ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1088.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1088/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2003 dovolání obviněného J. H., které obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 5 To 560/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 184/98, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), f) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 5 T 184/98, byl obviněný J. H. uznán vinným
jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že
1.
v O. zneužil svého postavení výrobně technického náměstka ředitele státního podniku V. O. a zároveň soukromého podnikatele pod firmou V.- H. k tomu, že fakturou č. 1/91, vystavenou dne 13. 9. 1991 na částku ve výši 70.000,-Kč a uhrazenou dne 23. 10. 1991, a dále fakturou č. 8/91, vystavenou dne 27. 11. 1991 na částku ve výši 161.800,- Kč a uhrazenou dne 19. 12. 1991, si nechal tyto uvedené částky neoprávněně proplatit na účet své soukromé firmy firmou S. se sídlem ve F. n. O., za provedení prací na akci oprava oplocení a parovodu v ústředních dílnách DPMO O.-M., ačkoli práce byly v plném rozsahu provedeny pracovníky státního podniku V. O., okres K., včetně použitého materiálu a mechanizace, čímž způsobil státnímu podniku V. O., nyní v likvidaci, celkovou škodu ve výši 231.800,- Kč,
2.
v O. ve stejném postavení jako v bodě 1) neoprávněně fakturoval za svoji firmu V.-H. fakturou č. 6/91 vystavenou dne 1. 11. 1991 a uhrazenou na účet firmy dne 12. 11. 1991, částku ve výši 294.340,- Kč obecnímu úřadu B. za provedení prací na akci vodovodní přípojky pro školní jídelnu, ačkoli práce byly provedeny pracovníky státního podniku V. O., a to včetně použitého materiálu a mechanizace, s výjimkou prací na provedení protlaku pod silnicí, které provedli pracovníci I. O. a práce v hodnotě 77.135,- Kč financovala firma V.- H., čímž způsobil státnímu podniku V. O., nyní v likvidaci, celkovou škodu ve výši 217.205,- Kč,
jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že
3.
v O., okr. K., obviněný J. H. ve stejném postavení jako v bodě ad 1) a ad 2) a odsouzený M. K., který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 10. 1998, č. j. 5 T 128/97-791, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 5 To 151/99, který nabyl právní moci dne 14. 4. 1999, jako jeho podřízený ve funkci vedoucího materiálně technického zabezpečení státního podniku V. O., ve společném úmyslu neoprávněně obohatit firmu obžalovaného J. H. V.- H. na úkor tohoto státního podniku, fakturami č. 300311 ze dne 2. 9. 1991 a č. 300431 ze dne 5. 11. 1991, dali pokyn k odprodeji 72 kusů ocelových trubek o průměru 630x8 mm za celkovou částku 57.500,- Kč, tj. 827,6 běžných metrů v průměrné ceně 69,40 Kč za jeden běžný metr, když uvedené trubky vydávali za jinak neprodejný šrotový materiál a obratem prodali stejné množství trubek čtyřem odběratelům jako plnohodnotné v průměrné ceně 883,40 Kč za jeden běžný metr, kdy po odečtení částky ve výši 12.445,10 Kč za refakturaci nákladů firmě V.- H., způsobili bývalému skutečnému vlastníkovi předmětných trubek S. v. a k., státní podnik O., nyní nástupnické organizaci M., státní podnik O., nyní v likvidaci, celkovou škodu 731.091,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Karviné podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 5 To 560/2001, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu rozhodl tak, že obviněného J. H. nově uznal vinným
jednak trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že
1.
v O. zneužil svého postavení výrobně technického náměstka ředitele státního podniku V. O. a zároveň soukromého podnikatele pod firmou V.- H. k tomu, že fakturou č. 1/91, vystavenou dne 13. 9. 1991 na částku ve výši 70.000,-Kč a uhrazenou dne 23.10. 1991, a dále fakturou č. 8/91, vystavenou dne 27. 11. 1991 na částku ve výši 161.800,- Kč a uhrazenou dne 19. 12. 1991, si nechal tyto uvedené částky neoprávněně proplatit na účet své soukromé firmy firmou S. se sídlem ve F. n. O., za provedení prací na akci oprava oplocení a parovodu v ústředních dílnách DPMO O.-M., ačkoli práce byly v plném rozsahu provedeny pracovníky státního podniku V. O., okres K., včetně použitého materiálu a mechanizace, čímž způsobil státnímu podniku V. O., nyní zakladateli tohoto státního podniku obci M., okres K., celkovou škodu ve výši 231.800,- Kč,
2.
v O. ve stejném postavení jako v bodě 1) neoprávněně fakturoval za svoji firmu V.-H. fakturou č. 6/91 vystavenou dne 1. 11. 1991 a uhrazenou na účet firmy dne 12. 11. 1991, částku ve výši 294.340,-Kč obecnímu úřadu B. za provedení prací na akci vodovodní přípojky pro školní jídelnu, ačkoli práce byly provedeny pracovníky státního podniku V. O., a to včetně použitého materiálu a mechanizace, s výjimkou prací na provedení protlaku pod silnicí, které provedli pracovníci I. O. a práce v hodnotě 77.135,- Kč financovala firma V.- H., čímž způsobil státnímu podniku V. O., nyní zakladateli tohoto státního podniku obci M., okres K., celkovou škodu ve výši 217.205,-Kč
a jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že
3.
v O., okres K., ve stejném postavení jako v bodech 1) a 2) společně s již odsouzeným M. K., tehdy jeho podřízeným ve funkci vedoucího materiálně technického zabezpečení státního podniku V. O., ve společném úmyslu neoprávněně obohatit firmu obžalovaného J. H. V.- H. na úkor tohoto státního podniku, obžalovaný J. H. zajistil podpis faktur č. 300311 ze dne 2. 9. 1991 a č. 300431 ze dne 5. 11. 1991, zpracovaných odsouzeným M. K. a vystavených k odprodeji 72 ks ocelových trubek o průměru 630 x 8 mm na celkovou částku 57.500,- Kč u ředitele Z. V. státního podniku V. O., ačkoliv skutečná tržní hodnota těchto trubek byla 827.600,- Kč a způsobil tak bývalému skutečnému vlastníkovi předmětných trubek státnímu podniku S.v. a k. O., nyní nástupnické organizaci M., státní podnik O., nyní v likvidaci, celkovou škodu ve výši nejméně 731.091,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. H odvolacím soudem odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 10 (deseti) měsíců. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 5 To 560/2001, podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. E. dovolání, které došlo Okresnímu soudu v Karviné dne 5. 9. 2002. Dovolací důvod spatřuje jednak v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné a dále v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V písemném odůvodnění dovolání obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu zejména namítá, že usnesení, jímž bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, nemá esenciální náležitosti, vyžadované v ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu. Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání musí být mimo jiné obsaženo zákonné označení trestného činu, který je ve skutku spatřován. Tuto náležitost však uvedené usnesení dle názoru dovolatele nesplňovalo. Nebylo mu tak umožněno plně uplatnit právo na obhajobu, když usnesení o zahájení trestního stíhání jednoznačně nevymezovalo protiprávní jednání, kterého se měl údajně dopustit. Dalším důvodem, pro který měl odvolací soud proti němu trestní stíhání zastavit, spatřuje v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť tak stanoví mezinárodní smlouva. Odkazuje na článek 6 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž namítá nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci.
K dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků. Podle §248 tr. zákona se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena. Odvolacím soudem však bylo v popisu skutku jeho protiprávní jednání zjištěno tak, že si nechal neoprávněně proplatit na účet své firmy peníze, které fakturoval, údajně neoprávněně firmě S. Takové protiprávní jednání však dle jeho názoru nemůže zakládat skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. K trestnému činu podvodu, jehož se měl dopustit jednáním popsaným pod bodem 3. rozsudku odvolacího soudu, konstatuje, že takto popsaným jednáním se nemohl dopustit trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona tím způsobem, že by uvedl někoho v omyl. Jelikož odvolací soud nezjistil, jak plyne z výrokové věty rozsudku, že by uvedl v omyl s. p. V. O. a ten v důsledku tohoto omylu provedl majetkovou dispozici, nemůže se jednat o trestný čin podvodu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a trestní stíhání proti němu zastavil, případně ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo doručeno dovolání obviněného v souladu s postupem uvedeným v ustanovení §265h odst. 2 tr. řádu, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá jako rozhodnutí ve věci samé odsuzující rozsudek odvolacího soudu, který byl vydaný podle §259 odst. 3 tr. řádu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a bylo znovu v celém rozsahu rozhodnuto o vině i trestu. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. řádu osobou oprávněnou prodat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1, 2 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo nadále nutno zkoumat, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za takové, které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Námitky dovolatele jsou rozděleny do dvou částí.
V první části se vztahují k §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a brojí se jimi jednak proti nedostatečným obsahovým náležitostem výroku usnesení o zahájení trestního stíhání a jednak proti tomu, že nebylo dodrženo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž dovolatel vytýká, že řízení od jeho zahájení do pravomocného rozhodnutí trvalo po dobu deseti let.
Nejvyšší soud po projednání věci v neveřejném zasedání zjistil, že dovolání v daném případě není důvodné, neboť zákonné podmínky v něm stanovené nejsou dovolatelem dodrženy. Jak zákon u uvedeného dovolacího důvodu stanoví, dovolání by bylo možné podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání , ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Taková situace nastává tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod proto spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestní řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1 , §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu.
O splnění těchto podmínek v případě dovolatelem namítaných skutečností se však nejedná.
Rozhodně jim nemůže být neúplnost obsahové náležitosti výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud je tato vada spatřována v tom, že usnesení neobsahuje právní větu, jak je tomu v usnesení ze dne 9. 9. 1992. Nejde totiž o takový nedostatek, který by měl za následek, že toto rozhodnutí je právně neúčinné a nebylo by možno jej považovat za institut, kterým bylo trestní stíhání zahájeno. Vycházíme-li za současné právní úpravy podle novely trestního řádu č. 265 /2001 Sb. nebo i z novely provedené zákonem č. 178/1990 Sb., která byla účinná v době, kdy bylo trestní stíhání proti obviněnému zahájeno, obě se v obsahových náležitostech usnesení o zahájení trestního stíhání příliš neliší. Podle současné platné právní úpravy (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) na tento případ dopadá ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, které uvádí, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Dříve platné ustanovení §163 odst. 2 tr. řádu (tuto problematiku upravující), zakotvovalo, že usnesení o zahájení trestní stíhání (vznesení obvinění) musí obsahovat popis vyšetřovaného skutku s uvedením místa, času, popřípadě jiných okolností, za kterých k němu došlo, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. V usnesení muselo být dále uvedeno, jaký trestných se v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním a uvedením příslušného ustanovení trestního zákona. Usnesení muselo kromě toho obsahovat i důvody stíhání. Porovnáme-li tyto náležitosti s tím, co předmětné usnesení ze dne 9. 9. 1992 skutečně obsahuje, shledáme, že oběma právním úpravám plně vyhovuje, neboť v něm jsou uvedeny všechny předepsané náležitosti. Je zde sděleno datum vydání, určen orgán, který je vydává, označen je i obviněný, a to všemi potřebnými údaji. Sdělované tři skutky jsou zde dostatečně popsány a není opomenuto ani jejich zákonné označení jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 1, 2, 4 tr. zák. Tyto fakticky zjištěné náležitosti zmiňovaného usnesení neodporují ani obsahu usnesení, jak je upraven v ustanovení §134 tr. řádu, podle něhož usnesení musí obsahovat a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, b) den a místo rozhodnutí, c) výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, d) odůvodnění - pokud zákon nestanoví něco jiného, e) poučení o opravném prostředku.
Žádné z těchto zákonných ustanovení konkrétně neurčuje, že by usnesení muselo vždy obsahovat i právní větu. Jde pouze o to, aby byl splněn požadavek uvedení zákonného ustanovení. Jestliže je v napadaném usnesení použito označení trestného činu zákonným pojmenováním a ustanovením trestního zákona, čímž je právně kvalifikován skutek, jde nepochybné o usnesení o zahájení trestního stíhání, které splňuje zákonem předepsané náležitosti, a proto mu nelze ničeho vytýkat. Neuvedení právní věty není podstatným obsahovým nedostatkem. Jeho absence proto nemůže vést k tomu, že by takové usnesení bylo právně neúčinné. Z těchto důvodů bylo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného J. H. ze dne 9. 9. 1992 ČVS : OVV – 543/92-05-510 Policie České republiky Okresní úřad vyšetřování K., pracoviště O. vydáno v souladu se zákonem, a proto s ním je třeba spojovat všechny významné procesní účinky, které s ním zákon v případě zahájení trestního stíhání spojuje. Na tomto podkladě vedené trestní stíhání je proto platné, právně účinné a nevzbuzující jakékoliv pochybnosti, a není zde žádný důvod pro závěr o nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. řádu, který by mohl mít za následek zastavení trestního stíhání, jak obviněný požaduje ve svém dovolání a není tedy ani splněn důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Stejně je tomu i pokud jde o další požadavek dovolatele ve vztahu k zastavení trestního stíhání pro jeho neúčelnost v souladu s mezinárodní právní úpravou /§11 odst. 1 písm. j) tr. řádu/.
V poslední době se v praxi objevila některá rozhodnutí, podle kterých byla důvodem pro zastavení trestního stíhání orgánem činným v trestním řízení, s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu per analogiam, skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, takže by jeho další pokračování bylo v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudní praxe se s tímto závěrem plně neztotožňuje, a naopak některé již konkrétně projednávané případy řeší odlišně. Neodpovídá uvedeným zákonným pravidlům, aby každé řízení, v němž jsou zjištěny průtahy, bylo z uvedených důvodů zastaveno. V každém z nich je nezbytné zabývat se velmi podrobně všemi okolnostmi, které měly na vzniklé průtahy vliv, přičemž nelze opomenout ani chování a přístup obviněného k trestnímu řízení.
Podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mají účastníci řízení v rámci spravedlivého procesu právo na vyřízení věci v přiměřené době, přitom se přihlíží ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly, přičemž však nedostatečné obsazení a neúměrně vysoká agenda soudů zásadně nemohou být omluvou pro nepřiměřenou délku řízení.
Nejvyšší soud proto nejprve považuje za potřebné uvést v obecné rovině, že podle §231 odst. 1 tr. řádu soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. řádu.
Pro zastavení trestního stíhání v nyní projednávaném případě však nejsou spatřovány ty konkrétní skutečnosti, jež má ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu na mysli. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby byla věc projednána v přiměřené lhůtě, je bezpochyby nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Proto, když Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002 a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání připustil, s poukazem na ustanovení čl. 6 Úmluvy, upozornil současně, že k takovému postupu by mělo dojít jen v takových případech, kdy se právo státu na trestní stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě.
Uvážíme-li argumentaci dovolatele v nyní projednávané věci ve vztahu k této namítané skutečnosti, lze zjistit, že neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by vedly k neopodstatněným průtahům, kromě obecného konstatování, že trestní řízení se od jeho zahájení do vydání pravomocného rozhodnutí vedlo po dobu deseti roků. Z takto paušálně konstatovaného dovolacího důvodu, není patrno, zda je zde dán extrémní rozpor mezi právy obviněného a státem, zajišťujícím řádný průběh trestního řízení. Dle obsahu spisu však lze zjistit, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 9. 9. 1992, poté byli vyslýcháni svědci a prováděny další vyšetřovací úkony. Obviněný byl se spisem seznámen dne 8. 3. 1994 a dne 8. 6. 1994 byla podána obžaloba, která napadla Okresnímu soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/94. Dne 25. 1. 1995 rozhodl soud prvního stupně, že se tato trestní věc podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrací státnímu zástupci k došetření. Dne 31. 7. 1997 byla podána k Okresnímu soudu v Karviné obžaloba nová pod sp. zn. 5 T 128/97. V této věci bylo nařízeno hlavní líčení dne 7. 4. 1998. Trestní věc dovolatele byla k tomuto datu ze společného řízení vyloučena a nadále je vedena pod sp. zn. 5 T 184/98. Důvodem tohoto postupu bylo, že obviněný H. se hlavního líčení ze zdravotních důvodů nemohl účastnit. Soud zjišťoval jeho zdravotní stav a když byl obviněný způsobilý účasti na hlavním líčení, byla tato konána opakovaně ve dnech 3. 9. 1999, 25. 1. 2000, 31. 10. 2000, 1. 12. 2000, 10. 4. 2001, 21. 5. 2001 a dne 31. 7. 2001 byl vyhlášen odsuzující rozsudek.
Je tedy nutné konstatovat, že trestní řízení jako celek sice trvalo dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když mezi některými konkrétními úkony uplynul větší časový interval a není z obsahu spisu zcela zřejmé, z jakých důvodů se tak stalo. Takovýto poznatek však není tou okolností, o kterou by mohlo být opřeno odůvodnění zastavení trestního stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), neboť v tomto případě není dán extrémní rozpor mezi právy obviněného a státem, zajišťujícím řádný průběh trestního řízení. Jestliže ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) zaručuje pouze právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, pak je nutné otázku zakotvené přiměřenosti vykládat v souvislosti s platnými procesními předpisy a jejich dopadem na stav konkrétního trestního řízení. V našem případě je nutné respektovat zákonné procesní instituty, jimiž je např. možnost vrátit věc státnímu zástupci k došetření /§188 odst. 1 písm. e) tr. řádu/, vyloučení věci ze společného řízení (§23 tr. řádu) atd., které určité prodloužení celkové doby trvání trestního řízení nepochybně způsobilo, stejně jako i zhoršený zdravotní stav obviněného, pro který nebylo možné některé z úkonů konat. Z pohledu stanoveného práva v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a práv a základních svobod, nejsou uvedené průtahy takového významu, aby je bylo možné považovat za nedodržení práva obviněného H. na projednání jeho trestní věci v přiměřené lhůtě.
Vzhledem k tomu, že se nejedná o případ předpokládaný zákonem v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, Nejvyšší soud ani v tomto argumentu dovolatele uplatněném v podaném dovolání neshledal naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Ve druhé části se dovolatel ve svém opravném prostředku dovolává důvodu §265b odst. 1 písm. g ) tr. řádu a dovozuje ho v bodech 1. a 2. rozsudečného výroku napadeného rozsudku, kde nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a v případě skutku pod bodem 3. nebyl naplněn znak, že pachatel uvedl jiného v omyl ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že dovolatel naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože poukazuje na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení a tím se domáhá nápravy právní vady rozhodnutí ve věci samé. Předmětem zkoumání dovolacího soudu z tohoto důvodu je, zda popsané skutky jsou vůbec trestným činem a to i z hlediska časové působnosti trestního zákona podle §16 odst. 1 tr. zák., a dále otázka, o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona jde.
Namítá-li obviněný, že se u prvních dvou skutků v rozsudku odvolacího soudu nejedná o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., pak je nutné tomuto vyjádřenému názoru přisvědčit, Nejvyšší soud se s ním ztotožnil a uvedenou argumentaci považuje za případnou, nikoliv však ve všech důsledcích. Trestného činu zpronevěry se ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Svěřenou věcí je zde věc, která byla pachateli odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Uvážíme-li však popis skutku ať již v bodě 1. nebo 2. napadeného rozsudku, ani v jednom z jeho vymezení se nenachází žádná skutečnost, která by tento znak naplňovala. Nelze na něj usuzovat z toho, že obviněný byl v postavení výrobně technického náměstka ředitele u státního podniku V. O. (správně V. O., P., státní podnik, dále jen V.) či současně soukromým podnikatelem u firmy V. – H. (správně V. –H., stavební podnikatel, O., dále jen V.) a zneužil tohoto postavení, když vyjmenovanými fakturami si nechal vyčíslené částky proplatit na účet své soukromé firmy firmou S. (správně S., stavební beskydská společnost, F. n. O., dále jen S.). Nelze totiž dovodit, že jako výrobně technickému náměstkovi či soukromému podnikateli, by byly finanční prostředky jen z titulu této funkce či postavení svěřeny, jak ustanovení §248 tr. zák. předpokládá. V obou případech byl obviněný v dané společnosti, ať již jako výrobně technický náměstek nebo podnikatel v právním nebo pracovním postavení, z něhož mu vznikla práva a povinnosti směřující k zajištění chodu společnosti. Kromě jiných práv byl oprávněn mimo jiné nakládat i s peněžními prostředky této společnosti. Pod takovýto vztah není možné podřadit, že finanční prostředky, s nimiž měl právo disponovat, byly věcí svěřenou dle §248 odst. 1 tr. zák.
V jeho jednání, jak je ve výroku popsané, nelze spatřit ani naplnění znaku přisvojit si cizí věc. Dle výkladu tohoto znaku se jedná o získání možnosti trvalé dispozice s věcí a současně i znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání věcí. Tato definice však vůbec neodpovídá skutkovému zjištění, jak bylo soudem druhého stupně v napadeném rozsudku učiněno. Napadený rozsudek vychází z toho, že obviněný si nechal fakturované částky neoprávněně proplatit firmou S. (v bodě 1.) a Obecním úřadem B. (v bodě 2.), ačkoliv práce byly buď v plném rozsahu (v bodě 1.) nebo částečně (v bodě 2.) provedeny pracovníky státního podniku V., včetně použitého materiálu a mechanizace, proplatit na účet své soukromé firmy. Nelze se v daném případě ztotožnit s argumentací Krajského soudu v Ostravě na č. l. 15 napadeného rozsudku, kde považuje za nesporné, že obviněný si neoprávněně přisvojil ušlý zisk či výtěžek ve výši 449.005,- Kč svého zaměstnavatele, tedy společnosti V., který si jím nechal proplatit za práce, které provedli zaměstnanci společnosti V. v rámci pracovního poměru, v pracovní době a z pracovního materiálu a techniky této organizace na základě zakázek původně uzavřených touto organizací s odběrateli. Objednávky firmy dovolatele a uzavření smlouvy s těmito odběrateli na práce, které měly být provedeny v rámci těchto původních zakázek vyhodnocuje krajský soud jako neoprávněné a účelové kroky, sledující umožnění neoprávněného obohacení obviněného po technické a formální stránce. Výše tohoto ušlého zisku je v rozsudku posouzena jako svěřená věc ve smyslu §248 tr. zák. a to vzhledem k postavení obviněného ve V. při uzavírání původních hospodářských smluv s oběma odběrateli i při realizaci obou původních zakázek pro tuto organizaci.
S tímto stanoviskem se nelze z důvodů shora popsaných ztotožnit.
V daném případě, jak již bylo výše vysvětleno, se o svěřenou věc nejedná a krajský soud, pokud ji za takovou považuje, byl veden nepřesnými právními úvahami nekorespondujícími s trestním zákonem. Krajský soud pochybil, pokud uvedené dva skutky posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák.
Obviněný jako dovolatel na tuto skutečnost ve svém mimořádném opravném prostředku zcela správně poukázal, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání považuje za důvodné, protože je jím naplněn dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podstata trestného jednání obviněného spočívá v tom, že podal nesprávné a nepravdivé informace firmě S. zastoupené J. M., když se na ni obrátil s tím, že státní podnik V. O. není schopen práce, k nimž se dříve smluvně zavázal na opravě oplocení, v požadovaném termínu provést. Současně mu nabídl, že tyto práce provede jeho soukromá firma V. Na základě vystavené objednávky došlo k provedení prací a k jejich vyfakturování částky 77.000,- Kč na účet této firmy. Obdobně se záležitost opakovala (již bez objednávky) v případě opravy parovodu, kde fakturovaná částka činila 161.000,- Kč. Obviněný však zatajil při ujednání těchto podmínek, že práce nebudou realizovány firmou V., na kterou ať písemná či jen ústně smluvená objednávka měla znít, ale celá realizace těchto prací bude prováděna a zajišťována pracovními i technickými prostředky firmy V.
Na takto zjištěný stav věci by nejspíše podle dnes platné právní úpravy dopadal trestný čin zneužití informací v obchodním styku. Tato právní kvalifikace, jak ji vymezuje ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., zakotvuje, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.
Tento trestný čin však v době, kdy k trestnému jednání obviněného došlo (v průběhu roku 1991), nebyl v trestním zákoně obsažen. Zákon č. 175 /90 Sb. účinný od 1. července 1990 ustanovení §128 tr. zák. zrušil tím, že jeho celý text včetně nadpisu vypustil. Teprve novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 557/91 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 1992, byl zařazen do trestního zákona trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák.
Vzhledem k zásadě zakotvené v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti zákona, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, není možné zjištěné trestné jednání podle této právní úpravy posoudit. Z pohledu časové působnosti zákona totiž trestní zákony nepůsobí nazpět. Přísnější zákon nemá zásadně zpětnou působnost, což plyne z článku 40 odst. 6 LPS, který stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Jestliže byl čin obviněným spáchán za účinnosti zákona, který neobsahoval trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2 tr. zák., pak podle shora vyjádřené zásady jím obviněného není možné uznat vinným. Tato zásada však nevylučuje, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem řízení, jestliže takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího.
Vyjdeme-li z toho, že ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. je speciálním ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák., není vyloučena možnost, aby trestné jednání obviněného, jak bylo krajským soudem zjištěno, bylo podle tohoto obecného ustanovení posouzeno. V této souvislosti je třeba vyslovit nesouhlas s tím, jak věc posuzoval v napadeném rozhodnutí krajský soud. Na str. 14 tohoto rozhodnutí vyslovil názor, že v daném případě nelze hovořit o jednání státního podniku V. O. v omylu. S tím se lze ztotožnit, nikoliv však s argumentací, které krajský soud užil. Skutečně totiž, jak vyplývá z obsahu celého zjištěného skutku jak pod bodem 1., 2., nebyl v omyl uveden V. Jak již bylo výše předesláno, v omyl však byl uveden v bodě 1. podnik S. a v bodě 2. Obecní úřad B., neboť u obou Nejvyšší soud shledává, že obviněný ve vztahu k nim jednal podvodně. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat skutečností, které teprve mohou nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může se stát lstí nebo může jít jen o pouhou nepravdivou informaci.
Právě takto vymezené uvedení v omyl ze strany obviněného je třeba spatřovat při jeho jednání s firmou S. (bod 1.) i Obecním úřadem (bod 2.). V té souvislosti je třeba uvést, že v posuzovaném případě byla v omyl uvedena, respektive navenek jednala v omylu právnická osoba (tedy firma S., resp. Obecní úřad – jakožto orgán státní moci) ve vztahu k jiné fyzické osobě, což lze považovat za zvláštní případ problematiky osob jednajících za právnickou osobu. U trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je nutné, aby mýlící se právnická osoba učinila určitou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na majetku poškozené osoby (fyzické nebo právnické) a současně k obohacení pachatele. Takovouto dispozici nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jsou k tomu oprávněny jen některé fyzické osoby, jejichž jednání navenek je považováno za jednání právnické osoby. Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, jiný její zaměstnanec či pracovník atd. Omyl právnické osoby v tomto smyslu může spočívat i v tom, že v důsledku podvodného jednání fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení neví o všech rozhodných skutečnostech anebo že neví o všech rozhodných skutečnostech.
Lze tedy konstatovat, že v daném případě, když obviněný tím, že v postavení majitele firmy V. při uzavření smluv ze dne 1. 9. 1991 s firmou S. a Obecním úřadem B. neinformoval dostatečně jak J. M. jednajícího za firmu S. (bod 1.), tak E. K., starostu Obecního úřadu v B. (bod 2.) o tom, že v rozporu s těmito uzavřenými smlouvami budou práce, k jejichž provedení se smluvně zavázala firma V., ve skutečnosti i nadále prováděny státním podnikem V. V důsledku čehož byly faktury podvodně vystavené obviněným na firmu V., uhrazeny ze strany firmy S. a Obecního úřadu B. na účet této firmy, ač správně měly být proplaceny s. p. V., který práce ve skutečnosti provedl na podkladě s ním dříve uzavřených smluv.
Na základě těchto zjištění není pochyb o tom, že obviněný ke škodě cizího majetku ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. obohatil firmu V. tím, že jiného uvedl v omyl a tak způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou (ve smyslu současné právní úpravy dle novely zák. č. 265/2001 Sb., jak správně vyhodnotil ve svém rozhodnutí rozsah této škody již krajský soud).
Nejvyšší soud však v souladu s těmito svými právními úvahami nemohl rozhodnout o dovolání obviněného, neboť mu v tom bránil zákaz reformatio in peius. Nejvyšší soud proto nemohl postupovat tak, aby napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2002, č. j. 5To 560/2001, zrušil a sám rozhodl tak, že by odsouzený byl uznán vinným trestným činem podvodu. Pro obviněného by totiž takový postup byl zhoršením jeho postavení, což je vyloučeno ustanovením §265p odst. 1 tr. řádu, které stanoví, že v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání Nejvyššího státního zástupce, jež však v dané věci nebylo podáno, a Nejvyšší soud rozhodoval jen k dovolání obviněného /Srov. i §265m odst. 1 písm. b) tr. řádu, které zakotvuje, že Nejvyšší soud nemůže uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem/. Napadeným rozsudkem byl obviněný uznán v bodech 1., 2. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., u něhož ve druhém odstavci trestní zákon stanoví trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest. Nejvyšší soud v tomto jednání shledává naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. U tohoto trestného činu ve druhém odstavci lze pachateli uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. Je tak patrné, že u trestného činu dle §250 odst. 2 tr. zák. je vyloučeno uložení trestu zákazu činnosti a zákon tedy stanoví menší rozsah vyjmenovaných trestů, které je možno za tento trestný čin uložit. V tomto případě se vychází ze zásady, že za přísnější trestný čin se považuje ten ze dvou v úvahu přicházejících trestných činů, u kterého vedle trestu odnětí svobody se stejnou nejvyšší horní i dolní hranicí a při stejném alternativním mírnějším druhu trestu, již není dána další alternativa mírnějšího druhu trestu. Přísnějším trestným činem je proto trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák., neboť tento trestný čin na rozdíl od trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák. v trestní sankci neobsahuje alternativu mírnějšího druhu trestu zákazu činnosti, na který uvedený zákaz reformatio in peius dopadá.
V případě třetího skutku se Nejvyšší soud s výhradami obviněným uvedenými v dovolání neztotožnil. Toto trestné jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jak Krajským soudem v Ostravě, sp. zn. 5To 560/2001, tak i Okresním soudem v Karviné, sp. zn. 5 T 184/98 (při nepodstatně změněném skutkovém stavu věci krajským soudem), stejně.
V omyl uvedl obviněný státní podnik V., konkrétně za něj jednající osobu ředitele Z. V. tím, že mu předložil za svou soukromou firmu V., za níž jako majitel jednal, objednávku č. 001/91 znějící na odprodej nepotřebného ocelového potrubí v ceně dle dohody. Takto jednal proto, že z pozice technického náměstka státního podniku V. znal kvalitu a hodnotu k odprodeji navrhovaného podtrubí a věděl, že mají podstatně větší hodnotu. O těchto podrobnostech však ředitele V. neinformoval a ten ji s vědomí, že se jedná o šrotový materiál, podepsal. Stejně jako faktury na předmětné dodávky potrubí č. 300311 a č. 300431. Tím zajistil, že na základě těchto objednávek další zaměstnanci státního podniku V. prodej firmě V. realizovali. Zákonný znak, že jiného uvedl v omyl, je tím naplněn. O poškozeném a výši škody v daném případě nevznikají pochybnosti a obviněný se jejich nesprávnosti v rámci svého mimořádného opravného prostředku ani nedomáhá.
Na základě těchto okolností Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného vztahující se ke skutku v napadených rozsudcích označeném pod bodem 3), nejsou opodstatněné a že právní kvalifikace soudů obou stupňů použitá koresponduje jak se skutkovými zjištěními, tak i s jednotlivými zákonnými znaky trestného činu podvodu dle §250 tr. zák.
S ohledem na všechny výše rozvedené úvahy Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení o odvolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová