ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.200.2016:18
sp. zn. 6 As 200/2016 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobkyně: PLESOLAR s.r.o., IČ 28966058, se sídlem Vídeňská 172, Vestec,
zastoupená opatrovníkem Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1070/19,
Praha 1, proti žalované: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem
Gorazdova 1969/24, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí ústředního inspektorátu
žalované ze dne 15. dubna 2016, č. 902019516, sp. zn. 88/062109313, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016, č. j. 11 Af 28/2016 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Ve věci jde v tuto chvíli teprve o spor o místní příslušnost správního soudu [§7 odst. 2
soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.)], zda ji má Městský soud v Praze, anebo Krajský soud
v Brně.
[2] Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
domáhá zrušení rozhodnutí ústředního inspektorátu Státní energetické inspekce ze dne
15. dubna 2016, č. 902019516, sp. zn. 88/062109313, kterým byla k jejímu odvolání změněna část
výroku rozhodnutí územního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina č. 642003116
ze dne 11. února 2016 o uložení pokuty ve výši 1 987 164 Kč za porušení cenových předpisů
podle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů,
a zbývající část odvoláním napadeného výroku potvrzena.
[3] Městský soud se k podnětu žalovaného zabýval otázkou, zda je k projednání žaloby
místně příslušný. Dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť územní inspektorát pro Jihomoravský
kraj a kraj Vysočina v dané věci rozhodoval jako prvostupňový správní orgán, jemuž byla
zákonem svěřena samostatná pravomoc rozhodovat. K tomu – oproti dosavadnímu právnímu
stavu – došlo účinností novely zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energií, která byla
k 1. lednu 2016 provedena zákonem č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony;
není proto uplatnitelný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 134/2014 - 14,
jehož se dovolává žalobkyně, neboť byl vydán k předcházející právní úpravě. Městský soud
proto usnesením ze dne 1. srpna 2016, č. j. 11 Af 28/2016 - 43, věc podle §7 odst. 2 a 5 s. ř. s.
postoupil Krajskému soudu v Brně.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále též
„stěžovatelka“) včas kasační stížnost s návrhem na jeho zrušení. V ní uvedla, že se s právním
názorem městského soudu o místní příslušnosti Krajského soudu v Brně neztotožňuje. Odkázala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 134/2014 - 14 ze dne 20. října 2014 s tím,
že se jeho právní názor uplatní, neboť předmětné řízení bylo zahájeno ještě za účinnosti
dosavadní právní úpravy před novelou provedenou zákonem č. 131/2015 Sb., kdy územní
inspektoráty byly pouze vnitřními organizačními jednotkami. Městský soud tak podle stěžovatelky
novou právní úpravu aplikoval nepřípustně retroaktivně. Stěžovatelka poznamenala, že připuštění
takové retroaktivní aplikace by vedlo i k odnětí pravomoci Státní energetické inspekce
rozhodovat o sankcích po 1. lednu 2016, neboť podle zákona č. 406/2000 Sb. od 1. ledna 2016
je tato pravomoc – s ohledem na přechodná ustanovení dotčených právních předpisů, zejména
zákona č. 458/2000 Sb. – svěřena Energetickému regulačnímu úřadu.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření konstatovala, že správní řízení je nutno vést podle účinné
procesní úpravy a rozhodnutí ve věci musí být v souladu s aktuální právní úpravou. Argumentace
stěžovatelky přechodnými ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb. je podle žalované naprosto lichá,
jelikož část první čl. II zákona č. 131/2015 Sb. vůbec neobsahuje ustanovení týkající se Státní
energetické inspekce.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že podle ustálené judikatury správních soudů kasační
stížnost proti usnesení krajského soudu o postoupení věci jinému místně příslušnému krajskému
soudu přípustná je, neboť se jím posuzuje jedna z podmínek řízení (místní příslušnost)
s dopadem na realizaci základního práva na zákonného soudce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod), přitom nejde o rozhodnutí podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.,
kterým se pouze upravuje vedení řízení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
21. prosince 2007, č. j. Nad 22/2007 - 101, publ. pod č. 2503/2012 Sb.NSS; viz též POTĚŠIL,
L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 63, 1005,
nebo BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P.
Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016, k §7 odst. 5 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že i ostatní podmínky řízení jsou splněny. Stěžovatelka je
na základě usnesení Městského soudu v Praze č. j. 2 Nc 1010/2015 - 155 ze dne 25. února 2016,
jak plyne i z výpisu z obchodního rejstříku, zastoupena opatrovníkem Mgr. Ondřejem Toulem,
jenž je advokátem, podmínka řízení dle §105 odst. 2 s. ř. s. tedy splněna je. Soudní poplatek
za kasační stížnost Nejvyšší správní soud nevybral s odkazem na odůvodnění usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 196/2014 - 19 ze dne 9. června 2015.
Na straně jedné, zákon o soudních poplatcích zpoplatňuje kasační stížnost bez rozlišování
(jakkoli to samo o sobě pro nalezení odpovědi ani při zcela jasném znění zákona nestačí,
neboť vše je podrobeno soudní interpretaci) a uplatnitelnost zmíněného usnesení rozšířeného
senátu na kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci je diskutabilní (rozšířený senát
se zabýval otázkou zpoplatnění kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku a nad rámec takto vymezené věci se vyjádřil v odstavcích
25 - 27 jen k otázce zpoplatnění kasačních stížností proti usnesením krajského soudu o zamítnutí
žádosti o osvobození od soudních poplatků či návrhu na ustanovení zástupce). Na straně druhé,
ratio usnesení rozšířeného senátu, jak ostatně plyne i z jeho výroku formulovaného značně obecně
metodou takříkajíc legislativní, zřejmě dopadá i na kasační stížnosti proti (procesnímu) usnesení
o postoupení věci (usnesení městského soudu bylo vydáno z vlastní iniciativy, nebylo vyvoláno
žádným procesním návrhem stěžovatelky v řízení před krajským soudem). Zejména však,
a to je podstatné, v jiné dřívější věci kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci Nejvyšší
správní soud soudní poplatek také nevybral (řízení pod sp. zn. 9 As 207/2015, v němž bylo
rozhodnuto rozsudkem ze dne 26. listopadu 2015, tzn. po citovaném rozhodnutí rozšířeného
senátu), čímž implicite zaujal názor, že řízení o kasační stížnosti soudním poplatkem v dané věci
zatíženo není. Tohoto názoru se přidržel i v nyní rozhodované věci šestý senát Nejvyššího
správního soudu, neboť se nehodlá v otázce soudních poplatků odlišovat a zatěžovat jí opět
v jiném detailu senát rozšířený.
[8] Nejvyšší správní soud z příslušného správního spisu konstatuje, že správní řízení ve věci
bylo zahájeno oznámením Státní energetické inspekce, doručeným stěžovatelce dne
3. února 2015. Prvostupňové správní rozhodnutí o pokutě bylo vydáno Státní energetickou
inspekcí, územním inspektorátem pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, dne 11. února 2016
a stěžovatelce doručeno dne 12. února 2016, rozhodnutí o odvolání bylo vydáno Státní
energetickou inspekcí, ústředním inspektorátem, dne 18. dubna 2016 a téhož dne i doručeno
stěžovatelce.
[9] Právní úprava příslušnosti Státní energetické inspekce se v průběhu správního řízení
měnila. Před 1. lednem 2016 (tedy v době zahájení správního řízení) byla působnost a organizační
struktura Státní energetické inspekce upravena zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v §92 odst. 1 a 2 [ „(1) Státní
energetická inspekce je správním úřadem se sídlem v Praze. (2) Státní energetická inspekce je podřízena
ministerstvu a člení se na ústřední inspektorát a územní inspektoráty. Územní inspektoráty jsou vnitřními
organizačními jednotkami Státní energetické inspekce. Sídla územních inspektorátů stanoví ústřední ředitel.“]
a v §95 odst. 3, podle něhož: „Pokuty ukládá v prvním stupni Státní energetická inspekce. O odvolání
proti uložení pokuty rozhoduje ústřední ředitel Státní energetické inspekce.“. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku č. j. 8 As 134/2014 - 14 k této právní úpravě uzavřel, že „zákon svěřuje
pravomoc k rozhodnutí o uložení pokuty přímo Státní energetické inspekci, nikoli jejím vnitřním organizačním
jednotkám – územním inspektorátům,“ a dále že „ Místní příslušnost soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí
Státní energetické inspekce o uložení pokuty se proto řídí sídlem Státní energetické inspekce, nikoli sídlem
jejího územního inspektorátu. K projednání žaloby proti rozhodnutí Státní energetické inspekce o uložení pokuty
je tedy místně příslušný Městský soud v Praze, v jehož územním obvodu má Státní energetická inspekce sídlo.“.
[10] Zmíněnou novelou provedenou zákonem č. 131/2015 Sb. byla s účinností
od 1. ledna 2016 zrušena celá hlava čtvrtá části první zákona č. 458/2000 Sb., tj. ustanovení §92
až 95 o Státní energetické inspekci, její organizační struktuře a jí ukládaných pokutách (srov. část
první čl. I novelizační bod 470 zákona č. 131/2015 Sb.), a tato problematika byla nově upravena
v ustanoveních §13b a 13c zákona č. 406/2000 Sb. (viz část osmá čl. X novelizační bod 4 zákona
č. 131/2015 Sb.). Přechodná ustanovení k části první čl. I zákona č. 131/2015 Sb. neobsahují
žádnou přechodnou úpravu týkající funkční, příp. věcné příslušnosti orgánů Státní energetické
inspekce či jiných správních orgánů v řízeních zahájených Státní energetickou inspekcí
před účinností novely.
[11] Ustanovení §13b odst. 1, 2 a 5 zákona č. 406/2000 Sb., v platném a účinném znění nyní
i k datu vydání prvostupňového i druhostupňového správního rozhodnutí, tedy zní „(1) Státní
energetická inspekce je správním úřadem se sídlem v Praze. (2) Státní energetická inspekce je podřízena
ministerstvu a člení se na ústřední inspektorát a územní inspektoráty. Územní inspektoráty mají tato sídla: ... g)
v Brně s působností pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina,“. Ustanovení §13c odst. 5 téhož zákona
stanoví: „(5) Rozhodnutí v prvním stupni vydává územní inspektorát. O odvolání proti rozhodnutí územního
inspektorátu rozhoduje ústřední inspektorát.“.
[12] Stěžovatelka má tedy pravdu v tom, že před 1. lednem 2016 byla právní úprava odlišná
a pro řízení o žalobě proti rozhodnutí Státní energetické inspekce o uložení pokuty by byl místně
příslušný Městský soud v Praze. Tato skutečnost však pro posouzení místní příslušnosti
krajského soudu není vůbec relevantní. Podstatné je, kdy a kým bylo vydáno žalobou napadené
správní rozhodnutí (srov. §75 odst. 1 s. ř. s.). Zpochybňuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti
otázku funkční příslušnosti jednotlivých orgánů Státní energetické inspekce, nebo dokonce
otázku věcné příslušnosti Státní energetické inspekce v dané věci rozhodovat, činí tak předčasně;
Nejvyšší správní soud nyní rozhoduje pouze o kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci
jinému místně příslušnému soudu, přičemž místní příslušnost se odvíjí od sídla správního orgánu,
který ve věci vydal žalobou napadené rozhodnutí v prvním stupni (§7 odst. 2 s. ř. s.). Domnívá-li
se snad stěžovatelka, že napadené rozhodnutí měl v důsledku změny právní úpravy vydat úplně
jiný správní orgán, resp. že správní orgán, který rozhodnutí vydal, nebyl vůbec funkčně nebo
dokonce věcně příslušný tak učinit, měla prostor takové žalobní námitky uplatnit v řízení před
místně příslušným krajským soudem, který by je mohl posoudit s případným důsledkem vyhovění
správní žalobě.
[13] Toliko nad rámec nutného odůvodnění lze poznamenat, že podle obecných zásad
procesního práva při absenci přechodných ustanovení přechází ke dni účinnosti změny právní
úpravy působnost vést řízení a ve věci rozhodnout na orgán, který je v dané věci příslušný
dle nové právní úpravy (srov. rozsudek č. j. Komp 6/2009 - 35 ze dne 31. prosince 2009,
resp. v něm odkazované usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 104/2008 - 7 ze dne
17. června 2009); jakkoli byla tato právní věta vyslovena ve vztahu k věcné příslušnosti,
lze ji zřejmě uplatnit i ve vztahu k příslušnosti funkční.
[14] Pro posouzení místní příslušnosti krajského soudu je tedy podstatné, že dle §13b odst. 1,
2 a 5 zákona č. 406/2000 Sb. se naprosto jednoznačně podává, že je správný závěr městského
soudu o tom, že v době vydání prvostupňopvého i druhostupňového správního rozhodnutí měla
Státní energetická inspekce, Územní inspektorát pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina (dále
již jen „územní inspektorát“), zákonem svěřenu samostatnou pravomoc rozhodovat
jako prvostupňový správní orgán a podle těchto ustanovení a v tomto postavení i rozhodla.
Proto se místní příslušnost krajského soudu stanoví podle §7 odst. 2 s. ř. s. tak, že je jím krajský
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni,
tj. Krajský soud v Brně, v jehož obvodu má sídlo Státní energetická inspekce, územní inspektorát
pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, neboť tento správní orgán jakožto prvostupňový orgán
vydal správní rozhodnutí, o němž k odvolání rozhodovala žalovaná žalobou napadeným
rozhodnutím. Městský soud v Praze proto správně věc podle §7 odst. 5 s. ř. s. postoupil
Krajskému soudu v Brně.
[15] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016, č. j. 11 Af 28/2016 – 43, pro nedůvodnost
dle §110 odst. 1 věty poslední zamítl.
IV. Náklady řízení
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 7
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaná měla ve věci úspěch,
podle obsahu spisu jí však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu