ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.190.2020:30
sp. zn. 6 Azs 190/2020 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce:
N. Q. V., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby na
ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o vydání zaměstnanecké karty, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2020,
č. j. 51 A 16/2020 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V rámci probíhajícího řízení o vydání zaměstnanecké karty žalobce podal dne 24. 2. 2020
z důvodu tvrzené nečinnosti, jíž se měl žalovaný dopouštět ode dne 20. 12. 2019, kdy odvolací
správní orgán zrušil jeho předchozí rozhodnutí ve věci a věc mu vrátil k novému projednání,
žádost o opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu. Dne 26. 3. 2020 se následně
domáhal žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) soudní
ochrany proti nečinnosti žalovaného. V průběhu soudního řízení krajský soud obdržel dne
18. 6. 2020 podání, jímž vzal žalobce žalobu zpět dle §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), protože žalovaný v mezidobí dne
19. 5. 2020 ve věci rozhodl. Krajský soud řízení v záhlaví označeným usnesením zastavil
(výrok I.), žalobci vrátil část zaplaceného soudního poplatku (výrok II.) a z důvodu zpětvzetí
žaloby pro pozdější chování žalovaného přiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal žalovaný (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost. Má za to, že usnesení krajského soudu je nezákonné, neboť došlo
k vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel
napadá zejména výrok I. a výrok III. usnesení, nicméně požaduje zrušit celé usnesení krajského
soudu, řízení zastavit a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že neměl
možnost vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, v čemž spatřuje vadu, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí krajského soudu. Poukazuje na skutečnost, že dne 25. 3. 2020 vydal v probíhajícím
správním řízení usnesení o jeho přerušení (s odkazem na vládní opatření související s výskytem
koronaviru SARS CoV-2), žaloba byla podána dne 26. 3. 2020. Usnesení o přerušení správního
řízení bylo zástupci žalobce formálně doručeno prostřednictvím systému datových schránek dne
30. 3. 2020. Stěžovatel nicméně uvádí, že zástupce žalobce se do datové schránky přihlásil již dne
26. 3. 2020 (skrze pověřenou osobu bez oprávnění číst obsah zprávy, či skrze mobilní aplikaci,
což nezpůsobilo doručení usnesení o přerušení řízení), tedy v den, kdy podal žalobu na ochranu
proti nečinnosti. Stěžovatel tak zpochybňuje důvodnost a účelnost podání žaloby žalobcem
a zároveň namítá, že mu byla upřena možnost požádat s ohledem na znalost procesního stavu
věci o nepřiznání náhrady nákladů řízení pro důvody zvláštního zřetele hodné (§60 odst. 7
s. ř. s.). V této souvislosti poukázal na shodný postup zástupce žalobce v dalších 65 případech.
[3] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že kasační stížnost není přípustná,
neboť fakticky směřuje pouze proti výroku o přiznání náhrady nákladů řízení. Stěžovatel
sice navrhuje zrušit také výrok I. usnesení, kterým se řízení zastavuje, avšak zároveň
po Nejvyšším správním soudu požaduje, aby rozhodl stejně jako krajský soud a řízení rovněž
zastavil. Žalobce dále podrobně popsal důvody, které ho vedly k podání žaloby proti nečinnosti.
Tvrzení stěžovatele, že nemohl vznést u krajského soudu argumentaci ohledně aplikace §60
odst. 7 s. ř. s., je podle žalobce nepřípadné. Stěžovateli mělo být s ohledem na vydání rozhodnutí
ve věci zřejmé, že žalobce vezme žalobu zpět a že soud bude rozhodovat o nákladech řízení.
I přes tuto skutečnost stěžovatel žádnou argumentaci krajskému soudu ohledně této otázky
nepředložil. V doplňujícím podání žalobce upřesnil své vyjádření týkající se problematiky
doručování do datových schránek v reakci na argumentaci stěžovatele zneužitím práva.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že ačkoli stěžovatel kasační stížnost formálně
opírá také o důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je-li kasační stížností napadeno usnesení
krajského soudu o zastavení řízení, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí (srovnej
obdobně již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
č. 625/2005 Sb. NSS).
[5] Podle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. soud usnesením odmítne podaný
návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
[6] Podle §102 s. ř. s. kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení takového rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná
proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále uvedeno jinak.
[7] Z povahy kasační stížnosti jakožto „opravného prostředku“ vyplývá, že ji může podat jen
ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu vyhověno, případně kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná újma na jeho právech (§102 s. ř. s.). Ve vztahu k rozhodnutí
krajského soudu, jímž se řízení končí, lze z pohledu žalovaného jako stěžovatele rozlišit v zásadě
jen dvě právně rozdílné situace: žalobě bylo vyhověno, nebo nikoliv. Bylo-li by žalobě proti
nečinnosti vyhověno, vyvolalo by to určitý právní účinek ve sféře žalovaného správního orgánu,
neboť by mu bylo nařízeno vydat rozhodnutí ve věci. Kasační stížnost by tak byla „subjektivně
přípustná“. Oproti tomu, nevyhověl-li krajský soud žalobě – ať už z důvodů procesních
(jako tomu bylo v nyní posuzované věci) nebo z důvodů meritorních, z pohledu žalovaného
správního orgánu ke změně nedochází a žalovanému žádná újma nevzniká. Újma přitom nemůže
spočívat v rozhodnutí o nákladech řízení. Takové rozhodnutí je akcesorickým výrokem soudu,
který nelze napadnout samostatnou kasační stížností (§104 odst. 2 s. ř. s.). Nelze-li připustit
přezkum rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení bez přípustné kasační námitky
proti výroku v meritu věci (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS), není ani možné uznat tvrzenou
újmu plynoucí z výroku o nákladech řízení jako relevantní újmu pro posouzení přípustnosti
kasační stížnosti jako takové.
[8] Obdobnou situací (spočívající v zastavení řízení o nečinnostní žalobě pro její zpětvzetí
s ohledem na pozdější chování žalovaného) se ve svém nedávném usnesení ze dne 26. 3. 2020,
č. j. 9 Afs 271/2018 - 52, zabýval také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. K neexistenci
myslitelné újmy žalovaného, a tedy k jeho nemožnosti podat kasační stížnost, rozšířený senát
v bodě [51] uvedl: „Relevantní újmu však nelze shledat ani v případě, kdy žaloba sice není zamítnuta
(pro žalovaného obecně nejpříznivější možný výsledek každého soudního sporu), ale soudní řízení je skončeno
jinak, aniž by žalobě bylo, byť jen z malé části vyhověno. Takovými rozhodnutími jsou v soudním řízení správním
typicky usnesení o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení.“ Podrobný výklad tzv. „subjektivní
nepřípustnosti“ kasačních stížností rozšířený senát v bodě [60] zobecnil v následující závěr:
„Žalovaný správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zastavení řízení podle §47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost musí být odmítnuta podle §46
odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.“
[9] Citované závěry rozšířeného senátu plně dopadají také na nyní projednávaný případ,
a proto Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost žalovaného jako podanou osobou zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.].
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoli se z důvodu odmítnutí kasační stížnosti
nemohl věcí meritorně zabývat, a tedy ani řešit stěžovatelem vznesené námitky týkající
se případného procesního pochybení krajského soudu, nad rámec shora uvedeného upozorňuje,
že právě s ohledem na nepřípustnost kasačních stížností žalovaného správního orgánu
v případech obdobných tomu v nyní souzené věci leží těžiště odpovědnosti za rozhodovací
činnost primárně na krajských soudech. Umožnění stranám vyjádřit se před rozhodnutím věci
k požadované náhradě nákladů řízení přitom může v konkrétní věci přispět k zamezení možnému
zneužití práva a ke zjištění okolností vedoucích soud k aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. a k rozhodnutí
o nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
IV. Náklady řízení
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 3 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu