ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.11.2019:36
sp. zn. 6 Azs 11/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: N. T. T.,
zastoupena Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem 28. října 1898/9,
Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634/3 Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2017, č. j. MV-83135-
5/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
17. 12. 2018, č. j. 30 A 27/2017 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“) ze dne 17. 12. 2018, č. j. 30 A 27/2017 - 57, (dále jen „napadený rozsudek“),
jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2017, č. j. MV-83135-
5/SO-2014, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla
odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky, ze dne 30. 4. 2014, č. j. OAM-51328-17/DP-2013, (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání
- osoba samostatně výdělečně činná, a to výrokem I. dle ustanovení §44a odst. 3, ve spojení
s §35 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. b), zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobkyně neplnila účel povoleného pobytu; a výrokem II.
dle ustanovení §44a odst. 3, ve spojení s §35 odst. 3, §37 odst. 2 písm. b), a v návaznosti na §56
odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu
žalobkyně na území. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu.
[2] Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, že žalobkyně neplnila a neplní účel,
pro který jí byl povolen pobyt, přičemž byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobkyně
na území České republiky, jelikož žalobkyně nevykonávala podnikatelskou činnost jako osoba
samostatně výdělečně činná, ale činnost vykazující znaky závislé práce, a to ve sdružení
podnikatelů. Takto (podle kontrolního zjištění) pracovala od března 2012 do listopadu 2013
v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a.s., na adrese Chrlická 533, Modřice, u výrobní linky
(pracovní činnost žalobkyně ukončila pro vysoký stupeň těhotenství). Správní orgány
aplikovaly jak §37 odst. 2 písm. b), ve spojení s §56 odst. 1 písm. j), zákona o pobytu cizinců,
tak §37 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Pro oba uvedené případy platí, že konkrétní účel,
pro který byl cizinci povolen pobyt, musí být reálně naplněn. Z hlediska posouzení, zda cizinec
podmínku plnění účelu pobytu porušil, je nutné hodnotit konkrétní skutkové okolnosti
toho kterého případu - zejména rozsah období, po které nebyl účel pobytu plněn, jakož i důvody
tohoto neplnění.
[3] Za závažnou překážku prodloužení pobytu cizince je pak podle krajského soudu třeba
považovat situaci, kdy účel pobytu nebyl plněn po „většinu doby“ povoleného pobytu. Správním
orgánům nelze podle krajského soudu vytýkat, že období, po které neměl být účel pobytu
žalobkyně plněn (1,5 roku) poměřovaly s délkou doby, na kterou byl žalobkyni naposled
prodloužen pobyt, tj. s dobou platnosti povolení 31. 10. 2011 – 30. 10. 2013. Byl-li žalobkyni
povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání (OSVČ) s platností v tomto dvouletém časovém
rozpětí, pak nevykonávání podnikatelské činnosti od konce března roku 2012 do listopadu 2013
nepochybně je možno pokládat za většinovou dobu, po kterou žalobkyně v tomto období účel
pobytu neplnila.
[4] Krajský soud se dále zabýval naplněním pojmových znaků podnikání resp. živnosti,
a to znaků samostatnosti výkonu činnosti a její soustavnosti. S ohledem na skutková zjištění
ve věci se krajský soud ztotožnil se správními orgány, že činnost žalobkyně vykazovala znaky
závislé práce. Krajský soud poté vyhodnotil, že u žalobkyně nebyl naplněn ani další pojmový znak
živnosti, a to její soustavnost.
[5] Krajský soud doplnil, že m á ve shodě s žalobkyní sice za to, že žalovaná je povinna
přihlížet k době, která uplynula mezi vydáním prvostupňového rozhodnutí a napadeného
rozhodnutí, a tuto z hlediska možných změn skutkového stavu zohledňovat. Avšak to platí
toliko v situaci, pokud by žalobkyně správnímu orgánu nabídla konkrétní tvrzení např. stran
pokračování v podnikatelské činnosti, doložené relevantními důkazy. Žalobkyně
však tímto způsobem nepostupovala, naopak zůstala pasivní a v průběhu odvolacího správního
řízení neuvedla, že by např. v mezidobí svou podnikatelskou činnost obnovila, v čem konkrétně
tato spočívá a jak dlouho k tomu dochází, následkem čehož by s ohledem na běh času mohlo
dojít k přehodnocení závěrů prvostupňového rozhodnutí.
[6] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl.
II. Kasační stížnost
[7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) rozsudek napadá podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jelikož má za to,
že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem.
[8] V případě stěžovatelky trvalo správní řízení od 10. 10. 2013 do 12. 1. 2017 (od podání
žádosti po vydání rozhodnutí). Jak správní orgán I. stupně, tak žalovaná vycházely ze zjištěného
skutkového stavu ke konci roku 2013, tedy více než tři roky před vydáním rozhodnutí žalované.
Během této doby žalobkyně nemohla vědět, kdy bude rozhodnutí vydáno. Pokud by k vydání
obou rozhodnutí došlo ve stanovených lhůtách, nebylo by jistě zapotřebí dokládat žádné změny,
ke kterým mohlo v mezidobí dojít. Pokud však toto mezidobí trvalo více než tři roky,
kdy žalobkyně nemohla vědět, zda již bude rozhodnutí vydáno, nemůže po ní být spravedlivě
požadováno, aby např. každý měsíc správnímu orgánu dokládala přesný popis její současné
činnosti podložený relevantními důkazy společně se zprávou o stavu jejího soukromého
a rodinného života. Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že i vzhledem k zásadám
zakotveným v §2 odst. 3 a §4 odst. 3 zákona č . 500/2004 Sb., správního řádu, měla být
přinejmenším upozorněna na to, že dojde k vydání rozhodnutí, a vyzvána k doložení skutkového
stavu v době vydání rozhodnutí.
[9] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 46,
„V situaci, kdy rozhoduje v zákonných lhůtách a nevyvstane žádná pochybnost o tom, že zjištěný skutkový stav je
stále aktuální, to jistě není žádoucí. Pokud je ovšem zejména vlivem vlastní liknavosti dlouhodobě (v projednávané
věci dokonce několik let) nečinný, je pochybnost o aktuálnosti správním orgánem prvého stupně zjištěného
skutkového stavu zcela na místě. Jestliže je navíc předmětem posuzování situace, u níž lze zcela reálně
předpokládat právně relevantní změny (jako je právě rodinný život žadatele), musí druhostupňový správní orgán
učinit kroky k ověření, zda nedošlo ke změně skutkového stavu. Jelikož tak žalovaný v projednávané věci
neučinil, měl krajský soud přistoupit ke zrušení jeho rozhodnutí také z tohoto důvodu.“ Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 137, „Správní orgán vychází
při vydání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde je v době rozhodování. Totéž platí i o rozhodnutí
odvolacího správního orgánu.“. Správní orgán I. stupně i žalovaná proto pochybily a rozhodly
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, respektive skutkové stavu, který již tři roky
nebyl aktuální. Podle stěžovatelky tak správní orgány nemohly rozhodnout, že neplní účel,
pro který jí bylo vydáno povolení k pobytu, jelikož v době vydání rozhodnutí nedisponovaly
aktuálními skutkovými zjištěními, ze kterých by toto vyplývalo.
[10] Stěžovatelka v době podání žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu měla za to, že účel pobytu plnila i v době, kdy pracovala ve sdružení podnikatelů.
Pokud krajský soud uvádí, že měla správnímu orgánu I. stupně nebo žalované nabídnout
konkrétní tvrzení, že již například pokračuje v podnikatelské činnosti a toto tvrzení podložit
relevantními důkazy, nemohla toto stěžovatelka učinit, už jen proto, že měla za to, že účel pobytu
nikdy (s výjimkou objektivních příčin pro přerušení podnikatelské činnosti jako bylo
její těhotenství) plnit nepřestala. To, že správní orgány dospějí k opačnému právnímu názoru,
nemohla žadatelka předvídat a dokládat každou změnu v její činnosti. Není pravdou,
že si stěžovatelka musela být vědoma, že účel, pro který jí byl povolen pobyt, neplní, o čemž má
dle správního orgánu I. stupně svědčit její další žádost o povolení dlouhodobého pobytu
za účelem společného soužití rodiny na území ze dne 5. 2. 2014. Stěžovatelka tuto žádost podala
mimo jiné z opatrnosti, s koncem lhůty pro vydání rozhodnutí o její žádosti o prodloužení doby
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, kdy předem nemohla vědět,
jak toto řízení dopadne, a tak byla v nejistotě, kterou chtěla odstranit. Stěžovatelka má dále za to,
že pokud jde o její neplnění účelu pobytu v minulosti, které správní orgány i krajský soud
považují za jinou závažnou překážku pobytu dle §56 odst. 1 písm. j), věty druhé zákona o pobytu
cizinců, je nutné tuto dobu neplnění posuzovat v poměru k celkové době stěžovatelčina pobytu
na území České republiky, nejenom pobytu povoleného na základě její poslední žádosti (podané
dne 31. 10. 2011). Stěžovatelka pobývá na území České republiky již od roku 2007,
kdy k neplnění účelu pobytu prací ve sdružení podnikatelů trvalo pouze asi rok a půl.
Toto neplnění nemohlo znamenat jinou závažnou překážku, byť v některých případech
tomu tak být může, jelikož doba neplnění účelu pobytu byla oproti celkové délce pobytu velice
krátká. Žalobkyni totiž nebyl, jak uvádí krajský soud v Brně, povolen pobyt od 31. 10. 2011
do 30. 10. 2013, ale na tuto dobu bylo povolení prodlouženo. Pobyt jí byl povolen
již od roku 2007 a poté byl prodloužen. Nepřihlédnutí k této předcházející době by bylo zbytečně
tvrdé a neodpovídalo by to okolnostem tohoto konkrétního případu, kdy stěžovatelka v době
předcházející její činnosti ve sdružení podnikatelů plnila svůj účel pobytu po velmi dlouhou dobu.
[11] Je pochopitelné, že stěžovatelka využila možnosti, o které byla přesvědčena,
že pouze znamená jiný druh podnikání, spojený s menším rizikem, aniž by v té době věděla,
že tato činnost bude v budoucnu hodnocena jako nesplňující účel, pro který jí bylo vydáno
povolení k pobytu. Tuto činnost však následně ukončila pro svoje těhotenství a dále
v ní již nepokračovala.
[12] Napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení správnosti postupu
a právního názoru žalované a správního orgánu I. stupně a je tak nezákonný. Stěžovatelka
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná ve vyjádření uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně na území České republiky
pobývala na základě dlouhodobého víza za účelem podnikání s platností od 10. 4. 2007
do 30. 11. 2007 a posléze na základě povolení k dlouhodobému pobytu pro tentýž účel s platností
do 30. 11. 2009. Platnost povolení byla žalobkyni opakovaně prodloužena, a to s dobou platnosti
od 1. 12. 2009 do 30. 10. 2011 a od 31. 11. 2011 do 30. 10. 2013. Dne 10. 10. 2013 podala
žalobkyně žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání, které jí bylo uděleno jako osobě samostatně výdělečně činné. V průběhu kontroly
dne 17. 7. 2012 v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a.s., na adrese Chrlická 533, Modřice,
bylo na místě zjištěno více než 20 cizinců vietnamské státní příslušnosti včetně žalobkyně,
kteří na místě vykonávali činnost dělníka u výrobní linky. V průběhu výslechu konaného
dne 26. 11. 2013 žalobkyně uvedla, že od konce března 2012 do minulého týdne pracovala
ve sdružení podnikatelů. V době výslechu již nepracovala, neboť se nacházela v osmém měsíci
těhotenství. Stěžovatelka podala odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí dne 30. 4. 2014,
o odvolání bylo rozhodnuto až dne 12. 1. 2017.
[17] Správní orgány dospěly k závěru, že účast stěžovatelky ve sdružení podnikatelů
měla pouze zakrýt výkon závislé práce, ke které by potřebovala povolení k zaměstnání,
a tedy že od března 2012 do listopadu 2013 neplnila účel povolení k pobytu. Jak poukázal
již krajský soud, dotčené sdružení podnikatelů bylo předmětem posouzení v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Ads 272/2016 – 53, dostupný na www.nssoud.cz,
v němž soud posuzoval uložení pokuty podnikající fyzické osobě ve výši 7 300 000 Kč za správní
delikt umožnění výkonu nelegální práce. Nejvyšší správní soud konstatoval, že přes formální
existenci sdružení bylo třeba zabývat se faktickou povahou cizinci vykonávané práce
a až na základě těchto zjištění učinit závěr o tom, zda je tato práce prací závislou. Nejvyšší správní
soud aproboval závěr krajského soudu v dané věci, že 23 cizinců vietnamské státní příslušnosti
kontrolovaných dne 17. 7. 2012 v areálu společnosti Vodňanská drůbež, a.s. fakticky vykonávalo
závislou práci.
[18] Podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, „[m]inisterstvo zruší platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno“.
[19] Podle §37 odst. 2 písm. b) téhož zákona, „[m]inisterstvo dále zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza.“
[20] V rozsudku ze dne 18. 12. 2018, č. j. 5 Azs 82/2016 – 29, Nejvyšší správní soud k §37
odst. 1 písm. b) a §37 odst. 2 písm. b) uvedl, že se jedná se o dva odlišné důvody neprodloužení
dlouhodobého pobytu spočívající v tom, že: (i) „cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno“ [§37
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců] a (ii) „cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení
víza“ [§37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců]; navíc v případě důvodu ad (ii) zákon
jeho aplikaci výslovně podmiňuje zásadou přiměřenosti, zejména z hlediska dopadů do rodinného
a soukromého života cizince. Neplnění účelu pobytu je tedy důvodem pro neprodloužení
dlouhodobého pobytu dle §37 odst. 1 písm. b) a posuzuje se k aktuálnímu stavu v průběhu řízení
o prodloužení platnosti povolení k pobytu. Nenaplnění účelu předchozího pobytu je závažnou
překážkou dle §56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona o pobytu cizinců, a tedy důvodem
pro neprodloužení dlouhodobého pobytu dle §37 odst. 2 písm. b), přičemž plnění účelu pobytu
se posuzuje do minulosti, resp. rozhodné je období platnosti povolení k pobytu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 – 43).
[21] Zákon o pobytu cizinců vychází z předpokladu, že cizinec, který získal povolení k pobytu
na území České republiky k určitému účelu, je povinen povolení k jím deklarovanému účelu
náležitě využívat. Právě pro tento účel mu totiž bylo povolení k pobytu uděleno. Pokud cizinec
nenaplňuje na území České republiky účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu,
je na místě mu toto povolení k pobytu na území České republiky neprodloužit
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69,
ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 - 50, ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 Azs 144/2014 - 35, ze dne
31. 10. 2014, č. j. 8 Azs 105/2014 – 46, ze dne 4. 1. 2018, č. j. 7 Azs 346/2017 – 29).
[22] Závažnou překážkou pobytu cizince na území je neplnění účelu předchozího pobytu
po převážnou část doby, na kterou bylo cizinci uděleno vízum (nebo povolení) k pobytu
za účelem podnikání (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013,
č. j. 9 A 66/2010 - 50). Jak správně poukázal krajský soud v nyní posuzované věci, z hlediska
posouzení, zda cizinec porušil podmínku plnění účelu pobytu, je potřeba hodnotit zejména
rozsah období, po které nebyl účel pobytu plněn, závažnou překážkou prodloužení pobytu
je pak neplnění účelu po „většinu doby“ povoleného pobytu. V případě stěžovatelky se jednalo
o prodloužení povolení k pobytu v délce dvou let, z toho jeden rok a sedm měsíců neplnila účel
pobytu. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že dobu neplnění účelu je třeba posuzovat v poměru
k celkové době stěžovatelčina pobytu na území České republiky od roku 2007, nejenom pobytu
povoleného na základě její poslední žádosti. Celkový pobyt na území od roku 2007 je rozhodující
pro posouzení toho, zda je dopad rozhodnutí přiměřený z hlediska zásahu do soukromého
a rodinného života cizince. Plnění účelu je však nutné posuzovat přímo k období, ke kterému byl
pobyt povolen, ani předchozí dlouhodobý pobyt na území nemění nic na požadavku, aby cizinec
naplňoval podmínky pobytu, který mu byl povolen. V případě posuzování otázky, zda cizinec
„neplní“ účel pobytu je dále rozhodné i období v průběhu řízení o žádosti o prodloužení
povolení k pobytu, neboť z §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců účinného v době podání žádosti
(nyní §47 odst. 4), vyplývá, že při včasném podání žádosti je povolení k pobytu považováno
nadále za platné.
[23] Stěžovatelka v kasační stížnosti již přímo nerozporuje hodnocení její činnosti ve sdružení
podnikatelů jako závislé práce, uvádí však, že měla za to, že účel pobytu plnila a plnit nikdy
nepřestala. Nemohla tak předvídat opačný právní názor ze strany správních orgánů a dokládat
tak každou změnu v její činnosti. Žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného
soužití rodiny podala pouze z opatrnosti a není pravdou, že si musela být vědoma, že neplní účel,
pro který jí byl povolen pobyt. Nejvyšší správní soud k tomu předně uvádí, že stěžovatelka byla
v průběhu celého správního řízení až do vydání napadeného rozhodnutí zastoupena zmocněným
zástupcem JUDr. E. P., tedy osobou, která v dané věci umožnila cizincům výkon závislé práce
mimo pracovněprávní vztah (srov. rozsudek sp. zn. 1 Ads 272/2016). Ve věci uložení pokuty za
tento správní delikt byl vydán výše citovaný rozsudek krajského soudu ze dne 13. 9. 2016,
č. j. 36 Ad 39/2014 – 73 (nabytí právní moci 30. 9. 2016). Z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí ve věci stěžovatelky bylo zřejmé, že správní orgán nepovažoval v jejím případě účast
na sdružení podnikatelů za výkon podnikání. Subjektivní přesvědčení stěžovatelky o tom, že
nikdy nepřestala plnit účel pobytu (tedy i v průběhu odvolacího řízení), nemá vliv na vyhodnocení
její faktické činnosti jako závislé práce. Stěžovatelka si v téhle otázce i sama protiřečí, když na
závěr kasační stížnosti tvrdí, že činnost následně ukončila pro svoje těhotenství a dále v ní již
nepokračovala. Pokud činnost ve sdružení ukončila, nemohla mít za to, že v době odvolacího
řízení nadále podniká. Pokud dojde k přerušení podnikání cizinky - osoby samostatně výdělečně
činné z důvodu nástupu na mateřskou dovolenou, tuto okolnost nelze vykládat jako jinou
překážku pobytu na území České republiky (ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 Azs 59/2015 - 37, a
ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 Azs 258/2015 – 44). Stěžovatelka však na mateřskou dovolenou
nastoupila z výkonu závislé práce, ne z podnikání, nelze tak v jejím případě hovořit o přerušení
podnikání, stěžovatelka tak měla po ukončení mateřské dovolené správnímu orgánu doložit,
pokud poté začala podnikatelskou činnost skutečně vykonávat. Krajský soud v bodě 25
odůvodnění pouze zmínil, že si žalobkyně patrně byla neplnění účelu povoleného pobytu sama
vědoma, podala dne 5. 2. 2014 také žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
společného soužití rodiny na území. Tato domněnka, stejně tak jako tvrzení stěžovatelky, že si
nebyla vědoma neplnění účelu, však nic nemění na posouzení faktické činnosti, kterou
stěžovatelka vykonávala. To, zda současně požádala i o jiné pobytové oprávnění, stěžovatelce
nejde k tíži ani nemá vliv na hodnocení plnění účelu předchozího pobytu. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s krajským soudem v závěru, že stěžovatelka měla možnost správnímu orgánu
nabídnout konkrétní tvrzení o změně skutkového stavu – např. doložením, že po ukončení
mateřské dovolené pokračuje v podnikatelské činnosti.
[24] Stěžovatelka dále namítá, že měla být přinejmenším upozorněna na to, že dojde k vydání
rozhodnutí, a vyzvána k doložení skutkového stavu v době vydání rozhodnutí. Správní orgány
tak podle ní nemohly dospět k závěru, že neplní účel, pro který jí bylo vydáno povolení k pobytu.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že v rozsudku ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 46,
který stěžovatelka cituje v kasační stížnosti, soud konstatoval: „nenaplnění účelu předchozího pobytu
[...] je nutno posuzovat za období platnosti předchozího povolení k pobytu. Jde tedy o skutečnost, pro kterou je
stanoveno rozhodné období v minulosti, a na kterou proto nemůže mít vliv pozdější skutkový vývoj v řízení
o žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu [na rozdíl od důvodu dle ust. §37 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců]“. Pro posouzení otázky neplnění účelu (§37 odst. 1 písm. b) je tedy rozhodující stav
v době vydání odvolacího rozhodnutí, stejně tak jako je to v případě posuzování zásahu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
[25] V žalobě stěžovatelka namítala pouze to, že těhotenství nelze považovat za neplnění účelu
pobytu, a že se nelze spokojit se skutkovým stavem, ze kterého vycházely správní orgány. Krajský
soud tuto námitku vypořádal v bodech 34-35, v nichž podrobně rozvedl, že žalovaná byla
povinna zohlednit změnu skutkového stavu, avšak toliko v situaci, že by žalobkyně nabídla
konkrétní tvrzení doložené relevantními důkazy. Podle krajského soudu bylo v zájmu žalobkyně,
aby prokázala, že skutkový stav doznal v průběhu odvolacího řízení takových změn, které by
mohly výsledek správního řízení ovlivnit. Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského
soudu ztotožňuje, neboť řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je
řízením na žádost, v němž je účastník řízení povinen tvrdit správnímu orgánu všechny
skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017 – 27). Stěžovatelka tak měla, alespoň co se plnění účelu
pobytu v průběhu odvolacího řízení týče, sama tvrdit rozhodné skutečnosti. U posuzování zásahu
do soukromého a rodinného života by naopak bylo možné argumentovat povinností správního
orgánu učinit kroky k ověření, zda nedošlo ke změně skutkového stavu, jak plyne
např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 46. Stran
skutkového stavu týkajícího se soukromého a rodinného života, resp. námitky nehodnocení
aktuální rodinné situace žalobkyně, je však nutné odkázat na bod 35 napadeného rozsudku,
v němž soud vyhodnotil námitku nehodnocení rodinné situace žalobkyně jako opožděnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[27] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti
nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobkyně nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu