ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.49.2007:75
sp. zn. 6 Ads 49/2007 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. V., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007, č. j. 41 Cad
189/2006 – 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007, č. j. 41 Cad 189/2006 – 34 s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2006, č. X, přiznala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobci od 20. 2. 2006 starobní důchod podle ustanovení §30 zákona
č. 155/1995 Sb., v platném znění ve výši 7048 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí
je uvedeno, že základní výměra důchodu činí 1470 Kč měsíčně; procentní výměra se stanoví
procentní sazbou z výpočtového základu, který činí 10 309 Kč. Jeho výše odpovídá osobnímu
vyměřovacímu základu 13 129 Kč. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 43 roků
pojištění činila 64,50 % VPZ, což je 6650 Kč měsíčně. Snížení procentní výměry za 720 dnů
z doby od přiznání důchodu do dosažení důchodového věku činí 10,4 % VPZ, což je 1072 Kč
měsíčně. Výše procentní výměry činí 5578 Kč měsíčně. Ode dne přiznání starobního důchodu
budou s jeho doplatkem zúčtovány částky vyplacené na důchodu částečném invalidním,
který od téhož dne nenáleží.
V podané žalobě žalobce uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku
sp. zn. 5 C 81/95, ze dne 13. 6. 1996, bylo zrušeno okamžité rozvázání pracovního poměru
v k.s. EVIOS v Lomnici, ale jeho pracovní poměr trval od 9. 5. 1994 do 30. 9. 1999. Náhrada
mzdy byla uznána ke dni vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Blansku, tj. ke dni 13. 6. 1996
ve výši 118 414 Kč od 1. 1. 1995. Okresní soud v Blansku nemohl předvídat, že jeho pracovní
poměr bude ukončen až k 30. 9. 1999. V současné době je jediná a věrohodná pohledávka uznaná
pohledávka ze dne 1. 8. 2000 pod pořadovým číslem 56, a to pohledávka uznaná Krajským
soudem v Brně pod č. j. 28 K 151/95, v celkové výši 457 500 Kč. Tato částka byla tvořena
částkou 378 112 Kč jako součet vymě řovacích základů uvedených na evidenčním listu
důchodového pojištění ze dne 16. 12. 1999, kde byly tyto vyměřovací základy zúčtovány
jako nově prokázaný vyměřovací základ, dále částkou 64 278 Kč, což byl úrok 17 % ke dni
podání, tj. k 30. 5. 2000, částkou 15 159 Kč jako odstupné za dva měsíce. Správkyní konkursní
podstaty byla pohledávka odepřena ve výši 44 108 Kč z důvodu špatného výpočtu dlužné částky
a v současné době tato pohledávka celkem tedy činí 413 442 Kč nevyplacených mzdových
nároků. Žalobce dovozoval, že byly předloženy nové důkazy a je tedy nutné určit součet
vyměřovacích základů uvedených v evidenčním listu ze dne 16. 12. 1999 jako nově prokázaný
podklad pro vyhotovení nového evidenčního listu v souladu se zákonem č. 24/2006 Sb. s tím,
že je třeba započítat částku 378 112 Kč a tuto rozepsat na dobu od 1. 1. 1995 do 30. 9. 1999.
Žalobce uvedl, že respektuje názor Ministerstva práce a sociálních věcí o tom,
že do vyměřovacího základu pro pojistné není možné započítat úroky z prodlení. Navrhoval,
aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 41 Cad 189/2006 – 34,
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 8. 2006, č. X, zrušil pro nezákonnost a
věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Dále rozhodl o tom, že žalovaná má povinnost zaplatit
žalobci na nákladech řízení 168 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve svém rozhodnutí
vycházel z obsahu dávkového spisu. Uvedl, že především vycházel ze sdělení správkyně
konkursní podstaty, z něhož plyne, že žalobce v období od května do prosince 1994 pro EVIOS
odpracoval 153 pracovních dnů, za které mu byla zúčtována mzda ve výši 53 319 Kč, průměrná
denní mzda tak činila 348,49 Kč. V roce 1994 měl měsíc průměrně 21,75 pracovních dnů.
Průměrná měsíční mzda činila 7579 Kč. Evidenční list důchodového zabezpečení byl vypracován
podle seznamu pracovních neschopností potvrzeného obvodní lékařkou žalobce, což znamená,
že z počtu pracovních dnů byl odečten počet d ní, pro které trvala pracovní neschopnost. Takto
získaný počet pracovních dnů byl vynásoben průměrnou denní mzdou, tj. 348,49 Kč tak, že
v roce 1996 bylo 253 pracovních dnů x 348,49 Kč, tj. 88 168 Kč, v roce 1997: 218
odpracovaných dnů x 348,49 Kč, tj. 75 971 Kč, v roce 1998: 120 odpracovaných dnů x 348,49
Kč, což je 41 819 Kč a v roce 1999: 88 odpracovaných dnů x 348,49 Kč, což je 30 667 Kč. Soud
dále vycházel z potvrzení k. s. EVIOS ze dne 19. 9. 1999 o hrubé mzdě žalobce v jednotlivých
měsících v roce 1994. Konstatoval, že mezi účastníky je nesporná skutečnost, že žalovaná
započítala žalobci částku 118 413 Kč, tedy částku, která byla žalobci přiznána rozsudkem
Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 6. 1996, sp. zn. 5 C 81/95. Další nespornou skutečností
bylo podle krajského soudu to, že pracovní poměr žalobce u společnosti EVIOS trval do 30. 9.
1999.
Krajský soud dále poukázal na článek I. a článek I/2 zákona č. 24/2006 Sb.,
a konstatoval, že v posuzované věci je třeba žalobci zhodnotit dobu pojištění do 30. 9. 1999.
Dále uvedl, že podle jeho názoru je třeba vycházet z potvrzení správkyně konkursní podstaty
JUDr. Hany Klímové, která stanovila průměrnou denní mzdu žalobce, a vypočetla o jakou částku
by se jednalo až do 30. 9. 1999, kdy byl pracovní poměr ukončen, přičemž tento doklad
(např. na č. l. 31, 32 dávkového spisu) se v dávkovém spisu nachází. Krajský soud dále poukázal
na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04, z něhož vyplývá,
že i v případě žalobce je nutno postupovat tak, že náhrada mzdy je příjmem započitatelným
do vyměřovacího základu, který lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu
neplatného rozvázaní pracovního poměru, což je do 30. 9. 1999, kdy pracovní poměr skončil.
Soud dále uvedl, že náhrada mzdy mohla být Okresním soudem v Blansku stanovena
pouze do doby rozhodování tohoto soudu, tj. do 13. 6. 1996. Pracovní poměr trval dále
až do 30. 9. 1999, takže v částce 118 414 Kč se nemohla promítnout náhrada mzdy za celé
období, tedy za dobu od 1. 1. 1995 do 30. 9. 1999. V tomto směru soud poukázal na potvrzení
správkyně konkurzní podstaty o vypočtené náhradě mzdy, která při jejím výpočtu postupovala
podle zákona č. 1/1992 Sb. Soud poté dospěl k závěru, že žalovaná vydala rozhodnutí v rozporu
se zákonem a proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalovaná (dále též jen stěžovatelka),
a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. v platné m
znění (soudní řád správní, dále též jen s. ř. s.). Podle názoru stěžovatelky krajský soud věc
posoudil nesprávně jak po právní, tak i skutkové stránce. Základním nedostatkem napadeného
rozsudku je podle názoru stěžovatelky absence jednoznačně formulovaného právního názoru,
na jehož základě by mohla založit své další řízení a rozhodovací činnost. Citovaný rozsudek
je v tomto smyslu zjevně neúplný a ve svých důsledcích nevykonatelný. Pro další řízení a postup
stěžovatelky je rozhodující především výrok rozhodnutí soudu, v němž soud vysloví pro správní
orgán závazný právní názor. Soud prvního stupně sice ve svém rozsudku uvedl, že správní orgán
je vázán právním názorem jím vysloveným, stěžovatelka jej však nepovažuje za jednoznačně
formulovaný, když v něm zcela chybí údaj o tom, jakou konkrétní částku, popřípadě
za které roky, započíst. Rozsudek pouze poukazuje na potvrzení správkyně konkurzní podstaty.
Stěžovatelka uvedla, že rovněž nesdílí naznačený právní názor soudu na započtení
náhrady mzdy v částce vypočtené správkyní konkurzní podstaty ve výši 413 442 Kč do osobního
vyměřovacího základu pro stanovení výše starobního důchodu účastníka řízení. Konstatovala,
že podle rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 6. 1996, sp. zn. 5 C 81/96, je okamžité
zrušení pracovního poměru s účastníkem řízení a firmou EVIOS ke dni 31. 12. 1994 neplatné
a v důsledku toho účastníku řízení náležela náhrada mzdy ve výši 118 414 Kč. Náhrada mzdy
uvedená v rozsudku byla zúčtovaná v září 1999, když pracovní poměr skončil ke dni 30. 9. 1999.
Opravený evidenční list důchodového pojištění za dobu od 9. 5. 1994 do 30. 9. 1999 byl vystaven
dne 31. 5. 2005 v souladu s ustanovením §6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb. v platném
znění s uvedením vyměřovacího základu v měsíci září 1999 v částce 118 414 Kč. K zúčtování
jiných příjmů účastníka řízení nedošlo.
Vzhledem k přijatému zákonu č. 24/2006 Sb. byla částka soudem uznaná jako náhrada
mzdy při neplatném skončení pracovního poměru, rozpočtena stěžovatelkou s přihlédnutím
k počtu vyloučených dob pro celý rok 1995 na částku 74 647 Kč a pro období od 1. 1. 1996
do 2. 8. 1996 (právní moc rozsudku) pak na částku 43 766 Kč, a tyto započteny do vyměřovacích
základů ve smyslu §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. a doba neplatného skon čení pracovního
poměru do nabytí právní moci rozsudku byla uznána dobou pojištění ve smyslu §11 odst. 2
téhož zákona. Tuto okresním soudem pravomocně přiznanou částku stěžovatelka započetla
do vyměřovacích základů pro výpočet výše starobního důchodu. Účastník řízení neprokázal,
a ani během přezkumného soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně nedoložil,
že by došlo k dodatečnému zúčtování jiných náhrad, např. v rámci vypořádání konkurzu na dobu
neplatného skončení pracovního poměru. Stěžovatelka je toho názoru, že nelze provést započtení
jiných dalších příjmů, než těch, které již byly hodnoceny podle výše uvedeného rozsudku
Okresního soudu v Blansku ve smyslu zákona č. 24/2006 Sb.
Stěžovatelka dále uvedla, že krajský soud jí zavázal k započtení d alších náhrad pouze
na základě potvrzení správkyně konkurzní podstaty, aniž by zkoumal, zda došlo mezi účastníkem
řízení a zaměstnavatelskou organizací ke vzájemné dohodě v rámci mimosoudního vyrovnání
a zda náhrada mzdy byla zúčtována v souvislosti se zaměstnáním ve smyslu ustanovení §5 odst. 1
zákona č. 589/1992 Sb. v platném znění, které zakládá účast na nemocenském pojištění.
Navíc částka 413 442 Kč uvedená správkyní konkurzní podstaty je tvořena součtem
vyměřovacích základů za jednotlivé roky a úroky z prodlení, které ovšem součástí vyměřovacích
základů být nemohou. Správkyně uvádí i celý rok 1996, zatímco náhrada mzdy soudem uznaná
byla stěžovatelkou již částečně rozpočtena za dobu od 1. 1. 1996 do 2. 8. 1996. Náhrada mzdy,
na níž by se organizace a zaměstnanec dohodli mimosoudně, může být pro účely důchodového
pojištění hodnocena teprve poté, co dojde k jejímu zúčtování. Do doby, než dojde k zúčtování
této náhrady, je období neplatného skončení pracovního poměru dobou vyloučenou
podle ustanovení §16 odst. 4 písm. j) zákona č. 155/ 1995 Sb. V této souvislosti stěžovatelka
namítla, že se Krajský soud v Brně touto problematikou vůbec nezabýval. Uzavřela,
že jestliže krajský soud rozhodl tak, jak je shora uvedeno, stalo se tak na základě nesprávného
právního posouzení věci. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s tím,
že na „nenahraditelnou újmu“, která stěžovatelce (potažmo státu) vzniká, nelze pohlížet
izolovaně, jen v kontextu míry jednorázové újmy vůči objemu finančních prostředků,
které stěžovatelka spravuje. Dalším hlediskem je poměrně rozsáhlá délka kasačního řízení
a pokud se k tomu přičte doba, která uplyne do nového rozhodnutí krajského soudu ve věci
a doba, než mohou být důsledky plynoucí z nového rozhodnutí krajského soudu realizovány
novým rozhodnutím stěžovatelky, je nutno období, po které může trvat stav založený
(nezákonným) rozsudkem krajského soudu, počítat nikoliv v řádu několika měsíců,
nýbrž několika let. Vznikající nenahraditelná újma tak opakovaně, přímo úměrně narůstá.
Stěžovatelka dále poukázala i na to, že objem finančních prostředků, který spravuje, je účelově
vázán na průběžnou výplatu důchodů a je veden v rámci státního rozpočtu na odděleném účtu,
který je spíše deficitní.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem Krajského
soudu v Brně a navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedův odná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 9. 2007, č. j. 6 Ads 49/2007 – 61, zamítl
návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanoven í
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Přestože stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
je z její kasační stížnosti patrno, že se dovolává i důvodu uvedeného v us tanovení §103 odst. 1
písm. d) téhož zákona.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d)
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu dávkového spisu plyne, že žalobce, narozený 10. 4. 1946, žádostí ze dne
8. 2. 2006 požádal o starobní důchod s tím, aby mu tato dávka byla přiznána od 20. 2. 2006.
V žádosti je mimo jiné uvedeno, že žalobce pracoval od 9. 5. 1994 do 30. 9. 1999 u EVIOS
kom. společnost Lomnice u Tišnova. Od 1. 1. 1995 do 20. 11. 2005 byl osobou samostat ně
výdělečně činnou a od 21. 11. 2005 do 19. 2. 2006 byl veden jako uchazeč o zaměstnání.
V žádosti je dále uvedeno, že došlo k neplatnému skončení pracovního vztahu,
a to podle rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 6. 1996, sp. zn. 5 C 81/95,
který nabyl právní moci dne 2. 8. 1996. Podle výroku tohoto rozsudku bylo určeno, že okamžité
rozvázání pracovního poměru provedené přípisem žalovaného (EVIOS, k. s.) ze dne 7. 12. 1994,
na jehož základě měl pracovní poměr žalobce skončit u žalovaného dne 31. 12. 1994, je neplatné.
Dále bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci J. V. částku 118 114 Kč se 17
% úrokem ode dne 13. 6. 1996 do zaplacení. Ve vztahu k výpočtu této částky je v odůvodnění
rozhodnutí uveden pouze odkaz na ustanovení §61 odst. 1 a 2 zákoníku práce a dále je
konstatováno, že v daném případě žalobce oznámil dne 5. 1. 1995 žalovanému, že trvá na tom,
aby ho dále zaměstnával, což mu však nebylo umožněno. Jeho průměrný měsíční výdělek v roce
1994 činil podle odůvodnění tohoto rozsudku 6665 Kč. Žalovaný nevznesl
požadavek, aby žalobci byla náhrada mzdy za dobu delší než 6 měsíců přiměřeně snížena,
popřípadě aby mu nebyla přiznána, a proto soud rozhodl o celkové náhradě mzdy ve výši
118 414 Kč.
Podle evidenčního listu důchodového pojištění ze dne 31. 5. 2005 upraveného
podle ustanovení §6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb., byla žalobci částka 118 414 Kč
započtena v roce 1999. Podle osobního listu důchodového pojištění připojeného
k přezkoumávanému rozhodnutí byla částka 118 414 Kč započtena jednak v roce 1995 částkou
74 647 Kč a jednak v roce 1996 částkou 43 766 Kč.
V obsahu dávkového spisu se dále nacházejí formuláře – evidence MO – vyměřovací
základy v letech 1994 – 1999. Podle těchto dokladů činil vyměřovací základ žalobce za rok 1994:
53 319 Kč, za rok 1995: 79 980 Kč, za rok 1996: 79 980 Kč, za rok 1997: 73 315 Kč, za rok 1998:
47 564 Kč, za rok 1999: 27 993 Kč. Dne 16. 2. 2005 sdělila správkyně konkurzní podstaty úpadce
EVIOS, že vyměřovací základy uvedené na základě předložených mzdových dokladů firmy, jsou
vyměřovacími základy pro odvod pojistného za období roku 1994, dále let 1995 až 1999. Částka
ve výši 118 414 Kč stanovená rozsudkem Okresního soudu v Blansku jako náhrada mzdy byla již
do vyměřovacích základů za rok 1995 a 1996 započtena. Rozdíl mezi součtem vyměřovacích
základů na ELDP z 16. 12. 1999 za jednotlivé roky a částkou 413 442 Kč, kterou požaduje
žalobce započítat do vyměřovacího základu pro odvod pojistného, tvoří úroky z prodlení, které
nemohou být součástí vyměřovacího základu pro odvod pojistného.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že evidenční list důchodového pojištění z roku 1999
nebyl v dávkovém spise nalezen, ale z osobního listu důchodového pojištění ze dne 28. 12. 1999
(pro výpočet částečného invalidního důchodu) plyne, že žalobci bylo v roce 1995 započteno
79 980, v roce 1996 - 79 980 + 15 000 Kč, v roce 1997 – 73 315 Kč + 16 800 Kč a v roce 1998
bylo započteno 47 564 + 17 700 Kč. Doba od 3. 5. 1999 do 9. 2. 2008 byla hodnocena
jako vyloučená.
Podle potvrzení správkyně konkurzní podstaty ze dne 25. 1. 2005 byla na přezkumném
jednání konaném dne 1. 8. 2000 přezkoumávána žalobcova pohledávka I. třídy – uplatnění
pracovních nároků – mzdových nároků vyplývajících z neplatného skončení pracovního poměru
v částce 413 442 Kč, tato částka nebyla proplacena, poněvadž konkurzní řízení nadále probíhá.
V dalším připojeném potvrzení správkyně konkurzní podstaty sdělila, že oproti rozsudku
Okresního soudu v Blansku, podle něhož činila průměrná mzda žalobce 6665 Kč, vypočítala
průměrnou mzdu ve výši 7579,70 Kč, přičemž je uvedeno, jakým způsobem k této částce
dospěla.
Z úplného výpisu obchodního rejstříku EVIOS, kom. spol. bylo zjištěno, že usnesením
Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. 8. 1998, č. j. 28 K 151/95 – 104, byl prohlášen
konkurz na majetek obchodní společnosti EVIOS, kom. spol. a ustaven konkurzní správce.
Účinky konkurzu nastaly dne 28. 8. 1998. Konkurzní správkyní byla ustavena JUDr. Hana
Klimová, advokátka.
Podle §14a zákona č. 328/1991 Sb. v jeho znění do 30. 4. 2000, prohlášením konkurzu
přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných
právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím
do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat práva a plnit povinnosti
zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony
potřebné k provozování podniku, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů
o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto nejsou nikterak dotčeny.
Z uvedeného ustanovení Nejvyšší správní soud dovozuje, že správce konkurzní podstaty
byl povinen plnit povinnosti organizace, vést záznamy a podávat hlášení pro účely důchodového
pojištění podle §35 a následujících zákona č. 582/1991 Sb. Mezi tyto úkony patří povinnosti
v oblasti vedení evidenčních listů podle §38 a násl. téhož zákona. Podle §38 odst. 4 písm. f)
a písm. g) zákona č. 582/1991 Sb. se do evidenčního listu důchodového pojištění zapisuje
za každý kalendářní rok po účetní závěrce (závěrce mzdových listů), nejpozději však do 30. dubna
následujícího kalendářního roku, a v případě skončení účasti na důchodovém pojištění
před 31. prosincem do 1 měsíce po konečném zúčtování příjmů, vyměřovací základ pro pojistné
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a doby,
které se při stanovení osobního vyměřovacího základu podle §16 odst. 4 písm. a) a d) zákona
o důchodovém pojištění vylučují, a další povinné údaje.
Přes několikerou novelizaci ustanovení §38 zákona č. 582/1991 Sb. lze říci, že povinnost
organizací v tomto směru nastolil zákon č. 582/1991 Sb. od počátku své účinnosti,
tj. od 1. 1. 1992, kdy podle původního znění §38 odst. 1 se do evidenčních listů důchodového
zabezpečení (dále jen evidenční list) zapisovaly za každý kalendářní rok po účetní uzávěrce a)
doba trvání zaměstnání, b) hrubý výdělek, c) náhradní doby a další doby, které se při zjišťování
hrubého výdělku a průměrného měsíčního výdělku vylučovaly.
Náhrada mzdy náležející z důvodu neplatně skončeného pracovního vztahu (§61 odst. 1
zákoníku práce) se do vý počtu hrubého výdělku a poté do vyměřovacího základu započítávala
a započítává, za splnění zákonem stanovených podmínek. Podle §11 odst. 1 písm. a) bod 3
vyhlášky č. 149/1988 Sb., v jejím znění do 31. 12. 1992, byla hrubým výdělkem ze zaměstnání
vykonávaném v pracovním poměru náhrada mzdy, pokud podléhala dani ze mzdy. Od účinnosti
zákona 589/1992 Sb., tedy od 1. 1. 1993, byl vyměřovacím základem zaměstnance úhrn příjmů
zúčtovaných mu organizací, nebo malou organizací, v souvislosti s výkonem zaměstnání,
které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů,
vyjmenovaných pod body 1 – 10. Ustanovení §5 zákona č. 589/1992 bylo několikrát
novelizováno, přičemž ke dni prohlášení konkurzu EVIOS, kom. spol., tj. ke dni 28. 8. 1998,
se do vyměřovacího základu podle §5 odst. 2 písm. a) zahrnovala náhrada mzdy, pokud byla
zúčtovaná zaměstnanci organizací nebo malou organizací v souvislosti se zaměstnáním,
které zakládalo jeho účast na nemocenském pojištění.
Pokud jde o zákon č. 24/2006 Sb., ten pouze výslovně uvedl, že se za dobu pojištění
považuje též doba, po kterou po dobu pravomocného rozhodnutí soudu trval nadále právní
vztah zakládající účast na pojištění, pokud podle tohoto rozhodnutí došlo ke skončení
tohoto vztahu neplatně a pokud by jinak byla, kdyby nedošlo k neplatnému skončení
tohoto vztahu, splněna podmínka uvedená v §8; podmínka zaplacení pojistného se přitom
považuje za splněnou. Podle článku I bodu 2 se do vyměřovacího základu pojištěnce zahrnuje
náhrada mzdy, platu nebo jiného příjmu započitatelného do vyměřovacího základu pro stanovení
pojistného podle zvláštního zákona nebo hrubého výdělku, náležející v případě uvedeném v §11
odst. 2 větě páté v kalendářních měsících, za které náležela.
Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že z dosavadní praxe je mu známo,
že ani před účinností zákona č. 24/2006 Sb. nebyly problémy se zhodnocením výše uvedené doby
jako doby zaměstnání, nebo doby pojištění, ani se započtením náhrady mzdy do vyměřovacího
základu (dříve do hrubého výdělku). Problémy nastávaly v případech, kdy částka náhrady mzdy
byla zúčtovaná zaměstnanci až po skončení rozhodného období pro výpočet osobního
vyměřovacího základu, a dále pak v otázce, pro jaká období měla být náhrada mzdy
do evidenčních listů rozepsána, neboť z §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. se dovozovalo,
že náhrada mzdy se považovala za příjem v měsíci, za který byla zúčtována.
V tomto směru významně zasáhl do výkladu §5 a 6 zákona č. 589/1991 Sb. Ústavní soud
nálezem II. ÚS 348/04 ze dne 9. 6. 2005. Podle tohoto nálezu „přestože dotčená ustanovení zákona
č. 589/1992 Sb. a zákona č. 155/1995 Sb. zohledňují toliko modelovou situaci, kdy zaměstnanec dosahuje
pravidelnou měsíční mzdu, z níž je placeno pojistné, z logiky věci lze dovodit , že i náhrada mzdy dle ustanovení
§61 odst. 1 zákoníku práce, vyplacená stěžovateli až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru, je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu srov.[ §5 odst. 2 písm.a)
zákona č. 589/1992 Sb.], který lze rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného
rozvázání pracovního poměru. Poskytnutí náhrady mzdy je totiž důsledkem nesplnění povinnosti ze strany
zaměstnavatele přidělovat stěžovateli, trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy.
Náhrada mzdy má v tomto případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně jako mzda. Tuto účast
stěžovatele na důchodovém pojištění tedy lze promítnout do zápočtu doby pojištění. Z ustanovení §6 odst. 1
zákona č. 589/1992 Sb. navíc nelze ani dovodit, že by vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů,
jež se zahrnují do vyměřovacího základu.
Z ústavního hlediska je podstatné, že stát obdržel, byť opožděně, v souvislosti s náhradou mzdy platby
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (což konstatují i oba soudy
v odůvodnění svých rozsudků). Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že by bylo absurdní, a především
nespravedlivé, aby se mu tento příjem v podobě vyplacené náhrady mzdy neprojevil v jeho osobním vyměřovacím
základu pro výpočet starobního důchodu. Důchodové pojištění je totiž založeno na principu obligatornosti dávek
důchodového pojištění, který znamená, že při splnění stanovených podmínek vzn iká na dávku důchodového
pojištění právní nárok. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl ÚS 12/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, sv. 3, str. 123), konstatoval, že i v oblasti sociálního zabezpečení se při aplikaci pojistného jedná o právní
institut pojištění, neboť odráží právní situaci, v níž občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt
a tento subjekt toto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním. Z pojišťovacího vztahu,
byť i veřejnoprávního, tedy vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěného odpovídá vzniklému právu
na důchod povinnost druhé strany taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat. Je nepřípustné, aby příslušné
státní orgány pouze důsledně vyžadovaly plnění povinnosti ze strany občanů (v daném případě placení pojistného)
a nedbaly přitom ochrany jejich zájmů. Systém sociálního pojištění by v případě přijetí platby za stěžovatele
a jejího následného neuznání pro účely výpočtu výše důchodu připomínal princip mechanismu, označovaného
jako perpetuum mobile druhého druhu. Výrazem takového postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem
je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, což vede k porušení článku 36 Listiny (srov. dosud
nepubl. nález, sp. zn. III. ÚS 188/04 ze dne 29. 9. 2004).
Přeneseme-li výše uvedené na nyní posuzovanou věc, je třeba především konstatovat,
že podle osobního listu důchodového pojištění připojeného k rozhodnutí ze dne 7. 8. 2006 byla
žalobci doba pojištění od 1. 1. 1995 do 19. 2. 2006 plně zhodnocena.
Pokud jde o otázku náhrady mzdy lze souhlasit se stěžovatelkou v tvrzení, že krajský soud
výslovně v závazném právním názoru neuvedl, jakou konkrétní částku, popř. za které roky
má stěžovatelka započíst. Na druhé straně však lze zcela krajskému soudu přitakat v názoru,
že v době od 1. 1. 1995 do 30. 9. 1999 náležela žalobci náhrada mzdy. Problematickým
se však jeví to, v jaké výši má být náhrada mzdy žalobci započtena. Jak totiž vyplývá
ze shora uvedeného, žalobci může být náhrada mzdy započtena pouze v té výši, v níž mu byla
organizací zúčtována. Pro závěr o tom, v jaké výši byla žalobci náhrada mzdy organizací
zúčtována, pak slouží údaj v evidenčním listě důchodového pojištění, v němž musí být částka,
která je vyměřovacím základem pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti uvedena, a dále v něm musí být uvedeny doby, které se při stanovení osobního
vyměřovacího základu vylučují. Výše vyměřovacího základu za dobu od 1. 1. 1995 do 30. 9. 1999
bude tvořit částku náhrady mzdy, která byla žalobci v tomto období zúčtována. Nelze tedy
souhlasit s názorem žalované vyjádřeným např. v jejím přípise ze dne 9. 5. 2005, že za období
od 1. 1. 1995 do 31. 8. 1999 měl být vyměřovací základ žalobce roven nule a že za měsíc září
by měl být vyměřovací základ ve výši zúčtované mzdy tj. 18 414 Kč. V této souvislosti nutno
zdůraznit, že z různých přípisů žalované a Okresní správy sociálního zabezpečení v Blansku
vyplývá, že existoval evidenční list důchodového pojištění z roku 1999 zřejmě zpracovaný
správkyní konkurzní podstaty. Takový evidenční list se ovšem v dávkovém spise nenachází.
V dávkovém spise se nachází pouze jeden (dva kusy) evidenční list důchodového pojištění ze dne
31. 5. 2005, v němž je uvedeno, že byl vypracován podle §6 odst. 4 písm. u) zákona
č. 582/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení může okresní správa sociálního zabezpečení převzít
plnění některých úkolů při důchodovém pojištění, pokud organizace neplní povinnosti
při provádění nemocenského pojištění a důchodového pojištění. Žalovaná v přípise ze dne
9. 5. 2005 postup podle citovaného ustanovení odůvodňovala tím, že firma EVIOS, kom. spol.,
je již odhlášena z rejstříku malých organizací. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že takový stav
ovšem nelze akceptovat v situaci, kdy plnění povinnosti na úseku nemocenského a důchodového
pojištění přešlo dne 28. 8. 1998 na správkyni konkurzní podstaty. Proto je třeba trvat na tom,
aby byl evidenční list důchodového pojištění se všemi jeho povinnými údaji správkyni konkurzní
podstaty zpracován. Pokud by po jeho zpracování měla žalovaná o jeho správnosti pochybnosti,
musí je jasným a zřetelným způsobem vyjádřit, musí tedy sdělit, proč s údaji v evidenční listě
případně nesouhlasí, ale v každém případě musí být evidenční list zpracovaný správkyní
konkurzní podstaty v dávkovém spise založen.
Pokud jde o potvrzení správkyně konkurzní podstaty, na něž poukazuje krajský soud
v napadeného rozsudku, ze dne 25. 1. 2005, je třeba uvést, že podle tohoto potvrzení byla
na přezkumném jednání konaném dne 1. 8. 2000 přezkoumána žalobcova pohledávka I. tř. –
uplatnění pracovních nároků – mzdových nároků vyplývající z neplatného skončení pracovního
poměru v částce 413 442 Kč, tato částka byla správkyní konkurzní podstaty uznána, ovšem podle
tohoto potvrzení nebyla proplacena, poněvadž konkurzní řízení nadále probíhá (tento údaj již
nemusí odpovídat skutečnosti). V dalším připojeném potvrzení správkyně konkurzní podstaty
sdělila, že oproti rozsudku Okresního soudu v Blansku, podle něhož činila průměrná mzda
žalobce 6665 Kč, vypočítala průměrnou mzdu ve výši 7579,70 Kč a uvedla, jakým způsobem
postupovala. V potvrzení ze dne 8. 3. 2001 správkyně konkurzní podstaty poukázala na výpočet
průměrné měsíční mzdy ve výši 7579,70 Kč a konstatovala, že v souladu s tímto údajem byl
evidenční list důchodového zabezpečení vypracován tak, že od počtu pracovních dní byl odečten
počet dní, po které trvala pracovní neschopnost žalobce. Takto získaný počet odpracovaných dnů
byl vynásoben průměrnou denní mzdou (tj. 348,49 Kč)
takto:rok 1996 – 253 odpracovaných dnů
x 348,49 Kč = 88 168 Kč, rok 1997 – 218 odpracovaných dnů x 348,49 Kč = 75 271 Kč, rok
1998 – 120 odpracovaných dnů x 348,49 Kč = 41 819 Kč, rok 1999 – 88 opracovaných dnů x
348,49 Kč = 30 667 Kč.
Částka 413 442 Kč (případně výše uvedené čá stky za roky 1996 – 1999), která byla
správkyní konkurzní podstaty uznána, však nevypovídá nic o tom, v jakém rozsahu byla náhrada
mzdy žalobci zúčtována. Tato částka neodpovídá ani dokladům založeným v dávkovém spise –
přehledům o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace – za roky 1996, 1997, 1998 a
1999, podle nichž bylo žalobci zúčtováno v podstatě měsíčně 6665 Kč.
Částka 413 442 Kč, kterou uznala správkyně konkurzní podstaty v přezkumném řízení,
jíž by bylo zřejmě možno považovat za zajištěnou pohledávku ve smyslu §23 odst. 1 zákona
č. 328/1991 Sb., není totéž, co výše náhrady mzdy, která byla žalobci v letech 1995 – 1999
zúčtována malou organizací a která je součástí vyměřovacího základu ve smyslu §5 zákona
č. 589/1992 Sb.
Za situace, kdy dosud nebyla najisto postavena výše náhrady mzdy, která byla malou
organizací žalobci zúčtována v letech 1995 – 1999 a nelze tedy bez dalšího upřesnění vycházet
ze zprávy správkyně konkurzní podstaty, na niž poukazuje krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku, nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení [§110 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Důvodem
pro tento postup je skutečnost, že krajský soud nezjistil řádně skutkový stav,
neboť z evidenčního listu důchodového pojištění ze dne 31. 5. 2005 nebylo možno se zřetelem
k výše uvedenému vycházet a krajský soud nedostatky ve skutkových zjištěních neodstranil.
V tomto Nejvyšší správní soud spatřuje vadu řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. V dalším řízení krajský soud zváží, jakým způsobem odstraní pochybnosti o zúčtovaných
příjmech v rozhodném období let 1995 – 30. 9. 1999, tedy zda sám v tomto směru provede
dokazování, případně, zda napadené rozhodnutí žalované zruší a věc jí vrátí k dalšímu řízení
a zaváže ji k tomu, aby požádala správkyni konkurzní podstaty o vypracování evidenčního listu
důchodového pojištění se všemi jeho povinnými údaji podle §38 zákona č. 582/1991 Sb.,
což konkrétně znamená, že mezi povinnými údaji musí být výše náhrady mzdy, která byla žalobci
zúčtována malou organizací od 1. 1. 1995 do 30. 9. 1999, a doby, které se pro stanovení osobního
vyměřovacího základu podle §16 odst. 4 písm. a) a d) zákona o důchodovém pojištění vylučují.
Teprve poté bude moci být takto určená náhrada mzdy zpětně rozúčtována na jednotlivé
kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru, tedy po dobu
od 1. 1. 1995 do 30. 9. 1999 (viz nález II. ÚS 348/04 ze dne 9. 6. 2005).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne
krajský soud i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká (neboť se s těmito listinami
obsaženými v dávkovém spise seznámil), že veřejný ochránce práv sice ve své zprávě ze dne
4. 6. 2008 apeluje na žalovanou, aby respektovala závazné právní názory soudu vyjádře né
v odůvodnění rozsudků, nicméně při přezkoumávání věci ve vztahu k nově vydaným
rozhodnutím žalované ze dne 3. 1. 2008 zřejmě přehlédl, že přestože žalovaná dodatečně
započetla žalobci za rok 1996 88 168 Kč, za rok 1997 75 971 Kč, za rok 1998 41 819 Kč a za rok
1999 30 667 Kč, přičemž ponechala v roce 1995 částku 74 647 Kč a v roce 1996 43 766 Kč
(tyto údaje vyplývají z osobního listu důchodového pojištění ze dne 3. 1. 2008), nezměnila
tato skutečnost ničeho na výši důchodu žalobce proto, že i při tomto postupu bylo zjištěno,
že původní osobní vyměřovací základ, z něhož byl vypočten částečný invalidní důchod byl vyšší
než nově zjištěný.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že je nutné, aby poté, co bude najisto postavena
výše náhrady mzdy zúčtovaná žalobci malou organizací za roky 1995 – 1999, žalovaná tuto výši
náhrady mzdy zahrnula i do osobního vyměřovacího základu, z něhož se vypočetl částečný
invalidní důchod, a teprve poté srovnala, který osobní vyměřovací základ bude vyšší
a z něho potom vypočetla výši starobního důchodu podle §30 zákona č. 155/1995 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu