ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.47.2013:68
sp. zn. 6 As 47/2013 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci
žalobce: D. A., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem
Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká
Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 10. 2010, č. j. 4569/2010, JID 180038/KUUk, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 15 A 132/2010 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Litvínov (dále též „městský úřad“) udělil žalobci rozhodnutím
ze dne 18. května 2009 č. j. 56001/2007-608 řidičské oprávnění skupiny C. Následně
se na žalovaného obrátil Spolkový úřad pro silniční dopravu ve Flensburgu s několika podněty
k provedení přezkumného řízení ve věci udělování řidičských oprávnění německým státním
příslušníkům. V důsledku poznatků z úřední činnosti získaných právě na základě provedených
přezkumných řízení byla změněna stávající rozhodovací praxe.
[2] Dne 19. dubna 2010 požádal žalobce městský úřad o udělení řidičského oprávnění
skupiny C+E, přičemž k žádosti přiložil čestné prohlášení téměř totožného znění jako k původní
žádosti o udělení řidičského oprávnění skupiny C, ve kterém mimo jiné čestně prohlašuje,
že ke dni podání žádosti o řidičské oprávnění trval jeho přechodný pobyt na území České
republiky po dobu delší než 185 dní. To doložil též potvrzením o přechodném pobytu
vydaným dne 20. března 2007 Inspektorátem cizinecké policie v Chomutově – detašovaným
pracovištěm v Mostě. Městský úřad si v rámci výše uvedené změny stávající praxe vyžádal
od uvedeného detašovaného pracoviště Služby cizinecké policie ČR ověření skutečné délky
pobytu žalobce na území České republiky. Policie uvedla, že dle kontroly ubytovacích knih
Hotelu Koldům, kde byl žalobce hlášen k přechodnému pobytu, se žalobce zdržoval
v tomto hotelu v obdobích od 28. srpna 2007 do 5. září 2007 a v období od 11. dubna 2010
do 14. dubna 2010, jiný pobyt žalobce na uvedené adrese policie nezjistila. Městský úřad
proto rozhodl o obnově řízení o žádosti o udělení řidičského oprávnění skupiny C; proti nařízení
obnovy řízení se žalobce soudně nebránil. Městský úřad rozhodnutím ze dne 6. září 2010
č. j. MELTD 31477/2010/TUA v obnoveném řízení rozhodl, že žádosti o udělení řidičského
oprávnění skupiny C nevyhovuje, neboť účastník řízení nesplnil zákonnou podmínku
přechodného pobytu v trvání 185 dní, a že původně vydané rozhodnutí o udělení řidičských
oprávnění skupiny C je zrušeno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání,
které žalovaný zamítl v návětí označeným rozhodnutím.
[3] Žalobce nebyl úspěšný ani v řízení před Krajským osudem v Ústí nad Labem (dále
též „krajský soud“), který jeho žalobu zamítl v návětí označeným rozsudkem. Krajský soud
nepřisvědčil námitkám žalobce, že rozhodnutí správních orgánů jsou nezákonná. Soud dovodil,
že zákon o provozu na pozemních komunikacích zavádí pro své potřeby legislativní zkratku
„přechodný pobyt“, která rozšiřuje obsah pojmu „přechodný pobyt“ užívaného v jeho základním
smyslu o určitou další kvalitu spočívající v délce trvání přechodného pobytu na území České
republiky alespoň 185 dnů. V případě cizince občana EU je do této doby možno započítat
pouze dobu skutečně strávenou na území České republiky. Právě takovýto „přechodný pobyt“
je pak podmínkou k udělení řidičského oprávnění českými úřady. Jelikož žalobce v reakci
na zjištění policie nenavrhl žádné důkazy svědčící o splnění zákonných podmínek, opřely správní
orgány zcela správně své rozhodnutí o zjištění učiněná ve věci policií.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce (dále
též „stěžovatel“) dne 28. března 2013 kasační stížnost z důvodů podřazených žalobcem
pod §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní nejprve poukázal na vady řízení před krajským
soudem – v řízení podle něj docházelo k průtahům, načež soud žalobu zamítl na ústním jednání
a téhož dne vypravil rozhodnutí o rozsahu 11 stran textu navzdory tomu, že právní zástupkyně
žalobce na ústním jednání obsáhle rozváděla argumenty uvedené v žalobě a replice.
Podle stěžovatele to svědčí o tom, že soud byl rozhodnut ještě před konáním ústního jednání.
Dále stěžovatel tvrdí, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť v něm chybí
odpověď na základní otázku celé kauzy, totiž z jakého zákonného ustanovení vyplývá povinnost
žadatele o řidičské oprávnění prokazovat pobyt v ČR delší než 185 dnů. Slova „185 dní“ jsou
podle stěžovatele v zákoně o provozu na pozemních komunikacích obsažena pouze na jediném
místě, a to v souvislosti s určením místní příslušnosti krajských a obecních úřadů rozhodujících
o vydání řidičského oprávnění, nikoliv v tom smyslu, jaký dovodil krajský soud. K tomu žadatel
poukazuje též na novelizaci zákona o provozu na pozemních komunikacích účinnou
od 1. 1. 2012, kterou teprve byl do zákona zaveden pojem „obvyklé bydliště“, a na důvodovou
zprávu k předmětné novele. Dále pak stěžovatel zopakoval argumenty obsažené v žalobě,
které podle něj krajský soud ve svém rozsudku dostatečně nevypořádal.
[5] Stěžovatel také uvádí, že provedením obnovy řízení správní orgány obešly taxativní výčet
důvodů, pro něž je možno někomu odejmout platné řidičské oprávnění, a uplatnily tak státní moc
nezákonným způsobem. V důsledku jejich zásahu je stěžovatel, který původně měl platný řidičský
průkaz vydaný v Německu, již tři roky bez řidičského oprávnění, neboť původní německé
řidičské oprávnění mu správní orgány po zrušení českého již nevrátily. Stěžovatel
přitom k výkonu svého povolání řidičské oprávnění bezpodmínečně potřebuje (své povolání
nicméně v kasační stížnosti neuvedl).
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil jen na stručné a obecné konstatování,
že kasační stížnost považuje za nedůvodnou a napadený rozsudek za správný a souladný
se zákonem, ve zbytku odkázal na své vyjádření k žalobě v řízení před krajským soudem.
Jelikož vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové skutečnosti ani argumenty, nezasílal je
Nejvyšší správní soud na vědomí stěžovateli k případné replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou, neboť byla podána včas (§106 odst. 2 a 4 s. ř. s.) osobou
oprávněnou (§102 s. ř. s.) a stěžovatel byl v řízení řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvody
stížnosti, jak je stěžovatel obsahově vymezil, se opírají o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[k důvodu podle písm. c), tj. zmatečnosti řízení před krajským soudem, kasační stížnost žádná
tvrzení ani důkazní návrhy neobsahuje]. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
stanovených zákonem (§104 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda napadené
rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), avšak žádné takové vady neshledal.
[8] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost věcně posoudil a dospěl k závěru, že není
důvodná.
[9] Pokud jde o namítané vady řízení před krajským soudem, délka řízení sama o sobě
nemůže být důvodem pro zrušení rozsudku. Ostatně stěžovatel se proti údajným průtahům
v řízení ohradil až dopisem dne 28. ledna 2013, přičemž krajský soud v reakci na to obratem
nařídil jednání a ve věci rozhodl. To, že krajský soud vypravil rozsudek vyhlášený na ústním
jednání týž den, nesvědčí podle názoru Nejvyššího správního soudu o předpojatosti soudu
a ignorování stěžovatelova vyjádření na ústním jednání. Je běžnou praxí, že soudce
před jednáním, na němž hodlá rozsudek vyhlásit, připraví písemně jeho narativní část, v níž shrne
žalobu a dosavadní průběh řízení a významně tím urychlí zpracování jeho konečné písemné
verze. V daném případě navíc sama právní zástupkyně stěžovatele uvádí, že na ústním jednání se
žalovaný nevyjádřil vůbec a ona sama jen podrobněji rozvinula argumenty obsažené v žalobě
a v replice podané v průběhu řízení.
[10] Pokud jde o právní posouzení věci soudem, relevantní právní úprava je obsažena
v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 31. prosince 2011. Podle jeho §82
odst. 1 písm. d) bylo možné řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která „má na území České
republiky trvalý nebo přechodný pobyt“. Pojem přechodný pobyt byl přitom definován v §2, nazvaném
„Vymezení základních pojmů“, kde bylo v písm. hh) uvedeno, že pro účely tohoto zákona
»příslušný krajský úřad nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností je krajský úřad nebo obecní úřad obce
s rozšířenou působností, který je příslušný podle místa trvalého pobytu žadatele o řidičské oprávnění, žadatele
o vrácení řidičského oprávnění, držitele řidičského oprávnění nebo držitele řidičského průkazu, nebo jde-li o osobu,
která nemá trvalý pobyt na území České republiky nebo přechodný pobyt na území České republiky, který trvá
alespoň 185 dnů, pokud osoba neprokáže, že se na území České republiky připravuje na výkon povolání po dobu
nejméně 6 měsíců (dále jen „přechodný pobyt“) [zvýraznění doplněno soudem], u kterého žadatel o řidičské
oprávnění, žadatel o vrácení řidičského oprávnění, držitel řidičského oprávnění nebo držitel řidičského průkazu
složil zkoušku z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu«.
[11] Pro interpretaci těchto zákonných ustanovení má význam směrnice Rady 91/439/EHS
ze dne 29. července 1991 o řidičských průkazech, jejímž cílem bylo podle preambule zejména
„ulehčení pohybu osob, které se usazují v jiném státě než v tom, ve kterém vykonaly zkoušku k získání
řidičského oprávnění“. Podle čl. 7 odst. 5 platí, že „nikdo nesmí být držitelem řidičských průkazů více
než jednoho členského státu“. Tentýž článek v odst. 1 písm. b) uvádí: „Řidičské průkazy mohou být vydány
pouze žadatelům, kteří mají obvyklé bydliště na území členského státu, který řidičský průkaz vydal, nebo
kteří mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců studují.“ Pojem „obvyklé bydliště je definován v čl. 9
následovně: „Pro účely této směrnice se ‚obvyklým bydlištěm’ rozumí místo, kde se určitá osoba obvykle zdržuje,
tj. nejméně 185 dní v kalendářním roce z důvodů osobních a profesních vazeb nebo v případě osob bez profesních
vazeb z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou a místem, kde bydlí
(zvýraznění doplněno soudem). Za obvyklé bydliště osoby, jejíž profesní vazby jsou jinde než osobní vazby
a která tedy střídavě pobývá na různých místech ve dvou nebo více členských státech, se však považuje místo jejích
osobních vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá
v některém členském státě, aby zde vykonávala časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy
neznamená přesun obvyklého bydliště.“
[12] Text zákona o silničním provozu (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí
o zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání řidičského oprávnění v obnoveném řízení) byl
podle názoru Nejvyššího správního soudu jednoznačný. Ačkoliv lze souhlasit se stěžovatelem,
že hlavním účelem ustanovení §2 písm. hh) citovaného zákona bylo definovat, který úřad je
místně příslušným správním orgánem pro posouzení žádosti o řidičské oprávnění, zároveň
zákonodárce využil této příležitosti, aby definoval pro účely zákona o silničním provozu
též legislativní zkratku „přechodný pobyt“. Užívání legislativních zkratek vede k žádoucímu
zkrácení zákonného textu. V daném případě byla v rámci definice jednoho zákonného pojmu
zavedena též definice zákonného pojmu jiného (což lze s jistou nadsázkou označit za verbální
ekonomii zákona), nicméně zákonodárce tak učinil dostatečně srozumitelným způsobem
(srov. text v závorce »dále jen „přechodný pobyt“«). Pro splnění podmínky vymezené v §82 odst. 1
písm. d) zákona o silničním provozu tedy nepostačí mít na území ČR přechodný pobyt
v obecném smyslu, jak správně dovodil krajský soud, nýbrž ve smyslu definovaném ustanovením
§2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Hlavní kasační námitka stěžovatele je tím vyvrácena.
[13] Stěžovatel dále namítá, že přechodným pobytem není možné rozumět pouze pobyt
na adrese uvedené v povolení či potvrzení přechodného pobytu. To je jistě pravda, nic takového
ovšem krajský soud ve svém rozsudku netvrdí. Naopak uvádí: „Pokud by žalobce v rámci správního
řízení doložil, že pobýval v rozhodné době potřebnou dobu kdekoliv na území České republiky, byla by zákonem
stanovená podmínka trvání přechodného pobytu na území České republiky naplněna. … Žalobce se v průběhu
správního řízení seznámil s obsahem uvedeného potvrzení Policie ČR. Na důkazní situaci nijak nereagoval
a zůstal zcela pasivní. K prokázání skutečnosti že na území České republiky přechodně pobýval v rozhodném
období ve větším rozsahu, než jaký vyplývá z potvrzení Policie ČR, nenavrhl provedení žádných důkazů,
a to ani v rámci odvolacího řízení. Je zcela na žalobci jako žadateli, aby doložil, že splnil podmínky pro udělení
řidičského oprávnění včetně podmínky přechodného pobytu.“ S tímto náhledem se Nejvyšší správní soud
plně ztotožňuje.
[14] Totéž platí i pro otázku, zda se má podle zákona o silničním provozu jednat o přechodný
pobyt formální (tedy pouhé právo na území České republiky přechodně pobývat, které by trvalo
dostatečně dlouhou dobu), nebo o přechodný pobyt faktický, tedy skutečný fyzický pobyt
na území státu. Krajský soud na str. 7 a 8 svého rozsudku přesvědčivě dovodil, že platí druhá
možnost, tedy faktický pobyt. Opřel se přitom o definici přechodného pobytu v jeho obecném
smyslu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2011, když uvedl: „Z ustanovení §16 zákona
o pobytu cizinců v rozhodném znění vyplývá mimo jiné, že cizinec pobývá na území České republiky přechodně
po překročení státních hranic České republiky a po ukončení hraniční kontroly, nebyl-li mu v rámci hraniční
kontroly policií odepřen vstup na území, nebo po překročení státních hranic, není-li hraniční kontrola prováděna.
V případě provádění hraniční kontroly přechodný pobyt počíná dnem a hodinou překročení státních hranic České
republiky, je-li hraniční kontrola prováděna mimo území, nebo dnem a hodinou ukončení hraniční kontroly, je-li
tato prováděna na státních hranicích České republiky nebo po překročení těchto hranic. Z dalších ustanovení
zákona o pobytu cizinců vyplývá, že občané EU pobývají na území České republiky bez víza. Z ustanovení §93
odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že i na občany EU se vztahuje ohlašovací povinnost, neboť občan EU je
povinen ohlásit na policii místo pobytu na území ve lhůtě do 30 dnů ode dne vstupu na území,
pokud jeho předpokládaný pobyt bude delší než 30 dnů.“ Dále krajský soud uvažoval
takto:„Samotné
potvrzení o přechodném pobytu nedokládá délku trvání přechodného pobytu cizince na území České republiky,
neboť k podání žádosti postačuje odhodlání občana EU zdržovat se na území České republiky déle než 3 měsíce,
které následně nemusí být naplněno. K vydání potvrzení není ani nutné trvání přechodného pobytu na území
České republiky po určitou dobu.“ Také tyto úvahy považuje Nejvyšší správní soud za zcela správné
a přiléhavé, přičemž kasační stížnost nepřináší žádné argumenty, které by byly způsobilé
argumentací krajského soudu otřást.
[15] Pro úplnost je možno dodat, že úvahy krajského soudu jsou v souladu i s dosavadní
judikaturou. K obdobnému výsledku dospěl například Krajský soud v Plzni v rozsudku
publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž řešil prakticky totožnou
skutkovou situaci (rozsudek ze dne 13. března 2013 č. j. 57 A 5/2011-55, publ. pod č. 2794/2013 Sb.). Nejvyšší správní soud se předmětnou problematikou zabýval například ve svém rozsudku
ze dne 28. června 2012 č. j. 7 As 128/2011-102. Zde uvedl, že v §2 písm. hh) zákona o silničním
provozu „je vymezena místní příslušnost úřadů rozhodujících mimo jiné o udělení řidičského oprávnění
a v jeho rámci je také obsažena legální definice přechodného pobytu. Podle tohoto ustanovení jím je pobyt trvající
alespoň 185 dnů nebo příprava na výkon povolání po dobu nejméně 6 měsíců. Zákonodárce tímto způsobem
v souladu se směrnicí Rady 91/439/EHS vymezil, co se rozumí přechodným pobytem pro účely udělení
řidičského oprávnění.“ V rozsudku ze dne 30. dubna 2013 č. j. 4 As 40/2012-26, který se týkal žaloby
proti rozhodnutí, jímž byla povolena obnova řízení ve věci vydání řidičského oprávnění,
pak Nejvyšší správní soud uvažoval
takto:„Jestliže byly správnímu orgánu prvního stupně následně
předloženy výsledky šetření provedeného cizineckou policií, na jejichž základě dospěl k závěru, že žalobce v době
řízení udal adresu svého přechodného pobytu na území České republiky, na které se však fakticky nezdržoval,
popř. se zde zdržoval pouze krátkodobě – v řádu dnů či po dobu několika týdnů, zatímco zákon o silničním
provozu v §2 písm. hh) vyžadoval přechodný pobyt v trvání alespoň 185 dnů, a již jen z tohoto zjištění dovodil
veřejný zájem na obnově řízení, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že i takto stručné odůvodnění atributu
veřejného zájmu na obnově řízení za daných okolností obstojí.“
[16] Výklad krajského soudu je nadto souladný i s výše citovanou evropskou směrnicí
o řidičských průkazech, která měla být transponována do českého právního řádu nejpozději
do 1. července 1997, proto představuje významnou interpretační pomůcku pro výklad zákona
o silničním provozu v otázce přiznávání řidičských oprávnění cizím státním příslušníkům.
Z porovnání textu zákona a směrnice je zřejmé, že český zákon o silničním provozu nestanovuje
(ve všech ohledech) ohledně pobytu na území rozhodujícího státu mírnější požadavky
než směrnice, jak tvrdil v kasační stížnosti stěžovatel. Je sice pravda, že směrnice váže pojem
„obvyklé bydliště“ kromě délky pobytu též na osobní a profesní vazby, samotnou délku pobytu
však definuje jako „nejméně 185 dní v kalendářním roce“. Pobyt tedy může být přerušován a postačí,
pokud se v součtu žadatel zdržuje na území rozhodujícího státu více než polovinu dní v roce.
Naproti tomu zákon o silničním provozu v §2 písm. hh) sice neomezuje důvody přechodného
pobytu, vymezuje jej však jako pobyt, „který trvá alespoň 185 dnů“. To by mohlo vést k závěru,
že musí jít o pobyt nepřerušovaný v celkové délce 185 dnů. Takový výklad by ovšem byl
v rozporu s cíli sledovanými směrnicí a se zásadou volného pohybu osob. V nyní posuzovaném
případě však není tato právní otázka předmětem sporu. Stěžovatel netvrdí, že by snad
v kalendářním roce 2008 (relevantním pro posouzení jeho původní žádosti o řidičské oprávnění)
fakticky pobýval na území České republiky v součtu alespoň 185 dnů, a že by správní orgány
odmítaly tento jeho pobyt uznat jen proto, že byl přerušován například občasnými návraty
do Německa.
[17] Na popsaných závěrech nemůže nic změnit ani novelizace zákona o silničním provozu
provedená zákonem č. 297/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné
způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, na niž poukazuje stěžovatel. Je pravda, že tato novela nahradila v §82 odst. 1 písm. d)
slova „trvalý nebo přechodný pobyt“ slovy „obvyklé bydliště nebo zde alespoň 6 měsíců studuje“, a že v §2
písm. hh) nově definovala pojem „obvyklé bydliště“ textem vycházejícím z definice tohoto pojmu
v příslušném evropském předpisu. Tímto předpisem ale v daném případě již není výše
citovaná směrnice 91/439/EHS, která byla v průběhu let dvanáctkrát novelizována,
nýbrž její přepracované znění vydané jako směrnice Evropského Parlamentu a Rady
2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech. Nová směrnice v otázce
vydávání řidičských průkazů občanům jiných členských států v zásadě přebrala předchozí úpravu
(byť jisté negativní zkušenosti se odrážejí např. v závěrečné větě čl. 7, kde se uvádí, že „členský stát
vydávající průkaz s náležitou péčí zajistí, aby osoba splňovala požadavky stanovené v odstavci 1 tohoto článku,
a pokud je zjištěno, že průkaz byl vydán, aniž by byly tyto požadavky splněny, použijí své vnitrostátní právní
předpisy týkající se zrušení nebo odebrání oprávnění k řízení“), v jiných oblastech však došlo
k výraznějším změnám a doplněním (zejména to platí pro rozdělení vozidel do skupin, podmínky
věku pro získání řidičského průkazu apod.).
[18] Je tudíž zřejmé, že zákonodárce v rámci nutné novelizace zákona o silničním provozu
vyvolané přijetím přepracované směrnice o řidičských průkazech pouze využil příležitosti,
aby přiblížil dosavadní znění zákona textu směrnice a zkvalitnil tak dosavadní ne zcela dokonalou
transpozici evropské právní úpravy v otázce podmínky pobytu žadatele o řidičský průkaz
na území České republiky. Tomu nasvědčuje i důvodová z práva k předmětné novele,
kde se uvádí: „Ve vztahu k podmínkám udělování řidičského oprávnění a jeho platnosti opět zákon
č. 361/2000 Sb. nevyžaduje s ohledem na směrnici koncepční změnu. S ohledem na dosavadní poznatky
s udělováním řidičského oprávnění občanům jiných států EU (zejm. Německa) ovšem dochází v předloženém
návrhu ke změně vymezení obvyklého bydliště, a to jak systematicky, tak hlavně materiálně. Je opuštěna stávající
koncepce pouze formálního vymezení obvyklého bydliště (délkou pobytu) a nová definice se zakládá
na materiálně – formálním vymezení (vazby – pobyt) podle směrnice. Tento krok by měl umožnit lepší kontrolu
ze strany obecních úřadů a omezit účelové žádosti o řidičská oprávnění. Návrh obsahuje rovněž změny v úpravě
žádosti a postupu úřadu při udělování řidičského oprávnění, opět zejména ve snaze zabránit podvodům
při udělování řidičského oprávnění a usnadnit a umožnit nezbytnou komunikaci s úřady v jiných členských
státech.“ Nová úprava tak oproti současné přináší zejména tu změnu, že umožňuje zkoumat
nejen délku pobytu žadatele na území České republiky, ale též otázku, zda zde žadatel pobývá
„z důvodů osobních vazeb“. Se stěžovatelem tak lze souhlasit v tom, že srovnáním původního a nyní
účinného znění §2 písm. hh) zákona o silničním provozu spolu s důvodovou zprávou je zřejmý
rozdíl v jejich smyslu, avšak nikoliv v tom směru, jak tvrdí stěžovatel, že by teprve s účinností
od 1. 1. 2012 byly správní orgány oprávněny zkoumat délku pobytu žadatele na území České
republiky.
[19] Závěrem možno pro dokreslení citovat z rozsudku Soudního dvora EU ze dne
26. června 2008 ve spojených věcech C-329/06 a C-343/06 Arthur Wiedemann proti Land
Baden-Württemberg a Peter Funk proti Stadt Chemnitz: „Jak uvádí Komise Evropských společenství
ve svých vyjádřeních, přispívá podmínka bydliště především k boji proti ‚turistice za řidičskými průkazy‘ v situaci,
kdy neexistuje úplná harmonizace právních úprav členských států týkajících se vydávání řidičských průkazů.
Krom toho, jak poznamenává generální advokát v bodě 78 svého stanoviska, je tato podmínka nezbytná
pro kontrolu dodržení podmínky způsobilosti k řízení. Článek 7 odst. 5 směrnice 91/439, který stanoví,
že nikdo nesmí být držitelem řidičských průkazů více než jednoho členského státu, zakotvuje totiž pravidlo
jediného řidičského průkazu. Podmínka bydliště, která určuje členský stát vydání, má tudíž jakožto předběžná
podmínka umožňující ověření splnění ostatních podmínek uložených touto směrnicí u žadatele, zvláštní význam
ve vztahu k ostatním podmínkám uloženým touto směrnicí.“
[20] Nejvyšší správní soud dále prošel argumenty stěžovatele zkopírované z původní žaloby,
o nichž stěžovatel tvrdil, že se s nimi krajský soud nevypořádal (porušení zásady rovnosti a šetření
práv nabytých v dobré víře, zásah do svobody pohybu a pobytu aj.). Stěžovatel neoznačil žádný
konkrétní argument nebo žalobní bod, který by snad krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
opominul. Proto může Nejvyšší správní soud jen obecně konstatovat, že krajský soud
se s žalobou vypořádal pečlivě a věnoval se přiměřeně všem jejím bodům.
[21] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že provedením obnovy řízení správní orgány obešly
taxativní výčet důvodů, pro něž je možno někomu odejmout platné řidičské oprávnění,
a uplatnily tak státní moc nezákonným způsobem, na tuto námitku je nyní již pozdě (§104 odst. 4
s. ř. s.) – bylo by možno ji uplatnit v žalobě proti rozhodnutí, jímž byla obnova řízení nařízena.
Ani tam by však pravděpodobně žalobce nebyl s tímto argumentem úspěšný, jak vyplývá
z rozsudků zdejšího soudu ze dne 4. 4. 2013 č. j. 3 As 54/2012-23 a ze dne 28. 3. 2013
č. j. 3 As 69/2012-27, na něž Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje.
[22] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně.
Jeho rozhodnutí je v souladu s právní úpravou i s judikaturou Nejvyššího správního soudu
týkající se vydávání řidičských průkazů cizím státním příslušníkům. Z výše popsaných důvodů
vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu