ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.283.2020:23
sp. zn. 6 Azs 283/2020 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Tomáše Langáška, a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: A. N., zastoupen
JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Archangelská 1, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 2. 2020, č. j. OAM-776/ZA-ZA11-VL13-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020, č. j. 1 Az 25/2020 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce požádal dne 28. 8. 2019 o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že je státním
příslušníkem Republiky Uzbekistán, v České republice pobýval dlouhodobě od roku 2008,
naposledy s vízem za účelem strpění pobytu na území. V roce 2017 požádal o dlouhodobý pobyt
a o zaměstnaneckou kartu, ale jeho žádostem nebylo vyhověno; po konečném zamítnutí obdržel
výjezdní příkaz na 60 dní s platností do 8. 9. 2019.
[2] Při pohovoru žalobce uvedl, že v průběhu pobytu v České republice dvakrát vycestoval
do Uzbekistánu, poprvé kvůli svatbě v roce 2015, podruhé v roce 2016, aby navštívil manželku
a rodinu. V Uzbekistánu žije kromě manželky a rodičů ještě jeho pět bratrů. Nyní se obává
návratu do vlasti, neboť režim v Uzbekistánu je nedemokratický. Při obou návštěvách
Uzbekistánu ho vždy kontaktovala státní bezpečnostní služba a požadovala informace
o občanech Uzbekistánu v České republice a o jejich aktivitách. Při poslední návštěvě navíc státní
bezpečnostní služba požadovala, aby jim na sebe předal kontakt. Při pohovoru mu odebrali pas,
který mu vrátili až po sdělení telefonního čísla. Protože uvedl neexistující telefonní číslo,
navštívila státní bezpečnostní služba s toutéž žádostí i jeho rodiče; číslo se jim získat nepodařilo.
Od té doby ani jeho ani členy rodiny nikdo nekontaktoval. Dále uvedl, že nikdy nebyl členem
žádné politické strany ani organizace a nebyl nijak politicky aktivní. O mezinárodní ochranu
požádal až v roce 2019 proto, že do té doby měl legální dlouhodobý pobyt.
[3] Rozhodnutím uvedeným v záhlaví Ministerstvo vnitra zamítlo žalobcovu žádost
o mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále
jen „zákon o azylu“).
[4] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 28. 5. 2020 žalobu k Městskému soudu
v Praze a namítal, že splňuje přinejmenším podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 1 Az 25/2020 – 28,
zamítl. Konstatoval, že žalobce neuvedl relevantní důvod, proč by měl mít v případě návratu do
země původu problémy. Žalobce neměl žádný problém se státními orgány, vyjma pohovoru
se státní bezpečnostní službou v roce 2016, kdy uvedl neexistující telefonní číslo. Po neúspěšné
snaze získat číslo od jeho rodičů jej ani nikoho z rodiny státní bezpečnostní služba dál
nekontaktovala. Žalobce ani jeho rodina nejsou politicky aktivní; do České republiky vycestoval
za prací. Soud přitom vzal za hodnověrné, že v obecné rovině se od konce roku 2016 situace
v Uzbekistánu díky reformám nového prezidenta Šavkata Mirzijojeva zlepšuje, jak vyplynulo
z Informace Ministerstva zahraničních věci České republiky ze dne 22. 11. 2017,
č. j. 119896/2017-LPTP, týkající se výjezdu ze země, pobytu v zahraničí a návratu státních
občanů Uzbekistánu do vlasti. Zohlednil, že i Nejvyšší správní soud tuto informaci posoudil jako
aktuální a dostatečnou. Dle této informace sice uzbecká vláda pohyb svých občanů bedlivě
sleduje, ale ekonomičtí migranti ani neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu obvykle nečelí
po návratu do vlasti problémům ze strany státních orgánů (vyjma administrativních potíží
při novém pokusu o vycestování). Žalobce nepředložil žádná konkrétní tvrzení, proč by mu
i po změně poměrů v Uzbekistánu mělo hrozit nebezpečí vážné újmy. Stejně tak obecný poukaz
na špatnou ekonomickou situaci v zemi původu není důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítal, že rozsudek městského soudu je nezákonný, protože závěry soudu nemají oporu
ve spisu, a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, protože soud se opomenul vypořádat
se všemi důvody žádosti o mezinárodní ochranu. Soud opomenul jasně prezentované obavy
stěžovatele z návratu do vlasti, kde panuje diktátorský a nedemokratický režim. Nelze vyloučit,
že by stěžovateli v případě návratu hrozilo uvěznění, mučení či nelidské a ponižující zacházení. Je
proto přesvědčen, že splňuje přinejmenším důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, a to z důvodu vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
panujícího diktátorského, nedemokratického režimu v jeho domovské zemi.
[6] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za oprávněnou a domnívá se, že jak
jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Po posouzení podmínek řízení shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou,
avšak nepřijatelnou podle §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), neboť svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele.
[8] V usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, Nejvyšší správní soud vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel ve své kasační stížnosti žádný důvod přijatelnosti netvrdil a soud prima facie
nemá za splněný žádný z prvních tří popsaných případů. Stěžovatel nevznesl žádnou právní
otázku, která by nebyla soudy již řešena nebo byla řešena rozdílně. Jádro jeho stížnosti totiž
spočívá ve skutkové rovině případu; stížnost se opírá o nedostatečné zjištění skutkových
okolností, nezohlednění jeho skutkových tvrzení a na to navazující nesprávné posouzení splnění
podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Sám stěžovatel ale neuvedl
žádné konkrétní skutkové okolnosti, se kterými by se žalovaný nevyrovnal a které by městský
soud v přezkumu nezohlednil. Jeho tvrzení se omezila na obecnou obavu z nedemokratického
režimu a špatnou ekonomickou situaci. Jediným konkrétním skutkovým tvrzením byly pohovory
se státní bezpečnostní službou, druhý (a poslední) z roku 2016, který neměl následky. Na tomto
místě je nutné připomenout, že je to především žadatel o mezinárodní ochranu, který je
primárním zdrojem informací podstatných pro posouzení jeho žádosti (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38).
[10] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal v postupu městského soudu zásadní pochybení,
které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti. I důvod přijatelnosti kasační stížnosti
pro zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele,
je důvodem právním. Ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 se o zásadní právní pochybení v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud krajský (zde městský) soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu (a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu), nebo pokud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Tak tomu, i s ohledem na povahu kasační námitky odvíjející
se od skutkových zjištění, v daném případě nebylo.
[11] Městský soud přezkoumal postup žalovaného v mezích uplatněného žalobního bodu,
tj. ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Přitom hodnotil
i skutková zjištění, ze kterých žalovaný vycházel, a skutková tvrzení stěžovatele. Jestliže stěžovatel
brojí proti nesprávnému zjištění skutkového stavu, pak Nejvyšší správní soud ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 2 Azs 301/2018 – 37 konstatuje, že „rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu
žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne
rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující
zásady volného hodnocení důkazů.“ Jinými slovy, dokazování se vždy bude odvíjet od konkrétních
skutkových tvrzení konkrétního žadatele a jím uváděných specifických okolností. Skutečnosti
uváděné stěžovatelem však byly obecné a nezakládaly důvody pro udělení doplňkové ochrany.
[12] Nejvyšší správní soud zároveň poukazuje na to, že skutkově obdobnými věcmi (týkajícími
se problematiky postupu veřejné moci vůči občanům Uzbekistánu navracejícím se ze zahraničí
a politické situace v Uzbekistánu po nástupu nového prezidenta Šavkata Mirzijojeva) se již
zabýval. V usnesení ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 - 25, shledal Informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR ze dne 22. 11. 2017 aktuální a dostatečné. K závěru o věrohodnosti
informací dospěl soud opakovaně, o čemž svědčí např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2019, č. j. 3 Azs 81/2019 – 33; ze dne 23. 8. 2019, č. j. 3 Azs 133/2018 - 50, ze dne
4. 5. 2020, č. j. 10 Azs 410/2019 – 62 nebo ze dne 13. 5. 2020, č. j. 2 Azs 391/2019 – 32. Trend
určitého uvolnění potvrzuje i pozdější Informace Odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra ohledně bezpečnostní a politické situace v Uzbekistánu ze dne 11. 2. 2019
nebo Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 7. 3. 2019, č. j. 102817/2017-LPTP,
o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu a o návratu do vlasti po dlouhodobém
pobytu v zahraničí. Naopak stěžovatel v nyní souzené věci neuvádí žádná konkrétní či specifická
tvrzení opřená o konkrétní a aktuální důkazy, která by informace ministerstva zahraničních věcí
či ministerstva vnitra rozporovala.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a ani Nejvyšší správní soud ex offo žádný takový důvod nenalezl, nemohl soud dospět k jinému
závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu