ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.183.2017:25
sp. zn. 6 As 183/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
WBM EUROPE LTD, se sídlem Church Hill 103, Londýn, E173BD, zastoupen
JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč,
proti žalovanému: Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3, Jagellonská 5, Praha 3, o žalobě
proti nezákonnému zásahu žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, č. j. 6 A 106/2016 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 6 A 106/2016 - 21, kterým byla odmítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem.
[2] Žaloba podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) směřovala k ochraně před nezákonným zásahem žalovaného,
jmenovitě obvodního státního zástupce pro Prahu 3, Mgr. Pavla Poláka, který podle tvrzení
žalobce cílevědomě a systematicky znemožňoval jeho obhajobu. Žalobce uvedl, že žaloba
je dle jeho názoru přípustná, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 12. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2355/15, vyslovil názor, že v případě porušení práva na obhajobu v trestním řízení
je možné před podáním ústavní stížnosti podat i tzv. zásahovou žalobu podle §82 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V bodech II. a III. žaloby potom žalobce dále uvedl svůj náhled na skutkovou a právní stránku
věci, která je předmětem trestního řízení, se závěrem, že trestní řízení nemělo být zahajováno,
neboť by se mohlo jednat maximálně o soukromoprávní spor, navíc k protiprávnímu jednání
z jeho strany vůbec nedošlo.
[3] Městský soud v prvé řadě zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení, za kterých se může
podanou žalobou zabývat věcně, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Zdůraznil, že v dané věci
žalobce napadl úkony Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, přičemž orgán jednal
v pozici orgánu činného v trestním řízení ve smyslu §12 odst. 1 trestního řádu. Nejednalo
se tedy o úkony správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §83 s. ř. s.
Soudní kontrola zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. se může týkat
pouze takových zásahů, které jsou činěny správními orgány. Uzavřel, že správním soudům
nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, přičemž současně odkázal
na s tím související judikaturu. K žalobcem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu poznamenal,
že v tam projednávané věci se jednalo o úkony Vězeňské služby, která ale na rozdíl od státního
zastupitelství nezaujímá postavení orgánu činného v trestním řízení. Z uvedených důvodů
městský soud žalobu odmítl.
[4] V podané kasační stížnosti se stěžovatel odvolal na důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. e) a písm. d) s. ř. s. Napadené usnesení stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, neboť v jeho odůvodnění městský soud neuvádí žádnou možnost
odmítnutí obsaženou v §46 odst. 1 s. ř. s. Dále uvádí, že údajná nepřípustnost žaloby
je odůvodňována ryze formalistickými argumenty, a to tím, že žalovaný není správní orgán,
ale orgán činný v trestním řízení. Stěžovatel je však toho názoru, že správně mělo být vycházeno
z §85 s. ř. s., který dovozuje přípustnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem tam,
kde se nelze nápravy domáhat jinými prostředky. Stěžovatel tak považuje napadené rozhodnutí
za nezákonné. Současně stěžovatel dále ještě namítá, že pochybení soudu spočívá i v tom,
že přes jeho výslovný nesouhlas s rozhodnutím ve věci samé bez jednání, soud rozhodl
bez jednání. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému usnesení
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout
z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné podotknout, že s ohledem
na skutečnost, že napadeným rozhodnutím městského soudu je usnesení o odmítnutí žaloby,
je v takovém případě možno z povahy věci v kasační stížnosti namítat pouze nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle zmiňovaného ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít
za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 04. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98 , Sb. NSS 625/2005, všechna
zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz).
[9] Rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je to, zda je pro přezkoumání
žaloby dána pravomoc soudů ve správním soudnictví. Stěžovatel podal žalobu na nezákonný
zásah žalovaného, jmenovitě obvodního státního zástupce pro Prahu 3, Mgr. Pavla Poláka,
který podle tvrzení žalobce cílevědomě a systematicky znemožňoval jeho obhajobu.
[10] Soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné o ochraně před nezákonným zásahem
správního orgánu [§4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Podle §82 a násl. s. ř. s. Každý, kdo tvrdí, že byl přímo
zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu,
který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo,
může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[11] Napadené usnesení stěžovatel poznačil za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost,
neboť v jeho odůvodnění městský soud neuvádí žádnou možnost odmítnutí obsaženou v §46
odst. 1 s. ř. s. Dále uvedl, že údajná nepřípustnost žaloby je odůvodňována ryze formalistickými
argumenty, a to tím, že žalovaný není správní orgán, ale orgán činný v trestním řízení.
[12] S těmito námitkami však Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit.
[13] Je sice pravda, že odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje číselné označení
ustanovení s. ř. s., podle kterého byla žaloba odmítnuta. Nicméně tyto skutečnosti jsou
podle názoru Nejvyššího správního soudu v daném rozhodnutí dostatečně vyloženy slovně.
V prvé řadě je v napadeném rozhodnutí výslovně uvedeno, že městský soud se nejprve zabýval
tím, zda jsou splněny podmínky, za kterých se může podanou žalobou zabývat věcně, a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Dále jsou v odůvodnění předmětného rozhodnutí podrobně vyloženy
právě rozhodné jmenovité podmínky pro uplatnění žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu podle §82 s. ř. s., s vyústěním v závěr, že správním soudům
nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, přičemž městský
soud současně podpůrně odkázal také na s tím související judikaturu (jmenovitě na usnesení
NSS ze dne 21. 8. 2003, č. j. Na 579/2003 – 10, rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 6 As 58/2004 – 45, rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Aps 2/2004 – 69, rozsudek NSS
ze dne 21. 7. 2016, č. j. 10 As 11/2016 – 153, vše dostupné na stránkách www.nssoud.cz),
která jednoznačně, a rovněž zcela ustáleně, dokládá, že pravomoc správních soudů nedopadá
na činnost orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
odchýlit se od závěrů uváděné judikatury, a shodně s městským soudem nyní dospěl k závěru,
že proti tvrzenému nezákonnému postupu orgánu činného v trestním řízení (v jeho průběhu)
se stěžovatel nemůže bránit žalobou na nezákonný zásah ve správním soudnictví. Z uvedeného
je pak třeba plně přezkoumatelně dovodit, že žaloba byla odmítnuta pro nedostatek
neodstranitelných podmínek řízení, na což pamatuje §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Touto chybějící
podmínkou byl neodstranitelný nedostatek pravomoci správního soudu k meritornímu
projednání a rozhodnutí souzené věci. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti toho názoru,
že pokud by jmenovité neuvedení číselného označení tohoto zákonného ustanovení mělo
být považováno za vadu řízení, nepochybně by mohlo jít jen o takovou vadu, která neměla,
a také za dané situace slovního odůvodnění, ani nemohla mít, vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé.
[14] S tím souvisí i nedůvodnost námitky, že správně mělo být vycházeno z §85 s. ř. s.,
který dovozuje přípustnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem tam, kde se nelze
nápravy domáhat jinými prostředky. Stěžovatel přehlédl, že již z označení tohoto žalobního typu
ve správním soudnictví plyne, že tuto žalobu je možné podávat jen ve věcech nezákonného
zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu. V rozporované věci byl však stěžovatelem
tvrzen nezákonný postup orgánu činného v trestním řízení (v jeho průběhu), tzn., že v daném
případě evidentně nešlo o postup správního orgánu jako takového, a ani o postup
v příp. postavení, či při propůjčené pravomoci, správního orgánu.
[15] Stěžovatel konečně také namítal, že městský soud nenařídil jednání, byť stěžovatel
s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně nesouhlasil. Podle §49 odst. 1 s. ř. s. jednání
nařídí předseda senátu jen k projednání věci samé. O tento případ však ve věci stěžovatele nešlo.
Městským soudem nebylo rozhodováno o věci samé, ale správní žalobu odmítl pro nedostatek
podmínek řízení (konkrétně nedostatek pravomoci správního soudu). Postup městského soudu
je pak zcela v souladu i se zásadou hospodárnosti soudního řízení správního, neboť by bylo
nadbytečné, aby správní soud nařídil jednání za stavu, kdy je zřejmé, že o věci samé nebude
rozhodováno. Není proto vadou řízení, pokud městský soud odmítne žalobu bez nařízení
jednání, zjistí-li již při předběžném projednání věci, že zde jsou naplněny podmínky
pro odmítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011,
č. j. 7 Afs 50/2011 - 127). Proto ani tato kasační námitka není důvodná.
[16] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[17] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu