ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.22.2018:30
sp. zn. 6 As 22/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ing. Š. J., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2016, č. j. MSK 107379/2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2018, č. j. 22 A 157/2016 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 9. 1. 2018, č. j. 22 A 157/2016 - 15, (dále jen „napadené usnesení“), jímž krajský
soud odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2016, č. j. MSK 107379/2016 (dále
jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání společnosti ODVOZ VOZU s. r. o.
(dále jen společnost) proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále jen „magistrát“) ze dne
18. 7. 2016 jako nepřípustné podle ustanovení §92 odst. 1 správního řádu. Rozhodnutím
magistrátu byla žalobci uložena pokuta 1 500 Kč a náhrada nákladů řízení 1 000 Kč podle §125f
odst. 1 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalovaný popsal, že žalobce byl
v průběhu prvostupňového řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 21. 10. 2015 T. S.,
kterému bylo rovněž doručeno prvostupňové rozhodnutí. Dne 4. 8. 2016 podala prostřednictvím
datové schránky společnost ODVOZ VOZU s.r.o. jménem žalobce odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí. Potvrzení zmocnění k zastupování však nebylo ke dni podání
odvolání ze strany společnosti ani účastníka řízení doloženo, proto byla společnost písemně
vyzvána k doložení potvrzení k zastupování. Usnesení bylo doručeno do datové schránky
společnosti dne 8. 8. 2016; následně byla ze strany společnosti zaslána plná moc ze dne
21. 5. 2015, avšak tou byl k zastupování žalobce zmocněn pan S. Žalobce sám
nebo prostřednictvím svého zástupce proti rozhodnutí magistrátu odvolání nepodal. Na základě
těchto skutečností měl žalovaný za ta to, že zmocnění k zastoupení společností ODVOZ VOZU
s.r.o. (dále jen „společnost“) ve věci správního deliktu žalobce nebylo v dané věci doloženo,
tudíž žalovaný uzavřel, že odvolání bylo podáno právnickou osobou bez příslušného zmocnění,
a jedná se tak o nepřípustné odvolání.
[3] Proti tomu rozhodnutí podal žalobce žalobu ze dne 18. 10. 2016, v níž namítal, že správní
orgány pochybily, pokud výzvu k prokázání zmocnění zasílaly pouze společnosti, nikoli žalobci
jako zmocniteli, přičemž jej měly poučit o tom, že u podání společnosti může žádat o uznání
tohoto odvolání za úkon učiněný jeho zástupcem. Správní orgány nadto nesprávně vyhodnotily
samotnou osobu podatele odvolání, neboť mylně vycházely z toho, kdo je majitelem datové
schránky, z níž byla datová zpráva poslána, jelikož je nutné rozlišovat mezi osobou podatele
zprávy a vlastníkem datové schránky. Společnost se tedy v daném případě nestavěla do role
zástupce žalobce, tudíž mělo být jednáno se žalobcem, případně s jeho zástupcem, panem S.
Závěru, že odvolání činil žalobce osobně, nasvědčuje i skutečnost, že v reakci na výzvu
směřovanou společnosti byla z datové schránky společnosti opětovně zaslána plná moc
ve prospěch pana S. V neposlední řadě žalobce poukazoval na to, že žalovaný měl zkoumat, zda
tu nejsou podmínky pro zahájení přezkumného řízení.
[4] V napadeném usnesení krajský soud popsal, že dne 4. 8. 2016 bylo magistrátu doručeno
podání z datové schránky společnosti, jehož přílohou bylo odvolání proti rozhodnutí magistrátu
z 18. 7. 2016, dle jeho obsahu měl toto podání učinit žalobce osobně. Usnesením z 8. 8. 2016,
které bylo společnosti doručeno téhož dne, byla společnost vyzvána magistrátem, aby ve lhůtě
5 dnů ode dne doručení usnesení prokázala zastupování žalobce ve věci předmětného správního
deliktu, a to doložením zastoupení na základě plné moci ve smyslu §33 odst. 1 s odkazem
na §37 odst. 3 správního řádu. Následujícího dne obdržel magistrát podání z datové schránky
společnosti, jejíž přílohou byla plná moc udělená žalobcem panu T. S. – jednalo se o totožnou
plnou moc s plnou mocí, která již byla v řízení k zastupování žalobce předložena.
[5] Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda žalobci svědčí k podání žaloby aktivní věcná
legitimace s ohledem na skutečnost, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jako nepřípustné
odvolání třetí osoby (společnosti) jako podání osoby neoprávněné. Krajský soud dospěl k závěru,
že žalobci svědčí žalobní legitimace vyplývající z §65 odst. 2 s. ř. s., dle kterého žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem,
který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl
zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí. Žalobce totiž tvrdí, že jako účastník řízení před správním orgánem
(jehož účastenství vyplývá z příslušných ustanovení zákona o silničním provozu) byl zkrácen
na svých právech postupem správního orgánu, který nesprávně vyhodnotil podání, jež bylo
žalobcem v řízení učiněno.
[6] Krajský soud dále řešil otázku, zda měl správní orgán setrvat toliko na výzvě osobě,
která jménem žalobce odvolání podala – v daném případě společnosti, či zda byly naplněny
podmínky k výzvě samotnému účastníku. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
a uzavřel, že zástupcem žalobce na základě zmocnění žalobcem v řízení před magistrátem byl
po celou dobu řízení pouze T. S., a to na základě plné moci ze dne 21. 10. 2015. Tento závěr je
podporován zejména tím, že poté, co byla společnost vyzvána jako domnělý zástupce žalobce k
prokázání plné moci, bylo správnímu orgánu doručeno podání, jehož přílohou byla opětovně
plná moc udělená žalobcem T. S. Za této situace byl správný postup správního orgánu, pokud
vyzval pouze domnělého zástupce – společnost k prokázání plné moci. Procesní úkon učiněný
prostřednictvím datové schránky za podmínek uvedených v ustanovení §18 odst. 2 zákona č.
300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), osobou v uvedeném
ustanovení označenou, má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný osobou, pro
kterou byla datová schránka zřízena (viz Stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp.
zn. Plsn 1/2015). Jestliže v dané věci učinila společnost podání datovou zprávou, jejíž přílohou
bylo (již dále elektronicky nepodepsané) odvolání žalobce, bylo nutno na toto podání pohlížet
tak, že toto podání učinila uvedená společnost. Pokud po výzvě správního orgánu k prokázání
plné moci společnost jako domnělý zmocněnec reagovala podáním datové zprávy, jejíž přílohou
byla plná moc udělená žalobcem T. S., nebylo prokázáno zmocnění udělené společnosti a správní
orgán postupoval správně, jestliže při absenci jiného podání ze strany společnosti odvolání
učiněné společností jako nepřípustné zamítl dle ustanovení §92 odst. 1 správního řádu, neboť z
ustanovení §81 odst. 1 správního řádu vyplývá, že odvolání proti rozhodnutí může podat
účastník řízení, resp. jeho zástupce v souladu s ustanovení §34 odst. 1 správního řádu. K námitce
žalobce, že měl magistrát postupovat dle ustanovení §34 odst. 4 správního řádu, krajský soud
uvedl, že tento postup za daných skutkových okolností nebyl na místě. Žalobce odvolání proti
rozhodnutí magistrátu nepodal; jeho žaloba je proto nepřípustná dle ustanovení §68 písm. a) s. ř.
s., neboť nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Krajský soud z
uvedených důvodů žalobu odmítl dle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost.
V doplnění, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 8. 3. 2018, uvedl, že ji podává
z kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“). Namítal, že podle následné judikatury
Nejvyššího správního soudu se má výzva k odstranění vad plné moci doručovat primárně
zmocněnci a nikoli zmocniteli, přičemž pokud by zmocněnec nereagoval, tak má správní orgán
kontaktovat zmocnitele, tj. přímo účastníka. Dále není správný závěr krajského soudu,
že by stěžovatel měl být při podání odvolání zastoupen společností. Jak plyne z obsahu odvolání,
jeho podatelem byl sám stěžovatel bez svého zástupce. Z toho důvodu je vadný výrok rozhodnutí
žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání společnosti, byť tato žádné odvolání nepodala.
Podatele nelze podle jeho názoru posuzovat podle toho, z které datové schránky bylo podání
odesláno, nebo jak je nadepsána obálka doporučeného dopisu, nýbrž podle obsahu podání.
To plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 As 352/2016 - 38,
navíc v projednávané věci se společnost neoznačila za zástupce stěžovatele. Pokud by stěžovatel
své odvolání odeslané z datové schránky společnosti odeslal magistrátu poštou, byl by
vždy podatelem stěžovatel, a to bez ohledu na to, kdo by byl na obálce označen jako odesílatel.
Z obsahu odvolání bylo zřejmé, kdo je činí (viz ustanovení §37 odst. 2 správního řádu).
Je irelevantní okolnost, že stěžovatel nedonesl odvolání na podatelnu magistrátu, nýbrž je zaslal
datovou zprávou svého zaměstnavatele.
[8] Stěžovatel dále uvedl, že pokud by bylo předmětné odvolání elektronicky podepsáno,
nepochybně by je správní orgán považoval za odvolání stěžovatele, byť bylo odesláno z datové
schránky třetí osoby. Absence elektronického podpisu nemůže způsobit, že by se mohlo jednat
o podání majitele datové schránky. Podpis podání je pouze náležitostí podání dle §37 odst. 2
správního řádu a v případě jeho absence je nutno postupovat dle §37 odst. 3 správního řádu.
Krajský soud se nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou, že měl magistrát postupovat dle §34
odst. 4 správního řádu, tj. magistrát měl poučit stěžovatele o právu žádat o uznání úkonu
učiněného jinou osobou než zmocněncem za úkon zmocněnce.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného
usnesení a na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky obsažené v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s. , a je proti napadenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud má s ohledem na obsah kasační argumentace a odůvodnění
napadeného usnesení za to, že stěžejním je posouzení „charakteru“ podání obsahujícího odvolání
proti prvostupňovému rozhodnutí, které bylo magistrátu doručeno dne 4. 8. 2016, a to z datové
schránky společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., přičemž vlastní podání není opatřeno žádným
uznávaným elektronickým podpisem, v textu je pouze uvedeno jméno stěžovatele. Z obsahu
tohoto podání dále vyplývá, že je zjevně učiněn na hlavičkovém papíru společnosti ODVOZ
VOZU, neboť její název je uveden v zápatí dokumentu, přičemž v hlavičce a na pozadí
dokumentu je uveden nápis ODVOZ VOZIDLA.
[13] Nejvyšší správní soud má za to, že při použití určité formy komunikace mezi podatelem
a orgánem veřejné moci (zde magistrátem) je nutné pro posouzení náležitostí takové formy
a pro zvážení následků takového podání aplikovat případný speciální právní předpis upravující
takovou formu komunikace, následně podpůrně (s ohledem na pravidlo lex specialis derogat legi
generali) obecnou právní úpravu obsaženou v obecném procesním předpise (zde ve správním
řádu) stran činění podání účastníkem řízení. Určení, komu je takové podání přičitatelné,
resp. kdo je vůči orgánu veřejné moci učinil, má totiž přednost před případnými navazujícími
kroky v podobě výzvy k doložení plné moci, pokud je na základě předchozího kroku dospěno
k závěru, že podání je nutné přičíst jinému subjektu než tomu, koho se věc po obsahové stránce
na první pohled týká (tj. že se jedná o potencionálního zástupce).
[14] V projednávané věci takovým speciálním právním předpisem je zákon o elektronických
úkonech. Podle §18 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech „Fyzická osoba,
podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu
svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky.“ Podle odst. 2
§18 téhož zákona „Úkon učiněný osobou uvedenou v §8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu
byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže
jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.“ Podpůrně však stále
platí právní úprava obsažená v ustanovení §37 odst. 2 správního řádu ve znění v době
rozhodování správních orgánů, podle kterého „Z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká
a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu,
popřípadě jinou adresu pro doručování podle §19 odst. 3. V podání souvisejícím s její podnikatelskou činností
uvede fyzická osoba jméno a příjmení, popřípadě dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání
vztahující se k této osobě nebo jí provozovanému druhu podnikání, identifikační číslo osob a adresu zapsanou
v obchodním rejstříku nebo jiné zákonem upravené evidenci jako místo podnikání, popřípadě jinou adresu
pro doručování. Právnická osoba uvede v podání svůj název nebo obchodní firmu, identifikační číslo osob
nebo obdobný údaj a adresu sídla, popřípadě jinou adresu pro doručování. Podání musí obsahovat označení
správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí.“
[15] Nejvyšší správní soud k citovanému ustanovení zákona o elektronických úkonech
uvádí, že zákonná fikce podpisu, který musí obsahovat každé podání ve smyslu ustanovení
§37 odst. 2 správního řádu, platí pouze pro podání činěné majitelem datové schránky,
nikoliv však pro případ, je-li prostřednictvím datové schránky zasláno podání osoby odlišné
od majitele datové schránky (v takovém případě by podpis majitele datové schránky postrádal
jakýkoliv smysl), jako tomu bylo i dle argumentů obsažených v kasační stížnosti v projednávané
věci. Nastane-li druhý zmíněný případ, musí být takové podání elektronicky podepsáno,
resp. musí přistoupit další okolnosti k doložení toho, že takové podání je učiněno jménem
subjektu odlišného od majitele datové schránky, aby mělo příslušné právní účinky ve prospěch
této třetí osoby. Jak totiž obecně plyne z ustanovení §37 odst. 2 správního řádu, každé podání
musí být podepsáno, a to bez ohledu na to, zda se jedná o podání učiněné v listinné
nebo v elektronické podobě. Podpis není vyžadován pouze za situace, kdy se jedná o podání
činěné majitelem datové schránky, neboť v takovém případě platí fikce podpisu jménem majitele
datové schránky dle ustanovení §18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech.
[16] Nejvyšší správní soud přitom stran nutnosti podpisu a postupu správního orgánu
při odstraňování vady podání spočívající v chybějícím podpisu musí setrvat na právních závěrech
obsažených rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018,
č. j. 4 As 113/2018 – 39 (které sice byly vysloveny ve vztahu k listinnému podání, avšak stejné
závěry musí platit i ve vztahu k elektronickému podání, jelikož u takového podání zákon
o elektronických úkonech za určitých podmínek upravuje pouze fikci podpisu majitele datové
schránky, neodstraňuje tak obecný požadavek na to, aby podání bylo podepsáno, pouze se liší
způsoby tohoto podpisu (s ohledem na formu podání), podle kterých „Podpis na listinném podání je
podstatnou náležitostí podání. Chybějící podpis na podání je vadou, pro kterou nelze pokračovat v řízení (§37
odst. 2 správního řádu). Chyběl-li podpis na odporu podle §87 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
a nebyla-li tato vada přes výzvu odstraněna, odpor nevyvolal žádné právní účinky a příkaz o uložení napomenutí
nebo pokuty nabyl právní moci. Podává-li stejná osoba jako účastník či jako zmocněnec opakovaně listinná
podání bez podpisu, není procesní chybou, pokud správní orgán nepostupuje podle §37 odst. 3 správního řádu
a osobu nevyzve k odstranění nedostatku podání. Stejné závěry platí i pro osoby nějakým způsobem spojené
s osobami tyto obstrukční taktiky využívajícími. Takovéto podání je v těchto výjimečných případech zneužitím
práva, nepožívá právní ochrany a nevyvolá samo o sobě žádné procesní důsledky. Správní orgán na ně nemusí
nijak procesně reagovat.“
[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na osobu zástupce stěžovatele ve správním řízení a využití
datové schránky společnosti ODVOZ VOZU má za to, že se i v tomto případě jednalo
o procesní obstrukční taktiku osob specializujících se na poskytování „pojištění proti pokutám“,
kteří se soustředí na vytváření „procesních pastí“ za účelem znepřehlednění správního řízení
a dosažení prekluze odpovědnosti zmocnitelů, zejm. v době, kdy prekluzivní lhůta činila pouze 1
rok – srov. §20 zákona o přestupcích ve znění do zákona č. 204/2015 Sb. Nejvyšší správní soud
toto jednání považuje za zjevné zneužívání procesních pravidel v jednotlivých řízeních. Nejvyšší
správní soud proto s ohledem na závěry obsažené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39 stran náležitosti podání má za to,
že za těchto specifických procesních okolností nebylo povinností správního orgánu stěžovatele,
resp. majitele příslušných datových stránek vyzývat, aby předmětné podání doplnil o podpis,
aby se jednalo o podání ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 správního řádu.
[18] Nejvyšší správní soud dále zvažoval, komu tedy toto (s ohledem na výše uvedené) procesně
vadné podání mělo být přičteno s ohledem na probíhající správní řízení. Dospěl přitom k závěru,
že toto podání mělo být přičteno společnosti ODVOZ VOZU, s níž žalovaný následně správně
jednal, i když tomuto podání nesvědčila fikce podpisu dle zákona o elektronických úkonech.
Za určující totiž Nejvyšší správní soud považuje to, že dotyčná zpráva obsahující odvolání byla
zaslána z datové schránky této společnosti, která má v souladu se zákonem o elektronických
úkonech za povinnost řádně tuto datovou schránku využívat a zabránit zneužívání datové
schránky, resp. přístupových údajů do datové schránky dle ustanovení §9 odst. 2 tohoto zákona.
Jinými slovy pokud má někdo zřízenu datovou schránku, nese příslušnou odpovědnost za to,
jaké podání je z takové datové schránky vůči orgánu veřejné moci učiněno. Proto správní orgány
musely vést řízení o takovém podání ve vztahu ke společnosti ODVOZ VOZU, neboť na rozdíl
od právní úpravy regulující civilní řízení a příslušných závěrů Nejvyššího soudu obsažených
ve stanovisku Nejvyššího soudu z 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, správní řád nestanoví,
že k takto „vadnému podání“ (které nedisponuje příslušným podpisem, jelikož bylo zasláno
z „cizí datové schránky) se nepřihlíží. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že řízení
o takovémto odvolání bylo následně žalovaným zamítnuto z důvodu, že bylo podáno
někým zjevně neoprávněným – osobou, která nebyla účastníkem řízení, ani nebyla zástupcem
takového účastníka řízení, neboť nebyla doložena příslušná plná moc ve prospěch společnosti.
[19] Ve vztahu k námitkám stěžovatele poukazujícím na to, že on osobně nebyl ze strany
správních orgánů dostatečně informován o vzniklé procesní situaci, přičemž se dovolává
předchozích rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stran odstraňování pochybností
o zastupování, případně poukazuje na ustanovení §34 odst. 4 správního řádu, Nejvyšší správní
soud obecně uvádí, že setrvale dospívá k závěru, že správní orgány mají účastníky řízení o jejich
procesních právech a řádném postupu poučovat (např. o následcích neodstranění vad
odvolání viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 As 27/2015 – 59),
avšak vždy jsou mj. zohledňovány osobní poměry účastníků, resp. jejich postup ve správním
řízení. Pokud byl stěžovatel v projednávané věci zastoupen osobou, která nabízí tzv. pojištění
proti pokutám a která se zaměřuje na vytváření tzv. procesních pastí, nevidí Nejvyšší správní
soud důvod pro to, aby takováto osoba byla zvláště poučována o svých procesních právech,
o kterých má zjevně rozsáhlý přehled.
[20] Projednávaná věc přitom nese znaky takové procesní pasti, neboť pan S., který byl
zmocněncem stěžovatele v průběhu správního řízení, měl zároveň zřízenu datovou schránku,
jejímž prostřednictvím s magistrátem komunikoval. Nejvyšší správní soud tedy neshledává žádný
rozumný důvod pro to, aby odvolání bylo podáváno prostřednictvím datové schránky třetího
subjektu (společnosti ODVOZ VOZU), když stěžovatel chtěl být zastoupen panem S., který se
správními orgány mohl touto formou snadno komunikovat. Pokud stěžovatel chtěl změnit
v průběhu správního řízení zastoupení, mohl tak bez jakýchkoli obtíží učinit, a nevytvářit uměle
situaci, kdy není zřejmé, kdo a jménem koho (případně za vůbec jménem třetí osoby) jedná,
čemuž Nejvyšší správní soud odmítá poskytnout ochranu, zvláště když je zjevné, že mezi panem
S. a společností ODVOZ VOZU bylo velice úzké propojení, neboť napadené rozhodnutí bylo
doručováno pouze společnosti ODVOZ VOZU, avšak stěžovatel byl o doručení tohoto
rozhodnutí zjevně informován, když proti němu podal včasnou žalobu.
[21] Je tedy správný závěr krajského soudu, že žaloba stěžovatele byla nepřípustná dle §68
písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel nepodal odvolání proti rozhodnutí magistrátu. Z toho důvodu
krajský soud správně dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
[22] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
která měla ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu