ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.306.2020:85
sp. zn. 6 As 306/2020 - 85
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobců: a) město Kyjov, sídlem Masarykovo náměstí 30/1, Kyjov, b) město Hodonín, sídlem
Národní třída 373/25, Hodonín, c) obec Vlkoš, sídlem Vlkoš 95, d) město Veselí
nad Moravou, sídlem tř. Masarykova 119, Veselí nad Moravou, žalobci a) až d) zastoupeni
Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice,
e) Vodovody a kanalizace Hodonín, a.s., sídlem Purkyňova 2933/2, Hodonín, zastoupená
Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, f) obec Vřesovice, sídlem
Vřesovice 72, g) město Vracov, sídlem náměstí Míru 202, Vracov, h) obec Nechvalín, sídlem
Nechvalín 13, i) obec Vnorovy, sídlem Hlavní 750, Vnorovy, j) obec Tvarožná Lhota, sídlem
Tvarožná Lhota 190, k) obec Starý Poddvorov, sídlem Starý Poddvorov 230, l) obec Mutěnice,
sídlem Masarykova 200, Mutěnice, m) obec Archlebov, sídlem Archlebov 2, n) obec Hrušky,
sídlem U Zbrojnice 100, Hrušky, o) obec Nová Lhota, sídlem Nová Lhota 355, p) obec
Hovorany, sídlem Hovorany 45, q) obec Ježov, sídlem Ježov 75, r) obec Žeravice, sídlem
Žeravice 40, s) obec Moravský Písek, sídlem Velkomoravská 1, Moravský Písek, zastoupena
Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, t) Jihomoravský kraj, sídlem
Žerotínovo nám. 449/3, Brno, u) město Uherský Ostroh, sídlem Zámecká 24, Uherský Ostroh,
v) Ing. J. K., bytem R. 1336, V. n. M., adresa pro doručování: D. 769, U. O., proti žalovanému:
Český báňský úřad, sídlem Kozí 748/4, Praha, za účasti: I) České štěrkopísky spol. s r.o.,
sídlem Cukrovarská 34, Praha, zastoupená Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, sídlem Jandova
8, Praha, II) obec Karlín, sídlem Karlín 60, III) obec Čejč, sídlem Čejč 430, obě zastoupeny
Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, týkající se
žalob proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2020, č. j. SBS 09782/2019/ČBÚ-21/13, v řízení
o kasační stížnosti stěžovatelů: A) obec Sobůlky, sídlem Sobůlky 105, B) obec Kostelec, sídlem
Kostelec 260, C) obec Vacenovice, sídlem Na Dědině 243, Vacenovice, D) obec Skoronice,
sídlem Skoronice 102, E) obec Mikulčice, sídlem Mikulčice 245, F) obec Sudoměřice, sídlem
Sudoměřice 322, G) obec Domanín, sídlem Domanín 9, H) obec Hýsly, sídlem Hýsly 100, I)
obec Čejkovice, sídlem Templářská 500, Čejkovice, J) obec Petrov, sídlem Petrov 113, K) obec
Věteřov, sídlem Věteřov 2074, L) obec Stavěšice, sídlem Stavěšice 9, M) obec Lovčice, sídlem
Lovčice 118, N) obec Dolní Bojanovice, sídlem Hlavní 383, Dolní Bojanovice, O) obec
Šardice, sídlem Šardice 601, P) obec Ostrovánky, sídlem Ostrovánky 1, Q) obec Ratíškovice,
sídlem U Radnice 1300, Ratíškovice, R) obec Kelčany, sídlem Kelčany 3, S) obec Bukovany,
sídlem Bukovany 222, T) obec Dubňany, sídlem nám. 15. dubna 1149, Dubňany, U) obec
Mouchnice, sídlem Mouchnice 7, V) obec Dražůvky, sídlem Dražůvky 114, W) město Bzenec,
sídlem nám. Svobody 73, Bzenec, X) město Ždánice, sídlem Městečko 787, Ždánice, Y) obec
Čeložnice, sídlem Čeložnice 3, Z) obec Dambořice, sídlem Pod Kostelem 69, Dambořice, AA)
obec Josefov, sídlem Hlavní 131, Josefov, AB) obec Strážovice, sídlem Strážovice 196, všichni
stěžovatelé zastoupeni Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36,
Mohelnice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2020, č. j. 31 A 112/2020 - 359,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žádná z osob zúčastněných na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se stěžovatelé (28 jednotek územní samosprávy) domáhají
zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“),
kterým stěžovatelům nebylo přiznáno postavení osob zúčastněných na řízení v soudním řízení
vedeném pod sp. zn. 31 A 112/2020, v němž krajský soud přezkoumával zákonnost žalobami
napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2020, č. j. SBS 09782/2019-ČBÚ-21/13,
ve věci stanovení dobývacího prostoru Uherský Ostroh, ev. č. 711 96, pro dobývání výhradního
ložiska Moravský Písek - Uherský Ostroh (B3 012 200).
II. Kasační stížnost, vyjádření účastníků a osoby zúčastněné na řízení I)
[2] Stěžovatelé v kasační stížnosti poukázali na skutečnost, že není v regionu jiného subjektu,
který by měl veřejný zájem větší, než je tomu v případě jednotek územní samosprávy,
jichž se stanovení dobývacího prostoru s rozsáhlým regionálním vlivem významně dotýká
(s ohledem na ochranu vlastních občanů uloženou obcím zákonem, včetně zajišťování dodávek
pitné vody pro občany, tj. i v takovém případě, kdy dobývací prostor přímo nezasahuje pozemky
ve vlastnictví stěžovatelů). Dle stěžovatelů se tedy nelze ztotožnit se závěrem soudu, že stanovení
dobývacího prostoru nemá na stěžovatele přímý vliv, zvláště vytváří-li se již dnes předpoklady
pro budoucí povolovací řízení, při jejichž splnění bude žadateli vydáno rozhodnutí o povolení
těžby, z něhož již „nebude úniku“ a proti němuž budou obce bezmocné (aniž by jim v prvotní
fázi byla dána možnost se bránit). Ohrožuje-li vydané správní rozhodnutí zdroj pitné vody
pro obyvatele obcí v regionu, nepochybně stěžovatelům mělo být umožněno účastnit
se soudního řízení, v němž je rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru přezkoumáváno.
Stěžovatelé odmítli závěr krajského soudu, že samotné stanovení dobývacího prostoru nemá
bezprostřední vliv na okolí, a že jím tedy nemůže být dotčen ani konečný spotřebitel pitné vody
ze zdrojů nacházejících se v blízkosti sporného záměru, ani okolní obce, jejichž úkolem je
zajišťovat dodávky pitné vody pro obyvatelstvo.
[3] Žalobci e) a s) - Vodovody a kanalizace Hodonín, a.s. a obec Moravský Písek - ve svém
vyjádření souhlasili s obsahem podané kasační stížnosti. Pokládali za významné, že podle §27
odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), je
stanovení či změna dobývacího prostoru také rozhodnutím o změně využití území ve smyslu
stavebního zákona, a tedy jsou k otázce dotčení na právech relevantní závěry vyslovené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 54/2011 - 85.
V této souvislosti podotkli, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru bude mít (vzhledem
k jeho rozsahu) značný regionální dopad, a dotkne se tedy nejenom obcí, jejichž pozemky budou
tímto rozhodnutím přímo zasaženy, resp. v jejichž územním obvodu bude dobývací prostor
vymezen, nýbrž nepochybně i okolních obcí. Toto dotčení se může přímo projevovat např.
poklesem kapacit podzemní vody či negativními vlivy na zdroje pitné vody na území stěžovatelů.
Stran posouzení otázky možného dotčení na právech žalobci poukázali na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 5 As 36/2009 - 123, usnesení rozšířeného senátu ze dne
5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123, rozsudek ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 As 324/2018 - 36,
nebo rozsudek ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013 - 33, přičemž se domnívali,
že stěžovatelům mělo být v soudním řízení postavení osob zúčastněných na řízení přiznáno.
[4] K věci podala vyjádření také žalobkyně v) - Ing. J. K. Uvedla, že stanovení dobývacího
prostoru pro těžbu štěrkopísku bude představovat vysoké riziko pro vodní zdroj Bzenec-
komplex, přičemž požadavek na zajištění pitné vody lze nepochybně označit za veřejný zájem.
Dle žalobkyně právo domáhat se příznivého životního prostředí zaručuje Listina základních práv
a svobod v čl. 35 a čl. 36 a rozhodnutí týkající se základních práv nesmí být dle Listiny vyloučeno
ze soudního přezkumu. Žalobkyně upozornila na skutečnost, že v daném případě by každá
povodeň a každé zjištěné znečištění vedlo k vyřazení uvedeného zdroje pitné vody s otevřenou
hladinou podzemních vod, a to případně i navždy.
[5] Žalovaný Český báňský úřad se v podaném vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu
ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu. Ve shodě s krajským soudem
poukázal na skutečnost, že samotné stanovení dobývacího prostoru nemá bezprostřední vliv
na okolí, a tedy se přímo dotýká pouze osob, kterým je rozhodnutí o stanovení dobývacího
prostoru adresováno. Dle názoru žalovaného žádný ze stěžovatelů nenaplňuje materiální znaky
účastníka řízení ve smyslu §28 odst. 2 horního zákona, ani se účastníkem řízení nestal postupem
dle §9c odst. 3 písm. a) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí
a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“). Žalovaný
připomněl, že účelem stanovení dobývacího prostoru je – v zájmu řádného nakládání
s nerostným bohatstvím – zejména určení konkrétní organizace, která může na daném území
do budoucna požádat o povolení hornické činnosti, a teprve po vydání tohoto povolení výhradní
ložisko v daném dobývacím prostoru dobývat. Ke stanovení dobývacího prostoru tak není
např. vyžadováno ani vyřešení střetů zájmů s účastníky řízení, ani zajištění soukromoprávních
titulů k využití pozemků nezbytných pro realizaci hornické činnosti. K řešení střetu zájmů
dochází až v řízení o povolení hornické činnosti, pro které zákon také šířeji vymezuje okruh jeho
účastníků. Ze samotné skutečnosti, že byl stanoven dobývací prostor, nadto nelze bez dalšího
dovozovat kladný výsledek správního řízení o povolení hornické činnosti. Žalovaný uzavřel,
že právo na samosprávu není absolutní, přičemž z příslušné právní úpravy nelze dovozovat, že by
územně samosprávné celky měly mít privilegované (procesní) postavení.
[6] Ke kasační stížnosti se vyjádřila také osoba zúčastněná na řízení I) - České štěrkopísky
spol. s r.o., která měla ve shodě s krajským soudem za to, že stěžovatelé nejsou osobami, které by
byly vydaným rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru přímo dotčeny na svých právech.
Stěžovatelé nebyli účastníky řízení o stanovení dobývacího prostoru dle §28 odst. 2 horního
zákona. Obce, jejichž územní obvody mohou být stanovením dobývacího prostoru dotčeny, byly
účastníkem řízení pouze do 31. 12. 2012, tj. do novelizace provedené zákonem č. 350/2012 Sb.,
kterým byl okruh účastníků zúžen. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení citovala
z důvodové zprávy vztahující se k uvedené novele zákona, z níž vyplývá, že „ustanovení §28 odst. 2
horního zákona, které rozšiřuje okruh účastníků o obce, jejichž územní obvody mohou být stanovením dobývacího
prostoru dotčeny, nemá logickou oporu, nenachází obdobnou úpravu ani ve stavebním zákoně, je neurčité
a nehospodárné. Jeví se proto účelné v rámci novely stavebního zákona (a s tím spojených změn horního zákona)
uvedený nedostatek napravit. Úprava okruhu účastníků řízení by měla vycházet z objektivní potřeby
harmonizovat při územním rozhodování okruh účastníků řízení obdobně, jako je tomu v §85 stavebního
zákona“. Osoba zúčastněná na řízení dále poukázala na skutečnost, že navzdory uvedeným
závěrům stěžovatelům nic nebránilo zajistit si účastenství v řízení včasnou aktivitou dle §9c
odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů, což však na rozdíl od jiných jednotek územní
samosprávy neučinili. Stěžovatelům v uplatnění jejich domnělých práv nikdo nebránil,
postačovalo pouze, aby se do řízení včas přihlásili. Pokud tak v důsledku vlastní liknavosti
či nezájmu neučinili, musejí nést s tím spojené důsledky. Ostatně, i v navazujícím řízení
o povolení hornické činnosti (bude-li v budoucnu zahájeno) se stěžovatelé budou moci přihlásit
jako jeho účastníci, učiní-li tak včas a splní-li podmínky příslušných ustanovení zákona
o posuzování vlivů. Stěžovatelé se mylně domnívají, že mají ve správním řízení výjimečné
postavení „automatického“ účastníka řízení (s čímž souvisí i otázka posouzení jejich postavení
jako osob zúčastněných v navazujícím soudním řízení). Přiznání privilegovaného postavení by
bylo v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení, resp. se zásadou rovnosti stran, která je
základem spravedlivého procesu. Dle názoru osoby zúčastněné na řízení I) proto není (a nemůže
být) podstatné, zda je v konkrétním případě dotčenou osobou územně samosprávný celek
nebo soukromá osoba, nýbrž jen ta skutečnost, zda naplňuje podmínky pro přiznání postavení
osoby zúčastněné na řízení, či nikoli.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] V posuzované věci kasační stížnost směřuje proti usnesení, kterým krajský soud rozhodl,
že stěžovatelé nejsou osobami zúčastněnými na řízení vedeném u krajského soudu
pod sp. zn. 31 A 112/2020. Z předloženého spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil,
že téhož dne, kdy mu byla doručena kasační stížnost stěžovatelů (tj. dne 6. 10. 2020; k poštovní
přepravě byla kasační stížnost podána dne 5. 10. 2020), krajský soud rozhodl ve věci samé
rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 31 A 112/2020 - 404, který nabyl právní moci dne
15. 11. 2020.
[8] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že skončení řízení před krajským
soudem představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení o kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu o tom, že ten, kdo se domáhá postavení osoby zúčastněné
na řízení, touto osobou není (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015,
č. j. 9 As 181/2015 - 90). Soud totiž nemůže rozhodovat, zda určitá osoba má mít postavení
osoby zúčastněné na řízení, které již bylo pravomocně skončeno.
[9] V usnesení ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 As 124/2016 - 25, pak Nejvyšší správní soud odmítl
kasační stížnost směřující proti usnesení krajského soudu, že stěžovatel není osobou zúčastněnou
na řízení (s odůvodněním, že v mezidobí krajský soud pravomocně rozhodl ve věci samé),
rovněž v případě, kdy proti rozsudku krajského soudu byla ještě před rozhodnutím Nejvyššího
správního soudu podána kasační stížnost. I za této situace Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „skončení řízení před krajským soudem představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (…)“.
Zároveň podotkl, že „uvedený závěr neznamená, že by osoba domáhající se postavení osoby zúčastněné
na řízení zůstala po skončení řízení před krajským soudem bez možnosti dosáhnout nápravy případného
pochybení krajského soudu. V takovém případě je oprávněna podat kasační stížnost proti rozhodnutí krajského
soudu ve věci samé, v níž může namítnout vadu řízení před krajským soudem spočívající v tom, že s ní krajský
soud nejednal jako s osobou zúčastněnou na řízení, přestože jí takové postavení náleželo“.
[10] Soudní řád správní totiž na uvedené situace pamatuje, neboť umožňuje opomenuté
nebo krajským soudem „odmítnuté“ osobě zúčastněné na řízení podat kasační stížnost proti
rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, a to ve lhůtě stanovené §106 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterou taková osoba má k napadení
rozhodnutí, jímž se řízení před krajským soudem končí. Podle tohoto ustanovení zákona platí,
že osobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva
osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační
stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
[11] Jakkoli tedy postup krajského soudu, který nevyčkal výsledku řízení o nyní posuzované
kasační stížnosti, může vzbuzovat pochybnosti o jeho vhodnosti, nemění to nic na závěru
o odpadnutí podmínek řízení před Nejvyšším správním soudem. Vytýkanou vadu spočívající
v tom, že stěžovatelům nebylo v předchozím soudním řízení přiznáno postavení osob
zúčastněných na řízení, by totiž bylo možné napravit v řízení o kasační stížnosti podané
stěžovateli proti rozsudku ve věci samé (viz již v citovaná usnesení Nejvyššího správního
soudu č. j. 9 As 181/2015 - 90 a č. j. 8 As 124/2016 - 25); v daném případě tedy v kasační
stížnosti stěžovatelů směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 6. 10. 2020,
č. j. 31 A 112/2020 - 404.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelů odmítl podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., neboť pravomocné ukončení řízení ve věci samé
před krajským soudem představuje (s ohledem na absenci předmětu řízení) neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení.
[13] Výrok o náhradě nákladů účastníků řízení o kasační stížnosti je odůvodněn §60 odst. 3
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Osoby zúčastněné na řízení nemají dle §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení, neboť jim soud v průběhu řízení neuložil žádnou povinnost,
v jejíž souvislosti by jim mohly vzniknout náklady řízení; a osoby zúčastněné na řízení
ani nenavrhly přiznání jiných nákladů zvláštního zřetele hodných.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu