ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.360.2020:31
sp. zn. 6 As 360/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: Telly s.r.o., IČO 04668529, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupená
Mgr. Monikou Marekovou, M.Jur., advokátkou, sídlem Mánesova 1059/41, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. března 2020 sp. zn. MK 11343/2020 SOAP,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 29. října 2020 č. j. 10 A 91/2020 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný rozhodl podle §142 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, že Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění,
architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z.s. (dále jen „OOA“), je ode dne nabytí
účinnosti zákona č. 102/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském,
o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů, tj. od 20. dubna 2017, oprávněna k výkonu povinné kolektivní
správy práva na užití přenosem televizního vysílání podle §97d odst. 1 písm. c) autorského
zákona.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) usnesením označeným v návětí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. září 2020 č. j. 9 As 107/2020 - 85 dospěl k závěru, že udělení oprávnění k výkonu
kolektivní správy se nedotklo právní sféry žalobkyně. K zásahu do jejích práv může dojít
až zprostředkovaně, v situacích spojených s výkonem kolektivní správy, v nichž se žalobkyně
může bránit v případném civilním soudním řízení. Napadený úkon žalovaného tudíž dle názoru
městského soudu není rozhodnutím a je vyloučen ze soudního přezkumu.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti usnesení městského soudu kasační
stížnost. Namítala, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 107/2020 - 85 se týkal
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podané v situaci, kdy neexistovalo žádné
rozhodnutí žalovaného. Žaloba tehdy směřovala proti obecné interpretaci právních předpisů
ze strany žalovaného. Oproti tomu nyní žalovaný vydal rozhodnutí, proti kterému se stěžovatelka
musí bránit, protože nezákonně zasahuje do jejích práv. Toto rozhodnutí nezákonně nahradilo
rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu povinné kolektivní správy práva na přenos
rozhlasového nebo televizního vysílání, o které OOA nikdy nepožádala. Pokud zůstane napadené
rozhodnutí žalovaného v platnosti, budou z něj civilní soudy vycházet, aniž by hodnotily,
zda je zákonné a materiálně správné. Stěžovatelka odkázala na řízení vedené před městským
soudem pod sp. zn. 34 C 35/2019, jehož předmětem je určení sazby kolektivního správce
DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z. s. Toto řízení bylo přerušeno s ohledem
na řízení vedené před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 As 107/2020, přičemž městský
soud i Vrchní soud v Praze dospěly k závěru, že otázka, zda je kolektivní správce oprávněn
k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem rozhlasového nebo televizního
vysílání, je předběžnou a podstatnou otázkou pro určení sazby odměny kolektivního správce
(ke kasační stížnosti stěžovatelka přiložila kopii usnesení městského soudu ze dne 13. srpna 2020
č. j. 34 C 35/2019 - 107). Správní soudy jsou tedy povinny poskytnout stěžovatelce ochranu.
Stěžovatelka již v žalobě uvedla, že měla být účastníkem řízení před žalovaným a podala
proti rozhodnutí žalovaného rozklad, nicméně v případě, že by žalovaný shledal, že není
oprávněna rozklad podat, by byla aktivně legitimována k podání žaloby proti rozhodnutí
žalovaného.
[4] Stěžovatelka zdůraznila, že aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu se odvíjí od tvrzení o zásahu do práv žalobce. Toto tvrzení stěžovatelka v žalobě
uplatnila. Rozhodnutí žalovaného má vliv na určení výše sazeb za přenos rozhlasového
a televizního vysílání, tedy na práva a povinnosti stěžovatelky. Stěžovatelka dlouhodobě
rozporuje rozsah oprávnění OOA po účinnosti zákona č. 102/2017 Sb., čehož si byl žalovaný
vědom. Do účinnosti tohoto zákona nebyl přenos rozhlasového a televizního vysílání povinně
kolektivně spravovaným právem, kolektivní správci mohli být oprávněni pouze k výkonu
dobrovolné kolektivní správy. Po účinnosti zákona č. 102/2017 Sb. vyvstala otázka rozšíření
oprávnění kolektivních správců, od čehož se odvíjí také stanovení sazby odměny (jedním z kritérií
pro sazbu je i to, zda kolektivní správce vykonává dobrovolnou, či povinnou kolektivní správu,
což má významný dopad na počet zastupovaných nositelů práv). OOA měla oprávnění pouze
k výkonu dobrovolné kolektivní správy a po novelizaci autorského zákona nepožádala
o oprávnění k výkonu povinné kolektivní správy. Žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil,
že OOA má oprávnění pro povinnou kolektivní správu, i když si byl vědom toho, že OOA
požádala o vydání rozhodnutí podle §142 správního řádu právě kvůli odlišnému právnímu
názoru uživatelů, jmenovitě stěžovatelky. V návaznosti na rozhodnutí žalovaného požaduje OOA
po stěžovatelce sazby odměny ve výši odpovídající výkonu povinné kolektivní správy.
Rozhodnutí žalovaného má tedy přímý dopad do práv stěžovatelky.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud správně odmítl žalobu
jako předčasnou. Stěžovatelka totiž měla vyčkat na vydání rozhodnutí o jejím rozkladu, v jehož
rámci bude řešena i otázka jejího účastenství v řízení o určení právního vztahu. Napadené
rozhodnutí není konstitutivní, nýbrž deklaratorní. Oprávnění k výkonu kolektivní správy vzniká
na základě rozhodnutí o udělení oprávnění podle §96 autorského zákona. Jelikož rozhodnutí
žalovaného nezakládá nový právní stav, nemohou být třetí osoby účastníky řízení na základě §27
odst. 2 správního řádu. Ani rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy nemůže
mít přímý dopad do práv a povinností uživatelů autorských děl, ty vyplývají přímo ze zákona.
Stěžovatelka navíc vůbec není uživatelem autorských děl. Samotné oprávnění k výkonu kolektivní
správy nijak nevymezuje sazby odměn za užití děl. Uživatelé se mohou účastnit řízení
souvisejícího s výkonem kolektivní správy práv a se sazbami odměn vybíraných kolektivními
správci, zejména řízení podle §98f odst. 2 autorského zákona. Stěžovatelka není v jednání
o sazbách odměn nijak omezena.
[6] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelce na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[8] Na úvod je vhodné zdůraznit, že městský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §68 písm. e) a s §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), tedy proto, že napadený úkon žalovaného nepovažoval za rozhodnutí. Nikoli
pro předčasnost, jak ve svém vyjádření uváděl žalovaný.
[9] Kompetenční výluka stanovená v §70 písm. a) s. ř. s. dopadá na úkony, které nenaplňují
znaky rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tedy nejsou úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti v oblasti veřejné správy (§2 s. ř. s.).
Účelem této výluky je „nepřipustit samostatný soudní přezkum u těch úkonů správních orgánů,
které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě
nezasahují do práv a povinností subjektů“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. října 2008 č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS).
[10] Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž žalovaný určil, že OOA je ode dne
20. dubna 2017 oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem
televizního vysílání (které městský soud nesprávně označil za „udělení oprávnění k výkonu
kolektivní správy“ – srov. bod 11 napadeného usnesení), se žádným způsobem nedotklo právní
sféry žalobkyně, a proto nejde o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. (nenaplnilo tedy materiální
znak rozhodnutí). Vyšel přitom z výše citovaného rozsudku č. j. 9 As 107/2020 - 85, kterým
Nejvyšší správní soud odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem
spočívajícím v tom, že žalovaný při výkonu pravomocí v oblasti kolektivní správy autorských
práv svěřených mu autorským zákonem nesprávně interpretuje právní předpisy, a tím umožňuje
kolektivním správcům požadovat po stěžovatelce odměny za užití předmětů ochrany v širším
rozsahu, než k jakému jsou oprávněni. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval,
že „jednání žalovaného popsané v žalobě, spočívající v obecné interpretaci právních předpisů,
nesměřuje přímo vůči stěžovatelce a z podstaty ani nemůže zasahovat do jejích veřejných
subjektivních práv, přiznávat jí je nebo odebírat. Jde totiž o právní výklad, který nemá
individuálního adresáta a který se může projevit až zprostředkovaně, v praktických situacích
spojených s výkonem kolektivní správy. Teoretický výklad práva provedený správním orgánem se
bez dalšího do stěžovatelčiných práv nepromítá, resp. ani sám o sobě nezasahuje žádná veřejná
subjektivní práva konkrétního adresáta.“
[11] Stěžovatelka však oprávněně namítá, že rozsudek č. j. 9 As 107/2020 - 85 neskýtá oporu
pro závěr, že nyní napadený úkon – rozhodnutí o určení právního vztahu podle §142 správního
řádu, tedy (na rozdíl od citované věci) konkrétní akt aplikace práva ze strany žalovaného vydaný
zákonem předvídaným způsobem, není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Žalobou napadeným
rozhodnutím žalovaný závazně určil práva a povinnosti OOA, tedy autoritativně deklaroval, že je
oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání.
[12] Jde tedy o individuální správní akt s konkrétně individualizovaným adresátem, jemuž
závazně určuje konkrétní práva, který je vydán ve formalizovaném řízení upraveném právními
předpisy správním orgánem v mezích jeho zákonem stanovené pravomoci (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2014 č. j. 7 As 100/2014 - 52, č. 3151/2015 Sb.
NSS).
[13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda žalovaný nerozhodl v soukromoprávní
věci, což by zakládalo nepřípustnost žaloby podle §68 písm. b) s. ř. s. V již citovaném rozsudku
č. j. 9 As 107/2020-85 Nejvyšší správní soud konstatoval, že ačkoli mají právní vztahy upravené
autorským zákonem obecně soukromoprávní charakter, právě v oblasti vydávání a odnímání
povolení ke kolektivní správě lze spatřovat veřejnoprávní prvky (řízení týkající se oprávnění
k výkonu kolektivní správy spadají do pravomoci správních soudů od nabytí účinnosti s. ř. s. –
srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. prosince 2003
č. j. 6 A 136/2001 - 80 či ze dne 2. února 2011 č. j. 5 As 38/2008 - 288, č. 2293/2011 Sb. NSS).
Tento právní názor lze vztáhnout i na případy určování, zda je určitý subjekt nositelem oprávnění
k výkonu kolektivní správy.
[14] Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že rozhodnutí žalovaného o určení,
že OOA je ode dne 20. dubna 2017 oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití
přenosem televizního vysílání, naplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., neboť se jím
závazně určují veřejná subjektivní práva.
[15] Otázka, zda se rozhodnutí žalovaného plausibilně mohlo negativně promítnout v právní
sféře žalobkyně (ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. března 2005 č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, které městský soud citoval),
nesouvisí s povahou žalobou napadeného úkonu, nýbrž s aktivní procesní legitimací stěžovatelky.
Městský soud tyto dvě roviny důsledně nerozlišuje, což ho nakonec dovedlo k nesprávnému
závěru, že rozhodnutí žalovaného není rozhodnutí proto, že se nijak nedotklo právní sféry
stěžovatelky. To, zda konkrétní úkon zakládá, mění, ruší či závazně určuje (něčí) práva
a povinnosti na straně jedné, a zda tak působí konkrétně vůči žalobci na straně druhé, jsou však
dvě odlišné otázky a dva rozdílné důvody pro případné odmítnutí žaloby: nedostatek aktivní
procesní legitimace je důvodem pro odmítnutí žaloby jako návrhu podaného osobou zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], zatímco otázka, zda je napadený úkon rozhodnutím,
souvisí s přípustností žaloby [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Odmítnout žalobu pro nedostatek
aktivní procesní legitimace přitom lze jen v případech, kdy lze s ohledem na tvrzení žalobce
jednoznačně konstatovat, že v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do jeho právní sféry
(již citované usnesení č. j. 8 As 47/2005 - 86).
[16] Podstatná pro posouzení této věci je však skutečnost, že ž aloba směřovala
proti rozhodnutí žalovaného vydanému v prvním stupni, které obsahuje v souladu se zákonem
poučení, že proti němu lze podat rozklad. Stěžovatelka sama v kasační stížnosti uvedla,
že proti rozhodnutí žalovaného rozklad podala (přičemž z vyjádření žalovaného vyplývá,
že v něm uplatnila stejné námitky jako v žalobě), přičemž žalobu podala z procesní opatrnosti jen
proto, že nelze předvídat, jak o jejím rozkladu ministr kultury rozhodne.
[17] Podle §68 písm. a) je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nepřípustná, nevyčerpal-li
žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže
rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Z uvedených
skutečností je zřejmé, že stěžovatelka před podáním žaloby nevyčerpala řádný prostředek
ochrany, tedy rozklad podle správního řádu (sice jej podala, avšak nevyčkala, jak o něm žalovaný
rozhodne). Její žaloba tudíž nebyla přípustná. Právě z tohoto důvodu městský soud žaloby
ve dvou skutkově podobných případech odmítl (usnesení ze dne 18. září 2020 č. j. 17 A 95/2020
- 83 a č. j. 17 A 96/2020 - 83), přičemž Nejvyšší správní soud jeho postup aproboval
jako zákonný (rozsudky ze dne 14. ledna 2021 č. j. 9 As 253/2020 - 30 a ze dne 25. ledna 2021
č. j. 10 As 340/2020 - 31).
[18] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 9 As 253/2020 - 30, „v daném
správním řízení bylo účastenství učeno na základě obecné úpravy ve správním řádu, nikoli
na základě zvláštního předpisu, takže lze předpokládat, že podmínky pro aktivní legitimaci
k podání žaloby splňovali právě ti, kdo zároveň splňovali definici účastníka podle §27 správního
řádu. ... Navíc i stěžovatel v kasační stížnosti zdůvodňuje svou legitimaci k podání žaloby,
aniž by mu předtím bylo přiznáno postavení účastníka správního řízení, podrobným vylíčením
toho, jak se rozhodnutí žalovaného negativně dotýká jeho právní sféry, tedy že naplňuje
§65 odst. 1 s. ř. s. Pokud by však tvrzené dotčení bylo akceptovatelné, pak by byly dány důvody
pro to, aby stěžovatel byl zároveň podle §27 odst. 2 správního řádu účastníkem správního řízení,
v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Předpokladem účastenství totiž v obou případech
je alespoň potenciálně možné dotčení právní sféry. ... Stěžovatel ... zastává názor, že účastníkem
řízení měl být a mělo s ním tak být jednáno. V takovém případě však, pokud by stěžovatel byl
opomenutým účastníkem řízení, nemohl se obrátit přímo na správní soud a měl namísto toho
vyčkat na rozhodnutí o rozkladu, který podal, jakmile se o rozhodnutí žalovaného dozvěděl
(§84 správního řádu).“
[19] Závěr městského soudu o nepřípustnosti žaloby se tedy nakonec ukázal jako správný.
Jak vyplývá ze žaloby i z kasační stížnosti, stěžovatelka své tvrzení o aktivní legitimaci opírá
o stejnou argumentaci jako to, že měla být účastníkem řízení před žalovaným na základě §27
odst. 2 správního řádu, podle něhož jsou účastníky správního řízení též další dotčené osoby, pokud
mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Otázku dotčení stěžovatelčiných
práv v důsledku určení, že OOA je oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití
přenosem televizního vysílání, se tedy bude zabývat v rámci řízení o rozkladu ministr kultury
(v rovině posuzování, zda je stěžovatelka vůbec oprávněna podat rozklad proti rozhodnutí
žalovaného), jehož rozhodnutí, bude-li pro ni nepříznivé, bude stěžovatelka moci následně
napadnout žalobou. Přístup k soudní ochraně jí tudíž zůstává zachován, ovšem za předpokladu,
že dodrží zákonem stanovený postup (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod)
a vyčerpá dostupné prostředky ochrany v rámci veřejné správy předtím, než se obrátí na soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy shledal, že ačkoli městský soud založil své rozhodnutí
na nesprávných důvodech, jeho závěr o nutnosti odmítnout žalobu pro nepřípustnost
v konečném důsledku obstál, a proto lze kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé jako
nedůvodnou zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2016
č. j. 6 As 196/2016 - 24 a přiměřeně rozsudek ze dne 14. prosince 2009 č. j. 5 Afs 104/2008 - 66).
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že závěr o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání
opravných prostředků podle správního řádu nemůže být pro stěžovatelku překvapivý, neboť
jak již bylo uvedeno, stěžovatelka sama v žalobě uváděla, že proti rozhodnutí žalovaného podala
rozklad a žalobu podává z procesní opatrnosti.
[21] O náhradě nákladů o kasační stížnosti řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. aplikovaných na základě §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl sice ve věci plný úspěch, nevznikly mu však
žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu