ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.191.2020:26
sp. zn. 6 Azs 191/2020 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: N. C. D., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby na
ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o vydání zaměstnanecké karty, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2020,
č. j. 61 A 10/2020 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V rámci probíhajícího řízení o vydání zaměstnanecké karty žalobce podal dne 24. 2. 2020
z důvodu tvrzené nečinnosti, jíž se měl žalovaný dopouštět ode dne 20. 12. 2019, kdy odvolací
správní orgán zrušil jeho předchozí rozhodnutí ve věci a věc mu vrátil k novému projednání,
žádost o opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu. Dne 26. 3. 2020 se následně
domáhal žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) soudní
ochrany proti nečinnosti žalovaného. V průběhu soudního řízení krajský soud obdržel dne
16. 6. 2020 podání, jímž vzal žalobce žalobu zpět dle §37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), protože žalovaný v mezidobí dne
19. 5. 2020 ve věci rozhodl. Krajský soud řízení v záhlaví označeným usnesením zastavil
(výrok I.), žalobci vrátil část zaplaceného soudního poplatku (výrok II.) a z důvodu zpětvzetí
žaloby pro pozdější chování žalovaného přiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.).
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal žalovaný (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost. Má za to, že usnesení krajského soudu je nezákonné, neboť došlo
k vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel
napadá zejména výrok I. a výrok III. usnesení, nicméně požaduje zrušit celé usnesení krajského
soudu, řízení zastavit a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že neměl
možnost vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, v čemž spatřuje vadu, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí krajského soudu. Poukazuje na skutečnost, že dne 25. 3. 2020 vydal v probíhajícím
správním řízení usnesení o jeho přerušení (s odkazem na vládní opatření související s výskytem
koronaviru SARS CoV-2), žaloba byla podána dne 26. 3. 2020. Usnesení o přerušení správního
řízení bylo zástupci žalobce formálně doručeno prostřednictvím systému datových schránek dne
30. 3. 2020. Stěžovatel nicméně uvádí, že zástupce žalobce se do datové schránky přihlásil již dne
26. 3. 2020 (skrze pověřenou osobu bez oprávnění číst obsah zprávy, či skrze mobilní aplikaci,
což nezpůsobilo doručení usnesení o přerušení řízení), tedy v den, kdy podal žalobu na ochranu
proti nečinnosti. Stěžovatel tak zpochybňuje důvodnost a účelnost podání žaloby žalobcem
a zároveň namítá, že mu byla upřena možnost požádat s ohledem na znalost procesního stavu
věci o nepřiznání náhrady nákladů řízení pro důvody zvláštního zřetele hodné (§60 odst. 7
s. ř. s.). V této souvislosti poukázal na shodný postup zástupce žalobce v dalších 65 případech.
[3] Zástupce žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že technické stránce
datových schránek nerozumí. K tvrzení stěžovatele, že se do schránky přihlásil již dne
26. 3. 2020, z čehož stěžovatel dovozuje následné rychlé rozhodnutí o podání žalob, uvedl,
že s vyhotovováním a odesíláním žalob bylo v jeho kanceláři započato časově již před
přihlášením v době, kterou uvádí stěžovatel, kdy měl nabýt povědomí o tom, že celá série
správních řízení začala být přerušována. Odmítl tak úvahy stěžovatele o možném zneužití práva.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že ačkoli stěžovatel kasační stížnost formálně
opírá také o důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je-li kasační stížností napadeno usnesení
krajského soudu o zastavení řízení, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí (srovnej
obdobně již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
č. 625/2005 Sb. NSS).
[5] Podle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. soud usnesením odmítne podaný
návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
[6] Podle §102 s. ř. s. kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení takového rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná
proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále uvedeno jinak.
[7] Z povahy kasační stížnosti jakožto „opravného prostředku“ vyplývá, že ji může podat
jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu vyhověno, případně kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná újma na jeho právech (§102 s. ř. s.). Ve vztahu k rozhodnutí
krajského soudu, jímž se řízení končí, lze z pohledu žalovaného jako stěžovatele rozlišit v zásadě
jen dvě právně rozdílné situace: žalobě bylo vyhověno, nebo nikoliv. Bylo-li by žalobě proti
nečinnosti vyhověno, vyvolalo by to určitý právní účinek ve sféře žalovaného správního orgánu,
neboť by mu bylo nařízeno vydat rozhodnutí ve věci. Kasační stížnost by tak byla „subjektivně
přípustná“. Oproti tomu, nevyhověl-li krajský soud žalobě – ať už z důvodů procesních (jako
tomu bylo v nyní posuzované věci) nebo z důvodů meritorních, z pohledu žalovaného správního
orgánu ke změně nedochází a žalovanému žádná újma nevzniká. Újma přitom nemůže spočívat
v rozhodnutí o nákladech řízení. Takové rozhodnutí je akcesorickým výrokem soudu, který nelze
napadnout samostatnou kasační stížností (§104 odst. 2 s. ř. s.). Nelze-li připustit přezkum
rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení bez přípustné kasační námitky proti výroku
v meritu věci (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS), není ani možné uznat tvrzenou újmu plynoucí
z výroku o nákladech řízení jako relevantní újmu pro posouzení přípustnosti kasační stížnosti
jako takové.
[8] Obdobnou situací (spočívající v zastavení řízení o nečinnostní žalobě pro její zpětvzetí
s ohledem na pozdější chování žalovaného) se ve svém nedávném usnesení ze dne 26. 3. 2020,
č. j. 9 Afs 271/2018 - 52, zabýval také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. K neexistenci
myslitelné újmy žalovaného, a tedy k jeho nemožnosti podat kasační stížnost, rozšířený senát
v bodě [51] uvedl: „Relevantní újmu však nelze shledat ani v případě, kdy žaloba sice není zamítnuta
(pro žalovaného obecně nejpříznivější možný výsledek každého soudního sporu), ale soudní řízení je skončeno
jinak, aniž by žalobě bylo, byť jen z malé části vyhověno. Takovými rozhodnutími jsou v soudním řízení správním
typicky usnesení o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení.“ Podrobný výklad tzv. „subjektivní
nepřípustnosti“ kasačních stížností rozšířený senát v bodě [60] zobecnil v následující závěr:
„Žalovaný správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zastavení řízení podle §47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost musí být odmítnuta podle §46
odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.“
[9] Citované závěry rozšířeného senátu plně dopadají také na nyní projednávaný případ,
a proto Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost žalovaného jako podanou osobou zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s.].
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoli se z důvodu odmítnutí kasační stížnosti
nemohl věcí meritorně zabývat, a tedy ani řešit stěžovatelem vznesené námitky týkající
se případného procesního pochybení krajského soudu, nad rámec shora uvedeného upozorňuje,
že právě s ohledem na nepřípustnost kasačních stížností žalovaného správního orgánu
v případech obdobných tomu v nyní souzené věci leží těžiště odpovědnosti za rozhodovací
činnost primárně na krajských soudech. Umožnění stranám vyjádřit se před rozhodnutím věci
k požadované náhradě nákladů řízení přitom může v konkrétní věci přispět k zamezení možnému
zneužití práva a ke zjištění okolností vedoucích soud k aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. a k rozhodnutí
o nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
IV. Náklady řízení
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 3 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu