ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.99.2020:41
sp. zn. 6 Azs 99/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: H. N. V., zastoupený Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou, sídlem Kopeckého sady
152/19, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. března 2020
č. j. OAM-41/LE-BA04-BA04-PS-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2020 č. j. 17 A 36/2020 - 47
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Pavlíně Malíkové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne
19. dubna 2018 č. j. KRPA-145131-22/ČJ-2018-000022 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění
spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu dvou let. Žalobce
totiž pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a bez víza či oprávnění k pobytu.
Jelikož žalobce ve stanovené době nevycestoval z území České republiky a dne 27. února 2020
policejní hlídce udal falešnou identitu, byl dne 28. února 2020 zajištěn podle §124 odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“).
[2] V zařízení pro zajištění cizinců žalobce požádal o mezinárodní ochranu, načež byl
rozhodnutím označeným v návětí tzv. „přezajištěn“ podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, na dobu do 18. června 2020. Žalovaný konstatoval, že žalobce
po uložení správního vyhoštění nevycestoval ani nečinil kroky potřebné k vycestování, nebyl
nikde hlášený k pobytu, a byl tak pro správní orgány nedosažitelný. Žalobce byl povinen se o stav
řízení o správním vyhoštění zajímat, nemůže se tedy omlouvat tím, že o povinnosti vycestovat
nevěděl. Žalobce navíc na území České republiky nelegálně pracoval. O mezinárodní ochranu
žalobce požádal až po více než deseti letech poté, co přicestoval, více než rok po uložení
správního vyhoštění a až poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Z jeho výpovědi
nevyplynulo nic, co by mu bránilo podat žádost o mezinárodní ochranu dříve. S ohledem
na tyto skutečnosti dospěl žalovaný k závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu
s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu
by v případě žalobce nebyla účinná. Délku zajištění žalovaný stanovil s předpokladem, že řízení
o mezinárodní ochraně bude možné ukončit do 90 dnů, k nimž přičetl dalších 15 dnů s ohledem
na odkladný účinek případné žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 5 dní
jako průměrnou dobou potřebnou pro doručování písemností.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného o „přezajištění“ zamítl Krajský soud v Plzni (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Konstatoval, že žalovaný vyloučil možnost
uplatnit v případě žalobce některé ze zvláštních opatření namísto zajištění na základě pobytové
historie žalobce a jeho závěry mají oporu ve správním spisu. Žalovaný nebyl povinen posuzovat
přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. K námitce, že stanovená délka
zajištění vylučuje jeho periodický přezkum, krajský soud uvedl, že ověřování, zda důvody
a podmínky zajištění trvají, jsou v této věci, která se týká prvotního zajištění, předčasné. Možnost
opětovného přezkumu je podle §46a odst. 10 zákona o azylu vázána na právní moc rozhodnutí
žalovaného nebo soudu, nikoli na dobu zajištění.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítal, že samotný fakt, že nevycestoval a nelegálně pobýval na území České republiky, nemůže
odůvodňovat závěr o účelovosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu. V řízení nebylo dostatečně
prokázáno, zda se stěžovatel s rozhodnutím o správním vyhoštění seznámil a pochopil
jeho obsah, tedy zda věděl o své povinnosti vycestovat. Zajištění na dobu 110 dnů je v rozporu
s požadavkem na pravidelný přezkum omezení osobní svobody. Při rozhodování o zajištění
je třeba zvážit otázku přiměřenosti, což vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel rovněž
považuje za nedostatečné závěry o tom, že v jeho případě nelze uplatnit zvláštní opatření.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že okolnosti zjištěné v řízení odůvodňují
zajištění stěžovatele, a v podrobnostech odkázal na obsah spisu a své vyjádření k žalobě.
[6] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[8] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […] nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.
[9] Žalovaný nedovodil účelovost žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu pouze
ze skutečnosti, že stěžovatel nevycestoval poté, co se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným. Rozhodující se stala kombinace této skutečnosti s tím, že stěžovatel o mezinárodní
ochranu požádal až po mnohaletém pobytu na území České republiky právě v době, kdy byl
zajištěn za účelem správního vyhoštění a bezprostředně mu hrozil výkon tohoto rozhodnutí,
a že nevyšlo najevo nic, co by stěžovateli bránilo podat žádost dříve. Této úvaze nelze nic
vytknout.
[10] Námitka, že se žalovaný dostatečně nezabýval tím, zda se stěžovatel seznámil
s rozhodnutím o správním vyhoštění a byl si vědom povinnosti vycestovat z území České
republiky, rovněž není opodstatněná. Ve správním spise je založena kopie rozhodnutí o správním
vyhoštění, z níž je zřejmé, že stěžovatel si toto rozhodnutí převzal dne 19. dubna 2018
za přítomnosti tlumočníka.
[11] Zvláštním opatřením zákon o azylu rozumí povinnost žadatele o mezinárodní ochranu
zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo se osobně hlásit žalovanému
ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu). O uložení zvláštního opatření může žalovaný
rozhodnout, jestliže nastane některý z důvodu pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, ale je
důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
[12] Ačkoli by se z posledně citovaného ustanovení mohlo zdát, že jediným účelem zvláštních
opatření je zajistit zdárný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, tedy zajistit účast
žadatele v tomto řízení, „důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je
v tomto případě obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění.
Zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové
žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout se již uloženému
správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž by tím byl
jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit
dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. […] Pokud jsou splněny všechny
podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních
okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání
žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních
opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům. Při posouzení účinnosti
zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření
nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě
existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření
vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.
Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených
ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2017 č. j. 1 Azs 349/2016 - 48).
[13] V projednávané věci žalovaný zjistil, že stěžovatel neměl hlášené místo pobytu a dne
27. února 2020 udal policejní hlídce při kontrole nesprávné jméno. Již tyto skutečnosti výrazně
snižují pravděpodobnost, že by se stěžovatel dobrovolně zdržoval v pobytovém středisku či hlásil
žalovanému, a odůvodňují zajištění stěžovatele. Nelze pak zapomínat ani na to, že stěžovatel
nevycestoval z území České republiky v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění,
přičemž jeho chování nesvědčí ani o tom, že by měl v úmyslu tak učinit v budoucnu.
V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že vyloučení zvláštních opatření z obdobných
důvodů, na jejichž základě shledal splněné podmínky pro zajištění stěžovatele, samo o sobě není
nezákonné, respektoval-li žalovaný zásadu individualizace (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. června 2018 č. j. 6 Azs 163/2018 - 29 a přiměřeně též úvahy rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu vyjádřené v bodech 36 a 37 usnesení ze dne 28. února 2017
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS).
[14] Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že při zajištění cizince
je třeba posoudit přiměřenost tohoto opatření. Takový požadavek vyplývá z toho, že zajištění
představuje zásah do práva na osobní svobodu coby základního práva zaručeného Listinou
základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel
však neuváděl žádnou okolnost svědčící o tom, že by v jeho případě bylo zajištění nepřiměřené,
a tudíž není pochybením žalovaného či krajského soudu, že tuto otázku výslovně
neposuzovali (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2019
č. j. 9 Azs 51/2019 - 28 či ze dne 13. června 2019 č. j. 4 Azs 110/2019 - 32).
[15] Poslední námitkou stěžovatel brojí proti stanovené délce zajištění. Podle §46a odst. 5
zákona o azylu je maximální přípustná doba zajištění 120 dnů. Žalovaný žalobce zajistil na 110
dnů, nejdelší přípustnou dobu zajištění tedy nepřekročil, a srozumitelně vysvětlil, jak ke stanovené
délce zajištění dospěl. Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 23. ledna 2019
č. j. 1 Azs 363/2017 - 38, v němž konstatoval, že „klíčovou okolností pro odůvodnění stanovené doby
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je skutečnost, že v tomto typovém případě je účel zajištění
z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Jinými slovy, nelze osobu zajistit na dobu kratší,
než je doba řízení o mezinárodní ochraně, přičemž opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.“ Úvaze žalovaného, který celkovou dobu zajištění stanovil
s ohledem na předpokládanou délku řízení o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu (90 dní),
možnost podání žaloby proti rozhodnutí o žádosti (15 dní) a dobu nutnou pro doručování listin
(5 dní), nelze nic vytknout. Z citovaného rozsudku dále vyplývá, že stanovení doby zajištění
na 110 dnů je ustálenou správní praxí žalovaného. Stěžovatel neuvedl žádné okolnosti svědčící
o tom, že by v jeho konkrétním případě byla tato doba nepřiměřená.
[16] Nejvyšší správní soud stěžovateli nemůže přisvědčit ani v tom, že by mu bylo upřeno
právo na periodický přezkum zajištění. Podle §46a odst. 10 zákona o azylu je žalovaný povinen
po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění zkoumat, zda důvodu zajištění stěžovatele trvají.
Stěžovatel je rovněž oprávněn požádat o opětovné posouzení důvodů zajištění, a to po uplynutí
jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného, respektive
v tomto konkrétním případě ode dne nabytí právní moci rozsudku krajského soudu. Nejvyšší
správní soud má vážné pochybnosti o ústavní konformitě důsledků této právní úpravy,
která cizince staví před volbu, zda podat proti rozhodnutí o zajištění žalobu, čímž si oddálí
možnost požádat o opětovné posouzení důvodů zajištění, či zda si upřít soudní přezkum
rozhodnutí o zajištění, a moci tak dříve žádat žalovaného o opětovné posouzení důvodů
pro zajištění (tyto pochybnosti vedly k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení obdobné
úpravy v §129a zákona o pobytu cizinců v řízení sp. zn. 8 Azs 26/2018). Problém však leží
v nastavení parametrů následného přezkumu zákonnosti trvání zajištění a nemůže ovlivnit
rozhodování v řízení, jehož předmětem je rozhodnutí o prvotním zajištění stěžovatele,
v němž aplikace ustanovení upravujících běh lhůt pro následný přezkum zákonnosti zajištění
nepřipadá v úvahu (srov. body 29 a 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. listopadu 2019 č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, č. 3982/2020 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
pročež ji ve smyslu §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)
zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[19] Žalobci byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2020
č. j. 6 Azs 99/2020 - 17 ustanovena zástupkyní advokátka. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta první
za středníkem s. ř. s.). Zástupkyni stěžovatele byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby,
a to sepis a podání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)], za níž jí náleží odměna ve výši 3 400 Kč [§7 bod 5 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatele nepřiznal odměnu a náhradu
hotových výdajů za převzetí a přípravu zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu,
neboť podmínkou pro přiznání odměny za tento úkon je, že proběhla první porada s klientem,
což zástupkyně stěžovatele netvrdila a především nedoložila. Ustanovená zástupkyně stěžovatele
není plátkyní daně z přidané hodnoty, částka 3 400 Kč tedy představuje konečnou výši
její odměny. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu