ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.58.2010:178
sp. zn. 6 Ads 58/2010 - 178
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: K. R.,
zastoupené Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou, se sídlem Široká 3/590, Havířov - Město,
adresa pro doručování: 28. října 212/37, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 16. 4. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 5. 2009, č. j. 20 Cad 98/2008 - 103,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2009, č. j. 20 Cad 98/2008 - 103,
se r uš í a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Průběh řízení
Žalobkyně se svou kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 5. 2009, č. j. 20 Cad 98/2008 - 103, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalované.
Ze správního spisu lze zjistit, že ž alobkyně s trvalým pobytem v Polsku pobírala dílčí plný
invalidní důchod na základě dvoustranné Úmluvy mezi republikou Československou a republikou
Polskou o sociálním pojištění (publ. pod č. 261/1948 Sb.), který jí byl odňat po vstupu České
republiky do Evropské unie a na základě přehodnocení jejího zdravotního stavu od 1. 4. 2006
rozhodnutím ze dne 13. 2. 2006 . Proti rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu podala
žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 18 Cad 91/2006 - 27. Dne 3. 7. 2006, v návaznosti na odnětí invalidního důchodu podala
žalobkyně u polského orgánu sociálního zabezpečení novou žádost o plný invalidní důchod,
v níž uvedla, že vyplácení důchodu požaduje od 1. 7. 2006. O této žádosti žalovaná rozhodla
dne 16. 4. 2008, přičemž z dávkového spisu se podává, že k prodlení při vyřízení této žádosti
došlo z důvodu probíhajícího soudního řízení, jež se týkalo výše zmíněného odnětí invalidního
důchodu.
Dne 28. 2. 2008 požádala žalovaná okresní správu sociálního zabezpečení („OSSZ“)
o určení stupně invalidity, data jejího vzniku a stanovení lhůty kontrolní lékařské prohlídky.
Za tímto účelem přiložila polským lékařem vyplněný tiskopis E213 z 29. 8. 2006 spolu
s překladem. Ze záznamu o jednání OSSZ ze dne 25. 3. 2008 vyplývá, že lékařka OSSZ vycházela
z překladu polského originálu posudku z 15. 3. 2005 a z tiskopisu E213 z 29. 8. 2006, a dospěla
k závěru, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídá 20% míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti. V záznamu o jednání je také uvedeno, že dokumentace
je dostatečná pro posouzení zdravotního stavu v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaná
v rozhodnutí č. X ze dne 16. 4. 2008 konstatovala , že ž alobkyně dle §39 odst. 1 a §44 odst. 1 a
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, není ani plně ani
částečně invalidní, a proto žádost o plný invalidní důchod zamítla. Z čl. 40 odst. 4 nařízení Rady
(EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich
rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení č. 1408/71“) žalovaná dovodila, že
posouzení zdravotního stavu pro účely invalidity spadá do kompetence instituce státu, která o
plném nebo částečném invalidním důchodu rozhoduje. Proti rozhodnutí žalované podala
žalobkyně žalobu, již adresovala prostřednictvím odboru zahraničních invalidních důchodů ve
Varšavě (útvaru polského nositele pojištění) Městskému soudu v Praze. Tuto ža lobu Městský
soud v Praze postoupil místě příslušnému Krajskému soudu v Ostravě.
V žalobě žalobkyně vyjádřila nesouhlas s posudkem OSSZ, podle něhož nebyla uznána
za zcela ani za částečně práce neschopnou, neboť do roku 2010 u ní polský lékař shledal
částečnou pracovní neschopnost. Dále namítala, že se česká instituce neseznámila
s jí předloženými dokumenty a že tyto nebyly zaslány české instituci včas. Žalobkyně
proto požádala krajský soud, aby vzal v potaz posudky a lékařská potvrzení ode dne, kdy jí by la
odebrána dávka. Z těchto posudků by mělo vyplynout, že žalobkyně byla do února 2006 zcela
práce neschopná, od února do června 2006 částečně práce neschopná a od července do konce
roku 2007 zcela práce neschopná. Poté byla v lednu 2008 polskými úřady uznána za částečně
práce neschopnou až do roku 2010. Žalobkyně tvrdila, že její zdravotní stav se nezlepšil
a na doložení výše uvedených tvrzení přiložila k žalobě lékařské posudky a potvrzení v polském
jazyce.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 20 Cad 9 8/2008 - 103 ze dne 27. 5. 2009 žalobu
zamítl. V rámci řízení si krajský soud vyžádal posudek Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR v Ostravě (dále jen „posudková komise“), z něhož vycházel při skutkových
zjištěních. Posudková komise v posudkovém závěru uvedla, že k datu rozhodnutí,
tedy k 16. 4. 2008, byl rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu stav po úrazu levého
kolenního kloubu a vzhledem k němu ohodnotila pokles soustavné pracovní schopnosti
žalobkyně na 20 %. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že žádost
o invalidní důchod byla podána v roce 2008, tedy po vstupu České republiky a Polské republiky
do Evropské unie, vycházel z nařízení č. 1408/71 a z prováděcího nařízení č. 574/72. Z nařízení
č. 1408/71 dovodil, že rozhodnutí přijaté institucí členského státu o stupni invalidity není
závazné pro instituci České republiky, neboť dle čl. 40 odst. 4 tohoto nařízení by tomu tak bylo,
pouze pokud by byla v příloze V. uznána shoda mezi předpisy těchto států ve věci podmínek
vztahujících se na stupeň invalidity. Vzhledem k tomu, že v příloze č. V nařízení č. 1408/71 není
shoda mezi předpisy Polské a České republiky konstatována, posuzovala žalovaná invaliditu
správně z posudku OSSZ v Ústí nad Orlicí. Krajský soud pak při hodnocení invalidity vyšel
z posudku posudkové komise.
Krajský soud uvedl, že v přezkumném soudním řízení je rozhodnutí soudu závislé
především na odborném lékařském posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Posudek posudkové
komise musí především splňovat požadavek úplnosti a přesvědčivosti, aby mohl být v soudním
řízení rozhodujícím důkazem. Krajský soud konstatoval, že posudková komise zasedala v řádném
složení, jejím odborným členem byl odborný ortoped, tedy odborník v oboru, do něhož je
zařazeno nejzávažnější zdravotní postižení žalobkyně a při stanovení míry poklesu schopností
posudková komise určila, jakými zdravotními postiženími žalobkyně trpí a tato uvedla
v diagnostickém souhrnu. Krajský soud nadto považoval posudek posudkové komise za úplný,
odborný a přesvědčivý, neboť posudková komise uvedla, z jakých lékařských nálezů vycházela.
Na základě posudku, v němž byl zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši
20 %, tedy krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou se zá věrem, že žalobkyně nesplňovala
k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí podmínky plné ani částečné invalidity podle §39
odst. 1 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Krajský soud
ve svém rozsudku konstatoval, že v posuzované věci žalobkyně podala žádost o invalidní důchod
v roce 2008 a posudkovou komisí byl její zdravotní stav posuzován k datu vydání napadeného
správního rozhodnutí, tedy k datu 16. 4. 2008.
2. Námitky stěžovatelky v kasační stížnosti
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala dne 27. 6. 2009 proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě kasační stížnost, v níž uvedla, že požaduje navrácení invalidního důchodu od 1. 4. 2006
včetně úroků, neboť, jak doložila, není pravdou, že by nebyla uznána plně nebo částečně práce
neschopnou. Pracovní neschopnost doložila rozhodnutím soudního znalce z Krakova,
které přiložila k žalobě. Stěžovatelka rovněž požádala o důkladný rozbor jí předložených
lékařských posudků. Kromě toho namítala, že posudek lékaře OSSZ v Ústí nad Orlicí byl vydán
v její nepřítomnosti, a že rozhodnutí soudu nebylo přeloženo do polského jazyka. K ochraně
práv stěžovatelce krajský soud na její žádost ustanovil zástupkyni z řad advokátů, která k výzvě
soudu v usnesení ze dne 29. 3. 2010 kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu doplnila
v uložené měsíční lhůtě. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku.
Konkrétně má stěžovatelka za to, že posudek posudkové komise je neúplný, nepřesný
a nepodává dostatečné posouzení všech relevantních skutečností ve svých závěrech. Navíc
komise ve výroku posudku odpovídá na právní otázku, jejíž zodpovězení přísluší pouze soudu.
Stěžovatelka doplnila, že se posudková komise neseznámila dostatečně se všemi skutečnostmi
ohledně zdravotního stavu stěžovatelky, jelikož vycházela toliko z hodnocení konkrétního
zranění (úrazu kolenního kloubu), ale nezohlednila dlouhodobé zdravotní potíže stěžovatelky,
které ji značně ztěžují životní podmínky. Stěžovatelka podrobně popsala, kterých úkonů není
schopna, a že její zdravotní stav se zhoršuje a dle lékařů pravdě podobně nebude nikdy lepší.
Ani po rehabilitační léčbě v roce 2006 se její zdravotní stav nezlepšil. To všechno posudková
komise podle stěžovatelky nezhodnotila, a to také z toho důvodu, že nevycházela z aktuálních
podkladů.
Nesprávným posouzením a tím, že pouze přejal odpověď posudkové komise na právní
otázky, se krajský soud podle stěžovatelky dopustil nezákonného postupu. Tím, že řádně
neprovedl předložené důkazy a nevyhodnotil je, jednal podle stěžovatelky soud rovněž v rozporu
se zásadou spravedlivého procesu. Posouzení svého zdravotního stavu žalovanou, posudkovou
komisí i krajským soudem označila stěžovatelka za nedostatečné, neboť nevyhodnotilo veškeré
aspekty životních podmínek stěžovatelky jednotlivě i v kontextu a v časovém horizontu. Krajský
soud se měl podle stěžovatelky rovněž vypořádat s otázkou naprosto odlišného hodnocení
zdravotního stavu stěžovatelky v Polsku. Stěžovatelka sice akceptuje, že podmínky mohou být
v jednotlivých právních řádech nastaveny odlišně, nicméně diametrálně jiné závěry měl krajský
soud řádně odůvodnit. K doplnění kasační stížnosti stěžovatelka doložila čestné prohlášení
svého manžela, v němž je uvedeno, že stěžovatelka není schopna sama si zabezpečit základní
životní potřeby, jako jsou nakupování, uklízení, osobní hygienu, nemůže se ohýbat, ani chodit
bez berlí. Rovněž má problémy s orientačními schopnostmi, trpí depresemi, bolestmi
kvůli osteoporóze a kvůli křečovým žilám a byla na třech operacích s křečovými žilami. Manžel
stěžovatelky uvedl, že stěžovatelka potřebuje neustálou péči jin é osoby, její zdravotní stav
se zhoršuje a podle lékařů nebude nikdy lepší.
3. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud poté, co konstatoval, že kasační stížnost včas podala osoba
oprávněná (§102 a §106 odst. 2 s. ř. s.) a že je přípustná (§102 s. ř. s., a contrario §104 s. ř. s.),
posoudil v rozsahu a z důvodů namítaných stěžovatelkou důvodnost podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka namítala vady řízení před správním orgánem spočívající v tom, že lékařský
posudek OSSZ v Ústí nad Orlicí byl vydán v její nepřítomnosti a na základě neaktuálních
a neúplných podkladů. Tuto námitku Nejvyšší správní soud zhodnotil podle jejího obsahu
v souladu se svou konstantní judikaturou tak, že se opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Stěžovatelka dále namítá vady řízení před soudem,
spočívající v neúplnosti, nepřesvědčivosti a nedostatečnosti posudku posudkové komise;
v neprovedení předložených důkazů, čímž se měl soud dopustit porušení zásady spravedlivého
procesu; a v nevypořádání se s diametrálně odlišnými závěry hodnocení zdravotního stavu
stěžovatelky v Polsku [§103 odst. 1 písm. d ) s. ř. s. ]. Stěžovatelka konečně namítá, že rozsudek
krajského soudu nebyl přeložen do polského jazyka [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
4. Vady řízení před správním orgánem
4.1 Posouzení zdravotního stavu stěžovatelky v řízení před správním orgánem
Stěžovatelka namítala nedostatečné zhodnocení aktuálních lékařských zpráv z Polska
a nesprávné závěry posudkové lékařky OSSZ, čímž navázala na svou žalobní námitku,
podle níž se správní orgán neseznámil s její dokumentací a nesprávně proto posoudil její pracovní
neschopnost. Tuto námitku stěžovatelky lze pokládat za stížnostn í bod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy za namítané vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost. Zdejší soud shledal tuto námitku důvodnou.
4.1.1 Pravidla koordinace týkající se dávek v invaliditě podle nařízení č. 1408/71
Nejvyšší správní soud ze spisu konstatoval, že stěžovatelka pracovala v minulosti zhruba
čtrnáct let na území České republiky a sedm let na území Polské republiky. V době zahájení
pracovní neschopnosti pobývala a pracovala v Polské republice. Jednou z námitek stěžovatelky
je i to, že žalovaná ani krajský soud nepřihlédly k tomu, že v Polské republice byla uznána
invalidní; proto považuje zdejší soud za vhodné nejprve shrnout, podle kterých předpisů se má
invalidita stěžovatelky posuzovat.
Evropské právo umožňuje, aby mezi systémy sociálního zabezpečení různých členských
států a mezi nároky osob, které v těchto státech pracovaly, existovaly rozdíly. Nicméně,
aby tyto osoby neztratily následkem vykonání práva na volný pohyb výhody sociálního
zabezpečení, nařízení č. 1408/71 zakotvuje pravidla koordinace vnitrostátních právních předpisů
v oblasti sociálního zabezpečení (srov. např. rozsudek Soudního dvora ve věci Katty Leyman
v. Institut national d´assurance maladie-invalidité (INAMI) ze dne 1. 10. 2009, č. C - 3/08, body 40 -
41). Pro dávky v invaliditě systém koordinace respektuje specifické charakteristiky vnitrostátních
právních předpisů (srov. odůvodnění tohoto nařízení).
Příslušná pravidla koordinace určování nároku a výše dávek v invaliditě obsahuje nařízení
v hlavě třetí, kapitole druhé. Nařízení č. 1408/71 pro případ invalidity rozlišuje podle toho,
zda pracovník podléhal výhradně právním předpisům, podle nichž je výše dávek nezávislá
na délce dob pojištění nebo výhradně právním předpisům, podle nichž výše dávek závisí
na uvedené délce, nebo právním předpisům obou těchto typů (srov. např. rozsudek Soudního
dvora ve věci Katty Leyman v. Institut national d´assurance maladie-invalidité (INAMI) ze dne
1. 10. 2009, č. C - 3/08, bod 22). Podle čl. 40 nařízení č. 1408/71 zaměstnaná osoba,
která podléhá právním předpisům dvou nebo více členských států, z nichž nejméně jedny nejsou
předpisy, podle kterých je výše dávek v invaliditě nezávislá na délce dob pojištění (čl. 37 odst. 1
nařízení), obdrží dávky podle kapitoly třetí tohoto nařízení. Podle přílohy IV části A nařízení
č. 1408/71 v České republice je na délce dob pojištění nezávislý pouze plný invalidní důchod
pro osoby, jejichž úplná invalidita vznikla před dosažením osmnácti let a které nebyly
po požadovanou dobu pojištěny podle §42 zákona o důchodovém pojištění. Podle přílohy IV
k nařízení, části A, nebyly v rozhodné době v Polsku žádné právní předpisy toho druhu,
které by upravovaly dávky v invaliditě nezávislé na délce doby pojištění, tedy podle čl. 37 odst. 1
nařízení č. 1408/71.
Jelikož stěžovatelka pod čl. 37 odst. 1 nařízení č. 1408/71 nespadala, použijí se
při určování dávky obdobně ustanovení kapitoly třetí s přihlédnutím k čl. 40 odst. 4
tohoto nařízení. S výhradou čl. 49 nařízení se při posuzování žádosti o přiznání dávky přihlíží
ke všem právním předpisům, jimž zaměstnaná osoba podléhala (čl. 44 nařízení č. 1408/71).
Nárok na invalidní důchod v České republice tedy má být v souladu s nařízením v tomto případě
posuzován podle českých předpisů. V souladu s čl. 45 odst. 1 nařízení č. 1408/71 pak jsou polské
doby pojištění posuzovány, jako by byly získány v České republice.
Při určování dávky se má postupovat podle ustanovení kapitoly třetí s přihlédnutím
k čl. 40 odst. 4 nařízení č. 1408/71. Podle tohoto ustanovení je rozhodnutí přijaté institucí
členského státu týkající se stupně invalidity žadatele závazné pro instituce každého dalšího stát u,
je-li v příloze V uznána shoda mezi právními předpisy dotčených států, pokud jde o podmínky
týkající se stupně invalidity. Tak tomu v případě České republiky a Polska není, jak správně uvedl
krajský soud, a z tohoto důvodu tedy rozhodnutí polské instituce ohledně stupně invalidity
nejsou pro české orgány závazná (srov. též rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 2. 2009,
č. j. 6 Ads 10/2009 - 37, publikovaný pod č. 1845/2009 Sb. NSS).
Podle čl. 87 nařízení č. 1408/71 lékařské prohlídky stanovené právními př edpisy jednoho
členského státu mohou být prováděny na žádost příslušné instituce na území jiného členského
státu za podmínek stanovených v prováděcím nařízení, případně za podmínek dohodnutých
mezi úřady dotyčných členských států. Podle čl. 51 nařízení (EH S) č. 572/72, kterým se stanoví
prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/7, (dále jen „pro váděcí nařízení“) v případě,
že příjemce dávky pobývá v jiném státě než ve kterém se nachází instituce příslušná pro vyplácení
dávky, provádí instituce místa pobytu na žádost příslušné instituce lékařskou prohlídku postupy
uplatňovanými institucí místa pobytu. Instituci příslušné pro vyplácení dávky však zůstává
zachováno právo zařídit prohlídku příjemce lékařem podle vlastního výběru.
Podle čl. 115 prováděcího nařízení instituce místa pobytu, která má na základě článku 87
nařízení provést lékařskou prohlídku, postupuje v zásadě v souladu s postupy stanovenými jí
uplatňovanými právními předpisy. Podle čl. 40 prováděcího nařízení pro účely určení stupně
invalidity přihlíží instituce členského státu k dokladům a lékařským zprávám a k informacím
správní povahy získaným institucí kteréhokoli členského státu. Každá instituce si však ponechává
právo nechat žadatele vyšetřit lékařem podle vlastního výběru.
Posouzení stupně invalidity se tedy v projednávané věci řídí českými předpisy,
přičemž pro účely stanovení nároku na invalidní důchod se p řihlédne k dobám pojištění,
jež stěžovatelka získala v Polsku. Česká instituce si pro posouzení invalidity může vyžádat
lékařské vyšetření od polské instituce a rovněž bude přihlížet k lékařským zprávám získaným
v Polsku; to ji nezbavuje práva vyšetřit žadatele o důchod vlastním lékařem.
Naproti tomu z uvedených nařízení nevyplývá povinnost české instituce provést lékařské
vyšetření českým lékařem.
V souladu s těmito pravidly postupovali i krajský soud a žalovaná, jimž v tomto ohledu
nelze nic vytknout.
4.1.2 Posouzení zdravotního stavu podle českých předpisů
Jak bylo uvedeno výše, nárok na invalidní důchod v České republice je v případě
stěžovatelky posuzován podle českých předpisů, tedy podle zákona o důchodovém pojištění.
Podle §38 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění k datu rozhodnutí žalované
má pojištěnec nárok na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním a získal potřebnou
dobu pojištění. Podle §43 odst. 1 téhož zákona má pojištěnec nárok na částečný invalidní
důchod, jestliže se stal částečně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění nebo jestliže se stal
částečně invalidním následkem pracovního úrazu. V projednávané věci nebyla sporná délka
pojištění, ale otázka, zda a od jakého data je stěžovatelka invalidní a do jaké míry.
V rozhodné době byl plně invalidním pojištěnec tehdy, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně
o 66 %, nebo jestliže je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela
mimořádných podmínek (§39 zákona o důchodovém pojištění). Podle §44 zákona
o důchodovém pojištění byl pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně
o 33 % nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní
podmínky. Procentní míru poklesu schopností, jakož i kritéria pro posouzení, zda žadateli
o důchod zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky nebo je schopen soustavné
výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, stanoví prováděcí předpis, jimž byla
v rozhodné době vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí
zákon o důchodovém pojištění.
Při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce se podle §39
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vychází z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky
funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným,
smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával
předtím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem;
přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivň ující schopnost výdělečné
činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost
rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával. Posouzení
zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů náleží podle §8 zákona o odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, lékařům okresní správy
sociálního zabezpečení. Při posuzování plné nebo částečné invalidity musí tito lékaři vycházet
z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu občanů
(§8 odst. 9 téhož zákona).
4.1.3 Posouzení invalidity v případě stěžovatelky
Z údajů zahrnutých v tiskopisu E 213 ze dne 29. 8. 2006 vyplynuly následující
skutečnosti. Stěžovatelka ve dvanácti letech utrpěla zlomeninu levé stehenní kosti. V roce 1997
si stěžovatelka zlomila levou stehenní kost. Stěžovatelka navíc trpí jedenáct let osteoporózou
a před několika lety jí byla diagnostikována osteoporotická zlomenina obratlového těla L5;
od této doby si stěžuje na bolesti páteře. V červnu 2006 utrpěla stěžovatelka úraz kolena
s krevním výronem. Vzhledem k nestabilitě kolena nosí vnější stabilizátor. Nad rámec uvedeného
trpí arteriální hypertenzí, neurózou, kýlou hiatus oesophageus a křečovými žílami. V části
věnované dolním končetinám (bod 4.8.3 tiskopisu) bylo uvedeno, že chodí s pomocí berle
s loketní opěrkou a kulhá na levou dolní končetinu. Dále je v tiskopisu uveden údaj o flexi levého
kyčelního kloubu o 90° a levého kolenního kloubu o 80°. Na levý kolenní kloub nosí stěžovatelka
vnější stabilizátor a má symptomy nestability levého kolenního kloubu. Ve shrnutí polský lékař
konstatoval, že stěžovatelka je úplně práce neschopná do 1. 7. 2006 z důvodu krátké doby,
která uplynula od opětovného úrazu levého kolena a jeho následků v podobě nestability levého
kolenního kloubu druhého stupně, které přistupují k dříve existujícím poúrazovým
a osteoporotickým změnám, zhoršující se funkci levé dolní končetiny a degenerativní změně
páteře s chronickým bolestivým syndromem. Ve srovnání s předchozí zprávou z 5. 4. 2006
konstatoval lékař zhoršení zdravotního stavu a doporučil rehabilitační léčbu (bod 11.11
tiskopisu).
Jak bylo již uvedeno, žalovaná si vyžádala posouzení zd ravotního stavu od OSSZ dne
28. 2. 2008, tedy po ukončení soudního řízení přezkoumávajícího odnětí invalidního důchodu
(rozsudek krajského soudu se datoval k 26. 7. 2007). K žádosti připojila překlad tiskopisu E 213
ze dne 29. 8. 2006. Pro účely posouzení zdravotního stavu a učinění závěru ohledně poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti OSSZ vycházela kromě uvedeného tiskopisu
také z překladu polského lékařského posudku z 15. 3. 2005. Tuto dokumentaci považovala
OSSZ za dostatečný podklad pro posouzení zdravotního stavu stěžovatelky a konstatovala,
že pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nedosahuje hodnoty ani 33 %, rovněž se nejedná o zdravotní
postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek,
ani o zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky.
Podle OSSZ byl hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stav
po úrazu levého kolena v červnu 2006, poškození vazů a krevní výron a nestabilita levého kolena
druhého stupně, přičemž stěžovatelka nosí ortézu. Naproti tomu předchozí zlomeninu levé
stehenní kosti pokládala OSSZ za zhojenou plným srůstem po operativním zákroku v roce 1997.
Na základě uvedeného OSSZ dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav podřadila pod kapitolu XV,
oddíl H, položku 53, písm. b) přílohy 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. , což odpovídá v případě
stěžovatelky 20 % míře poklesu soustavné výdělečné činnosti; takový pokles nepostačoval
pro závěr o částečné nebo plné invaliditě stěžovatelky.
Vzhledem k podkladům, jež měla OSSZ pro účely posouzení zdravotního stavu
k dispozici, k datu posouzení 25. 3. 2008 a znění posudku lze usuzovat, že zdravotní stav
stěžovatelky posuzovala nejspíše ke dni 25. 3. 2008. Stranou pozornosti žalované i OSSZ zůstala
skutečnost, že stěžovatelka žádala o přiznání důchodu od 1. 7. 2006. OSSZ sice měla podklady
k posouzení invalidity ke dni 1. 7. 2006 (tiskopis E 213 ze srpna 2006) , avšak takové posouzení
vůbec neprovedla. Nicméně z těchto podkladů OSSZ nemohla usoudit na vývoj zdravotního
stavu stěžovatelky od poloviny roku 2006 do března 2008. Vzhledem k tomu, že řízení
o předmětné žádosti trvalo téměř dva roky, bylo nutno posoudit případný pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky nejen k datu 1. 7. 2006, jak požadovala stěžovatelka,
ale rovněž posoudit, zda invalidita nevznikla (nezanikla) později v období do data posouzení
v březnu 2008. Takové posouzení už ovšem nebylo možné na základě tiskopisu s údaji
reflektujícími stav stěžovatelky v polovině roku 2006. Není totiž vyloučeno, že schopnost
stěžovatelky k soustavné výdělečné činnosti se mohla snížit v průběhu řízení o žádosti o invalidní
důchod. Tomu naznačují i některé údaje v samotném tiskopisu a v dalších podkladech,
jež stěžovatelka předložila v průběhu řízení před soudem.
Z obsahu tiskopisu E 213 lze dovodit, že zdravotní stav stěžovatelky se v té době
(v srpnu 2006) zhoršil oproti předešlému lékařskému posouzení z 5. 4. 2006 (navíc nelze nevidět,
že zánik invalidity byl shledán již v roce 2005). V odpovědi na otázku v bodě 11.11 ve formuláři
se sice uvádí, že současný zdravotní stav by bylo možné zlepšit rehabilitační léčbou správy
sociálního zabezpečení; z aktuálnější informace o průběhu léčebné rehabilitace z 20. 12. 2006,
jež byla stěžovatelkou předložena v soudním řízení, ale která se vztahovala k období
před rozhodnutím o invalidním důchodu, vyplývá, že rehabilitační léčba nevedla ke zlepšení
pohybové funkce páteře a dolních končetin. Nadto OSSZ nevzala v potaz skutečnost,
že stěžovatelka chodí s pomocí berle s loketní opěrkou (bod 4.8.3 tiskopisu), a nevypořádala se
s otázkou, zda používání berle a ortézy nemůže mít dopad na zařazení poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti do písmena c) položky 53 (výrazná nestabilita vyžadující zajišt ění
podpůrným aparátem, podle postavení a osové úchylky a porušení funkce končetiny),
která je vyčíslena 25 - 30 % poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Přitom stěžovatelka
u jednání krajského soudu uvedla, že „v r. 2006 poprvé dostala lázně, tam odjela s jednou holí
a vrátila se se dvěma“; což naznačuje, že její zdravotní stav se mohl ještě zhoršit po rehabilitaci,
která jí byla doporučena za účelem zlepšení zdravotního stavu. Nicméně z podkladů, jež byly
k dispozici žalované i krajskému soudu, nelze o této otázce učinit žádný závěr vzhledem k tomu,
že žalovaná si nevyžádala aktuálnější podklady o zdravo tním stavu stěžovatelky,
jež by reflektovaly vývoj poúrazového stavu od srpna 2006 do dubna 2008, kdy bylo o žádosti
rozhodnuto.
Jednalo se o vadu řízení, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalované,
a pro tuto vadu měl krajský soud rozhodnutí žalované zrušit. Zdejší soud již v minulosti dospěl
k závěru, že nedostatečné poznatky o zdravotním stavu posuzované osoby jsou vadou ve smyslu
§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008 ,
č. j. 6 Ads 98/2006 - 44, publikovaný na www.nssoud.cz). Žalovaná tedy pochybila,
pokud se ve dvouletém řízení o žádosti o invalidní důchod spolehla na posouzení zdravotního
stavu na základě podkladů pouze ke dni požadovaného posouzení (když nadto takové posouzení
vůbec neprovedla a o žádosti tak vlastně vůbec nerozhodla) a nevyžádala si aktuálnější údaje
o zdravotním stavu stěžovatelky. Teprve poté mohla posoudit, zda byla stěžovatelka invalidní
ke dni 1. 7. 2006, či zda snad lze vznik invalidity datovat později. Závěr, že stěžovatelka není
invalidní k březnu 2008 vyslovený pouze na základě podkladů dva roky starých, nemůže obstát.
Na tuto skutečnost měl reagovat krajský soud, jemuž stěžovatelka předložila i novější zprávy,
které se vztahovaly i k vývoji jejího zdravotního stavu před datem rozhodnutí o invalidním
důchodu. Jak zdejší soud již uvedl v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 6 Ads 92/2009 - 78,
„zdravotní stav jako stav skutkový je stavem v čase dynamickým, podléhá změnám, a to k lepšímu i k horšímu.
Fixování těchto skutkových okolností k určitému datu je značně obtížné, neboť jde mnohem spíše než o okamžité
stavy o tendence ke zhoršování či zlepšování.“ Zdejší soud v tomto rozhodnutí rovněž uvedl, že pokyn
v §75 odst. 1 s. ř. s. (přezkum rozhodnutí správního orgánu k datu vydání rozhodnutí)
neznamená, „že by soud při případném zjišťování tohoto skutkového stavu měl vycházet pouze z důkazních
prostředků, které existovaly (a ještě úžeji - byly dokonce provedeny) již v řízení před správním orgánem“.
Námitku stran vady řízení před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ]
tedy shledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Krajský soud tedy v dalším řízení přistoupí
ke zrušení rozhodnutí žalované podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož soud zruší
napadené rozhodnutí pro vady řízení proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Skutkový stav by měla
žalovaná doplnit zejména o aktuální podklady pro posouzení zdravotního stavu stěžovatelky,
přičemž neopomene posoudit explicitně pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu,
jež v žádosti stěžovatelka uvedla, t. j. k datu 1. 7. 2006 (takové posouzení zatím nebylo
provedeno).
4.2 Posouzení zdravotního stavu v nepřítomnosti stěžovatelky
Stěžovatelka dále namítala, že posudek lékaře OSSZ v Ústí nad Orlicí byl vydán
v její nepřítomnosti. Tuto námitku přednesla stěžovatelka na jednání krajského soudu v rámci
vyjádření se k důkazům, jejichž relevanci tímto tvrzením zpochybňovala. S touto námitkou
se tedy krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí měl vypořádat, a to i za situace, že nebyla
uplatněna v žalobě. Zdejší soud si je vědom toho, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze
jen ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.), nicméně má za to, že nemůže zaujímat sám
stanovisko k námitkám uplatněným před krajským soudem, neboť by tímto postupem znemožnil
účastníkovi řízení možnost obrany proti právním závěrům v kasační stížnosti.
Zdejší soud posouzení včasnosti či důvodnosti uplatněné námitky ponechává krajskému
soudu. Postupuje tak jednak v souladu se svou judikaturou (srov. například rozsudek ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, dostupný na www.nssoud.cz), jednak v souladu s judikaturou
Ústavního soudu, podle něhož „postup … soudu … nemůže být zhojen tím, že Nejvyšší
správní soud v odůvodnění rozhodnutí o kasační stížnosti dodatečně stěžovateli
předestřel svůj právní názor, z jakého důvodu neby lo soudem prvního stupně
k jeho žalobní námitce přihlíženo. (…) Nepochybně je povinností soudu vypořádat se nejen se správností
námitek žalobce, jak vyplývá z citovaného rozsudku, ale prvotně s včasností jejich uplatnění, a v případě
jejich opožděného podání odmítnout je v souladu s příslušnými ustanoveními s. ř. s., nelze je však v odůvodnění
rozhodnutí pominout.“ (srov. nález ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, bod 14, publikováno
pod č. 225/2008 Sb. ÚS, do stupné též na http://nalus.usoud.cz). Při posouzení včasnosti
námitky vezme krajský soud v úvahu také to, zda lze tuto námitku podřadit pod jiný žalobní bod
uvedený již v žalobě.
5. Vady řízení před krajským soudem
Stěžovatelka dále namítala vady řízení před soudem, spočívající v neúplnosti,
nepřesvědčivosti a nedostatečnosti posudku posudkové komise.
Požadavky na posudky posudkové komisi shrnul zdejší soud například v rozsudku ze dne
23. 10. 2008, č. j. 3 Ads 72/2008 - 50.
Podobně jako OSSZ, i posudková komise vycházela z formuláře E 213. Posudková
komise uvedla, že stěžovatelka nebyla jednání komise přítomna a že zdravotní dokumentace
postačovala k projednání v nepřítomnosti a přijetí posudkového závěru. Z totožných podkladů
dovodila posudková komise také tentýž závěr o zdravotním stavu stěžovatelky, že se nejednalo
o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nejméně o 33%, nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení
soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek a dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav jí značně neztěžoval obecné životní podmínky. Jak již bylo uvedeno, krajský soud
považoval posudek za úplný, odborný a přesvědčivý, neboť posudková komise uvedla,
z jakých lékařských nálezů vycházela.
Nejvyšší správní soud se s hodnocením posudku krajským soudem neztotožňuje. Závěry
posudkové komise jsou nepřesvědčivé a neúplné již z toho důvodu, že posudková komise
si neujasnila (obdobně jako OSSZ), že stěžovatelka se dožad uje posouzení k 1. 7. 2006;
přičemž posudková komise neměla k dispozici žádné zprávy relevantní k datu rozhodnutí správního
orgánu (k 16. 4. 2008). Ani aktuálnější zprávy doložené stěžovatelkou v příloze k žalobě nebyly
podle spisu posudkové komisi k dispozici, neboť z těchto zpráv byly přeloženy do českého
jazyka pouze tři zprávy (informace o průběhu léčebné rehabilitace ze dne 20. 12. 2006 a posudky
polského posudkového lékaře okresní správy sociálního zabezpečení z 25. 1. 2007
a z 27. 12. 2007; přičemž z těchto posudků z roku 2007 nejsou konkrétní zdravotní potíže
stěžovatelky patrné). Posudková komise sice ve svém posudku uvedla, že jiný tiskopis než
ze dne 29. 8. 2006 není k dispozici, zároveň však shledala, že zdravotní dokumentace byla
dostatečná k projednání v nepřítomnosti. Pochybení krajského soudu tedy lze shledat i v tom,
že se stejně jako posudková komise a žalovaná spolehl na posouzení zdravotního stavu
stěžovatelky na základě formuláře E 213, který byl sice aktuální k datu, k němuž stěžovatelka
žádala přiznat invalidní důchod, a přehlédl nutnost směrovat po souzení k stavu roku 2006,
aniž dále zohlednil možný vývoj zdravotního stavu a případný vznik invalidity v průběhu řízení
o invalidním důchodu do data rozhodnutí. Za této situace ovšem již v řízení před správním
orgánem bylo nutné zásadně doplnit skutkový stav, a tento nedostatek nemohla posudková
komise bez aktuálnějších zpráv o zdravotním stavu stěžovatelky překlenout. Posudková komise
MPSV nadto není orgánem, jenž by v rámci koordinace sociálního zabezpečení disponoval
pravomocemi komunikovat s polskými orgány a lékaři. Proto měl krajský soud, jak bylo uvedeno
výše, rozhodnutí žalované zrušit ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Zdejší soud podotýká, že rozsudek krajského soudu není srozumitelný, neboť z něj nelze
zjistit, k jakému datu se mělo posouzení zdravotního stavu stěžovatelky vztahovat. Ve shrnutí
skutkových zjištění krajský soud uvádí, že žádost stěžovatelky byla podána v roce 2008,
zatímco podle obsahu dávkového spisu žalované, jenž si Nejvyšší správní soud vyžádal, žádost
o invalidní důchod stěžovatelka podala již v roce 2006 a žádala o přiznání invalidního důchodu
od července 2006 (viz část 1. Průběh řízení). Tato zjištění pak mají zásadní dopad na přezkum
závěrů žalované, což krajský soud přehlédl.
Naproti tomu zdejší soud neshledal důvodnou námitku diametrálně odlišného posouzení
invalidity stěžovatelky v Polsku. V systémech sociálního zabezpečení pro osoby s dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem existují mezi jednotlivými členskými státy EU rozdíly a nařízení
č. 1408/71 specifické charakteristiky jednotlivých právních řádů v tomto ohledu respektuje,
jak bylo uvedeno výše. Skutečnost, že byla stěžovatelka uznána plně invalidní v Polsku,
proto není relevantní pro posouzení, zda splňuje i podmínky nároku na invalidní důchod v České
republice.
6. Překlad rozsudku krajského soudu do polského jazyka
Poslední námitka stěžovatelky se týkala toho, že jí rozsudek krajského soudu byl doručen
pouze v českém jazyce. V tomto ohledu považuje zdejší soud námitku stěžovatelky
za nedůvodnou.
Je pravdou, že nařízení č. 1408/71 ve svém čl. 84 odst. 4 stanoví zásadu, že úřady,
instituce a soudy členského státu nesmějí odmítnout žádosti nebo jiné dokumenty na základě
skutečnosti, že jsou psány v úředním jazyce jiného členského státu. Toto ustanovení se ovšem
vztahuje pouze na písemnosti předkládané osobou, na níž se vztahuje nařízení č. 1408/71
(zde stěžovatelka), na podporu svých práv, a nevztahuje se na samotné řízení, jež se nadále ř ídí
právem každého členského státu (srov. rozsudek Soudního dvora ES z 6. 12. 1977, ve věci
Marguerite Maris, manželky Rogera Rebouleta v. Rijkdienst voor Werknemerspensioenen , C 55/77,
ECR 1977 p. 2327, body 11 - 12; od této své judikatury k uvedenému ustanovení se Soudní dvůr
ani později neodklonil).
Pokud jde o vnitrostátní úpravu, podle §18 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. mají
účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, což zahrnuje i jejich právo jednat
před soudem ve své mateřštině. Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ustanoví
soud tlumočníka, jakmile tato potřeba vyjde v řízení najevo.
V daném případě krajský soud kromě toho, že přeložil veš kerá podání stěžovatelky
(i v souladu s výše citovaným ustanovením nařízení č. 1408/71), rovněž tlumočil stěžovatelce
různé písemnosti, které jí adresoval. Výjimkou byly některé přílohy žaloby, které krajský soud
opomenul nechat přeložit, což zdejší soud krajskému soudu již vytkl výše [srov. bod 5].
Povinnost ustanovit tlumočníka pro jednání před soudem však v souladu s ustálenou judikaturou
zdejšího soudu nezahrnuje povinnost soudu překládat rozhodnutí soudu do mateřského jazyka
žalobce. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu je pouze rozhodnutí v českém jazyce
autentickým zněním, a proto není povinností soudu zasílat účastníkovi říz ení překlad takového
rozhodnutí do jeho mateřského jazyka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 5 Azs 52/2004 - 45, publikovaný pod č. 376/2004 Sb. NSS). Tento závěr
není v rozporu ani se základním právem v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud v stanovisku pléna ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st 20/05, publikovaném
pod č. ST 20/39 SbNU 487, dospěl k závěru, že „[z]ákladní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak.“ Ústavní soud
samozřejmě nevyloučil, aby jednoduché právo poskytlo účastníkům řízení vyšší standard, jaký byl
v projednávané věci stěžovatelce krajským soudem také poskytnut.
V tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu.
7. Shrnutí
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. V dalším řízení je krajský soud
zavázán zrušit napadené správní rozhodnutí a uložit žalované, aby si vyžádala podklady
pro stanovení vývoje zdravotního stavu stěžovatelky od data žádosti do data rozhodnutí,
tedy zajistit od příslušných polských orgánů aktuální podklady svědčící o zdravotním stavu
stěžovatelky [srov. body 4.1.3 a 5] a rozhodnout o žádosti, tj. zjistit, zda stěžovatelka byla
invalidní k datu 1. 7. 2006 či zda snad invalidita nevznikla později. Krajský soud
se taktéž vypořádá s námitkou stěžovatelky vznesenou při jednání, tedy, že nebyla informována
o jednání OSSZ v Ústí nad Orlicí a posoudí, zda byla tato námitka včasná a důvodná
[srov. bod 4.2]. Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou námitku stěžovatelky, že rozsudek
krajského soudu měl být přeložen do polského jazyka [srov. bod 6].
8. Náklady řízení o kasační stížnosti
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti i o odměně ustanovené advokátky rozhodne
krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.) , a to včetně odměny ustanovené
zástupkyně stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu