ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.93.2020:25
sp. zn. 6 As 93/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., IČO 29414873, sídlem
Hvězdova 1716/2B, Praha 4, zastoupená JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, sídlem
Táborská 65/29, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem
Vyšehradská 16, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministra spravedlnosti
ze dne 28. dubna 2017 č. j. MSP-29/2016-SJL-ROZ/2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2020 č. j. 9 A 90/2017 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 26. srpna 2016 č. j. MSP-65/2016-OINS-SRIS/6 žalovaný
konstatoval, že žalobkyně spáchala správní delikt podle §36b odst. 1 písm. c) zákona
č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. června 2017, tím,
že do 31. července 2015 nepředložila žalovanému doklad prokazující splnění podmínky uzavření
smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu podle §14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích,
a to za příslušné roční období od 1. srpna 2014 do 31. července 2015. Za spáchání správního
deliktu žalovaný žalobkyni uložil pokutu ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení
ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutím označeným v návětí ministr spravedlnosti zamítl rozklad žalobkyně
a potvrdil rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že žalobkyně nemohla povinnost předložit
žalovanému jednou ročně doklad prokazující uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti
za škodu splnit tím, že v roce 2013 předložila společně s návrhem na vydání povolení vykonávat
činnost insolvenčního správce certifikát o uzavření pojistné smlouvy na dobu neurčitou. Zákon
počítá s tím, že pojištění odpovědnosti za škodu prokazuje insolvenční správce každoročně.
Skutečnost, že byla pojistná smlouva uzavřena na dobu neurčitou, navíc automaticky neznamená,
že je platná i nadále. Žalobkyně mohla předložit například doklad potvrzující zaplacení pojistného
za příslušné období či dodatek ke smlouvě. Předložení dodatků k pojistné smlouvě společně
s rozkladem nezbavuje žalobkyni odpovědnosti za správní delikt spočívající v tom,
že svoji povinnost nesplnila v období, kdy tak podle zákona měla učinit. Na závěr o tom, že byl
správní delikt spáchán, nemá vliv ani to, že žalobkyně potvrzení o pojištění opakovaně
předkládala v rámci insolvenčních řízení, a tudíž toto potvrzení bylo zveřejňováno
v insolvenčním rejstříku. Insolvenční rejstřík neslouží k tomu, aby jeho prostřednictvím
žalobkyně plnila své povinnosti.
[3] Žalobu proti rozhodnutí ministra spravedlnosti zamítl Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Ani městský soud nepovažoval povinnost
žalobkyně předložit žalovanému doklad prokazující uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti
za škodu za splněnou tím, že žalobkyně tento dokument vkládala v rámci jednotlivých
insolvenčních řízení do insolvenčního rejstříku. Insolvenční rejstřík neslouží jako platforma
pro doručování písemností subjektům, které nejsou účastníky insolvenčního řízení. Po žalovaném
není možné požadovat, aby u všech insolvenčních správců zjišťoval, zda v některém
insolvenčním řízení nedoložili doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu, neboť zákon
jim takovou povinnost neukládá a žalovaný nemůže vědět, který z nich tak činí. Žalobkyně
se nemůže své povinnosti zprostit tvrzením, že si měl žalovaný předmětný doklad obstarat sám
z veřejně přístupného rejstříku. Městský soud též zdůraznil, že žalobkyně nebyla sankcionována
za to, že by neměla pojištění odpovědnosti za škodu sjednáno, ale za to, že tuto informaci
ve stanoveném termínu nedoložila žalovanému. Přisvědčil žalovanému, že certifikát dokládající
uzavření pojistné smlouvy na dobu neurčitou automaticky nepotvrzuje, že pojištění trvá.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost. Namítala, že argumentaci žalovaného o výlučném dohledu žalovaného nad pojištěním
insolvenčních správců zpochybňují jeho zaměstnanci v komentáři k zákonu o insolvenčních
správcích. Jejich tvrzení, že dohled nad existencí pojištění je výhradní odpovědností
insolvenčního soudu, vyvrací tvrzení žalovaného, že povinnost předložit doklad osvědčující
uzavření pojistné smlouvy nelze nikdy splnit předložením tohoto dokladu insolvenčnímu soudu.
Městský soud nevysvětlil, proč veřejně přístupný insolvenční rejstřík, který spravuje žalovaný,
není způsobilou platformou pro dodání příslušného dokladu a proč certifikát osvědčující uzavření
pojistné smlouvy na dobu neurčitou není dostatečným dokladem pro osvědčení splnění
povinnosti podle §14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích. Stěžovatelka odmítá představu
městského soudu, že by povinnost dle citovaného ustanovení bylo možné splnit jen a pouze
předložením určitého dokladu a předložení jiného dokladu, který také osvědčuje trvání pojistného
vztahu, je bez významu. Certifikát, který předložila stěžovatelka, osvědčuje uzavření pojistné
smlouvy na dobu neurčitou a zcela vyhovuje požadavkům zákona. Tento doklad stěžovatelka
zasílá do insolvenčního rejstříku pravidelně, vždy v souvislosti se svým ustanovením do funkce
v konkrétních insolvenčních řízeních. Vzhledem k veřejnosti insolvenčního rejstříku
a jeho správě žalovaným tak činí své povinnosti zadost.
[5] Pro případ, že by skutečně stěžovatelka musela příslušný doklad předložit přímo
žalovanému („na ministerský stůl“), pak namítá, že §14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích
v rozhodném znění nestanovil, kdy se tak v daném roce má stát. Nemůže proto obstát tvrzení
žalovaného, že tak měla stěžovatelka učinit právě do 1. srpna 2015, které městský soud implicitně
převzal, aniž by své rozhodnutí v tomto směru jakkoli odůvodnil.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že námitku, že zákon nestanovil,
v které části roku má být povinnost podle §14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích splněna,
stěžovatelka dosud neuplatnila, městský soud se jí tudíž nemohl zabývat. Doplnil, že lhůta
pro předložení dokladu o pojištění se počítá buď od stanovení této povinnosti,
tedy od 1. srpna 2013 (což je případ stěžovatelky), nebo od nabytí právní moci povolení k výkonu
činnosti insolvenčního správce. Městský soud dostatečně odůvodnil závěr, proč nelze považovat
povinnost za splněnou vložením příslušného dokladu do insolvenčního rejstříku, a žalovaný
se s ním zcela ztotožňuje. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 24. dubna 2020 č. j. 8 As 33/2019 - 48. Komentář, na který odkazovala stěžovatelka, není
oficiální publikací žalovaného, navíc řeší problematiku, která nijak nesouvisí s projednávanou
věcí. I s dalšími námitkami stěžovatelky se městský soud řádně vypořádal, přičemž jeho závěry
jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 33/2019 - 48.
[7] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelce na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Na úvod je třeba konstatovat, že stěžovatelka námitku, že zákon o insolvenčních
správcích v rozhodném znění výslovně nestanovil, dokdy je třeba žalovanému doklad prokazující
uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu předložit, uplatnila až v kasační stížnosti,
ačkoli jí nic nebránilo vznést ji už v žalobě. Rozhodně nejde o otázku, kterou by měl městský
soud posuzovat ex offo. Tato námitka proto není přípustná [§104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve zbývajícím rozsahu posoudil a dospěl k závěru,
že není důvodná.
[10] Podle §14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném
do 14. června 2017, insolvenční správce předloží ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění
podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu [která by moha vzniknout v souvislosti
s výkonem funkce insolvenčního správce podle zákona upravujícího úpadek a způsoby
jeho řešení nebo s činností zaměstnanců insolvenčního správce při výkonu funkce pro celou
dobu trvání této funkce – srov. §6 odst. 1 písm. f) zákona o insolvenčních správcích].
Pokud tak neučinil, dopustil se správního deliktu podle §36b odst. 1 písm. c) zákona
o insolvenčních správcích, za nějž bylo možné uložit napomenutí nebo pokutu do 100 000 Kč
[§36b odst. 3 písm. a) citovaného zákona].
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný,
neboť je z něj zřejmé, jak i z jakých důvodů městský soud o žalobě stěžovatelky rozhodl. Městský
soud odlišil situace, kdy insolvenční správce vůbec není pojištěný a kdy pouze pojištění nedoloží,
a vysvětlil, proč nestačilo, že stěžovatelka certifikát o uzavření pojistné smlouvy předkládala
v rámci jednotlivých insolvenčních řízení. Nepožadoval po stěžovatelce předložit konkrétní
doklad, pouze konstatoval, že certifikát o uzavření pojistné smlouvy v roce 2013 nedokládá,
že pojistný vztah trval i v roce 2015. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje.
[12] Obsahově totožnou kasační stížnost stěžovatelky, týkající se stejného správního deliktu
spáchaného v období od 1. srpna 2015 do 1. srpna 2016, Nejvyšší správní soud již posuzoval
v rozsudku ze dne 24. dubna 2020 č. j. 8 As 33/2019 - 48. Závěry vyslovené v tomto rozsudku
lze bez dalšího převzít i v nyní projednávané věci:
[13] Účelem insolvenčního rejstříku je „transparentnost úkonů v rámci insolvenčního řízení a veřejná
a operativní dostupnost údajů v něm obsažených, případně komunikace mezi subjekty insolvenčního řízení
podle §71 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon […]. Tyto funkce je třeba zcela oddělit od oznamovací
povinnosti insolvenčního správce vůči žalovanému jako orgánu dohledu nad výkonem činnosti insolvenčních
správců. Jakkoli je seznam insolvenčních správců součástí insolvenčního rejstříku podle §419 insolvenčního
zákona, údaj o pojištění či jeho trvání se do seznamu nezapisuje (§18 zákona o insolvenčních správcích),
zapisují se do něj pouze důsledky spočívající v neuzavření pojistné smlouvy (§13 zákona o insolvenčních
správcích). Žalovaný samozřejmě může v rámci výkonu dohledu vycházet i z informací obsažených v insolvenčním
rejstříku, nakonec je to veřejný rejstřík a k výkonu dohledu lze použít v podstatě jakýkoli zákonný nástroj
umožňující zajištění podkladů pro případné navazující správní řízení, není ale nástrojem komunikace mezi
subjekty vystupujícími v insolvenčním řízení, pokud to zákon výslovně neuvádí (§71 insolvenčního zákona),
a orgánem dohledu, nehledě na to, že stěžovatel dokládal certifikát pro účely jednotlivých insolvenčních řízení,
tedy ve vztahu ke krajským soudům, nikoli ve vztahu k žalovanému. Z toho, že doklad byl dodáván
někomu jinému a pro jiné účely a zároveň není vyloučeno, aby do insolvenčního rejstříku nahlédl i orgán dohledu,
nelze dovozovat splnění oznamovací povinnosti. Podstatou ‚oznamovací povinnosti‘ je nutnost aktivního jednání
povinného směřujícího ke splnění této povinnosti, tedy směřujícího přímo k subjektu, vůči němuž takovou povinnost
má. To stěžovatel nečinil, když zvolil formu, která se za plnění oznamovací povinnosti považovat nedá. Výkon
dohledové činnosti a kontrola jednoho ze základních předpokladů oprávnění k výkonu činnosti insolvenčního
správce musí být umožněna operativní formou, nikoli případně složitým dohledáváním toho, v jakém insolvenčním
řízení a v jakém časovém období je konkrétní insolvenční správce činný, a poté v insolvenčním rejstříku dohledávat,
zda do daného řízení nebyl zaslán příslušný doklad o trvání pojištění.“
[14] Komentář k zákonu o insolvenčních správcích, na který odkazovala stěžovatelka, nelze
„hodnotit jako publikaci žalovaného, neboť ani autoři z řad jeho případných zaměstnanců touto formou zjevně
nevykonávají úřední činnost jménem žalovaného.“ Ustanovení §9 odst. 1 písm. c) zákona
o insolvenčních správcích, jehož se stěžovatelkou citovaná pasáž týká, „řeší otázku pozastavení práva
vykonávat funkci insolvenčního správce z důvodu, že se stal ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti
nebo zahraniční obchodní společnosti. Proto je i z hlediska činnosti insolvenčního soudu samozřejmě nutno dbát
na to (a to včetně otázky existence pojištění), zda insolvenční správce v daném řízení vystupuje jako fyzické osoba
či ohlášený společník. S pozastavením práva výkonu funkce insolvenčního správce (fyzické osoby) může být spojeno
odvolání z funkce insolvenčního správce podle §31 odst. 3 insolvenčního zákona. Uvedené však nijak nesouvisí
s informační povinností insolvenčního správce ve smyslu §14 [zákona o insolvenčních správcích],
resp. se sankcí za správní delikt pro neexistenci pojištění, jako v projednávané věci. Zmíněná ustanovení tedy řeší
zcela jiné situace a spojují s nimi jiné důsledky.“
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji ve smyslu
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu