ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.10.2005
sp. zn. 6 Ads 10/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
Z. K ., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Mansfeldova 792/3,
Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 8. 2004, č. j. 12 Ca 42/2004 - 18,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, č. j. 12 Ca 42/2004 - 18,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností shora uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí č. 600 418 1975/B ze dne
24. 6. 2004 a věc jí vrácena k dalšímu řízení. Zároveň soud rozhodl, že stěžovatelka
je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 2150 Kč do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
Dne 31. 12. 2002 podal žalobce žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního
boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, jako politický vězeň. K žádosti v průběhu
správního řízení připojil potvrzení Vězeňské služby ČR o tom, že byl vězněn na základě
rozsudku Vyššího obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 189/79 v době od 25. 10. 1979
do 25. 6. 1981. Poukázal na usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. Rt 2/2003 ze dne
12. 1. 2004, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2004. Dle tohoto usnesení je žalobce účasten
soudní rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam.
Žalobou napadeným rozhodnutím stěžovatelka rozhodla o žádosti žalobce tak, že ji
zamítla. Své rozhodnutí zdůvodnila tím, že žalobce neprokázal ve vztahu k uvedené době
splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1 citovaného zákona, neboť rozhodnutí
č. j. 2 T 189/79 ze dne 19. 12. 1979, vydané Vojenským obvodovým soudem v Olomouci,
nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Proti uvedenému rozhodnutí
podal žalobce žalobu, v níž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci stěžovatelce
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí shora označeným rozsudkem zrušil.
V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí o žalobcově věznění nebylo zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., i když trestný čin, pro který byl vězněn (nenastoupení služby v ozbrojených
silách), je uveden v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. Usnesením Okresního soudu
v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 Nz 202/2003, byla povolena obnova řízení ve věci
Vojenského obvodového soudu Olomouc, sp. zn. 2 T 189/79, a byl zrušen rozsudek tohoto
soudu ze dne 19. 12. 1979, sp. zn. 2 T 189/79. Usnesením Okresního soudu v Olomouci
ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 3 T 207/2003, bylo žalobcovo trestní stíhání zastaveno. Okresní
soud v Olomouci však dospěl k závěru, že žalobce podmínky zákona č. 119/1990 Sb.,
ale i zákona č. 198/1993 Sb., splňuje. V usnesení ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. Rt 2/2003, pak
bylo vysloveno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace per analogiam. Toto usnesení
nabylo právní moci dne 28. 1. 2004. Městský soud zde konstatoval, že v nyní probíhajícím
řízení není oprávněn přezkoumávat pravomocné rozhodnutí, vydané podle trestního řádu.
Vzhledem k tomu k němu nelze nepřihlédnout při rozhodování o nároku žalobce
na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu
od 25. 10. 1979 do 25. 6. 1981.
V kasační stížnosti stěžovatelka dovozuje existenci důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky. Stěžovatelka zejména namítá, že v dané věci nedošlo ke zrušení rozhodnutí o věznění
žalobce způsobem, který předpokládá ust. §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., totiž zrušení
podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce byl pravomocně
odsouzen a vězněn pro trestný čin uvedený v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., soudní
rehabilitace, tedy žalobce mohl dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího
uvedeného zákona. Žalobce však popsaným způsobem rehabilitován nebyl, neboť ve lhůtě
uvedené v §6 cit. zákona nepodal návrh na zahájení přezkumného řízení. Žalobce pak teprve
v souvislosti s přijetím zákona č. 261/2001 Sb. podal návrh na obnovu řízení pravomocně
skončeného rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci a v následném řízení
dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku, zproštění obžaloby a vyslovení účasti na soudní
rehabilitaci per analogiam. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila, že eviduje celou řadu
obdobných žádostí osob, které zvolily shodný postup jako žalobce, resp. žádostí opírajících
se o stejný důvod. Ve všech případech žadatelé předložili rozhodnutí příslušného soudu
o své účasti na soudní rehabilitaci „per analogiam“, vydané v rámci obnoveného řízení,
ve všech případech byly tyto osoby v minulosti odsouzené pro skutek spočívající v odepření
nastoupit vojenskou službu z náboženských důvodů, všechny osoby byly rovněž zastoupeny
stejným advokátem. Až na výjimky okresní soud v příslušných usneseních o účasti žadatele
na rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vždy konstatoval, že rozhodnutí
vydal proto, aby žadateli umožnil prokázat vznik nároku na peněžní částku podle zákona
č. 261/2001 Sb. Tato usnesení byla podle stěžovatelky vydána účelově a v rozporu s platnou
právní úpravou. Jestliže totiž zákonodárce v ust. §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. stanovil
lhůtu, v níž je třeba podat návrh na přezkoumání odsuzujícího soudního rozhodnutí,
je nepochybné, že tak učinil záměrně a s vědomím dát průchod potřebě, aby právo bylo
v konkrétní lhůtě uplatněno. Podle stěžovatelky je pak rušení odsuzujících rozhodnutí cestou
obnovy řízení obcházením této zásady. Krom toho ust. §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. lze
podle jejího názoru vztáhnout pouze na případy, kdy byl občan neoprávněně vězněn pouze
vazebně, tedy bez toho, že by jeho trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem,
a jeho aplikace „per analogiam“ na věci pravomocně skončené odsuzujícím rozsudkem
nepřichází v úvahu. Stěžovatelka zdůraznila, že podmínil-li zákonodárce v §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. vznik nároku na peněžní částku zrušením odsuzujícího soudního rozhodnutí
podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb., vyjádřil tím vůli omezit okruh
oprávněných osob pouze na ty z nich, které dosáhly rehabilitace podle speciálních,
za tím účelem přijatých zákonů; nic mu totiž nebránilo vymezit okruh oprávněných osob
jakýmkoli jiným způsobem. Stěžovatelka dále odkazuje na další relevantní judikaturu, včetně
stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. - 14/01, kterým bylo vysloveno,
že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb.,
nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce byl oprávněn podat návrh
na přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci a pokud tak ve stanovené lhůtě
neučinil, nemůže se dovolávat aplikace zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Stěžovatelka tedy shrnula, že spornou otázkou v daném případě je, zda ke zrušení
odsuzujícího soudního rozhodnutí došlo způsobem stanoveným v zákoně č. 261/2001 Sb.
Odsuzující rozsudek nebyl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., ani zákona č. 198/1993 Sb.,
nýbrž cestou obnovy řízení. Usnesení, jímž byla vyslovena účast žalobce na soudní
rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., není odškodňovacím titulem,
neboť na základě tohoto usnesení nelze zrušit žádné odsuzující rozhodnutí o věznění. Kromě
toho z jeho dikce vyplývá, že účelem je rehabilitovat osoby stíhané pouze vazebně za účelem
možnosti přiznat i jim odškodnění, ovšem pouze podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka
rovněž odkázala na další relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a závěrem
konstatovala, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku, zda účastník řízení
je či není politickým vězněm ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Současně požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl Nejvyššímu správnímu soudu,
aby kasační stížnost zamítl, rozsudek městského soudu potvrdil a žalobci přiznal náhradu
nákladů řízení. Konkrétně konstatoval, že stěžovatelka překračuje své pravomoci,
jelikož jejím úkolem je jednat podle pravomocných soudních rozhodnutí, nikoli hodnotit
jejich správnost. V několikerých doplněních svého vyjádření pak žalobce polemizuje
se závěry, které učinila v kasační stížnosti stěžovatelka ohledně judikatury soudů
v obdobných případech.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje mj. na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, a u kterých bylo rozhodnutí
o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu,
přičemž pro tyto osoby zavádí uvedený zákon pojem „politický vězeň“.
Podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se ustanovení tohoto zákona užije obdobně
k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku
v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a §4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990,
i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve
platných předpisů. Ustanovení §27 se užije obdobně. Podle §6 odst. 1 téhož zákona lze návrh
na zahájení přezkumného řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti
tohoto zákona. Podle §36 nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze v mezích uplatněných stížních důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
V projednávané věci není mezi účastníky sporný skutkový stav a rozhodnutí závisí
jen na posouzení právní otázky; neboť stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Posuzována tak byla otázka, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena
účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
(v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), může
mít účinky splnění podmínky stanovené v ust. §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce
tvrdí, že shora uvedenou otázku je třeba odpovědět kladně, přičemž důvodem má být
mj. zachování principu rovnosti, žalovaná tvrdí opak, když poukazuje na účelovost takového
postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., který je koncipován
na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného
odškodnění.
Nejvyšší správní soud se k uvedené právní otázce přímo nebo nepřímo vyjádřil
v několika svých dřívějších rozhodnutích. Jelikož judikatura v této věci nebyla jednotná, byla
tato otázka předložena rozšířenému senátu, jenž zaujal následující stanovisko: Ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky,
kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění
zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
V daném případě je nepochybné, že žalobce mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou
přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem
však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě uvedené
v §6 cit. zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno
podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení podle zákona
č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění dle názoru
Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci
per analogiam dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze
deklaratorní charakter a žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení
(a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch
žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne
23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo
přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla
pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období
od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně
stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní
rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogie iuris, neboť ten
je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie
legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného
soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona.
V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn
v souladu s platnou právní úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb. Na této argumentaci Nejvyšší
správní soud neshledává potřebu cokoli modifikovat. Nejvyšší správní soud tak dospěl
k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku
na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb. (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 723/2005 Sb. NSS).
Stěžovatelka tedy nepochybila, jestliže v daném případě žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 25. 10. 1979
do 25. 6. 1981 zamítla s odkazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1
s přihlédnutím k §4 odst. 4 cit. zákona, neboť rozhodnutí č. j. T 189/79 ze dne 19. 12. 1979
vydané Vojenským obvodovým soudem v Olomouci o věznění žalobce v uvedené době
nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Naopak
Městský soud v Praze výše označenou právní otázku posoudil nesprávně, čímž došlo
k naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení
je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu shora
uvedeným (§110 odst. 3 s. ř. s.). Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rovněž rozhodne
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k meritornímu rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již Nejvyšší správní
soud samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu