ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.33.2011:83
sp. zn. 6 As 33/2011 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Občané
za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské
sdružení, se sídlem U Luhu 23, Brno - Kníničky, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou,
advokátkou, se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2009,
č. j. MV - 178 - 3/ODK - 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 9 Ca 82/2009 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á .
Odůvodnění:
Žalobce napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze z 24. 2. 2011,
č. j. 9 Ca 82/2009 - 54, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
o stížnosti podle §16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“).
Žalobce podal dne 18. 10. 2008 žádost o poskytnutí informací, kterou adresoval Radě
Jihomoravského kraje, jíž se domáhal poskytnutí kopií veškeré korespondence Krajského úřadu
Jihomoravského kraje, Zastupitelstva Jihomoravského kraje, Rady Jihomoravského kraje,
hejtmana Jihomoravského kraje, náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. M. V., členů
dozorčí rady Thermal Pasohlávky a. s. (specificky Ing. S. J. a Ing. M. V.) se společností Thermal
Pasohlávky a. s., a to od 1. 7. 2007. Dále žalobce požadoval kopii veškeré korespondence
Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Zastupitelstva Jihomoravského kraje, Rady
Jihomoravského kraje, hejtmana Jihomoravského kraje, náměstka hejtmana Jihomoravského kraje
Ing. M. V., členů dozorčí rady Thermal Pasohlávky a. s. (konkrétně Ing. S. J. a Ing. M. V.) s obcí
Pasohlávky, s Regionální radou regionu soudružnosti jihovýchod a s Ministerstvem pro místní
rozvoj za období od 1. 10. 2007.
Žalovaný na základě této své žádosti obdržel dne 5. 12. 2008 od Krajského
úřadu Jihomoravského kraje přípis označený jako „Korespondence s Thermal Pasohlávky - 2007
- Rada - poskytnutí informace“ z 24. 11. 2008. V tomto přípise byla popsána korespondence
Krajského úřadu Jihomoravského kraje a hejtmana Jihomoravského kraje se společností Thermal
Pasohlávky a. s. Dále Krajský úřad Jihomoravského kraje uvedl, že nemá k dispozici žádnou
korespondenci Zastupitelstva Jihomoravského kraje, Rady Jihomoravského kraje, náměstka
hejtmana Jihomoravského kraje Ing. M. V. ani členů dozorčí rady Thermal Pasohlávky a. s.
Obdobně se krajský úřad vyjádřil i ke korespondenci Krajského úřadu Jihomoravského kraje,
Zastupitelstva Jihomoravského kraje, Rady Jihomoravského kraje, hejtmana Jihomoravského
kraje, náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. M. V., členů dozorčí rady Thermal
Pasohlávky a. s. s obcí Pasohlávky, s Regionální radou regionu soudružnosti jihovýchod a
s Ministerstvem pro místní rozvoj.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost, o níž žalovaný rozhodl napadeným
správním rozhodnutím tak, že postup povinného subjektu potvrdil. Žalovaný poukázal na řadu
předchozích rozhodnutí, která vydal ve vztahu k žalobci a v nichž vyjádřil svůj právní názor,
že pokud obdrží žádost o poskytnutí informací ze své samostatné působnosti kraj, pak lhostejno
kterému orgánu kraje je žádost adresována, je třeba za povinný subjekt považovat kraj
a nikoli jeho jednotlivé orgány. Žádost o poskytnutí informací pak bude zpravidla vyřizovat
s ohledem na §94 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), a §130 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, krajský úřad. Žalovaný dále uvedl: „V případě samospráv jsou
tedy ‚informacemi vztahujícími se k působnosti? veškeré informace týkající se působnosti jakéhokoli orgánu
samosprávy, tj. týkající se činnosti územního samosprávného celku jako takového.“ Informační povinnost
se pak může vztahovat pouze k informacím reálně existujícím. Dále žalovaný uvedl, že některé
informace žalobce požaduje opakovaně a upozornil jej, že by takovýto postup mohl být
potenciálně zneužitím práva na informace. To však v posuzované věci nenastalo, neboť v žádosti
byl okruh relevantních informací a dokumentů pojat širší formou. Povinný subjekt je povinen
dostatečně identifikovat odkaz na informace poskytnuté témuž subjektu, tato povinnost byla
dostatečně naplněna přípisem povinného subjektu č. j. JMK 152634/2008 z 24. 11. 2008.
Námitku žalobce, že mu povinný subjekt nevydal dokumenty jako např. Předběžná technicko-
ekonomická studie projektu Thermal Pasohlávky či Studie finančního zabezpečení projektu
Thermal Pasohlávky žalovaný zamítl s tím, že pokud povinný subjekt uvedl, že tyto dokumenty
nemá k dispozici, pak žalovaný nemá důvodnou pochybnost o tom, že nebyla poskytnuta veškerá
korespondence, kterou má povinný subjekt k dispozici.
V žalobě proti citovanému rozhodnutí žalobce polemizoval se závěrem žalovaného
o vymezení povinného subjektu, neboť dle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím jsou povinnými subjekty výslovně i jednotlivé orgány územních samosprávných
celků. Žalobce poukázal dále na to, že při absenci služebního zákona a v situaci, kdy úředníci
krajského úřadu jsou existenčně reálně závislí na rozhodnutí politických představitelů, není
možné spravedlivě od úředníků požadovat, aby v zájmu podání informace žadateli riskovali
nelibost politických představitelů a tím i svoje zaměstnání. I z tohoto důvodu musí být rada
samostatným subjektem, který má informační povinnost. V posuzovaném případě také orgán
poskytující informace nemusí mít volný a úplný přístup k informacím, které má k dispozici
jiný orgán. Orgány územně samosprávného celku jednají odděleně a mají zákonem svěřeny
odlišné pravomoci.
Žalobce dále brojil proti restriktivnímu přístupu žalovaného ohledně časového období,
za něž má být požadovaná korespondence poskytnuta. Žalobce požadoval informace
od 1. 10. 2007, aniž by stanovil konec časového období, naopak správní orgán tuto žádost vyložil
tak, že tím žalobce myslel dobu od 1. 10. 2007 do dne podání žádosti. Žalobce se naopak
domnívá, že časové období, za nějž mu má být informace poskytnuta, trvá až do úplného vyřízení
žádosti.
Další žalobní námitka spočívala v tom, že žalovaný nepochopil podstatu řízení o stížnosti
dle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť se vůbec nevypořádává se závěry
o žalobcem tvrzené nečinnosti povinného subjektu a naopak hodnotí zákonnost důvodu
pro odmítnutí žádosti, nikoli zákonnost jiných postupů povinného subjektu.
Žalobce rovněž namítal, že žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal jeho námitku
spočívající v tom, že v jedné z poskytnutých informací byly začerněny osobní údaje a že povinný
subjekt toto učinil, aniž by vydal rozhodnutí o částečném odepření informace.
Městský soud ve svém rozsudku k žalobní námitce týkající se povinnosti Rady
Jihomoravského kraje vyřídit žádost o informace uvedl s odkazem na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ans 13/2008 - 87 z 27. 10. 2010, že je nedůvodná.
V citovaném rozsudku totiž Nejvyšší správní soud uvedl, že nic nebrání tomu, aby žádost
o poskytnutí informací vyřídil a informace poskytl krajský úřad i v případě, že žádost byla
směřována vůči jinému orgánu kraje. K námitce žalobce ohledně restriktivního pojetí lhůty
městský soud konstatoval, že např. tvrzením, že povinný subjekt od 1. 10. 2007 do dne podání
žádosti nemá k dispozici žádnou korespondenci a ani není povinen ji mít, nemůže být žalobce
dotčen na svých právech. V posuzovaném případě je objasňování konce lhůty pro poskytnutí
informace podle městského soudu pro projednávaný případ nepodstatné. Městský soud nedal
za pravdu ani námitce o povinnosti žalovaného vypořádat žalobcovo tvrzení o nečinnosti
povinné osoby v napadeném rozhodnutí, neboť žalovaný tím, že potvrdil správnost postupu
povinné osoby, taktéž vyloučil tvrzení žalobce o nečinnosti povinné osoby. Městský soud dále
potvrdil, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s námitkou žalobce o tom,
že v případě začernění osobních údajů v poskytnutém dokumentu měl povinný subjekt vydat
rozhodnutí o částečném odepření informací. Podle městského soudu toto pochybení nemohlo
mít vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť v poskytnutém dokumentu
nebyly začerněny žádné údaje. Městský soud tedy žalobu zamítl, neboť žalovaný rozhodl
v souladu se zákonem.
Citovaný rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v celém
rozsahu kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel považuje za nezákonný závěr městského soudu v otázce vymezení povinného
subjektu s obdobnou argumentací jako ve své správní žalobě. Dále dodává, že dle sdělení
Moravského zemského archivu adresovaného stěžovateli i žalovanému, které je součástí
soudního spisu, korespondence volených zástupců prováděná elektronickou poštou bývá
na rozdíl od korespondence úředníků vymazávána.
Stěžovatel dále polemizuje s restriktivním výkladem ohledně konce lhůty pro sdělení
informace. Stěžovatelovu žádost o informace, kde požaduje kopie různých dokumentů
od 1. 10. 2007 bez uvedení konce lhůty, povinný subjekt vyložil tak, že stěžovateli předložil
požadované dokumenty od stěžovatelem stanoveného data do data doručení jeho žádosti
o informace. Městský soud pak vypořádal jeho žalobní námitku nedostatečně. To, že v období
od podání žádosti do jejího vyřízení Jihomoravský kraj obdržel jakékoliv z informací,
které stěžovatel v žádosti požadoval, nemusí být patrné ze spisového materiálu. Nebyla
tak prokázána skutečnost, že v mezidobí ode dne podání žádosti do rozhodného dne
24. 11. 2008, kdy byla vyhotovena odpověď na žádost, Jihomoravský kraj neobdržel informace
v žádosti požadované.
Kasační stížnost dále obsahuje námitku nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku městského soudu, neboť ačkoli městský soud konstatoval pochybení žalovaného
spočívající v tom, že se nevypořádal s jednou z námitek stěžovatele, tak konstatoval,
že toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel připouští,
že svou námitku týkající se chybějícího rozhodnutí popsal nepřesně, neboť nešlo o osobní údaje,
které byly začerněny, ale o hlavičku e-mailu, která byla vymazána.
Nejvyšší správní soud konstatoval přípustnost kasační stížnosti, neboť dospěl k závěru,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.),
která je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.), opírá se o důvody uvedené v §103 s. ř. s., a není
nepřípustná ani z jiných důvodů ve smyslu ustanovení §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za této situace napadené usnesení Městského soudu v Praze
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení
§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
K námitce stěžovatele ohledně protiprávnosti takového postupu, kdy krajský úřad
poskytuje požadované informace za zastupitelstvo či radu kraje, Nejvyšší správní soud odkazuje
na svou judikaturu k této otázce, tedy i na své předchozí rozhodnutí o této otázce adresované
stěžovateli (č. j. 4 Ans 13/2008 - 87). K tvrzení stěžovatele, že proti citovanému rozsudku
Nejvyššího správního soudu, o nějž se argumentačně opírá napadený rozsudek městského soudu,
podal ústavní stížnost, uvádí Nejvyšší správní soud, že tato ústavní stížnost byla jako zjevně
neopodstatněná usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 281/11 z 26. 4. 2011 odmítnuta.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedl: „Dle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány a orgány územní
samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Informační zákon v ustanovení
§2 odst. 1 definuje tři okruhy povinných k podávání informací: orgány státu; územní samosprávné celky
a jejich orgány; a veřejné instituce. Rozšířením výčtu povinných u územních celků informační zákon zohlednil,
že činnost, kterou orgány samosprávných celků vykonávají je nejen v jejich samostatné působnosti (čl. 100
a násl. Ústavy České republiky), ale rovněž v působnosti přenesené (čl. 105 Ústavy České republiky). Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není v rozporu se zákonem, pokud se povinnosti
poskytnout informace, o něž byl požádán územní celek, ujme (pověřený) orgán územního celku. Takový výklad
není v rozporu s právem na informace, jak je zakotveno v čl. 17 Listiny, a Ústavní soud stěžovatele
na judikaturu Nejvyššího správního soudu odkazuje.“ Nejvyšší správní soud tedy setrvává
na svém názoru vyjádřeném v rozsudku č. j. 4 Ans 13/2008 - 87 z 27. 10. 2010, publikovaném
pod č. 2217/2011 Sb. NSS: „V případech, kdy jsou informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, poskytovány v rámci samostatné působnosti kraje, zákon nebrání tomu, aby žádost
o poskytnutí informací vyřídil a odpovídající informace poskytl krajský úřad, a to i v případě, že žádost
o poskytnutí informací byla směřována vůči jinému orgánu kraje (např. radě kraje).“ Nejvyšší správní soud
tedy shledává tuto stížnostní námitku nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele spočívající v tom, že mu
povinný subjekt na jeho žádost o poskytnutí informací (dokumentů) od určitého data sdělil
informace jen od tohoto data do data podání jeho žádosti, přičemž správný přístup by byl takový,
aby byly poskytovány informace (dokumenty), které vzniknou až do okamžiku poskytnutí
informace.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě upozornil, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil
ve správním řízení a vypořádal se s ní ve vyjádření k žalobě, které předložil městskému soudu.
Stěžovatelův požadavek podle žalovaného není reálně proveditelný ; stěžovatel si totiž vyžádal
veškeré dokumenty k určitému problému a jejich obstarání je pro povinný subjekt náročné
a nelze objektivně po povinném subjektu požadovat aktualizaci až do termínu poskytnutí
informace. Žalovaný pak argumentoval i tím, že proces vyřizování žádosti v případech,
kdy povinným subjektem jsou velké úřady (jako např. právě krajský úřad) závisí na dílčích
sděleních interních útvarů, jako tomu bylo též v posuzovaném případě. Stěžovatelův výklad je
pak v rozporu se zákonem o svobodném přístupu k informacím, který se vztahuje na již existující
informace, a to konkrétně informace existující ke dni podání žádosti o informace.
Informací se dle §3 zákona o svobodném přístupu k informacím rozumí jakýkoliv obsah
v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoli nosiči. Z této dikce pak plyne, že se jedná
o již zaznamenané informace. Žádost o sdělení skutečnosti, které v době podání žádosti
zaznamenány nejsou, by se vztahovala i na budoucí informace, které dosud zaznamenány nejsou,
tudíž by nesplňovala definiční znaky informace, která má být vydána.
Nejvyšší správní soud s argumentací žalovaného souhlasí a doplňuje závěry městského
soudu k této otázce následovně. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vychází ze skutečnosti,
že při výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba vždy zohlednit,
že tento zákon je realizací čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a proto „je nutné zvolit
takový postup, který ve svých důsledcích fakticky nezužuje rozsah ústavně zaručených práv, jinak by se orgán
aplikující právo dostal do rozporu jednak s obecnou zásadou výkladu ve prospěch základních práv a svobod
a jednak s příkazem šetření smyslu práv a nezneužívání možných omezení (čl. 4 odst. 4 Listiny)“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 119/2001 - 38 z 10. 10. 2003, publikovaný
pod č. 74/2004 Sb. NSS). To však neznamená, že by soud neměl respektovat zákonnou dikci §2
a 3 citovaného zákona, z níž vyplývá, že povinnost poskytovat informace se nevztahuje
na informace, které vzniknou v budoucnu.
Podle §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se povinnost poskytovat
informace netýká mimo jiné „dotazů na budoucí rozhodnutí“ a „vytváření nových informací“. Podle §3
odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím se pro účely tohoto zákona informací „rozumí
jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného
záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového
nebo audiovizuálního.“ Rovněž unijní právo definuje pro účely práva na informace informaci
jako obsah nebo část obsahu na jakémkoli nosiči (čl. 2 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2003/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru). Z toho vyplývá,
že informační povinnost nastává pouze v případě informací reálně existujících. Oproti obecnému
vnímání pojmu informace je tedy zákonné pojetí užší, neboť se vztahuje
pouze na takovou informaci, která skutečně existuje, je zaznamenána a je v dispozici povinného
subjektu, nikoli jakýkoli myslitelný údaj, který např. bude zaznamenán či doručen povinnému
subjektu v budoucnu. Povinnost poskytovat informace tak vlastně směřuje pouze do minulosti,
tj. vůči skutečnostem, které již nastaly a trvají (nebo alespoň podle názoru žadatele měly nastat).
Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soud č. j. 5 As 68/2008 - 60 z 21. 5. 2009 nejsou
informací ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím ani nehotové informace
(např. koncept protokolu či rozhodnutí).
Z uvedené právní úpravy a jejího výkladu pak vyplývá, že žadatel o informaci
již v okamžiku, kdy informaci žádá, musí žádat takovou informaci, která splňuje definiční znaky
informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Informace, které je povinný
subjekt zavázán poskytnout, jsou tedy již existující informace, které jsou v dispozici povinného
subjektu v okamžiku doručení žádosti o poskytnutí informace povinnému subjektu.
Pokud by Nejvyšší správní soud připustil výklad stěžovatele, že povinný subjekt je zavázán
na žádost reagovat podáním informací, které vzniknou až po doručení žádosti, pak by nastala
situace, kdy by žadatel o informaci požadoval ve své žádosti poskytnutí budoucích informací,
které v době, kdy povinnému subjektu doručil žádost, neexistovaly. Takovýto výklad by byl
v rozporu s §2 odst. 4 a §3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatelův
výklad, že mu mají být v případě obecného dotazu poskytnuty veškeré informace, které má
povinný subjekt ve své dispozici k momentu, kdy poskytuje požadované informace, neobstojí
i z důvodů ryze praktických. Zejména u rozsáhlejších souborů dokumentů či u informací
komplikovaněji zjistitelných nelze objektivně po povinném subjektu požadovat aktualizaci
až do termínu poskytnutí informace. Už jen vyřešení otázky úhrady nákladů před poskytnutím
informace by bylo nemožné, kdyby počet dokumentů, které budou jako informace poskytnuty,
mohl každým dnem narůstat. Ani této stížnostní námitce tedy Nejvyšší správní soud nemohl
vyhovět. Výše uvedeným výkladem Nejvyššího správního soudu není dotčena vázanost správního
orgánu zásadou dobré zprávy, z níž vyplývá, že povinný subjekt poskytne žadateli takovou
informaci, která splní znaky informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím v době
mezi doručením žádosti o informace a poskytnutím informace a k jejímuž zjištění nepotřebuje
složitější administraci či jejíž existence je mu bez dalšího známa.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou spočívající v tom,
že městský soud se dopustil nezákonnosti a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné,
neboť ačkoli konstatoval pochybení žalovaného spočívající v tom, že se nevypořádal s jednou
z námitek stěžovatele, tak dospěl k závěru, že toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se domnívá, že stěžovatel měl spíše na mysli, že je
nepřezkoumatelné žalobou napadené správní rozhodnutí, neboť neobsahuje vypořádání všech
námitek stěžovatele uvedených v jeho stížnosti. Takovýto závěr by se opíral o konstantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, která ukládá soudu zrušit správní rozhodnutí v případě,
že nevypořádá všechny námitky účastníka řízení. V této věci však takováto situace nenastala,
neboť žalovaný v části III./E správního rozhodnutí uvedl, že není důvodná pochybnost,
že by povinný subjekt nevydal stěžovateli všechny informace, a proto není v tomto případě nutné
vydávat formální rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Pokud pak měl stěžovatel na mysli
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, s nímž rozsáhle polemizuje, Nejvyšší správní
soud se s takovýmto závěrem nemůže ztotožnit. Argumentace městského soudu je kusá,
avšak srozumitelná a městský soud se vypořádal se všemi žalobními body, které mu stěžovatel
předložil.
Nejvyšší správní soud pak nemůže připustit, aby stěžovatel až ve fázi odůvodnění kasační
stížnosti nastoloval stížnostní námitky, které se opírají o nová skutková tvrzení, která nezazněla
před správním orgánem ani městským soudem. Ve stížnosti adresované žalovanému stěžovatel
uvedl, že „sdělení zaslané p. S. z Thermal Pasohlávky dne 2. 8. 2008 je neúplné, neboť jiný povinný subjekt
odstranil jména příjemců tohoto emailu“ a požadoval předat předmětný e-mail úplný. V žalobě
stěžovatel uvedl, že „v jedné z poskytnutých informací byly začerněny osobní údaje“ a tvrdí, že měl povinný
subjekt vydat rozhodnutí o částečném odepření informace. V kasační stížnosti pak stěžovatel
uvádí, že své žalobní námitky neformuloval přesně, neboť údaje v poskytnuté informaci nebyly
začerněny, nýbrž byly vymazány, přičemž stěžovatel tvrdí, že byla vymazána hlavička původního
e-mailu D. S. a není zřejmé, kdy byl e-mail se žádostí o zaslání hospodářské zprávy odeslán, ani
komu byl adresován.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku č. j. 6 As 5/2011 - 95 z 27. 7. 2011
adresovanému stěžovateli poukázal na to, že stěžovatel v řízení o kasační stížnosti nemůže
předefinovat obsah své žádosti nebo svá skutková tvrzení. Kasační stížnost má směřovat
proti nezákonnosti napadeného rozsudku městského soudu či řízení, které vydání
tohoto rozsudku či napadeného správního rozhodnutí předcházelo. Nejvyšší správní soud ve fázi
řízení o kasační stížnosti nemůže připustit takové změny argumentace u stěžovatele,
které se příkře odchylují od argumentace obsažené ve správní žalobě. Tím spíše pak toto platí
u skutkových tvrzení. Není možné, aby městský soud posuzoval tvrzení stěžovatele o začernění
osobních údajů a Nejvyšší správní soud pak měl posuzovat tvrzení o vymazání data odeslání e-
mailu. Nemůže přece obstát výtka stěžovatele, že městský soud neposoudil situaci, kdy povinný
subjekt vymazal datum odeslání e-mailu, pokud stěžovatel ve své žalobě namítal začernění
osobních údajů. Tuto stížnostní námitku tedy Nejvyšší správní soud shledává jako nepřípustnou.
Nejvyšší správní soud na okraj poznamenává, že procesní aktivita stěžovatele ve správním
i soudním řízení by byla efektivnější, kdyby jeho požadavky a tvrzení byly věcné a konkrétní.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 in fine s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o ustanovení §60 odst. 1
věta první ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl
ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu
proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu