ECLI:CZ:NSS:2015:6.AFS.3.2015:29
sp. zn. 6 Afs 3/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně:
OLBENA CZ s.r.o., IČ 26010101, se sídlem Helvíkovice 6, Žamberk, zastoupené
Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 27092/13/5000-14305-706986,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 52 Af 3/2014 - 55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
13. listopadu 2014, č. j. 52 Af 3/2014 – 55, se ruší .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyni se vrací zaplacené soudní poplatky za žalobu a za kasační stížnost
v celkové výši 8 000 Kč, kterážto částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
13. listopadu 2014, č. j. 52 Af 3/2014 - 55 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), byla
zamítnuta žaloba žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla
stručně řečeno v zásadě potvrzena tři rozhodnutí Finančního úřadu v Žamberku ze dne
20. prosince 2012, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty včetně penále
za zdaňovací období srpen, září a říjen 2009 v celkové výši 598 284 Kč.
[2] V kasační stížnosti stěžovatelka především namítala, že v řízení před krajským soudem
došlo k vadě spočívající v tom, že na straně jedné krajský soud konstatoval, že žalobní body
obsažené v žalobě ze dne 13. ledna 2014 byly zcela nekonkrétní, na straně druhé nevyzval
stěžovatelku k odstranění vad a její následné doplnění žaloby podáním ze dne 5. února 2014
nevzal v potaz s argumentem, že jde o nezákonné rozšíření žalobních bodů po uplynutí lhůty
k podání žaloby. Kromě této vady řízení před krajským soudem pak stěžovatelka v kasační
stížnosti vznášela námitky proti postupu a rozhodnutí žalovaného, jež uplatnila ve zmíněném
doplnění žaloby ze dne 5. února 2014 a s nimiž se krajský soud z výše uvedených důvodů
nevypořádal.
[3] Pro posouzení Nejvyššího správního soudu je tedy třeba podrobněji rekapitulovat obsah
žaloby a dalších podání stěžovatelky a průběh řízení před krajským soudem.
[4] Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno 12. listopadu 2013, dvouměsíční
lhůta pro podání správní žaloby tedy končila v pondělí 13. ledna 2014. Stěžovatelka podala žalobu
v poslední den lhůty, tj. v pondělí 13. ledna 2014, doručena byla krajskému soudu 16. ledna 2014.
Žalobu za ni podal její zmocněnec – daňový poradce. Žaloba byla formulována blanketně,
obsahovala toliko identifikaci rozhodnutí žalovaného, proti němuž směřovala, a v části označené
jako „C) Uvedení důvodů, v čem spatřuje žalobce nezákonnost“ bylo uvedeno „Rozhodnutí se zakládají
na podstatných vadách řízení, jsou v rozporu se skutkovým stavem, v důsledku čehož došlo ke stanovení daně
v nesprávné výši. Žalobce bude tyto skutečnosti konkretizovat dodatečně formou doplnění této žaloby“.
Tak se také následně stalo. Aniž by krajský soud učinil vůči stěžovatelce jakýkoliv úkon,
kromě výzvy k zaplacení soudního poplatku ze dne 27. ledna 2014, stěžovatelka (prostřednictvím
svého zmocněnce – daňového poradce) podáním ze dne 2. února 2014, tj. tři týdny po uplynutí
dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, žalobu obsáhle doplnila o detailní výčet námitek
proti skutkovým zjištěním a dokazování žalovaného.
[5] Krajský soud v napadeném zamítavém rozsudku nejprve konstatoval to, co žalobce
„v obecné rovině“ namítal s tím, že žalobní námitky byly „zcela nekonkrétní (bez výtek konkrétních
procesních vad či nezákonností)“, dále pak uvedl, že k doplnění žaloby nepřihlížel, neboť se jednalo
o nezákonné rozšíření žalobních bodů po uplynutí lhůty k podání žaloby a nešlo o konkretizaci
včas uplatněných žalobních bodů. K tomu obsáhle citoval z judikatury Nejvyššího správního
soudu (rozsudek ze dne 23. října 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, rozsudek ze dne 31. srpna 2012
č. j. 5 As 1/2012 - 21, a v něm zmíněná usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. prosince 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, a ze dne 8. března 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, či rozsudek ze dne 14. února 2008 č. j. 7 Afs 216/2006-63).
Přesto však žalobu, jak patrno i z rozsudkové formy napadeného rozhodnutí krajského soudu,
věcně „v obecné rovině“ projednal. Přitom se zaměřil jen na otázku přezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí žalovaného („zda obsahuje veškeré náležitosti jak výroku, tak odůvodnění, ... zda se žalovaný
dostatečným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a zda v průběhu daňového řízení nedošlo
k vadám řízení, k nimž by soud byl povinen přihlížet z úřední povinnosti“). Žádné vady v tomto rozsahu
nezjistil, konstatoval závěrem, že se s rozhodnutím žalovaného ztotožňuje, a žalobu s odkazem
na odůvodnění rozhodnutí žalovaného pro nedůvodnost zamítl.
[6] O věci uvážil Nejvyšší správní soud takto. Komentářová literatura i judikatura správních
soudů stojí na tom, že z §71 odst. 2, §72 odst. 1 a §75 odst. 2 soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) plyne koncentrační zásada, tj. že žalobní body musí být vymezeny
ve dvouměsíční lhůtě pro podání správní žaloby (viz např. POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol.
Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 629-630, 637-638, BLAŽEK, T., JIRÁSEK,
J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P. Soudní řád správní – online
komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014, k §71 s. ř. s., JEMELKA, L., PODHRÁZKÝ,
M., VETEŠNÍK, P., ZAVŘELOVÁ, J., BOHADLO, D., ŠURÁNEK, P. Soudní řád správní.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 576-578; z judikatury – vedle těch, které zmínil
a ve svém rozsudku citoval krajský soud – např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 25/2004 – 69 ze dne 29. prosince 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74 ze dne 8. dubna 2004,
nebo č. j. 6 Azs 18/2013 - 37 ze dne 18. listopadu 2013). Z citovaných zákonných ustanovení,
jak je vykládají správní soudy a uvedená komentářová literatura, stručně řečeno plyne, že soud
je žalobními body vázán a nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodů, které nebyly
řádně a včas uplatněny (s výjimkami uvedenými v §76 s. ř. s.). Jak konstatoval Nejvyšší správní
soud v rozsudku č. j. 6 Ads 5/2015 - 20 ze dne 27. února 2015, „soud ... v žádném případě není
povinen žalobní body domýšlet, fantazijně o nich spekulovat, resp. konstruovat namísto žalobce všechny možné
zásahy do jeho veřejných subjektivních práv, jinak by porušil dispoziční zásadu, podle níž má žalobce
ve svých rukou určit, proti čemu a proč žalobu podává, a tím i závazně vymezit rozsah, v němž se má soud věcí
zabývat.“.
[7] Vymezením žalobního bodu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS.
V tomto rozhodnutí se rozšířený senát přiklonil k výkladu, podle něhož „je nutno za žalobní bod
považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní
rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné
od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé
nezákonnosti správního rozhodnutí“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tímto rozsudkem
nepřímo potvrdil právní názor vyjádřený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 2. srpna 2007
č. j. 2 Azs 54/2007 - 42, dle kterého „za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění
a upřesnění, pak nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit,
že žalobce má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto – ve prospěch
žalobce extenzívním – výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní
ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Koncentrace
žalobních bodů daná lhůtou pro jejich uplatnění nemůže být totiž vykládána tak, že by pro žalobce vytváří
překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom, co ze svých námitek pro žalobou napadenému rozhodnutí
se mu podařilo procesně účinným způsobem uplatnit a co nikoli. Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů
je totiž toliko časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního
rozhodnutí, tak, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení.“.
[8] Nároky na projednatelnost žaloby (tj. bezvadným obsahovým vymezením žalobních
bodů) se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval v rozsudku ze dne
20. prosince 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, který v napadeném
rozsudku zmínil též krajský soud. Rozšířený senát uvedl, že §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci
ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci,
přičemž výrazem „konkrétní“ je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci
individualizované. Ke skutkovým tvrzením blíže vysvětlil, že nemohou být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž musí se jednat o zcela jasně
individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelný popis. Konečně k tomu rozšířený senát uvedl, že „žalobce je též povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Ohledně právní argumentace
v citovaném rozsudku rozšířený senát vyslovil, že se žalobce nemůže spokojit toliko s obecnými
odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Žalobce musí uvést,
jaké aspekty dějů či okolností uvedené v rámci skutkových tvrzení považuje za základ jím tvrzené
nezákonnosti. Bezvadným žalobním bodem však nikterak nelze rozumět pouze takové skutkové
tvrzení, které žalobce přesně subsumoval pod určitá ustanovení zákona.
[9] Z pohledu uvedených judikátů je zřejmé, že žaloba neobsahovala žádný žalobní bod.
Tvrzení, že napadené rozhodnutí žalovaného se zakládají „na podstatných vadách řízení, jsou v rozporu
se skutkovým stavem, v důsledku čehož došlo ke stanovení daně v nesprávné výši“, jsou pouhou parafrází
zákonných důvodů v nejobecnější rovině a neobsahují žádné, byť alespoň stručné skutkové výtky
nebo právní argumenty. Nejvyšší správní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí,
že není povinností soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. za situace, kdy by doplnění žaloby ve lhůtě
vyplývající z §71 odst. 2 in fine s. ř. s. již nebylo objektivně možné (viz např. rozsudek
č. j. 2 Azs 158/2006 - 85 ze dne 30. května 2007 a rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ze dne
23. října 2003, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném
případě, neboť žaloba – bez žalobního bodu – byla podána v poslední den lhůty pro její podání,
krajskému soudu byla doručena několik dní po jejím uplynutí, tudíž nebylo objektivně možné
takovou výzvu učinit, natož splnit do konce této zákonné lhůty.
[10] Projednání žaloby tedy bránila neodstranitelná překážka, krajský soud měl proto takovou
žalobu bez dalšího odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; k jejímu opožděnému doplnění
nepřihlédl správně a v souladu se zákonem. Deklaroval-li krajský soud, že se napadeným
rozhodnutím přes všechny tyto skutečnosti zabývá toliko obecně (rozuměj povrchně), a dospěl-li
přitom k jednoznačnému závěru o zákonnosti rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil
a odkázal přitom na jeho odůvodnění, postupoval vnitřně rozporně. Takovým přístupem de facto
vystavil žalovanému bianco šek a v rozporu se smyslem a účelem správního soudnictví aproboval,
resp. převzal plnou zodpovědnost za zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného,
aniž by je podrobil důkladnému přezkumu v rámci alespoň stručně vymezeného žalobního bodu.
[11] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil
pro zmatečnost, spočívající v chybějících podmínkách řízení (podmínka alespoň jednoho
žalobního bodu) podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (výrok I) a současně odmítl žalobu
pro neodstranitelnou překážku řízení podle §46 odst. 1 písm. a), ve spojení s §110 odst. 1 s. ř. s.
(výrok II), neboť již v řízení před krajským soudem byl dán důvod pro odmítnutí žaloby.
[12] Nejvyšší správní soud tak učinil přesto, že stěžovatelka – pochopitelně – tento kasační
důvod nenamítala a zrušení napadeného rozsudku se domáhala z důvodu, že nebylo přihlédnuto
k jejímu doplnění žaloby, což však – jak již bylo konstatováno – učinil krajský soud správně
a v souladu se zákonem. Oporu pro svůj postup shledává Nejvyšší správní soud v §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož není vázán důvody kasační stížnosti v případě, že řízení před krajským
soudem bylo zatíženo vadou podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[13] Nákladový výrok III je odůvodněn §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
[14] Vzhledem k tomu, že žaloba byla odmítnuta, vrací se podle §10 odst. 3 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zaplacený soudní poplatek.
Citované zákonné ustanovení sice podmiňuje vrácení soudního poplatku odmítnutím žaloby
před prvním jednáním, resp. ve smyslu §10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích před vydáním
rozhodnutí ve věci samé, tato ustanovení je však třeba aplikovat analogicky i na situaci,
kdy vydání rozhodnutí ve věci samé bylo kasačním soudem zrušeno. Stěžovatelka zaplatila
za správní žalobu soudní poplatek ve výši 3000 Kč (č. l. 31 spisu krajského soudu) a za kasační
stížnost ve výši 5000 Kč (č. l. 15 spisu Nejvyššího správního soudu), celkem se jí tedy vrací
8 000 Kč ve lhůtě podle §10a zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu