ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.311.2017:41
sp. zn. 6 As 311/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Š. V.,
zastoupen Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou, sídlem Veleslavínova 7, 779 00 Olomouc,
proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2014, č. j. MF-46235/2014/1603-2/1883,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017,
č. j. 10 Af 46/2014 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se za mí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 24. 4. 2013,
č. j. MHMP 500221/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce shledán vinným
ze spáchání správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále
jen „zákon o cenách“), za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Tohoto deliktu se měl
žalobce dopustit tím, že dne 6. 11. 2013 jako provozovatel taxislužby překročil maximální úředně
stanovenou cenu, když zákazníkovi při přepravě v Praze účtoval částku 680 Kč za cestu,
za niž byl oprávněn účtovat maximálně 162 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit
náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2014, č. j. MF-46235/2014/1603-2/1883 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný k odvolání žalobce výši uložené pokuty snížil na 70 000 Kč a ve zbytku
prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) rozsudkem ze dne 9. 8. 2017, č. j. 10 Af 46/2014 - 35 (dále jen „napadený rozsudek“).
Hodnotil, zda nebyly porušeny procesní předpisy v tom, že figurantky při kontrolní cestě hovořily
anglickým jazykem. Postup, kdy správní orgán za pomoci externích spolupracovníků, kteří jsou
cizinci, anebo to předstírají, zjišťuje, jaké ceny řidič taxi služby požaduje, je v souladu se zájmem
na zjištění skutečného stavu věci, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu.
Samotná skutečnost, že magistrát odhalil protizákonné jednání žalobce na základě spolupráce
s figurantkami předstírajícími, že jsou cizinky, tedy dle městského soudu nepředstavuje vadu
řízení. Cestující byly ve správním řízení řádně vyslechnuty jako svědkyně, přičemž žalobci bylo
umožněno se těchto výslechů zúčastnit a klást svědkyním otázky.
[4] Městský soud dále uvedl, že je nesporné, že žalobce měl během jízdy zapnutý taxametr,
z něhož pořídil záznam o přepravě, podle kterého cena přepravy činila 162 Kč. Následně přijal
od cestujících částku 700 Kč. Tvrdí však, že požadoval cenu dle záznamu o přepravě a zbytek
částky tvořilo spropitné. Stěžejním a přesvědčivým důkazem žalobcova jednání však byly
výpovědi svědkyň. Žalobce svědkyním již před jízdou sdělil, že fixní cena za přepravu bude činit
680 Kč dle jeho ceníku, a tuto částku též následně požadoval. Toto svědectví je podpořeno
skutečností, že se v žalobcově vozidle nacházel ceník, kde byla pro přepravu v rámci Starého
Města stanovena cena 680 Kč. Pro posouzení žalobcovy viny není podstatné, zda byl taxametr
zapnutý či viditelný, neboť rozhodující je, jakou cenu po cestujících ve skutečnosti požadoval.
Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že fotografie přiložená k protokolu o kontrole
neprokazuje, že byl ceník přítomen v žalobcově vozidle. Z fotografie sice striktně vzato
nevyplývá, kde byl ceník objeven. V kontextu ostatních fotografií žalobcova vozidla
a dokumentů, které musely být ve vozidle přítomny, a v kontextu výpovědí svědkyň však ceník
nemohl pocházet odjinud než ze žalobcova vozidla. Jiná pravděpodobná alternativa se nenabízí
a nečiní tak ani žalobce.
[5] Dle městského soudu není relevantní, že cestující po žalobci nevyžadovaly
doklad o zaplacení, který jim též nebyl vydán. V tomto ohledu se svědkyně i žalobce shodují,
přičemž to není podstatné pro správní delikt, z něhož byl žalobce viněn. Nerozhodné jsou
i drobné nepřesnosti v kontrolním protokole či ve výpovědích svědkyň, kterými jsou početní
chyba při výpočtu neoprávněného zvýšení ceny a nesprávné uvedení adresy ukončení cesty.
Tyto nesrovnalosti byly jednoznačně vysvětleny v prvostupňovém rozhodnutí a nemohly nijak
ovlivnit úsudek o spáchání deliktního skutku žalobcem. Už vůbec není zřejmé, proč žalobce
magistrátu vytýká, že nevyslýchal svědkyně ohledně zasedacího pořádku ve voze či konkrétních
bankovek, kterými zaplatily. Skutečnost, že svědkyně žalobcovým vozem jely a že mu zaplatily
700 Kč, je mezi stranami nesporná, a nemělo tedy význam ohledně dalších detailů svědkyně
vyslýchat. Žalobce měl možnost se svědkyň na tyto okolnosti sám dotázat, neboť byl výslechům
dvou z nich přítomen, ale této možnosti nevyužil. Stejně tak žalobce neobjasnil, proč by mělo být
pro posouzení věci jakkoliv podstatné, že při provedení kontroly na něm mělo být úředníkem
požadováno zpět zaplacené jízdné.
[6] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám o nepřiměřené výši pokuty, která podle §16
odst. 4 písm. b) zákona o cenách mohla činit až 1 000 000 Kč. Uložená pokuta tak odpovídá
pouze 7 % zákonné sazby. V rozhodnutí jsou uvedeny především přitěžující okolnosti, ale z výše
pokuty plyne, že byly zohledněny i okolnosti ve prospěch žalobce. Jelikož byla pokuta velmi
mírná, muselo být při jejím ukládání zohledněno i to, že žalobce příslušný delikt spáchal poprvé,
byť to není v rozhodnutí výslovně uvedeno. Zdůvodnění výše sankce je dostatečné.
[7] Správní orgány se majetkovými poměry obviněného se podle městského soudu zabývat
nemusí, pokud z jeho tvrzení, ze spisu ani z výše ukládané pokuty nevyplývá, že by likvidační
účinek mohl nastat. V nyní projednávané věci k aktivaci povinnosti správních orgánů zabývat
se žalobcovými majetkovými poměry nedošlo. Žalobce sám ve správním řízení o svých poměrech
ani o likvidačním účinku pokuty nic nenamítal, a to ani v odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. V obdobném případě pak i Nejvyšší
správní soud nepovažoval za nutné, aby správní orgány zjišťovaly majetkové poměry
obviněného. Lze předpokládat, že většina provozovatelů taxi služby nemůže být existenčně
ohrožena výší pokuty, která odpovídá dvoj- až trojnásobku průměrné mzdy. Městský soud
pak neshledal důvody pro moderaci výše uložené pokuty, neboť smyslem moderace není hledání
ideální výše sankce, ale její korekce v případech, kdy zjevně neodpovídá obecným představám
o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Žalobci byla uložena pokuta v relativně nízké, byť ne zcela
zanedbatelné výši. Sankce za správní delikt však musí být pro pachatele citelná, aby splnila svůj
účel. Nadto žalobce své majetkové poměry vylíčil nevěrohodně a dostatečně svá tvrzení
nedoložil. Neprokázal, že by pro něj pokuta ve výši 70 000 Kč mohla mít likvidační dopad.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Rozsudek městského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností, již dle
svých slov opřel o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Dle stěžovatele městský soud nesprávně posoudil skutkový stav a nevypořádal se náležitě
s jeho námitkami ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány vycházely
výlučně z tvrzení cestujících - zaměstnanců magistrátu a přejaly jejich tvrzení z oznámení
o poskytnuté přepravě, které bylo vyhotoveno ještě před začátkem správního řízení. Takový
potup je dle stěžovatele v rozporu se zákonem.
[10] Úvahy městského soudu na str. 5 a 6 napadeného rozsudku považuje stěžovatel
za nepodložené, vycházející ze spekulací a domněnek, přičemž se přiklání na stranu
správních orgánů. Trvá na svých žalobních námitkách a poukazuje na rozsudek městského soudu
ze dne 1. 9. 2017, č. j. 3 Af 5/2015 – 60, v němž soud nepovažoval za dostatečné pouze tvrzení
cestujících a existenci dokladu o přepravě označil za relevantní podklad, s nímž se správní
orgány vypořádaly nedostatečně. Dále cituje i z rozhodnutí téhož soudu ze dne 31. 10. 2016,
č. j. 8 Af 30/2013 – 38, byť bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem.
[11] Stěžovatel namítá, že zakrytí taxametru a existence ceníku ve vozidle stěžovatele nebylo
v řízení nijak prokázáno. Dokonce i městský soud měl ohledně této skutečnosti pochybnosti.
Fotografie mohla být pořízena kdekoli a ceník mohl být kohokoli. To by mohlo zpochybnit
věrohodnost svědkyň, přičemž stěžovatel od počátku popírá, že se ceník nacházel v jeho vozidle
a že jej svědkyním předkládal.
[12] Nadto se správní orgány i soud nedostatečně vypořádaly s existencí stvrzenky o přepravě.
Jedná se o významný důkaz o požadované ceně. Stejně tak považuje stěžovatel za velmi vážné
zlehčení námitky, dle níž úředník požadoval po stěžovateli vrácení platby za poskytnutou službu.
Tato skutečnost totiž může mít vliv na nestrannost vedení správního řízení a postupu před jeho
zahájením.
[13] S ohledem na uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že jeho skutek nebyl prokázán
bez důvodných pochybností, soud považuje za dostatečné pouze výslechy cestujících a opomíná
tvrzení řidiče vozidla.
[14] Městský soud se také podle stěžovatele nesprávně a nedostatečně vypořádal s námitkou
nezákonnosti uložené sankce. Pokud stěžovatel nedoložil svoje majetkové poměry, měl je správní
orgán stanovit odhadem. Nedoložení majetkových poměrů nemůže být stěžovateli kladeno k tíži.
Správní orgány vycházely pouze z obecných tvrzení a ne z konkrétní situace na straně stěžovatele,
přičemž je jejich povinností zkoumat majetkové povinnosti pachatele z moci úřední. Měly
se zabývat námitkou likvidační výše pokuty, což neučinil ani soud. Stěžovatel předkládal
své daňové přiznání, což je podklad znám správním orgánům z úřední činnosti. Stejně tak bylo
nedostatečně zohledněno, že stěžovatel nebyl dosud potrestán za porušení právních předpisů
v souvislosti s výkonem taxislužby. Nebyla přitom dodržena zásada legitimního očekávání,
neboť obvykle je žalovaným při prvním pochybení ukládána pokuta ve výši stonásobku údajného
majetkového prospěchu, jak plyne např. z rozsudku městského soudu ze dne 15. 3. 2017,
č. j. 9 Af 21/2014 – 52.
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem
a považuje jej za dostatečně odůvodněný. Stejně tak žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu, reagoval na všechny námitky stěžovatele a umožnil mu uplatňovat jeho
procesní práva. Skutek kladený stěžovateli za vinu byl prokázán nade vší pochybnost svědeckými
výpověďmi.
[16] Co se týče stěžovatelem odkazovaných rozsudků městského soudu, rozsudek
č. j. 3 Af 5/2015 – 60 žalovaný napadl kasační stížností a rozsudek č. j. 8 Af 38/2013 – 38 byl
zrušen Nejvyšším správním soudem, proto je jeho citace bezpředmětná. Nadto pro porušení
cenových předpisů není podstatné, zda byl taxametr zapnutý, jak byl nastaven či zda byl zakrytý,
ale kolik řidič po cestujících požadoval a kolik mu bylo zaplaceno. O tom pak nic nevypovídá
ani částka na stvrzence. Žalovaný poukazuje na rozsudky městského soudu, podle nichž je částka
na stvrzence irelevantní, jestliže požadovaná částka byla prokázána svědeckými výpověďmi
cestujících.
[17] Žalovaný považuje uloženou pokutu za dostatečně odůvodněnou (magistrát zohlednil,
že stěžovatel velmi výrazně navýšil maximální přípustnou cenu a jednání se dopustil vědomě),
přičemž podle ustálené judikatury nelze částku 70 000 Kč považovat za likvidační. Správní orgány
se v daném případě pohybovaly v zákonem stanovených mezích a pokutu udělily výrazně nižší,
než zákon umožňuje, a to na samé spodní hranici. Pokud stěžovatel poukazuje na údajnou
rozhodovací praxi, pak žalovaný konstatuje, že pokutu ve výši stonásobku získaného
majetkového prospěchu správní orgány udělují, pokud se jednalo o první porušení cenových
předpisů a zároveň provozovatel taxislužby uznal své pochybení, resp. se k jednání doznal.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Předně je třeba přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela srozumitelné,
jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil, a obsahuje vypořádání veškerých žalobních
námitek. Nevykazuje tak žádné vady způsobující nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, veškerá citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), ani pro nesrozumitelnost (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. prosince 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS). Námitkami ohledně
nedostatečně zjištěného skutkového stavu se městský soud zabýval na str. 5 a 6 napadeného
rozsudku, námitkou likvidační výše pokuty pak na str. 7 a 8. Pokud s tímto hodnocením
stěžovatel nesouhlasí a považuje závěry městského soudu za nepodložené či dokonce stranící
správním orgánům, nemůže se jednat nedostatečné vypořádání žalobních námitek, nýbrž pouze
o jejich nesprávné hodnocení (k čemuž se Nejvyšší správní soud vyjádří dále).
[21] Kasační námitky stěžovatele lze shrnout na dvě základní otázky – a) zda ze zjištěného
skutkového stavu jednoznačně plyne, že stěžovatel se dopustil porušení cenových předpisů tak,
jak je mu vytýkáno, a b) zda byla výše pokuty stanovena v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou.
[22] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční, jak plyne z jeho setrvalé judikatury (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 70). Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá
rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Co se týče
jádra sporu, jak bylo Nejvyšším správním soudem shora vymezeno, stěžovatel městskému soudu
nevytýká nic konkrétného a jeho polemika míří spíše proti správním orgánům a proti skutkovým
zjištěním správních orgánů a městského soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že je
to především městský soud, který je oproti kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu soudem
nalézacím a je povolán zhodnotit napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, v tzv. plné
jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany kasačního
soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na vady řízení a dokazování ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[23] Městský soud podrobně odůvodnil, že z důkazů provedených magistrátem jednoznačně
vyplynulo, že stěžovatel požadoval po cestujících 680 Kč namísto maximálně povolených 162 Kč.
Vypořádal se s existencí stvrzenky z taxametru, fotografií ceníku i dalšími skutečnostmi,
na něž stěžovatel poukazoval (srov. body [11] a [12] tohoto rozsudku). Jelikož stěžovatel kromě
obecného tvrzení o zaujatém hodnocení důkazů městskému soudu nic nevytýká a pouze opakuje
svá žalobní tvrzení, Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než na napadený rozsudek odkázat,
neboť se s městským soudem zcela ztotožnil. Kromě toho městský soud neměl pochybnosti,
že ceník s předem stanovenými cenami přepravy pocházel z auta stěžovatele. Pouze připustil,
že fotografie sama o sobě nevypovídá o místě, kde byl ceník nalezen. Nicméně s ohledem
na ostatní podklady dospěl k závěru, že jiná skutková verze je nepravděpodobná,
přičemž stěžovatel bez dalšího popírá, že ceník patřil jemu a používal jej při poskytování
taxislužeb, aniž by nabídl jinou variantu skutkového děje. Nejvyšší správní soud podotýká,
že přílohou protokolu o kontrole jsou i další dokumenty, které pochází ze stěžovatelova vozu
a jsou zachyceny stejným způsobem jako ceník. Stěžovatel podal proti obsahu protokolu
o kontrole námitky a neuvedl, že by byl obsah protokolu nepravdivý, když mezi dokumenty
z vozidla zahrnuje i ceník, který nepatřil stěžovateli. Nadto všechny čtyři vyslechnuté svědkyně
tvrdily, že stěžovatel je oslovil a ceník, dle něhož po nich bude za své služby požadovat 680 Kč,
jim ukázal. Existence ceníku u stěžovatele tak koresponduje i s dalšími provedenými důkazy.
Kasační námitka je tedy nedůvodná.
[24] S ohledem na shora uvedené pak není pravda, že správní orgány vycházely jen z výpovědí
cestujících, jak naznačuje stěžovatel. Nadto všechny čtyři cestující vypovídaly shodně (stěžovatel
je oslovil na nádraží, ukázal jim ceník, podle něhož bude za cestu do centra požadovat 680 Kč,
tuto cenu pak po cestujících na konci přepravy požadoval a cestující mu zaplatily 700 Kč včetně
spropitného; na taxametru během přepravy žádná z nich neviděla cenu přepravy, stvrzenku jim
stěžovatel nevydal a ani ji nepožadovaly). I podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
pro prokázání skutkového děje, kdy řidič taxislužby požaduje za přepravu vyšší cenu,
než umožňují cenové předpisy, stačí výslech cestujících. Dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 2 As 425/2017 - 35, byl dostatečný dokonce i výslech jediné
cestující. V rozsudku ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016 - 41, Nejvyšší správní soud
vycházel rovněž z výslechů cestujících (figurantů) a cenu uvedenou na taxametru označil
za irelevantní, neboť „pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona
o cenách je stěžejní, jaká částka za poskytnutou službu byla skutečně požadována, nikoli jaká byla uvedena
na stvrzence či taxametru“. V rozsudku ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 As 159/2016 – 40, sice Nejvyšší
správní soud připustil, že „že tvrzení o zapnutém taxametru potenciálně mohlo zpochybnit zjištění správních
orgánů“, nicméně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se tak nestalo. Za rozhodné
považoval, jakou částku řidič po cestujících skutečně požadoval a vycházel z výslechů těchto
cestujících. V nyní posuzovaném případě lze za stěžejní důkazy rovněž označit výslechy čtyř
cestujících (figurantek), jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna skutečností, že stěžovatel
stvrzenku o přepravě vytiskl. To, že stvrzenkou disponoval, nevypovídá nic o tom, že cestujícím
byl předložen ceník (jehož existence byla ve správním řízení doložena) s vyšší cenou
a že bez vydání stvrzenky požadoval částku 680 Kč.
[25] Obecně pak judikatura nepovažuje za problematickou praxi správních orgánů,
„kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení
s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu“, přičemž „[i]nformace získané touto cestou zásadně
mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich
získávání v souladu se základními principy správního řízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 11. 2005, č, j. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. pod č. 1083/2007 Sb. NSS).
[26] Pokud stěžovatel upozorňuje na odlišný názor městského soudu v jiné věci, pak Nejvyšší
správní soud nebude nijak hodnotit, zda skutkové okolnosti těchto případů odůvodňovaly
rozdílné řešení městským soudem, neboť poukazovaný rozsudek bude předmětem přezkumu
Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 As 279/2017, a nelze tudíž nyní
předjímat rozhodnutí třetího senátu Nevyššího správního soudu. V nyní posuzovaném případě
vycházel zdejší soud ze své ustálené judikatury, z níž vyplynulo, že napadený rozsudek obstojí.
[27] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem i ohledně (i)relevantnosti
tvrzení, dle něhož měl kontrolující úředník požadovat po stěžovateli zaplacenou částku zpět
s tím, že se bude jednat o polehčující okolnost. Na prokázání skutku tak, jak byl stěžovateli
kladen za vinu, tato skutečnost nemá žádný vliv (dle již shora citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 As 425/2017 - 35 „relevantní skutkové okolnosti se omezují toliko na žalobcem
skutečně požadovanou cenu za poskytnutí taxislužby“). Stejně tak z ní není možné bez dalšího
dovozovat, že správní řízení provedené na základě kontroly magistrátem bylo zaujaté.
[28] Nejvyšší správní soud se dále zabýval výší uložené pokuty. Magistrát při zvažování výše
pokuty přihlédl k okolnostem spáchání činu a jeho následkům, jakož i k rozsahu majetkového
prospěchu, který byl vyčíslen na částku 518 Kč. Dále pak zdůraznil obecnou závažnost
a škodlivost daného deliktu. Stěžovateli přičetl k tíži i úmyslnost jeho jednání. Uvedl také, že „bylo
prokázáno jednorázové porušení zákonných povinností a nebylo tak možné hodnotit dobu protiprávního jednání
dopravce“. Žalovaný považoval odůvodnění magistrátu za dostatečné, zabýval se však i možností
likvidačního charakteru výše pokuty, byť stěžovatel tuto námitku v odvolání neuplatnil.
Za pokutu, která nemůže být pro stěžovatele likvidační, i když žalovanému nebyly známy jeho
majetkové poměry, považoval částku 70 000 Kč (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013 – 66). Považoval ji za přiměřenou i s ohledem
na míru předražení, míru zavinění (nejednalo se o nevědomé porušení cenových předpisů) a vzal
v úvahu, že není zřejmé, zda šlo o jednání, které bylo opakované. Nelze tudíž tvrdit, že by
žalovaný nezohlednil, že se stěžovatel podobného jednání dopustil poprvé. Námitku porušení
zavedené správní praxe stěžovatel nijak nedoložil, přičemž žalovaný již v napadeném rozhodnutí
stěžovateli vysvětlil, že desetinásobek majetkového prospěchu správní orgány ukládají
za podmínky, že pachatel se k činu doznal. S tímto stěžovatel nijak nepolemizuje. Dále je
pak třeba upozornit, že za daný skutek mohla být stěžovateli uložena pokuta až 1 000 000 Kč.
Nejvyšší správní soud neshledal v odůvodnění výše pokuty žádné pochybení správních orgánů
a považuje ji, stejně jako městský soud, za přiměřenou, když byla uložena na samé spodní hranici
zákonné sazby.
[29] Správní orgány s ohledem na vyměřenou pokutu neměly povinnost zjišťovat majetkové
poměry stěžovatele, jestliže stěžovatel ani v odvolání likvidační výši pokuty nenamítal
(byť původně uložená pokuta činila 80 000 Kč). Již ve shora citovaném rozsudku
č. j. 2 As 425/2017 - 36 Nejvyšší správní soud s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne
20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, konstatoval: „Byť lze důvodně předpokládat, že pokuta ve výši
100 000 Kč je pro samostatně podnikajícího řidiče taxislužby citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nemusí
dosahovat likvidační intenzity. Pokud by tomu tak mělo v případě žalobce být, je s podivem, že takovou námitku
neuplatnil ve správním řízení, neboť právě ohrožení jeho způsobu obživy by pro něj mělo být prvořadou otázkou.
Žalobce však s námitkou likvidačního účinku pokuty přišel prvně až v řízení před městským soudem, stejně jako
s listinami, jimiž dokládal své majetkové poměry. Pokud jde o majetkové poměry pachatele, ke kterým je obecně
namístě přihlédnout při hodnocení potenciality likvidačního efektu uložené pokuty, vychází však správní orgán
z údajů doložených samotným pachatelem; jelikož však žalobce žádné údaje ve správním řízení nedoložil,
postupoval správní orgán prvního stupně správně, když tuto otázku posoudil na základě svého odhadu“.
Pokud tedy žalovaný odhadoval, že majetkové poměry stěžovatele jsou takové, že pokuta ve výši
70 000 Kč pro něj nemůže být likvidační, byl jeho postup správný. Námitka stěžovatele je tudíž
nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu