ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.27.2015:59
sp. zn. 9 As 27/2015 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: R. F.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2014, č. j. KUJCK 31911/2014/ODSH,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 20. 1. 2015, č. j. 10 A 93/2014 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 10. 2013,
zn. Spr. př. D 4896.1/13-Se, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro posuzovanou
věc, porušením §4 písm. b) a §18 odst. 3 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši
1 500 Kč a náhrada nákladů přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Přestupek dle výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočíval v tom, že stěžovatel
jako řidič osobního vozidla zn. VW RZ X dne 10. 6. 2013 kolem 15.59 h při jízdě po silnici č. I/3
ve směru Tábor – České Budějovice se mezi obcemi Ševětín a Chotýčany neřídil pravidly
silničního provozu a jel rychlostí nejméně 119 km/h, tedy při řízení vozidla překročil nejvyšší
dovolenou rychlost mimo obec o méně než 30 km/h.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou shledal krajský soud
nedůvodnou. K námitce týkající se vadného měření rychlosti vozidla, k němuž mělo dojít
v důsledku nesprávného použití rychloměru, jelikož nebyl zachován stanovený úhel pro měření
přijíždějícího vozidla, soud uvedl, že správní orgány vycházely ze záznamu o přestupku.
Z registru řidičů bylo zjištěno, že vozidlo řídil stěžovatel. Správnost měření byla ověřena
ověřovacím listem radarového měřidla a dokladem o proškolení spolu s osvědčením zasahujícího
policisty k ovládání rychloměru. Podkladem rozhodnutí byl rovněž úřední záznam Policie ČR
ze dne 10. 6. 2013. Správní orgán tak prokázal správné použití rychloměru i správnost
provedeného měření, která vyplývá již z toho, že byl pořízen fotozáznam. Pokud by měření bylo
provedeno špatně, fotozáznam by nebyl vyhotoven. Stěžovatel navíc v průběhu celého řízení
správnost měření nerozporoval, tyto pochybnosti byly vzneseny až v řízení před soudem. Správní
orgán tak neměl povinnost opatřovat další podklady. Ani krajský soud na základě uvedených
podkladů nepochyboval o správnosti měření.
[4] Jako účelovou vyhodnotil soud námitku, dle níž bylo měření v daném případě vyloučeno,
neboť vozidlo v době měření zatáčelo, a nezákonnost rozhodnutí neshledal ani v nesprávně
uvedeném datu narození stěžovatele v rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[5] Pochybení spatřoval stěžovatel také v postupu správních orgánů, které ho nevyzvaly
k doplnění podaného blanketního odvolání. Sice byl správním orgánem I. stupně vyzván
k odstranění vad podání, a to výzvou ze dne 5. 2. 2014 (dále jen „Výzva“), z níž ovšem vyplývá,
že správní orgán považoval odvolání za nepochybně opožděné, avšak s ohledem na sdělení
žalovaného musel dát možnost odstranit vady podání. Krajský soud má za prokázané, že správní
orgán splnil svou povinnost dle §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), vyzval stěžovatele k odstranění vad podání
a stanovil mu k tomu desetidenní lhůtu. Skutečnost, že obsahem Výzvy bylo konstatování
o opožděnosti odvolání, lze shledat jako zavádějící, nicméně z celého kontextu je zřejmé,
že stěžovateli byla poskytnuta možnost vady odvolání odstranit, a to i s přihlédnutím k názoru
žalovaného, který správnímu orgánu I. stupně výslovně uložil k odstranění vad vyzvat. K tomu
soud poukázal i na §92 správního řádu, z něhož plyne, že až odvolací správní orgán
má oprávnění o opožděnosti odvolání rozhodnout. Krajský soud neuznal ani námitku
chybějícího poučení o následcích neodstranění vad odvolání, jelikož správní řád neukládá
povinnost o následních neodstranění vad odvolání v §37 odst. 3 poučovat.
[6] Soud dále upozornil na zjevnou účelovost jednání stěžovatele, který podal nepodepsané
blanketní odvolání elektronicky dne 1. 11. 2013, potvrdil jej prostřednictvím elektronického
podání doručeného dne 7. 11. 2013, podání navíc bylo potvrzeno písemně, podáním předaným
k poštovní přepravě v Libanonu dne 5. 11. 2013, které bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno
dne 10. 12. 2013. Krajský soud spatřoval v procesním postupu stěžovatele promyšlenou taktiku
s cílem protahovat řízení a dosáhnout prekluze odpovědnosti za přestupek.
[7] K námitce, že správní orgány neprovedly žádné důkazy, které by nasvědčovaly tomu,
že vozidlo bylo pod stálým dohledem policistů, což stěžovatel sporuje, neboť uvádí, že nebyl
řidičem vozidla a s řidičem se vyměnil, soud uvedl, že z popisu průběhu měření lze dovodit,
že evidentně nebyla možnost se během jízdy s řidičem vyměnit, aniž by vozidlo zastavilo, přičemž
v okamžiku, kdy by se tak stalo, by bylo vozidlo nepochybně dostiženo policejním vozem
a policisté by jej tudíž nebyli nuceni zastavovat. Soud stejně jako správní orgány neshledal důvod
pro zpochybnění pravdivosti oznámení zasahujícího policisty a nebyl tudíž dán důvod
k doplňování dokazování svědeckými výpověďmi policistů a svědků.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Má za to, že soud odmítl jeho argumenty ohledně nesprávného měření a nesprávného
použití rychloměru nepřezkoumatelným způsobem, jelikož pouze uvedl, že byl pořízen
fotozáznam, který by nebyl vyhotoven, kdyby měření neproběhlo řádně. Takové tvrzení nemá
oporu v podkladech, které jsou součástí spisu, a není ani obecně známou skutečností. Oproti
tomu stěžovatel prokázal, že rychloměr takovou „zázračnou“ funkci nemá. Na podporu svého
tvrzení navrhl před soudem slyšet zástupce Českého metrologického institutu. Nesouhlasí ani
s vypořádáním námitky, že vozidlo při měření zatáčelo, kdy krajský soud uvedl, že z fotografie
z rychloměru je zřejmý opak.
[10] Dále nesouhlasí s tím, že by byl řádně vyzván k odstranění vad podání. Označení
odvolání za opožděné správním orgánem I. stupně v něm vytvořilo očekávání, že jeho odvolání
nebude přezkoumáváno v meritu věci, proto neměl důvod odvolání doplňovat. Dalším postupem
žalovaného, který odvolání zamítl pro nedůvodnost, byl porušen princip legitimního očekávání
a rozhodnutí je nutno považovat za překvapivé. Žalovaný, pokud změnil názor na včasnost
podaného odvolání, za situace, kdy již stěžovatele informoval o opožděnosti, ho měl znovu
informovat o tom, že odvolání bude posuzováno meritorně a že by bylo účelné ho doplnit
o věcné argumenty. V tomto kontextu nelze vnímat ani námitku o nesplnění poučovací
povinnosti jako příliš formalistickou či nedůvodnou. Je přesvědčen, že krajský soud nehodnotil
námitku správně a na podporu svého názoru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 – 67. Pokud by stěžovatel byl poučen o dalším postupu,
vyplynula by z takového poučení též povinnost správního orgánu ho opětovně poučit při
přehodnocení vlastního stanoviska ohledně včasnosti podaného odvolání.
[11] Dále v žalobě namítal, že správní orgán měl z úřední povinnosti předvolat zasahující
policisty jako svědky k prokázání tvrzeného vizuálního kontaktu s vozidlem po celou dobu
od naměření po zastavení. K tomu předložil jednoduchý výpočet prokazující, že to není možné.
S výpočtem se krajský soud nijak nevypořádal. Jediným důkazem pro pravdivost tvrzení policistů
je úřední záznam, který však nelze použít jako jediný důkaz, a měl být podroben zkoumání
věrohodnosti, tak jako je povinnost podrobit zkoumání věrohodnosti svědeckou výpověď
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 86).
[12] Závěrem uvedl, že nehledává své jednání obstrukčním. Je pravda, že podal odvolání
na své dovolené v Libanonu, avšak dle údajů České pošty je délka doručení z/do státu Libanon
5 dnů, tedy o 3 dny více oproti doručování v rámci České republiky, což nemůže představovat
obstrukci. Tímto se ohradil proti tomu, aby běžné situace života byly nazývány jako obstrukce
a aby byl krácen na svém právu na spravedlivý proces, či na něj bylo hleděno jako na „účelově
jednajícího“, příp. aby byl nálepkován výrazy „promyšlená procesní taktika“.
[13] Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozsudek krajského soudu a vrátit věc tomuto soudu
k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých názorech vyjádřených jednak
v napadeném správním rozhodnutí a rovněž v průběhu řízení před soudem.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené
rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[16] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Vlastní
přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje
kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak
je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou,
že by k ní byl povinen soud přihlédnout i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[18] Námitka nepřezkoumatelnosti směřuje do závěru, že pokud byla rychlost vozidla
rychloměrem zaznamenána a byl pořízen fotozáznam vozidla, měření muselo být v souladu
s návodem k obsluze. Pokud by totiž rychlost projíždějícího vozidla nebyla správně naměřena,
došlo by automaticky k anulování celého měření. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 – 60, má stěžovatel za to, že tento závěr
je neodůvodněn a neprokázán.
[19] V nyní posuzované věci je situace odlišná od situace posuzované ve shora uvedeném
rozsudku šestého senátu, neboť krajský soud se neomezil na pouhé konstatování, že radarové
zařízení v případě chyb měření snímek vůbec nezaznamená. Svůj závěr o správnosti provedeného
měření postavil zejména na podkladech a důkazech pro správní rozhodnutí. Vyšel z toho,
že policista, který provedl měření, byl řádně proškolen a předložil k tomu osvědčení,
a že z platného ověření ze dne 9. 11. 2012 s platností do 8. 11. 2013 vyplývá, že použitý silniční
rychloměr měl požadované metrologické vlastnosti. Na základě těchto podkladů neměl důvod
o správnosti měření pochybovat. Argument, že v případě špatně provedeného měření by nebyl
pořízen fotozáznam, působí toliko podpůrně. Odůvodnění krajského soudu tak nelze považovat
za nepřezkoumatelné.
[20] Protože rozsudek byl shledán přezkoumatelným, lze přistoupit k vypořádání dalších
uplatněných námitek.
[21] První okruh kasačních námitek míří do posouzení skutkového stavu. Stěžovatel
zpochybňoval správnost měření rychlosti vozidla, rozporoval postavení vozidla v okamžiku
pořízení záznamu z rychloměru a také to, že byl řidičem a že by policisté mohli udržet vizuální
kontakt s měřeným vozidlem od naměření rychlosti do zastavení vozidla.
[22] Nejvyšší správní soud k uvedeným námitkám předně konstatuje, že tyto byly prvně
vzneseny až v řízení před krajským soudem. K takovému procesnímu postupu se kasační soud již
vyjadřoval zejména v rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, na který v nynější
věci pro stručnost odkazuje, v němž soud vyjádřil názor, že: „Nejvyšší správní soud má dále za to,
že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu svých námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější
dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení
námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit
dle kontextu věci i jako účelová. … Nejvyšší správní soud také předesílá, že jakkoliv je správní soudnictví
podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní
přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. Jinak řečeno, účastník správního
řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by byla totiž popřena samotná
koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních
rozhodnutí.“
[23] Obdobně se k otázce uplatnění skutkových námitek až v řízení před krajským soudem
vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39: „Správní
orgány řádně hodnotily provedené důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel přestupek, ze kterého
byl obviněn, spáchal. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato
skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení.“
[24] Nutno zdůraznit, že stěžovatel a rovněž jeho zmocněnec zůstali v průběhu celého
přestupkového řízení zcela pasivní. Sice proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo
podáno odvolání, to však nebylo odůvodněno ani doplněno, a to ani na základě Výzvy. Při tom
mohl stěžovatel veškeré své námitky uplatnit v řízení o odvolání, což však v důsledku své
pasivity, resp. pasivity svého zmocněnce, neučinil. K tomu nutno upozornit, že zastoupení
v přestupkovém řízení není povinné, a stěžovatel tak nese odpovědnost za výběr zástupce pro
toto řízení.
[25] Jelikož žalovaný neobdržel doplnění důvodů odvolání, přezkoumal rozhodnutí správního
orgánu I. stupně v rámci revizního principu (§89 odst. 2 správního řádu) a dospěl k závěru,
že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy (srov. rozsudek ze dne 13. 2. 2008,
č. j. 2 As 56/2007 – 71, publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS). V nyní projednávané věci žalovaný
usoudil, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek důkazů o tom, že právě stěžovatel naplnil
skutkovou podstatu, která mu byla kladena za vinu. Považoval závěry rozhodnutí správního
orgánu I. stupně za správné, učiněné na základě správného hodnocení důkazů a na základě
úplného důkazního řízení.
[26] Rovněž Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že správní
orgány řádně zjistily skutkový stav tak, aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností
uznán vinným ze spáchání výše popsaného přestupku. Soud se proto ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že spáchání přestupku bylo jasně dokázáno ve správním řízení, neboť
ve správním spise založené podklady vylučují pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového
stavu.
[27] Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ve věci
sp. zn. 9 As 291/2014: „Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví
je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv
nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to, že správní soudnictví tady není pro to,
aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze
v řízení před správními soudy posuzovat důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění,
která byla zcela účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“
[28] S ohledem na výše uvedené se soud nezabýval námitkou nesprávnosti měření a ani
argumentací, že použitý rychloměr není na takové technické úrovni, aby se při každém vadném
měření automaticky vypnul. Dále se nezabýval ani námitkou ohledně polohy vozidla při pořízení
fotozáznamu z rychloměru, ani otázkou, kdo byl řidičem posuzovaného vozidla a zda bylo
možné, aby s ním policisté udrželi vizuální kontakt od naměření rychlosti do zastavení vozidla
a mohli tak ověřit, zda se řidič vyměnil se stěžovatelem.
[29] K námitce, že se krajský soud nijak nevyjádřil k návrhu na provedení důkazu výslechem
zástupce Českého metrologického institutu k otázce, zda užitý rychloměr dokáže sám
identifikovat chybu měření, Nejvyšší správní soud uvádí, že soud v napadeném rozsudku uvedl:
„Žalobce navíc v průběhu celého správního řízení správnost měření nerozporoval, když tyto pochybnosti byly
vzneseny až prostřednictvím správní žaloby, správní orgán tudíž neměl důvod opatřovat další podklady týkající
se ověření správnosti měření radarovým rychloměrem ve vztahu k měřícímu úhlu. Podklady, z nichž bylo správním
orgánem vycházeno, lze považovat za dostatečné a krajský soud nemá na jejich základě důvod pochybovat
o správnosti provedeného měření.“ Z toho plyne, že krajský soud neshledal důvod dokazování
doplňovat. Nelze tedy tvrdit, že se nevyjádřil k důkazním návrhům.
[30] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval namítanými vadami postupu správních
orgánů. Stěžovatel shledal chyby ve Výzvě, a to jednak ve formulaci textu Výzvy, z nějž bylo
patrno, že správní orgán I. stupně považuje odvolání za opožděné, a jednak v nedostatku poučení
o následcích nesplnění Výzvy.
[31] V první námitce tedy namítal, že správní orgán I. stupně jej uvedl v omyl, neboť avizoval,
že jeho odvolání bude posouzeno jako opožděné. Z toho důvodu jej nedoplňoval a očekával
negativní rozhodnutí z důvodu pozdního podání. Proto bylo překvapením, když žalovaný
rozhodl meritorně. Nejvyšší správní soud není názoru, že by rozhodnutí bylo překvapivé
a naopak má za to, že na posuzovanou situaci v kasační stížnosti odkazovaná rozhodnutí
nedopadají (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). V tomto bodě se kasační soud
shoduje s odůvodněním podaným krajským soudem. Má za to, že skutečnost, že odvolání bylo
označeno ve Výzvě za opožděné, nemohla být zavádějící. Z kontextu celého správního řízení,
zejména ze skutečnosti, že žalovaný vrátil postoupené blanketní odvolání správnímu orgánu
I. stupně k odstranění vad podání, přestože bylo označeno jako opožděné, značí, že stěžovateli
byla dána možnost vady podání odstranit. Nadto pokud bylo odvolání označeno jako opožděné,
bylo by logické, aby stěžovatel, případně jeho zástupce, brojil i proti tomuto závěru. Na Výzvu
však nebylo jakkoli reagováno. Rovněž musí Nejvyšší správní soud poukázat na §92 správního
řádu, dle kterého je teprve odvolací správní orgán oprávněn o opožděnosti odvolání rozhodnout.
Jakési předběžné vyjádření správního orgánu I. stupně není relevantní a stěžovatel neměl důvod
být jen kvůli této skutečnosti pasivní.
[32] Lze shrnout, že postup stěžovatele, který se spokojil s konstatováním opožděnosti
odvolání ve Výzvě, aniž by se tomuto závěru jakkoli bránil, je nelogický. Naopak logické by bylo,
aby bránil svá práva a ohradil se proti odlišnému právnímu názoru správního orgánu I. stupně.
Je tedy pouze jeho věcí, že na výzvu k odstranění vad podání nikterak nereagoval a odvolání
nedoplnil.
[33] V dalším stížním bodě namítal nesplnění poučovací povinnosti, jelikož ve Výzvě nebyl
poučen o následcích neodstranění vad odvolání. Nejvyšší správní soud v této otázce dospěl
ke shodnému závěru, jako krajský soud, byť z částečně jiných důvodů.
[34] Krajský soud má pravdu v tom, že v §37 odst. 3 správního řádu není stanovena
povinnost o následcích neodstranění vad podaného odvolání poučovat. Je ovšem třeba
se vypořádat i s tím, že správní řád stanoví i obecnou poučovací povinnost v §4 odst. 2 (Správní
orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li
to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.), z níž by povinnost poučit
stěžovatele mohla být dovozena. Ustanovení §4 odst. 2 správního řádu stanoví podmínky,
za nichž je nezbytné vyhovět poučovací povinnosti, a to je-li to (i) vzhledem k povaze úkonu
a (ii) osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Povaha úkonu (Výzvy) by snad mohla
odůvodnit povinnost poučit, ovšem poměry osoby v nynějším případě povinnost poučit
o následcích neodstranění vad odvolání neodůvodňují.
[35] Stěžovatel byl totiž ve správním řízení zastoupen obecným zmocněncem, Ing. M. J., který
vystupuje v této roli a typově obdobných případech velmi často, což je soudu známo z úřední
činnosti. Proto měl chápat, a lze důvodně předpokládat, že i chápal, jakou povinnost mu
(respektive stěžovateli) správní orgán I. stupně ukládá a jaké mohou být následky neuposlechnutí
Výzvy. Osoba, jež pravidelně zastupuje přestupce v přestupkových řízeních, je bezpochyby
osobou znalou správního procesu a není nezbytné ji o následcích nesplnění Výzvy speciálně
poučovat. Správní orgán I. stupně tak naplnil požadavek přiměřenosti poučení o právech a
povinnostech dotčené osoby dle §4 odst. 2 správního řádu. Shodně se Nejvyšší správní soud
k obdobné otázce již vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 – 36, kde
konstatoval: „Pokud se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která vystupuje jako obecný
zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže s úspěchem namítat, že z výzvy, aby doplnil,
čeho se podaným blanketním odvoláním domáhá, a co navrhuje, nepochopil, že má doplnit odvolací důvody, a jaké
dopady bude mít nesplnění této výzvy.“
[36] Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ve věci sp. zn. 2 As 99/2010. Tento rozsudek ovšem na posuzovanou věc nedopadá,
jelikož v nynějším případě správní orgán I. stupně k odstranění vad odvolání vyzval. S ohledem
na výše uvedené zkušenosti stěžovatelova zmocněnce mu muselo být zřejmé, že je třeba
na Výzvu reagovat a jaké následky může ignorace Výzvy přinést. V případě posuzovaném
druhým senátem správní orgán účastníka řízení vůbec nevyzval k odstranění vad jeho podání,
tudíž se nebylo třeba zabývat poměry účastníka, případně jeho zástupce, a jejich zkušenostmi
se správním řízením s ohledem na nutnost poučit je o následcích nesplnění výzvy k odstranění
vad podání. V nynějším případě hodnotí Nejvyšší správní soud znalost postupů přestupkového
řízení zmocněncem stěžovatele jako klíčovou pro posouzení toho, zda bylo třeba poučení
ve Výzvě podat. Uvedený rozsudek druhého senátu tak na nyní posuzovanou věc nedopadá,
jelikož Výzva byla zaslána a navíc stěžovatel byl zastoupen osobou, kterou by bylo pro znalost
přestupkového řízení nadbytečné poučovat. Obě stěžovatelem porovnávané situace se od sebe
zásadním způsobem odlišují a závěry druhého senátu nelze na nynější případ aplikovat.
[37] Správní orgán I. stupně proto neměl povinnost ve Výzvě stěžovatele poučit o následcích
neodstranění vad odvolání, a to vzhledem k tomu, že se nechal zastoupit osobou s rozsáhlými
zkušenostmi v přestupkovém řízení. Jelikož na Výzvu nebylo nijak reagováno, přezkoumal
žalovaný v souladu s §89 odst. 2 správního řádu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které
vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost rozhodnutí by byl povinen
přezkoumat pouze k uplatněným námitkám. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních
otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně pouze odvolateli. Je-li podáno toliko blanketní odvolání, bez uplatnění
jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního orgánu přezkoumat
v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy. Jde o tzv. omezený
revizní princip. Odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal.
Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat
v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit
(viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 56/2007).
V postupu správních orgánů neshledal soud žádné pochybení.
[38] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud doplnil právní názor vyslovený
v napadeném rozsudku, je třeba zdůraznit, že soudní řízení tvoří jediný celek. Z toho vyplývá,
že v případech, kdy o věci rozhoduje jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud, je nutno
vyslovené právní názory v obou rozhodnutích vnímat jako jednotný komplex. Závazný právní
názor soudu je tedy spojením závěrů vyslovených krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem, a to bez ohledu na to, zda jde o výrok zrušující, zamítavý nebo odmítavý. Nejvyšší
správní soud s přihlédnutím k rozhodujícím skutečnostem vždy uváží, zda důvody, na nichž stojí
napadený rozsudek, jsou dostatečným podkladem pro výrok a zda převažují nad důvody,
které neobstály. Míra této opory výroku je rozhodující pro úvahu, zda lze kasační
stížnost zamítnout a část rozhodovacích důvodů nahradit důvody vlastními, nebo zda
je třeba rozsudek zrušit se závazným právním názorem (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publ. pod. č. 1865/2009
Sb. NSS) V daném případě neshledal Nejvyšší správní soud důvody pro zrušení napadeného
rozsudku.
[39] Dále soud nezastává názor, že by z poučení o následcích neodstranění vad podání plynula
povinnost správního orgánu znovu poučit při přehodnocení stanoviska ohledně včasnosti
podaného odvolání, ani že by správní orgán byl povinen dát najevo změnu stanoviska, že nejde
o opožděné podání, ale bude věc přezkoumávat meritorně. Jak je uvedeno výše, označení
odvolání jako opožděného či včasného správním orgánem I. stupně nemá žádnou relevanci.
Proto ani při přehodnocení stanoviska nejsou správní orgány povinny toto sdělit účastníkům
řízení a už vůbec nejsou povinny poskytovat jim nové poučení.
[40] Ke kasační námitce uvedené „na okraj“ Nejvyšší správní soud uvádí, že jednání
stěžovatele spočívající v potvrzení podaného odvolání e-mailem bez zaručeného elektronického
podpisu poštovním podáním z Libanonu již bylo shledáno nejen obstrukčním, ale bylo
vyhodnoceno jako zneužití práva. Nejvyšší správní soud se v podstatě shodným procesním
postupem již zabýval například v rozsudku ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 16/2015 – 30, v němž
uvedl: „S krajským soudem se lze samozřejmě ztotožnit v tom, že samo podání listovní zásilky na poště v cizině
bez dalšího nepředstavuje zneužití práva. Taková situace může zcela běžně nastat a zákon ostatně s takovými
případy počítá. Krajský soud však dospěl k nesprávnému závěru, že v souzené věci nebylo namístě zohlednit
postup zmocněnce v jiných řízeních. Právě širší kontext jednání zmocněnce žalobce totiž může prokázat případné
obstrukční či zneužívající jednání a odlišit tak náhodné podání písemnosti k poštovní přepravě v cizině od cílené
procesní strategie. … Jakkoliv tedy lze souhlasit s tvrzením žalobce, že „život nám přináší různé situace“, situaci
v nyní projednávaném případě, kdy asistent zmocněnce žalobce pověřený vyřizováním pošty údajně omylem
odcestoval i s „dávkou“ pošty na dovolenou do Libanonu, považuje soud za uměle vykonstruovanou a tvrzením
žalobce proto neuvěřil. Postup žalobce nevedl k realizaci jeho práva na spravedlivý proces, jehož se dovolává, nýbrž
k úmyslnému protahování řízení a oddalování konečného rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud tedy dospěl
k závěru, že byť procesní postup zmocněnce v daném případě nevedl ke konkrétnímu užitku či výhodě pro žalobce,
neboť díky němu nedošlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku, i tak se jednalo
o procesní obstrukce, jež znemožnily zákonem předvídaný plynulý postup stěžovatele v řízení. Správní
orgány zde navíc nedisponovaly žádnými procesními prostředky, kterými by mohly na obstrukční
jednání zmocněnce žalobce účinně reagovat. Postupu zmocněnce žalobce proto mohly čelit jedině tak, že mu
nepřiznaly právní účinky a považovaly ho za zneužití práva.“ (obdobně viz rozsudky ze dne 11. 5. 2015,
č. j. 2 As 47/2015 – 30, či ze dne 29. 7. 2015, č. j. 9 As 34/2015 – 25).
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[42] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu