ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.300.2016:28
sp. zn. 6 Azs 300/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: U. S., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 16.
října 2015, č. j. MV-107529-4/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2016, č. j. 57 A 139/2015 - 82,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2016, č. j. 57 A 139/2015 - 82,
a rozhodnutí žalované ze dne 16. října 2015, č. j. MV-107529-4/SO-2015, se ruší
a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 21.342 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka,
advokáta, se sílem Opletalova 25, Praha 1, do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
III. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta, se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 4. února 2015 žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání – účasti v právnické osobě. Odbor azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 19. května 2015 rozhodnutí
č. j. OAM-3793-24/DP-2015, jímž neprodloužil platnost povolení žalobce k dlouhodobému
pobytu podle §44a odst. 3 v návaznosti na §35 odst. 3 a na §37 odst. 2 písm. b), s odkazem
na §56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Správní orgán
I. stupně konstatoval, že žalobce měl v České republice povolen dlouhodobý pobyt za účelem
podnikání – účasti v právnické osobě od 1. března 2013 do 28. února 2015, a to na základě
výkonu funkce jednatele společnosti BELLA STAR s.r.o. Během této doby žalobce pobýval
na území České republiky v součtu 65 dnů. Podmínkou pro prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účasti v právnické osobě je splnění formální
a materiální podmínky, z nichž druhá zahrnuje faktický výkon funkce statutárního orgánu
po převážnou dobu platnosti pobytového oprávnění. Tuto podmínku však žalobce nesplňuje,
neboť povolení k pobytu využíval pouze formálně a sporadicky. Účel svého pobytu
tak bude moci realizovat formou krátkodobých víz. Dopad neprodloužení povolení k pobytu
do soukromého a rodinného života žalobce nebude nepřiměřený, neboť jeho manželka a děti žijí
v Ruské federaci, další příbuzní (žijící v České republice) jsou občany tohoto státu a žalobce
tak mohou bez potíží navštěvovat. Společnost, jejímž jednatelem je žalobce, může nadále řídit
druhý jednatel – bratr žalobce, který má v České republice povolen trvalý pobyt.
[2] Odvolání žalobce žalovaná dne 16. října 2015 pod č. j. MV-107529-4/SO-2015 zamítla
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná
nejprve správnímu orgánu I. stupně vytkla, že se dostatečně nezabýval otázkou faktického
nevykonávání podnikatelské činnosti žalobcem, přičemž samotná délka pobytu na území
nemůže být jedinou hodnocenou skutečností z hlediska plnění účelu pobytu žalobce. Následně
konstatovala, že délka pobytu žalobce na území České republiky nedosáhla délky pobytu,
která se pro povolení dlouhodobého pobytu předpokládá (§42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců).
„I když v rámci řízení nebylo zcela jednoznačně prokázáno neplnění účelu pobytu podnikání ze strany účastníka
řízení, s ohledem na krátkou dobu faktického pobytu účastníka řízení na území je však zřejmé, že společnost lze
řídit i ze zahraničí“, což během řízení uznal sám žalobce.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou ke Krajskému soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Žalobní námitce,
že správní orgán I. stupně pochybil, když nevedl soupis spisu, krajský soud sice přisvědčil, dospěl
však k závěru, že k porušení práva žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v důsledku
této vady nedošlo. V další části odůvodnění se krajský soud ztotožnil se závěrem žalované,
že žalobce pobýval na území České republiky kratší dobu, než zákon o pobytu cizinců přepokládá
pro prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, což zakládá jinou překážu pobytu cizince
na území ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) citovaného zákona. Námitce, že se žalovaná
nedostatečně zabývala faktickým podnikáním žalobce, krajský soud nepřisvědčil a odůvodnění
rozhodnutí žalované v tomto směru označil za vyčerpávající. Žalobce jako cizího státního
příslušníka tížila povinnost pobývat na území České republiky výlučně na základě povolení
a zároveň povinnost plnit účel, pro něž mu bylo povolení k pobytu vydáno. Společnost,
jejímž jednatelem žalobce je, však může vykonávat svou činnost i bez žalobcovy přítomnosti
v České republice, respektive žalobce může využívat krátkodobých víz. Krajský soud
se neztotožnil ani s tvrzením žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, co se týče
výkladu neurčitého právního pojmu „závažná překážka pobytu na území“, ani s námitkou
nedostatečného posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Ten odůvodnil nutností opustit
území České republiky v důsledku vykonatelnosti rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého
pobytu, ačkoli zde pobývá již dlouhou dobu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního
soudu stěžovatel uznal, že k bezprostřednímu opuštění České republiky by byl nucen
až ve spojení s rozhodnutím o správním vyhoštění, nemůže však být nucen setrvávat na jejím
území nelegálně a tím předcházet újmě, která by mu v souvislosti s vycestováním vznikla.
Upozornil rovněž na své právo být přítomen a aktivně se účastnit soudního řízení. Naproti tomu
žádné třetí osobě v souvislosti s odkladným účinkem kasační stížnosti újma nevznikne.
[5] V samotné kasační stížnosti stěžovatel namítal nesprávné posouzení právní otázky
krajským soudem a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů.,
kterou stěžovatel dovozuje z toho, že krajský soud v podstatě pouze převzal argumentaci
z rozhodnutí žalované, aniž by se relevantně vypořádal s žalobními námitkami.
Za nepřezkoumatelná označil stěžovatel i rozhodnutí žalované a správního orgánu I. stupně.
[6] Stěžovatel dále zopakoval svou žalobní argumentaci, že skutečnost, že měl pobývat
převážně mimo území České republiky, nemůže sama o sobě vést k zamítnutí jeho žádosti
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Judikatura, na kterou se správní orgány
odvolávaly, na případ stěžovatele nedopadá. Společnost, jejímž jednatelem je stěžovatel, funguje
a vykazuje hospodářské výsledky, které jsou mnohem vyšší, než je obvyklé u právnických osob
řízených cizinci pobývajícími v České republice za účelem podnikání. Pobyt žalobce mimo území
České republiky souvisí s jeho podnikáním, s ohledem na předmět činnosti obchodní společnosti
se jeví prakticky nezbytným. Z objektivních hospodářských výsledků a z odměn vyplácených
stěžovateli je zřejmé, že funkci jednatele skutečně vykonává. Plnění účelu pobytu nelze
bez dalšího zaměňovat s pobytem na území České republiky. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že zákon o pobytu cizinců dobu nutnou k plnění účelu pobytu nestanoví,
pročež je třeba vždy hodnotit okolnosti konkrétního případu. Ačkoli žalovaná tuto judikaturu
ve svém rozhodnutí citovala, závěry tam vyslovenými se neřídila, čímž zatížila své rozhodnutí
nepřezkoumatelností.
[7] Ve správním řízení dále došlo k porušení §17 a §36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, neboť správní spis v době, kdy do něj zástupce stěžovatele v řízení
před krajským soudem nahlédl, neobsahoval soupis, v důsledku čehož došlo ke zkrácení
stěžovatele na jeho právu seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Krajský soud
se však s touto námitkou nevypořádal dostatečně. Totéž platí i pro námitku stran porušení §3
správního řádu ve vztahu k době pobytu mimo území České republiky, neboť rozhodnutí
žalované obsahuje dva rozdílné údaje ohledně jeho délky, což vede k závěru o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu.
[8] Způsob, jakým se krajský soud vypořádal se žalobní námitkou týkající se nepřiměřenosti
dopadu rozhodnutí žalované do jeho soukromého a rodinného života, stěžovatel označil
za nedostatečný, nesprávný a nepřezkoumatelný. Zamítnutím žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu zřejmě došlo k zásahu do života stěžovatele i do chodu společnosti,
jejímž je jednatelem. Dle názoru stěžovatele nemůže být pochyb ani o zásahu do jeho rodinného
života. Pro všechny uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná ve svém vyjádření pouze odkázala na své rozhodnutí a na rozsudek krajského
soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[11] Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že o věci rozhodl bezodkladně,
a proto se návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stal bezpředmětným.
Pro upřesnění je nutno dodat, že stěžovatel sice podal kasační stížnost již 25. listopadu 2016,
ta však – včetně vlastního návrhu na přiznání odkladného účinku – postrádala jakékoliv
zdůvodnění. Stěžovatel byl obratem vyzván k doplnění kasační stížnosti a návrhu na přiznání
odkladného účinku (usnesení ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 6 Azs 300/2016 - 4, doručené
zástupci stěžovatele dne 1. prosince 2016), Nejvyšší správní soud mu však k tomu
musel poskytnout zákonnou jednoměsíční lhůtu [§106 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Stěžovatel vady kasační stížnosti
a návrhu na přiznání odkladného účinku odstranil podáním doručeným Nejvyššímu správnímu
soudu dne 28. prosince 2016, tedy teprve tímto dnem začala běžet pořádková třicetidenní lhůta
k rozhodnutí o odkladném účinku kasační stížnosti (§73 odst. 4 ve spojení s §107 s. ř. s.;
viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2012, č. j. 6 Ads 73/2012 - 17,
či rozsudek ze dne 7. prosince 2016, č. j. 6 Azs 249/2016 - 24).
[12] Nejvyšší správní soud musí dát stěžovateli za pravdu, že rozhodnutí žalované
je nepřezkoumatelné, a to z důvodu jeho vnitřní rozpornosti. Na straně 5 svého rozhodnutí
žalovaná uvedla následující: „Shledal-li správní orgán I. stupně naplnění skutkové podstaty závažné
překážky jako neurčitého právního pojmu rovněž v nemožnosti plnění účelu povoleného pobytu z důvodu
nepobývání na území České republiky, nemůže být jedinou hodnocenou skutečností pouze faktická délka pobytu
cizince na území, tak jak učinil v napadeném rozhodnutí. Jak vyplývá ze správní judikatury (rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 154/2014 - 45 ze dne 3. 7. 2014), povinnost pobývat na území České
republiky je pouze jeden z ukazatelů plnění účelu pobytu. Faktické nevykonávání podnikatelské činnosti
však nebylo ze strany správního orgánu I. stupně v napadeném rozhodnutí zjištěno v souladu s §3 zákona
č. 500/2004 Sb. a dostatečně prokázáno. I když nelze v posuzovaném případě shledat neplnění účelu povoleného
pobytu z důvodu ne zcela dostatečně zjištěného stavu věci, byla naplněna skutková podstata závažné překážky
pobytu na území tím, že účastník řízení nepobýval na území po dobu předpokládanou v §42 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb. Toto zjištění bylo v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb. dostatečně prokázáno.“ V další
části odůvodnění pak žalovaná uvedla, že „se neztotožňuje s námitkou účastníka řízení o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu“ a že „i když v rámci řízení nebylo zcela jednoznačně prokázáno neplnění účelu
pobytu podnikání ze strany účastníka řízení, s ohledem na krátkou dobu faktického pobytu účastníka řízení
na území je však zřejmé, že společnost lze řídit i ze zahraničí.“
[13] V prvé řadě je třeba odmítnou názor žalované (potvrzený krajským soudem), že doba
pobytu cizince na území České republiky kratší než 90 dnů, respektive šest měsíců,
předpokládaných ustanovením §42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném
do 17. prosince 2015), představuje sama o sobě „jinou závažnou překážku“ bránící prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu cizince za účelem podnikání. Toto ustanovení sice s určitým
časovým prvkem v pobytu cizince počítá, spojuje však „oprávnění cizince podat žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu s jeho úmyslem pobývat na území státu po dobu delší než šest měsíců“, který stěžovatel
ve své žádosti deklaroval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2015,
č. j. 1 Azs 250/2014 - 37, který se sice vztahoval k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení
rodiny, závěry tam vyslovené lze však zobecnit i na jiné formy dlouhodobého pobytu).
V rozsudku ze dne 3. července 2014, č. j. 9 Azs 154/2014 - 45 (na který se odvolávala i žalovaná,
aniž by se jím však jakkoli inspirovala) Nejvyšší správní soud konstatoval, že „zákon o pobytu
cizinců nestanoví přesně, kolik dnů musí cizinec v rozhodném období pobývat na území České republiky.
Posouzení doby pobytu s ohledem na to, zda tím cizinec naplnil účel jím deklarovaného pobytu, záleží vždy
na okolnostech případu“. Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
3. března 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 45, v němž dospěl k závěru, že „účelem pobytu není pobyt
samotný, nýbrž účel, pro který byl pobyt povolen. […] Pobyt na území České republiky během dvouletého období
v celkové délce toliko 63 dnů není sám o sobě jiným závažným důvodem ve smyslu ust. §56 odst. 1 písm. j)
zákona o pobytu cizinců, a tudíž důvodem pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.“
V řadě dalších rozhodnutí, v nichž Nejvyšší správní soud shledal existenci „jiné závažné
překážky pobytu cizince na území“ ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců,
přistupovaly ke krátké době faktického pobytu cizince v České republice vždy další okolnosti –
jako například skutečnost, že cizinec neplatil sociální pojištění (rozsudek ze dne 8. srpna 2012,
č. j. 3 As 15/2012 - 29), společnost cizince neměla žádné příjmy ani majetek (již citovaný
rozsudek č. j. 9 Azs 154/2014 - 45), či cizinka popírala členství v družstvu, od něhož povolení
k pobytu odvozovala, a dle vlastních tvrzení během pobytu v České republice vůbec nepracovala
(rozsudek ze dne 27. září 2013, č. j. 4 As 114/2013 - 35). Oproti tomu stěžovatel v nyní
projednávané věci poměrně podrobně popsal výkon své činnosti jako jednatele společnosti
BELLA STAR s.r.o., přičemž tuto společnost charakterizoval jako hospodářsky aktivní
a dosahující zisku.
[14] Hlavní výtka vůči žalované však směřuje vůči jejím rozporným požadavkům na skutková
zjištění o podnikání stěžovatele a navazujícím závěrům. Z výše citovaných částí odůvodnění
jejího rozhodnutí je zřejmé, že skutkový stav ve vztahu k faktické podnikatelské činnosti
stěžovatele označila za nedostatečně zjištěný, námitku vznesenou v tomto směru stěžovatelem
v odvolání však shledala nedůvodnou. Žalovaná také na jednu stranu konstatovala, že faktická
délka pobytu stěžovatele na území České republiky nemůže být jedinou hodnocenou skutečností,
následně však sama své rozhodnutí postavila výlučně na důvodu, že stěžovatel nepobýval v České
republice dostatečně dlouhou dobu. Rozhodnutí žalované tak nelze hodnotit jinak
než jako vnitřně rozporné a tudíž nepřezkoumatelné, neboť stěžovateli ohledně nedostatečně
zjištěného skutkového stavu částečně dává za pravdu, následně to popírá, přičemž dospívá
k závěrům, které správnímu orgánu I. stupně předtím sama vytkla.
[15] Jelikož krajský soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované nerozpoznal a podrobil je
věcnému přezkumu, při němž se navíc ztotožnil se způsobem posouzení věci, který z výše
uvedených důvodů nemůže obstát, zatížil nepřezkoumatelností i svůj vlastní rozsudek
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
[16] K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že zjištěná vada rozhodnutí
krajského soudu (žalované) brání jejich vypořádání. Výjimku představuje námitka týkající se
absence soupisu správního spisu a porušení práva stěžovatele vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí. Ta se totiž nevztahuje k odůvodnění rozhodnutí žalované, pročež část odůvodnění
rozsudku krajského soudu, v níž byla vypořádána, lze považovat za přezkoumatelnou. Nejvyšší
správní soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem krajského soudu, že uvedené pochybení
správního orgánu I. stupně nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalované,
neboť se stěžovatel prostřednictvím svého zástupce s listinami založenými ve spise prokazatelně
seznámil.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek krajského soudu trpí ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost, neboť krajský soud
převzal vnitřně rozporné závěry z rozhodnutí žalované. Nejvyššímu správnímu soudu
proto nezbylo než rozsudek krajského soudu z výše uvedených důvodů zrušit. Podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu. V dané věci jsou podmínky pro tento postup splněny, neboť důvod,
pro který Nejvyšší správní soud přistoupil ke zrušení rozsudku krajského soudu, má původ
již v rozhodnutí žalované; krajský soud by tak v dalším řízení neměl jinou možnost,
než rozhodnutí žalované zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
proto v souladu se zásadou procesní ekonomie podle §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[18] Žalovaná po zrušení svého rozhodnutí zohlední východiska, jež jí v odůvodnění tohoto
rozsudku Nejvyšší správní soud předestřel. Především se zaměří na otázku, zda správní orgán
I. stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, a to zejména s ohledem na posouzení,
zda žalobce během svého dosavadního pobytu na území České republiky plnil jeho účel,
tedy zda fakticky vykonával podnikatelskou činnost.
[19] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě
§120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[20] Stěžovatel, který měl v řízení plný úspěch, uhradil soudní poplatek 5.000 Kč za podání
kasační stížnosti (položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů). V řízení před krajským soudem uhradil stěžovatel 3.000 Kč za podání
žaloby [položka 18 bod 2 písm. a) přílohy k zákonu o soudních poplatcích] a 1.000 Kč za podání
návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby (položka 20 přílohy k zákonu o soudních
poplatcích).
[21] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem zastoupen
advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před městským soudem učinil právní zástupce dva
úkony právní služby – sepis a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]
a účast na jednání dne 27. září 2016 [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Ze správního spisu
Nejvyšší správní soud zjistil, že advokát zastupující stěžovatele v řízení před krajským soudem
jej zastupoval již ve správním řízení; v této věci tedy není na místě přiznávat odměnu za převzetí
a přípravu právního zastoupení. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce
stěžovatele jeden úkon právní služby, a to sepis a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu], celkem tedy učinil tři úkony právní služby podle advokátního tarifu. Odměna
za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, 3.100 Kč, k níž je podle §13 odst. 3 advokátního tarifu třeba přičíst 300 Kč
na úhradu hotových výdajů. Ze spisu krajského soudu plyne, že zástupce stěžovatele je plátcem
daně z přidané hodnoty, proto se výsledná částka zvyšuje o 21% daň z přidané hodnoty
na celkových 12.342 Kč.
[22] Celková náhrada nákladů řízení pro stěžovatele tedy představuje částku 21.342 Kč.
K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[23] Žalovaná ve věci neměla úspěch, náhrada nákladů řízení jí tudíž nenáleží.
[24] Jelikož Nejvyšší správní soud o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nerozhodoval (srov. bod [11] odůvodnění tohoto rozsudku), vrací stěžovateli zaplacený
soudní poplatek za tento návrh ve výši 1.000 Kč, a to ve lhůtě podle §10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu