ECLI:CZ:NSS:2013:9.AZS.1.2013:38
sp. zn. 9 Azs 1/2013 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
G.V.P., zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4,
adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2012,
č. j. OAM-149/ZA-ZA06-ZA14-2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2012, č. j. 63 Az 8/2012 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2012,
č. j. OAM-149/ZA-ZA06-ZA14-2012. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti
– v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel podřadil důvody uplatněné v kasační stížnosti pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Je přesvědčen, ž e se správní orgán řádně nezabýval meritem věci, jestliže
nepřihlédl ke špatné politické a humanitární situaci ve Vietnamu, která je obecně a mediálně
známá, k problémům tamního obyvatelstva jako jsou extrémní chudoba, špatná bezpečností
situace a neschopnost státních orgánů tyto problémy řešit a chránit obyvatelstvo. Dle stěžovatele
jsou tak vedle důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu dány i důvody
humanitární, tedy důvody pro udělení azylu dle ustanovení §14 zákona, případně doplňkové
ochrany dle ustanovení §14a zákona o azylu.
Žalovaný dle stěžovatele neshromáždil poznatky o zemi jeho původu z nezávislých
zdrojů, jako závěry použil pouze poznatky a zprávy ze závislých stran, které podporují jeho
závěry.
Žalovaný ani krajský soud se dle stěžovatele nevypořádaly s jeho tvrzením o obavě
z pronásledování v případě návratu do země původu a zařazením na zvláštní seznam, jeho
členstvím ve straně Viet Tan a dále se skutečností, že má na území České republiky pevné
rodinné vazby.
Na závěr stěžovatel poukázal na procesní pochybení soudu spočívající v nepřítomnosti
právního zástupce stěžovatele při jednání u soudu dne 18. 12. 2012, ačkoli právní zástupce
požádal řádně a včas o odročení jednání z důvodu kolize s vazební trestní věcí.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil námitky stěžovatele za
nedůvodné a uvedl, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, za jehož účelem byl se
stěžovatelem veden pohovor, ve kterém měl prostor uvést veškeré relevantní důvody, jež jej
vedly k opuštění vlasti a popsat potíže, které ve vlasti měl. Upozornil, že stěžovatel nedodal žádné
listinné podklady ani neuvedl, jaké podklady nutné pro vydání rozhodnutí si měl správní orgán
opatřit. Dále žalovaný ve stručnosti zopakoval své rozhodovací důvody, na kterých setrval.
Rozsudek krajského soudu oproti námitce stěžovatele spatřuje žalovaný řádně a pečlivě
odůvodněný. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítnout, případně pro
její nedůvodnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem v kasační
stížnosti přesah vlastních zájmů stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením
prvního senátu zdejšího soudu.
Dle ustálené judikatury zdejšího soudu je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami
pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany
tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování
ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze
ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů.
Stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že ze země odjel v roce 1988
na základě mezinárodní dohody za prací s tím, že často míval jiný názor než vedení podniku,
ve kterém pracoval, a využil proto možnosti vycestovat. Dále uvedl, že má v České republice
manželku a dítě a ve Vietnamu by mohl být zavřený, neboť od roku 2005 je členem strany
Viet Tan, která je ve Vietnamu zakázána. Uvedl, že v současné chvíli nemá platný cestovní pas
a ve Vietnamu bude zařazen ve zvláštním seznamu. Má obavy, že by nemohl zajistit svoji rodinu,
aby měli běžný život, měl by problémy se sháněním zaměstnání. Do protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dále doplnil, že jeho rozpory se zaměstnavatelem
spočívaly v tom, že se zastával práv dělníků a zaměstnanců, a stal se tak pro vedení nepohodlným.
Na přístup svého zaměstnavatele si však nikde nestěžoval. K otázce členství ve straně Viet Tan
uvedl, že jejím oficiálním členem není, prozatím se podílel na činnosti strany pouze názorově,
žádných akcí nebo protestů se neúčastnil, ani je nepomáhal realizovat, pouze sdílí názory strany,
které propagoval pouze mezi známými v České republice. Ke svým rodinným vazbám poukázal
na soužití s vietnamskou družkou od roku 1997, se kterou se jim narodil v roce 2009 syn,
který má rovněž vietnamskou státní příslušnost. V rodném listě dítěte však zapsán není. Žalovaný
v této souvislosti následně z databáze cizineckého informačního systému zjistil, že uváděná
družka stěžovatele je vdaná.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné na tomto místě nejprve alespoň rámcově
připomenout, že se v případě stěžovatele jedná o jeho v pořadí již třetí žádost o udělení
mezinárodní ochrany podanou poté, co řízení o jeho první žádosti ze dne 4. 2. 2002 bylo
z důvodu svévolného opuštění přijímacího střediska a opakovaného nedostavení se k pohovoru
zastaveno. Jeho druhá žádost ze dne 4. 7. 2005 byla zamítnuta, přičemž dané rozhodnutí bylo
podrobeno soudnímu přezkumu a následně i Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
svým usnesením ze dne 25. 9. 2006, č. j. 4 Azs 40/2006 - 81, pro nepřijatelnost odmítl.
S odkazem na předchozí řízení zdejší soud připomíná, že stěžovatel opíral své důvody
pro udělení mezinárodní ochrany v roce 2005 o narození dcery L. s českou přítelkyní; mezi své
azylově relevantní důvody nezahrnoval ani rozpory s bývalým zaměstnavatelem ani členství ve
straně Viet Tan, za důvody opuštění vlasti označoval pouze odchod za prací.
Stěžovatel ke svým obavám z pronásledování nemá žádné důkazy a své obavy ani blíže
nekonkretizoval. Skutečnost, že s tamější situací není spokojen, ani jeho další osobní problémy
(potíže s nalézáním zaměstnání) nepředstavují žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
Jakkoli je totiž jejím smyslem poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou
jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování
ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána.
Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti
a práva a svobody s ní spojené; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, či ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49).
Ekonomické důvody nejsou v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu důvodem
pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne
30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43). Počáteční tvrzení stěžovatele o jeho aktivním členství
ve straně Viet Tan bylo na základě dotazů na konkrétní projevy angažovanosti redukováno
na pouhé sympatizování s myšlenkami této strany. V zemi původu tyto své postoje dosud nijak
neprojevoval ani nešířil. Na základě shora uvedeného se tak nemůže jednat o okolnost svědčící
pro reálnou hrozbu pronásledování v jeho vlasti a tedy relevantní azylový důvod.
Stěžovatelem nově nastíněné důvody ohledně jeho pronásledování v zemi původu,
jakož i jím zmiňovanou osobní situaci, lze v kontextu tvrzení uváděných v předchozích žádostech
o udělení mezinárodní ochrany vnímat spíše jako snahu směřující k legalizaci pobytu na území
České republiky. V tomto směru proto Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svoji setrvalou
judikaturu, v níž se touto otázkou opakovaně zabýval a konstatoval, že se v žádném
případě nejedná o důvod pro udělení mezinárodní ochrany; srov. rozsudek ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53,
či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že: zákon o azylu sám určuje
poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit. To však není případ
stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu na území České republiky,
což však nikdy nebylo účelem azylového řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukázal na nemožnost svého vycestování z důvodu
pevných rodinných vazeb. Nejvyšší správní soud, stejně jako žalovaný i krajský soud, nespatřuje
ve stěžovatelem vylíčených osobních poměrech důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
Jak tento soud uvedl v rozsudku ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, snaha po legalizaci
pobytu z důvodu společného soužití s manželem žijícím na území České republiky je sice
důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení
dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního
zřetele hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
nevylučuje, že by zásah do rodinného a soukromého života cizince mohl představovat,
a to ve velmi výjimečných případech, důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu. Bylo by to možné např. v případech, kdy by si žadatel vytvořil na území
České republiky takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do jeho
rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České
republiky (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 17. 9. 2010,
č. j. 2 Azs 14/2010 - 92). Každé vycestování cizince, a to zvláště v případě jeho předchozího
dlouhodobého pobytu v České republice, může obecně představovat zásah do jeho rodinného
a soukromého života. Nicméně zákon o azylu poskytuje ochranu až v případech nepřiměřeného
zásahu. Stěžovatel ovšem neosvědčil, že by se v jeho případě o nepřiměřený zásah do jeho
rodinného života vůbec jednalo. Nejenže stěžovatel neprokázal, že je otcem nezletilého dítěte,
ale rovněž vyšlo najevo, že žena, kterou označil za svoji družku, je vdaná. Uvedené zjištění
se poté v podané žalobě ani kasační stížnosti nepokusil nijak vysvětlit ani ozřejmit, a to zejména
s přihlédnutím k jeho tvrzením uvedeným v předchozích žádostech o udělení mezinárodní
ochrany.
K otázce možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu Nejvyšší správní
soud uvádí, že tato specifická forma mezinárodní ochrany je vyhrazena pouze pro případy
zvláštní. Není na něj právní nárok a rozhodnutí o něm je otázkou uvážení správního orgánu, míra
volnosti této úvahy je limitována pouze zákazem libovůle. Nejvyšší správní soud však takové
pochybení v úvaze správního orgánu ani v jeho procesním postupu neshledal. Smyslem institutu
humanitárního azylu je možnost poskytnout azyl žadateli i v situacích, na něž sice nedopadá
žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Ze správního spisu však
neplyne, že by se o takovou situaci mělo v případě stěžovatele jednat.
Zdejší soud rovněž ověřil, že se žalovaný dostatečně zabýval otázkou udělení doplňkové
ochrany dle ustanovení §14a zákona o azylu, v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci
a opatřil si důkazy. Obavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, že bude
pronásledovaný pro své (doposud neprojevené) politické přesvědčení, nelze považovat za hrozbu
skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v §14a zákona o azylu (srov. rozsudek
zdejšího soud ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79).
Stěžovatel rovněž namítá porušení povinnosti spolehlivého zjištění skutkového stavu
žalovaným, avšak v podstatě bez jakéhokoliv upřesnění jeho konkrétních pochybení. Konkrétněji
pouze uvádí, že žalovaný neshromáždil poznatky o zemi původu stěžovatele z nezávislých zdrojů,
např. od organizace Amnesty International. Takto obecně vymezené námitky již byly předmětem
mnoha rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, namátkou lze uvést usnesení ze dne
29. 10. 2008, č. j. 1 Azs 67/2008 - 112 a rozsudky ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40,
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, ze dne
28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 22/2004 - 42, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, nebo ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59. Primárním zdrojem informací podstatných pro udělení
mezinárodní ochrany je samotný žadatel o udělení mezinárodní ochrany, z obsahu jeho žádosti
se pak v následujících fázích řízení o udělení mezinárodní ochrany vychází. Žadatele stíhá
břemeno tvrzení, které je dále doplněno i důkazním břemenem, které je však již rozloženo mezi
žadatele a správní orgán. Ten je taktéž povinen k důvodům uvedeným v žádosti o mezinárodní
ochranu zajistit maximální možné množství důkazů. Dle konstantní judikatury zjišťuje správní
orgán skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení o mezinárodní
ochraně uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41). Rozhodnutí žalovaného je podrobně odůvodněno a zabývá se všemi
stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi. Ze stěžovatelova podání nelze přitom žádným způsobem
vyčíst, jaké odlišné a pro danou věc podstatné poznatky by měly plynout ze zprávy jím uváděné
nevládní organizace.
Stěžovatel závěrem namítal procesní pochybení krajského soudu spočívající v tom,
že soud projednal a následně věc rozhodl při ústním jednání dne 18. 12. 2012 bez přítomnosti
zástupce stěžovatele, ačkoliv řádně a včas požádal o odročení jednání. Nejvyšší správní soud
ze spisu krajského soudu k této věci zjistil, že soud nařídil jednání ve věci na 18. 12. 2012
v 8.00 hod., přičemž toto oznámení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 23. 11. 2012.
Přípisem ze dne 14. 12. 2012 požádal zástupce stěžovatele o odročení jednání z důvodu kolize
s vazební trestní věcí. Tento přípis byl soudu doručen dne 18. 12. 2012, tj. v den konání ústního
jednání v projednávané věci. Na uvedeném přípise je rovněž úředním záznam o tom, že obálka
s žádostí o odročení jednání byla podatelnou otevřena v 11.20 hod. K nastíněné situaci je nutno
konstatovat, že v žádném předpise není striktně stanoveno, jakým způsobem má účastník řízení
případně jeho zástupce oznamovat soudu důvody pro odročení jednání, nicméně pokud
při možnosti využití moderních komunikačních prostředků (telefon, email) zvolí cestu poštovní
zásilky, pak nelze než dospět k závěru, že sám riskuje, že soud nebude o důvodech odročení
jednání včas obeznámen. V daném případě je navíc zřejmé, že zástupce stěžovatele věděl
o důvodech pro odročení jednání nejpozději dnem 14. 12. 2012, neučinil však žádné kroky
k tomu, aby si ověřil, zda byla jeho žádost soudu řádně doručena a soud tak měl možnost
se s jejím obsahem seznámit. Za daných okolností tak nelze v postupu krajského soudu spatřovat
žádné procesní pochybení.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku nebylo
shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak
neodchyluje od shora uvedené judikatury. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal
žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu