ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.73.2007:118
sp. zn. 6 As 73/2007 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: CCC
BOTY CZECH, s. r. o., se sídlem Bucharova 1281/2, Praha - Stodůlky, zastoupeného
Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 15/583, Praha 1, proti žalovanému:
Celní úřad Brno, se sídlem Řípská 9, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 9. 2006, č. j. 7150 - 10/06 - 0162 - 010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2007, č. j. 31 Ca 216/2006 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížnosti proti v záhlaví označenému
usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta žaloba
proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu Brno, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatele
proti opatření o zajištění a vydání zboží ze dne 25. 8 2006, č. j. 7150 - 04/06 - 0162 - 032,
vydaném Celním úřadem Brno (dále jen „správní orgán I. stupně“) z důvodu pochybností,
zda zboží neporušuje některá práva duševního vlastnictví.
Krajský soud odůvodnil odmítnutí správní žaloby stěžovatele tím, že napadené
rozhodnutí (jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně) je rozhodnutím předběžné povahy
ve smyslu ustanovení §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť jeho účelem je předběžně (do doby rozhodnutí
ve věci samé, zde do doby rozhodnutí o propadnutí zboží nebo jeho zabrání anebo zrušení
opatření) zajistit zboží, o kterém jsou pochybnosti, zda neporušuje některá práva duševního
vlastnictví. Krajský soud proto žalobu s poukazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. odmítl, neboť dospěl k závěru, že jde o správní rozhodnutí,
na které dopadá kompetenční výluka podle ustanovení §70 písm. b) s. ř. s.
Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s. Uvádí, že názor krajského soudu, na základě
něhož odmítl žalobu, považuje za nesprávný a vydané usnesení za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal
s námitkou analogické úpravy v zákoně č. 146/2002 Sb., o státní zemědělské a potravinářské
inspekci (dále jen „zákon o státní zemědělské a potravinářské inspekci“), ani s tvrzením
stěžovatele, že posouzení úkonu ředitele celního úřadu o námitkách jako úkonu předběžné
povahy povede k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím správního orgánu. Vyslovuje přesvědčení,
že vytýkané vady jsou samy o sobě dostačující pro kvalifikaci napadeného usnesení krajského
soudu jako nepřezkoumatelného ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Domnívá se,
že předmětné rozhodnutí postrádá takovou logickou návaznost, aby z něj bylo patrné
jakými úvahami se krajský soud při odmítnutí žaloby řídil. Namítá, že krajský soud
pouze konstatoval zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně
spotřebitele“), a připojil citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, avšak bez návaznosti na předchozí výklad zákona o ochraně
spotřebitele; proto považuje závěr krajského soudu za nesrozumitelný. Dále vytýká zjevné
nesprávnosti a drobné chyby v odůvodnění usnesení krajského soudu. Vyvrací závěr soudu
o předběžné povaze rozhodnutí ředitele celního orgánu o zajištění zboží poukazem na to,
že toto rozhodnutí zasahuje konečným způsobem do práv stěžovatele, neboť i omezenou dobu
trvající nezákonný zásah do práv subjektu je třeba kvalifikovat jako zásah konečný,
jestliže v dalších řízeních není jeho zákonnost zkoumána a subjekt, jehož práva byla rozhodnutím
dotčena tak nemá žádnou procesní možnost bránit se jeho důsledku. V daném případě není
naplněn ani procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, neboť řízení o zajištění zboží
podle ustanovení §23c zákona o ochraně spotřebitele a řízení o správním deliktu klamání
spotřebitele podle ustanovení §8 odst. 2 téhož právního předpisu představují dvě samostatná
řízení, jejichž předmět se liší, a při rozhodování v jejich rámci celní úřad řeší předběžnou otázku,
zda zboží porušuje práva duševního vlastnictví či nikoli, v řízení o správním deliktu klamání
spotřebitele se pak zabývá tím, zda dotčené zboží klame spotřebitele či nikoli. V řízení o celním
deliktu celní úřad z rozhodnutí o zajištění zboží nevychází, nehodnotí jeho zákonnost,
ani se jím jinak nezabývá.. Dojde-li uvedený správní orgán k závěru, že zboží spotřebitele
neklame, zruší opatření o zajištění, jde jen o vedlejší důsledek řízení o správním deliktu
a takové zrušení opatření není vázáno na přezkoumání zákonnosti či správnosti opatření.
Rozhodnutí celního úřadu o zajištění zboží není podkladem pro žádné navazující rozhodnutí
správního orgánu a taková rozhodnutí nemohou být úkony předběžné povahy. Naopak jsou
rozhodnutími definitivními a zasahují konečným způsobem do práv stěžovatele,
neboť jejich soulad se zákonem či souladnost jejich vydání se zákonem zaručenými právy
účastníka už v žádném dalším stádiu řízení či v řízení navazujícím není zkoumána a nejsou
splněny materiální a zejména formální znaky úkonů předběžné povahy. Stěžovatel znovu
odkazuje na analogii se zákonem o státní zemědělské a potravinářské inspekci a na judikát
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. 656/2005 Sb. NSS, ze kterého stěžovatel činí
závěr, že i rozhodnutí celního úřadu o zajištění zboží je přezkoumatelné soudem ve správním
soudnictví. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že i samo řízení před správním orgánem je zatíženo
řadou závažných vad, které mají za následek nezákonnost obou rozhodnutí, kterážto skutečnost
je sama o sobě kasačním důvodem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel rozhodnutí krajského soudu zrušit a vrátit
mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl výhrady stěžovatele proti napadenému
usnesení krajského soudu. Uvedl, že stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu
za nepřezkoumatelné proto, že se nevypořádalo s argumenty stěžovatele. Stěžovatel na podporu
svých tvrzení zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005
(sp. zn. 1 Afs 135/2004). V uvedené věci však Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační
stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby, nikoli proti usnesení o odmítnutí žaloby. Jakmile
správní soud shledá důvody pro odmítnutí žaloby, není povinen se zabývat žalobními námitkami,
se kterými by se musel vypořádat v meritorním rozhodnutí. Žalovaný označil argumentaci
stěžovatele za nepodloženou. Rozhodnutí krajského soudu považuje žalovaný za srozumitelné
s tím, že i kdyby obsahovalo drobné chyby, nezakládaly by tyto důvod pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutí. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí celního úřadu by nemělo být považováno
za úkon předběžné povahy a požadavku stěžovatele postupovat analogicky podle zákona o státní
zemědělské a potravinářské inspekci odkázal žalovaný na vyjádření k žalobě, v němž se těmito
výhradami podrobně zabýval. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatel namítá důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že je-li kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí žaloby přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, zveřejněný pod č. 625/2005 Sb. NSS, viz též www.nssoud.cz).
Pod takto vymezený pojem nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spadají všechny stížní důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
až d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě přípustné kasační stížnosti (§102 a násl.
s. ř. s.) napadené usnesení v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. z hlediska a rozsahu
důvodů, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, když sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Spornou je otázka, zda krajský soud správně posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru,
že žalobou napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek proti opatření o zajištění a vydání zboží
podle ustanovení §23c odst. 1 a 2 zákona o ochraně spotřebitele má povahu rozhodnutí
předběžné povahy ve smyslu ustanovení §70 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nepochybil, když posoudil stěžovatelem
napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek proti opatření o zajištění a vydání zboží, jakož i samo
opatření o zajištění zboží jako rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu ustanovení §70 písm. b)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou předběžné povahy správních rozhodnutí
opakovaně již v minulosti, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64,
na který odkazuje i sám stěžovatel. Ze závěrů v tomto rozsudku uvedených lze plně vycházet
i v této projednávané věci.
Podle ustanovení §23c odst. 1 zákon o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v době
rozhodování správních orgánů a krajského soudu, byl celník povinen při prokázaném zjištění
nabídky zboží, u kterého vzniknou pochybnosti, zda neporušuje některá práva duševního
vlastnictví (zde zjištění kontrolního orgánu ze dne 25. 8. 2006 ohledně sportovních bot
nabízených v prodejně stěžovatele) uložit zajištění nabízeného zboží. Podle odst. 4 téhož
ustanovení zajištění výrobků nebo zboží podle odst. 1 trvalo do doby, než bylo pravomocně
rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, popřípadě do doby, kdy bylo prokázáno,
že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví. Z citovaného
ustanovení byla předběžná povaha opatření o zajištění zboží, resp. rozhodnutí o zamítnutí
námitek proti takovému opatření zcela zjevná. Doba trvání opatření o zajištění zboží byla
výslovně ohraničena právní mocí „následného“ rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání zboží,
popř. prokázáním, že zajištěné zboží neporušuje práva duševního vlastnictví. Je proto zcela
nepochybné, že o osudu zajištěného zboží (a implicitně i o právech osob k němu) mělo být
konečným způsobem rozhodnuto až v dalším řízení, v němž mělo být rozhodnuto o odnětí zboží
z dispozice osoby s ním nakládající, popřípadě ho vlastnící (propadnutí nebo zabrání),
nebo naopak o vrácení zboží proto, že zboží neporušuje práva duševního vlastnictví. Zákonem
předpokládaná možnost rozhodnutí o vrácení zboží, které neporušuje práva duševního
vlastnictví, bylo sama o sobě postačující pro nápravu případného zásahu do subjektivních práv
osoby, která jím byla v rozporu se zákonem dotčena na svých subjektivních právech, konkrétně
v právech k zajištěnému zboží. Tato osoba se může obrátit na stát s požadavkem náhrady škody
způsobené jí nezákonným rozhodnutím, splní-li podmínky stanovené pro takový nárok
a jeho uplatnění zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Nejvyšší správní soud současně uvádí, že konečné rozhodnutí o zajištění věcí (zabrání
propadnutí) je přezkoumatelné ve správním soudnictví postupem podle ustanovení §65 a násl.
s. ř. s.
Rozhodnutí krajského soudu proto nelze posoudit jako nezákonné ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Výhrady stěžovatele vznesené v kasační stížnosti poukazující
na nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, jakož i veškeré další výhrady, včetně
právního názoru na problematiku předběžné povahy správního úkonu nastíněného stěžovatelem,
jsou proto nedůvodné.
Nad rámec právě uvedeného je třeba považovat za nedůvodnou i námitku stěžovatele
poukazující na analogii zákona o ochraně spotřebitele se zákonem o státní zemědělské
a potravinářské inspekci. Stěžovatel totiž přehlédl (jak správě uvádí žalovaný ve vyjádření
k žalobě), že zákon o ochraně spotřebitele neobsahuje výjimku z obecných procesních předpisů
vylučujících přezkum rozhodnutí předběžné povahy, kterou oproti němu zákon o státní
zemědělské a potravinářské inspekci v ustanovení §5 odst. 4 výslovně zakotvuje.
Kasační námitkou týkají se samotného správního řízení, konkrétně stěžovatelem
tvrzenými podstatnými vadami řízení se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť k tomu
by bylo možno v rámci řízení o kasační stížnosti přistoupit teprve tehdy, bylo-li by předmětem
přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu meritorní rozhodnutí krajského soudu,
tj. takové jeho rozhodnutí, jež by se zabývalo vlastními žalobními námitkami stěžovatele v žalobě,
která by byla shledána přípustnou a nebyla odmítnuta (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 65). Vzhledem k tomu, že krajský soud ve věci
nerozhodl meritorně, nemohl Nejvyšší správní soud tvrzené vady správního řízení
jakkoli posuzovat.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu