ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1190.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1190/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2005 dovolání, která podali obvinění Ing. M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – P., J. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici D., a JUDr. Ing. P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání všech obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, byli obvinění Ing. M. Š. a J. Z. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněný JUDr. Ing. P. M. organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tuto trestnou činnost byli obvinění Ing. M. Š. a J. Z. odsouzeni podle §250 odst. 3 tr. zák. shodně k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Obviněný JUDr. Ing. P. M. byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené H. m. P., zastoupené odborem finanční správy M. h. m. P., odkázáno s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění a v jejich neprospěch městský státní zástupce v Praze.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03, byl k odvolání městského státního zástupce v Praze podle 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněné Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. uznal vinnými každého trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byli obvinění Ing. M. Š. a J. Z. odsouzeni podle §250 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž pro jeho výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Obviněný JUDr. Ing. P. M. byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit M. h. m. P., zastoupeného odborem finanční správy P. škodu ve výši 75.000.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. zamítnuta.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláním.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 925/2003, byl k dovolání obviněných podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 5 To 10/03. Současně byla podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušena další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nevyplývají znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byli všichni obvinění uznáni vinnými. Vrchní soud rovněž pochybil v tom, že přestože státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného JUDr. Ing. P. M. proti výroku o vině, uznal ho vinným spolupachatelstvím trestného činu podvodu podle §9 odst. 2 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., které je závažnější formou trestné činnosti než organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl tento obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvého stupně, čímž došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Dovolací soud však přisvědčil názoru odvolacího soudu, že skutek nelze posuzovat podle kvalifikace v obžalobě, v níž bylo posouzeno jednání obviněných Ing. M. Š. a J. Z. jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. a jednání obviněného JUDr. Ing. P. M. jako organizátorství k uvedenému trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Dále Nejvyšší soud nepovažoval za správný výrok o náhradě škody, neboť odvolací soud přiznal náhradu škody neoprávněnému subjektu. Závěrem svého rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze uložil, že pokud ve věci znovu rozhodne rozsudkem, aby v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. ve výroku rozsudku přesně označil trestný čin tak, aby výrok o právním posouzení skutku byl v souladu s popisem skutku ve výroku o vině.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, byl k odvolání městského státního zástupce v Praze podaného ohledně obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněné Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. uznal vinnými, že
s vědomím, že nebudou schopni splnit svůj závazek a v úmyslu obohatit jiného vylákali od P. m. b. P. částku 75.000.000,- Kč tak,
1) obžalovaný Ing. M. Š. jako předseda a obžalovaný J. Z. jako člen představenstva a. s. H. C. uzavřeli s P. m. b., a. s., P., v jejím sídle smlouvu o krátkodobém úvěru ve výši 75.000.000,- Kč na nákup akcií R., který byl splatný 31. května 1996, záměr deklarovali falšovanou smlouvou s a. s. H. z 1. února 1996, podle které tato společnost jako kupující se zavazuje odkoupit od prodávajícího (H. C.) a prodávající prodat kupujícímu uvedené akcie s podmínkou, že kupující do 1. listopadu 1996 písemně oznámí prodávajícímu, že na této smlouvě trvá a v případě písemného neoznámení zaniká tato smlouva bez dalšího uplynutím uvedené lhůty, kdy předmětem smlouvy byly akcie společnosti R. v nominální hodnotě 45.000.000,- Kč a sjednaná kupní cena stanovena na 90.000.000,- Kč a následně 4. února 1995 byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi Re., a. s., zastoupenou obžalovaným JUDr. Ing. P. M. jako prodávajícím a H. C. jako kupujícím zastoupeným obžalovanými Ing. M. Š. a J. Z. na odkoupení 45 ks akcií R. v nominální hodnotě 1.000.000,- Kč za 75.000.000,- Kč a směnku vystavenou 15. února 1996 H. C. na 75.000.000,- Kč, kterou R. avalovala, předložili jako záruku, byť R. měla v té době poskytování takovýchto záruk od Č. n. b. zakázáno, protože trpěla naprostou ztrátou likvidity, částku 75.000.000,- Kč převedli na účet R. vedený pro a. s. H. C., dále na vkladovou směnku a následně na výnosové směnky a termínovaný vklad a po dni splatnosti - 31. května 1996 obžalovaný JUDr. Ing. P. M. zajistil převedení plnění z úvěru na právnické a fyzické osoby jemu blízké, přičemž P. m. b., a. s., nebylo nic vráceno a tím jí vznikla škoda 75.000.000,- Kč.
2) obžalovaný JUDr. Ing. P. M. jako předseda dozorčí rady a. s. H. C. po 22. lednu 1996 tím, že dohodl s obžalovanými Ing. M. Š. a J. Z. uzavření smlouvy o krátkodobém úvěru mezi a. s. H. C. a P. m. b. ve výši 75.000.000,- Kč na nákup akcií R., dal podnět k uzavření smlouvy s a. s. H., dle které měla tato společnost od a. s. H. C. akcie R., a. s., v nominální hodnotě nejméně 45.000.000,- Kč a uzavřel s a. s. H. C. smlouvu o převodu 45 ks akcií R., v nominální hodnotě 1.000.000,- Kč za 75.000.000,- Kč s a. s. Re. a jako záruku tohoto úvěru avaloval za R. směnku, ač R. v té době měla poskytování takových záruk zakázáno Č. n. b., neboť trpěla naprostou ztrátou likvidity, prostředky získané z úvěru nechal převést na vedený pro a. s. H. C. a na vkladovou směnku,, a následně na výnosové směnky a termínovaný vklad, a po dni splatnosti 31. května 1996 zajistil převedení plnění z úvěru na právnické a fyzické osoby jemu blízké, čímž poškozené P. m. b. vznikla škoda 75.000.000,- Kč.
Takto zjištěným a popsaným jednáním podle odvolacího soudu spáchali obvinění Ing. M. Š. a J. Z. každý trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněný JUDr. Ing. P. M. organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za to byli odsouzeni obvinění Ing. M. Š. a J. Z. podle §250 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a obviněný JUDr. Ing. P. M. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli všichni obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla společnost G. a. C. A., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání městského státního zástupce v Praze podané v neprospěch obviněného JUDr. Ing. P. M. a odvolání obviněných Ing. M. Š. a J. Z.
Vůči naposledy konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. prostřednictvím obhájců dovolání.
Obvinění Ing. M. Š. a J. Z. v mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím společného obhájce uvedli jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V úvodu podrobného zdůvodnění dovolání namítli, že ani po opětovném rozhodnutí ve věci na podkladě předchozího dovolání není z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze patrno, koho měli svým jednáním uvést v omyl takového druhu, bez něhož by jimi podepsaná úvěrová smlouva nebyla druhou stranou podepsána. Samotná okolnost, že podpis na smlouvě se společností H. byl padělán, nemůže podle názoru obviněných sehrát rozhodující roli, když společnost byla připravena uvedenou smlouvu plnit. Podle jejich názoru se vrchní soud nevypořádal především se subjektivní stránkou trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., neboť úmysl, že již v době půjčky nehodlali vypůjčené peníze vůbec vrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednali alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebudou moci vrátit, nebyl prokázán u žádné ze zúčastněných osob. Soud k tomu pouze povšechně uvedl, že uzavřeli úvěrovou smlouvu v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť věděli, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem a chtěli takové porušení způsobit, a odkázal na důvody rozhodnutí soudu prvého stupně.
Odůvodnění:rozsudku také odporuje v řadě případů obsahu provedených důkazů. Z výpovědí všech obviněných vyplývá, že cílem celé operace bylo posílit kapitálovou přiměřenost R., a. s., kde od jejího založení obviněný JUDr. Ing. P. M. působil jako člen představenstva. V době, kdy H. C., a. s., žádal o poskytnutí úvěru P. m. b., a. s., byl obviněný M. členem dozorčí rady H. C., a. s., tedy členem orgánu dvou podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Z výpisů obchodních rejstříků H. C., a. s., a R., a. s., vyplývá, že tyto společnosti měly zapsány jako předmět činnosti obdobnou nebo shodnou činnost, a stejně tak bylo prokázáno, že mezi nimi existovala personální propojenost. Primárním úmyslem obviněných nebylo způsobení škody P. m. b., a. s., ale počítali s tím, že dojde k navýšení základního jmění R., a. s., a ta zůstane na bankovním trhu jako reálný subjekt. Získáním úvěru na nákup jejích akcií z P. m. b., a. s., prostřednictvím H. C., a. s., obviněný M. realizoval riskantní plán na záchranu R., a. s., a v souvislosti s tím dal podnět k uzavření úvěrové smlouvy na úkor jedné z organizací, v nichž současně působil. Konkrétně se jednalo o H. C., a. s., který za úvěr ručil celým svým majetkem, jehož hodnota v té době postačovala ke krytí uvedeného závazku. V dané době byl navíc H. C., a. s., ve stoprocentním vlastnictví R., a. s., a šlo tedy o vztah ovládané a ovládající osoby. Výhoda nebo prospěch, který obviněný M. takovým jednáním sledoval, spočívala v tom, že uvedený úvěr byl po delší dobu uložen v R., a. s., a zvyšoval tak vzhledem ke své výši významným způsobem bilanční sumu, kterou měla tato malá banka k dispozici a současně tak odvracel nepříznivé důsledky, které bance hrozily kvůli zpřísnění podmínek kapitálové přiměřenosti a zostření bankovního dohledu, přijaté v roce 1996 jako reakce na již počínající hospodářskou krizi. Městský soud v Praze opomněl, že ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., jež je ve vztahu k trestnému činu podvodu ustanovením speciálním, je blanketní normou sui generis. Pro vztahy mezi dvěma obchodními společnostmi je takovou normou obchodní zákoník, který v době, kdy došlo k posuzovanému jednání nepřipouštěl uzavřít smlouvu na úkor ovládané osoby. Jednání tak po formální stránce naplňovalo znaky trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. Podle výpovědi obviněného Š. bylo představenstvo společnosti H. C., a. s., voleno dozorčí radou a jí fakticky podřízeno; toto tvrzení si však orgány činné v trestním řízení neověřily. V době jednání byl H. C., a. s., vlastněn R., a. s., a obviněný M. jako předseda dozorčí rady zastupoval vlastníka. Jestliže vlastník společnosti dá podnět k uzavření riskantní smlouvy, aniž by meze tohoto rozhodnutí byly obchodním zákoníkem upraveny, je třeba takové jednání posuzovat podle obecných zásad trestního práva. Meze vlastnického rozhodování R., a. s., za kterou jednal v dané době obviněný M., byly vymezeny teoretickými zásadami určujícími svolení poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost. Orgány činné v trestním řízení však tuto okolnost nezkoumaly, neboť vycházely z toho, že škodou je úvěr nezaplacený P. m. b., a. s. Tato škoda však nevznikla v důsledku jednání obviněných, neboť H. C., a. s., měl v době splatnosti dostatek majetku k uspokojení úvěru a bylo jen chybou odpovědných pracovníků P. m. b., a. s., že pohledávku za H. C., a. s., nedostatečně vymáhali.
Smlouva o úvěru byla ve skutečnosti uzavřena na úkor H. C., a. s., ve prospěch R., a. s., a proto bylo zapotřebí zkoumat i zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou nezaplacením úvěru a uzavřením úvěrových smluv. Tato příčinná souvislost však není kryta zaviněním obviněných, kteří nemohli předpokládat omisivní jednání odpovědných pracovníků P. m. b., a. s. ve vztahu k možnosti domoci se úhrady exekucí, a to nejen na nemovitý majetek, ale např. na pohledávky H. C., a. s., vzniklé poskytnutím peněz na nákup akcií i exekucí dalšího majetku. Ve vztahu k obviněným bylo třeba se zabývat tím, zda takového podnětu obviněného JUDr. Ing. M. jako vlastníka R., a. s., byli povinni uposlechnout. Porušení povinnosti vymezené i tehdejším zněním obchodního zákoníku, pokud by vedlo ke způsobení škody, by bylo možno považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu §255 tr. zák., avšak bylo by nutno zkoumat subjektivní stránku jednání obviněných ve vztahu ke škodě, která tak mohla vzniknout společnosti, v jejímž čele stáli jako členové představenstva. Vznik takové škody společnosti H. C., a. s., nepředpokládali a nepočítali s ní, věřili, že transakce určená k záchraně R., a. s., vyjde a dojde k navýšení jejího základního jmění a k prodeji akcií. Se škodou způsobenou P. m. b., a. s., nemohli počítat, neboť v době sjednání úvěrové smlouvy bylo ve společnosti H. C., a. s., dostatek majetku k pokrytí závazku vůči P. m. b., a. s. Svým jednáním se navíc osobně nijak neobohatili a neobohatili ani jiného, neboť závazek zaplatit úvěr měl být, ale nebyl na H. C. a. s., vymáhán. Uposlechnutí podnětu k uzavření úvěrové smlouvy s P. m. b., a. s., mohlo být formálně posouzeno jako porušení důležité povinnosti při správě cizího majetku, avšak ve vztahu k jim svěřenému majetku žádný následek dosud nenastal a pokud by došlo k exekuci na majetek H. C., a. s., šlo by o škodu způsobenou z nedbalosti. Ustanovení §255a tr. zák., které zavedlo odpovědnost za vědomou nedbalost při správě cizího majetku, bylo do trestního zákona začleněno až s účinností od 1. 5. 2000, a proto i zde platí zákaz retroaktivity a jednání obviněných nemůže být podle tohoto ustanovení posouzeno. Ze všech těchto důvodů obvinění vyslovili názor, že měli být obžaloby zproštěni.
Podle obviněných se Vrchní soud v Praze vůbec nevypořádal s konstatovanými a ani dalšími jejich námitkami především s tím, že si obviněný Ing. M. Š. při celé transakci nepočínal s podvodným úmyslem, ale s opatrností založenou na informacích jemu a obviněnému J. Z. dostupných. Za úvěr nebyly dopředu nakoupeny žádné akcie, tyto měly být nakoupeny až v okamžiku, kdy se našel skutečný zájemce o jejich koupi, a do té doby byly peníze z úvěru stále na účtu H. C., a. s. Byly tam i v době splatnosti úvěru, avšak úvěr nemohl být splacen, neboť R., a. s., zastavila platby. Tato událost však nemůže být dána do příčinné souvislosti, která by byla kryta zaviněním obviněných. S tím souvisí i nesprávné tvrzení odvolacího soudu, že aval směnky byl vydán v době, kdy tato banka trpěla ztrátou likvidity, neboť toto tvrzení je v rozporu s výpovědí auditora. Vrchní soud zde zaměnil likviditu banky jako schopnost vyplácet hotové prostředky s její kapitálovou přiměřeností. O tom, že by banka měla zakázáno avalovat směnky obvinění Ing. M. Š. a J. Z. nevěděli a vědět nemohli, neboť jde o informace, podléhající bankovnímu tajemství a v rozhodné době byly utajované. Rovněž ke škodlivému následku došlo jednáním jiných osob, neboť společnost H. C., a. s., neměla kromě úvěru žádné jiné závazky a měla základní jmění budovu v hodnotě 104.000.000,- Kč a z této hodnoty bylo možno závazek vůči P. m. b., a. s., uspokojit. Tato banka však směnku ani exekuci neuplatnila a naopak bonitní pohledávku prodala, čímž došlo ke vzniku škody. Obvinění uzavřeli, že soudy obou stupňů v jejich případě aplikovaly ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák., aniž byly dány znaky subjektivní i objektivní stránky, zejména zavinění a úmysl směřující ke škodě poškozenému a příčinná souvislost mezi jednáním a vzniklou škodou. Jediná škoda, kterou z nedbalosti mohli způsobit, by mohla být způsobena jen na majetku H. C., a. s., který spravovali, a to v případě, že by pohledávka P. m. b., a. s., byla z majetku této společnosti uspokojena. Ze všech těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, a dále postupoval podle §265l tr. ř. Současně navrhli, aby před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí u obviněného J. Z. a přerušil výkon trestu u obviněného Ing. M. Š., který již trest nastoupil.
Obviněný JUDr. Ing. P. M. mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je taktéž přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl vztahující se k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Z dokazování nevyplývá, že by někdo z obviněných měl úmysl obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku tím, že jiného uvede v omyl nebo něčího omylu využije. Připomněl, že k naplnění takového úmyslu je třeba, aby pachatel již v době uzavření úvěru jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo aby jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a tím uvedl zapůjčitele v omyl, aby sám sebe nebo jiného ke škodě majetku zapůjčitele obohatil. Podle názoru obviněného je v tomto směru rozhodující, zda v době uzavření půjčky byla společnost H. C., a. s., schopna splatit úvěr, zda směnka avalovaná R., a. s., měla v kritické době náležitou zajišťovací hodnotu a současně zda tato banka měla možnost takovou záruku (v době uzavření smlouvy) reálně plnit. Obviněný zde poukázal na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení výslechem auditora Ing. M. H. a přečtením části zprávy auditora k hospodaření Realitbanky, a. s. Z uvedeného důkazu vyplývá, že v kritické době měla R., a. s., solidní likviditu dostačující pro banku tohoto typu, plnila závazky vůči klientům a ke ztrátě její likvidity došlo až koncem května 1996, nikoliv však v únoru. V době uzavření úvěrové smlouvy proto nemohl obviněný JUDr. Ing. P. M. vědět, že v době splatnosti úvěru nebude moci být vyplacena směnka, která byla v okamžiku svého vydání zcela dostatečným zajišťovacím institutem. V této souvislosti odmítl závěr soudu druhého stupně, že R., a. s., měla Č. n. b. zakázáno poskytovat takové záruky jako je aval směnky. Opatření Č. n. b. bylo totiž vydáno nikoli z důvodu nedostatečné likvidity R., a. s., ale z důvodu přechodného neplnění povinných minimálních rezerv. Skutkovým zjištěním neodpovídá ani závěr soudu, že dovolatel věděl, že je padělán podpis za společnost H. a. s. Dále zdůraznil, že primárním úmyslem obviněných nebylo způsobení škody P. m. b., a. s., ale naopak předpokládali splacení navýšeného základního jmění R., a. s., která zůstane na bankovním trhu jako reálný subjekt. Tuto skutečnost však odvolací soud zcela pominul. Navíc nedoplnil dokazování navrženým svědkem JUDr. R., z jehož výslechu by nepochybně zjistil, že k podpisu avalu došlo před účinností opatření Č. n. b., a. s., vůči R., a. s. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že ke škodlivému následku došlo jednáním jiných osob. Společnost H. C., a. s., totiž měla základní jmění ve výši 104.000.000,- Kč a z této hodnoty bylo možno závazek P. m. b., a. s., naprosto uspokojit. Tato banka však zjevně bonitní pohledávku prodala za nepatrnou hodnotu a vznikla tak účetní ztráta, kterou již nikdo z obviněných nemohl ovlivnit. Z uvedených důvodů soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ohledně obviněného skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve formě organizátorství, aniž byly naplněny její objektivní i subjektivní znaky. Není totiž dáno ani zavinění, ani úmysl směřující ke škodě poškozeného ani příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a vzniklou škodou. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 43 T 5/2001, a Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. výkon rozhodnutí (výkon trestu odnětí svobody), proti němuž dovolání směřuje.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde dovolání obviněných Ing. M. Š. a J. Z., státní zástupkyně konstatovala, že ve smyslu dovolacích námitek je třeba opět řešit otázku, zda popsaný skutek naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak uzavřely soudy obou stupňů v původním řízení, nebo zda naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák., pro který však obvinění nemohou být s ohledem na zákaz retroaktivity stíháni, případně zda se jedná o trestný čin jiný nebo žádný. Upozornila, že v době spáchání žalovaného skutku ještě neplatilo ustanovení §250b odst. 1 tr. zák., ve znění po novelizaci provedené s účinností ode dne 1. 1. 1998 zák. č. 253/1997 Sb., a toto ustanovení proto nelze s ohledem na znění §16 odst. 1 tr. zák. na jednání obviněných použít. Připomněla, že v případě úvěru poskytnutého bankou na základě uzavření nějakého zajišťovacího institutu je nutné tento zajišťovací institut považovat jen za prostředek pro realizaci vzniklé škody. Jestliže je pachateli vyplacena peněžním ústavem finanční částka, na níž byla úvěrová smlouva sjednána, a výsledky dokazování byl prokázán závěr o zavinění pachatele jako jeho vnitřního vztahu k podstatným složkám trestného činu, a tedy i ve vztahu ke vzniku způsobené škody, je trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. dokonán okamžikem vzniku škody, tedy vyplacením peněz. V daném případě je tedy nerozhodné, jaký byl majetek společnosti H. C., a. s., na němž se mohla P. m. b., a. s., v rámci vymáhání plnění z úvěru hojit, pokud by byl prokázán úmysl obviněných o tom, že již v době, kdy čerpali úvěr, tedy kdy si peníze půjčovali, měli úmysl je nevrátit. Vylákání úvěru pod nepravdivou záminkou ani použití poskytnutého úvěru na jiný než sjednaný účel samo o sobě nebylo v posuzovaném období trestným činem. Státní zástupkyně uvedla, že Vrchní soud v Praze ani v novém rozsudku ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, nepopsal skutek tak, aby mohl být posouzen podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. Především nebyl specifikován úmysl obviněných, že v době, kdy si peníze půjčovali, měli úmysl je nevrátit. Tento moment je popsán pouze obecně, nikoli v kontextu se skutkovými zjištěními tak, že obvinění s vědomím, že nebudou schopni splnit svůj závazek a v úmyslu obohatit jiného, vylákali od P. m. b., a. s., částku 75.000.000,- Kč. Dále upozornila, že odvolací soud dostatečně nevyhodnotil časový průběh jednotlivých finančních operací s ohledem na to, jak byly formálně prezentovány, oproti tomu, jak bylo s úvěrem fakticky naloženo. Přitom právě časový sled událostí, resp. posloupnost jednotlivých transakcí s financemi, umožňuje doložit podvodný záměr obviněných, který však v uvedeném rozsudku popsán není a nevyplývá ani z jeho odůvodnění. Podle státní zástupkyně je však třeba zásadně odmítnout právní kvalifikaci nabízenou v mimořádném opravném prostředku dovolateli, stejně jako jejich tvrzení, že poškozeným je H. C., a. s., nikoli P. m. b., a. s. Zmíněný právní rozbor mělo rovněž obsahovat rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který hodnotil kauzu pouze z pohledu podané obžaloby, přestože právní kvalifikaci v ní uvedenou odmítl. Zásadní finanční operace potvrzující úmysl obviněných, který však z rozhodnutí v žádném směru nevyplývá, proběhly v R., a. s. Tento rozbor věci však citovaný rozsudek vůbec neobsahuje. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud znovu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nad rámec vyjádření k dovolání státní zástupkyně uvedla, že napadený rozsudek obsahuje i nesprávný výrok o tom, jak bylo naloženo s odvoláním městského státního zástupce v Praze.
V případě obviněného JUDr. Ing. P. M. státní zástupkyně v písemném vyjádření uvedla, že dovolání je v zásadě totožné s dovolacími námitkami obviněných Ing. M. Š. a J. Z. Podle jejího mínění je proto nutno řešit totožnou otázku, zda skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., resp. organizátorství k tomuto trestnému činu ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. V tomto směru odkázala na své písemné vyjádření k dovolání obviněných Ing. M. Š. a J. Z. V této souvislosti dodala, že odvolací soud ani v novém rozsudku ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 5 To 1/2004, nepopsal skutek právně kvalifikovaný jako organizátorství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. tak, aby mohl být posouzen podle citovaného zákonného ustanovení. Především nebyl specifikován úmysl obviněného, že již v době, kdy organizoval realizaci předmětného úvěru H. C., a. s., měl spolu se spolupachateli úmysl ho nevrátit. Tento moment je popsán pouze obecně, nikoli v kontextu se skutkovými zjištěními, že obviněný organizoval realizaci úvěru s tím, že počítal, že v důsledku dalších zamýšlených finančních operací s těmito prostředky nebude úvěr P. m. b., a. s., vrácen. Státní zástupkyně proto učinila stejný návrh jako u obviněných Ing. M. Š. a J. Z., jak by měl Nejvyšší soud o dovolání JUDr. Ing. P. M. rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně zjistil, že dovolání všech obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně, jak je popsáno ve výroku o vině napadeného rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní tu část námitek dovolatelů, v nichž vytýkají neprovedení svědeckého výslechu JUDr. R., nesprávné vyhodnocení výslechu svědka auditora Ing. M. H., chybný závěr odvolacího soudu, že R., a. s., nebyla v době uzavření smlouvy o úvěru likvidní, přičemž v podrobnostech uvádějí vlastní verzi předmětné události. Zmíněné ale i některé další v dovoláních popsané výhrady primárně směřují proti správnosti zjištěného skutkového stavu věci, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, tedy zpochybňují dodržení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jak již bylo výše konstatováno, v tomto směru Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Uplatněné výtky nelze podřadit nejen pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, jež jsou v zákoně taxativně vymezeny. Pokud by dovolání obsahovala výlučně jen tyto námitky, bylo by nutné je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť by byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V dovolání obvinění rovněž namítli, že z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyplývají znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (obvinění Ing. M. Š. a J. Z.), resp. organizátorství k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 4 tr. zák. (obviněný JUDr. Ing. P. M.), neboť nejsou dány příslušné znaky objektivní ani subjektivní stránky. Zejména vytkli, že při uzavírání úvěrové smlouvy by jednali v úmyslu, který by směřoval ke způsobení škody a k obohacení sebe nebo jiného uvedením někoho v omyl; dále absenci příčinné souvislosti mezi předmětným jednáním a následkem v podobě vzniklé škody, a to i vzhledem k existenci zajišťovacích institutů. V rámci dovolací argumentace obvinění Ing. M. Š. a J. Z. vyslovili úvahu, zda jejich jednání by nebylo spíše podřaditelné pod ustanovení §128 odst. 2, §255, §255a tr. zák., přičemž v této souvislosti vyjádřili přesvědčení, že svým jednáním nenaplnili žádný trestný čin, tudíž ani shora zmíněný. Všechny tyto dovolací výtky, které jsou v dovoláních podrobněji rozvedeny, směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětné skutky vykazují obviněnými namítané právní vady.
Předně je nutno uvést, že vzhledem k dikci §16 odst. 1 tr. zák. (stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin páchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější), nepřipadá v úvahu právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. a ani jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák., neboť tato ustanovení byla do trestního zákona zařazena s účinností od 1. 1. 1998 a od 1. 5. 2000, tj. až po jeho spáchání.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu a způsobí na cizím majetku takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor); vše trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 1997.
Ve stručnosti lze připomenout, že z hlediska trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. pachatel při uvedení někoho v omyl předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i jen o pouhou nepravdivou informaci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 18/1991). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnotu, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být po stránce subjektivní zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu (§4 tr. zák.) způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání. Okolnosti subjektivního charakteru lze s výjimkou doznání obviněného (pokud existuje) dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., ve znění platném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, bylo nutno prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl peněžní ústav v omyl, nebo využil jeho omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že je ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 54/1967-I., č. 57/1978-III.).
Na skutečnost, že již v době uzavření úvěrové smlouvy si pachatel byl vědom toho, že nebude moci splnit její podmínky, lze usuzovat například z okolností, že v dosavadním podnikání měl doposud nepatrné zisky, nepřipravil žádný reálný projekt, získané finanční prostředky vůbec nevložil do realizace zamýšlené obchodní operace, ale použil je jinak, v rozporu s účelem úvěru apod.
Z trestního spisu vyplývá, že v rámci opětovného projednání podaných odvolání Vrchní soud v Praze doplnil u veřejného zasedání dokazování, všechny ve věci provedené důkazy vyhodnotil a učinil výše citovaná skutková zjištění.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu se zákonem, když skutková zjištění popsaná ve výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů kvalifikoval ohledně obviněných Ing. M. Š. a J. Z. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a v případě obviněného JUDr. Ing. P. M. jako organizátorství k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z hlediska naplnění objektivní a subjektivní stránky zmíněné trestné činnosti je ze skutkových zjištění zcela zřejmé, že obviněný JUDr. Ing. P. M. dohodl s obviněnými Ing. M. Š. a J. Z. uzavření smlouvy o krátkodobém úvěru mezi H. C., a. s., a P. m. b., a. s., ve výši 75.000.000,- Kč na nákup akcií R., a. s., což oba jmenovaní učinili (dne 15. 2. 1996). Dále všichni obvinění jednali s vědomím, že nebudou schopni svůj závazek splnit (tj. peníze ve stanovené lhůtě vrátit) a v úmyslu obohatit jiného, přičemž zmíněnou finanční částku vylákali od P. m. b., a. s., kterou poskytováním nepravdivých údajů souvisejících s úvěrem uvedli v omyl, neboť předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci.
V rámci posouzení subjektivní stránky v jednání obviněných Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…obžalovaní svůj záměr o poskytnutí úvěru deklarovali falešnou smlouvou mezi H. C., a. s., a společností H., a. s., která byla vypracována z podnětu obžalovaného JUDr. Ing. P. M., a pokud nebyla následně druhou stranou řádně podepsána, jde o skutečnost, která vede k důvodnému závěru, že byla zfalšována, za což plně odpovídají obžalovaní Ing. M. Š. a J. Z., kteří ji v rámci jednání o úvěr předložili. Byť tato smlouva nebyla součástí konečných podmínek poskytnutí úvěru, je zřejmé, že v kontextu s dalšími důkazy potvrzuje podvodný úmysl při jednání obžalovaných. Rovněž avalování směnky ze strany R., a. s., podpisy obžalovaného JUDr. Ing. P. M. a svědkyně Ing. Z. N., bylo v rozporu s opatřením Č. n. b. z 2. února 1996, kdy pod bodem 3 se konstatuje, že R. nemá provádět žádné operace účtované do podrozvahy, ze kterých by v budoucnu plynulo jakékoli plnění banky.“ V této souvislosti odvolací soud uvedl: „…opatření Č. n. b. je koncipováno tak, aby byly odvráceny další finanční ztráty s ohledem na špatné výsledky hospodaření. Tímto postupem přijala R. nepřiměřený závazek bez toho, aby záruku dozajistila.“ Rovněž zdůraznil: „Bylo-li zjištěno, že P. m. b. 31. května 1996 předložila směnku jak výstavci H. C., a. s., tak avalistovi R. k proplacení, což nebylo z formálních důvodů provedeno, jde o skutečnost, která nepochybně potvrzuje závěr o podvodném jednání obžalovaných, že úvěr zajišťovali právě nekrytou směnkou, protože při obchodním jednání, vedeném v souladu s právními předpisy by směnka zajišťující úvěr nepochybně byla proplacena.“ (vše na str. 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud v dovolání obvinění Ing. M. Š. a J. Z. namítají, že z popisu skutku není patrno, koho svým jednáním měli uvést v omyl takového druhu, bez něhož by jimi podepsaná úvěrová smlouva nebyla druhou stranou podepsána, neboť samotná okolnost, že podpis na smlouvě se společností H., a. s., byl padělán, nemůže sehrát rozhodující roli, když společnost byla připravena smlouvu plnit, tak s tímto názorem nelze souhlasit. Ze skutkových zjištění vyplývá, že členové úvěrového výboru P. m. b., a. s., doporučili vyhovět žádosti společnosti H. C., a. s., o úvěr, avšak za podmínky, že bude prokázána solventnost společností H., a. s., a R., a. s. (str. 12 rozsudku soudu prvého stupně). Je proto zjevné, že budoucí věřitel přikládal zmíněné smlouvě význam. K jejímu obsahu vrchní soud zdůraznil: „…nevytvářela žádný závazný právní vztah a důležitost tohoto aktu pro trestní řízení spočívá v tom, že byl padělán a měl deklarovat reálnost obchodního případu“ (str. 10 a 11 napadeného rozsudku).
Lze připomenout, že již Městský soud v Praze, z jehož níže popsaných skutkových zjištění vycházel i odvolací soud, v odůvodnění rozsudku k jednání obviněných s poukazem na provedené důkazy mimo jiné uvedl, že ekonomická situace R., a. s. (dále v tomto odstavci jen „R., a. s.“), nebyla v předmětné době dobrá, a proto neměla být směnka vůbec avalována. Také nemohlo objektivně dojít ke dni splatnosti úvěru k zamýšlenému obchodu s akciemi tak, aby obžalovaní získali jejich prodejem požadované finanční prostředky. Prvostupňový soud rovněž konstatoval: „Skutečnosti, že nebudou moci úvěr do 31. 5. 1998 splatit, si musel být vědom nejen obžalovaný M. jako zástupce banky R. a. s., ale také obžalovaní Š. a Z., kteří sice přímo v této bance nepracovali, ale byli činní ve společnostech, které s bankou úzce spolupracovaly. Jestliže tedy mělo dojít k navýšení základního jmění v R., a. s., na přelomu let 1996-1997, pak bylo zřejmé, že nikdo z obžalovaných nemohl dostát závazku do 31. 5. 1996. Obžalovaný M. toto musel samozřejmě vědět jako hlavní akcionář R., a. s., neboť byl podrobně informován o situaci v této bance. Je tedy zřejmé, že tvrzení o účelu úvěru bylo toliko záminkou k vylákání částky ve výši 75 milionů Kč z P. m. b., a. s. Tato suma měla po určitou dobu vylepšovat bilanci R., a. s. Jakmile bylo zřejmé, že jednak P. m. b., a. s., trvá na dodržení termínu splatnosti a jednak Č. n. b. hodlá v R., a. s., zasáhnout, došlo k vyvedení těchto prostředků na účty osob a firem blízkých obžalovanému M. Po pádu R., a. s., byly tyto prostředky vyplaceny z fondu pojištění vkladů majitelům účtů.“ (str. 15 rozsudku soudu prvého stupně).
Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že byl-li termín splatnosti úvěru stanoven do 31. května 1996 bylo s ohledem na finanční situaci R., a. s., vyloučeno, aby v uvedeném termínu byl vrácen. Podle Vrchního soudu v Praze nelze vyloučit, že někdo z pracovníků P. m. b., a. s., mohl připustit, že v případě splnění podmínek úvěrové smlouvy bude termín splatnosti prodloužen. Současně dodal, že takovou okolnost by bylo možno označit za soukromou iniciativu, bez vlivu na podstatu věci a nezavazující banku k žádným povinnostem. Rovněž konstatoval: „Je nepochybné, že zejména obžalovaným Ing. M. Š. a J. Z. nic nebránilo, aby odstoupili od podpisu smlouvy, pokud tak neučinili, jednali s podvodným úmyslem a z okolností případu je zřejmé, že i obžalovaný JUDr. Ing. P. M. byl informován dostačujícím způsobem o době splatnosti a jako organizátor celé akce se v zásadě tomuto postupu nebránil“. (str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Je evidentní, že naplnění subjektivní stránky v jednání obviněných, a to jejího obligatorního znaku - úmyslného zavinění, odvolací soud dovodil z popsaných okolností objektivní povahy.
Vrchní soud v Praze také připomněl, že úvěr nebyl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která by umožňovala věřiteli dosáhnout její realizací náhradu ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákona případně obchodního zákoníku. Uvedl, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění, že dodatečně 28. července 1997 byla mezi P. m. b., a. s., jako zástavním věřitelem a H. C., a. s., jako zástavcem uzavřena zástavní smlouva z jejíhož obsahu vyplývá, že zástavce jako vlastník nemovitosti H. C., a. s., ve F.-M. zastavuje tuto nemovitost ve výši 75.000.000,- Kč ze smlouvy o úvěru z 15. února 1996 ve prospěch zástavního věřitele. Rovněž mimo jiné zdůraznil, že zajištění a dozajištění úvěru nemá z hlediska posouzení trestní odpovědnosti podstatnějšího významu, protože rozhodující je prokázaný úmysl v době spáchání trestného činu obohatit jiného o poskytnutý úvěr (viz str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku). S tímto právním názorem, který je ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 925/2003, jímž bylo rozhodnuto o předchozím dovolání obviněných v této trestní věci, se dovolací soud plně ztotožňuje. V tomto směru nelze akceptovat příslušné námitky obviněných uplatněné v dovoláních, např. že ke škodlivému následku došlo jednáním jiných osob, neboť P. m. b., a. s., mohla uplatnit směnku, uspokojit se exekucí na majetek H. C., a. s., apod.
Pokud bylo v trestním řízení prokázáno, že dlužník poskytnutou částku vylákal podvodně, tj. od počátku neměl v úmyslu peníze vůbec vrátit, popř. nevrátit je ve smluvené době nebo jednal s vědomím, že peníze nebude moci vrátit ve smluvené době, a tím uvedl věřitele v omyl, aby sebe nebo jiného obohatil, je realizace zajišťovacího institutu důsledkem neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem. Nelze s ní spojovat subjektivní vztah obviněného ke vzniklé škodě, protože není svým charakterem ani obsahem dobrovolnou úhradou závazku (z úvěru, půjčky apod.), k jehož zajištění zajišťovací institut sloužil. Ostatně výše způsobené škody nemůže být závislá na nejistém výsledku realizace předmětu zajištění, resp. na v budoucnu nejistých událostech, které mohou ovlivňovat podstatným způsobem jeho hodnotu (např. snížení a zvýšení hodnoty věcí tvořící předmět zajištění, znehodnocení v důsledku živelné události, konkursu), neboť škodu je nutno stanovit vždy k okamžiku spáchání trestného činu [srov. ustanovení §89 odst. 12 (dříve §89 odst. 15) tr. zák.].
Trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., spáchaný v době do 31. 12. 1997 vylákáním úvěru v úmyslu ho řádně nesplácet, byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy, jestliže byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů např. ručení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 9/2005).
Podle Nejvyššího soudu důvodně Vrchní soud v Praze uzavřel, že obvinění Ing. M. Š. a J. Z. naplnili svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podvodné jednání, kterým předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, směřovalo proti poškozené P. m. b., a. s., a spočívalo v tom, že byly sděleny nepravdivé údaje na jejichž podkladě byl poskytnut úvěr. Také je zřejmé, že v době, kdy žádali o úvěr jednali s úmyslem peníze nevrátit, protože pro řádnou úhradu úvěru neměli finanční prostředky. Této skutečnosti si byli vědomi a peníze navíc byly použity jiným způsobem, než bylo úvěrovými podmínkami sjednáno. Trestnou činností obviněných byla způsobena škoda 75.000.000,- Kč, tedy škoda velkého rozsahu. Odvolací soud rovněž důvodně posoudil jednání obviněného JUDr. Ing. P. M. jako organizátorství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 4 tr. zák. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že proti výroku o vině podal odvolání pouze jmenovaný obviněný, a proto ve shodě s právním názorem vysloveným v této věci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 925/2003, nemůže být postavení obviněného zhoršeno, neboť spolupachatelství je závažnější formou trestné činnosti než organizátorství trestného činu. Zdůraznil, že obviněný JUDr. Ing. P. M. byl organizátorem celého jednání a jako organizátor se činu účastnil, zejména jednáními, podpisováním dokladů a převzetím peněz. Dodal, že trestný čin zosnoval a inicioval dohody o spáchání trestného činu, vymyslel postup jeho spáchání, stanovení osob, které se na něm podílely, zajistil jejich součinnost a rozdělení úkolů (vše na str. 12 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněných Ing. M. Š., J. Z. a JUDr. Ing. P. M. ohledně přerušení respektive odkladu výkonu rozhodnutí (trestu odnětí svobody), který učinili v závěru svých dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o těchto podnětech samostatným výrokem, když předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák