ECLI:CZ:NSS:2006:6.ANS.2.2005
sp. zn. 6 Ans 2/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobců: a) J. V., b) M. V., zastoupených JUDr. Petrem Šádou, advokátem, se sídlem
Bartolomějská 87, Pardubice, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Středočeský kraj, se
sídlem Pod Sídlištěm 9, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, č. j. 44 Ca 75/2004 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znává .
Odůvodnění:
Kasační stížnosti podanou v zákonné lhůtě se žalobci (dále jen „stěžovatelé“)
domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 44 Ca 74/2004 - 43 ze dne
18. 1. 2005, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti nečinnosti žalovaného Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj (jenž je od 1. 1. 2004 – srov. zákon č. 175/2003 Sb., kterým se mění
zákon č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších
předpisů, čl. II. bod č. 2. - správním orgánem, na něhož přešla působnost správního orgánu,
o jehož nečinnost se mělo původně jednat, tedy Katastrálního úřadu v Nymburku). Krajský
soud vyšel z názoru, že se nejedná o případ nečinnosti správního orgánu, neboť správní orgán
příslušný k vydání rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí z důvodu
podané žaloby o určení vlastnictví k převáděným nemovitostem správní řízení přerušil,
a to za situace, kdy na posouzení předběžné otázky o vlastnictví k dotčeným nemovitostem
závisí rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí. V postupu žalovaného (jeho
právního předchůdce) krajský soud neshledal nečinnost, a proto jako nedůvodnou žalobu
zamítl.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelé v kasační stížnosti namítají důvody uvedené v §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); krajský
soud podle jejich názoru nesprávně posoudil důvodnost aplikace §29 odst. 1 správního řádu
účinného v době, kdy žalovaný přerušil správní řízení. Ustanovení §5 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, jaké
okolnosti katastrální úřad zkoumá v řízení o povolení vkladu; zápis poznámky podle §9
odst. 1 písm. b) cit. zákona nijak nezasahuje do povinnosti katastrálního úřadu rozhodnout
o povolení vkladu (§5 odst. 2 část věty před středníkem cit. zákona). S vyznačením
poznámky cit. zákon nespojuje žádné podmínky ani omezení, jež by měly ovlivnit povinnost
rozhodnout o vkladu vlastnického práva. Ani z ustanovení zákona č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon) nelze dovodit, že by vyznačení poznámky
(§5 odst. 3 písm. c/ cit. katastrálního zákona) bylo spojeno s nějakými podmínkami
či omezeními. Poznámkou se podle §14 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., rozumí skutečnosti,
které nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práva. Zápis poznámky v katastru tedy
podle stěžovatelů nemůže vyvolat žádné pochybnosti správního orgánu příslušného
k rozhodnutí o vkladu práva, které by jej mohly vést k přerušení řízení o vkladu práva.
Stěžovatelé tu rovněž poukazují na §27a katastrálního zákona, podle něhož je správní řád
předpisem subsidiárním vůči katastrálnímu zákonu – poněvadž s vyznačením poznámky
nejsou spojovány žádné právní důsledky, mají stěžovatelé za to, že nebyl důvod k postupu
podle §29 odst. 1 správního řádu, tedy k přerušení řízení. Stěžovatelé namítají porušení
principu právní jistoty a práva na spravedlivý proces podle ústavy a Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod
a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: podle svého přesvědčení splnili
požadavky předepsané právním řádem, a přesto nedosáhli očekávaného výsledku v důsledku
neodůvodněných obstrukcí státní moci. V doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 2. 2006
pak poukázali na charakter žaloby podané u Okresního soudu v Nymburku (jež byla příčinou
zápisu poznámky), jež podle jejich názoru jako žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy
nemůže sloužit, ani v případě, že by bylo o neplatnosti smlouvy soudem rozhodnuto, jako
podklad pro zápis do katastru nemovitostí.Navrhují zrušení napadené rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k novému projednání a o přiznání náhrady nákladů řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že Katastrální úřad
v Nymburku dne 19. 11. 2003 zahájil správní řízení ve věci návrhu na povolení vkladu
vlastnického práva na základě kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a P. Š.. Přitom zjistil,
že dne 11. 11. 2003 byla témuž správnímu orgánu předložena žádost o vyznačení poznámky
podle §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, neboť dnem 11. 11. 2003 bylo u Okresního soudu v Nymburku pod sp.
zn. 12 C 1159/2003 zahájeno řízení o návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy a určení
vlastnictví k nemovitostem vedeným na LV č. 300, k. ú. T., a to domu č. p. 243 a pozemkům
parc. č. 293 a č. 292 včetně příslušenství, kde na straně žalobců jsou bývalí spoluvlastníci
těchto nemovitostí J. M., J. Š. a Z. Š. proti žalované P. Š.. Dne 9. 12. 2003 Katastrální úřad
v Nymburku rozhodl pod č. V-4006/2003-208/2, že řízení se přerušuje podle §29 odst. 1
správního řádu, neboť nemovitosti uvedené v kupní smlouvě jsou předmětem soudního řízení;
na listu vlastnictví č. 300 v k. ú. T. je tedy zapsána poznámka – podaná žaloba o určení
právního vztahu k nemovitosti, a to na základě návrhu, kterým se navrhovatelé domáhali, aby
soud vydal rozhodnutí týkající se nemovitostí evidovaných v katastru. Je proto nezbytné, aby
katastrální úřad vyčkal skončení tohoto soudního řízení a teprve podle jeho výsledku rozhodl
o zápisu věcného práva do katastru. Řízení nebylo přerušeno kvůli poznámce, nýbrž pro
předběžnou otázku, kterou řeší soud a jejíž vyřešení je nezbytné pro pokračování řízení o
vkladu vlastnického práva. Katastrální úřad si nemůže udělat úsudek o této předběžné otázce,
je povinen řízení přerušit (žalovaný poukázal například na rozsudek Krajského soudu v Plzni
sp. zn. 30 Ca 434/99, jenž zdůraznil, že není možné, aby byl vklad povolen, aniž by existovala
návaznost na předcházející zápis do katastru … (přičemž – pozn. NSS) katastrální úřad není
oprávněn sám rozhodnout, zda právní úkon v listině, na jejímž základě byl předchozí zápis
proveden, je či není platný a na základě této listiny v katastru zapsaný vlastník je či není
vlastníkem … Je-li vlastnické právo sporné, může katastrální úřad provést změnu pouze na
základě pravomocného rozsudku vydaného soudem podle §80 písm. c) o. s. ř.“. Existuje-li
pochybnost o tom, zda účastníci řízení o povolení vkladu jsou oprávněni nakládat
s předmětem právního úkonu (§5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.), je nezbytné vyčkat
rozhodnutí soudu o určení vlastnictví k dotčeným nemovitostem. Jde tedy o otázku
předběžnou podle §40 odst. 1 správního řádu, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí ve věci, a
proto správní orgán byl oprávněn podle §29 odst. 1 správního řádu řízení přerušit. Nejedná se
tedy o nečinnost, žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
Ze správního a soudního spisu pro posuzovanou věc plynou tyto podstatné
skutečnosti:
Katastrální úřad Nymburk obdržel dne 19. 11. 2003 návrh na povolení vkladu
do katastru nemovitostí, a to na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. 11. 2003 mezi P. Š.
jako prodávající a manžely V. (stěžovatelé) jako kupujícími; jednalo se o nemovitosti zapsané
na listu vlastnictví č. 300 v k. ú. T. okres N. (dům č. p. 243, parcela č. 293 a parcela č.
292).Dne 11. 11. 2003 byla u Okresního soudu v Nymburku podána žaloba, kterou se
navrhovatelé (bývalí spoluvlastníci) domáhají, aby soud určil, že kupní smlouva ze dne 7. 8.
2003 (na jejímž základě bylo vloženo vlastnické právo pro P. Š. k dotčeným nemovitostem
v k. ú. T.) je neplatná a vlastníky (spoluvlastníky) jsou v petitu žaloby specifikované osoby ve
vymezených podílech. Katastrální úřad proto vyznačil k žádosti navrhovatelů na LV č. 300
poznámku signalizující, že specifikované nemovitosti jsou dotčeny žalobou na určení práva.
Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2003 pak katastrální úřad řízení o povolení vkladu podle §29
odst. 1 správního řádu přerušil do doby, než bude vyřešena otázka, zda strana převádějící
nemovitosti je skutečně vlastníkem těchto nemovitostí; o této otázce si úřad nemůže učinit
úsudek sám, neboť žádný právní předpis katastrální úřady neopravňuje k tomu, aby zkoumaly
platnost právního úkonu, na jehož základě je vklad do katastru nemovitostí navrhován
nebo platnost nabývacího titulu strany převádějící. Stěžovatelé, kterým bylo rozhodnutí
doručeno 24. 1. 2004 (J. V., M. V. si zásilku v úložní době nevyzvedla) vyjádřili s tímto
postupem katastrálního úřadu nesouhlas, stěžovali si u Českého úřadu zeměměřického a
katastrálního, ale ani ten neshledal na postupu tehdejšího Katastrálního úřadu v Nymburku
vady.
Stěžovatelé podali u Krajského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu (žaloba je datována 10. 5. 2004, podána k poštovní přepravě byla 5. 8. 2004,
doručena krajskému soudu 10. 8. 2004). V žalobě namítli, že správní orgán nepokračoval
v řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí, ač o to stěžovatelé opakovaně žádali, řízení
je stále přerušeno; postup správního orgánu nebyl podle názoru stěžovatelů v souladu
se zákonem, neboť zápis poznámky nemá vliv na vznik nebo zánik práva, a nijak nebrání
tomu, aby byl vklad povolen proveden. Poukázali rovněž na rozsudek Městského soudu
v Praze sp. zn. 33 Ca 68/95 ze dne 29. 12. 1995, jenž měl názor stěžovatelů potvrzovat.
V petitu žaloby navrhovali, aby krajský soud stanovil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí
o povolení vkladu vlastnického práva do 15 dnů ve prospěch žalobců a povinnost žalovanému
uhradit stěžovatelům náklady řízení.
Zúčastněnou osobou na řízení mohla být prodávající P. Š., kterou krajský soud vyzval,
aby sdělila ve lhůtě soudem určené, zda bude práva zúčastněné osoby uplatňovat; ve
stanovené lhůtě tak neučinila, po uplynutí lhůty sice soudu oznámila, že tato práva uplatňovat
bude, avšak toto oznámení již nemohlo být v řízení účinné s ohledem na uplynutí propadné
lhůty. Okresní soud v Nymburku sdělením č. j. 12 C 1159/2003 - 73 z 18. 1. 2005 krajskému
soudu potvrdil, že řízení o žalobě vedené pod sp. zn. 12 C 1159/2003 probíhá, jeden ze
žalobců změnil žalobu na určení vlastnického práva a do řízení přistoupili vedlejší účastníci
(stěžovatelé). Krajský soud nařídil ve věci jednání, při kterém právní zástupce stěžovatelů
změnil návrh petitu rozsudku tak, že požadují, aby krajský soud uložil žalovanému
pokračovat v řízení a do 15 dnů od právní moci rozsudku ve věci rozhodnout, zároveň při
jednání uvedl, že v případě, že by soud rozhodl o neplatnosti kupní smlouvy, tato skutečnost
nevyvolá změny zápisu v katastru nemovitostí. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou,
jak shora uvedeno, neboť dospěl k závěru, že v posuzované věci se nejedná o nezákonnou
nečinnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Obsahem námitek uplatněných stěžovateli v kasační stížnosti je nesouhlas s právním
posouzením věci (tj. zda příslušný správní orgán byl nečinný, když rozhodl o přerušení
řízení), jedná se tedy o důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jenž by mohl být
důvodně uplatněn, pokud by krajský soud aplikoval na věc nedopadající právní předpis
(právní normu), anebo by podal výklad normy sice přiléhavé, leč tento výklad by z pohledu
Nejvyššího správní soudu neobstál.
Žalobou proti nečinnosti podle §79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně
vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví
k ochraně proti nečinnosti správního orgánu domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Jak zdejší soud již opakovaně
judikoval (srov. např. rozsudek publ. pod č. 670/2005 Sb. NSS č. j. 2 Ans 1/2004 - 64) nelze
prostřednictvím této žaloby dosáhnout vydání rozhodnutí nebo osvědčení o určitém obsahu.
Proto nemohl obstát původně stěžovateli navržený petit rozsudku, kterým se domáhali,
aby krajský soud uložil správnímu orgánu vydat rozhodnutí, kterým bude vklad
povolen – tento nedostatek byl odstraněn při jednání, jak výše objasněno. Žaloba
proti nečinnosti správního orgánu předpokládá podle §79 odst. 1 s. ř. s. nečinnost žalovaného
při vydání rozhodnutí (o konkrétních právech a povinnostech) nebo osvědčení. Předpokladem
žaloby je, že správní orgán má povinnost rozhodnout či osvědčení vydat.
Nejvyšší správní soud nejprve považuje za potřebné připomenout, že ochrana
proti nečinnosti se ve správním soudnictví poskytne, ať už správní orgán má rozhodnout
o právu veřejném či soukromém. Určující je, že správní orgán nevydal rozhodnutí
v materiálním smyslu, přestože tak byl povinen učinit. Povinnost bezvýsledně vyčerpat
prostředky podle předpisů platných pro řízení u správního orgánu založená §79 odst. 1 s. ř. s.
byla v podstatě lex imperfekta, norma bez právního účinku, neboť za účinnosti správního řádu
(zákon č. 71/1967 Sb.) byla dovozována neexistence takových prostředků, které mělo
cit. ustanovení s. ř. s. na mysli, a postup podle §50 správního řádu za takový prostředek nebyl
považován.
V projednávané věci je tak středobodem posouzení, zda žalovaný (jeho právní
předchůdce do 1. 1. 2004) byl nečinný, tedy nekonal, přestože mu to zákon ukládá.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv
k nemovitostem, se do katastru nemovitostí zapisuje mj. i vlastnické právo; zápisem se
podle odst. 3 téhož ustanovení rozumí vklad, záznam, poznámka nebo jejich výmaz.
Vlastnické právo se zapisuje do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu
vkladu práva (§2 odst. 1 cit. zákona), vlastnické právo vzniká, mění se nebo zaniká dnem
vkladu do katastru, přičemž právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného
rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§2
odst. 2, 3 cit. zákona). Na řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení,
pokud zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nestanoví jinak
(§3 odst. 2 cit. zákona). Podle §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., katastrální úřad
v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá (mimo jiné), zda účastníci řízení
jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu. Podle §9 odst. 1 písm. b) cit. zákona
zapíše katastrální úřad k doloženému návrhu toho, v jehož prospěch má být poznámka
zapsána, poznámku, a to na základě podaného žalobního návrhu, kterým se navrhovatel
domáhá, aby soud vydal takové rozhodnutí týkající se nemovitostí evidovaných v katastru,
na jehož základě by mohl být proveden záznam do katastru podle §7; poznámky jsou úkony,
které jsou určeny k vyznačení skutečností nebo poměru vztahujícího se k nemovitosti
nebo osobě a které nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práva (§14 odst. 3 cit. zákona).
Zákon č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, v §2 stanoví, že součástí katastru je evidence
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Podle §1 odst. 3 téhož zákona je katastr
zdrojem informací, které slouží mimo jiné k ochraně práv k nemovitostem, katastr je veřejný
(§21 odst. 1 katastrálního zákona). Vklad věcného práva k nemovitosti má konstitutivní
účinky, způsobuje vznik, změnu či zánik věcněprávního vztahu k nemovitostem evidovaným
v katastru. Věcně právní účinky kupní smlouvy nastávají poté, co bylo pravomocně
rozhodnuto o povolení vkladu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Rozhodnutí
o povolení vkladu věcného práva do katastru je tedy výsledkem, jemuž předcházelo správní
řízení spravující se správním řádem (viz shora cit. ust. §3 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.).
Tímto rozhodnutím, jak přiléhavě uvedl Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 48/97,
se dovršuje proces směřující ke vzniku, změně nebo zániku věcného práva k nemovitosti,
jak to odpovídá vůli účastníků vyjádřené v písemném vyhotovení smlouvy. Katastrální úřad
má přitom za povinnost před rozhodnutím zkoumat, a to ke dni podání návrhu na vklad,
zda určité skutečnosti nebrání navrhovanému vkladu, mezi těmito skutečnostmi (§5 odst. 1
písm. e/ cit. zákona č. 265/1992 Sb.) se nachází i přezkum toho, zda účastníci řízení
jsou oprávněni nakládat s předmětem právního vztahu. Věcněprávní vztah se prokazuje
tzv. nabývacím titulem, přičemž správnost těchto údajů zapsaných v katastru nemovitostí
se přepokládá (§11 zákona č. 265/1992 Sb., stanoví, že ten, kdo vychází ze zápisu učiněného
po 1. 1. 1993 je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel
vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti).
V projednávané věci katastrální úřad, jenž zahájil správní řízení o povolení vkladu
práva k nemovitostem, ke dni podání návrhu na povolení vkladu práva zjistil, že se již vede
(bylo zahájeno) občanskoprávní řízení, jehož předmětem je určení neplatnosti smlouvy,
která představovala nabývací titul, a dále o určení vlastnictví k nemovitostem dotčeným
návrhem na povolení vkladu (charakter žaloby byl potvrzen Okresním soudem v Nymburku,
skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí o přerušení řízení se hovoří pouze o žalobě na určení
neplatnosti kupní smlouvy, jak upozorňují stěžovatelé v doplňku kasační stížnosti a jak učinili
při jednání u krajského soudu, jež sama o sobě by podle judikatury soudů rozhodujících
v občanskoprávním řízení nebyla způsobilá vyvolat rozhodnutí, jež by bylo podkladem
pro záznam katastrálním úřadem, nepředstavuje vadu, který by bývala mohla mít vliv
na zákonnost tohoto rozhodnutí, neboť v příslušném správním spise byla podaná žaloba
založena a její petit, jak shora bylo uvedeno, požadoval od soudu též určení vlastnictví
k dotčeným nemovitostem). Předběžnou je otázka, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí,
přičemž k jejímu posouzení není správní orgán, který vede správní řízení, příslušný.
Určení, kdo je vlastníkem nemovitosti, která je zcizována, a to na základě podané určovací
žaloby v občanskoprávním řízení u soudu, a k níž má být povolen vklad, poskytuje odpověď
na otázku, zda vlastník zapsaný v katastru nemovitostí je oprávněn nakládat s předmětem
právního úkonu, tedy na otázku, kterou je katastrální úřad povinen si položit,
avšak není oprávněn o ní rozhodnout; podle §29 odst. 1 správního řádu účinného
do 31. 12. 2005 správní orgán přeruší řízení, jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce.
Pokud za shora uvedených skutkových okolností katastrální úřad přerušil řízení o povolení
vkladu vlastnického práva, a to do doby než bude výrokem soudu postaveno najisto,
komu svědčí vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, postupoval v souladu se správním
řádem a nevybočil ani ze striktně mu vymezených hledisek v §5 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb., neboť nezkoumal platnost příslušné smlouvy, nýbrž pouze listinu, na základě
které má být vklad povolen, a to pouze z hledisek uvedených v citovaném ustanovení. Řízení
o povolení vkladu proto bylo přerušeno zákonným způsobem, lhůty po dobu přerušení řízení
neběží (§29 odst. 5 správního řádu účinného do 31. 12. 2005) a stav řízení není možno
hodnotit jako stav nečinnosti ze strany žalovaného. Vyznačení poznámky, která signalizuje
všem subjektům nahlížejícím do katastrálních operátů, že u dané nemovitosti může být
vlastníkem někdo jiný než ten, kdo je doposud jako vlastník v katastru zapsán, má pouze
informativní význam, v tom zdejší soud zcela souhlasí s náhledem stěžovatelů – samo
vyznačení poznámky však nebylo určující příčinou přerušení řízení o návrhu na vklad
vlastnického práva.
Obdobnými otázkami, jaké řešil Nejvyšší správní soud v tomto řízení, se zabýval
rovněž Ústavní soud (sp. zn. II ÚS 94/99), přičemž ve svém nálezu ze dne 25. 1. 2000 dospěl
k obdobným závěrům, jaké vyložil zdejší soud v tomto rozsudku.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl argumentaci stěžovatelů směřujících k údajnému
porušení principu právní jistoty a práva na spravedlivý proces; postup žalovaného považují
za neodůvodněné obstrukce státní moci. Jakkoli může Nejvyšší správní soud rozumět
roztrpčení stěžovatelů, kteří uzavřeli v roce 2003 kupní smlouvu jako strana kupující,
přičemž do rozhodnutí zdejšího soudu nebylo řízení o povolení vkladu vlastnického práva
skončeno, nelze žalovanému (a ani krajskému soudu) vytýkat, že, byť implicitně, ve svých
rozhodnutích respektovali základní účel katastru nemovitostí, kterým je, jak Nejvyšší správní
soud shora podal, rovněž ochrana práv k nemovitostem. Princip materiální publicity rovněž
vyžaduje od katastrálních úřadů, aby postupovaly tak, aby dobrá víra těch, kdož vycházejí
ze zápisu v katastru nemovitostí, byla co nejméně narušována rozpory mezi stavem
skutečným a zapsaným. Proporcionalita ve vztahu k uvedeným základním principům tak
nebyla podle názoru Nejvyššího správního soudu narušena.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na tyto právní závěry neshledal, že by krajský
soud aplikoval normy nepřípadné, anebo je vyložil způsobem, s nímž by se zdejší soud
nemohl ztotožnit. Proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 7 ve vztahu k §120 s. ř. s.
Stěžovatelé v řízení úspěch neměli, proto jim právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřísluší, to by náleželo žalovanému – poněvadž však ze soudního spisu Nejvyšší
správní soud nezjistil žádné náklady, které by převýšily náklady běžné administrativní
činnosti žalovaného, rozhodl, že mu právo na náhradu nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu