ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.81.2015:63
sp. zn. 6 Azs 81/2015 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: N. P.,
zastoupen opatrovníkem, Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem
Helénská 4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2015,
č. j. OAM-52/LE-LE05-NV-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, č. j. 1 A 22/2015 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce, Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M, advokátu,
se sídlem Helénská 4/1799, Praha 2, se nepřiznává odměna a náhrada výdajů
v souvislosti s výkonem funkce opatrovníka.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2015, č. j. OAM-52/LE-LE05-NV-2015
(dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli povolen vstup na území
České republiky na základě §73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Napadeným rozhodnutím žalovaný nepovolil žalobci vstup poté, co žalobce učinil
dne 20. 2. 2015 prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru Letiště Václava Havla
Praha. Žalovaný rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nesplňoval podmínky pro vstup na území
České republiky ani do schengenského prostoru, protože nedisponoval potřebným vízem
či povolením k pobytu, které by jej k tomuto vstupu opravňovaly, nedisponoval ani žádným
dokladem totožnosti, prokázal se pouze řidičským průkazem. Žalobce již dne 10. 12. 2012
v České republice požádal o mezinárodní ochranu, řízení však bylo zastaveno podle §25 písm. i)
zákona o azylu, jelikož žádost byla dle §10a písm. b) téhož zákona nepřípustná,
neboť k posuzování žádosti byla příslušná Finská republika. Následně byl žalobce dne 23. 1. 2013
transferován do Finska. Dle názoru žalovaného bylo zřejmé, že postup žalobce byl čistě účelový
s cílem zneužít azylového řízení k obejití vízové povinnosti a dalších povinností cizince
spojených se vstupem na území České republiky. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce
by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek České republiky, a proto shledal naplnění
podmínek stanovených v §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Dále posoudil, že žalobce
není zranitelnou osobou podle §73 odst. 7 zákona o azylu. V této souvislosti žalovaný poukázal
na to, že žalobce jako důvod odchodu z vlasti uvedl pouze nepříjemné klimatické podmínky
a snahu vydělat víc peněz.
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že žalobce v řízení nepopíral,
že na území pobývá bez cestovního dokladu a bez víza, žalobce tak nerozporoval, že by nenaplnil
uvedenou skutkovou podstatu, ale namítal, že je neslyšící, a z této skutečnosti tak přímo vyvozuje
porušení §73 odst. 7 zákona o azylu. Ustanovení §73 odst. 7 zákona o azylu představuje výjimku
z možností ministerstva rozhodnout za určitých, zákonem taxativně stanovených okolností
(u tzv. zranitelných osob), že cizinci umístěnému v přijímacím středisku na mezinárodním letišti
se nepovolí vstup na území České republiky (§73 odst. 4 tohoto zákona). Zákon skupinu
tzv. zranitelných osob, kterým nelze zakázat vstup na území, vymezuje na základě taxativního
výčtu. Řadí sem nezletilou osobu bez doprovodu, rodiče nebo rodinu s nezletilými či zletilými
zdravotně postiženými dětmi, cizince s vážným zdravotním postižením, těhotnou ženu a osobu,
která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického
či sexuálního násilí. Takovou osobu pak ministerstvo dopraví přímo do přijímacího střediska
na území. Zohlednit situaci zranitelných osob ukládá rovněž čl. 17 směrnice Rady 2003/9/ES,
kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (dále jen „směrnice
2003/9/ES“).
Při rozhodování, zda bude určité osobě povolen vstup na území, je ministerstvo povinno
vyjít z úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§3 správního řádu), může přitom využít
podkladů z řízení vedených před jinými správními orgány, jak to předpokládá §50 odst. 1
správního řádu. V nyní projednávané věci tomuto požadavku bylo podle městského soudu
učiněno zadost, když ministerstvo posuzovalo naplnění podmínek v §73 odst. 7 zákona o azylu
z žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 25. 2. 2015 a z pohovoru z téhož dne,
kdy žalobce uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý a jako důvod odchodu z vlasti uvedl
pouze nepříjemné klimatické podmínky a snahu vydělat víc peněz. Žalovanému byla také známa
pobytová historie žalobce, ze které vyplývá, že v minulosti byl schopen samostatně pobývat
a pracovat na území jiných států a organizovat své cesty do zahraničí. Vzhledem k výše
uvedenému dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními
předpisy, v řízení nebyly porušeny ustanovení o řízení před správním orgánem, a proto žalobu
zamítl.
Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 14. 4. 2015
kasační stížnost, přičemž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
z řad advokátů. Nejvyšší správní soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel byl dne 21. 4. 2015
předán podle Dublinského nařízení do Finské republiky. Usnesením ze dne 16. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 81/2015 - 41, byl stěžovateli ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Kasační
stížnost stěžovatele poté doplnil soudem ustanovený zástupce. Stěžovatel napadá rozsudek
městského soudu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Napadeným
rozhodnutím stěžovateli nebyl povolen vstup na území a byla mu uložena povinnost setrvat
po dobu azylového řízení v uzavřeném středisku mezinárodního letiště Václava Havla v Praze.
Jde o zařízení svou povahou vězeňského typu, oddělené mříží, bez oken či bez možnosti
vycházky ven z budovy. Žalovaný rozhodl o povinnosti stěžovatele setrvat v uzavřeném
přijímacím středisku, přestože stěžovatel trpí závažným zdravotním postižením - je neslyšící.
V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí zcela absentuje jakákoli zmínka o zdravotním
postižení stěžovatele. V prvoinstančním rozhodnutí je jednou větou uvedeno, že se nejedná
o cizince s vážným zdravotním postižením. Stěžovatel komunikuje pouze prostřednictvím
znakové řeči či velmi omezeně prostřednictvím psaných stručných vzkazů v ruštině. Zadržením
v uzavřeném přijímacím středisku velmi strádal a trpěl psychickými problémy, které navíc nemohl
nikomu z pracovníků přijímacího střediska sdělit jinak než posunky či pomocí stručných psaných
vzkazů. Uvedené zařízení v současné době nezaměstnává žádného sociálního či zdravotního
pracovníka hovořícího znakovou řečí. U stěžovatele se během zadržení začaly projevovat známky
psychické poruchy, které se zhoršovaly s pokračujícím zadržením ve středisku.
Dle stěžovatele samotná schopnost osoby samostatně existovat, tj. živit se a přicestovat
do jiné země, samo o sobě nezakládá výjimku z aplikace ustanovení §73 odst. 7 zákona o azylu.
Uvedené ustanovení se týká mimořádné situace, kdy tzv. zranitelná osoba má být chráněna
proti povinnosti setrvat až 120 dní v zařízení svou povahou vězeňského typu. Chronicky
nemocná či zdravotně postižená osoba může v běžném prostředí často vést kvalitní a samostatný
život včetně výkonu zaměstnání či cestování. Je to však právě prostor v uzavřeném přijímacím
středisku povahou vězeňského typu, ohrazený mříží, bez možnosti vyjití ven na čerstvý vzduch,
bez možnosti komunikace s rodinou či přáteli, či s omezenou lékařskou péči, který má na určité
výjimečné skupiny výrazně horší dopad než na jedince netrpícího žádným postižením
či žádným jiným důvodem zakládajícím tzv. zranitelnost ve smyslu uvedeného ustanovení.
Ustanovení §73 odst. 7 zákona o azylu zákonodárce do zákona během příslušné novelizace
zakomponoval právě pro účely umožnění vstupu na území osobám, pro něž je přijímací středisko
nevhodné, vzhledem k povaze zařízení (povaha vězení s nemožností vyjít mimo prostor
vyhrazený mřížemi, v němž je pouze omezená lékařská péče), a to mimo jiné důvody s ohledem
na jejich věk či zdravotní stav, ať už fyzický či psychický. Jde-li o vážně zdravotně postiženého
cizince, nedává zákon správnímu orgánu jinou možnost, než rozhodnout o vstupu na území,
zcela v souladu se záměrem zákonodárce.
Jeví se jako nezákonné dovozovat, že by fyzicky postižený stěžovatel musel explicitně
uvést své fyzické postižení, když tato skutečnost je zjevná ze samé podstaty jeho postižení.
Z dikce ustanovení §73 odst. 7 neplyne, že by cizinec explicitně musel prohlásit zjevnou
skutečnost. Městský soud uvedl, že ze samostatné schopnosti stěžovatele cestovat, pobývat v cizí
zemi a vykonávat práci, lze vyvodit, že žalobce není vážně zdravotně postižen.
V případě stěžovatele byla skutečnost svědčící o jeho vážném zdravotním postižení zjevná
již z toho, že komunikuje posunky a pohovor je veden ve znakové řeči.
Jeví se jako nesrozumitelné, že městský soud sám dovozuje absentující argumentaci žalovaného,
tedy že žalovaný se se zdravotním postižením cizince vypořádal, neboť jako podklad
pro rozhodnutí údajně užil určité materiály z předchozího řízení. Jednak tyto materiály
z předchozího řízení v odůvodnění rozhodnutí nejsou ve vztahu ke zdravotnímu postižení
vůbec zmíněny a uvedená argumentace v napadeném rozhodnutí vůbec není uvedena.
Nepropuštěním stěžovatele na území v souladu s §73 odst. 7 zákona o azylu tak došlo k porušení
nejen tohoto ustanovení, ale i čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) zakotvujícím zákaz mučení a zakotvujícím zásady, které musí splňovat
rozhodnutí zakládající omezení na svobodě. Stěžovatel je přesvědčen, že jde ze strany soudu
o zásadní pochybení, které má dopad na jeho hmotně-právní postavení, domnívá se proto,
že tímto podaná kasační stížnost splňuje kritéria přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a napadené rozhodnutí a řízení zastavil.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 6. 2015, č. j. 6 Azs 81/2015 - 41, ustanovil
stěžovateli zástupcem advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. Následně Nejvyšší správní soud
toto usnesení doručoval stěžovateli na adresu tehdejšího pobytu, kterou mu sdělil žalovaný,
a to konkrétně: J. R. C./D. U., L. 53, X K., F. Toto usnesení se doručit nepodařilo a soud
neobdržel žádnou reakci od České pošty ani po reklamaci doručenky dne 21. 10. 2015.
Usnesením ze dne 5. 1. 2016, č j. 6 Azs 81/2015 58, potom Nejvyšší správní soud ustanoveného
zástupce zastupování stěžovatele zprostil, a přiznal Mgr. Bc. Schmidtovi odměnu a náhradu
výdajů jako ustanovenému zástupci za učiněné úkony právní služby. Stejným usnesením Nejvyšší
správní soud také současně Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. ustanovil opatrovníkem stěžovatele,
jako osoby, které se nepodařilo doručit na poslední známou adresu v cizině. Toto usnesení
nabylo právní moci dne 25. 1. 2016.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správnost závěrů, že na stěžovatele
nelze pohlížet jako na zranitelnou osobu, dokládá spisovým materiálem. V řízení zjištěné
individuální okolnosti vážící se k osobě stěžovatele a jeho předchozímu pobytu a pohybu
nijak nesvědčily pro závěr, že by stěžovatel byl osobou s vážným zdravotním postižením.
Stěžovatel se sám označil za osobu s dobrým zdravotním stavem a v jiné souvislosti
(ani v žádosti, ani ve vlastnoručně psaném vyjádření) svoje postižení před žalovaným
jako závažnou okolnost nezmínil. Žalovaný za stěžejní pro posouzení případné zranitelnosti
považuje výpověď stěžovatele a údaje jím poskytnuté k jeho celkové situaci a celkovému
zdravotnímu stavu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl dne 21. 4. 2015 transferován do Finska,
považuje žalovaný další řízení za bezpředmětné.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
K tvrzení stěžovatele o přijatelnosti kasační stížnost Nejvyšší správní soud uvádí,
že rozšířený senát v usnesení ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 Azs 66/2014 - 69, Sb. NSS 3181/2015,
(všechna zde citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz) dospěl k závěru, že „Nejvyšší
správní soud může odmítnout pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. pouze k asační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu, kterým se končí řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci
mezinárodní ochrany ve smyslu §2 odst. 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ V nyní posuzovaném
případě se jedná o rozhodnutí žalovaného, kterým nebyl stěžovateli povolen vstup na území
České republiky na základě §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Aplikace institutu nepřijatelnosti
kasační stížnosti (§104a s. ř. s.) v této věci nepřipadá v úvahu.
Nejvyšší správní soud předně k vyjádření žalovaného uvádí, že řízení nelze považovat
za bezpředmětné, i když se stěžovatel na území již nenachází. Jak již vyjádřil ve vztahu
k rozhodnutí o nepovolení vstupu na území v rozsudku ze dne 31. 8. 2011,
č.j. 1 As 16/2011 - 98, pro stěžovatele „může být významnou samotná aposteriorní deklarace
ne/zákonnosti rozhodnutí žalovaného“, a to nejen v případě, že byl přemístěn do přijímacího střediska
na území, ale i v případě, že by již opustil území České republiky. Současně Nejvyšší správní soud
poznamenává, že ve věci sp. zn. 6 Azs 159/2015, usnesením ze dne 20. 10. 2015 řízení o žalobě
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o nepovolení vstupu žadatele o mezinárodní ochranu
na území České republiky (§73 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), včetně řízení o kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu v této věci, kdy nebylo možno zjistit místo pobytu
žalobce, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, zastavil podle §33 písm. b) zákona
o azylu. V nyní posuzované věci jsou však skutkové okolnosti odlišné natolik, že v ní Nejvyšší
správní soud rozhodoval meritorně.
Podle §73 odst. 1 zákona o azylu „[c]izince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně
v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, policie předá, nejsou-li splněny důvody pro zajištění cizince
podle zvláštního právního předpisu, do přijímacího střediska na mezinárodním letišti.“ Dále podle odst. 4
téhož ustanovení „[m]inisterstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději
do 4 týdnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené
lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů
ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup
na území. Vstup na území nepovolí cizinci, a) u něhož nebyla spolehlivě zjištěna totožnost, b) který se prokazuje
padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo c) u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl
představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.“
Podle §73 odst. 7 zákona o azylu, „[m]inisterstvo rozhodne o povolení vstupu na území cizinci,
který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a dopraví
jej do přijímacího střediska na území, jedná- -li se o nezletilou osobu bez doprovodu, o rodiče nebo rodinu
s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo o cizince s vážným zdravotním postižením, o těhotnou
ženu, o osobu, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního
násilí.“
Ustanovení §73 zákona o azylu bylo nově formulováno zákonem č. 379/2007 Sb.
Z důvodové zprávy k §73 odst. 7 plyne: „[z]avádí se specifický postup vůči kategorii „zranitelných“ osob,
za které jsou považovány děti a jejich rodiče a osoby se zdravotním postižením. Těmto, v případě učinění
prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, bude povolen vstup na území
a budou dopraveny do azylového zařízení na území, kde podají žádost a absolvují řízení o mezinárodní ochraně.
Cílem je vytvořit pro ně pobytové podmínky odpovídající jejich věku či zdravotnímu postižení.“ (Důvodová
zpráva k zákonu č. 379/2007 Sb., změna zákona o pobytu cizinců na území ČR, PSP 2007: tisk
191/0) Zákon o azylu stanovuje v §73 odst. 7 některé skupiny zranitelných osob,
které jsou z omezení na svobodě vyloučeny, přičemž České republice ukládá zvláštní situaci
zranitelných osob zohlednit i čl. 17 směrnice 2003/9/ES (viz níže). Výčet v §73 odst. 7
je taxativní a neumožňuje tak rozšířit kategorii zranitelných osob nad rámec uvedených. (srovnej
Kosař, D., Molek, P. a kol. Zákon o azylu. Komentář, Wolters Kluwer ČR: Praha, 2010, s. 462).
Směrnice 2003/9/ES v článku 17 zakotvuje zásadu: „1. Členské státy zohlední zvláštní situaci
zranitelných osob, například nezletilých osob, nezletilých osob bez doprovodu, invalidních osob, starých osob,
těhotných žen, osamělých rodičů s nezletilými dětmi a osob, které byly podrobeny mučení, znásilnění
nebo jiným formám hrubého psychického, fyzického nebo sexuálního násilí, ve vnitrostátních předpisech
provádějících ustanovení kapitoly II týkající se materiálních podmínek přijetí a zdravotní péče. 2. Odstavec 1
se vztahuje pouze na osoby, u kterých byly zjištěny zvláštní potřeby po individuálním zhodnocení jejich situace.“
Také dokumenty UNHCR požadují zohlednit situaci zranitelných osob, a to s ohledem
na negativní účinky zajištění na psychiku zajištěných (srovnej čl. 7, Revidovaná směrnice UNHCR
o platných kritériích a normách pro zajištění žadatelů o azyl, únor 1999, dostupné
z http://www.unhcr.org/3bd036a74.html)
Nejvyšší správní soud se již zabýval případy nepovolení vstupu na území osob
se zdravotními komplikacemi. V rozsudku ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 49,
posuzoval případ stěžovatelky, která dovozovala zranitelnost na základě závažného chronického
onemocnění, jehož příznaky se podle jejího tvrzení rapidně zhoršovali v uzavřeném přijímacím
středisku letiště. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku mimo jiné uvedl: „Z podkladů řízení
o udělení mezinárodní ochrany, jež primárně slouží pro zjištění případných azylových důvodů žadatele, lze sestavit
poměrně podrobný obraz o aktuálním stavu cizince a jeho osobních problémech. Takto zjištěné informace
jsou dle názoru Nejvyššího správního soudu zpravidla dostatečné i pro posouzení zranitelnosti žadatele ve smyslu
§73 odst. 7 zákona o azylu.(…) Při posuzování zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu ministerstvo
prvotně vychází z informací v dotazníku žádosti o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně z odpovědi na otázku
„Jaký je Váš zdravotní stav?“. Pokud žadatel uvede – jak to učinila stěžovatelka - že jeho zdravotní stav
je dobrý, je logické, že správní orgán nemá důvod předpokládat jakékoliv závažnější zdravotní problémy žadatele.
Pokud by však stěžovatelka uvedla či nějakým způsobem naznačila (např. předložením lékařské zprávy), že trpí
zdravotními problémy, nebo by tomu nasvědčovalo vlastní pozorování pracovníků ministerstva či jiné indicie,
bylo by na správním orgánu, aby aktivně dále zjišťoval, zda tyto problémy dosahují takové intenzity,
že je třeba stěžovatelku považovat za zranitelnou osobu ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu.“
V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 As 16/2011 – 98, uvedl ve vztahu k rozhodnutí
o nepovolení vstupu následující: „Vzhledem k tomu, že se jedná o vážný zásah do práv jednotlivce,
spočívající v omezení jeho osobní svobody, je potřeba v případě pochybností upřednostnit výklad v souladu
se zásadou in dubio pro mitius. Pokud se tedy bude jevit tvrzení osoby o její zranitelnosti jako věrohodné,
měl by jí být umožněn vstup na území. Zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí
být totiž vykládány restriktivně (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 102/03
či z 27. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 294/01).“
V nyní posuzovaném případě je podstatou kasační stížnosti tvrzení stěžovatele,
že je zranitelnou osobou ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu, neboť je neslyšící a žalovaný
mu měl proto povolit vstup na území. Stěžovatel v žádosti o mezinárodní ochranu ani v roce
2012, ani na začátku roku 2015, neuvedl žádné informace, z nichž by bylo možné dovozovat,
že jeho postižení ho závažným způsobem omezuje v každodenním životě. V žádosti ze dne
10. 12. 2012 na dotaz na jeho zdravotní stav odpověděl tak, že od narození neslyší, na nerovném
povrchu má problémy s chůzí, jinak zdravotní problémy nemá. Jako důvod opuštění vlasti uvedl,
že chce bydlet v České republice a vydělávat peníze, v Rusku tyto možnosti nemá. Z podrobného
protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 1. 2013 vyplývá,
že stěžovatel se v zemi původu osamostatnil v roce 2001, kdy začal pracovat, vykonával pomocné
práce jako dělník. Jako zdravotní problémy uváděl pouze potíže se zády a klouby v roce 2007.
Stěžovatel také uvedl, že v roce 2007 přijel do České republiky jako turista, strávil tady tři roky
a učil se česky. Během tohoto pobytu chodil do práce a také se učil znakový jazyk. Poté se vrátil
do Ruska. Když se rozhodl v prosinci 2011 zase odjet, platnost víza skončila, proto se stěžovatel
snažil vyřídit si české vízum. Nakonec však požádal vízum finské, protože to bylo levnější.
Do České republiky docestoval na konci roku 2011, nějakou dobu zde pobýval a snažil se získat
informace, jak by zde mohl zůstat. V lednu 2012 se vrátil zpět do Ruska. V listopadu 2012
se rozhodl znovu vrátit, chtěl české vízum, ale získat finské vízum bylo snadnější. V protokolu
dále uvedl, že v zemi původu byl několikrát napaden, nezná však důvod. Ze spisu plyne,
že od roku 2013 se stěžovatel zdržoval dva roky ve Finsku. Ze spisového materiálu tedy skutečně
neplyne, že by stěžovatele jeho postižení nějakým způsobem omezovalo v možnosti výkonu
práce, zaměstnání, nebo opakovaném cestování po Evropě.
Nejvyšší správní soud po posouzení okolností konkrétního případu a spisového materiálu
dospěl k závěru, že jak žalovaný, tak městský soud správně posoudili, že se v případě stěžovatele
nejedná o zranitelnou osobu ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu. Žalovaný
si musel být postižení stěžovatele vědom, neboť ze správního spisu plyne, že se stěžovatelem
komunikoval prostřednictvím tlumočníka do znakové řeči. Stěžovatel v takovém případě
samozřejmě explicitně nemusí uvést své fyzické postižení, protože o něm není žádných pochyb.
Samotné fyzické postižení však nemusí nutně znamenat, že se jedná o osobu s vážným
zdravotním postižením ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu, stejně tak jako v případě
jiných zdravotních potíží se může jednat o osobu s vážným zdravotním postižením,
ale je nezbytné zkoumat intenzitu těchto problémů (srovnej citovaný případ stěžovatelky
se závažným chronickým onemocněním, kasační stížnost vedená pod sp. zn. 1 Azs 123/2015).
Žalovanému je nutno vytknout, jak správně poukázal stěžovatel, že v napadeném rozhodnutí
nezmiňuje to, že je stěžovatel neslyšící. Z odůvodnění však vyplývá, že se otázkou zranitelnosti
podle dotčeného ustanovení zabýval, a jeho závěr je v souladu s podklady, které tvoří obsah
správního spisu. S posouzením městského soudu, jenž žalobu proti napadenému rozhodnutí
zamítl, se Nejvyšší správní soud taktéž ztotožnil.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky důvodnými
a proto kasační stížnost stěžovatele ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec
jeho běžné činnosti nevznikly, stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Ustanovenému opatrovníkovi Nejvyšší správní soud odměnu a náhradu hotových výdajů
již nepřiznal, neboť v této procesní roli již žádné úkony nečinil a podle obsahu spisu
mu ani žádné náklady spojené s výkonem funkce opatrovníka nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu