ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.15.2011:54
sp. zn. 6 Azs 15/2011 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: V. R., zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou,
advokátkou, se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5.
2010, č. j. OAM - 179/ZA - 06 - ZA14 - 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010, č. j. 56 Az 70/2010 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Romaně Lužné, se přizn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2400 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) byla
zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 179/ZA - 06 - ZA14 - 2010
ze dne 25. 5. 2010, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení
mezinárodní ochrany tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítá jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 283/1991 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se náhrada
nákladů řízení nepřiznává. Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel včas podanou
kasační stížností.
Stěžovatel svoji kasační stížnost nejprve opřel o důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a současně požádal
o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a o přiznání odkladného účinku
podle ust. §107 s. ř. s. Svoji žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodnil tím,
že mu hrozí újma na jeho právech, neboť by byl nucen vycestovat z České republiky na Ukrajinu,
kde mu hrozí „vážné nebezpečí z politických důvodů“, a dále porušením právních předpisů
v azylovém řízení. Ustanovená zástupkyně stěžovatele pak podáním ze dne 21. 2. 2011 blíže
vymezila důvody kasační stížnosti pouze na důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(konkrétně nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení), podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (konkrétně „nedostatečné zjištění
skutkového stavu“) a podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (konkrétně nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí).
Nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a nedostatečné zjištění skutkového stavu ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje
stěžovatel v tom, že se soud nedostatečně zabýval skutečnostmi uváděnými stěžovatelem o situaci
na Ukrajině a o ohrožení stěžovatelova soukromého a rodinného života návratem do vlasti,
naopak pouze převzal hodnocení skutkového stavu provedené žalovaným. Krajský soud se měl
podle názoru stěžovatele blíže zabývat důvodností obav stěžovatele z pronásledování
kvůli příslušnosti k určité sociální skupině, které by jej opravňovaly podle ust. §12 zákona o azylu
k udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel uvádí, že po návratu na Ukrajinu by měl problémy
se zapojením do běžného života, hrozí mu diskriminace, znevýhodňování a ponížení z důvodu
jeho odchodu ze země, o čemž jej informovaly osoby žijící na Ukrajině. Toto tvrzení stěžovatele
krajský soud zcela pominul a jen převzal hodnocení poměrů na Ukrajině ze zdrojů žalovaného.
Podle názoru stěžovatele se soud též nesprávně domnívá, že na situaci stěžovatele se nevztahuje
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvující právo na ochranu
soukromého a rodinného života. Tento závěr krajský soud podle názoru stěžovatele
nijak nezdůvodnil.
Rozhodnutí krajského soudu je podle názoru stěžovatele též nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť soud nezdůvodnil
svůj závěr, že situace na Ukrajině nemá takový charakter, aby odůvodňovala udělení
humanitárního azylu nebo doplňkové ochrany. Místo toho krajský soud podle názoru stěžovatele
opět pouze vyšel z hodnocení situace žalovaným. Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje podmínky
pro udělení azylu nebo přinejmenším doplňkové ochrany.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru nelze
vyloučit, že kasační stížnost je podána opožděně, když na napadené rozhodnutí soudu bylo
stěžovateli doručeno dne 6. 12. 2010 a podaná kasační stížnost je opatřena razítkem soudu
s datem 22. 12. 2010. Podle názoru žalovaného není podaná kasační stížnost oprávněná,
neboť rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany i rozhodnutí krajského soudu jsou
v souladu s právními předpisy. K námitkám stěžovatele žalovaný uvedl, že obavy stěžovatele
z návratu do země původu nejsou relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti
žalovaný odkazuje na kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a své rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany.
Podle názoru žalovaného měl stěžovatel uplatnit námitky, že jeho příběh nebyl posuzován
z hlediska naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu a z hlediska pronásledování
pro jeho příslušnost k určité sociální skupině, již v řízení před krajským soudem. Podle názoru
žalovaného se jedná o nepřípustná nova, kterými by se neměl Nejvyšší správní soud zabývat.
Nadto stěžovatel neuvedl v řízení o udělení mezinárodní ochrany žádné skutečnosti,
které by mohl žalovaný podle uvedených ustanovení posoudit.
Žalovaný se též neztotožňuje s názorem stěžovatele, že krajský soud nedostatečně
vyhodnotil námitku stěžovatele týkající se ochrany rodinného a soukromého života ve smyslu
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru žalovaného jsou závěry
krajského soudu, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo
na volbu vhodnějšího místa k životu než je země původu, zcela logické s ohledem na příběh
stěžovatele (Ukrajinu opustil v roce 2001 kvůli existenčním problémům, povodeň jeho i matku
připravila o dům, v České republice žije již 9 let, má zde zázemí, zvykl si zde a vycestování
by mu vzalo možnost realizovat plnohodnotný život). Žalovaný též poukazuje na to,
že stěžovatel podal žádost proto, že v dané situaci neměl jinou možnost jak setrvat na území
České republiky. Žalovaný závěrem navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že podle podacího razítka na obálce, v níž byla
kasační stížnost krajskému soudu doručena (č. l. 27 soudního spisu), byla kasační stížnost zaslána
prostřednictvím držitele poštovní licence dne 20. 12. 2010. Tento den byl posledním dnem
dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti stanovené ust. §106 odst. 2 s. ř. s., neboť kasační
stížností napadené rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 6. 12. 2010. Lhůta
pro podání kasační stížnosti tak byla zachována (srov. ust. §40 odst. 4 s. ř. s.) a kasační stížnost
je podána včas. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou
oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102
s. ř. s.). Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech azylu
podle §104a odst. 1 s. ř. s. musí být odmítnuta v případech, kdy svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech
sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a
jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v
budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či
procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti však žádné takové
důvody neuvedl a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační stížnosti neshledal.
Zdejší soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel ve své žalobě ke krajskému soudu
ze dne 28. 5. 2010 (na č. l. 1 soudního spisu) namítal porušení ust. §3 a ust. §50 odst. 2 a 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), které zdůvodnil pouze obecně tím,
že správní orgán nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, nevedl azylové řízení tak, aby posílil důvěru stěžovatele ve správnost
jeho rozhodování, a nezjistil všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
toho, komu má být uložena povinnost. Dále stěžovatel namítal porušení ust §68 odst. 3
správního řádu, které opět obecně zdůvodnil tím, že jej odůvodnění napadeného rozhodnutí
nepřesvědčilo o jeho správnosti a žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi
provedenými důkazy.
Dále stěžovatel v žalobě ke krajskému soudu namítal, že se žalovaný dopustil nesprávné
právní kvalifikace při aplikaci ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Podle názoru stěžovatele
byl zjištěný skutkový stav žalovaným nesprávně kvalifikován a stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro udělení doplňkové ochrany
podle ust. §14a zákona o azylu. Stěžovatel konkrétně namítal, že žalovaný rozhodl v rozporu
s čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práva svobod, protože zamítnutím jeho žádosti
o mezinárodní ochranu je ohrožen jeho soukromý život. Stěžovatel uvedl, že na Ukrajině nic
nemá, nemá se kam vrátit, nevidí zde perspektivu dalšího života, po návratu bude mít problémy
s nalezením práce a od svých přátel, kteří dříve neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu ví,
že na něj bude pohlíženo s nedůvěrou a despektem. Stěžovatel dále uvedl, že v České republice
má zázemí, má též známého českého podnikatele, který by jej zaměstnal, je zde již řadu let a plně
se zde zadaptoval. Českou republiku stěžovatel bere jako cílový stát, chce zde pracovat a žít,
na Ukrajinu se vrátit nechce, protože jej tam čeká jen opovržení a bída. Stěžovatel odkazuje
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - rozhodnutí ve věci Beldjoudi z roku 1992,
A 234-8. K pojmu „nezbytnosti v demokratické společnosti“ odkazuje stěžovatel na rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ericsson z roku 1989, A - 156, §69 a ve věci Sunday
Times z roku 1991, A - 217, §50. Stěžovatel namítá, že nucené vycestovaní v jeho případě
naplňuje důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu,
neboť jeho vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ohledně dalších konkrétních skutkových důvodů pak stěžovatel v žalobě ke krajskému
soudu pouze obecně odkázal na svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol
o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Ani ve své replice k vyjádření žalovaného ze dne 17. 8. 2010 (č. l. 16 soudního spisu) pak
stěžovatel žalobní body nijak neupřesnil či nerozvedl a pouze uvedl, že trvá na žalobních bodech
uvedených v žalobě a na důvodech pro udělení mezinárodní ochrany uvedených ve své žádosti.
Pouze obecný odkaz na správní spis přitom nelze chápat jako řádné uplatnění námitky
v žalobě stejně jako pouze obecně tvrzené nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu.
Tento závěr vyplývá z judikatury zdejšího soudu, srov. například rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 835/2006, podle něhož I. Líčení skutkových
okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem. II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat
o nezákonnosti. III. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány
či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis
či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů
či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.
Stěžovatel tedy (ač k tomu měl příležitost) v žalobě ke krajskému soudu nenamítal
nesprávné vyhodnocení svých obav z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální
skupině, které by podle jeho názoru měly být relevantní pro udělení azylu podle ust. §12 zákona
o azylu, ani nesprávné vyhodnocení situace na Ukrajině žalovaným ve vztahu k možnosti udělení
doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a zákona o azylu. (Námitky stěžovatele vtahující se
k neudělení doplňkové ochrany směřovaly výlučně k vyhodnocení skutečností uváděných
stěžovatelem ve vztahu k možnému rozporu vycestování stěžovatele s mezinárodními závazky
České republiky ve smyslu ust. §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, nikoliv přímo k situaci
na Ukrajině.) Stěžovatel také v žalobě (ač tak učinit mohl) neuplatnil žádné námitky týkající se
neudělení humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu. Uvedené námitky stěžovatele
tedy Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustné v souladu s ust. §104 odst. 4 s. ř. s. a dále
se jimi nezabýval. Důvody kasační stížnosti totiž nelze rozšiřovat nad rámec žalobních bodů, lze
je opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem
přípustně uplatněny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. 2 Azs 134/2005, publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS).
V nedávné době došlo ke změně ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
vztahující se k míře, v jaké je správní orgán povinen posuzovat a odůvodnit žádost o poskytnutí
mezinárodní ochrany, než ji zamítne jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16 zákona o azylu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, dostupném na www.nssoud.cz k závěru, že „žádost o poskytnutí mezinárodní
ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak
vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují.
Zamítnout žádost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li
v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit.“
Neodůvodní-li správní orgán rozhodnutí o mezinárodní ochraně v souladu s požadavky výše
citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, dostupný na www.nssoud.cz). V projednávaném případě bylo
rozhodnutí žalovaného o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu odůvodněno
z hlediska §12 a §14a zákona o azylu, žalovaný se však již nezabýval možností poskytnutí
humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tedy považoval
za potřebné zvážit, zda je třeba přihlédnout k této vadě rozhodnutí žalovaného z úřední
povinnosti. Na výše uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 25. 1. 2011 navazuje usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84,
dostupné na www.nssoud.cz, ze kterého se podává: „Krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí
správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání
rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů.“
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebránila uvedená vada
rozhodnutí žalovaného krajskému soudu v přezkoumání rozhodnutí v mezích žalobních
bodů, jak je vymezil ve své žalobě ke krajskému soudu stěžovatel. Nenamítal-li stěžovatel
v žalobě ke krajskému soudu uvedené vady rozhodnutí žalovaného a nebyl-li krajský soud
ani povinen přihlédnout k těmto vadám ex offo, nemohlo řízení před krajským soudem být
zatíženo vadou, k níž by musel z úřední povinnosti přihlédnout soud zdejší. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů sama o sobě také není vadou správního
rozhodnutí, ke které by zdejší soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (srov. ust. 109 odst. 2
a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud dospěl
k nesprávnému závěru, že na situaci stěžovatele se nevztahuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod zakotvující právo na ochranu soukromého a rodinného života.
S touto námitkou souvisí i další stěžovatelova námitka, že svůj závěr ohledně nepoužití čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod krajský soud nezdůvodnil.
Jak je patrno z výše uvedené rekapitulace obsahu stěžovatelovy žaloby ke krajskému
soudu, stěžovatel v žalobě nenamítal ohrožení svého rodinného života, což je logické i s ohledem
na to, že stěžovatel neuvedl, že by měl v České republice vazby rodinného charakteru,
které by byly návratem do země původu narušeny.
K problematice aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
v souvislosti s doplňkovou ochranou ve smyslu zákona o azylu existuje poměrně bohatá
judikatura zdejšího soudu. V souvislosti se situací stěžovatele je třeba poukázat předně na to,
že ustálená judikatura zdejšího soudu stojí na stanovisku, že zásahem do soukromého
a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohl být zpravidla pouze dlouhodobý
zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu
ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Výjimkou by pak mohl
být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá
nutnost jeho vycestování. (Srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, dostupný na www.nssoud.cz, který vychází z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva - např. z rozsudku ze dne 26. 9. 1997 ve věci El Bouja idi
proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001 ve věci Ezzouhdi proti Francii, stížnost
č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002 ve věci Yildiz proti Rakousku, stížnost č. 37295/97, ze dne
15. 7. 2003 ve věci Mokrani proti Francii, stížnost č. 52206/99, a ze dne 28. 6. 2007 ve věci
Kaya proti Německu, stížnost č. 31753/02; vše dostupné na http://echr.coe.int. Dále je možno
odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 -
71, dostupný z www.nssoud.cz.)
Stěžovateli přitom nebyl udělen dlouhodobý zákaz pobytu a stěžovatel ani neuváděl
takové důvody, pro které by již samotná nutnost jeho vycestování byla způsobilá zasáhnout
do jeho osobních vazeb.
Stěžovatelova argumentace (na Ukrajině nic nemá, nemá se kam vrátit, nevidí zde
perspektivu dalšího života, po návratu bude mít problémy s nalezením práce, bude na něj
pohlíženo s nedůvěrou a despektem, čeká jej tam jen opovržení a bída) též směřuje
k tzv. extrateritoriálnímu účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 6 Azs 41/2008 - 129, ze kterého se podává: „… Stěžovatel tu zjevně naráží na případné
extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně
soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu
přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen
také udělit doplňkovou ochranu. V tomto kontextu kasační námitky je třeba zdůraznit, že z rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bensaid proti Spojenému království (rozsudek ze dne 6. 2. 2001,
stížnost č. 44599/98) ovšem zcela jasně vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8
Úmluvy jsou velmi přísné, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti namítá pouze možnost narušení jeho soukromého
(odkazuje na profesní utváření mezilidských vztahů) života na Ukrajině, kde jsou kritéria vyplývající
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ještě přísnější než v případě možnosti narušení rodinného života.
Evropský soud pro lidská práva totiž mj. také konstatoval, že ne každý zásah do morální a fyzické integrity
(tj. do soukromého života stěžovatele), který by případně znamenal porušení čl. 8 Úmluvy ze strany smluvního
státu Úmluvy, je dostatečný pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy (F. proti Spojenému království,
rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. 6. 2004, stížnost č. 17341/03; Paramsothy proti Nizozemí, rozhodnutí
o přijatelnosti ze dne 10. 11. 2005, stížnost č. 14492/03; Bensaid proti Spojenému království, rozsudek ze dne
6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98, §48). Na základě výše uvedených rozsudků Evropského soudu pro lidská
práva Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzená situace, tedy možné ústrky a posměšky
okolí a hypotetická pracovní diskriminace, zdaleka nedosahují intenzity nutné pro nastoupení extrateritoriálního
účinku čl. 8 Úmluvy.“
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že stěžovatelem uváděné důvody zjevně
nedosahují takové intenzity, aby byly způsobilé spustit extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. V takovém případě ani nemůžou stěžovatelem
uváděné důvody odůvodňovat udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu.
Ke stěžovatelově námitce směřující k tomu, že krajský soud v rozsudku napadeném
kasační stížností nezdůvodnil svůj závěr ohledně nepoužití čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, zjistil zdejší soud ze soudního spisu, že krajský soud odůvodnil svůj závěr
následovně: „Soud se neztotožňuje ani s touto námitkou žalobce. Situace žalobce není řešitelná za pomoci
zákona o azylu, nevztahuje se na ni ani ochrana práva na soukromý a rodinný život tak, jak je zakotvena v čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento článek totiž nijak nezaručuje právo na výběr
vhodnějšího místa k životu, než je země původu.“
Uvedená námitka stěžovatele je tedy nepřípadná, neboť krajský soud svůj závěr ohledně
nepoužití čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zdůvodnil. K otázce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou předcházející judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný po č. 133/2004 Sb. NSS a dostupný
z www.nssoud.cz, ze kterého se podává: „… Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových
zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Byť je tedy výše uvedené zdůvodnění závěru krajského soudu
o nepoužití čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stručné, nelze
jej považovat prima facie za nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jeho ustálená a vnitřně jednotná judikatura
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
zároveň neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud nerozhodoval,
neboť odkladný účinek kasační stížnosti v projednávaném případě vyplývá ze zákona (ust. §32
odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 70/2010 - 33 ze dne
27. 1. 2011 pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní JUDr. Romana Lužná.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele zdejšímu soudu sdělila přípisem ze dne 19. 4. 2011,
že požaduje odměnu v celkové výši 4800 Kč za dva úkony právní služby a jako náhradu hotových
výdajů, která ke každému z provedených úkonů náleží podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“). Konkrétně požadovala ustanovená
zástupkyně stěžovatelky odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů za tyto dva úkony
právní služby: převzetí a přípravu věci, včetně přípisu stěžovateli a studia spisu podle §11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu a doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu. Závěrem svého přípisu ustanovená zástupkyně stěžovatelky zdejšímu soudu sdělila, že není
plátcem DPH.
Zdejší soud konstatuje, že ustanovenou zástupkyní stěžovatelky citované ust. §11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu se vztahuje pouze na případy, kdy je mezi advokátem a klientem
uzavřena smlouva o poskytnutí právních služeb. Naproti tomu případy, kdy je zástupce klientovi
ustanoven soudem, upravuje ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu tak, že mimosmluvní
odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby.
První poradu s klientem však ustanovená zástupkyně stěžovatelky netvrdila.
Proto jí za tento úkon právní služby odměna za zastupování podle advokátního tarifu nenáleží.
Oproti tomu doplnění kasační stížnosti podáním ze dne 21. 2. 2011 je úkonem,
za který ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží odměna za zastupování podle ust. §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu ve výši 2100 Kč a náhrada hotových výdajů podle ust. §13
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Zdejší soud tedy přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky
odměnu za zastupování ve výši 2100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky
300 Kč. Jelikož ustanovená zástupkyně stěžovatelky není plátcem DPH, přiznává jí zdejší soud
odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu