ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.321.2018:31
sp. zn. 6 As 321/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Viktora Kučery (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně:
Prima Vizus, o. p. s., se sídlem Dolnická 2512/21, Cheb, zast. Mgr. Janem Jungem, advokátem,
se sídlem Štěpánská 615/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, odbor
právní, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 5. 2017, č. j. MZDR 12731/2017-3/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2018, č. j. 22 Ad 8/2017 – 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2018, č. j. 22 Ad 8/2017 – 39, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým zrušil jeho
rozhodnutí ze dne 11. 5. 2017, č. j. MZDR 12731/2017-3/PRO, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Citovaným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil napadené rozhodnutí
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru zdravotnictví (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 16. 2. 2017, č. j. MSK 24974/2017, jímž byla žalobkyni podle §115 odst. 3
písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon
o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 5 000 Kč
za správní delikt dle §115 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, jehož se dopustila tím,
že „poskytovala zdravotní služby bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb v rozporu s §11 odst. 2
zákona o zdravotních službách, když v období od dubna 2013 do března 2014 v nejméně 49 mateřských
školách ve správním obvodu Moravskoslezského kraje prováděla preventivní screeningová vyšetření zraku
předškolních dětí pomocí přístroje PlusoptiX.“
[2] Na základě oznámení rodiče dítěte jedné z mateřských škol, kde probíhala akce „preventivní
screeningové vyšetření zraku předškolních dětí“ správní orgán I. stupně získal podezření, že byl spáchán
správní delikt, a proto zahájil se žalobkyní správní řízení. Po jeho provedení dospěl k závěru,
že se žalobkyně skutečně dopustila správního deliktu dle §115 odst. 1 písm. a) zákona
o zdravotních službách, za což jí rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014, č. j. MSK 83602/2014, uložil
pokutu ve výši 100 000 Kč; k odvolání žalobkyně totéž potvrdil i žalovaný v rozhodnutí ze dne
3. 12. 2014, č. j. MZDR 41974/2014-2/PRO.
I.a. První (zrušující) rozsudek krajského soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 22 Ad 7/2015 – 55
[3] Proti citovanému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu,
který o ni rozhodl rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 22 Ad 7/2015 – 55; tímto rozsudkem
krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu
nepřezkoumatelnosti dle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně krajský soud vytkl žalovanému,
že se dostatečně nevypořádal s naplněním materiální stránky deliktu – tedy se společenskou
škodlivostí jednání žalobkyně, a to zejména s ohledem na namítané porušení zásady rovnosti
v důsledku odlišného přístupu k jinému subjektu vykonávajícímu obdobnou činnost
jako žalobkyně.
I.b. Nové projednání věci a (opětovné) rozhodnutí o uložení pokuty
[4] Následně, na základě citovaného rozsudku krajského soudu, rozhodl žalovaný ve smyslu
§90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), o zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a o vrácení věci k novému
projednání. Uvedl přitom, že ačkoli bylo shledáno naplnění formálních znaků skutkové podstaty
správního deliktu dle §115 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, je nutno důkladně
zhodnotit též míru společenské škodlivosti jednání žalobkyně – a to mj. v návaznosti
na její námitku týkající se odlišného přístupu ke sdružení Ostrovid.
[5] Správní orgán I. stupně shora citovaným rozhodnutím ze dne 16. 2. 2017,
č. j. MSK 24974/2017, opět shledal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu dle §115
odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, ovšem uložil ji již podstatně nižší pokutu –
a to ve výši 5 000 Kč. Zohlednil přitom i materiální stránku správního deliktu s tím, že jde
o jednání protiprávní, avšak „s mírou nebezpečnosti pohybující se na hranici minima.“ Současně
se vyjádřil k činnosti sdružení Ostrovid a jeho projektu z roku 2013 „Vidím dobře? Screeningové
vyšetření zraku u dětí v mateřských školách v roce 2013.“ Připustil, že se jedná o obdobnou činnost,
jakou provozovala žalobkyně, nicméně v tomto případě nepřistoupil k zahájení (deliktního)
správního řízení. I zde posuzoval materiální stránku věci a konstatoval, že jednání jmenovaného
sdružení nedosahuje ani minimální hranice společenské škodlivosti, neboť jím prováděné
vyšetření bylo fakticky zajištěno prostřednictvím poskytovatele zdravotních služeb – Vidum
spol. s r.o., které bylo vydáno rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb,
a probíhalo prostřednictvím oprávněné osoby, tj. optometristy a zrakového terapeuta. Odvolání
žalobkyně žalovaný zamítl a citované rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil
rozhodnutím ze dne 11. 5. 2017, č. j. MZDR 12731/2017-3/PRO; v odůvodnění mj. uvedl,
že svým odlišným přístupem k jinému subjektu se správní orgán I. stupně dostatečně zabýval,
když popsal rozdíly ve skutkových okolnostech mezi případem žalobkyně a případem sdružení
Ostrovid.
I.c. Druhý (zrušující) rozsudek krajského soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 22 Ad 8/2017 – 39
[6] Žalobkyně citované rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, v níž zpochybnila zejména
to, že nebylo dostatečně zohledněno stanovisko, resp. právní názor vyslovený v prvním
zrušujícím rozsudku krajského soudu ohledně nutnosti posouzení materiální stránky správního
deliktu, vč. nerovného přístupu k jednotlivým subjektům.
[7] K tomu krajský soud konstatoval, že správní orgány se materiální stránkou zabývaly,
avšak závěry, které ze svých úvah dovodily, nemohou obstát. Jako zásadní vzal v tomto ohledu
srovnání jednání žalobkyně s jednáním sdružení Ostrovid a konstatoval, že mu není
zřejmé, v čem je společenská škodlivost jednání sdružení Ostrovid menší než u žalobkyně.
Připomněl, že žalobkyně disponovala oprávněním k poskytování zdravotních služeb, nikoli
však pro Moravskoslezský kraj; současně své služby poskytovala mimo zdravotnické zařízení
a vyšetření prováděla všeobecnou zdravotní sestrou – tedy osobou k tomu neoprávněnou.
Sdružení Ostrovid naproti tomu nedisponovalo vůbec žádným oprávněním pro poskytování
zdravotních služeb a skutečnost, že fakticky screening prováděla společnost Vidum spol. s r.o.
na tom nic nemění – a to tím spíše, že vyšetření prováděla optometristou a zrakovým terapeutem,
kteří k tomu oprávněni nejsou (podobně jako všeobecná zdravotní sestra). U dětí totiž může
bez odborného dohledu a bez indikace provádět screening očních vad pouze ortoptista;
viz §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 55/2012 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků
a jiných odborných pracovníků (dále jen „vyhláška č. 55/2012 Sb.“).
[8] Ze závěrů správních orgánů tak vyplývá nerovný přístup při posuzování materiální
stránky, tj. společenské škodlivosti, u odlišných subjektů (žalobkyně a sdružení Ostrovid)
ve skutkově obdobných případech. Tím došlo ze strany správních orgánů k porušení §2 odst. 4
správního řádu a k narušení principů dobré správy. Na základě toho krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím,
aby opětovně posoudil materiální stránku správního deliktu vytýkaného žalobkyni a vypořádal
se především s postupem správního orgánu I. stupně ve skutkově obdobném případě; v opačném
případě lze předpokládat postup podle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. zrušení
napadeného rozhodnutí a zastavení řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[9] Proti (druhému) zrušujícímu rozsudku krajského soudu podal žalovaný odvolací orgán
kasační stížnost, v níž vyjádřil přesvědčení, že právní zhodnocení věci provedené krajským
soudem nemůže obstát. Připustil sice, že žalovaný pochybil, když v obdobné věci jiného
poskytovatele zdravotních služeb – sdružení Ostrovid, resp. společnosti Vidum spol. s r.o.
neshledal protiprávnost jeho jednání a nezahájil s ním (deliktní) správní řízení. Tato skutečnost
ovšem sama o sobě neznamená, že by žalovaný nemohl či nesměl potrestat žalobkyni.
Podle názoru žalovaného (stěžovatele) vedou závěry napadeného rozsudku k absurdnímu
důsledku, dle kterého z důvodu nesprávného postupu správního orgánu (nezahájení řízení
o správním deliktu) vzniká legitimní očekávání na straně dalších pachatelů, že za porušení
téže či obdobné povinnosti nebudou potrestáni. Z ustálené judikatury i Nejvyššího správního
soudu přitom plyne, že se nelze dovolávat dokonce ani ustálené správní praxe, pokud je
tato v rozporu s právními předpisy. V oblasti správního trestání přitom platí zásady legality
a oficiality, z nichž pro správní orgány vyplývá povinnost z moci úřední stíhat každé porušení
právních předpisů, o kterém se dozvědí. A v případě žalobkyně není o porušení právních
předpisů pochyb.
[10] Žalobkyně v době spáchání správního deliktu měla oprávnění pouze na konkrétní místo
poskytování zdravotních služeb ve správním obvodu zcela jiného krajského úřadu – Krajského
úřadu Karlovarského kraje. Není proto pochyb, že na území Moravskoslezského kraje byla
v době spáchání správního deliktu neoprávněným poskytovatelem zdravotních služeb,
přičemž správní delikt neoprávněného poskytování zdravotních služeb patří podle zákona
o zdravotních službách mezi typově nejzávažnější správní delikty (s horní sazbou pokuty
až 1 000 000 Kč). Protože žalobkyně neposkytovala zdravotní služby ani prostřednictvím
k tomu vzdělané osoby (a dlužno dodat, že tak podle všeho nečinil ani subjekt Ostrovid, resp.
za něho jednající Vidum spol. s r. o.), nelze podle názoru stěžovatele hovořit o absenci materiální
stránky. A na tom nemůže nic změnit nesprávný úřední postup správního orgánu I. stupně
v případě jiného subjektu (sdružení Ostrovid). K tomu došlo nesprávnou interpretací vyhlášky
č. 55/2011 Sb. ohledně kompetencí zdravotnických pracovníků ve vztahu k vyšetření dětí,
jak správně poukázal krajský soud; správní orgán I. stupně se proto nyní bude možnou
odpovědností tohoto subjektu zabývat.
[11] S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalobkyně se k předložené kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Podstatou věci je posouzení postupu krajského soudu, který žalovanému potažmo
správnímu orgánu I. stupně vytkl nerovný přístup a porušení §2 odst. 4 správního řádu
při posuzování společenské škodlivosti jednání žalobkyně jako správního deliktu dle §115 odst. 1
písm. a) zákona zdravotních službách, který stanoví následující: „Právnická osoba nebo podnikající
fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s §11 odst. 2 poskytuje zdravotní služby
bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb.“
[16] Základem trestní odpovědnosti právnických osob byl správní delikt – nyní (s účinností
od 1. 7. 2017) je to přestupek, a to v důsledku sjednocení dosavadní právní úpravy zákonem
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Základními znaky správního
deliktu (dnes přestupku) jsou: (i) protiprávnost, (ii) formální znaky – a to jednak obecné (věk,
příčetnost u fyzické osoby, u právnické osoby pak její existence), jednak typové (tvořící znaky
skutkové podstaty, tj. subjekt, subjektivní stránka, objekt, objektivní stránka) a dále (iii) materiální
znak, tj. společenská škodlivost. Zmíněný materiální znak či materiální stránka správního deliktu
v podobě „společenské škodlivosti“ je jakýmsi hmotněprávním korektivem v tom smyslu,
že pokud absentuje, nejedná se vůbec o správní delikt. I v případě správního trestání totiž není
pochyb o nutnosti naplnění materiální stránky, podobně jako je tomu v oblasti soudního trestání,
jehož principy se – s ohledem na systémové vnímání trestání jako určitého jednotného
veřejnoprávního mechanismu – uplatní analogicky; k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135, publ. pod č. 1338/2007 Sb. NSS.
[17] Pro trestnost jednání žalobkyně, které naplnilo formální znaky správního deliktu,
tak musela být naplněna též materiální stránka deliktu, kterou se žalovaný potažmo správní orgán
I. stupně výslovně zabýval v návaznosti na závěry prvního (zrušujícího) rozsudku krajského
soudu č. j. 22 Ad 7/2015 – 55. Správní orgán I. stupně přitom vyšel zejména ze zákonem
chráněného zájmu, kterým je zájem na tom, aby zdravotní péče byla poskytována na náležité
odborné úrovni; to osvědčuje právě vydané oprávnění k poskytování zdravotních
služeb, kterým žalobkyně pro obvod Moravskoslezského kraje rozhodně nedisponovala.
A nic na tom nemění skutečnost, že žalobkyni bylo Krajským úřadem Karlovarského kraje
vydáno v roce 2011 rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení s místem
provozování: „Ošetřovatelská péče v ortoptice a pleoptice, Mariánské Lázně, Hotel Skalník, Anglická 242.“
Jedná se o rozhodnutí, které se vztahuje pouze na konkrétní místo ve zcela jiném správním
obvodě a které bylo navíc vydané před účinností zákona o zdravotních službách; ten v rámci
přechodných ustanovení (§121 odst. 1) sice umožňuje oprávněným osobám nadále provozovat
nestátní zdravotnická zařízení, avšak odpovídají-li druhu a rozsahu zdravotní péče uvedené
v registraci, což zjevně není tento případ, kdy rozsah zdravotní péče byl vázán na ošetřovatelskou
péči v konkrétním místě Karlovarského kraje. Toto omezení rozsahu zdravotní péče je nezbytné
respektovat a ve výsledku znamená, že žalobkyně v daném případě poskytovala zdravotní služby
bez oprávnění – tedy bez garance náležité odborné úrovně vyšetření očí (screeningu); tuto garanci
navíc podlamuje i zjištění, že žalobkyně vyšetření neprováděla osobou k tomu oprávněnou,
jak požaduje §11 odst. 3 zákona o zdravotních službách.
[18] Na základě uvedených skutečností správní orgán I. stupně a následně i žalovaný shledal
jednání žalobkyně jako společensky škodlivé a tudíž naplňující všechny znaky správního deliktu;
oba správní orgány přitom zohlednily i přístup směřující vůči jinému subjektu – sdružení
Ostrovid, které nejen, že nebylo nijak potrestáno, ale ani s ním nebylo zahájeno řízení o správním
deliktu. A právě to krajský soud žalovanému vytkl s tím, že při posouzení materiální stránky
správního deliktu žalobkyně postupoval nerovným způsobem porušujícím §2 odst. 4 správního
řádu. Žalovaný v kasační stížnosti připustil, že skutečně vůči sdružení Ostrovid bylo postupováno
jinak než vůči žalobkyni; současně vyjádřil pochybnosti o správnosti tohoto postupu –
tedy nepotrestání, resp. nezahájení správního řízení se sdružením Ostrovid. Nicméně
tato skutečnost nemůže dle jeho názoru nic změnit na závěru, že žalobkyně základní znaky
daného správního deliktu naplnila.
[19] S tímto závěrem žalovaného (stěžovatele) se Nejvyšší správní soud vesměs ztotožňuje.
V první řadě přitom považuje za nutné konstatovat, že společenská škodlivost je zpravidla dána
již samotným naplněním skutkové podstaty přestupku, což potvrzuje též setrvalá judikatura
Nejvyššího správního soudu – k tomu viz rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45,
publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012 – 28.
To znamená, že materiální stránkou správního deliktu má smysl se blíže zabývat zejména
v hraničních případech, „pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty
přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen
nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, jak přiléhavě konstatoval zdejší soud v již zmíněném
rozsudku č. j. 5 As 104/2008 – 45.
[20] Významnou okolností, která by vylučovala, aby jednáním žalobkyně byl porušen
či ohrožen právem chráněný zájem (zde: na poskytování zdravotní péče na náležité odborné
úrovni), ovšem z povahy věci není a nemůže být přístup správního orgánu I. stupně k jinému
subjektu: sdružení Ostrovid, s nímž na rozdíl od žalobkyně ani nezahájil (deliktní) správní řízení.
Zahájení řízení o správním deliktu je ovládáno zásadou oficiality, tedy je zahajováno z úřední
povinnosti (ex officio) – z vlastního podnětu správního orgánu, je-li důvodné podezření, že byl
spáchán správní delikt, a to na základě vlastního zjištění, informací od jiných orgánů veřejné moci
či oznámení, jako v tomto případě. Oznámení podal rodič dítěte jedné z mateřských škol,
kde žalobkyně prováděla vyšetření zraku (screening), aniž by k tomu měla potřebné oprávnění.
Proto správní orgán I. stupně se žalobkyní zahájil správní řízení a následně ji i potrestal.
Skutečnost, že současně nepotrestal i jiný subjekt: sdružení Ostrovid, resp. s ním ani nezahájil
správní řízení, přitom není podstatná. Z této pasivity správního orgánu I. stupně nelze dovozovat
žádné legitimní očekávání žalobkyně, že rovněž nebude potrestána.
[21] Jak již bylo řečeno, systém správního trestání primárně vychází ze zásady oficiality,
což znamená, že jakmile se správní orgán dozví o skutečnostech nasvědčujících spáchání
správního deliktu, je povinen zahájit řízení o správním deliktu. A pokud takové řízení nezahájí,
neboť neshledal skutečnosti nasvědčující spáchání správního deliktu (bez ohledu na to,
z jakého důvodu), nezakládá to žádné paušální omezení správního orgánu do budoucna.
Jednoduše řečeno – správní orgán tím, že určité jednání ponechává bez postihu, byť je
k tomu vybaven potřebnými pravomocemi, takové jednání bez dalšího ještě neaprobuje
jako správné a souladné se zákonem. Pouhé „mlčení“ veřejné správy, resp. její nečinnost v oblasti
postihování deliktního jednání, tedy bez dalšího nezakládá legitimní očekávání,
že dosud nepostihované deliktní jednání deliktním jednáním není, resp. že nebude postihováno
ani nadále s odkazem na §2 odst. 4 správního řádu; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 As 413/2017 – 39, který dané závěry vyslovil ve vztahu
k dohledové činnosti v oblasti veřejných zakázek, nicméně mutatis mutandis jsou tyto závěry
přenositelné v podstatě na jakoukoli dohledovou či kontrolní činnost, tj. i činnosti v oblasti
poskytování zdravotních služeb.
[22] Podle §2 odst. 4 správního řádu platí, že „správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu
s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově
shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Citované ustanovení obsahuje celkem
tři zásady, jimž se musí právní orgány při své činnosti řídit, a sice (i) zásadu ochrany veřejného
zájmu, (ii) zásadu nestranného, rovného přístupu k dotčeným osobám a (iii) zásadu ochrany
legitimního očekávání či oprávněné důvěry v postupy správních orgánů. Jednotlivé zásady nelze
používat izolovaně a odhlížet od toho, že každá věc, kterou správní orgán řeší je svým způsobem
jedinečná. Na druhou stranu, lze-li mezi jednotlivými věcmi najít skutkovou i právní podobnost,
není pochyb o tom, že by měly být také podobně rozhodovány – a to především v návaznosti
na zásadu legitimního očekávání. Tuto zásadu, stejně jako zásadu rovnosti ovšem nelze
zaměňovat s mechanickým přístupem k řešení jednotlivých případů.
[23] To platí i pro nyní souzenou věc, v níž dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze
mechanicky dovozovat omezení žalovaného, resp. správního orgánu I. stupně ve vztahu
posouzení materiální stránky správního deliktu. Materiální stránka správního deliktu představuje
hmotněprávní korektiv v konkrétní věci, ke kterému se oba správní orgány vyjádřily, a bylo
na krajském soudu, aby jejich závěry v tomto ohledu přezkoumal a posoudil výhradně ve vztahu
k povaze a závažnosti správního deliktu, jakož i dalším okolnostem jeho spáchání ze strany
žalobkyně. Nepostihnutí či nečinnost správního orgánu I. stupně v případě jiného subjektu:
sdružení Ostrovid je v tomto ohledu irelevantní. Prostá skutečnost, že v případě jmenovaného
sdružení neshledal správní orgán I. stupně důvody pro zahájení řízení o správním deliktu,
neznamená, že tím vyvolal u žalobkyně očekávání, že jedná v souladu s právem a že ji tudíž nelze
sankcionovat. V souladu s judikaturou Soudního dvora EU se jako podstatné jeví, že žalobkyni
se osobně nedostalo žádného konkrétního ujištění ze strany stěžovatele, resp. správního orgánu
I. stupně, že jedná v souladu s právem, což je předpokladem práva dovolávat se legitimního
očekávání (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata
proti Komisi, C-414/08, Sb. rozh., s. I-2559, body 102 a 107).
[24] Zkrátka, z přístupu k případu sdružení Ostrovid nelze dovozovat, že správní orgán
I. stupně potažmo žalovaný porušil zásadu rovnosti a legitimního očekávání ve smyslu §2 odst. 4
in fine správního řádu. To platí tím spíše, že přístup k případu sdružení Ostrovid podle obou
správních orgánů pramenil z odlišných (skutkových i právních) okolností, které nelze přehlížet
a které spočívají v tom, že zdravotní péči toto sdružení poskytovalo prostřednictvím dalšího
subjektu: Vidum spol. s r.o., jež příslušné oprávnění měla – a to na rozdíl od žalobkyně (viz výše).
Za předpokladu, že jednání jmenované společnosti by bylo skutečně přičitatelné sdružení
Ostrovid, tak nelze hovořit vůbec o porušení §115 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních
službách. A pokud problém spočíval v tom, že Vidum spol. s r. o. zdravotní péči poskytovala
prostřednictvím neoprávněných či nezpůsobilých osob – tedy v rozporu s §11 odst. 3 zákona
o zdravotních službách, je nutno poznamenat, že by se jednalo o jiný správní delikt, a sice správní
delikt dle §117 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách (mj. s nižší horní sazbou pokuty
až 500 000 Kč). Zda měl správní orgán I. stupně pro uvedený, případně nějaký jiný správní delikt
zahájit řízení se sdružením Ostrovid, ovšem ponechává Nejvyšší správní soud stranou,
neboť to významně přesahuje rozměr nyní projednávané věci, jak již bylo naznačeno shora.
[25] Předmětem sporu není případ sdružení Ostrovid, nýbrž případ žalobkyně,
přičemž pro trestnost jejího jednání bylo – s ohledem na první (zrušující) rozsudek krajského
soudu – nutné posoudit blíže materiální stránku správního deliktu. To správní orgány učinily,
aniž přitom podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu porušily §2 odst. 4 správního řádu,
jak mylně konstatoval krajský soud právě s odkazem na odlišný přístup k případu uvedeného
sdružení.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Ve světle výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost
důvodnou, a proto napadený rozsudek krajského soudu s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[27] V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.). To znamená, že na základě podané žaloby znovu přezkoumá napadené
rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
přičemž otázku naplnění materiální stránky správního deliktu posoudí výhradně ve vztahu
k povaze a závažnosti konkrétního jednání žalobkyně, vč. toho, zda jím byl dotčen zákonem
chráněný zájem (tj. zájem na poskytování zdravotní péče na náležité odborné úrovni).
[28] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu