku a písemné uznání dluhu ve prospěch společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o. Přestože lze toto jeho jednání chápat jako snahu o zlepšení vymahatelnosti dluhu, je třeba vzít v potaz, že k němu došlo za situace, kdy se obviněný, resp. společnost FLAMINGO-TR, s. r. o., nacházela v tak tíživé finanční situaci, že nebyla sto jakkoli náhradu způsobené škody řešit, ale toliko prodloužila promlčecí dobu, resp. oddálila možnost vymoci závazek soudní cestou. O závažnosti finanční situace svědčí i to, že probíhalo nejméně pět exekučních řízení souvisejících se závazky společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o., z doby předcházející.
Obviněný si v době uzavření ústní dohody se společností OJ-REKOP, s. r. o., musel být vědom, že se nachází v takové ekonomické situaci, která mu neumožňovala svým závazkům včas a řádně dostát, a přesto nadále s tímto vědomím uzavíral smluvní dohody s obchodními partnery. Tímto jednáním uváděl své obchodní partnery, tj. poškozené v omyl. Argumentace obviněného, že poškození si byli v podstatě vědomi jeho nepříznivé finanční situace, a přesto s tímto vědomím vstupovali i nadále do obchodních vztahů s ním, kdy uvedl, že poškození „vstupovali do tohoto rizika“ vědomě, je zcela nepřípadná, neboť povědomí poškozeným o jeho finanční situaci či míra jejich znalosti ekonomické situace nezbavuje obviněného odpovědnosti za takové jednání. Navíc se jedná o spekulaci. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „ poškození nebyli informováni o nedobrých ekonomických vztazích firmy FLAMINGO-TR, s. r. o., která byla též v průběhu realizací zakázky nahrazována i aktivitami obžalovaného jako fyzické osoby “ (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně).
S tímto souvisí i otázka subjektivní stránky trestného činu, resp. námitka její absence. Nalézací soud konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém dle §4 písm. b) tr. zák., neboť „ musel vědět, že neplnění závazků ve lhůtách splatnosti je jednáním, které není v souladu s trestním zákonem a pro případ takovéhoto chování byl srozuměn s případnými následky “ (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán v úmyslu nepřímém, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím je pachatel lépe obeznámen se všemi rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší je míra zavinění a naopak. Při jinak stejných okolnostech vyšší míra zavinění má za následek vyšší trest (§31 odst. 1, §3 odst. 4 tr. zák.). Základním rozdílem mezi úmyslem přímým a nepřímým je skutečnost, že u nepřímého úmyslu nemusí být způsobení škodlivého následku přímým cílem pachatele. Obviněný jako podnikatel byl zcela jistě obeznámen s případnými následky nezaplacení vystavených faktur. Nejvyšší soud se přiklání k závěru soudů v tom smyslu, že jednání obviněného cíleně nesměřovalo ke způsobení škodlivého následku, přesto jej svým jednáním způsobil, neboť přestože si byl vědom své nepříznivé finanční situace, resp. neschopnosti dostát svým závazkům, tedy uhradit faktury v řádných termínech jejich splatnosti, zcela vědomě nadále uzavíral obchodní smlouvy, aniž by na svou situaci případné obchodní partnery upozornil.
V této části tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného neopodstatněným.
Obviněný dále namítl, že pokud by bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin, jedná se o hypertrofii trestní represe a nerespektování zásady ultima ratio, kdy soud v dané věci nepřihlédl k ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), dle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
Je namístě uvést, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (občanského práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Nalézací soud se s touto námitkou vypořádal v rámci odůvodnění rozsudku na str. 5, kdy uvedl, že „ si je vědom reálného ekonomického prostředí v České republice, kdy je běžná situace neplnění závazků řádně a včas. Takovýto stav však nemůže být ze strany soudu obecně schvalován a je nutno na tento reagovat. Projednávaná trestná činnost je svou povahou sporem obchodněprávním, neboť byly uzavírány smlouvy o dílo, případně o koupi stavebního materiálu. Prvotně by tyto spory měly být řešeny řízením občanskoprávním. Pokud však soud přihlédl k okolnostem případu, kdy firma FLAMINGO-TR, s. r. o., dle jiných rozhodnutí se nechovala ve vztahu k věřitelům očekávaným způsobem, tedy že by platila řádně za své závazky, bylo nutno užít i předpisů trestněprávních “. K danému postupu soud přistoupil zejména s ohledem na probíhající exekuční řízení vedená proti společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o., stejně jako obviněnému coby fyzické osobě, neboť jako fyzická osoba řádně a včas nehradil své závazky z období let 2002 až 2006.
Nejvyšší soud se k tomuto závěru přiklonil a neztotožnil se tak s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo povahu trestného činu podvodu.
Obviněný v rámci dovolání rovněž vyslovil přesvědčení, že nová právní úprava dle trestního zákoníku je pro něho příznivější.
I k této námitce se již vyslovil nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku a Nejvyšší soud tento závěr shledává správným. Nalézací soud konstatoval, že „ jde-li o právní úpravu v zákoně č. 40/2009 Sb. - trestním zákoníku, tato není pro obžalovaného příznivější, neboť při zohlednění výši škody by bylo nutno aplikovat skutkovou podstatu s přísnějším postihem “ (str. 6 rozsudku nalézacího soudu).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. M. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a