ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.106.2008:30
sp. zn. 6 Ads 106/2008 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Základní
organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací,
se sídlem Bouzov 8, Bouzov, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
29. 8. 2008, č. j. 30 Ca 156/2008 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení n epřiznáv á .
Odůvodnění:
Ve výroku označeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl žádost žalobkyně
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti směřující
proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, č. j. 30 Ca 156/2008 - 13, a ze dne
20. 6. 2008, č. j. 30 Ca 16/2008 - 26; dalším výrokem soud vyzval žalobkyni k doplnění náležitostí
kasační stížnosti. Při posuzování předpokladů žalobkyně pro osvobození od soudních poplatků
soud vyšel z toho, že nemůže být obhajitelný postup, kdy členské příspěvky sdružení jsou natolik
nízké, že na úhradu poplatků spojených s činností sdružení nedostačují, a sdružení tak není
na svou činnosti dostatečně ekonomicky připraveno. V této souvislosti krajský soud odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, publikované ve Sbírce NSS pod č. 1482/2008.
Toto usnesení žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla nyní projednávanou kasační
stížností, ve které poukázala především na formální nedostatky napadeného rozhodnutí
(nesrovnalosti v č. j., v záhlaví chybí údaj, kdo konkrétně ve věci rozhodoval). Krajský soud měl
nejprve provést opravu zřejmých nesprávností. Stěžovatelka rovněž namítá nesprávnost
doručování, když opakovaně žádala doručování elektronickou cestou.
Krajský soud v Brně po podání kasační stížnosti postupoval ve smyslu §108 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a předložil kasační stížnost
s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále podotýká, že v řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků není
podle judikatury Nejvyššího správního soudu nedostatek právního zastoupení důvodem
pro odmítnutí kasační stížnosti (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 65/2007 - 37 ze dne 24. 10. 2007).
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně žádosti
o osvobození od poplatků po právu nevyhověl. Nejprve ke kasačním výtkám: Není příliš zřejmé,
jak by případné nesrovnalosti v uvedeném čísle jednacím mohly mít vliv na věcné posouzení
osvobození od poplatků, či na procesní práva účastníka řízení. Tvrzení tohoto typu stěžovatelka
ostatně v kasační stížnosti ani nevysvětluje, ani jakkoli nezdůvodňuje. Pokud se jedná o údaj
chybějící v záhlaví rozhodnutí o tom, kdo ve věci rozhodoval, rovněž není zřejmý dopad
na právní postavení stěžovatele. O tom, že ve věci jednal a rozhodl předseda senátu, svědčí to,
že je pod usnesením podepsán. Jméno i příjmení soudce sice není uvedeno v záhlaví, je však
uvedeno v závěru usnesení, což není v rozporu s §54 odst. 2 s. ř. s., přičemž předseda senátu je
přitom k takovému rozhodnutí v daném případě kompetentní (§35 odst. 3 a 8 s. ř. s.). Dále není
zřejmý ani právní dopad nedoručování elektronickou cestou, když stěžovatelka napadené
usnesení řádně převzala a včas podala kasační stížnost. Ani pro samotné důvody posouzení
a rozhodnutí ve věci nebyla otázka doručování podstatná, či vůbec jakkoli relevantní.
Po věcné stránce posouzení právní otázky Nejvyšší správní soud pochybení v postupu
krajského soudu rovněž neshledal. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků; dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Dále je třeba k otázce vazby mezi institutem neustanovení zástupce
a osvobozením od poplatků uvést příslušnou právní úpravu: Podle §35 odst. 8 s. ř. s. může soud
navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba
k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Ve vztahu
k postavení sdružení a nezbytnosti jejich ekonomické základny existuje již dříve vyjádřený právní
názor Nejvyššího správního soudu (zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32). Podle konstantní judikatury správních soudů po sdružení,
hodlá-li být aktivně činným, lze požadovat, aby si materiální prostředky na svoji činnost
(alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře) zajistilo samo. Rezignuje-li sdružení
na jejich zajištění, není možné odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků bez dalšího převést
na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků (srov. usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 1482/2008, www.nssoud.cz, ze kterého Nejvyšší správní soud vychází
rovněž v dalším textu). Nejvyššímu správnímu soudu je ze spisu známo, že stěžovatel je
občanským sdružením založeným za účelem ochrany práv a zájmů členů zejména v oblasti
pracovněprávní, mzdové, bezpečnosti, sociální apod. Tuto aktivitu stěžovatelka může realizovat
mimo jiné i účastí v řízeních, v nichž jsou projednávány a řešeny spory tohoto typu.
Pokud stěžovatelka hodlá být coby sdružení (nehledě na konkrétní cíl sdružení) aktivně činnou,
pak je objektivně ospravedlnitelné po ní požadovat, aby si materiální prostředky pro prosazování
svého cíle, a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře, zajistila sama. Tuto
odpovědnost za tvorbu základních prostředků pro činnost nelze a priori přenášet na stát; žádost
o osvobození od soudních poplatků nemůže být tedy důvodná výlučně proto, že stěžovatelka
coby speciálně zaměřené sdružení vyvíjející činnost k dosažení svého cíle nemá pro takovou
činnost žádné materiální prostředky. Rezignuje-li stěžovatelka na jejich zajištění alespoň
v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře, pak zřejmě vychází z předpokladu, že to bude
výlučně stát, který za všech okolností ve všech obdobných případech jednotlivých kroků
stěžovatelky k dosažení jeho cíle ponese veškeré její náklady. Takový předpoklad však nemůže
být legitimní; k jeho legitimitě neposkytuje oporu ani §36 odst. 3 s. ř. s., nejsou k ní ani jakékoli
důvody doktrinální, jež by měly snad souviset s cílem vytyčeným stěžovatelem. Potvrzení
takového předpokladu, který se z pohledu jiných osob dovolávajících se soudní ochrany jeví být
nerovným a pro stěžovatelku nepřiměřeně komfortním, by mohlo být nejvýše výsledkem toliko
mechanické aplikace pravidla o nedostatku finančních prostředků coby podmínky pro přiznání
osvobození od soudních poplatků. Přiznání takového absolutního práva „za všech okolností
bezplatného přístupu k soudu“ pro určité skupiny osob (zde sdružení, jakým je stěžovatelka)
by nikterak nesouviselo s ochranou konkrétních veřejných subjektivních práv jednotlivců
a s uplatňováním práva na jejich soudní ochranu, naopak by ve vztahu k jiným osobám
domáhajícím se soudní ochrany mohlo být solidním základem procesní absurdity a diskriminace.
Nejvyšší správní soud má v tomto případě za to, že je důvodu ponechat na stěžovatelce,
aby si základní materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím deklarovaného
cíle předpokládat, opatřila primárně sama. Absolutní nedostatek finančních prostředků
stěžovatelky tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě důvodem pro přiznání
osvobození od soudních poplatků. Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků tu však
vzhledem k výše uvedenému nelze vnímat jako ztěžování dosahování či uplatňování uvedeného
cíle prostřednictvím ztěžování přístupu k soudu. Stěžovatelka si totiž může snadno opatřit částku
2000 Kč potřebnou k zaplacení soudního poplatku, a to např. zvýšením členských příspěvků.
Kasační námitku nesprávného posouzení právní otázky proto Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou. Z hlediska namítaného porušení práva na přístup soudu či práva na spravedlivý
proces Nejvyšší správní soud podotýká, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou
z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána
zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován
za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní
poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu.
Ve svém nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, Ústavní soud uvedl, že úprava
poplatkové povinnosti či osvobození od ní provedená zákonem České národní rady
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden
ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stanovil-li totiž zákon i v tomto směru pevná
pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek, potom tyto
podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát
prostřednictvím orgánu soudní moci. Shora uvedené důvody nezbytnosti zajišťování materiálních
prostředků sdružení na svou činnost vlastními silami tedy dostatečně ospravedlňují postup
krajského soudu, z těchto výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovaná žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní
soud ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žalované se náhrada
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu