ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.120.2012:36
sp. zn. 6 Ads 120/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: M. M.,
zastoupené JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem, se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava-
Vítkovice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2012, č. j. 17 Ad 10/2010 - 137,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ladislavu Piterkovi, advokátovi, se sídlem
Ruská 2887/101, Ostrava–Vítkovice, se přiznává odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 1573 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně svou kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 6. 2012, č. j. 17 Ad 10/2010 - 137, jímž krajský soud zamítl žalobu žalobkyně proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2009, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o přiznání
plného invalidního důchodu pro nesplnění zákonných podmínek, neboť z důvodů dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze
o 25 %. Napadené správní rozhodnutí žalované vycházelo z posouzení zdravotního stavu
provedeného lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava–město (dále jen „OSSZ“)
dne 5. 11. 2009. U žalobkyně se podle tohoto posouzení jednalo o stav po pracovním úrazu,
konkrétně po pádu, který se stal dne 11. 10. 2005 a při němž došlo k poranění jejího pravého
kolenního kloubu; v době posuzování už však nebyla prezentována podstatná funkční porucha
kolenního kloubu a ani žalobkynina bronchitida, alergická rýma a sinusitida nebyly shledány
posudkově významnými.
[2] Krajský soud vycházel z posouzení zdravotního stavu žalobkyně Posudkovou komisí
Ministerstva práce a sociálních věci (dále jen „PK MPSV“) v Ostravě a srovnávacího posudku
PK MPSV v Hradci Králové. Obě PK MPSV shodně konstatovaly, že rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně byl stav po poranění předního zkříženého
vazu a opakované plastice tohoto vazu s mírnou reziduální nestabilitou pravého kolenního
kloubu. Zdravotní stav žalobkyně podřadila PK MPSV v Ostravě pod stav popsaný
v příloze č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., ve znění platném v době vydání napadeného rozhodnutí,
v kapitole XV, odd. H, pol. 53, písm. b), podle něhož pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti činil 20 %. Stav po operaci kolenního kloubu v květnu 2009 s následnou rehabilitací
odpovídal dočasné pracovní neschopnosti. PK MPSV v Ostravě nezvýšila procentní hodnocení
dle §6 odst. 3 a 4 citované vyhlášky, neboť ostatní onemocnění nedosahují významného stupně
závažnosti a žalobkyni podstatně pracovně neomezují. Obě PK MPSV dospěly k závěru,
že žalobkyně je schopna pracovat s využitím své středoškolské kvalifikace a praxe, například jako
mistrová odborného výcviku v oděvní výrobě nebo jako vychovatelka ve školství, a rovněž
je schopna se rekvalifikovat zaškolením. K datu vydání napadeného správního rozhodnutí
neshledaly PK MPSV žalobkyni ani plně, ani částečně invalidní. Jediný rozdíl mezi závěry obou
PK MPSV spočíval v tom, že PK MPSV v Hradci Králové zohlednila i další lékařské zprávy
a dokumenty předložené žalobkyní a podřadila zdravotní stav žalobkyně pod postižení popsané
v citované části vyhlášky nikoli pod písmenem b), ale pod písmenem c), a ohodnotila pokles její
schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 25 %.
[3] Krajský soud pak žalobu zamítl s tím, že pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
žalobkyně dle plně přesvědčivého posudku PK MPSV v Hradci Králové činil 25 %, přičemž
zákonná úprava požaduje pro přiznání plného invalidního důchodu pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 66 %, což v případě žalobkyně nenastalo.
[4] V kasační stížnosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) uvedla, že napadá rozsudek
krajského soudu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka nejprve ve své kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry obou posudků
PK MPSV s tím, že posudky nebyly zpracovány s dostatečnou odbornou erudicí a že jejich závěry
jsou takřka totožné. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že navrhla u krajského soudu důkaz
znaleckým posudkem, a považuje za závažnou procesní vadu, že krajský soud se tímto důkazním
návrhem nezabýval. Tato procesní vada řízení před krajským soudem podle názoru stěžovatelky
zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces.
[6] Stěžovatelka dále ke své žalobě nad rámec obsahu soudního spisu krajského soudu
a správního spisu doložila kopii znaleckého posudku doc. MUDr. Hrnčíře ze dne 23. 3. 2012,
vypracovaného kvůli posouzení trvalých následků úrazu stěžovatelky pro účely stanovení
pojistného plnění pojišťovnou Kooperativa. V tomto posudku znalec dospěl k závěru, že trvalé
následky úrazu stěžovatelky pro účely komerčního pojištění odpovídají dvaceti procentům.
Znalecký posudek podle stěžovatelčina názoru údajně upozorňuje na rozpory v dokumentaci,
z níž posudky PK MPSV vycházely. Stěžovatelka se domnívá, že posudky vypracované
PK MPSV jsou neobjektivní, pokud rovněž na tyto rozpory nepoukázaly.
[7] Podle stěžovatelky navíc není možno souhlasit se závěrem PK MPSV, která shledala
ztrátu schopnosti její soustavné výdělečné činnosti ve výši 25 %, ačkoli stěžovatelka jen pár dní
předtím absolvovala náročnou reoperaci pravého kolene, pro jehož poranění jí byl plný invalidní
důchod v předchozím období přiznán.
[8] Nejvyšší správní soud nad rámec posuzované věci ze správního spisu konstatuje,
že stěžovatelka pobírala do 18. 7. 2008 plný invalidní důchod z důvodů poúrazového stavu jejího
pravého kolene s lézí předního zkříženého vazu a nestability kolenního kloubu, které značně
ztěžovalo obecné životní podmínky stěžovatelky. Stěžovatelce byl plný invalidní důchod odňat
rozhodnutím žalované ze dne 9. 6. 2008, žaloba stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla
zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2009, který nebyl napaden kasační
stížností. Poté do 17. 11. 2009 stěžovatelka pobírala částečný invalidní důchod, který byl vyplácen
jen po časově omezené období, neboť podle posudku OSSZ ze dne 5. 11. 2009 (vypracovaného
pro účely nyní posuzovaného rozhodnutí žalované, srov. bod [1] tohoto rozsudku)
již stěžovatelčin zdravotní stav neodpovídal ani nároku na částečný invalidní důchod. K další
žádosti stěžovatelky pak žalovaná dne 4. 3. 2011 opětovně zamítla její žádost o invalidní důchod
a posléze (dne 3. 10. 2011) i námitky proti tomuto rozhodnutí.
[9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační
stížnosti, neboť byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podala včas. V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatelka
námitky z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud pro tyto důvody
kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek
krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[10] Rozhodnutí soudu o přiznání invalidního důchodu jako dávky důchodového pojištění
se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním zákonem primárně
svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány
posudkové komise (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení). Tyto posudkové komise jsou oprávněny jak k celkovému přezkoumání zdravotního
stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, tak i k posouzení poklesu jeho schopnosti
soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání
či zániku. Posudkové řízení je tedy specifickou formou správní činnosti (srov. ustanovení §16a
zákona o provádění sociálního zabezpečení), spočívající v posouzení zdravotního stavu občana
a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového
pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového
lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit též zpracování posudku
soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek
úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud,
který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí
především. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá v tom,
že se komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a že své posudkové závěry musí náležitě odůvodnit (k tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 - 50,
publikovaný pod č. 150/2004 Sb. NSS, ze dne 21. 6. 2007, č. j. 4 Ads 71/2006 - 256, ze dne
3. 8. 2012, č. j. 6 Ads 53/2012 - 39; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná
v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz.)
[11] Krajský soud proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
PK MPSV v Ostravě, korigovaného posudkem PK MPSV v Hradci Králové; soudu předložené
posudky neopominuly žádné z potíží udávaných stěžovatelkou, resp. žádné potíže, o nichž byly
doklady ve zdravotnické dokumentaci. Takové opomenutí ostatně nenamítala ani stěžovatelka,
ta se pouze lišila ve svém subjektivním hodnocení závažnosti svých zdravotních potíží. Výhrady
stěžovatelky vůči posudkům PK MPSV se vztahují pouze k důrazu, který PK MPSV přikládaly
jejím zdravotním potížím. K námitce stěžovatelky, že oba posudky dospívají k takřka totožným
závěrům, Nejvyšší správní soud poznamenává, že s ohledem na skutečnost, že obě PK MPSV
postupovaly dle stejného právního předpisu, a to vyhlášky č. 284/1995 Sb. ve znění platném
v době vydání napadeného správního rozhodnutí, je pravděpodobné a plně v souladu
s principem legality, že dospěly k obdobným závěrům.
[12] Další námitkou poukazovala stěžovatelka na to, že došlo k závažné vadě řízení,
neboť krajský soud se nezabýval jejím návrhem na provedení znaleckého posudku, a že tato vada
zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud k tomu nejprve odkazuje
na skutečnost, že městský soud sice návrh stěžovatelky na provedení znaleckého posudku neřešil
v napadeném rozsudku, avšak zabýval se jím na jednání dne 27. 6. 2012, kde po konstatování
závěrů posudku PK MPSV v Hradci Králové rozhodl, že další doplnění dokazování
vypracováním znaleckého posudku prováděno nebude. Ohledně tzv. opomenutých důkazů
odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu a judikaturu Ústavního
soudu - např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 6 As 25/2009 - 193,
a ze dne 5. 5. 2010, č. j. 6 Ads 178/2009 - 63, či nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94, a ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000 (nálezy Ústavního soudu ČR
jsou dostupné z http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud upozorňuje na to, že stěžovatelka
nemá právní nárok na to, aby soud provedl veškeré důkazy, které v řízení navrhne. V případě
neprovedení navržených důkazů je však soud povinen odůvodnit, proč k jejich provedení
nepřistoupil. Není ovšem nezbytné neprovedení navržených důkazů explicitně odůvodnit
v rozsudku, postačí, když je neprovedení důkazního návrhu vysvětleno při jednání ve věci
či vyplývá z odůvodnění rozsudku. Nejvyšší správní soud dokonce u zjevně nadbytečného
důkazního návrhu dospěl k závěru, že i případ, kdy krajský soud opomene provést navržený
důkaz a nevypořádá se s důvody jeho neprovedení, nemusí značit nepřezkoumatelnost
či neústavnost rozhodnutí krajského soudu, a to za situace, že navržený a neprovedený důkaz
by pouze potvrdil skutkový stav zjištěný z jiných provedených důkazů (viz rozsudek zdejšího
soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 Afs 17/2007 - 100). V posuzovaném případě stěžovatelka
neuvedla konkrétní výhrady proti provedeným posudkům PK MPSV ani žádné konkrétní
pochybení, jehož se PK MPSV v jejím případě měly dopustit, pouze nesouhlasila
s jejich závěrem, který byl pro ni nevýhodný, a proto se pokoušela o další revizi v podstatě
totožných závěrů dvou posudkových komisí. Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom,
že provádění dalšího odborného posouzení zdravotního stavu by bylo v posuzovaném případě
nadbytečné, neboť oba posudky PK MPSV ve svém souhrnu obsahují dostatečné odborné
závěry pro potřeby soudního přezkumu napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatelka
pak ani v řízení před krajským soudem, ani v řízení před Nejvyšším správním soudem nenamítla
žádnou konkrétnější výhradu vůči provedeným posudkům, proto zde nebyly žádné důvody,
pro něž by bylo namístě podrobit provedené odborné posouzení další revizi. I kdyby měla
stěžovatelka nadále pochybnosti, zda krajský soud náležitě odůvodnil neprovedení jí navrženého
důkazu, pak Nejvyšší správní soud v tomto svém rozsudku poskytl dostatečné odůvodnění
neprovedení požadovaného důkazu a jeho provedení shledal zbytečným. Nejvyšší správní soud
shodně jako soud krajský dospěl k závěru, že tu nejsou žádné důvody zpochybňovat provedené
posudky PK MPSV, zejména pak posudek PK MPSV v Hradci Králové, který reaguje na všechny
její věcné námitky, a který tudíž splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti.
[13] Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhovala provedení důkazu shora popsaným
posudkem, který byl vypracován za účelem posouzení rozsahu trvalých následků stěžovatelčina
úrazu pro účely komerčního pojištění. Tento důkaz shledává Nejvyšší správní soud rovněž jako
zbytečný, neboť nikterak nekoresponduje s účelem posuzování zdravotního stavu stěžovatelky
v tomto soudním řízení. Znalecký posudek vypracovaný v roce 2012 nemůže mít pro soud žádný
význam, neboť v tomto soudním řízení je posuzován skutkový stav (tedy pokles stěžovatelčiny
schopnosti soustavné výdělečné činnosti) k datu vydání napadeného správního rozhodnutí v roce
2009, nikoli tedy k datu 23. 3. 2012.
[14] K námitce stěžovatelky, že v roce 2009 absolvovala další reoperaci pravého kolene,
což mělo být zohledněno v posudku PK MPSV, Nejvyšší správní soud poukazuje na obsah
uvedených posudků (viz výše v bodě [2]). PK MPSV se s touto námitkou vypořádaly tak, že stav
po operaci kolenního kloubu v květnu 2009 s následnou rehabilitací odpovídá dočasné pracovní
neschopnosti, nikoli dlouhodobějšímu stavu, který by odpovídal poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, předpokládanému pro přiznání invalidního důchodu.
[15] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku
nedopustil pochybení, pro něž by bylo namístě tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Žalované rovněž právo na náhradu nákladů nenáleží, neboť přiznání nákladů
řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovaná, přestože měla ve věci plný úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[16] Stěžovatelce byl již pro řízení před krajským soudem ustanoven k ochraně jejích zájmů
ve věci zástupce JUDr. Ladislav Piterka, advokát, se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava–Vítkovice.
Podle §35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování ustanoveného advokáta stát. Podle §7 a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
náleží ustanovenému zástupci stěžovatelky odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání
ve věci samé, zde konkrétně sepis kasační stížnosti) ve výši 1000 Kč a podle §13 odst. 3
advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon, tedy celkem
1300 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle
§57 odst. 2 s. ř. s. přiznaná částka nákladů řízení zvyšuje o částku odpovídající této dani,
tj. o 21 % z částky 1300 Kč, tedy 273 Kč. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal zástupci
stěžovatelky částku 1573 Kč coby odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě
této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu