ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.164.2017:39
sp. zn. 6 As 164/2017 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: J. F., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem
Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem
Komenského nám. 125, Pardubice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. března 2016, č. j. 18045/2016/ODSH/8 v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. dubna 2017,
č. j. 61 A 15/2016 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Litomyšl (dále jen „městský úřad“) uložil žalobci pokutu
za to, že dne 12. října 2015 ve 21:34 hod na silnici I/35, ul. Sokolovská u domu čp. 97 v Litomyšli
ve směru na Vysoké Mýto projel měřeným úsekem (přístroj RAMER 10C) rychlostí 91 km/hod
(po odečtení přípustné odchylky měření), přičemž v tomto úseku je nejvyšší dovolená rychlost
50 km/hod. Žalobce dále jako řidič vozidla nepředložil řidičský průkaz, neboť jej neměl při řízení
motorového vozidla u sebe. Tím se měl dopustit přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 21,
§125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce nebyl úspěšný ani s odvoláním, které zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v návětí,
ani se správní žalobou, kterou zamítl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále též „krajský soud“) rozsudkem označeným taktéž v návětí.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále
též „stěžovatel“) včas blanketní kasační stížnost. Na výzvu Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. května 2017, č. j. 6 As 164/2017 - 11, aby do jednoho měsíce odstranil vady kasační
stížnosti, reagoval stěžovatel dne 30. června 2017, tj. v poslední den lhůty nepodepsaným
elektronickým podáním, v němž uplatnil proti rozsudku krajského soudu jedinou kasační
námitku. Tvrdil, že se žalovaný ani krajský soud nevypořádali přesvědčivě s jeho námitkou,
že měřící zařízení nebylo správně ustaveno, a s požadavkem, aby k této otázce byl vyslechnut
policista, který měření prováděl. Krajský soud podle něj nesprávně vycházel z předpokladu,
že aby byla jeho výtka oprávněná, musely by existovat indicie o tom, že policisté měli důvod
postupovat vůči němu zaujatě. Podle stěžovatele se však mohlo jednat o prosté, zcela nezáměrné
pochybení policisty, který – byť řádně proškolen – umístil měřící zařízení v rozporu s návodem
k obsluze. Dále se krajský soud nesprávně odvolával na to, že případné chyby v ustavení měřícího
zařízení byly zkompenzovány připočítáním odchylky +/- 3 km/hod. Tato odchylka vyjadřuje
podle stěžovatele pouze nepřesnost samotného měřícího zařízení, a to za podmínky dodržení
návodu k obsluze. Konečně je podle stěžovatele nesprávný též předpoklad krajského soudu,
že pokud by skutečně návod k obsluze nebyl dodržen, měřící zařízení by místo změření rychlosti
a vytvoření fotografie se zaznamenanou rychlostí hlásilo chybu. Takovouto „zázračnou“
automatickou funkcí podle stěžovatele rychloměr nedisponuje, resp. nic takového nebylo v řízení
prokázáno (k tomu odkázal na rozsudky zdejšího soudu č. j. 6 As 187/2014 - 62
a 9 As 102/2016 - 50). Jelikož stěžovatel dostatečně konkrétně zpochybnil klíčový důkaz, měly
podle něj správní orgány přistoupit k jím navrhovanému výslechu policistů (k tomu odkázal
na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 75 A 37/2015 - 41).
[3] Dne 3. července 2017 doplnil stěžovatel své podání elektronickým podpisem. Zároveň
je rozšířil o další kasační námitky, které se týkaly naplnění materiálního znaku přestupku, otázky
zavinění, nedostatečného odůvodnění výše sankce, neuvedení bodového postihu ve výroku
rozhodnutí a nesdělení jména pověřené úřední osoby.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil jen na stručné konstatování,
že se ztotožňuje s výrokem krajského soudu. Jelikož vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové
skutečnosti ani argumenty, nezasílal je Nejvyšší správní soud na vědomí stěžovateli k případné
replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku bude věcně zabývat pouze námitkou,
která se týká zpochybnění výsledku měření. Pouze tuto kasační námitku totiž uplatnil stěžovatel
včas v zákonné jednoměsíční lhůtě stanovené mu soudem k odstranění vad kasační stížnosti.
Ostatní své námitky formuloval až po této lhůtě v podání, jímž své předchozí včasné podání
doplňoval do tří dnů o chybějící podpis. Stěžovatel se sice ohledně dodatečně uplatněných
námitek dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2017,
č. j. 2 As 209/2016 - 93, ten však na danou situaci nedopadá. V daném případě
totiž stěžovatel v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem doplnil kasační stížnost,
která již ve své původní podobě byla projednatelná, proto jej soud nevyzýval k odstranění vad
ani mu nestanovil k takovému doplnění žádnou lhůtu. V takové situaci se skutečně neuplatní
koncentrace řízení, neboť pro ni chybí zákonná opora [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 136/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 50/44 SbNU 635)]. V nyní projednávaném případě
však stěžovatel podal kasační stížnost blanketní (tj. bez uvedení důvodů) a soud jej výše
citovaným usnesením vyzval k odstranění této vady a stanovil mu k tomu zákonnou jednoměsíční
lhůtu. V takovém případě již není další doplňování důvodů kasační stížnosti po uplynutí lhůty
možné, a to s ohledem na §106 odst. 3 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Chtěl-li tak stěžovatel z vážných důvodů učinit,
mohl soud včas požádat o prodloužení stanovené lhůty až o jeden další měsíc podle věty třetí
citovaného ustanovení.
[7] Jediná včas uplatněná kasační námitka stěžovatele vychází z toho, že policejní vozidlo
vybavené rychloměrem nestálo rovnoběžně s osou vozovky, jak požaduje návod k obsluze
měřícího zařízení. To žalobce dokládal ve správním řízení fotografií z videozáznamu pořízeného
policií (č. l. 25 správního spisu), do níž v počítačovém grafickém programu zanesl tři čáry – dvě
zelené, rovnoběžné s přístrojovou deskou, třetí červenou, vyznačenou v určitém ostrém úhlu
vůči dvěma předchozím, o níž stěžovatel v písemném podání na předchozím listu tvrdí, že není
rovnoběžná s osou vozovky, jelikož se s ní nesetkává v úběžníku. Úběžník je přitom pojem
z oblasti perspektivy a jedná se o fiktivní bod v prostoru, obvykle na horizontu, kde se zdánlivě
protínají dvě rovnoběžky směřující z popředí do pozadí. Za těchto okolností nelze než souhlasit
s krajským soudem v tom, že „takovýmto neodborným zásahem do snímku z pořízeného videozáznamu
nelze účinně popřít vypovídací hodnotu výstupu z kalibrovaného funkčního (nebyl prokázán opak, ani nebyly dány
indicie o poruše) měřícího zařízení (záznam z přestupku), tedy fotografie se zachycením měřené rychlosti vozidla.“
Červená čára, kterou stěžovatel na základě svého v podstatě libovolného odhadu umístil
do fotografie, není způsobilá vyvolat jakékoliv pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu,
neboť ten přesvědčivě vyplývá ze shromážděných důkazů. Videozáznam o průběhu měření,
který je součástí správního spisu, svědčí naopak o tom, že policejní vozidlo stálo podélně vedle
pozemní komunikace, na níž provádělo měření. Provádět výslech policistů by v této důkazní
situaci bylo vskutku nadbytečné a představovalo by to nehospodárné plýtvání veřejnými
prostředky.
[8] V odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se vyskytují určité nepřesnosti. Je nutno dát
stěžovateli za pravdu v tom, že odchylka 3 km/hod nepokrývá chybnou manipulaci s měřícím
zařízením, ale pouze jeho technické nedostatky. V ostatních bodech však krajský soud
pouze podpořil svůj výše uvedený závěr dalšími platnými argumenty. Stěžovatelovy spekulace
o chybném ustavení měřícího zařízení by v případě existence indicií o zájmu policistů
na jeho postihu skutečně mohly mít potenciál vyvolat pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu.
Takové indicie však stěžovatel nepředložil. Pokud jde o schopnost radarového měřícího zařízení
vyhodnotit měření jako chybně provedené, k této otázce se již Nejvyšší správní soud vyjadřoval
v některých aktuálních rozsudcích (byť nikoliv přímo ve vztahu k pozici stacionárního měřícího
vozidla). Např. z rozsudku ze dne 3. května 2017, č. j. 6 As 40/2017 - 32, bod 9, vyplývá,
že po provedení samotného měření zařízením RAMER 10C – jež bylo použito i v nyní
projednávaném případě – „následuje ověření výsledku měření, tedy znovu se kontroluje další průběh signálu
po změření rychlosti, a pokud by se o více než stanovenou chybu odlišoval, je měření anulováno, jinak je
považováno za správné“. Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud ve vztahu k měřícímu
zařízení RAMER 7CCD (rozsudek ze dne 27. dubna 2016, č. j. 7 As 10/2016 - 47) i k měřícímu
zařízení AD9C (rozsudek ze dne 22. června 2016, č. j. 6 As 229/2015 - 43). Přes dílčí nedostatky
proto odůvodnění rozsudku krajského soudu v podstatné míře obstálo (srov. k tomu usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
č. 1865/2009 Sb. NSS).
[9] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše popsaných
důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[10] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu