ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.12.2008:73
sp. zn. 6 As 12/2008 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. K. S.,
zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Budějovická 608/108, Praha 4,
proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Českých Budějovicích,
se sídlem Lidická 11, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2007,
č. j. ZKI - O - 20/130/2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 120/2007 - 37 ze dne 10. 12. 2007,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 120/2007 - 37 ze dne
10. 12. 2007 se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V kasační stížnosti se žalobce Ing. K. S. (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž krajský soud zamítl jeho
žalobu. Stěžovatel se u krajského soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního
pracoviště České Budějovice z 6. 4. 2007, č. j. PD - 825/2007 - 301 - 11. Tímto rozhodnutím byla
odložena stěžovatelova žádost ve věci opravy chyby v údajích katastru nemovitostí týkajících se
nemovitosti pozemkové parcely parc. č. 3484/3 v katastrálním území Třitim - dále jen
„předmětná nemovitost“.
Kasační stížností podanou dne 15. 1. 2008 stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu
z důvodů jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a vad řízení
před správním orgánem, které porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces (ust. §103
odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“). Po úvodní
rekapitulaci předchozího řízení stěžovatel uvádí, že krajský soud v rozsudku dospěl k závěru,
že návrh na zahájení správního řízení z 7. 3. 2007 byl totožný s návrhem na zahájení řízení
z 19. 3. 2003. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť se domnívá, že správní orgán nikdy
neposuzoval možnost provedení opravy v katastru nemovitostí z důvodu uvedeného v ust. §8
odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální
zákon“), nemohla tudíž vzniknout překážka věci rozhodnuté. Stěžovatel v rozhodnutí soudu
spatřuje popření jeho práva vlastnit předmětnou nemovitost v takovém rozsahu, ve kterém mu
byla prodána a též zapsáno jeho vlastnické právo ke dni 1. 6. 1998, kdy původně zapsaná výměra
nemovitosti byla určena podle podrobného geometrického a polohového určení a činila 432 m
2
,
a podle nyní vedených údajů v katastru činí jen 410 m
2
.
Stěžovatel též zpochybňuje tvrzení žalovaného, že oprava závazných údajů katastru byla
provedena na jeho žádost z 5. 10. 1998, neboť jeho žádost se předmětné nemovitosti vůbec týkat
nemohla, rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k této nemovitosti bylo vydáno až 2. 11. 1998.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že soud odmítl provést navržený důkaz porovnání listin
založených ve sbírce listin katastru s údaji v katastru zapsanými. Rozhodnutím žalovaného
z 22. 3. 1999 došlo, podle tvrzení žalovaného ve vyjádření k žalobě, pouze k opravě údajů
o výměře předmětné nemovitosti, stěžovatel však uvádí, že došlo též k opravě geometrického
a polohového určení nemovitosti a následně výměr předmětné nemovitosti (pozn. NSS:
rozhodnutím z 22. 3. 1999, č. j. OR - 323/1998, byla provedena oprava výměry předmětné
nemovitosti v katastru na výměru 410 m
2
). Samotné rozhodnutí pak neobsahuje odkaz na listinu,
na jejímž základě byla oprava provedena (ve smyslu ust. §8 odst. 2 katastrálního zákona),
předložení této listiny se stěžovatel ostatně neúspěšně domáhal již ve správním řízení v roce 2007
a též i v řízení před krajským soudem, z něhož vzešel napadený rozsudek. Rozhodnutí
z 22. 3. 1999 je tedy vydáno bez zákonného zmocnění.
V rozhodnutí žalovaného z 23. 9. 2003 (pozn. NSS: rozhodnutí č. j. ZKI-O-46/304/2003
nynějšího žalovaného o odvolání proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o provedení
opravy výměry předmětné nemovitosti) není uvedeno, že žalovaný opravil chybné údaje katastru
vzniklé nesprávnostmi v listinách. Rozhodnutím soudu tak bylo potvrzeno, že stěžovatel je
vlastníkem jiné nemovitosti (o výměře 410 m
2
), než kterou nabyl (výměra 432 m
2
).
V žalobě se stěžovatel domáhal též vyslovení nicotnosti předmětných rozhodnutí
žalovaného, což krajský soud odmítl, neboť k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady.
S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, jelikož se domnívá, že rozhodnutí z 22. 3. 1999
a z 23. 9. 2003 byla provedena bez zákonného zmocnění k provedení opravy geometrického
a polohového určení nemovitosti. Nebylo totiž prokázáno, že nesprávnosti v listinách,
podle nichž byla předmětná nemovitost zapsána, byly opraveny tím, kdo byl oprávněn
jejich opravu provést. Došlo tak žalovaným k porušení ust. §5 odst. 7 katastrálního zákona.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel závěrem navrhl napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný dne 15. 2. 2008, odkázal na své vyjádření
k žalobě a správní spis ve věci a dodal, že stěžovatel neuvádí ani v žalobě, ani v kasační stížnosti
nové skutečnosti, které by nebyly předmětem řízení před správním orgánem. K věci pak žalovaný
uvádí, že přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu 1. stupně bylo rozhodnutím čistě
procesní povahy, kterým nebyla založena, změněna nebo rušena práva stěžovatele - správní orgán
zastavil řízení z důvodu věci rozhodnuté (pozn. NSS: rozhodnutím z 6. 4. 2007, č. j. PD -
825/2007 - 301 - 11, byla věc od lož e n a podle ust. §43 odst. 1 písm. b/, zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád), jelikož žádost stěžovatele z 7. 3. 2007 byla totožná s žádostí z 19. 3. 2003. Též
žalovaný konstatuje, že ust. §8 odst. 2 katastrálního zákona, po jehož uplatnění stěžovatel volá,
nelze na daný případ aplikovat, neboť listina, podle níž byla předmětná nemovitost zapsána do
katastru - kupní smlouva, nebyla opravena. Předmětná nemovitost je i po opravách v katastru
vlastněna stěžovatelem v rozsahu, v jakém ji nabyl. Změna výměry byla ve vydaných
rozhodnutích zdůvodněna a tato rozhodnutí jsou nyní pravomocná.
Ke stěžovatelově tvrzení ohledně opravy chyby v katastru provedené rozhodnutím
z 22. 3. 1999 žalovaný uvádí, že návrh stěžovatelem sepsaný 5. 10. 1998 se prokazatelně týkal
předmětné nemovitosti, neboť ta byla stěžovateli jako vlastníkovi zapsána (zpětně) k 1. 6. 1998.
Obecně k problematice oprav chyb v katastru nemovitostí podle ust. §8 katastrálního
zákona žalovaný uvádí následující: Rozhodnutí podle cit. ust. jsou rozhodnutími procesní povahy,
neboť nezasahují konečným způsobem do hmotněprávního postavení osob, řeší se jimi pouze
otázky, jak bude příslušná nemovitost v katastru evidována (viz rozsudky KS v Brně,
č. j. 29 Ca 114/1998 - 16 nebo KS v Plzni z 11. 11. 1997, sp. zn. 30 Ca 532/1995). Nedochází
tedy k zásahu do vlastnického práva osob. Opravu chyby, kterou stěžovatel ve svém návrhu
požadoval, nebylo možno provést. Žalovaný zde připomíná, že katastrální orgány jsou jen orgány
evidenčními a při rozhodnutí vychází z jim dostupných podkladů, též nebylo povinností
správního orgánu provést místní šetření, jak bylo požadováno v žalobě.
Žalovaný upozorňuje, že důvody kasační stížnosti nebyly předmětem předchozího
(správního a soudního) řízení. Stěžovatelem uváděné kasační námitky mohly být předmětem
správního řízení, avšak, jelikož nebyly tehdy uplatněny, kasační řízení se nyní týká pouze
přezkumu procesní stránky věci.
Žalovaný shrnuje, že jím vydané rozhodnutí je v souladu se zákonem a v řízení nebyly
porušeny procesní zásady. Stejně tak považuje za zákonný napadený rozsudek krajského soudu
a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu ještě repliku z 23. 2. 2008 k vyjádření
žalovaného, v níž dovozuje nicotnost rozhodnutí žalovaného z 22. 3. 1999 a zpochybňuje tvrzení
žalovaného, že by rozhodnutí o opravě chyby v katastru dle ust. §8 katastrálního zákona bylo
pouze procesní povahy. Takovým rozhodnutím z 22. 3. 1999 došlo k zásahu do vlastnického
práva stěžovatele, neboť ten je vlastníkem nemovitosti o výměře pouze 410 m
2
(namísto 432 m
2
).
Řízení před krajským soudem bylo zahájeno podáním žaloby stěžovatelem ze dne
21. 7. 2007, v níž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. V žalobě se stěžovatel vyjadřuje
k rozhodnutí z 22. 3. 1999, které bylo vydáno bez zákonného zmocnění a nikoliv na podkladě
opravy v listině (dle §8 odst. 2 katastrálního zákona). Údaje v katastru tak byly změněny
v rozporu s listinami. Stěžovatel shledává toto rozhodnutí nicotným (nezákonným). Obdobně
stěžovatel namítá ve vztahu k rozhodnutí z 23. 9. 2003, které též považuje za nicotné
(nezákonné). Stěžovatel vyslovil nesouhlas s odůvodněním správního rozhodnutí, kterým byla
jeho žádost o opravu odmítnuta z důvodu překážky věci rozhodnuté. Stěžovatel shledal
předchozí správní rozhodnutí nicotnými (nezákonnými), proto nemají vliv na právo stěžovatele
domáhat se uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Stěžovatel
závěrem navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správní orgánu 1. stupně
zrušeno a Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj bylo nařízeno, aby provedl opravu údajů
katastru nemovitostí tak, aby odpovídaly založeným listinám.
K žalobě se vyjádřil dne 22. 8. 2008 žalovaný a odkázal na své správní rozhodnutí
a na správní spis. K žalobním námitkám uvádí následující: podle názoru žalovaného nejsou
v katastru evidovány chybné údaje. Taktéž nedošlo ke zmenšení pozemku stěžovatele a zvětšení
pozemku jiného vlastníka jednáním žalovaného. Žalovaný podotýká, že úprava hranic pozemků,
která vedla k opravě chyb v katastru a změně výměry předmětné nemovitosti z podnětu
stěžovatele, proběhla výhradně mezi pozemky téhož vlastníka, tj. stěžovatele, což stěžovatel
v žalobě záměrně neuvedl. Své správní rozhodnutí považuje stěžovatel za zákonné, věcně
správné a přezkoumatelné a vydané v souladu se zákonem. Žalobu navrhl žalovaný odmítnout.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 10. 12. 2007 žalobu zamítl. Nejprve
se zabýval interpretací ust. §43 odst. 1 písm. b) správního řádu a dospěl k závěru,
že podle tohoto ustanovení lze odložit návrh na zahájení řízení i v případech, kdy je dána
překážka řízení, např. překážka věci rozhodnuté. Soud tedy přistoupil k přezkoumání závěrů
správních orgánů, že v dané věci bylo již rozhodnuto v totožné věci, přičemž dospěl k závěru,
že správní orgány v této otázce nechybily, neboť posuzovaný návrh na zahájení řízení je totožný
s návrhem ze dne 19. 3. 2003, o němž bylo pravomocně rozhodnuto 23. 9. 2003 (v právní moci
od 6. 10. 2003) a tato skutečnost je zřejmá ze správního spisu. Soud zdůraznil, že nyní zapsaná
výměra předmětného pozemku byla v katastru vyznačena na základě rozhodnutí o opravě chyby
v katastru vydaném na žádost stěžovatele 22. 3. 1999 a jiný zásah do geometrického
a pozemkového určení hranic proveden nebyl. K požadavku stěžovatele na prohlášení nicotnosti
(nezákonnosti) rozhodnutí z 22. 3. 1999 soud nejprve podal výklad k rozdílnému obsahu pojmů
nicotnost a nezákonnost a poté seznal, že pro prohlášení nicotnosti rozhodnutí nejsou dány
předpoklady, neboť netrpí vadami nicotnost způsobujícími. Dané rozhodnutí je naopak
pravomocné a tudíž pro správní orgány závazné.
Opravou chyby v údajích katastru nedošlo ke změně vlastnictví stěžovatele
a k této opravě byl žalovaný zmocněn ust. §8 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona. Nynějšímu
návrhu na opravu chyby pak nemohlo být vyhověno, neboť dřívější změna údajů byla provedena
pravomocným rozhodnutím z roku 1999. Stejně tak nemohla být učiněna oprava chyby
v označení druhu a využití předmětné nemovitosti, neboť toto označení bylo správné, jak
vyplývá ze soudem provedené rekapitulace dřívějších údajů k této nemovitosti v katastru
vedených.
Soud tak přisvědčil závěru správního orgánu, že přezkoumávané rozhodnutí žalovaného
je v souladu se zákonem, neboť o žalobcem navrhované opravě již bylo v minulosti vedeno
a pravomocně skončeno řízení o opravě chyby v údajích katastru. Tato překážka pak bránila
zahájení a vedení dalšího řízení v téže věci, proto ji žalovaný (resp. správní orgán 1. stupně)
v souladu se zákonem odložil napadeným usnesením. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování
soud odmítl, jelikož se zabýval přezkumem procesního rozhodnutí žalovaného a k tomu nebylo
doplnění dokazování třeba. Stejně tak soud odmítl stěžovatelovu námitku porušení jeho
základních práv postupem správních orgánů, neboť všechny realizované změny byly činěny
na základě pravomocných rozhodnutí. Krajský soud tedy žalobu stěžovatele zamítl jako
nedůvodnou.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil:
Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, které bylo potvrzeno jako správné žalobou
napadeným rozhodnutím odvolacího správního orgánu, bylo vydáno 6. 4. 2007. Katastrální úřad
pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice usnesením odložil návrh stěžovatele
na opravu chyb v katastru podle ust. §43 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť směřoval
k zahájení řízení o věci již rozhodnuté. V rozhodnutí správní orgán 1. stupně nejprve uvedl,
že stěžovatelovu žádost z 12. 3. 2007 posoudil podle jejího obsahu jako návrh na opravu chyby
v údajích katastru nemovitostí podle ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona, ač se stěžovatel
domáhal uvedení údajů v katastru do souladu s listinami podle ust. §8 odst. 2 cit. zákona. Dále
se správní orgán zabýval otázkou, zda lze o návrhu rozhodnout, tj. nebrání-li vedení řízení
překážka řízení. V tomto směru zjistil, že na základě žádosti stěžovatele z 19. 3. 2003 bylo řízení
o opravě chyby v údajích katastru k předmětné nemovitosti vedeno. V rámci tohoto řízení podal
stěžovatel i doplňující návrh (z 10. 5. 2003) týkající se opravy výměry předmětné nemovitosti,
o kterém bylo rozhodnuto 13. 6. 2003 tak, že návrhu na opravu chyby nebylo vyhověno. Toto
rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím orgánem a nabylo právní moci 6. 10. 2003. Z těchto
zjištění správní orgán učinil závěr, že navrhovaná oprava byla již předmětem řízení o opravě
chyby, které bylo pravomocně skončeno, což zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté
pro nynější řízení a ve věci nelze řízení vést. K věcným námitkám stěžovatele pak správní orgán
sdělil, že tytéž námitky byly předmětem řízení v roce 2003 a tedy na své rozhodnutí z 13. 6. 2003
odkázal.
Stěžovatel se proti rozhodnutí dne 18. 4. 2007 odvolal k žalovanému Zeměměřickému
a katastrálnímu inspektorátu v Českých Budějovicích, který odvolání zamítl a správní rozhodnutí
potvrdil dne 6. 6. 2007. K jednotlivým odvolacím námitkám uvedl následující: Stěžovatel namítal,
že se správní orgán 1. stupně nezabýval věcným obsahem žádosti, čímž porušil stěžovatelova
základní práva. Tuto námitku žalovaný odmítl s tím, že postup správního orgánu 1. stupně byl
plně v souladu se správním řádem, vč. zásady zákonnosti zakotvené v ust. §2 odst. 2 správního
řádu. Brání-li vedení řízení mj. překážka věci rozhodnuté, je postup podle ust. §43 odst. 1
písm. b) správního řádu zcela namístě. K námitce, že v napadeném rozhodnutí je sice uveden
nabývací titul k předmětné nemovitosti nikoliv však závazné údaje katastru, které jsou odlišné
v kupní smlouvě (nabývacím titulu) a nyní vedené v katastru, odkázal žalovaný na vysvětlení
obsažené v pravomocném rozhodnutí z 13. 6. 2003. Ke stěžovatelem citovanému rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze 7. 8. 2006, č. j. 2 As 58/2005 - 125, žalovaný uvedl, že údaje
v katastru jsou v souladu s listinami založenými ve sbírce listin a podezření stěžovatele, že postup
prvostupňového orgánu navozuje možnou korupci jednoznačně odmítl. V případě pochybností
však stěžovateli doporučil obrátit se na orgány činné v trestním řízení.
Pro rozhodnutí o kasační stížnosti pak již není nutné činit další rekapitulace ze správního
spisu s tím, že Nejvyšší správní soud konstatuje, že kopie všech správních rozhodnutí zmíněných
výše jsou založeny ve správním spisu.
Stěžovatel podal svou kasační stížnost včas (ust. §106 odst. 2 s. ř. s.) a je osobou k jejímu
podání oprávněnou, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (ust. §102
s. ř. s.). Stěžovatel je též zastoupen advokátem a splňuje tak podmínku ust. §105 odst. 2 s. ř. s.
V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které lze podřadit pod důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., jde tedy o důvody přípustné podle §104 odst. 4 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud nejprve ve svém rozhodování vyjasnil rozsah,
ve kterém posuzovanou věc přezkoumal. Podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud
vázán rozsahem kasační stížnosti a zároveň v ní uplatněnými důvody vymezenými v ust. §103
odst. 1 s. ř. s. (§109 odst. 3 s. ř. s.). Z takto obecně vymezeného rozsahu přezkumu Nejvyššího
správního soudu je v posuzovaném případě zřejmé, že je možno se zabývat pouze námitkami
směřujícími k tvrzené nezákonnosti odložení návrhu stěžovatele na opravu chyby v údajích
katastru. Toto procesní rozhodnutí přezkoumal žalovaný jako odvolací orgán a jeho zákonnost
napadl žalobce žalobou. Stěžovatel namítal shodně v žalobě i kasační stížnosti nezákonnost
odložení návrhu na opravu chyby v katastru z důvodu překážky zahájení řízení v podobě
překážky věci rozhodnuté. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Námitkami
stěžovatele uplatněnými jak v žalobě tak i v kasační stížnosti, které se týkají výskytu chyb
v katastru, se Nejvyšší správní soud zabývat nemohl, neboť o těchto otázkách nebylo
v napadeném správním aktu rozhodováno.
Krajský soud přisvědčil argumentaci žalovaného, podle níž bylo již ve věci opravy chyby
v katastru podle ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona vydáno pravomocné rozhodnutí
(rozhodnutí z 23. 9. 2003). Vzhledem ke skutečnosti, že návrh na opravu chyby z 19. 3. 2003
a z 12. 3. 2007 se týká totožné věci (ve smyslu totožnosti práva nebo povinnosti, totožnosti osob
a totožnosti předmětu řízení) a řízení v roce 2003 bylo pravomocně skončeno, brání zahájení
a vedení řízení o nynějším návrhu překážka věci pravomocně rozhodnuté. Tuto argumentaci
považuje stěžovatel za nezákonnou a napadl ji v žalobě i kasační stížnosti. Jako důvod
nezákonnosti stěžovatel uvádí, že předchozí rozhodnutí ve věci opravy chyby jsou nicotná.
Za zákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, v němž byla aplikována přiléhavá
právní norma na dostatečně a úplně zjištěný skutkový stav věci. Nejvyšší správní soud se tedy
zabýval nejprve otázkou, zda negativní rozhodnutí o opravě chyby v údajích katastru
podle ust. §8 odst. 1 popř. odst. 2 katastrálního zákona vytvářejí překážku věci rozhodnuté a jak
takovou překážku chápat ve světle ustanovení správního řádu. Především je třeba poukázat
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikované pod č. 986/2006 Sb. NSS (rozsudek
NSS z 7. 8. 2006, č. j. 2 As 58/2005 - 125), které závazně vykládalo povahu rozhodnutí o opravě
chyb; nejde o pouhá procesní rozhodnutí, může jimi být zasaženo do veřejných subjektivních
práv. Ust. §48 odst. 2 správního řádu zakotvuje překážku řízení v podobě překážky věci
pravomocně rozhodnuté tak, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož
důvodu pouze jednou. Správní řád tak zakládá překážku řízení pouze v případě, že právo již bylo
přiznáno nebo povinnost uložena (v totožné věci); pokud byla žádost (návrh) účastníka řízení
zamítnuta, nejedná se o rozhodnutí, kterým by právo „bylo přiznáno“. Správní řád dokonce
v ust. §101 písm. b) výslovně předvídá vedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí,
pokud bude vyhověno žádosti, která byla dříve zamítnuta. Překážka věci rozhodnuté je tedy
ve správním řízení formulována poměrně úzce. Krajský soud se blíže ustanovením §48 odst. 2
správního řádu nezabýval, pouze konstatoval, že návrh stěžovatele ze dne 19. 3. 2003,
o němž bylo rozhodnuto 23. 9. 2003, a návrh ze dne 7. 3. 2007 jsou návrhy totožnými.
Tento závěr může být správný, nicméně výklad ustanovení §48 odst. 2 správního řádu měl jít
dále a vyslovit, zda se jedná o překážku rei iudicatae, pokud byl návrh ze dne 19. 3. 2003
zamítnut. K povaze rozhodnutí o zamítnutí návrhu na opravu chyb v katastru však krajský soud
již ničeho dalšího nesdělil. Jedině implicitně se lze domnívat, že i takové rozhodnutí považoval
za rozhodnutí, kterým bylo „právo přiznáno“ (zde tedy právo na opravu chyb v katastru). Takový
závěr Nejvyšší správní soud nesdílí. Zamítnutí žádosti (návrhu) nebrání projednání nové žádosti
téhož žadatele. Přestože si je Nejvyšší správní soud vědom, že tento výklad ust. §48 odst. 2
správního řádu nemusí znamenat pro stěžovatele žádný věcný přínos, nemohl ponechat
napadený rozsudek bez zrušujícího výroku, neboť, jak shora uvedeno, takový výklad překážky
věci rozhodnuté, jak jej učinil krajský soud, není na místě. Návrh stěžovatele tedy nebylo možno
odložit a věcí se nezabývat. Poněvadž se v projednávané věci jednalo o přezkum zákonnosti
rozhodnutí o odložení věci, nebylo možno ani na úrovni krajského soudu, ani Nejvyššího
správního soudu zabývat se námitkami mířícími do merita věci.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, proto napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud v Českých Budějovicích je
v dalším řízení právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.);
v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu