ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.981.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 981/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 To 87/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 10/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 46 T 10/2002, byl mj. obviněný Ing. M. M. uznán vinným trestnými činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., (nesprávně označeno), a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., oběma spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za které byl podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných Ing. M. S. a M. H.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. M. M. a dalších spoluobviněných rozhodl ve věci jako soud odvolací Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 To 87/2007, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. M. M. a spoluobviněného M. H. uznal vinnými trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný Ing. M. M. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně mu odvolací soud podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Podle §226 písm. b) tr. ř. dále Vrchní soud v Olomouci obviněného Ing. M. M. a ostatní spoluobviněné zprostil obžaloby pro skutek popsaný v bodě 1) obžaloby v té části, jež byla soudem prvního stupně kvalifikována jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. M. M. dovoláním podaným prostřednictvím dvou obhájců JUDr. T. S. a JUDr. J. M. v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V podání sepsaném JUDr. T. S. uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a směřoval jej proti výroku o trestu zákazu činnosti. Vyslovil názor, že tento trest byl v dané věci nepřípustný, přičemž jej podpořil dvěma zásadními okruhy námitek. K prvnímu uvedl, že nepřípustný může být také takový druh trestu, jenž je sice vyjmenován v §27 tr. zák., ale jeho uložení v konkrétním případě je neúčelné či nepřiměřené např. vzhledem k podmínkám, za nichž smí být určitý trest uložen. Trest zákazu činnosti pak lze uložit pod podmínkou, že trestný čin byl spáchán v souvislosti s činností, jež má být zakázána, přičemž „souvislost“ musí být užší, přímá, bezprostřední, přičemž poukázal na odbornou literaturu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 440). Vymezení zakázané činnosti označil obviněný za příliš široké, zasahující do jeho práva na práci a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost garantovaných článkem 26 odst. 1, 3 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“). Druhý okruh námitek, jimiž podepřel své tvrzení o nepřípustnosti trestu zákazu činnosti, se dotýkal nepřiměřené délky trestního řízení. Dovolatel namítl, že po dobu deseti let, kdy bylo vedeno trestní stíhání, nezastával žádnou funkci ve statutárních orgánech obchodních společností ani místo prokuristy. Trest zákazu předmětné činnosti na další tři roky se mu tedy jeví jako nepřiměřeně přísný, neúčelný, ve zřejmém nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti činu a s ohledem na délku řízení ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Závěrem tohoto podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu v rozsahu výroku o trestu zákazu činnosti a aby odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, eventuelně aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.
Námitku nesprávného hmotně právního posouzení vznesl dovolatel prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. Vyjádřil přesvědčení, že trestné nebylo pouhé vyhotovení padělané listiny, ale až její použití u rejstříkového soudu. Tento závěr učinily i soudy nižších stupňů. V této souvislosti pak namítl, že popis skutku nedostatečně vyjadřuje okolnosti konkrétního jednání obviněného spojeného s předložením padělku rejstříkovému soudu. Dále obviněný vytkl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů, jež z nich vyvodily. Brojil zejména proti naplnění subjektivní stránky, prosazoval tvrzení, že zápis ze schůze představenstva považoval za pravdivý. Popřel jakoukoli účast na společném ujednání mezi ním, spoluobviněným M. H., PhDr. B. V. a JUDr. M. O. o přerozdělení funkcí v představenstvu společnosti L. H., a. s., a obhajoval se také tím, že setkání členů představenstva dne 19. 12. 1997 se nezúčastnil. V textu odůvodnění svého podání dovolatel opakovaně vytýkal soudům obou stupňů hodnocení důkazů zásadně v jeho neprospěch a přehlížení důkazů svědčících o jeho nevině. Neuvedl však konkrétní důkazy, zato podrobně popsal svou verzi průběhu skutkového děje a zpochybnil věrohodnost svědka Ing. T. U. S ohledem na výše uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí krajského a vrchního soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předložil dovolacímu soudu zvlášť dvě stanoviska, jak k podání sepsanému JUDr. T. S., tak k dovolání podanému prostřednictvím obhájce JUDr. J. M.
Co se týče důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přesvědčení, že konkrétní námitky pod něj lze subsumovat, ale postrádají opodstatnění. Uvedl, že obviněný chybně zaměnil přísnost trestu s nepřípustností trestu. Nepřípustným je pouze trest, který není obsažen v ustanovení §27 tr. zák., nebo jenž byl uložen bez splnění podmínek, za nichž je možno určitý trest uložit. Nesouhlasil s dovolatelem, že by nebyla dána souvislost jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu s činností, jež byla obviněnému soudem zakázána, přičemž tento svůj názor podpořil judikaturou Nejvyššího soudu (č. 26/2007 Sb. rozh. tr.). Proto navrhl, aby dovolací soud podání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Námitky, jež obviněný zahrnul pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za převážně skutkové, pouze výtku, že tzv. skutková věta neobsahuje žádné aktivity obviněného spojené s předložením pozměněného zápisu rejstříkovému soudu, označil za odpovídající uvedenému dovolacímu důvodu. Státní zástupce ji však odmítl akceptovat s tím, že není důležité, kdo konkrétně provedl fyzické doručení zápisu rejstříkovému soudu, nýbrž podstatné bylo podepsání nepravého dokumentu s vědomím, že jej bude užito k provedení změn v obchodním rejstříku. Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a popř. i odvolacím soudem a ani hodnotit jejich způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu, k nimž může dojít jednak uložením druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §§23 odst. 1, 31 a 33 tr. zák. Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy §40 odst. 1 tr. zák. (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Tato zákonná úprava dává soudům možnost zvážit z hledisek výslovně uvedených, zda v konkrétním případě existují okolnosti (ať již na straně pachatele či vzhledem k trestnému činu, kterým jej uznává vinným), za nichž by bylo ukládání trestu v příslušné trestní sazbě nepřiměřené. Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly cestou dovolání namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák., viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. se dovolatel dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným M. H. v podstatě tak, že po společné domluvě pozměnili zápis z představenstva společnosti L. H., a. s., ze dne 28. 11. 1997, který poté, co jej v nezměněné podobě převzal obviněný M. H., následně podepsali za situace, kdy věděli, že v něm nově uvedené údaje neodpovídají skutečnosti, když v pozměněné verzi bylo v rozporu se skutečností uvedeno, že byl odvolán předseda představenstva PhDr. B. V. a novým předsedou zvolen M. H., kdy si byli vědomi, že tento doklad je určen k zápisu do obchodního rejstříku, čímž docílili toho, že podle stanov společnosti mohli jednat a podepisovat za společnost jako statutární zástupci obvinění M. H. a Ing. M. M., aniž k tomu potřebovali součinnost zbývajících členů představenstva, takto pozměněný zápis společně se žádostí (správně se jedná o návrh) o změnu statutárních zástupců společnosti jimi podepsaný byl doručen dne 22. 12. 1997 k zapsání změn do obchodního rejstříku na Krajský obchodní soud v Brně, který na základě tohoto návrhu zapsal obviněného M. H. jako předsedu představenstva společnosti L. H., a. s.
Převážná část námitek, jimiž obviněný odůvodnil vadné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Jedinou právně relevantní výtku zpochybňující trestnost jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku vrchního soudu pak vyhodnotil dovolací soud jako neopodstatněnou.
Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že jednání typově naplňující znaky trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 alinea druhá tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., jímž byl dovolatel uznán vinným, bylo po novelizaci trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998 zařazeno do druhého odstavce téhož ustanovení a současně došlo ke změně názvu ustanovení §125 tr. zák. tak, že jde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Proto lze na řešenou věc aplikovat názory soudní praxe po roce 1997 vyslovené v trestních věcech, v nichž byli pachatelé odsouzeni pro trestný čin podle §125 odst. 2 tr. zák.
Tak tomu bylo např. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 943/2005. Nejvyšší soud sice v citované věci vydal dne 3. 8. 2005 zrušující rozhodnutí a skutkově se jednalo o odlišný případ, avšak pro aktuálně posuzovanou věc je významný zde uvedený výklad znaku „uvede nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku“. Dovolací soud zdůraznil nutnost, aby pachatel skutečně sám osobně uvedl do příslušného dokumentu, který byl následně předložen rejstříkovému soudu, nepravdivé informace. Tato okolnost je přitom ze znění skutkové věty rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ohledně obviněného Ing. M. M. zřejmá. Dovolatel společně se spoluobviněným M. H. podle zjištění odvolacího soudu učinili změny v zápise z představenstva společnosti L. H., a. s., které se nezakládaly na pravdě, a tento dokument byl následně doručen rejstříkovému soudu jako podklad sloužící pro návrh na zápis do obchodního rejstříku, který oba jmenované rovněž podepsali. K trestnosti činu tudíž nepostačuje pouhé zajištění předložení návrhu na zápis.
V předmětné trestní věci tak není možné přisvědčit dovolateli v jeho tvrzení, že by skutková věta nedostatečně zachycovala protiprávní jednání, když z ní není jasné, kdo doručil návrh na zápis změn v obchodním rejstříku. Soudy nižších stupňů, resp. odvolací soud, správně ve svém odsuzujícím výroku vyjádřil nejvýznamnější skutkové okolnosti podmiňující trestnost činu. Jednak jde o to, že to byli oba obvinění spolupachatelé, kdo provedl změnu obsahu dokumentu v rozporu s jeho původním (tedy pravdě odpovídajícím) zněním, dále pak byl z hlediska trestnosti stěžejním fakt, že takto pozměněná listina byla použita jako podklad pro návrh na provedení změny v obchodním rejstříku, který rovněž oba spoluobvinění podepsali. Na jejich trestní odpovědnost tak vůbec nemá žádný vliv způsob, jakým byl předmětný návrh rejstříkovému soudu doručen a zda k tomu došlo prostřednictvím třetí osoby, či jedním nebo oběma obviněnými. Jelikož návrh na zápis změn v obchodním rejstříku obvinění Ing. M. M. a M. H. taktéž podepsali (srovnej skutkové závěry krajského soudu na str. 46 – 47 a na str. 30 napadeného rozsudku, z nichž je patrno, že soud měl k dispozici i dokumenty z rejstříkového spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. B 799), je vyloučena jakákoli pochybnost o úmyslu použít zápis s nepravdivými údaji o obsazení představenstva společnosti L. H., a. s., jako podklad pro změnu v zápise v obchodním rejstříku. Jistou strohost popisu skutku konstatoval v předcházejícím stadiu trestního řízení již odvolací soud (srovnej str. 20 rozsudku soudu druhého stupně), ani ten však neshledal důvody pro zásahy do znění skutkové věty, která i podle zjištění Nejvyššího soudu dostatečným způsobem vyjadřuje okolnosti odpovídající všem znakům skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb.
Dovolací soud považoval za vhodné vyjádřit se ve stručnosti také k výtce existence extrémního rozporu mezi tvrzeními soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů, který dovolatel uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na ústavně garantované právo na spravedlivý proces soudní praxe připouští v rámci dovolacího řízení zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. O vadu při zjišťování skutkového stavu věci, kterou by měl dovolací soud zahrnout pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se však může jednat pouze ve velmi specifických případech, kdy skutková zjištění soudů vůbec neodpovídají obsahu jednotlivých ve věci provedených důkazů, jestliže hodnocení těchto důkazů postrádá logické úvahy, soud záměrně některý z důkazů opominul, event. jejich hodnocení soudem je v rozporu s obsahem dokazování, apod. (Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06.) Ústavní soud v této souvislosti navíc uvedl, že ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení mít za následek zrušení předcházejících rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005). Upozornil, že k jinak nepřípustnému „přehodnocení“ celé důkazní situace a takto toliko obecným soudům příslušejícímu relevantnímu hodnocení míry důkazní síly určitého důkazu, z povahy věci zejména stěžejního, lze přistoupit pouze v případech hraničních. Žádná ze shora naznačených situací však v dané věci nenastala. Soudy obou stupňů se nedopustily svévolného hodnocení důkazů a své závěry o vině obviněného Ing. M. M. řádně a logickým způsobem odůvodnily. Podrobným rozborem svědeckých výpovědí jednotlivých svědků a listinných důkazů se zabýval zejména soud prvního stupně. Ten vycházel především ze svědeckých výpovědí Ing. T. U., JUDr. M. O. a PhDr. B. V., racionálně zdůvodnil, proč jejich svědectví považoval za věrohodné (srovnej str. 21, 44 - 46 odůvodnění jeho rozhodnutí) na rozdíl od výpovědí obou obviněných, jež shledal účelovými. Závěr o zfalšování zápisu ze schůze představenstva učinil soud také na základě logických úvah vzhledem k obsahu předmětného dokumentu (blíže viz str. 21 rozsudku krajského soudu) a také s poukazem na znalecký posudek potvrzující odlišný způsob provedení originálního a pozměněného zápisu, přičemž ve skutečnosti měl být proveden pouze jedinou osobou, a to JUDr. M. O. Argumentace obviněného ve vztahu k námitce extrémního rozporu tak nemohla obstát, neboť spočívala ve vlastním hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, zpochybňování osob některých svědků a popírání skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů, čímž se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení skutku. K této části dovolání je možné doplnit, že v podstatě shodné vady ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů vytýkal obviněný již ve svém řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud na ně reagoval, zabýval se jimi, a označil je za nedůvodné. Nejvyšší soud v jeho postupu neshledal jakékoli pochybení.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se obviněný domáhal zrušení rozsudku vrchního soudu ve výroku o trestu zákazu činnosti, který považoval za nepřípustný ze dvou důvodů. Jednak měl za to, že mezi jeho protiprávním jednáním a zakázanou činností neexistuje spojitost, a dále označil trest zákazu činnosti s přihlédnutím k délce trestního řízení za neúměrně přísný a neúčelný. Pouze prvně uvedenou námitku bylo možno akceptovat a blíže se jí zabývat (viz níže). Naopak obhajobu, že se jednalo o trest nepřiměřeně přísný, stejně jako argumentaci, že pro nepřiměřenou délku řízení neodpovídal účelu trestu, nelze subsumovat pod citovaný důvod dovolání. Shodný výklad ohledně námitek tohoto charakteru učinil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/2008, kde uvedl, že s poukazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák. Obdobně Ústavní soud v citovaném usnesení odmítl subsumovat pod předmětný dovolací důvod námitku průtahů trestního řízení za současného připomenutí možnosti od 27. 4. 2006 (kdy nabyla účinnosti novela níže citovaného zákona) nárokovat kromě náhrady škody také poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, domnívá-li se obviněný, že soudy v přiměřené lhůtě neučinily úkon, resp. nevydaly rozhodnutí. V posuzované věci však Vrchní soud v Olomouci délku řízení, jíž považoval za nepřiměřenou, explicitně promítl do výměry trestu odnětí svobody (str. 21 rozsudku), který obviněnému uložil při samé spodní hranici (osm měsíců) trestní sazby, jež umožňuje odsouzení pachatele k trestu od šesti měsíců do tří let). Navíc soud obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Takové zohlednění délky řízení v rámci úvah o trestu považuje Nejvyšší soud za dostatečné a odpovídající všem okolnostem případu i dalším zákonným hlediskům pro ukládání trestu.
Zpochybnění souvislosti skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, s činností, jež mu byla odsuzujícím rozsudkem zakázána, odpovídalo deklarovanému důvodu dovolání, avšak postrádalo jakékoli opodstatnění. V této souvislosti lze poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž k uložení trestu zákazu činnosti postačí, pokud taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu, popř. mu jeho spáchání alespoň usnadnila, k jeho uložení tak není třeba, aby obviněný trestný čin spáchal přímo při výkonu určité činnosti, jež má být zakázána. (Srov. č. 26/2007 Sb. rozh. tr.). Tento právní názor dopadá evidentně i na případ, jenž je předmětem dovolacího řízení. Podle skutkových zjištění obviněný Ing. M. M. v době, kdy společně se spoluobviněným M. H. neoprávněně provedl změny v zápise ze schůze představenstva společnosti L. H., a. s., byl členem tohoto statutárního orgánu. Ke dni 12. 12. 1997 již byl zapsán jako člen představenstva uvedené společnosti (viz výpis z obchodního rejstříku na č. l. 1733) a není pochyb, že mu toto postavení usnadnilo další kroky, které směřovaly ke změně v zápise v obchodním rejstříku s tím výsledkem, že dne 6. 1. 1998 byl jako nový předseda představenstva společnosti zapsán M. H. (dosavadní předseda PhDr. B. V. vymazán a nově zapsán pouze jako člen představenstva). Oba soudy nižších stupňů se shodly na takovém hodnocení provedených důkazů, že právě výkon funkce člena představenstva (u spoluobviněného funkce předsedy představenstva) umožnily oběma další kroky při jednání za obchodní společnost L. H., a. s. Není tudíž žádných pochybností o tom, že protiprávní jednání dovolatele souviselo s výkonem funkce ve statutárním orgánu obchodní společnosti, což mu bylo rozhodnutím odvolacího soudu zakázáno.
Všechny shora uvedené okolnosti svědčí o neopodstatněnosti dovolatelových námitek jak proti nepřípustnosti uloženého druhu trestu, tak proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Soudy nižších stupňů se nedopustily žádného pochybení, na zjištěný skutkový stav aplikovaly znění trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, pouze vadu soudu prvního stupně v nesprávném označení příslušného trestného činu napravil Vrchní soud v Olomouci.
Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnost dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová