ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.90.2013:13
sp. zn. 6 As 90/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované
ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2251/11, a rozhodnutí ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2586/11, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 3 A 219/2011 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkumu rozhodnutí
žalované České advokátní komory ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2251/11, kterým byl žalobci podle §18
odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o advokacii“), určen advokát Mgr. Libor Zemanec k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti ve věci
vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 47/2011. Žalobce se dále domáhal
přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2586/11, kterým žalovaná sdělila žalobci,
že mezi ním a určeným advokátem nedošlo k uzavření dohody o poskytování právní služby
z důvodů výhradně na straně žalobce.
Městský soud v Praze žalobce vyzval usnesením ze dne 4. 11. 2011, č. j. 3 A 219/2011 - 5,
k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby, který činí 3000 Kč za každé z napadených
rozhodnutí, celkem 6000 Kč - ve lhůtě 7 dnů od doručení předmětné výzvy. Podáním ze dne
10. 11. 2011 žalobce žádal o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 219/2011 – 15, žalobce
neosvobodil od soudních poplatků (bod I. výroku) a vyzval ho k zaplacení soudního poplatku
za řízení o žalobě ve výši 6000 Kč do dvou týdnů od doručení usnesení (bod II. výroku).
Městský soud uvedl, že žalobce doložil, že jeho majetkové poměry odůvodňují
osvobození od soudních poplatků a splňuje tak první podmínku pro přiznání osvobození
od soudních poplatků; přesto mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal, protože dospěl
k závěru, že žalobce svá práva uplatňuje svévolně a šikanózním způsobem a zneužívá institutu
osvobození od soudních poplatků. Městský soud poukázal na „typický“ průběh řízení
před žalovanou, kdy žalobce nejprve žádá určení advokáta, s podmínkami určení však nesouhlasí
a odmítá s určeným advokátem spolupracovat více, než uzná sám za vhodné, žalovaná určení
advokáta proto zruší. Proti rozhodnutím žalované směřuje vzápětí žaloba, které se žalobce věnuje
„specifickým“ způsobem prostřednictvím návrhů na určení lhůty, návrhů týkajících se sídla
žalované a oprav zřejmých nesprávností v rozhodnutí soudu. Žalobce opakovaně napadá místní
příslušnost Městského soudu v Praze a zpochybňuje doručení písemností navzdory tomu,
že je následně obdržel. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobci nejde o věc samu a hájení
jeho práv, ale o úsilí o jakousi formální procesní čistotu, k jejímuž nastolení žalobce využívá
jakýchkoli procesních prostředků, což je dle městského soudu v rozporu se smyslem soudního
řízení, a o samotné vedení sporu s ustoupením původního smyslu vedení pře. Městský soud dále
uvedl, že žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí, kterým mu byl určen advokát; ohledně
tohoto typu rozhodnutí již soudy daly žalobci jasně najevo, že žaloby proti nim zjevně nemohou
být úspěšné (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010, č. j. 5 A 88/2010 – 14, ze dne
6. 1. 2011, č. j. 9 A 210/2010 – 19, a ze dne 3. 1. 2012, 5 A 133/2011 – 22; kasační stížnosti
podané proti těmto usnesením byly zamítnuty rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 11. 2010, č. j. 6 Ads 107/2010 – 47, ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 47/2011 – 31, a ze dne
6. 6. 2012, č. j. 2 As 53/2012 – 14). Městský soud dospěl k závěru, že záměrem žalobce
je vyvolání a vedení sporu jako takového, přičemž podstata sporu se vytrácí, případně se stává
bezpředmětnou, zvláště když žalobce odmítá brát zřetel na rozhodnutí správních soudů,
jež posuzují identické otázky. Za takovéto situace proto městský soud považoval za spravedlivé,
aby žalobce vedl řízení s vědomím existence nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru,
že v daném případě je na místě odepřít žalobci dobrodiní institutu osvobození od soudních
poplatků a rozhodl, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
II. Kasační stížnost
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 219/2011 – 15,
žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí podáním ze dne 22. 4. 2013, jež je podle obsahu kasační
stížností, ve kterém tvrdí, že městský soud nesprávně o jeho žalobě hovoří v minulém čase.
Závěry městského soudu považuje stěžovatel za stupidní, je mu soudem odpíráno právo
na osvobození od soudních poplatků. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby soud odkazoval
ve svém rozhodnutí na jiné judikáty, které se netýkají věci samé. Stěžovatel dovozuje, že městský
soud nesprávně spojuje podání ústavní stížnosti a zastupování v řízení o ústavní stížnosti.
Konstatování soudu, že žalovaný žalobci plně vyhověl a v souladu s podanou žádostí žalobci určil
advokáta, je předstíráním jiného hmotně právního stavu, neboť soud odmítá dle mínění
stěžovatele pochopit, že pozitivní a bezvadné rozhodnutí není jedno a totéž. Stěžovatel zastává
názor, že je nanejvýše patrné, že nežádá o osvobození od všech soudních poplatků, ale toliko
od jednoho, i proto napadený výrok rozhodnutí nemá žádnou oporu v podkladech. Stěžovatel
důrazně brojí proti odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť to se týká zcela
jiné věci, nadto jiné osoby. Na závěr stěžovatel uvádí, že přestože kasační stížnost
podle jeho názoru není přípustná, požaduje zásah Nejvyššího správního soudu spočívající
v přezkumu rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Vyjádření žalované nebylo vyžadováno s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační
stížnost směřující proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků,
tudíž se z povahy věci týká výlučně právní sféry stěžovatele – srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 72/2009 – 144.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou (ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), opírá se o důvody uvedené v ustanovení §103 s. ř. s.,
a není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
Na okraj pak Nejvyšší správní soud ještě uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti
kasační stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je nesprávný.
Soud zde odkazuje na svou rozhodovací praxi (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 – 97, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), podle které rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nelze
podřadit pod rozhodnutí podle ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení), neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném
procesním právu účastníka řízení. Stěžovatel byl o přípustnosti kasační stížnosti opakovaně
a řádně poučován, svého práva podat kasační stížnost ostatně hojně využívá (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, z poslední doby
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 – 143), ačkoli tvrdí,
že kasační stížnost proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků není přípustná.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo
jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neoznačil, pod které důvody ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s.
podřazuje své kasační námitky, zdejší soud je posoudí podle jejich obsahu (srov. usnesení
zdejšího soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne 18. 3. 2004). Stěžovatelovu kasační argumentaci
Nejvyšší správní soud podřazuje pod kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel dovozuje nezákonnost rozhodnutí Městského soudu v Praze
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. je dán, pokud soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný
právní předpis (normu), než který na věc dopadá, nebo pokud byl soudem sice aplikován správný
právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít
také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového
stavu věci.
Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení Městského soudu v Praze
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Vedly ho k tomu následující úvahy:
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že městský soud mu podle jeho názoru nesprávně
v rozporu s právním řádem a bez opory v podkladu nepřiznal osvobození od soudních poplatků
a že se městský soud věnuje jeho postupu v jiných soudních řízeních a v řízeních před žalovanou,
musí Nejvyšší správní soud odkázat na svá předcházející rozhodnutí týkající se stěžovatele
a zabývající se přiznáváním osvobození od soudních poplatků stěžovateli. V rozsudku ze dne
29. 6. 2011, č. j. 6 Ads 77/2011 – 34, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Městský soud v Praze
se správným a korektním způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení
i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Pokud by se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí osobou
stěžovatele a jeho procesní aktivitou nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození od soudních poplatků vůbec
posoudit.… Uvedl-li městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že stěžovatel podává také žaloby
proti rozhodnutím žalované, kterým bylo jeho žádostem vyhověno a advokát určen, přičemž podle soudu de facto
polemizuje se stanovenými podmínkami vyplývajícími ze zákona, byl tento postup Městského soudu v Praze
na místě, neboť pouze obecně (bez vztahu ke konkrétní věci a bez konstatování správnosti a zákonnosti
jednotlivých rozhodnutí žalované) charakterizoval procesní postup stěžovatele za účelem posouzení, zda stěžovatel
postupuje jím zvoleným procesním způsobem z určitého, relevantního a ospravedlnitelného důvodu,
nebo zda jen účelově vede „spory pro samotné spory“, jejichž vedení je mu umožněno prostřednictvím přiznávání
osvobození od soudních poplatků… Jak městský soud uvedl u odůvodnění napadeného rozhodnutí - a Nejvyšší
správní soud nemá jakýkoli důvod se od jeho závěrů odchýlit - stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků…
Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však Městský soud v Praze správně
přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci stěžovatele… Mají-li soudní poplatky zajistit
výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti
případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších
jím vedených řízeních před tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí
posouzení specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žadatele
je také úvaha, zda tento neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem (srov. shora citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu
s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou
majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva
anebo ústícímu do neúspěšnosti návrhu… Jak si Nejvyšší správní soud ale ověřil, byla předmětná ústavní stížnost,
k jejímuž sepsání byl určen advokát napadeným rozhodnutí žalované, odmítnuta Ústavním soudem usnesením
ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1382/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx)
pro zjevnou neopodstatněnost. V posuzované věci tedy bylo předmětné určení advokáta žalovanou již fakticky
konzumováno a nehrozí tak, že by se stěžovatel ocitl bez ochrany svých práv a oprávněných zájmů v takovémto
řízení… Za tohoto faktického stavu a s přihlédnutím k okolnostem, kterými se Městský soud v Praze
vyčerpávajícím způsobem zabýval, je závěr ohledně účelovosti stěžovatelových procesních postupů na místě.“
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, jež byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3034/11.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 As 138/2011 - 27
(jehož účastníkem byl rovněž stěžovatel), dále uvedl, že „nemohl ani přehlédnout, že v dané věci
stěžovatel žalobou brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování
právní služby. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správním soudem i soudy
krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy
životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných
institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů,
které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám
vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků,
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry),
jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, dostupné na www.nssoud.cz). Takovou povahu však předmětný spor
nemá.“
Od této argumentace Nejvyšší správní soud nemá důvodu odchýlit se ani v posuzované
věci, protože je přiléhavá i pro kasační stížnost ze dne 22. 4. 2013. Městský soud v Praze
se tudíž musel osobou stěžovatele, jeho postupem v předmětném řízení
(stejně jako v jiných řízeních) a jeho chováním před žalovanou stejně jako vůči určenému
advokátovi zabývat, aby mohl posoudit, zda se ze strany stěžovatele nejedná o zneužití institutu
osvobození od soudních poplatků, které podle názoru Nejvyššího správního soudu
rovněž představuje důvod pro to, aby účastníkovi řízení nebylo přiznáno osvobození
od soudních poplatků.
Uvedení minulého času v odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá podle názoru
Nejvyššího správního soudu jakýkoli vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí správního soudu.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že je zcela irelevantní, jaký čas používají správní soudy
v odůvodnění svých rozhodnutí, pokud je z rozhodnutí zřejmé, jaké věci se týká a jaký názor
správní soud na danou věc zaujal – obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 – 22.
Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud nemůže odkazovat na rozhodnutí v jiných věcech,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že soud je vázán svou rozhodovací praxí – ve vztahu
k Nejvyššímu správnímu soudu srov. ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., podle kterého se musí věc
předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, pokud senát Nejvyššího správního
soudu dojde k právnímu názoru odlišnému od právního názoru dříve zaujatého Nejvyšším
správním soudem. Vázanost judikaturou (ustálenou rozhodovací praxí) však není absolutní,
tj. soud se může od ní odchýlit, ovšem pouze za situace, kdy toto náležitě odůvodní. Městský
soud v předmětné věci odklon od dřívějšího přístupu ke stěžovateli vysvětlil a Nejvyšší správní
soud tomuto nemůže nic vytknout. Z povahy věci posouzení toho, zda stěžovatel zneužívá
institutu osvobození od soudních poplatků k další procesní aktivitě, bylo navíc podle názoru
Nejvyššího správního soudu možné pouze tehdy, kdy stěžovateli bylo v minulosti osvobození
od soudních poplatků městským soudem přiznáváno.
Nejvyšší správní soud souhlasí s postupem Městského soudu v Praze, který odkázal
na předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které se týkalo obdobné věci – zneužití
osvobození od soudních poplatků. Tím, že správní soudy rozhodují v obdobných věcech,
zejména stěžovatelových, stejně, naplňují podle názoru Nejvyššího správního soudu zásadu
rovnosti a legitimního očekávání.
K údajně neoprávněnému posuzování stěžovatelových kroků v jiných řízeních
před městským soudem, ve správních řízeních před žalovanou a při komunikaci s určenými
advokáty, popření jeho práv městským soudem, Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek
ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 As 14/2012 – 14, podle něhož „Nejvyšší správní soud naopak souhlasí
s argumentací městského soudu, který popsal postup, jakým způsobem stěžovatel brání svá práva. Se stěžovatelem
je nutno souhlasit v tom, že má právo bránit se krokům správního orgánu, resp. správního soudu. Ale tato obrana
práv musí být podle názoru Nejvyššího správního soudu smysluplná v tom směru, aby byla efektivní a sloužila
k racionální změně jeho právní sféry. Pokud stěžovatel brojí proti jakémukoli úkonu žalované nebo správního
soudu, ačkoli mu tímto úkonem bylo materiálně vyhověno (bez ohledu na to, že i proti takovému rozhodnutí
mu formálně svědčí právo podat správní žalobu, resp. kasační stížnost), nelze hovořit o efektivitě a smysluplnosti
počínání stěžovatele v řízení před žalovanou nebo před správním soudem. Jinými slovy Nejvyšší správní soud
nepovažuje za správný takový postup, který volí stěžovatel, když proti jakémukoli úkonu brojí návrhy
na zahájení řízení, resp. kasační stížností, s argumentací, že tak naplňuje své ústavní právo přístupu k soudu
a právo domáhat se přezkumu úkonu správního orgánu. Soudní přezkum a řízení o kasační stížnosti nemá
sloužit podle závěru Nejvyššího správního soudu k tomu, aby si účastník řízení „ověřoval správnost“ rozhodnutí
správního orgánu, resp. správního soudu, ale k účinnému domáhání se obrany před nezákonným rozhodnutím
správního orgánu, resp. správního soudu, a k nápravě takového stavu. Postup stěžovatele, kterým se domáhá
„ověřování správnosti“ lze doložit i na předmětné žalobě ze dne 26. 4. 2010 směřující proti druhému rozhodnutí
žalované ze dne 14. 4. 2010, č. j. 1030/10. Tímto rozhodnutí žalovaná nezprostila určeného advokáta
jeho povinností vyplývajících z předchozího rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2010, č. j. 799/10 (žalobně
též napadeného), tudíž toto rozhodnutí se nemohlo jakýmkoli způsobem negativně projevit na právní sféře
stěžovatele, protože pouze potvrdilo stav nastolený předcházejícím rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2010,
č. j. 799/10, o určení advokáta. Efektivní a smysluplnou obranu veřejných subjektivních práv podle Nejvyššího
správního soudu nepředstavuje postup stěžovatele, který po žalované požaduje určení advokáta pro zastupování
v řízení (většinou pro řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem), proti vyhovujícímu rozhodnutí žalované
podává žalobu, přičemž vůči jakémukoli rozhodnutí správního soudu brojí opravnými prostředky (různě
stěžovatelem označenými). Proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu následně podává ústavní stížnost
k Ústavnímu soudu, přičemž k zastupování v řízení žádá žalovanou o určení advokáta. I proti tomuto určení
dalšího advokáta brojí žalobce další žalobou ke správnímu soudu. Toto „řetězení“ správních a soudních řízení lze
dokumentovat na následujícím případě. Rozhodnutím žalované ze dne 6. 3. 2008, č. j. 519/08, byl stěžovateli
určen advokát. Proti tomuto rozhodnutí žalované brojil žalobou ze dne 7. 4. 2008. Usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. 10 Ca 186/2009 - 62, nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních
poplatků. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze brojil stěžovatel kasační stížností, která byla
zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. 3 Ads 108/2009 - 82.
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 656/10. K zastupování v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním
soudem stěžovatel žádal žalovanou o určení advokáta. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2010, č. j. 611/10, žalovaná
určila stěžovateli advokáta JUDr. Ing. Jana Kotila. Následným rozhodnutím ze dne 6. 4. 2010, č. j. 900/10
toto určení žalovaná zrušila. Obě rozhodnutí stěžovatel napadl dalšími správními žalobami – věci jsou zapsány
nyní u Městského soudu v Praze pod spisovými značkami 7 A 74/2010, 7 A 130/2011. Usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 7 A 130/2011 - 70, je napadeno další kasační stížností stěžovatele
ze dne 5. 12. 2011, věc je vedena před zdejším soudem pod sp. zn. 2 As 26/2012. Účelovost postupu stěžovatele
v řízeních před krajským soudem dokládá i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, v rámci kterého byl popsán přístup stěžovatele, jenž napadal i usnesení Krajského
soudu v Brně, jímž byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků s argumentací (stěžovatel v dané věci podal
celkem pět kasačních stížností proti 9 rozhodnutím krajského soudu), že o osvobození od soudních poplatků
v daném řízení v minulosti nepožádal, ačkoli dalším podáním osvobození od soudních poplatků sám požadoval.
Nejvyššímu správnímu soudu z jeho rozhodovací činnosti ve vztahu ke stěžovateli a Krajskému soudu v Brně
je přitom známo, že stěžovatel v jiných řízeních brojil proti tomu, aby byl vyzýván k úhradě soudních poplatků,
ačkoli předtím v jiných řízeních dokládal různá podání o své špatné majetkové situaci, na základě
nichž by mu mělo být podle jeho názoru přiznáváno osvobození od soudních poplatků automaticky bez toho,
aby pro každé řízení musel svou majetkovou situaci dokládat. Poukazuje-li stěžovatel v rámci kasační stížnosti
na vady doručování, proti kterým má právo se bránit, nemůže ani s tímto Nejvyšší správní soud souhlasit.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel s doručováním správními soudy
nesouhlasí a podává námitky neúčinnosti doručení, které jsou krajskými soudy shledány jako nedůvodné,
proti čemuž stěžovatel brojí dalšími kasačními stížnostmi, které jsou nepřípustné - srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 68/2011 - 48. Např. v usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 6. 12. 2011, č. j. 5 A 294/2011 - 42 (jímž rovněž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození do soudních
poplatků a proti němuž stěžovatel také brojil kasační stížností, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 3. 2012, č. j. 6 As 10/2012 – 16) bylo popsáno, že stěžovatel trvá na nesprávnosti
doručení písemnosti, ačkoli ta mu byla následně doručena správně. Nejvyšší správní soud stěžovateli neupírá
možnost bránit se proti nesprávnému doručování, obranu stěžovatele však neshledává účelnou a smysluplnou
v případě, kdy mu zásilka byla následně správně doručena, jak ostatně připouští stěžovatel ve své argumentaci
v podání ze dne 30. 12. 2011. Totožnou argumentaci zaujímá Nejvyšší správní soud ke stanovisku stěžovatele
o tom, že může požadovat nařízení jednání, na které se potom z důvodu své majetkové situace nedostaví,
přičemž žádá o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovateli svědčí právo účasti
na jednání soudu a že mu svědčí právo souhlasit s tím, aby bylo od jednání soudu upuštěno. Ani toto právo
však nelze chápat pouze formálně bez ohledu na okolnosti případu. Účastník řízení, kterému tato práva náleží,
musí podle názoru Nejvyššího správního soudu uvážit, jestli bude na jednání trvat a v tom případě
se ho i účastnit, anebo nikoli. Pokud však stěžovatel trvá na nařízení jednání, ačkoli již při podání své žádosti ví,
že se jednání nebude z důvodu své nemajetnosti účastnit, nesvědčí to ve smyslu výše uvedeného o smysluplném
uplatňování tohoto práva. Stejný závěr Nejvyšší správní soud zaujímá i ve vztahu ke stěžovatelovým opakovaným
návrhům na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť stěžovatel tento institut zneužívá k tomu,
aby o jeho věci a různých návrzích bylo přednostně rozhodováno bez ohledu na to, zda v řízení skutečně
k nějakému průtahu došlo či nikoli.“
Poukazuje-li stěžovatel na to, že konstatování soudu, že žalovaný žalobci plně vyhověl
a v souladu s podanou žádostí žalobci určil advokáta, je předstíráním jiného hmotně právního
stavu, neboť soud odmítá dle mínění stěžovatele pochopit, že pozitivní a bezvadné rozhodnutí
není jedno a totéž, Nejvyšší správní soud s touto argumentací nesouhlasí. Jak totiž vyplývá
z předložené žádosti stěžovatele, požadoval určení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti
proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 47/2011. K této právní věci byl
stěžovateli žalovanou určen advokát Mgr. Libor Zemanec. To, že stěžovatel s takovýmto
rozhodnutím nesouhlasí a že správní rozhodnutí odpovídá zákonu o advokacii včetně možnosti
podat žádost o zrušení určení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 6 As 25/2012 - 11) a obecně zaužívaným závěrům teorie a praxe procesního práva ohledně
používání příslušných právních pojmů, jež stěžovatel vykládá autonomním způsobem
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 – 143),
ještě neznamená, že jeho žádosti (zde žádost o určení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti
před Ústavním soudem) nebylo při objektivním náhledu vyhověno.
Nejvyšší správní soud se přitom již v rozsudku ze dne 16. 12. 2011,
č. j. 2 Aps 7/2011 - 156 (jehož účastníkem byl i stěžovatel a proti kterému podal ústavní stížnost,
jež byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/2012),
vyjádřil k rozhodnutím žalované ve vztahu ke stěžovateli. Odmítá-li stěžovatel respektovat
rozhodnutí správních soudů týkající se určování a zprošťování advokáta žalovanou včetně
podmínek tohoto určení, která mu vysvětlila, že jeho žaloba v tam uvedené věci není důvodná,
a postupuje-li v dalších obdobných věcech podobným způsobem, musí stěžovatel počítat s tím,
že jeho žaloby budou odsouzeny k neúspěchu. V takovém případě vzhledem k jeho procesní
aktivitě v každém řízení, k neúměrnému nárůstu počtu jím vedených řízení je na místě
podle Nejvyššího správního soudu zvážit, jestli jeho počínání v případě žalob vůči žalované
týkající se určování a zprošťování advokátů jsou smysluplné a jestli jsou vedeny snahou domoci
se ochrany stěžovatelových veřejných subjektivních práv před nezákonným postupem žalované
nebo jen snahou stěžovatele vést „spor pro spor“.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele podaná
proti rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 6 Ads 47/2011(rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. června 2011, č. j. 6 Ads 47/2011 – 31, kterým byla zamítnuta kasační stížnost
proti usnesení městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011, č. j. 9 A 210/2010 - 19,
jímž stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků) byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2871/2011. Tato skutečnost
nepředstavovala hlavní důvod, pro který nebylo stěžovateli městským soudem přiznáno
osvobození od soudních poplatků, jak se stěžovatel mylně domnívá ve svých polemikách na téma
ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud již opakovaně uvedl, že pokud v mezidobí již Ústavní
soud o ústavních stížnostech stěžovatele rozhodl, stává se přezkum rozhodnutí žalované o určení
advokáta ryze akademickou záležitostí nemající vliv na průběh řízení před Ústavním soudem,
které bylo v mezidobí již skončeno (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 3. 2012, č. j. 6 As 10/2012 – 16).
Rozhodnutí Ústavního soudu týkající se stěžovatele nadto výslovně konstatují, že v řízení
o ústavní stížnosti musí být zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti;
nepostupuje-li stěžovatel tímto způsobem, jsou jeho ústavní stížnosti odmítány – srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12. Podává-li stěžovatel své ústavní
stížnosti sám bez povinného zastoupení advokátem, domáhá-li se určení advokáta
pouze pro řízení a nikoli pro sepsání samotné ústavní stížnosti a jestliže v neposlední řadě
s určenými advokáty nespolupracuje, je jeho procesní aktivita ve vztahu k Ústavnímu soudu
odsouzena k neúspěchu.
Není proto naplněn stěžovatelem uplatněný kasační stížnost podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení městského soudu
v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalované pak podle obsahu soudního spisu žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu