ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.331.2018:34
sp. zn. 6 Azs 331/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. M. S., zastoupen Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2017, č. j. OAM-162/LE-LE21-ZA08-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 29 Az 33/2017 - 77,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 29 Az 33/2017 - 77,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2017, č. j. OAM-162/LE-LE21-ZA08-2014,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení celkem 12 342 Kč
k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Tomáše Císaře do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 29. 7. 2014, a uvedl,
že je etiopské národnosti i etiopské státní příslušnosti. Je členem politické strany Ginbot 7.
Má vysokoškolské vzdělání obor environmentalistika a zdravotní věda, tři a půl roku pracoval
ve státním zdravotním úřadu v Etiopii. Vlast opustil v září 2013 z náboženského a politického
důvodu.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 3. 2017, č. j. OAM-162/LE-LE21-ZA08-2014, (dále
„napadené rozhodnutí“) neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle ustanovení §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o azylu“). Ve vztahu k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona
o azylu žalovaný předně poukázal na rozpory ve výpovědi žalobce, ve které nejprve uvedl členství
ve straně Ginbot 7, následně členství opakovaně popřel. Žalobce uvedl rozdílné údaje ohledně
délky zadržení kvůli demonstraci pořádané stranou Blue Party a rozdílné údaje o tom,
kdy probíhala spolupráce s touto stranou. Během zadržení žalobce zaplatil kauci a podepsal
čestné prohlášení, čímž byla záležitost ukončena. Žalobce se po propuštění zapojil do běžného
života, bez potíží si vyřídil turistické vízum do ČR, s vidinou nabídky zaměstnání se opět vrátil
do vlasti. K opětovnému odcestování se rozhodl až poté, co toto zaměstnání nezískal. Žalobce
se pouze domnívá, že mu v průběhu domovní prohlídky byly zabaveny materiály strany Ginbot 7.
Žalovaný nezpochybnil, že členství v opoziční politické straně, jež je státem považována
za teroristickou, by mohlo mít za následek zvýšený zájem státních orgánů o žadatele samotného.,
Vycházel však z výpovědi stěžovatele ze dne 4. 1. 2017, ve které své členství ve straně Ginbot 7
popřel a potvrdil pouze členství v Blue Party. Je tedy členem legální opoziční strany. Žalobce
tak nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod.
[3] Ve vztahu k §12 písm. b) zákona o azylu žalovaný uvedl, že co týká se účasti
na demonstraci proti vměšování vlády do náboženských záležitostí, žalobce po svém šestidenním
propuštění v roce 2012 neměl jiné potíže s tímto spojené. Žalovaný uzavřel, že vzhledem
k závažným rozporům ve výpovědi ohledně spolupráce se stranou Blue Party, zadržení na šest
týdnů a následnému zákazu činnosti ve státním zdravotním úřadě, žalovaný výpověď nepovažuje
za věrohodnou. Žalovaný proto neshledal u žalobce odůvodněný strach z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
[4] K otázce hrozby vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu žalovaný odkázal
na informace o zemi původu, dle nichž vláda považuje diasporu za jednoho z viníků krize,
roste nedůvěra k lidem, kteří se vrací ze zahraničí, nicméně postoj je ambivalentní,
neboť jejich perzekucí by si vláda příliš nepomohla. Žalovaný nezpochybnil nelehkou situaci
v Etiopii, žalobce si však po propuštění bez potíží našel zaměstnání, v opuštění vlasti mu nebylo
bráněno, a ani jedno ze zatčení nesouviselo s činností pro stranu Ginbot 7. Zemi opustil až poté,
co slíbené zaměstnání nedostal a kvůli domovní prohlídce, které však nebyl přítomen. Žalovaný
tak dospěl k závěru, že žalobcův návrat nelze automaticky považovat za relevantní ve vztahu
k hrozbě vážné újmy.
[5] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. Krajský soud v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 29 Az 33/2017 - 77, (dále „napadený
rozsudek“) žalobu zamítl. Krajský soud byl přesvědčen, že z materiálů, které žalovaný shromáždil
ze své iniciativy, jasně vyplývá objektivní zhodnocení stavu politického prostředí v Etiopii,
které je spojeno s problematikou lidských práv, kdy za nejvýznamnější problém je považováno
a popisováno obtěžování a ponižování opozičních členů, stoupenců a novinářů, údajné mučení,
bití, týrání a špatné zacházení s vězni ze strany bezpečnostních složek, i politicky motivované
procesy. K tomu pak žalobce sám připojil mnohé podklady, které tuto situaci dokreslují.
Ani žalovaný, ani soud nesporují, že země původu žalobce je zemí, která se z evropského
pohledu chápání demokratických principů vyznačuje značnými problémy. Krajský soud
se však ztotožnil se závěrem o nevěrohodnosti žalobcovy výpovědi, a neshledal pochybení
v závěru žalovaného o nenaplnění důvodných obav z pronásledování podle §12 zákona o azylu.
Krajský soud souhlasil se žalovaným, že problematická situace v oblasti dodržování lidských práv
neznamená, že všichni občané takové země jsou pronásledováni a ohroženi. Není ani důvodu
se domnívat, že by v případě návratu mohl mít stát o žalobce zvýšený zájem. Krajský soud
v souladu se žalovaným neshledal důvody hrozby vážné újmy podle §14a zákona o azylu. Krajský
soud proto žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Ve správním řízení byl zásadním způsobem porušen §3
správního řádu, když správní orgán nezjistil stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále
byly porušeny zásady správního řízení především obsažené v §2 odst. 3 a 4 správního řádu,
protože správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřily
oprávněné zájmy účastníka řízení. Soud nedostatečně přezkoumal činnost správních orgánů,
a zároveň sám soud zatížil své rozhodnutí nezákonností, když své rozhodnutí nepřesvědčivě
zdůvodnil. Soud zcela ignoroval namítané podstatné skutečnosti a omezil se výhradně na odkazy
směrem k napadenému rozhodnutí.
[7] Stěžovatel opakovaně poukazoval na složitou životní situaci, kdy se obává návratu
do vlasti s ohledem na svou předchozí protistátní činnost, kdy byl již v tomto směru vyšetřován
policií a všechny osoby náležející do jeho skupiny byly nějakým způsobem postiženy. Stěžovatel
má za to, že dostatečně prokázal důvodnost nároku na udělení politického azylu dle §12 písm. a),
neboť již byl v domovské vlasti za uplatňování svých politických práv pronásledován a v případě
návratu do vlasti mu hrozí další persekuce. Stěžovatel předestřel správnímu orgánu dostatečně
jasný a konkrétní „azylový příběh“, který jasně dokládá možné pronásledování v případě návratu
do vlasti, stejně jako hrozbu vážné újmy. Stěžovatel dále odkazuje na články 195. – 219.
z metodické Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané
Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, v roce 1992, (dále „příručka“) k problematice
prokazování faktů. Soud však potvrdil názor, že stěžovatel neposkytl dostatečnou podporu
pro svá tvrzení, resp. že jeho tvrzení jsou nedostatečná a jeho příběh je nevěrohodný.
Tento postoj není nijak podložen a jde pouze subjektivní hodnocení na úrovni obecných
spekulací.
[8] Ačkoliv je žadatel o azyl povinen uvést relevantní faktory pro svou žádost a přesvědčivě
doložit tvrzená příkoří, není tím správní orgán zbaven svých povinností za účelem zjištění
skutečného stavu věci. Správní orgán odmítl přispět svou aktivní činností ke zjištění skutkového
stavu věci a zároveň opomíjí obecné pravidlo, dle kterého se v pochybnostech, za situace,
kdy nelze průkazně tvrzení účastníka ověřit, vždy straní účastníku řízení a jeho žádosti se vyhoví.
Bylo povinností správních orgánů, aby samy ověřily skutečný stav věci. Tvrzení stěžovatele byla
bagatelizována, aniž by byla dostatečně ověřena jejich relevance. Uváděné skutečnosti
přitom svědčí pro důvodnost přiznání azylu dle §12 zákona o azylu. Stěžovatel k definici
„politického názoru“ odkazuje na odbornou literaturu, z níž plyne, že pokud byly politické
názory vyjádřeny a pokud žadatel či jiné osoby v obdobném postavení utrpěly újmu či byly
vystaveny výhrůžce represivních opatření, pak lze shledat odůvodněný strach. Již samo zapojení
stěžovatele do protivládní činnosti je zjevně způsobilé být důvodem pro udělení azylu, navíc
s ohledem na rozsah persekuce, které jsou v domovské vlasti všichni odpůrci režimu vystaveni,
což vyplývá i z podkladů založených ve správním spise.
[9] I kdyby nebyly zjištěny informace, pokud jde o azylové důvody dle §12, je na místě
poukázat na prokazatelnou existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které je na místě
udělit azyl dle §14 zákona o azylu. Stěžovatel popsal, že po zatčení pro své protivládní aktivity
byl uvězněn, mučen i podroben jinému ponižujícímu zacházení. Stejně jako podklady
ve správním spise i sdělení stěžovatele potvrzují, že situace ve vězeních je velice špatná a mučení
je běžně užíváno policií jako vyšetřovací prostředek. Ze shromážděných materiálů, stejně
jako z výpovědi stěžovatele, je zřejmé, jak špatná je situace osob, které se jakýmkoliv způsobem
ozývají proti politice současné vládní garnitury. Správní orgán má tvrzení stěžovatele
za nevěrohodná, avšak otázka relevantnosti udělení azylu z důvodů zvláštního zřetele hodných je
zde nasnadě. S ohledem na přístup represivních složek obecně k jakýmkoliv politickým
aktivistům viz shromážděný spisový materiál), je na místě mít obavy, pokud ne přímo o život,
tak o zdraví stěžovatele. Stěžovateli tak hrozí vážná újma spočívající v mučení nebo nelidském
či ponižujícím zacházení nebo trestání. Nemusí být postaveno najisto, že stěžovatel bude
takovému jednání vystaven, ale je zde nutno zkoumat, zda existuje skutečně odůvodněné a reálné
nebezpečí této újmy. S odkazem na podklady založené ve správním spisu (zejména pak zpráva
Human Rights Watch) stěžovatel konstatuje, že nelze vyloučit, že po návratu do vlasti mu hrozí
persekuce ze strany státních orgánů, ať již v podobě systematického pronásledování
nebo věznění v nelidských podmínkách. Soud odmítá tuto možnost s ohledem na nevěrohodnost
tvrzení stěžovatele, avšak není žádný relevantní podklad nebo zjištění, které by takové nebezpečí
vyvracelo, tedy mělo být postupováno ve prospěch stěžovatele.
[10] Stěžovatel na závěr poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu k odůvodňování soudních rozsudků, a domnívá se, že krajský soud nevypořádal řádně
žalobní námitky, v jeho věci tak bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na výše
uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení, alternativně, aby zrušil též napadené rozhodnutí a vrátil věc
žalovanému.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vycházel z dostatečně zjištěného stavu
věci a je přesvědčen o zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí. V dalším odkazuje
na vyjádření k žalobě ze dne 25. 8. 2017. Napadený rozsudek považuje za věcně správný, zákonný
a netrpící vadami vytýkanými v kasační stížnosti. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou, případně odmítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, je podána osobou oprávněnou, a stěžovatel je zastoupen
ustanoveným zástupcem. Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou, zda význam posouzení kasačních námitek podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, tedy její přijatelností (§104a s. ř. s.).
[13] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Jeho výklad byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(veškerá judikatura je dostupná na www.nssoud.cz). Jeden z případů přijatelnosti je dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatel označil jako jeden z důvodů kasační stížnosti nepřezkoumatelnost rozsudku,
z důvodu, že krajský soud nevypořádal řádně žalobní námitky. Nejvyšší správní soud
proto předně posoudil napadený rozsudek z tohoto hlediska. Stěžovatel nekonkretizoval,
která ze žalobních námitek zůstala opomenuta. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem,
že by jeho žalobní námitky nebyly správním soudem řádně vypořádány. Krajský soud
se na s. 8 vyjádřil k námitce, že žalovaný nehodnotil žalobcem sdělené informace o brutalitě
mučení, k námitce, že není k dispozici zpráva označující stranu Ginbot 7 za teroristickou,
i k námitce, že žalovaný dostatečně nezhodnotil žalobcem předložené materiály. Na s. 9
napadeného rozsudku se krajský soud vyjádřil k podkladům o zemi původu. Krajský soud
se ztotožnil se žalovaným v jeho závěru o nesplnění předpokladů §12 zákona o azylu z důvodu
rozporuplnosti příběhu žalobce. K dalším žalobním námitkám, např. nedostatečnému
zhodnocení pojmů „uplatňování politických práv a svobod“ a „zastávání politických názorů“
nepovažoval soud za nutné se blíže vyjádřit, neboť neuvěřil sdělením žalobce a tyto žalobní
námitky by považoval za adekvátně uplatněné v případě, že by žalobcova tvrzení bylo možné
uzavřít jako zcela věrohodná. Na závěr se krajský soud vyjádřil k závěru o neshledání důvodů
hrozby vážné újmy. Napadený rozsudek je tak přezkoumatelný a vypořádání žalobních námitek je
dostatečně odůvodněné.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem soudu, že jeho tvrzení jsou
nedostatečná a jeho příběh je nevěrohodný. V případech, kdy žadatel ani žalovaný není schopen
doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem, zůstává jediným
důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové
věrohodnosti žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Věrohodná výpověď žadatele je
pak dostatečným důkazním prostředkem, kterým žadatel prokazuje pronásledování vlastní osoby,
resp. hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy. Pokud má správní orgán ohledně předestřeného
příběhu pochybnosti, je na něm, aby shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost
výpovědí žadatele vyvracejí či zpochybňují (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Správní orgán musí dát žadateli při pohovoru dostatečný
prostor k tomu, aby mohl předestřít podrobně svůj příběh, a to včetně všech detailů, které jsou
často důležitým vodítkem pro posouzení věrohodnosti žadatele. Pokud správní orgán zjistí
ve výpovědi určité rozpory, musí mít žadatel možnost tyto nesrovnalosti vysvětlit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015 - 54). Pokud se žadatel
o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie
a jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné
s dostupnými informacemi o zemi původu, je třeba z jeho výpovědi vycházet (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008, a ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017 - 36).
[17] Specifikem azylového řízení je zásada, že při splnění daných podmínek se uplatní pravidlo
v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. V rozsudku ze dne
4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 - 40, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Důkazní standard
přiměřené pravděpodobnosti se aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování,
ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze
podkladem této celkové úvahy. To znamená, že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost proběhla
tak, jak tvrdí žadatel o azyl, žalovaný musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno
téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí
být součástí celkového posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle míry
pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti. V konečné fázi tedy žalovaný posuzuje
všechny relevantní skutečnosti a okolnosti žádosti o mezinárodní ochranu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.“
(srov. bod 17)
[18] Nejvyšší správní soud vycházel z informací poskytnutých stěžovatelem v průběhu řízení
o mezinárodní ochraně. Stěžovatel měl být podle jeho tvrzení zatčen dvakrát. Poprvé v červenci
2011 (později uvedl, že to bylo v prosinci 2012) v Addis Abebě, když vypomáhal při přípravě
pohoštění při shromáždění v mešitě. V zemi původu intervenuje stát do náboženských záležitostí,
většina náboženských vůdců je ve vězení, v mešitách se o tom diskutuje a vláda zatýká. Zatčení
stěžovatele trvalo 6 dní, skončilo varováním a podpisem, po propuštění neměl kvůli náboženství
jiné problémy.
[19] K druhému zatčení mělo dojít v dubnu 2012 na šest týdnů (později pozměněno
na květen 2013, podle protokolu ze dne 4. 1. 2017 se jednalo o dva měsíce), a bylo to z důvodu
spolupráce na organizaci demonstrace strany Blue Party. Podle žalovaného byl rozpor v tom,
že stěžovatel současně sdělil, že spolupráce se stranou Blue Party probíhala až v červnu 2012,
jelikož vláda odložila povolení k uspořádání demonstrace až na červen. V žádosti stěžovatel
uvedl „byl jsem 6 týdnů zatčen. Jedna strana, která zahrnuje většinu mladých, vyvolala demonstrace. Já jsem
na tom spolupracoval a byl jsem zatčen“. V rámci pohovoru ze dne 29. 7. 2014 uvedl: „To byla spolupráce
se stranou, která organizovala celostátní demonstrace. Jmenuje se Blue Party, je to vyloženě mládežnická strana.
Ta spolupráce probíhala v červnu roku 2012 a kvůli tomu mě vláda pronásledovala“. Stěžovatel byl požádán,
aby vysvětlil rozpor mezi tím, že byl zatčen v dubnu a spolupráce probíhala v červnu
a odpověděl: „Ten začátek je v dubnu 2012, ale tam byla událost shromáždění Africké jednoty, takže vláda
kvůli tomu odložila to povolení. Takže ve skutečnosti se ta demonstrace konala na začátku června.“
Ale kdy jste tedy byl zatčen? „28. den čtvrtého měsíce 2005 etiopského kalendáře (pozn. tlumočníka
asi duben 2012)“. Nejvyšší správní soud dodává, že dokument Sdělení seznam osob k zatčení,
který stěžovatel doložil do spisu, je datován 24. 8. 2005.
[20] Stěžovatel dne 29. 7. 2014 uvedl, že k samotnému zatčení došlo na školení
organizovaného nadací pro děti bez rodinného zázemí: „…přišli v civilu a zatkli mě. Vzali mě
do nějaké pracovny, vyslechli mě a odvezli do vězení ve vojenské škole“, v ručně psaném prohlášení
doručeném žalovanému dne 28. 11. 2014 uvedl, že se tak stalo na školení zastřešeném WFP
(pozn. překladatele: mezinárodní potravinový program) pro lidi nakažené virem HIV: „dva
bezpečnostní pracovníci zavolali jednoho ozbrojence a řekli mu, aby mě odvedl ze školení a nasadil mi pouta a dali
do malého auta a zavedli mě na policejní stanici s názvem Populare (…) K večeru nás naložili do uzavřeného
auta (…) a odvezli nás do Sendafa (…) kde nás umístili do malé místnosti, která měla zhruba 2x2 metry a byli
jsme tam tři.“ Ve věznici byl vystaven polévání studenou vodou, bití, nadávkám, a dalšímu
fyzickému násilí. Po šesti týdnech zaplatil pokutu a podepsal, že už se nebude účastnit
protivládních demonstrací. Co se této události týká, stěžovatel uvedl rozpor ohledně délky
zatčení, který je však akceptovatelný a rozpor v tom, během jaké akce došlo k jeho zatčení.
Uvedení jiného data události (květen 2013 oproti dubnu 2012), stejně tak jako uvedení jiného
data, kdy probíhala spolupráce se stranou Blue Party, je akceptovatelné s ohledem na rozdíly
v etiopském kalendáři, který činí podle žalovaného přibližně sedmileté a osmiměsíční zpoždění
oproti kalendáři evropskému, a je zřejmé, že přesný přepočet činil problém např. i tlumočníkovi.
[21] Stěžovatel doložil potvrzení ze dne 5. 11. 2012, dle něhož až dosud (do data vydání
potvrzení) pracoval v organizaci Zdravotnické kanceláře pro Kirkos Subcity. Po druhém zatčení
byl informován jeho zaměstnavatel a musel skončit v uvedené práci na úřadu, přibližně týden
na to nastoupil do nevládní organizace MEDAN ACT. Stěžovatel k tomu doložil potvrzení
ve věci zastavení pracovní činnosti jako dozorčího pracovníka zdravotního střediska, z důvodu
organizace společnosti proti vládě resp. organizace demonstrace pod záminkou muslimského
náboženství, datováno dnem 10. 9. 2005 etiopského letopočtu. V rámci pohovoru ze dne
4. 1. 2017 na dotaz, proč nepožádal o mezinárodní ochranu již v době, když byl v ČR na návštěvě
jako turista (září 2013), uvedl: „byl jsem z vládní práce vyloučen, ale měl jsem slíbené místo v jiné NGO,
tak jsem se spoléhal na to, že s vládou nebudu mít nic společného, ale po návratu byla situace jiná. Do NGO jsem
se ani nemohl dostat.“ Na jiném místě uvedl, že v době domovní prohlídky v září 2013 nebyl doma,
neboť začínal v nové práci u nevládní organizace, v původní měl zákaz v návaznosti na to, že byl
ve vězení (srov. protokol ze dne 29. 7. 2014). Na tomto místě se objevuje rozpor v tvrzení,
že se po návratu do práce nemohl ani dostat a tvrzení, že v době prohlídky bytu byl v práci.
[22] Žalovaný na s. 8 napadeného rozhodnutí poukazuje na to, že potvrzení ze dne 10. 9. 2005
znamená, že k zastavení pracovní činnosti ve státním podniku mělo dojít asi 5 dní po datu,
které jmenovaný označil jako datum domovní prohlídky, tedy v době, kdy měl pracovat
pro nevládní organizaci MEDAN ACT. Dle žalovaného není důvod vydávat potvrzení
o zastavení pracovní činnosti zaměstnanci, který na dané pozici nepracuje, navíc s datem,
kdy se stěžovatel vůbec nezdržoval na území Etiopie. Nejvyšší správní soud se s tímto
hodnocením neztotožňuje. Žalovaný sám konstatoval, že rozdíl v etiopském kalendáři činí
přibližně sedmileté a osmiměsíční zpoždění oproti kalendáři evropskému. Pokud bylo potvrzení
ze dne 10. 9. 2005, mohlo se jednat přibližně o květen 2013, tedy období, kdy měl být stěžovatel
zatčen. Stěžovatel sice označil den 5. 9. 2013 jako den, kdy byla v jeho bytě provedena domovní
prohlídka, nicméně odpověď zní:„ myslím si, že 5. 9. 2013 (5. 9. 2005 etiopského kalendáře)“
(srov. č. l. 28 správního spisu). Není zřejmé, zda datum v závorce uvedl taktéž stěžovatel,
případně tlumočník, pokud však zpoždění činí sedm let a osm měsíců, nemůže se z logiky věci
jednat o den 5. 9. jak v etiopském, tak v evropském kalendáři. Nejvyšší správní soud tudíž
neshledal v této části podstatný rozpor v azylovém příběhu.
[23] K politické angažovanosti ve straně Ginbot 7 je relevantní následující. V rámci žádosti
o mezinárodní ochranu stěžovatel uvedl, že je členem strany (označena stěžovatelem za ilegální
a teroristickou). V rámci písemné přílohy k žádosti stěžovatel uvedl, že v jeho nepřítomnosti
„proběhla prohlídka, sebrali veškeré dokumenty, které považovali, že mám spojitost se stranou Ginbot 7“
V žádosti rozvedl, že „kvůli tomu tlaku v náboženství jsem se rozhodl zapojit do politické aktivity, což je
ta strana, kterou jsem uvedl.(…) Protože nejen členové, ale i ti, kdo tuto stranu podporují, jsou trestání
dle zákona. Tu politickou aktivitu jsem dělal přes lidi, kteří jsou také členy. (…) Už na mě určitě mají důkaz,
že spolupracuji s tou stranou. Podle sítě té strany si vyměňujeme neoficiální dokumenty“. Do strany vstoupil
na počátku r. 2013 z důvodu náboženského tlaku. Jeho úkolem v rámci strany Ginbot 7 bylo šířit
informace k veřejnosti, neboť média jsou pod kontrolou vlády, druhým úkolem bylo navyšování
počtů členů strany. Rozšiřoval kopie elektronických písemnosti a další informace.
Ve vlastnoručně psaném prohlášení ze dne 28. 11. 2014 uvedl, že se rozhodl podporovat stranu
Ginbot 7 po propuštění z vězení, resp. poté, co se dozvěděl, že byl vyhozen z práce (pozn. NSS
s ohledem na výše uvedené informace se jedná přibližně o červen 2013). Stěžovatel měl vybrat
čtyři lidi a zavést je k vedení buňky organizace. Poté se stal vedoucím buňky a distribuoval
propagační materiály strany. Na rozdíl od výše uvedených informací, v pohovoru dne 4. 1. 2017
uvedl, že po druhém vězení viděl, že náboženská cesta nikam nevede, tak se angažoval v Blue
Party. Je v kontaktu s Ginbot 7, zapojil se do menšího uskupení, i když není členem, posílal dál
materiály. Zemi opustil proto, že měl materiály strany Ginbot 7. Rozpor, na který poukázal
žalovaný je tvrzení stěžovatele, že byl členem strany Ginbot 7, zatímco později své členství
popřel. Na druhou stranu, stěžovatel od začátku konzistentně opakoval, že jeho faktická činnost
spočívala v politické aktivitě – podpoře strany Ginbot 7. Toto tvrzení v průběhu pohovorů
neměnil. Rozpor ve výpovědi tedy zůstal, co se otázky členství v Ginbot 7 týká, a dále ohledně
toho, od kdy stěžovatel byl členem/podporovatelem strany.
[24] Od 29. srpna 2013 do 6 nebo 7. září 2013 byl stěžovatel v České republice jako turista,
ale vrátil se, jako turista neměl možnost zde zůstat. K získání důkazů o jeho spolupráci se stranou
Ginbot 7 mělo dojít při prohlídce jeho bytu v září 2013, přibližně čtyři dny po jeho návratu z ČR,
kdy mu vzali počítač a další dokumenty. Stěžovatel uvedl, že nebyl doma, neboť začínal v nové
práci u nevládní organizace, v původní měl zákaz v návaznosti na to, že byl ve vězení.
O domovní prohlídce se dozvěděl od majitelky bytu, než vylomili dveře, tak ji žádali,
aby mu zavolala. Vypnul telefon, po nějakém čase jí zavolal a ona ho informovala o tom,
že odnesli jeho věci. Od majitelky bytu se dozvěděl, že se jednalo o tyto osoby: jeden policista
v uniformě, jeden z bezpečnosti v civilu a jeden z místního úřadu. V době telefonátu měl
u sebe cestovní pas s platnými vízy do ČR a odjel autobusem za strýcem do Metema
a se strýcovým přítelem do Súdánu, tento muž mu zajistil cestu do Dánska. V rámci vysvětlení
svého odchodu z Etiopie stěžovatel nejprve tvrdil, že cestovní doklad se zařizoval až poté,
co byla v jeho bytě provedena prohlídka, poté tvrdil, že cestoval s vlastním pasem, který si vyřídil
před osmi lety. Strýc tedy zařizoval pouze cestu a peníze na letenku. Cestoval automobilem
přes hraniční přechod Gedarif do Súdánu. Na hranicích se Súdánem probíhá v noci výměna
zboží, dopravili ho tam obchodníci. Z Chartúmu pak letěl do Kodaně v Dánsku.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že rozpory byly v otázce, kde se stěžovatel nacházel v době
domovní prohlídky, kdy začal pracovat v nevládní organizaci poté, co byl propuštěn z místa
na úřadě, zda byl členem nebo pouhým podporovatelem strany Ginbot 7, od kdy tomu bylo,
a v jakém období přesně spolupracoval se stranou Blue Party. Je zřejmé, že část rozporů mohla
vzniknout díky přepočtům etiopského kalendáře na evropský. Nejvyšší správní soud nepovažuje
za přesvědčivé stěžovatelovo zdůvodnění toho, proč stěžovatel nepožádal o mezinárodní
ochranu v průběhu své návštěvy ČR, když současně uvedl, že byl v průběhu druhého zatčení
(před odjezdem) podroben brutálnímu mučení a nelidskému zacházení, (podle žaloby
taktéž sexuálnímu násilí). Na tomto místě se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že v žalobě
uvedené důvody nekorespondují s tím, co stěžovatel uváděl ve své žádosti o udělení mezinárodní
ochrany a následných pohovorech, resp. v žalobě lze spatřit určitou gradaci tvrzených problémů,
zejména u popisu mučení, kterému měl být stěžovatel podroben. Bez ohledu na to Nejvyšší
správní soud považuje základní dějovou linii za konzistentní a výše uvedené dílčí rozpory
nepovažuje za tak závažné, aby měly z celkového hlediska za následek nevěrohodnost
stěžovatelova azylového příběhu. Lze odkázat zejména na podanou žádost o mezinárodní
ochranu, v níž stěžovatel popsal, že v průběhu jeho nepřítomnosti proběhla domovní prohlídka
a byly mu sebrány dokumenty prokazující jeho spojitost se stranou Ginbot 7. Tento důvod
náhlého odjezdu ze země původu krátce po návratu z turistické návštěvy České republiky
lze posoudit jako věrohodný, neboť stěžovatel si byl vědom toho, že tato strana je považována
za ilegální a nejen členové, ale i podporovatelé jsou trestáni. Podle citované judikatury Nejvyššího
správního soudu platí, že pokud nastanou nesrovnalosti ve výpovědi, je podstatné,
zda tyto nesrovnalosti mají vliv na nevěrohodnost výpovědi jako celku, anebo jeho jednotlivých
(avšak podstatných) částí, anebo se týkají podrobností a pro azylový příběh méně podstatných
informací. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nesrovnalosti se týkaly uvedení přesných
dat, což mohlo být odůvodněno jiným kalendářem, a dále se týkaly ne úplně klíčových částí
příběhu. Podstatná část výpovědi však zůstala v řízení, které trvalo od 29. 7. 2014 do 17. 3. 2017,
nezměněna. Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu vnímá stěžovatelův azylový příběh
jako dosud účinně nezpochybněný.
[26] Je nezbytné poukázat i na několik zjednodušujících úvah, kterých se žalovaný dopustil.
Žalovaný dopěl k závěru, že pokud je stěžovatel členem legální opoziční strany Blue Party,
pronásledování mu nehrozí. Z Informace MZV ČR, ze dne 13. 12. 2016 však vyplývá, že opozice
je trpěna pro iluzi pluralismu, na druhou stranu opoziční strany jsou omezovány ve svém projevu
(zákazy veřejných shromáždění, výhrůžky členům, zatýkání lídrů). Členové Blue Party podléhají
značné míře autocenzury, v případě příliš hlasitého disentu bezpečnostní složky neváhají
zasáhnout. V červenci 2015 byly cca dvě desítky členů Blue party zatčeny pro plánování
demonstrace. Ze zprávy Etiopie, Transformační index Bertesmannovy nadace (BTI) 2016
vyplývá, že nová opoziční strana Modrá strana je umírněným demokratickým hnutím, se širokou
podporou a mladými voliči – státní orgány na ni ihned začaly vyvíjet tlak a je neustále sledována.
Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že je tak zřejmé, že legálnost opoziční strany
neznamená, že členům nehrozí zásahy nebo zatčení ze strany státu. Žalovaný dále naznačil,
že druhé zadržení bylo vyřízeno zaplacením kauce a podpisem čestného prohlášení, stěžovatel
neměl mít po propuštění problém s návratem do běžného života. Stěžovatel přitom sám uvedl,
že k propuštění z jeho pozice v zdravotním středisku mělo dojít právě v návaznosti na zadržení
za podporu Blue Party. Podle žalovaného se stěžovatel rozhodl k opětovnému odcestování
až poté, co nezískal slíbené zaměstnání. Stěžovatel však opakovaně uvedl, že odcestoval poté,
co mu majitelka bytu zavolala, že v jeho bytě byla provedena domovní prohlídka. Žalovaný
konstatoval, že stěžovatel se pouze domnívá, že mu byly zabaveny dokumenty, které mohly být
státními orgány použity proti němu. Stěžovatel však v písemném prohlášení uvedl, že majitelka
bytu jej informovala o tom, že mu byl odnesen notebook, CD disky a flash disky. Při posuzování
doplňkové ochrany žalovaný konstatoval, že ani jedno ze zatčení nesouviselo s činností
pro stranu Ginbot 7. To však s ohledem na azylový příběh ani nemohlo, stěžovatel se měl
ve straně Ginbot 7 začít angažovat až po jeho druhém zadržení. Podle Informace MZV ze dne
1. 8. 2014 je Ginbot 7 uskupení, které bylo prohlášeno za teroristickou organizaci,
neboť otevřeně vyzývalo k politické změně ozbrojeným způsobem, strana je zakázaná
a stoupenci jsou pronásledováni. V případě strany, která je označena vládou za teroristickou,
je nicméně třeba se zabývat i otázkou, zda je tak označena legitimně, pokud ano, přicházela by
v úvahu aplikace vylučujících klauzulí §15 a §15a zákona o azylu.
[27] Podle §12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, je-li a) pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování (mimo jiné)
pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Pro shledání
pronásledování z důvodu uplatňování politických práv a svobod či zastávání určitých politických
názorů není vždy třeba aktivní vystupování na veřejnosti či členství v politické straně, nýbrž je
rozhodující, zda daná forma aktivity vyvolala pronásledování či odůvodněný strach
z pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu, a to s ohledem na její charakteristiky.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, uvedl:
„Ze samotné skutečnosti, že dotyčný nebyl členem, ale pouze sympatizantem opoziční politické strany,
nelze dovozovat, že neprojevil dostatečně svůj politický názor. To platí tím spíše, pokud se jedná o zemi,
kde pouhá účast na demonstracích organizovaných opozičními stranami obvykle způsobuje perzekuci ze strany
orgánů státní moci.“
[28] Žalovaný měl tedy posoudit stěžovatelův příběh v rozsahu, v jakém byl v dosavadním
řízení o mezinárodní ochraně zjištěn, jako věrohodný a v návaznosti na to se zabývat otázkou,
zda stěžovatel byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování pro zastávání politických názorů. Vzhledem k tomu, že krajský soud
se ztotožnil se žalovaným v otázce nevěrohodnosti stěžovatele, zatížil své rozhodnutí vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že tady byly dány důvody pro udělení
humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) nebo doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu).
Udělit azyl z humanitárního důvodu lze v případě hodném zvláštního zřetele tehdy,
jestliže v řízení nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12. Udělení
mezinárodní ochrany ve formě azylu má taktéž přednost před udělením doplňkové ochrany,
neboť doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu. Není-li
zřejmé, zda žadateli svědčí důvody pro udělení azylu, nemůže být ve správním řízení postaveno
na jisto, zda zde jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný musí tedy buď účinně
zpochybnit stěžovatelův azylový příběh, nebo s ohledem na zprávy o zemi původu vyhodnotit,
zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu. Teprve v případě závěru, že mu azyl
podle §12 udělit nelze, zvážit možnost dalších forem mezinárodní ochrany. Zejména v případě
doplňkové ochrany je pak nezbytné zjistit, zda stěžovateli nehrozí skutečné nebezpečí vážné
újmy, a to s přihlédnutím k obsahu aktuálních zpráv o zemi původu (srov. např. Informace MZV
z 1. 8. 2014, podle které v případě návratu neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu nelze
vyloučit, že se o něj bude zajímat tajná policie, která má v Etiopii silné postavení a propracovaný
systém. Pokud by se jednalo o stoupence opozičních sil, lze podle zprávy předpokládat,
že primárním zdrojem jeho problémů bude daná politická činnost.)
[30] Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. S ohledem na to,
že v posuzovaném případě byly již v řízení před krajským soudem důvody pro to, aby rozhodnutí
žalovaného bylo zrušeno, Nejvyšší správní soud postupoval podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude nutno posoudit,
zda tvrzení stěžovatele (v pochybnostech považováno za věrohodné), bude opodstatněné
a tedy způsobilé založit některý z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Právním názorem,
který vyslovil zdejší soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán za přiměřeného použití §78
odst. 5 s. ř. s. vázán.
[31] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl v řízení před krajským
soudem nejprve zastoupen ustanoveným zástupcem Organizací pro pomoc uprchlíkům.
Poté převzal jeho zastoupení advokát na plnou moc. Proto mu náleží náhrada nákladů spojených
s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
[32] Za řízení o žalobě přiznal Nejvyšší správní soud náhradu nákladů za dva úkony právní
služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, a účast na jednání před soudem [§7 bod 5, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a g) advokátního tarifu] v celkové výši 6 200 Kč, a paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady
vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení v řízení před krajským soudem činí částku
ve výši 6 800 Kč zvýšenou, vzhledem k tomu, že zástupce je plátcem DPH, o částku 1 428 Kč
na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč.
[33] Za řízení o kasační stížnosti přiznal Nejvyšší správní soud náhradu nákladů za jeden úkon
právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu] ve výši 3 100 Kč a dále paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady na právní zastoupení v řízení
před Nejvyšším správním soudem činí částku ve výši 3 400 Kč zvýšenou o částku 714 Kč
na DPH ve výši 21 %, celkem tedy 4 114 Kč. Za řízení před krajským soudem a Nejvyšším
správním soudem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů řízení v celkové výši 12 342 Kč.
K jejímu uhrazení stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu